Gallirea - Příspěvky uživatele

Kenai jasně cítil, jak je Darkie opouští a stejně jako po smrti Morfea a otce netušil, co si s tím má počít. Pamatoval si, že ostatní pláčou, ale on nevěděl, jak se takový pláč vyvolává a srdce jej nebolelo tak moc jako posledně. S Darkií si ostatně nijak zvlášť blízký nebyl. Přesto když se jeskyní linulo naříkání Maple, tušil, že by měl něco udělat.
Přemýšlel nad tím však příliš dlouho a brzy na to z lesa vyrazila lovecká skupina. Lov. To byla jeho práce. To on ho měl uspořádat. Proč mu vše vždy tak trvá? Je vůbec k něčemu dobrý? Možná měla Jenna pravdu a byl jen přítěž. Přítěž které se vždy musí vše vysvětlovat a uteče, když se něco kazí. Možná by měl odejít? Možná spíše ze světa rovnou zmizet. K čemu je někdo jako on dobrý? Neumí se ani usmát, aby mohl někomu udělat radost. A kdo nepřináší radost je zcela zbytečný.
Toulal se po úkrytu a sbíral kožešiny, které tu zbyly po promrzlé Lilith. Doufal, že alespoň tahle jeho snaha bude slavit úspěch. Mohl se konejšit tím, že zatímco všichni kolem umírají, on někoho zachránil.
Jedna kožešina, druhá, třetí. Všechny mokré a zatuchlé. A on neměl rád nepořádek. Postupně je vynosil před úkryt, co mu jen tlama stačila, jen proto aby se otočil a přinesl další. Teprve když před úkrytem ležely všechny, se zadíval na slunce, které dnes nebylo zrovna štědré se slunečním svitem a tak tomu trochu pomohl svou magií počasí, už ji zvládal ovládat celkem dobře.
Vyhříval se na slunku spolu s kožešinami, které ovíval jarní vánek a čas od času je otočil, aby se vzduch dostal i na druhou stranu. Z toho poklidného rozjímání jej probudilo až vytí, které svolávalo smečku ve středu lesa.
Postavil se na nohy a jednu po druhé začal kožešiny skládat a odnášet zpět do skaliska. Bylo to uklidňující a nikam nechvátal. Vždy chvíli trvá, než se členové ze všech stran shluknou. A tak je postupně poskládal do komínků v centrální místnosti úkrytu. Pak se rozhlédl, jako by to mělo být naposledy, co to tady vidí a pomalým krokem úkryt opustil.

>>> sarumen

Loterie 7

Lilith se asi rozhodla spořádaně mlčet a předstírat, že tu není. Paní Jenna naproti tomu mluvila snad více a více, a kdyby to mohl poznat, shledal by, že její slova byla ještě palčivější. Ale vzhledem k tomu, že sarkastickým a kousavým nuancím jejího monologu nerozumně, cítil se akorát tak hloupě. "Nejsem si jist co je to flundra, ale šváb rozhodně není. Je to vlčice," vysvětlil zmateně. Copak měla Jenna nějaké vidiny? A zmateně se nadále díval i na Maple. Ta mu to asi vysvětlí spíš než ta rozohněná osoba.
"Možná proto, že Vám již dříve řekla, že nemůže chodit?" Dneska toho musel hodně namluvit, asi ho z toho večer budou pobolívat panty v čelistech. "Ano je v kožešinách, protože mrzla. Že na Vás nepadá sníh v takovém stavu nepomůže." Vysvětlil klidně a zase vrhl zmatený pohled na Maple. Nebylo to všechno snad očividné? Čemu však nerozuměl už vůbec bylo její poslední prohlášení. "Co si rozdáme? Podělili jsme se o zbytky masa..." Zamumlal ale tušil, že o tom asi nemluvila, nedávalo to smysl. Chtěla ji vyhodit, tak proč by chtěla, aby se s ní podělili o ryby?
Nicméně pak se stalo něco nebývalého. Zatímco Jenna si to valila ven, zastříhal ušima nad jejím mumláním a jeho pysky se odhrnuly z jeho zubů, i to zavrčení z jeho hrdla vyšlo. "Trochu úcty jejich památce," sykl. Nelíbilo se mu, že o jejich bývalé alfě a jeho otci mluví tímhle způsobem. Uklidnil se ale hned co jej Maple za jeho chování pochválila a jeho tvář opět opanoval ten jeho netečný výraz. Zlehka přikývl a řekl to, co už dnes jednou zaznělo. "Samozřejmost." Dočkala se samozřejmě i díku za založení ohně, u kterého se rád uložil. Vždycky se rád válel. Do Alfina rozhovoru s Lilith nijak nezasahoval, jen poslouchal a očima hlídal vlčka, který teď byl asi jedním ze Sarumenských.

