Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L28 (3/5)

Poslušně čekal, když se kousek bokem ozvalo další zavytí. Trochu tím směrem škubnul uchem a nakrčil nos. Přicházející pach se mu moc nelíbil. V čenichu ho štípala spálenina. A také kovová vůně krve. Být to na něm, asi by před nově příchozím ustoupil, ale ten už se k němu z nějakého důvodu měl. Nechápal to. Kdyby Kenai byl v takhle zuboženém stavu, spíš by se někde schoval a nelezl cizákům na oči. Z pohledu na něj, měl chuť dotyčného na místě dorazit.
"Ahoj," odtušil mu nazpátek dutě, aniž by se pohnul. Jestli ten druhý očekával, že k němu přiběhne s nabídkou asistence, asi byl povážlivě zklamán. Kenai rozhodně nepociťoval touhu někoho podepírat a zašpinit se jeho tělesnými tekutinami. Sazemi. A vlk ví čím ještě. Přesto věděl, že se od něj nějaká reakce očekává a tak ze zákoutí své mysli vydoloval jednu vhodnou frázi. "Jste v pořádku?" No. Očividně nebyl, ale to je jedno. Projevil... starost. Jo.

L26 (1/5); Rue 1/10

Sníh uměl být pořád otravný. Pořád mu však byl mnohem lepším společníkem než většina vlků. Neočekával od něj milé úsměvy ani odpovědi a vlezlé otázky... Kdyby nestudil a nepletl se pod nohy, vlastně by s ním byl dokonale spokojený.
Jenže on se pod nohy pletl a studil. A teď se z něj navíc vyloupla neurčitá vlčí silueta. Vlčice tak bílá, že se musel opravdu snažit, aby ji na tom sněhovém pozadí viděl. Kdyby si zaplácla čenich sněhovou koulí, byla by prakticky neviditelná.
Pořád ale byla cítit, což jej na ni upozornilo. A také trochu nakoplo jeho zájem. Tu těžkou vůni vlhkého jehličí moc dobře znal. Stočil k ní tedy své kroky a zastavil se v uctivé vzdálenosti. Malá příležitost zjistit, jak se tu teď věci mají.
"Zdravím," pozdravil ji s tím svým nicneříkajícím výrazem. Moc to s tím slušným vychováním nepřeháněl. Musela být tak v jeho věku, takže to nepovažoval za nutné. "Jste Sarumenská?" Položil otázku na tělo bez většího otálení.

L14 (4/5)

>>>Tenebrae

Byl vlastně zcela klidný, až dokud nepřišel tak blízko, aby na něj dýchla atmosféra hvozdu a vůně místního jehličí. Pak ho tak nějak bodlo v břiše. Příjemně a nepříjemně zároveň. Už na sobě uměl celkem dobře poznat, co u něj takové stavy způsobuje, takže to přiřknul mírnému vzrušení z návratu kombinovanému s nejistotou toho, co jej tu vlastně čeká.
Nebyl ale žádný vynervovaný trouba, takže se tím rozhodně nijak víc nezabýval. Co se má stát, stane se. Trochu se oklepal od toho protivného sněhu, co mu celý den komplikoval cestu a způsobně se posadil do závěje pár metrů před prvním stromem, který smečce patřil. Do západu slunce pak zaznělo jeho mírně nakřáplé, ale stále naprosto klidné, zavytí. Přijde se na něj podívat někdo známý nebo nějaký cizák? Ne, že by to na situaci cokoliv měnilo... Dotyčný stejně bude mít o jeho současném já povědomí úplně stejné, ať je to tak nebo tak.

L13 (3/5)

>>> Dusot přes Kiërb

Šinul si to podél proudu na jih a uznával, že krajinu kterou prochází moc nepoznává. Nenechal se tím ale odradit a ze směru neuhnul. Jen na příhodném místě řeku překročil. Jednou. A pak podruhé, když se vlila do jiné. Což mu už opravdu nic neříkalo, ale... Na druhém břehu jasně viděl ten velký kámen čnící k nebesům, který stával na louce před Sarumenem. Takže musel být na správné cestě. A ten hvozd opodál, to prostě musel být on. Starý, tmavý a zamžený. Rozhodně Sarumen. Ačkoliv uspořádání okolí bylo jiné, ten les by poznal i slepec. Na nic tedy nečekal, obhlížením okolí se nezdržoval a vyrazil vstříc lesu, ve kterém se narodil a vyrostl. Otázkou bylo, jestli tam třebas i zestárne. A co matka se sestrou, žijí tam pořád? Ne, že by je k životu potřeboval, ale jestli mu na světě ještě na něčem byť jen maličko záleželo, byly to rozhodně ony.

