Gallirea - Příspěvky uživatele

Najednou bylo po všem. Otec byl pryč. Nadobro. Matka byla pryč. Snad ne nadobro. Sestra byla pryč... Ne ta vlastně ne. Ještě viděl jeji skleslou maličkost, jak mizí mezi stromy a poprvé v životě mohl říct, že něco cítil. Beznaděj. Lítost. To, že místo toho, aby u něj nalezly oporu, raději obě zmizely a ani se neohlédly.
Přivřel oči a zadíval se na své tlapy. A pohledem do nich zapíchnutým tu seděl asi dlouho. Možná mnohém déle, než by ho samotného napadlo. Byl tu vězněm vlastní ztrápené mysli. Věděl, že nemá smysl o tom, či onom přemýšlet, protože běh věcí nezmění, ale nemohl si pomoci. Když to na něj přišlo, uměl být zadumaný tak, že okolní svět pro něj neexistoval. A teď přišel o tátu. Jako by ztracený bratr a mrtvý alfa nestačil.
A z toho všeho ho probralo zavytí jedné z jejich nových vedoucích. Pozvánka k lovu. Znechuceně se otřásl. Slíbil sice, že bude užitečný a nechal se dotlačit do pozice lovce v zácviku, ale teď na nic takového neměl pomyšlení. Slíbil sice otci, že se o všechno postará, když tu nebude, ale netvrdil že hned. Potřeboval se se vším nejdřív nějak srovnat.
A tak, místo toho, aby následoval lovce na sever, vytratil se západně. Přesně tou cestou, kudy prvně svůj rodný les opustil. S otcem po boku. Z té vzpomínky ho zabolelo v břiše. Co za emoci to asi mělo být? Smutek? Nostalgie? Mnoho z nich neznal ani jménem, natož, aby je poznal. A zase si o tom neměl s kým promluvit...

>>> narrské kopce přes řeku

Sledoval ty tři. Už nestál, musel si sednout, aby se vyrovnal s tíží ve svém srdci. Matka plakala. Sestra plakala. Otcovi oči vyhasínali. A nebylo nic, co by s tím mohl udělat. Jen sledovat, jak i matka sama sobě přiznává, že ta slova plná naděje jsou k ničemu. A to, jak se s nimi otec, smířený se svým osudem, loučí. Déšť padající na jejich hlavy tomu dodával tu správnou depresivní atmosféru, ale... On nechtěl, aby otec odešel takhle. Promrzlý a promočený, leč v objetí dvou vlčic svého života. Partnerky a dcery. "Taky tě mám rád," hlesl možná příliš tiše na to, aby to mohl kdokoliv slyšet. Poprvé v životě něčeho litoval. Toho, že spolu nestrávili více času. Jak s otcem, tak všichni společně. Toho, jak málo společných vzpomínek mají...
Zavřel oči, ne proto, aby unikl pohledu na tu scénu před sebou, ale proto, aby prohloubil své soustředění. Na ta oblaka nad Sarumenem, na slunce, co se za nimi skrývalo, a které chtěl, aby si prodralo cestu ven. A chvíli na to se celý les koupal v slunečních paprscích, které hřály o dost příjemněji, než by v tomhle období měly...
Bylo to sice absurdní, na jeho smrti to nic nezmění, ale chtěl, aby otec viděl něco hezkého, než je opustí. A proto se i pousmál. Nejláskyplněji, jak jen byl schopen. Což moc nebylo, ale otec to poselství jistě pochopí. Zná ho a ví, co jakýkoliv projev emocí z jeho strany znamená. "Postarám se o ně," slíbil, pevně rozhodnutý to i náležitě splnit. Nikdy svou rodinu neopustí. Nokt může odejít bez obav.