Loterie 6

Byl ctnostný? Asi ano, když to ta vlčice říkala. On si ale nikdy nepřipadal speciální. Ne v pozitivním slova smyslu. Rozhodl se to přejít tichem. Jednoduše proto, že nebyl mluvka a navíc ani nevěděl co odpovědět. Raději se věnoval jídlu a jen mírně přikývl, když se mu oplátkou představila. Byl rád, že ji poznává? Popravdě mu to bylo celkem jedno. Vlci přicházejí a odcházejí…
Jako třeba teď. Nestihl Lilith ani odpovědět na těch pár vět, co mu věnovala a zjevila se tu rudosrstá.
Z řeči jejího těla usoudil, že se jí něco nelíbí a logicky shledal, že má i pravdu, ale… její slova se mu nelíbila. Bylo v nich zbytečně moc jedu, to poznal i on. Byl možná submisivni vlk, ale vše má své meze. Ani ona totiž nebyla stoprocentně v právu.
Vyslechl si celý ten monolog s klidným výrazem a olízl si mastnotu z tlamy. "Vas zase Vaši rodiče zřejmě nenaučili řádnému chování. Konverzace má začínat pozdravem," pronesl aniž by to myslel kdovíjak zle. Ale ona se strefovala do jeho rodiny první. "A tohle je jeskyně mých rodičů, ani Vy tu nemáte co dělat," poukázal na její přítomnost v jeskyni bet. "A pokud je mi správně známo, nejste zde ochráncem… Ze svých činů se budu zodpovídat výše postaveným členům," dodal stejně neutrálně a postavil se mezi ní a Lilith. "Vyhrožovat bezbranným je velmi bezcharakterní," oznámil věcně bez známky zloby, a pak uctivě kývl hlavou na někoho za zrzavými zády. "Hezký den Maple." Pozdravil spořádaně a ohlédl se přes rameno. "Tohle je Lilith, našel jsem ji umírající u jezera. Nikdo v lese nebyl, abych si mohl vyžádat svolení, takže jsem ji sem vzal bez Vašeho vědomí, omlouvám se, "vysvětlil světélkující alfě. Kývl hlavou i na neznáme vlče.

loterie 5

Vlčice byla zvláštní, ale to nemuselo nic moc znamenat. V jeho očích byl zvláštní skoro každý a už dávno si uvědomil, že ta anomálie je ve skutečnosti on. Takže on byl zvláštní a ona je normální. To dávalo smysl, že ano? Co by to asi udělalo s ním, málem umrznout. Málem umřít. A pak si vzpomněl, že nic. Jednou se skoro utopil a pak skončil v pařátech Styx. Ani jednoho ho příliš nepoznamenalo. Krom toho, že by to šedivé vlčici rád vrátil. Ale na to stále neměl dostatek sil. Kdo ví, jestli kdy mít bude. Však pořád jen spal nebo se bezcílně toulal jen se svými myšlenkami.
"Pro mne ano," odtušil, když s ním vlčice nesouhlasila. Asi to měl předtím upřesnit. Věděl přeci, že existují i vlci, co ostatním nepomáhají. Dokonce takoví, co ostatním škodí. Nechápal proč, ale to byla realita. Následující ticho mu vskutku vyhovovalo, ač tušil, že by měl něco říct.
Nakonec se rozhodl spolehnout na etiketu, ta je vždy na místě. "Jsem Kenai a tohle je úkryt Sarumenské smečky," řekl tedy, a krátce na to odešel pro jídlo, které teď spolu v tichosti pojídali. On byl tedy tišší, ona celkem mlaskala, ale nekomentoval to. "Prosím," odpověděl na slova díku a střihl uchem, když zaslechl její mumlání. Musel se trochu víc snažit, aby mu dotekl význam těch slov, ale byl chytrý vlk. Alespoň si to o sobě myslel. Kdyby totiž chytrý nebyl, neměl by nic jiného, čím by se vyrovnal ostatním.
"Necháváte se zachraňovat často?" zeptal se. Obvykle se na nic nikoho moc neptal, ale celkem ho zajímalo jestli je pravda, že některým vlkům se prostě smůla lepí na paty, zatímco jiní nikdy nepoznají bolesti.