>>> Sarumen

L12 (2/5)

>>> Švitořivý les

Opustil zcela neznámí les a přišel na zcela neznámou planinu. Kupodivu se po ní i vprostřed zimy držela mlha a to navíc nepříjemně hustá. Trochu mu to připomínalo ten palouk nedaleko Sarumenu, kde stojí ten velký osamělý strom. Doufal, že tahle mlha nezpůsobuje také halucinace. Po několika stovkách metrů však uznal, že asi ano. Nebylo přeci možné aby na tomhle místě bylo tolik zvířat najednou, aby to všude kolem něj tak zvláštně podupávalo a tak všechno... Pak si ale připomněl, že už není ve venkovní světě, ale zpátky na Galliree. Tady je přece možné všechno. Magie je zázračná (nad tou myšlenkou trochu otráveně nakrčil zjizvený čenich) a navíc to tu má pod palcem ten pošuk Život. Jedinej bůh na světě, co může unést tlupu malých vlčat a zůstat bez trestu. Nezabýval se tím sentimentem ale moc dlouho. Stejně mu to ani moc nešlo. A pustil se za zvukem vody. Řeka mířící na jih. Ta ho vždycky bezpečně zavedla...domů.

> Tenebrae přes Kiërb

L6 (1/5)

>>> Ze světa

I když k tomu neexistoval žádný logický důvod, tak nějak to věděl. Že je zpátky na Galliree. Tenhle les sice neznal a nedokázal tak určit v jakém koutu země se vyskytuje, ale... Tak nějak to cítil ve vzduchu. Vycítil snad nějak ten magický opar, který se tímhle světem pojí? Popravdě na všechno to kouzlení a podobné věci tam venku dočista zapomněl a nevrátit se sem, asi by na to víckráte ani nevzdechl.
A dost možná si to celé jen nalhával. Nejjednodušší prostě bylo se o tom přesvědčit. Pokud možno nalezením něčeho, co mu to tu domněnku potvrdí. V mysli mu okamžitě vytanul Sarumenský hvozd. Ne snad že by jej nakopla nostalgie, ale rozhodně to bylo dobře známé a nezaměnitelná místo. Otázkou však je, jestli je tam pořád místo i pro něj.
Opustil to tam ostatně právě proto, že mu to tak nepřišlo. Ale teď byl celkem jiný vlk. Bylo mu jedno kolik členů smečky poznává a kolik jich poznává jeho. Bylo mu jedno jestli ho mají nebo nemají rádi. Ale zázemí? To bylo rozhodně fajn. Mít se kam vracet pro kus žvance...
Nejdřív ten les ovšem musí najít. A zjistit jak si na tom stojí. A tak vyrazil na jih. Tam ostatně stával a snad se od té doby tenhle svět nepřevrátil naruby.

>>> Dusot

>>> Středozemka

Byl si celkem jistý, že tehdy se mu žádná jezírka do cesty nepostavila, ale i tak mu to, jak se věci mají, přišlo správné a nijak podivné. Možná jen opustil pláň více na západě, nebo více na východě, než posledně. Kdo ví? Vůbec mu to nevadilo, zvlášť, když z Ohnivého jezera se nikdy napít neodvážil, takže po dlouhé tůře měl dost sucho v tlamě. Našel si prostě tůňku, která nezaváněla ani neoplývala jakoukoliv podivnou barvou a uhasil v ní žízeň.
Chutnala dobře a on se hned cítil lépe po těle. A o pár kroků dál byla další tůňka, která pro změnu hýřila životem tolik, že si tam mohl pro rybu sáhnout jako do spíže a ona mu málem vletěla do huby sama. No, to trochu přeháníme, ale ulovit něco na zub tu zvládl bez větších obtíží.
Na další cestu vyrazil až poté, co ji způsobně spořádal a očistil si mastnotu z kožichu. Tak nějak už nějakou dobu nemohl snést, když byl neupravený. Musí být vždy jako ze škatulky a dokonale reprezentativní, když už jeho nitro čpí tolika nedostatky.