Matka chtěla své skrývané slzy probírat v soukromí, pro to měl vlček pochopení a tak jen kývnul hlavou a trpělivě přihlížel tomu, jak hovoří s cizincem a Darkií. O rozbouřených emocí. No, o něm se to zrovna moc říct nedalo, že? I když na sobě cítil ošklivý pohled jednoho z vlčat, neřešil to a jen vykročil vpřed, když si to Wolfganie přála. Po jejím boku pak pomohl s obnovením pachu lesa, který už pravděpodobně nikdy neměl být takový, jako dřív...
Matka se během toho rozpovídala a on jako obvykle tiše naslouchal, dávajíc najevo svůj zájem prakticky jen našpicovanýma ušima. "To je v pořádku," ujistil ji, když se začala omlouvat a sám sebe v duchu poplácal po rameni, že situaci odhadl správně. Prostě měla plné packy práce. Následující slova mu tu radost ovšem dost pokazila.
Popravdě Duncanova smrt či Amnesiina smrt se ho moc nedotkla. Ani jednoho moc neznal a jmenovaný vlk se k němu také nechoval moc hezky. Cti v sobě měl, že by se za nehet vešla, ale Styx? Drobátko se naježil, když její jméno zaznělo. Přinášelo to nepěkné vzpomínky a hned ho maličko bodlo v pokřivené tlapce. Co si však vybavil nejživěji, byly Marioniny slzy. Duncan v jeho žebříčku oblíbenosti klesl ještě níž, což bylo asi už jedno, když byl po smrti, ale i tak... "Třeba si jen vymýšlel," zamumlal tak nějak v duchu své filosofie nepropadat předsudkům bez důkazu a pokusil se konejšivě usmát. Vyšel u toho asi pěkný paskvil.
Kde je táta, to ho také zajímalo. Nechtěl matce říkat, že to bude všechno v pořádku, protože by se mohl mýlit a to on nechtěl. Podle všeho se i na Galliree mohlo stát cokoliv komukoliv. Třeba i jeho tátovi, který byl v jeho očích vždy ztělesněním síly a spolehlivosti. Svou pozornost tedy přenesl k "pozitivnímu" návrhu od jejich Alfy. Ucítil, jak se mu nepříjemně zkroutil žaludek.
Vlastně v hlavě už nějakou dobu živil myšlenku na to, že by Sarumen opustil a trochu se porozhlédl po světe, aby se naučil nové užitečné věci a... nepřišel si tu a s těmi vlky popravdě moc často kdovíjak komfortně. A teď by měl být lovcem? Když na posledním lovu akorát zakopl a kořisti se ani nedotkl? Takový nemotora? Když se ale tak na matku díval a viděl, jak se jí po všem tom smutku aspoň trochu rozzářily oči... Musel přikývnout. Co na tom, že je mu tu někdy smutno, pro mámu to ustojí. Bude velký silný kluk. Nebude utíkat od problémů. Lovit neumí, ale naučí se to. Nějak... Bude pro les užitečný. A... "Dobře," souhlasil s tím bezemočním vyrovnaným tónem, který k němu patřil jako voda do džbánu.

Pak stejně jako matka zaznamenal pach svého otce, prosycený něčím, co nevěstilo nic dobrého. S bodnutím u srdce sledoval, jak se matčin výraz mění a jak zběsile vyráží kupředu. Se zlou předtuchou ji následoval a zastavil se pár kroků od srdceryvné scény, kvůli které se mu začaly vnitřnosti v těle kroutit jako hadi. Nejistě přešlápl. Věděl, že tu není nic, co by mohl udělat a štvalo ho to. Bezmoc. Zas a znovu. Hrozná věc. Nemohl tátovi ulehčit jeho umírání, ani matce její utrpení. A do toho sem vběhla nic netušící Marion s těmi typicky hloupými otázkami na rtech, které to rodičům rozhodně nijak nezlehčovaly.
"On umírá, Marion," hlesl tedy. Přímo, bez vytáček. Tak aby jasně porozuměla. Asi to znělo i bezcitně, ale jeho sinalý obličej a celé tělo nahrbené v křeči, prozrazovali, že celou situaci dost špatně nese, jen svým vlastním způsobem. V očích sice neměl slzy, ale bolest v nich byla celkem hmatatelná. Pohled nespouštěl z otcovi tváře a nevěděl, co říct. Co dělat. A přitom by něco dělat určitě měl.