Loterie 4

Vložil do péče o vlčici dost energie a popravdě. Líbilo se mu být zachumlaný v teplém pelechu a ležet. Mnohem raději by tedy spal, ale byl trochu moc nedůvěřivý na to, aby to zapíchl hned vedle cizího vlka, ať už působil jakkoliv bezmocně. Asi jí pak bude muset zakrýt oči, až ji povede od úkrytu pryč z lesa, aby neznala jeho polohu. Ale to teď řešit nemusel, to má svůj čas.
Nějaké to zívnutí mu ale uniklo navzdory tomu, jak ho pořád provokoval ten okolní čurbes. Sice si namlouval, že to počká, ale i tak z toho chytal tik do oka. A tak aspoň v hlavě soustředěně spřádal postup, kterým to celé nejrychleji vyřeší. Dost ho pak zaskočil tichý hlas, co se mu ozval málem u ucha. Škubl jím a pomalu stočil k vlčici oči, postupně se rozvzpomínajíc, k čemu že to vlastně došlo.
Asi jí pořád byla zima, z toho, jak byla promrzlá až na kost, ale očividně se to lepšilo. On pro ni upřímně nic moc dalšího udělat nemohl. Nevládl magií ohně nebo vzduchu, aby jí mohl zahřát během okamžiku. A navíc tušil, že pomalé rozmrzání je lepší, než rychlé. "Samozřejmost," odpověděl na její projev vděku velmi věcně. Považoval za základ, že si vlci pomáhají. Kdo by ji tam nechal ležet, když bylo zřejmé, jaký osud se jí chystá? Jen naprostý odpad. A tím on být nechtěl. Možná nebyl schopný cítit emoce, jako ostatní, ale měl své zásady. Kodex, který považoval za správný.
A právě teď mu zakručelo v břiše. Bylo to namístě, protože mu to připomnělo pár věcí. Třeba to, že hladový vlk snáze onemocní a umře. A že chtěl zkontrolovat stav zásob. Teď mohl tedy udělat dvě věci jedním vrzem. Opatrně se tedy vysoukal z tepla kožešin, tak aby na vlčici nepustil příliš mnoho chladu a zmizel na chodbě. Nepředpokládal, že by byla schopná teď kamkoliv odejít.
Našel jen pár kousků uleželé dančiny. Voněla dost intenzivně, ale to nemuselo být na škodu. Vůně může povzbudit chuť k jídlu. Jeden kousek tedy mlčky předložil své návštěvnici a druhý začal sám kultivovaně uždibovat. Zdálo se, že lov byl určitě nasnadě a tentokrát tomu neunikne.

//loterie 4
>>> Přes Sarumen od Ohnivého jezera

Kenai nebyl žádný extra silák, ale s vlčicí přehozenou přes hřbet žádné větší problémy neměl. Když se tedy zrovna nevrtěla v některé z křečí. To, jak intenzivní třas její tělo ovládal, značilo, že potřebuje opravdu akutně pomoc. Větší než poskytovalo skomírající slunce. Naštěstí to do úkrytu netrvalo dlouho. Moc často v lese nebýval, ale cestu ke Skalisku si pamatoval velmi jasně. Takže žádné bloudění, co by pouť prolongovalo tak, že by to vlčici mohlo býti osudným.
Poté, co do jeskyně vstoupil nakrátko zaváhal. Komůrka alf by teď byla nejvhodnější, protože byla nejsušší, ale... byla to komůrka alf. Nechtěl je nějak dehonestovat a nakonec se rozhodl to místo nenavštívit. Místo toho zahnul do komůrky pro bety.
Jedinými betami tohohle lesa byli vždy jeho rodiče. Teď už jen jeho matka. A věděl, že ona by proti tomu nic nenamítala. Byla to dobrá duše, co si na postavení nezakládala. A každý musel uznat, že promrzlá vlčice potřebuje malé místo, kam se zahrabat, ne obrovskou místnost sloužící celé smečce, kde se v nepřítomnosti davu hromadil chlad.
Opatrně tedy cizinku položil do kožešin, které vystýlaly podlahu jeskyně, samotnému mu přitom po mokrých zádech přejel mráz. O sebe se ale zatím nestaral, místo toho odběhl pro další várku kožešin. Bylo ostatně jasné, že než vlčice vyschne, několik jich promočí a na mokrém ležet nemohla. Napadlo ho, že je celkem ironie, že většina těch kožek patří vydrám...
Jen co nanosil celou kopku materiálu, zase k promrzlé vlčici přistoupil a začal ji kožkou ve vlastní tlamě vyhánět vlhkost z kožichu. Odhazoval je úplně promočené a přinášelo to své výsledky. Navíc i tření přece tělo zahřeje. Zabralo to nějaký čas, ale nakonec byl s výsledkem své práce spokojen. Byla už jen trochu provlhlá a mohl ji podložit a překrýt suchými kožešinami. I přes veškerý svůj odpor k dotekům se pak schoulil pod kožešinami k ní, aby to celé trochu vytopil vlastním tělem. Sám navíc trochu tepla ocenil.
Mlčky tedy ležel a čekal, co se v neznámou bude dít dál. To modrou se mu z ní smýt nepodařilo, tak snad se nebude zlobit, až se probudí. Jestli se probudí. Zatím nezbývalo nic jiného, než ležet a skepticky zírat na všechny ty zmáčené a rozházené věci kolem. Neměl rád nepořádek. Ale tohle bylo akutnější.