>>> Přes řeku na Bobří ostrov

>>> Ohnivé jezero

Otevřela se před ním pláň, kterou za celý svůj život překonal jen dvakrát a to navíc dost dávno a ošklivě zraněn. Byl tehdy ještě vlče a právě teď se za tou vzpomínkou hnal, jako tonoucí za stéblem. Byl si celkem jistý, že tehdy ještě cítit uměl. Nejen bolest, ale také třeba strach a vztek. A kdo ví, třeba ho tenhle návrat do minulosti naučí být zase relativně normální bytostí, co ví jak a kdy se smát, a nemusí se to učit jako nějaký stroj.
Ašak neúspěšně. Zatím se však nevzdával a upnul svou naději na další místa, která jej čekala. Pláň byla ostatně rozsáhlá a tak nějak všude stejná. Nedalo se nikdy říct, že by poznal konkrétní místo, kterým tehdy prošel. Tudy vlk prostě jen jde, jde a jde a přitom odhaduje, jak dlouho mu cesta ještě asi potrvá, než dojde na druhou stranu... Den? Dva? Pár hodin?
Momentálně mu to bylo jedno, on už nikam nespěchal.

>>> Medvědí jezírka

>>> sarumen

Opustil les a necítil nic. V jeho případě vlastně zcela normální stav. Přesto čekal, že ho alespoň píchne u srdéčka. Narodil se tam. Vyrostl tam. Přišel tam o otce. A zanechával za sebou matku a sestru, které měl rád. Asi. Věděl vůbec, co to je, mít rád? Nebyla to nakonec jen povinnost? Mít rád své příbuzné. Starat se o ně. Možná.
Jediné co věděl jistě bylo, že ničemu nerozumí. Zahleděl se do hladiny jezera, které už tolikrát navštívil, když nevěděl, co si počít. "Dnes jsem tu naposledy," pověděl z nějakého důvodu nahlas svému vlastnímu pokřivenému odrazu a napadlo jej, že to je pravděpodobně jeho pravá podoba. Zdeformovaná kreatura. Tím je, tam hluboko uvnitř za touhle hezkou tvářičkou.
Odvrátil se od vody a vykročil pryč, zanechávajíc stará dobrá známá místa za sebou. Nevyrazil nazdařbůh. Věděl přesně, kam chce jít a byl si celkem jistý, že cestu i po těch letech najde. Nedostatek citů si vynahrazoval nadbytkem neuronů. Kdyby tomu tak nebylo, asi by nad sebou už zcela zanevřel a vrhl se do nitra středozmení propadliny.

>>> Středozemka

>>> úkryt

Les znal dobře, takže na místo shromáždění dorazil bez problémů a slyšel jej téměř od začátku. Netlačil se do hloučku vlků před sebou a držel se stranou ve stínu kmenů stromů a jen pozoroval a poslouchal. Kolik těch vlků vlastně znal? Maple. Matku. Sestru. Jejich novou gammu čistě od vidění... a to bylo vše. Ah a samozřejmě Lilith. Vypadala dobře. Asi bude v pořádku.
Nemohl říct, že ho to těší. On necítil nic. Ani smrt Darkie o které už věděl z první ruky, se ho nedotkla, zatímco Amnesia vzala se slzami v očích čáru. Byl odporná existence, která nad nikým neplakala, nikoho neutěšila,... nic. Možná by si to měl přiznat a přestat si hrát na něco, co není. Na hodného vlka, který má na srdci jen blaho ostatních. Ve skutečnosti mu byli ostatní úplně ukradení, jen se choval tak, jak mu bylo vštípeno. Snažil se plnit vlastní morální kodex, který měl základ v dobrosrdečnosti jeho rodičů.
Jeho pohled se zastavil na sestře a matce. Slíbil otci, že se o ně postará. Ale jak by mohl. Tak jak je, je akorát přivede do záhuby. Sklopil hlavu a tentokrát prosondoval všechny ty kožichy, které mu nic neříkaly. Většinou šlo o odrůstající vlčata, která potřebují vzor a on nemohl být vzor nikomu. Odvrátil se ke skupině zády a pomalu vykročil k hranicím lesa. Jako už tolikrát předtím. Tentokrát však nikomu v mysli nesliboval, že se brzy vrátí.