Usnul a pak spal. Hluboce a nerušeně. Beze snů. Nemohl spát ale věčně a v lese na to byl navíc i moc velký ruch. Nejprve nesrozumitelný křik a posléze vytí od hranic. Rezignovaně si povzdechl a otevřel oči, chvíli jen tak ležíc, s prázdnou hlavou i pohledem, než se pomalu zvedl a rozešel za pachem matky, která prve slíbila, že se pro něj vrátí. A nevrátila. Nemyslel si, že by to mohlo být jen tak a proto ji chtěl raději zkontrolovat.
Díky tomu se opět ocitl poblíž davu. Cizinec, ta dvě hubatá vlčata, teta Darkie a všemu přihlížející Wolfganie, která opět vypadala, jako by se jí zhroutil celý svět, ale snažila se to překrýt netečností. Zamířil samozřejmě k ní. Vlčata ho neměla ráda, tím si byl celkem jist, po cizinci mu nic nebylo a jejich nová alfa pomoc určitě nepotřebovala, zato maminka...
Neřekl nic, jen si vedle Wolfganie sednul a ochranitelsky jí objal svým silným krkem. Nebyl sice žádný obr, ale pořád byl dospělý vlk. Přišel ten čas, kdy se měl on starat o mámu a ne ona o něj. Sice netušil, co se děje, ale dík Biance věděl, co je to smutný obličej. A na smutek prý objetí zabírala. Tak snad vše správně vyhodnotil. "Děje se něco?"

Překvapeně vzhlédl, když nad sebou zaslechl hlas. Byl trochu moc soustředěný na vypořádávání se s následky kouzlení, že si Kasiova příchodu vůbec nevšiml. Nedalo se ale říct, že by ho viděl nerad. Ostatně moc vlků za ním s takovými slovy na rtech nechodilo. Kamarád... Napadlo ho, že by to mohl být sarkazmus, což byl jev pro něj nepoznatelný, ale nakonec se rozhodl důvěřovat vlčkově milé nátuře a přijmout to jako upřímnou frázi. Koutky tlamy mu vystoupaly o pár milimetrů výše a kývnul mu hlavou na pozdrav. "To jsem... rád," řekl a sledoval, jak se hnědý vlk žene k chumlu vlčic a vlčeti. Trochu mu záviděl tu schopnost, dělat co se mu zlíbí. Nad ničím neváhat. I to, že se dokázal vcítit. Kenai nedokázal pochopit tu bolest, kterou Kasius a malá cizinka sdílely. Ze ztráty rodiny... Chápal je fyzickou bolest. A tak trochu i strach o život. Přišlo mu to však zoufale málo.

Schoulil se trochu více sám do sebe a asi na chvilku opravdu usnul, protože když otevřel oči, skupinka byla rozpuštěná a u něj stála jen matka. Maminka se zásobou něžných a starostlivých slov. Přikývl na znamení toho, že je v pořádku, ale oči tak nějak utahavě přivíral, jako by měl každou chvíli usnout znovu. "A já tebe," ujistil ji, že její péče není nevítaná a tak trochu dutě dodal: "Já vím," když začala mluvit o počasí. Očima ale visel na Darkii s vlčetem, které potřebovaly pomoct. Ve skutečnosti by do úkrytu šel rád, ale přišel si jak z gumy a byl přesvědčený o tom, že sám tam nedojde. "Počkám tu," řekl po chvilce přemýšlení. Promrzlé vlče mělo přednost. On vydrží, než se o něj postarají a pak... se také do tepla nějak dostane.

// Loterie 7

Moc se neorientoval v tom, co se děje. Ono to totiž bylo všechno dost emotivně zabarvené a to pro něj bylo nemožné rozmotat. Asi jako Gordický uzel. Nebo jak se ta věc jmenuje. Newlin a puntíkovaná někam prchli, za doprovodu děkovných a chápavých slov a máma... ta plakala. Svíralo se mu z toho srdce, ale tan nějak se nezmohl na nic, než zmatené přihlížení tomu, jak ji jejich nové alfy konejší. Asi by měl taky, ale... No kdyby byla sama. Ale v chumlu tří těl pro sebe tak nějak neviděl místo. Navíc nebyl ten nejlepší na přinášení dobré nálady. To byl spíš uprchlí Newlin nebo Marion. Ta tu ale také nebyla.
Polkl v sobě své malicherné problémy, se kterými sem původně přišel a jen drobně přešlápl. I někdo jako on musel poznat, že na to není vhodná chvíle. Zvlášť, když do toho začala Darkie jančit něco s vlčetem. Ohlédl se, jestli třeba nepůjde o Larisu a jejího otce, ale o chvíli později se vráctila se zcela jiným klubíčkem neštěstí. Promrzlým na kost. Bezvládné tělíčko se ihned ocitlo v péči tří starostlivých vlčic a on se cítil čím dál tím zbytečnější.
Rozhodl se to však změnit. Ne nezvedl se a neběžel do úkrytu pro kožešiny. Jen se vpovzdálí posadil, kdyby to s ním snad mělo seknout a zadíval se na černou oblohu, ze které padal ten pichlavý sajrajt. Myšlenku v sobě živil jedinou. Aby to sakra přestalo. Vichr i zmrzlý sníh. Jaro jim tu z toho asi úplně udělat nemohl, ale vyčistit oblohu a utišit vítr ano. Bojovat s takovým živlem, jako je blizard ale nebylo vůbec jednoduché a on se postupně ze sedu svedl do lehu a na závěr svého úspěšného snažení si oblízl krev, co mu vytekla z nosu. Napadlo ho, že by si zdříml, ale byl příliš pohodlny na to, aby to zapíchnul přímo tady.