Loterie 3

Vlčice vypadala vskutku zoufale. Téměř až šíleně, s tím, jak se sápala pryč od vody. On se jednou také málem utopil, ale takovéto šrámy na duši, to na něm nezanechalo. Ale samozřejmě. On ostatně není normální. Tohle byla určitě přiměřená reakce. Jen on o tom, nic neví.
Potřásl hlavou, aby z ní vypudil negativní myšlenky a soustředil se na problém před sebou. Odtušil, že ho nevnímá, ale jestli to bylo kvůli stavu zdravotnímu nebo mentálnímu, to netušil. Odkašlal si tedy, aby na sebe ještě trochu upozornil, ale bylo to celkem k ničemu. Až o chvíli později se ozval její nakřápnutý zoufalý hlas. Být schopen emocí, bylo by mu jí snad i líto. Jen ho ale nepříjemně píchlo u srdce a šel dál. Tedy. Začal se činit, neb to je to, co čistě praktický vlk, jako on, prostě dělá.
Netulil se k ní. Ne kvůli jeho odporu k dotykům, ale jednoduše proto, že by nasákl i on a pak by tu byli jako rampouchy oba. Ani se ji nesnažil vysušit jazykem, neb by to zabralo věčnost. Místo toho se rozhodl ji odnést do tepla. A v okolí znal jen jedno takové místo. Naštěstí nebylo daleko. S trochou cviku a trochou štěstí si ji tedy nabral napříč přes hřbet a vykročil k lesu, který před chvílí opustil. Zároveň přitom přikázal počasí, aby zklidnilo hormon, donutil zapadající slunce, vyslat k nim ještě nějaké ty paprsky hřejivější než ty zimní. Díky téhle magii si občas připadal tak trochu všemocný, uvědomoval si ale, že to není vůbec pravda. Ve skutečnosti byl slabý a neužitečný. O to vděčnější byl, když se naskytla příležitost někomu pomoci.
A tak je pohltil Sarumenský hvozd, stále ještě zcela netypicky bez mlhy. Byla snad ona tou kamarádkou, kterou ta praštěná vydra hledala?

>>> Skalisko, přes les

//Loterie 2

Jezero mu velmi známé. Měl pocit, jako by se prolínalo celým jeho životem. Rudá louže, od které mohl čekat snad cokoliv. Nikdy sem nešel s nějakým jasným záměrem, prostě se mu líbilo. To jak se stavilo proti stereotypu. Jiná barva než ostatní a navíc odmítalo v zimě zamrzat. I on byl jiný než ostatní, možná proto měl pro tohle místo vystavěnou tu zvláštní komůrku v srdci. Oba jsou úplně mimo. Nekorektní úkazy přírody.
Dnes to ale nemělo skončit prázdným a poklidným zíráním na chvějící se vlnky na hladině. Žádný klid a mír, nýbrž podivná zásilka vyvrhnutá na promrzající břeh. Koupat se v zimě neznělo rozumně, takže buď dotyčnou zastihla nějaká nehoda, nebo byla prostě tak hloupá, že hloupějšího není. Z toho, jak zoufale vypadala však vydedukoval, že to bude spíše ta nehoda. Dobře pro ni. Může si z toho vzít ponaučení, zatímco hloupý hloupým zůstane.
"Mohu Vám pomoci?" zeptal se přímo. Potřeboval ujištění, že jeho zásah nebude nežádoucí. Nerad byl nežádoucí a dělal věci, které nikdo nechtěl. Prozatím alespoň vlčici obešel tak, aby rozbíjel vítr, co ji nutil se třást chladem. Nic moc, ale něco. Byl poněkud zmaten z té modré barvy, co se táhla od ní do hlubin jezera, neb jezero bylo červené a jako ta pověstná modrá krev to také nevypadalo. Nebyla nikde zraněná. Alespoň mu to tak nepřišlo. Co ale bylo, bylo. Nikdy se neprojevoval kdovíjak zvídavě a tohle nebyla výjimka. Na nic se tedy nevyptával a jen čekal, jestli mu dovolí být užitečnější, než jen jako závětří.

//Loterie 1

Nevěděl co se vlastně stalo, všichni se začali ozývat, že Mlhahuly pomohou a čím více jich bylo, tím méně se chtělo jemu. Byl samotář. A vydru ani neměl rád. Jen ať jí pomůžou ti, jež tak budou činit upřímně a ne s vedlejšími pohnutkami, jako on. Ostatně souhlasil jen proto, aby strávil nějaký čas s matkou a sestrou. Osobami, které až příliš zanedbával.
Nakonec se ale nechal přemoci tím negativním a nenápadně ucouvl vzad, a pak ještě o krok, pak o dva a tak dále, až na skupinku nadšenců hleděl z dálky. Nechápal to jejich nadšení. Smích. Či vztek a sarkazmus. Přišel si jako velryba vyvrhnutá na břeh. Zcela mimo svou přirozenost. Sám, ač obklopen davem. Hádal, že když odejde, nikdo si ani moc nevšimne. To mu vyhovovalo. Nesnesl na sobě přebytek pohledů a zájmu.
A tak líným krokem opustil mýtinu a zahučel do lesa, který mu byl domovem, ale zároveň toho o něm moc nevěděl. Poslední rok se tu vyskytoval jen sporadicky a tak si procházku skrz nijak neuspěchával. Snažil se absorbovat místní vůně, vlhkost, připomenout si každý strom, který míjel a podvědomě si to zamířil směrem, kterým ho to táhlo velmi často. Tam kam kdysi vyrazil s otcem na svůj první lov. A teď byl smečkovým lovcem. Co ještě nic pořádného nepředvedl. Pořád nechápal, jak tohle rozhodnutí přišlo alfám na mysl.
Bude se muset s tou funkcí ale nějak srovnat. Třeba cestou najde nějaké stádo, za kterým by mohl později smečku zavést. Nebo taky ne. A bude o svém údělu přemýšlet, až když se vrátí. Ani nevěděl, jestli třeba v nedávné době nějaký lov nebyl a jen nevymýšlí hlouposti.