// loterie 6

>>> Tenebrae

Louky nechal za sebou a vklouzl do lesa. Nebyl z těch, co by hned postřehli, že je něco špatně, takže si to mezi stromy vykračoval poklidně, nevzrušeně a pomalu. Neměl ostatně kam spěchat. Matku v lese cítil a předpokládal, že nikam jen tak nepůjde. Zaručeně ji najde a nemusí se u toho přerazit spěchem. V tomhle lese se to ostatně moc nevyplácelo. Jezírka, kořeny... Nechtěl si něco zlomit. Jednou to stačilo.
Po nějaké chvíli ovšem prostě došel do cíle a trochu nejistě se zastavil opodál. Pachy i temné siluety prozrazovaly, že to nebude zrovna soukromé setkání s matkou. Členové smečky se očividně srocovali v jednu velkou skupinku a on davy zrovna nemusel. Dokonce ani nebyl zvědavka, které by to nedalo, aby nešel vyzkoumat, o co šlo. Byl ale odhodlaný s matkou mluvit, a nechtěl od toho utíkat.
Tak se zhluboka nadechl nosem, na kuráž a přišel ještě blíž. Tak, že byl schopný odlišit osoby od sebe a slyšet, o čem se mluví. Vyhovovalo mu ale, zůstat zatím ve stínu a nepovšimnutý. Ačkoliv jej potěšilo a uklidnilo, že všechny přítomné poznává. A není tu zloděj srn. Nebyl tu ale ani Morfeus a zdálo se, že přitom o něm se hodně mluví. "Je pryč. Není mezi námi..." Samozřejmě ho napadlo, kam alfák asi tak šel, ale nahlas to nevyslovil a jen poslouchal jak se situace dál vyvrbí. Něco málo přišlo. Tety Darkie a Maple jako alfy. Znělo to poněkud cize, ale... Věci se prostě dějí, ne?

//Loterie 5

>>> Kierb přes Mahar

Močály prosvištěl stejně rychle, jako když přes ně mířil na sever. A vůbec mu to nepřišlo monotonní. Nepotřeboval k životu dobrodružství a neustálé změny. Vyhovovala mu dobře známá a bezpečně prošlapaná cestička. Klidně tudy bude chodit tam a zpět stokrát ročně. Ale asi se to nestane, protože na to byl příliš líný. Ehm. Doufal, že Bianca splní slovo a přijde někdy ona za ním, protože k další procházce se bude asi přesvědčovat složitě. Cítil se na to, zapíchnout to v úkrytu a spát, než přijde jaro. A až přijde jaro, tak se bude prostě slunit někde hezky vyvalený a jen u toho přežvykovat nějaký kousek masa, který mu snad někdo uloví. No dobře, zas takovým příživníkem by být nikdy nechtěl, ale byl by to ideální svět.
V sevření dvou luk, pak pokračoval dál na jih. Tam kde to vonělo domovem. Tentokrát ho z té skutečnosti nic nebolelo, takže by to mohl být pro změnu příjemný pobyt. Na to si myslel. Ale jen proto, že ještě nevěděl, co ho tam čeká. Zatím ale mohl pochodovat kupředu ve sladké nevědomosti a těšit se na ostatní. Kdopak tam asi bude tentokrát? Doufal, že ne Duncan a ta malá hubatá. Něco mu totiž říkalo, že ho neměli rádi a on by nechtěl nikoho obtěžovat svou přítomností. A zdálo se mu, že to dělá dost často...