>>> Přes Sarumen k Ohnivému jezeru

Vydra hystericky brečela a ke stromu se začali shlukovat zvědaví Sarumenští. Jako první Marion, která se vedle něj zjevila jako duch a začala zvíře konejšit. Během toho svou sestru zkoumal pohledem. Nevypadala zrovna ve své kůži, ale jeho omezené vnímání mu nedovolovalo její stav zcela pochopit. Byl zmatený, že jej ani nepozdravila, a nejistě pohled odvrátil, když konečně obrátila svůj zájem na něj. Jen mlčky pokrčil rameny. Byl z toho moudrý úplně stejně jako ona a popravdě netušil, co by jí měl povídat. Připadala mu tak vzdálená, ačkoliv stála přímo po jeho boku.
Naštěstí dostal příležitost se z toho zmatku na nějaký čas vykroutit. Přihnala se sem totiž snad polovina smečky. Včetně vlků, které jakživ neviděl. Asi byl pryč opravdu dlouho. Amnesii pozdravil, jak jinak, než kývnutím hlavy a pak svůj pohled upřel na ztřeštěného vlka, jehož proslov měl hlavu a patu pravděpodobně jen v jeho vlastní hlavě. Brebentění odrostlého vlčete pak moc nevnímal, protože se v dálce zahlédl další siluety. Zaujal jej především matčin stín a pohled z něj nespouštěl, dokud nestanula u nich. A vlastně ani potom. Zkoumal, jak je na tom. Usmívala se. Hravě do něj drcla. Asi už byla v pořádku. Nebo to hrála. Oklamat jeho, by nebylo nic těžkého.
Jen co došel k tomuto závěru, uctivě kývnul hlavou na pozdrav zrzavé vlčici a přejel pohledem malou vlčí slečnu, co se celkem podobala tomu druhému. Starovi. Tak se vydře představil, že ano? A když už jsme se k Mlhahuly vrátili. Ta somrovala pomoc s hledáním někoho blízkého. On nic neřekl, ale bylo zřejmé, že když na tom hodlá pracovat Wolfganie, on půjde taky. Stranil se jí i sestře dost dlouho a teď by to měl napravit.

>>> Přes les od řeky

Kenaie doma přivítalo naprosto odporné počasí. Zachovával klid, ale pokaždé, když ho do těla udeřila veliká kroupa, sebou samozřejmě trochu cuknul. Bolelo to a on si ani nebyl jistý, jestli takové úkazy za celý svůj život zažil. Snažil se snad někdo zničit celý les?
Vzpomněl si, že vládne magií, díky které může ovládat počasí, než se však dostal k tomu, aby ji zkusil použít, zaslechl úpěnlivý pláč. Stočil své kroky tedy právě tím směrem a skončil u stromu, v jehož větvích seděla ta vydří mrcha. Neměl ji zrovna rád, moc dobře si pamatoval, jak mu jen tak pro zábavu pomátla smysly. Jemu to ani po všem tom čase stále vtipné nepřišlo a celkem mu to leželo v žaludku. Věděl ale, že je nějak s lesem spjatá a napadlo ho, že by tohle mohla být její práce. Třeba když byla rozrušená, měnilo se počasí? Na Galliree bylo možné vše.
"Nechtěla by ses uklidnit?" Zeptal se tedy. Nebyl z těch nejvhodnějších osob pro nějaké konejšení. Byl Kenai. Vlk co nemá ponětí, jak emoce fungují. "Co se stalo?" Předvedl svou pragmatičnost s naprosto chladným výrazem udělal pár kroků blíž, aby i jeho před nejhorších chránily větve. I přes huňatou srst údery krup bolely a uměl si představit, jak se mu pod kožichem formuje mapa modřin.