>>> Sarumen

// loterie 4

>>> Východní úkryt

Řeka, jeho větrná společnice. Nejlepší kamarádka, napadlo ho. Asi by bylo nejlepší, kdyby se vlk jako on, kamarádil jen s neživými věcmi. Těm sotva mohl nějak ublížit. A perfektně by si rozuměli. Také totiž nemluvily a neměly city. Tak nějak zatoužil po tom, aby mohl mít něco, jako máma. Na tlapě nebo na krku. Věčného společníka, se kterým by si mohl povídat, kdyby to zrovna potřeboval a který by ho k tomu nenutil, zrovna, když by nechtěl. Bylo mu celkem jedno, že by byl v očích ostatních za pošuka. To stejně už asi byl, protože se neuměl smát.
"Na tebe se můžu vždycky spolehnout, co?" Hlesl tiše k řece a trochu se zaškaredil, když si uvědomil, že to není tak úplně pravda. Jednou se ostatně málem utopil. Sice v té řece o něco níže, ale... kdo ví, kde jedna končí a druhá začíná? Nevěděl toho o světě ještě tolik. Na to, že mu budou brzy dva roky... A kolik času strávil v lese? Kolik času strávil s rodinou? Asi by se měl stydět. Ale co je to vlastně stud? O tom přeci přemýšlel před chvílí a chtěl se na to zeptat mámy. Nebo táty. Nebo alfy. Kohokoliv, kdo bude schopný odpovědět. Takže ne Marion.
Jak ta se asi má a co dělá? A co Cassian? Žili vůbec stále v lese nebo ho dávno opustili, aniž by se s ním rozloučili? A co by pak měl cítit, jestli ano? Být myslící bytost bylo tak otravné. Kéž by se mohl proměnit v šutr nebo něco takového. Pfff.

>>> Tenebrae přes Mahar

// Loterie 3

Tiše si povzdechl, když se probudil. Zase ho tížilo v oblasti žaludku. Co to bylo? Říkala, že ji bolel smutek. Mohl by tohle být taky projev něčeho, co měl cítit? Bylo mu nepříjemně... protože usnul uprostřed jejich konverzace? Asi ano. Kvůli tomu by se určitě měl cítit mizerně. Ale jak by to měl pojmenovat? Lítost? No, než si to definitivně zařadí, asi by se měl někoho zeptat. Vše by se mělo prověřit.
Bianca už tu ale nebyla, takže bude muset najít někoho jiného. Někoho dalšího, s kým ho nic bolet nebude. Pokud možno. Kolik takových vlků ale jeden může za život potkat? Momentálně se mu popravdě dělalo zle i z pomyšlení na vlastní rodiče. Museli být zklamaní jeho výkonem při lovu. Ale nemohl se jim vyhýbat věčně. Možná tohle byla ta správná příležitost, je vyhledat. A věděl celkem jasně, kam jít. Domů. Byli přeci bety. Těžko si představit, že by je tam nenašel.
Postavil se tedy na ztuhlé nohy. Mimoděk zatoužil po sluncem vyhřátém jaru. Po hře na obličeje s Biancou, která mohla být zábavná i užitečná a přitom ji prospal... No. Aspoň měl důvod, proč vlčici zase jednou vyhledat. Svou kamarádku. Znělo to hezky. O to víc ho bolelo to bříško, když si vzpomněl, co udělal. Zazdil její snahu, mu pomoci.
Na nic moc nečekal a vyrazil k východu z jeskyně. Ten nebylo nijak těžké najít. A stejně tak snadno najde i cestu domů. Stačí jen najít řeku A následovat ji skrz Močály na jih. A pak už jen přes Kopretinovou louku přímo do Sarumenu.