>>> od Života

Byl rád, že se Gallirea nijak nezměnila, zatímco hledal bezpečí u Života. Hned vedle kopců tekla velmi známá řeka, které jej vedla ke známému lesu, co mu byl od narození domovem. Nespěchal tam však. Hned u úpatí kopců jej totiž překvapilo silné zakručení v břiše. Nepamatoval si že by na vrcholu něco jedl a přesto se cítil pořád sytý. Teď dole to ale byla jiná a žaludek se mu kroutil tak, že bylo i těžké jít.
Bylo to ironické, utekl tam před bolestí, aby si hned podobnou zažil, sotva sejde zpět. Ale z nějakého důvodu to nebylo zas tak nepříjemné a mělo to snadné řešení. Lovit ryby ještě zvládal, stačilo si jen pohlídat, aby nešťastnou náhodou neskončil v proudu, který ho kdysi dávno už jednou odnesl. Měl pocit, že by to ta řeka zvládla i teď, ačkoliv už nebyl malé vlče.
Starosti to ale byly zbytečné a za chvíli už měl v tlamě úlovek, který měl zasytit jeho hlad. Žádnou jednohubku. Lov při kterém se neběhalo, mu šel mnohem lépe... Jedl pomalu a uváženě, nechtěl se zabít zaskočenou kostí. Ne, po tom všem. A když už jeho žaludek jen spokojeně trávil, našel přechod přes řeku a zamířil domů.

>>> Mýtina, přes Sarumen

Kenai strávil v Životově blízkosti hodně času. Nepočítal to, ale tušil, že venku pravděpodobně uplynuly celé týdny. Vždy z úkrytu pozoroval to procesí vlků, které se v kopcích střídalo. Bylo zvláštní, jak se Život měnil podle toho s kým měl tu čest. Bylo také velmi zajímavé sledovat, jak každý vlk vnímá Bůžka jinak. Někteří sem přicházeli nešťastní a odcházeli s úsměvem na rtech. Jiní... jin se na Života zlobili a Kenai nemohl tvrdit, že tomu nerozuměl. Možná poprvé v životě se dokázal do někoho vcítit. Do vlků, kteří přišli o své milované. Tak jako on.
Dny míjely a on přestal přemýšlet o otci a jeho odchodu. Místo toho se mu začaly hlavou honit jiné myšlenky. Co dělá matka? Má o něj starost nebo věří tomu, že se o sebe umí postarat? Jak je na tom sestra. Nesla ztrátu tak špatně. Ukonejšil ji někdo, když on je toho neschopen? Jak se asi má jeho jediná kamarádka Bianca? Tak dlouho ji neviděl a přitom si toho tolik slíbili.
Po dlouhém dumání o těhle věcech konečně padlo to rozhodnutí. Odejde odtud. I Život, který obvykle vypadal, jako by si tu každého nejraději nechal, se tvářil nadšeně, když mu to vlček řekl. Asi byl rád, že je Kenai konečně připraven čelit reálnému životu.
Samozřejmě, nebylo to jednoduché. Stál u stezky dolů z kopce dlouho. Asi několik hodin a zápasil s vlastním vědomím, které se tu chtělo schovávat navždy v klidu a bezpečí. Stále si však v mysli připomínal tváře vlčic, které mu byly tak blízko. Postupně se mu tak povedlo udělat vždy jeden malý krůček, než zas musel odolávat vábení kopců. Po urputném boji se pak konečně dostal do míst, kde už nad ním ta magie neměla tak velkou moc. Z malých krůčků se staly velké, z velkých pak dvojkroky až nakonec byl schopný jít už bez zaváhání. Neopustil jen Životův vrchol ale jedním šmahem raději i celé kopce.