>>> Kiërb přes neprobádaný les

>>> Narvinij přes kierb
Loto 1/2

Nacvičování výrazů znělo přesně jako ta hra v leže, kterou se snažil vymyslet, když byl malý. "To je dobrý nápad," uznal celkem zaujatě a na chvíli se zastavil v postupu, aby se na ni zase zadíval. "Jsi vážně hodná," konstatoval nakonec a pak se zase obrátil a vykročil vpřed. Řeka je přivedla k nějakému dalšímu lesu a skrz vločky zaznamenal vstup do nějaké jeskyně. Zamířil tedy rovnou tam.
"Měl jsem pocit, že bych se měl usmát, když říkáš takovou věc," zamumlal. "Ale nic mne nebolí, takže nic nepříjemného," pokýval hlavou nad svou úvahou a opatrně se sunul vzhůru po kluzkém svahu. "Opatrně," nabádala svou společnici s nehranou péčí a pak jako první opatrně nakoukl do útrob hory. Byl větší a silnější, takže dávalo rozum, aby obhlédl situaci.
"To jsme na tom podobně." Bylo to zvláštní. Proč se tak málo potkávali mezi sebou? Neměly by smečky nějak zařídit, aby si měly jejich děti s kým hrát. Poznávat se mezi sebou? Bylo to ale vůbec proveditelné?
"Vypadá to v pořádku," houkl za sebe, když se ukázalo, že prostor je prázdný, ač se tu mísilo hned několik pachů. Jeden z nich zapříčinil, že se celý na zlomek okamžiku naježil, ale rychle se uklidnil, protože nechtěl Biancu děsit.
Trochu si to ještě kolem očenichal, než našel místo, kde si lehl. Teď když na ně netáhlo a nepadal ten bílý bordel, mysl mu opanoval neskutečný klid. Navíc byl i najedený. Vůbec nic, nač si stěžovat.

Loto 1/1

Nijak zvlášť ji to nevykolejilo, ale možná to bylo tak trochu tím, že úplně nerozuměla rozsah toho, co jí povídá. Ale očividně si něčeho zvláštního na něm už všimla. "Snažím se občas nějak zatvářit, aby nebylo vlkům kolem nepříjemně." Nezdálo se ale, že by to nějak často fungovalo. Buďto používal špatné grimasy ve špatný čas, nebo se prostě neuměl tvářit dost přirozeně.
"Já rád pomáhám ostatním," připustil tiše, když se zase rozpovídala. "Není mi dobře, když se někomu ubližuje, ale... Nemyslím si, že je to to stejné, co prožívají ostatní." Sklopil maličko uši, jak byl zvyklý vídávat u projevů nejistoty. Do debat o dobru a zlu se moc pouštět nechtěl, protože mu to přišlo hrozně šedivé a složité, takže se donutil k dalšímu úsměvu, když sdělila, že na jejich přátelství to nic nezmění.
"Co kamarádi tak obvykle dělají?" Zajímal se záhy, a hezky umačkal další kupku sněhu, co se mu vsunula do cesty. Podle všeho si spolu hrají, ale on na hry není a to ona už věděla. Pomáhají si? To se mu rozhodně líbilo. Vlci by si měli pomáhat. Všichni by měli být kamarádi. Ale někdy to asi moc nejde. Byl by třeba schopný pomoci Styx, potom, co jemu a Marion udělala? Slíbil jí, že za to zaplatí...
Přikývl hlavou, když mu kladla na srdce, ať je opatrný a také se tím řídil. Díval se hezky před sebe a postupoval pomalu, aby na zledovatělém povrchu nezačal ujíždět kdo ví kam. V tom větru se cestovalo dost na nic. Byl na to trochu moc zpohodlnělý. Stále se však držel svého nepsaného pravidla - cestuj spolu s řekou. A snažil se, aby Bianca opravdu neměla žádnou práci s chůzí v jeho stopách.

>>> Východní úkryt přes Kierb

"Asi," broukl jednu z těch svých stručných odpovědí. Ale. Byl tu s vlčicí, co je nazývala přáteli a jeho tohle už nějakou dobu... ne vyloženě trápilo. Ale těžko vybrat jiné slovo. "Já tyhle věci moc neumím. Poznat jak se kdo cítí," přiznal tedy. Bylo to prvně, co se s tím někomu svěřil. Ani matka o tom nevěděla, protože jí tím nechtěl přidávat starosti. Pochopitelně pak už neprojevil moc zájmu o Smrt ani magie, protože tak osobní téma ho trochu znepokojilo. Ani nevěděl, co od toho vlastně čeká. "Někdy si myslím, že sám žádné city nemám," doplnil, zatímco se díval do jejích očí a snažil si je představit modré...
Smích byl ovšem jeden z těch snáze zařaditelných projevů. Tomu už celkem rozuměl. Teď to asi nebyl až tolik projev radosti, jako spíš škodolibosti, což teda nebylo moc hezké, ale jí byl ochoten to odpustit. Zvlášť, když s nestalo nic hrozného. Tušil, že kdyby si opravdu natloukl, dělala by si starosti a nesmála by se. Místo káravého pohledu se tedy pokusil také pousmát a sledujíc, jaké potíže se sněhem má, se nabídl: "Můžeš jít cestou, co udělám." Kývl hlavou za sebe. Krom toho, že se nevyčerpá prodíráním závějemi také nebude hrozit, že by jí upadl na hlavu. To by nerad.

Jeho vrozená magie se setkala s nějakým nepochopením, a aby byl upřímný, sám o ní moc nevěděl. "Můžeš hýbat věcmi, aniž by ses jich dotknula. A měnit je v jiné. Já své sestře vyrobil křišťálový květ z hromádky písku," vysvětlil i s názorným příkladem, by to celé bylo snazší pochopit a pak pokrčil rameny. "Také jsem ji ještě nepotkal. Prý žije někde tady na Severu." Měl od Smrti magii, kterou dle všeho bravurně ovládal a přitom ji ani neznal. Možná by to měl napravit a zeptat se jí, co tím sleduje...
Život byl ale lepším tématem pro oba. Znovu přikývl hlavou. "Znám vlčici s modrými drápy a čenichem," potvrdil její verzi příběhu, ale pak trochu zakroutil hlavou. "Jsem se svým kožichem spokojený." Holdoval prostě přirozenosti, ale to neznamenalo, že by chtěl někomu jeho vylepšení rozmlouvat. Byla to každého věc.
"Sever moc neznám, ale proč ne?" Odsouhlasil Biančinu touhu po procházce a hledání úkrytu. Trochu se rozhlédl a pak pomalu vykročil kupředu. Opravdu to tu neznal, takže bylo jedno kam vyrazí. "Byli jsme na to tři." Nebylo správné, aby vypadal jako nějaký ultimátní lovec, kdy byl ve skutečnosti rozený nemotora. I teď kdoví proč trochu klopýtl a málem si zařídil další šrám na čumáku.

Byl rád, že s ním někdo v něčem souhlasí, ale mrzelo ho, že nemohl být zrovna nápomocný. Jeho představivost byla dost mizerná, takže doplnit Biance jinak barevné oči, pro něj bylo téměř nemožné. Když zmínila tyrskysovou, trochu víc se na to zaměřil a nakonec trochu nejistě přikývl hlavou. "Modrá by ti slušela," připustil. Nevěděl proč. Pořád měl ten pocit, že on by s modrýma vypadal chladně, ale Bianca? Ani za mák. Stejně tak to platilo o jeho matce. Měla modré oči, ale pořád působila mile a vesele. Nedávalo to moc smysl.
"Tyrkysová vzduch. Tmavě modrá voda. Zelená zem. Hnědé předměty. Purpurové iluze. Stříbrné myšlenky. Rudý oheň,..." Vyjmenoval postupně, na co si zrovna vzpomněl. "To jsou magie od Života. Jiné ti může dát i Smrt. Ale nevím, jestli mění barvu očí," bylo těžké přiznat, že také něco neví, proto to musel co nejrychleji zakrýt něčím, co zase ví. "Ale když se ti nebude barva, co máš, líbit, Život ti ji může změnit." Sourozenci byli očividně velmi vděčné téma, protože u nich zůstávalo.
"Nudil se a chtěl si s někým hrát," vysvětlil Životovi pochybné pohnutky. Také se chtěl podle všeho před někým předvádět, ale nechtěl mu kazit pověst ještě víc. On byl totiž vážně hodný. Ač dost nerozumný. "Žije hned vedle našeho lesa. V kopcích z písku. Uvidíš je od té řeky, podél které půjdeš," dal jí jasné instrukce k tomu, kde toho blázna najít. Bylo rozhodně snazší mluvit o ostatních. než o sobě.
"Asi," zamumlal, když se zeptala, jestli to byla zábava. Pořád se v těhle věcech moc nevyznal a začínal pochybovat, že kdy bude. Rád chodil všude kolem, ale bavilo ho to? Nebo se tím jen vyhýbal setrvávání v srdci smečky? "Dobře. Ukážu ti ta místa," souhlasil ovšem celkem bez okolků, když projevila zájem o spolucestování. Ukázka byla názornější, než vyprávění a... chtěl zkusit jaké to je, cestovat s někým. Nejen sám.
"Srna," odpověděl i na poslední otázku. "Trochu." Ve skutečnosti se moc nepamatoval na bolest. Spíš na to, jak protivně mu tekla krev do očí a on si chvíli myslel, že nevidí. Ale na to se neptala.