>>> Tenebra přes kopce

>>> Kopce

Vlček se sunul vzhůru po známém svahu a už ani moc nevnímal, co ho míjí nebo co míjí on sám. Když se tu ocitl poprvé, byl ještě malé vlče, unesené rozverným bůžkem jako nějaká pískací hračka. Podruhé sem zamířil se zcela jasným záměrem. Zesílit, aby mohl Styx vrátit útrapy, kterých se napáchala na něm i jeho rodině. Teď ale vůbec takové myšlenky neměl. Jediné, co chtěl, byla ta úleva, kterou místní magický opar poskytuje.
Od smrti otce trpěl neustávajícími křečemi v břiše a bodáním ve spáncích. Usoudil, že je to jeho vlastní způsob vnímání smutku, který ostatním jinam vrážel slzy do očí a nutil je vypadat, jako těla bez duše. On byl odsouzen cítit jen bolest. A občas zklamání nad sebou samým. Nic moc hezkého. Zdalipak jej mohl některý pocit bolet tak moc, že by z toho umřel? To by ho celkem zajímalo. Třeba na to bude Život znát odpověď. Ten vlk se často choval jako naprostý potřeštěnec, ale kyprou dávku moudrosti mu nikdo upřít nemohl. Ani Kenai, který ho jinak považoval za nezodpovědného sobeckého blázna, který vládl až příliš velkou mocí. Vůbec by se nedivil, kdyby to byl Život a ne Smrt, kdo Gallireu jednou zničí. Pff.
„Ale aspoň je to užitečný blázen,“ projelo mu hlavou, když si uvědomil první odezvu svého těla na atmosféru Narrských kopců. Bolest ustupovala, jako by ji po kouscích odvál každý z těch poryvů větru, kterých bylo tady nahoře dost a dost. Nejdřív se zmírnily křeče, které mu drtily vnitřnosti a postupně se vytratila i migréna, dík které nebyl schopný skoro ani myslet, natož spát nebo lovit. S úlevou si vydechl a rozhlédl se po prostranství kolem sebe. Věděl, že Život tu někde je a velmi pravděpodobně si je vědom jeho přítomnosti, ale tentokrát na něj odnikud nebafal. Byl tu klid a ticho…
To bylo nové, což v něm vyvolalo jistou vlnu nedůvěry, ale hodil to za hlavu. Možná proto, že Život byl taková dobrá duše. Možná díky působení jeho uklidňující magie. Nevěděl a bylo mu to jedno. Jako ostatně kopa jiných věcí. Krok sum krok se pomalu přesunul až k jakémusi otvoru ve skále a naprosto proti jeho přirozenosti, do něj vstoupil. Vůbec ho neděsila temnota v něm. Jako by ho tam snad něco vábilo.
Nikdy si nepotrpěl na estetično, takže se ho nijak nedotklo, jak krásné to uvnitř je. Ostatně… Květy, které jakživ neviděl, křišťálově čisté jezírko, měnící se v potůček, ve kterém cestou vzhůru svlažil hrdlo. On byl ale prostě ťulpas, kterého zajímalo jen jedno. Kde je pán domu? A tady ho našel. Vysedával si to uprostřed té zeleně a popravdě… Vypadal jinak. Tak trochu, jako by se část rostlin stala samotnou jeho součástí. Tak moc jej příroda zbožňovala?
Rozhodl se ale na nic neptat. Zaprvé se nikdy na nic moc neptal a zadruhé. Nestihl to. Magický vlk se na něj totiž měkce usmál. „Kenaii, zdravím tě. Moc rád bych ti přišel naproti, ale jsem uprostřed… přerodu a nemůžu se odtud hnout,“ rozbrebentil se. „Teda, můžu, ale nechci. Sem takhle dost zranitelnej a se radši neukazuju na světle, ehm,“ přiznal záhy a trochu si poposedl, jako by mu snad už dřevěněly nohy. Naštěstí to ale vypadalo spíš na to, že mu rozkvétají drobnými kvítky, než se měnit v klády. Možná ho to lechtalo?
„Máš za uchem kopretinu. Snažíš se všechny varovat, že jsi skutečně blázen?“ Zeptal se vlček uvolněně. Tohle bylo asi to nejlepší, co mohl předvést jako pokus o vtip. A tohle bylo asi jediné místo, kde by se o něco takového vůbec pokoušel. Polobůh si tu čest asi uvědomoval, takže se pobaveně ušklíbl. „Haha, moc vtipný,“ odtušil, ale hned na to úsměv v jeho tváři zhasnul, jako když sfouknete svíčku. Kenai byl dost chytrý, aby mu bylo jasné, jaké téma hodlal nadhodit.
„Upřímnou soustrast. Nokt byl skvělý vlk,“ zamumlal a chvíli nervózně pocukával uchem v nastalém tichu. Kenai se nad ním nakonec slitoval a pokývl hlavou. „A skvělý táta… Myslím, že vlkovi, co umí číst myšlenky, můžu tu upřímnost věřit,“ dodal věcně a sklopil pohled ke svým sněhobílým tlapám. Zrovna jemu hlavou nic moc intenzivního nelétalo, ale byl si celkem jistý, že se tu stavila vysoce emocionálně založená máma.
„Musí to být zvláštní. Cítit emoce takhle fyzicky,“ nadhodil Život, když si všiml jeho ošívání, na to měl ale Kenai jednoduchou odpověď. „Já nic jiného neznám.“ Opravdu nevěděl, jak cítí ostatní. Jak se tvářit… No ano, Bianca mu chtěla dát lekci v grimasách… Na to teď ale tak nějak neměl kapacitu. Soustředil se na to, aby ho přestalo všechno tak ukrutně bolet. „Myslíš, že mne něco může bolet tak moc, že umřu?“ Zeptal se přesně na to, co ho napadlo cestou sem. Čistě informativně a Život nad ničím moc nepřemýšlel. „Obávám se, že ano,“ připustil a hrozně moc se snažil v takové situaci nedrbat, ale očividně mu něco nového rostlo i na obličeji a prostě si nemohl pomoct. Naštěstí tu byl s Kenaiem, kterému to bylo úplně jedno. „Jde to opravit? Nechci umřít. Mám hodně věcí co dělat. Slíbil jsem toho dost tátovi…“ To na něj byla dost dlouhá věta, která tentokrát donutila Bůžka k zamyšlení. „Hmm. Možná magie emocí? Nabízí ji má sestra. Mohl bys díky ní cítit, to co ostatní a naučit se to taky. Ale hrozí, že bys mohl cítit emoce ostatních taky jen fyzicky a pak bys to jen zhoršil,“ tvářil se nezvykle vážně a bylo dost těžké uvěřit tomu, že o tohle světě něco neví. Ale dodávalo mu to aspoň jakýsi osobnější nádech. Dokonalost běžné smrtelníky dost děsila.
„Rozumím,“ pokývl Kenai zase hlavou a usoudil, že o tom bude přemýšlet jindy. Bylo to dost riskantní a chtěl to rozebírat, až bude v pořádku a ne rozbitý událostmi posledních týdnů. Což bylo také to, kvůli čemu sem přišel. „Živote, mohl bych tu nějakou dobu zůstat?“ Odtrhl pohled od země a tentokrát se tázavě zadíval vlkovi přímo do očí a všiml si, že i ty mění barvu. Osobně doufal, že ty jeho zůstanou navždy takové, s jakými se narodil.
Vlk obrůstající zelení samozřejmě nebyl tou otázkou překvapený a oči mu zaplály nadšením. Vždycky rád nějakou společnost, i takou jakou je zamlklý, vážný a nudný Kenai. Ale i navzdory tomu, jak zuřivě máchal ocasem, ze sebe neochotně vypravil nějaké to varování. „Nechám tě tu moc rád, chápu, že s bolehlavem si nemáš jak utřídit myšlenky a se vším se vyrovnat. Ale čím déle tu budeš, tím víc hrozí, že už nikdy neodejdeš.“ Tvářil se u toho, jako anděl sám, ale bylo jasné, že je to jeho vlastní činění, za které se vůbec nestydí. Přece jen v něm bylo něco málo podlého.
Kenai se ale kupodivu pousmál. Byl to ten upřímný sotva postřehnutelný úsměvíček, vzácnější než šafrán. „Zůstat tu s tebou navždy? To bych nejdřív musel přijít o rozum. A ten je moje nejsilnější stránka.“ A bylo to venku. Další vtip. Dva za den. Sám tomu nevěřil a také nad tím nechápavě potřásl hlavou, zatímco Život se rádoby uraženě pitvořil.
„No výborně. Aspoň mne někdo pohlídá, než dokončím svou… transformaci,“ zazubil se na závěr a tlapou mávl po okolí, jako by mu říkal, místa je tu dost, udělej si pohodlí. Kenai mezitím stihl v mysli usoudit, že je to pěkná blbost. Jak on by ho asi mohl ochránit, kdyby se vážně něco semlelo? Ale nechal to být a místo toho se odhodlal k jiné otázce, co nijak nesouvisela s jeho vlastním osudem. „Proč ses vůbec rozhodl změnit?“ Sám se zatočil do kolečka na jednom místě, aby ušlapal porost pod sebou a pohodlně se uložil. Bylo to tak příjemně bezbolestné! „Proč ne? Pořád měním já ostatní, tak proč ne sebe? A myslel jsem, že by bylo super vypadat míň jako vlk a víc jako bůh,“ pronesl s hrdě vypnutou hrudí, ale rychle ho to přešlo, převalil se na záda a začal se hudrováním otírat o zem. Měl štěstí, že tu byl zrovna s tímhle vlčkem, protože jiný by se teď řádně bavil na jeho účet. Ne však Kenai. Ten byl při té podívané schopný i usnout. Ostatně pořádně nespal už celou věčnost...

>>> Sarumen přes řeku

Otupěle se nechal nést svýma nohama, tak jako to poslední dobou dělával velmi často. Ani ho moc nepřekvapilo, když ho zanesly tam, kam ho zanesly. V první řadě to bylo velmi blízko jeho rodnému lesu a druhak... Tu strávil větší kus dětsví, než právě v Sarumenu. Možná pro něj byly tyhle kopce domovem více, než mlžný les, co nechal za zády.
Na chvíli se zastavil, aby pohlédl tam nahoru, k vrcholu, který ve svém věku možná navštěvoval až příliš často. Ale, proč ne? Právě přišel o otce a to se ještě nesmířil se ztrátou bratra. Hlavu měl plnou těžkých úvah i bez těhle tragických událostí a věděl, že tam nahoře od nich bude mít pokoj a klid. A nic si momentálně nepřál víc, než vypnout a na všechno zapomenout. Zregenerovat se před tím, než se chopí úkolů, ke kterým se zavázal.
Nepřemítal nad tím nijak dlouho a už se nechal nést vzhůru po svahu, známou pěšinkou. Známou krajinou. Obklopený známou vůní a už teď cítil, jak se mu zaschlá vrstva bahna pomalu oddroluje z duše.

>>> Vrchol