>>> ohnivé jezero

Kenai jasně cítil, jak je Darkie opouští a stejně jako po smrti Morfea a otce netušil, co si s tím má počít. Pamatoval si, že ostatní pláčou, ale on nevěděl, jak se takový pláč vyvolává a srdce jej nebolelo tak moc jako posledně. S Darkií si ostatně nijak zvlášť blízký nebyl. Přesto když se jeskyní linulo naříkání Maple, tušil, že by měl něco udělat.
Přemýšlel nad tím však příliš dlouho a brzy na to z lesa vyrazila lovecká skupina. Lov. To byla jeho práce. To on ho měl uspořádat. Proč mu vše vždy tak trvá? Je vůbec k něčemu dobrý? Možná měla Jenna pravdu a byl jen přítěž. Přítěž které se vždy musí vše vysvětlovat a uteče, když se něco kazí. Možná by měl odejít? Možná spíše ze světa rovnou zmizet. K čemu je někdo jako on dobrý? Neumí se ani usmát, aby mohl někomu udělat radost. A kdo nepřináší radost je zcela zbytečný.
Toulal se po úkrytu a sbíral kožešiny, které tu zbyly po promrzlé Lilith. Doufal, že alespoň tahle jeho snaha bude slavit úspěch. Mohl se konejšit tím, že zatímco všichni kolem umírají, on někoho zachránil.
Jedna kožešina, druhá, třetí. Všechny mokré a zatuchlé. A on neměl rád nepořádek. Postupně je vynosil před úkryt, co mu jen tlama stačila, jen proto aby se otočil a přinesl další. Teprve když před úkrytem ležely všechny, se zadíval na slunce, které dnes nebylo zrovna štědré se slunečním svitem a tak tomu trochu pomohl svou magií počasí, už ji zvládal ovládat celkem dobře.
Vyhříval se na slunku spolu s kožešinami, které ovíval jarní vánek a čas od času je otočil, aby se vzduch dostal i na druhou stranu. Z toho poklidného rozjímání jej probudilo až vytí, které svolávalo smečku ve středu lesa.
Postavil se na nohy a jednu po druhé začal kožešiny skládat a odnášet zpět do skaliska. Bylo to uklidňující a nikam nechvátal. Vždy chvíli trvá, než se členové ze všech stran shluknou. A tak je postupně poskládal do komínků v centrální místnosti úkrytu. Pak se rozhlédl, jako by to mělo být naposledy, co to tady vidí a pomalým krokem úkryt opustil.

>>> sarumen

Loterie 7

Lilith se asi rozhodla spořádaně mlčet a předstírat, že tu není. Paní Jenna naproti tomu mluvila snad více a více, a kdyby to mohl poznat, shledal by, že její slova byla ještě palčivější. Ale vzhledem k tomu, že sarkastickým a kousavým nuancím jejího monologu nerozumně, cítil se akorát tak hloupě. "Nejsem si jist co je to flundra, ale šváb rozhodně není. Je to vlčice," vysvětlil zmateně. Copak měla Jenna nějaké vidiny? A zmateně se nadále díval i na Maple. Ta mu to asi vysvětlí spíš než ta rozohněná osoba.
"Možná proto, že Vám již dříve řekla, že nemůže chodit?" Dneska toho musel hodně namluvit, asi ho z toho večer budou pobolívat panty v čelistech. "Ano je v kožešinách, protože mrzla. Že na Vás nepadá sníh v takovém stavu nepomůže." Vysvětlil klidně a zase vrhl zmatený pohled na Maple. Nebylo to všechno snad očividné? Čemu však nerozuměl už vůbec bylo její poslední prohlášení. "Co si rozdáme? Podělili jsme se o zbytky masa..." Zamumlal ale tušil, že o tom asi nemluvila, nedávalo to smysl. Chtěla ji vyhodit, tak proč by chtěla, aby se s ní podělili o ryby?
Nicméně pak se stalo něco nebývalého. Zatímco Jenna si to valila ven, zastříhal ušima nad jejím mumláním a jeho pysky se odhrnuly z jeho zubů, i to zavrčení z jeho hrdla vyšlo. "Trochu úcty jejich památce," sykl. Nelíbilo se mu, že o jejich bývalé alfě a jeho otci mluví tímhle způsobem. Uklidnil se ale hned co jej Maple za jeho chování pochválila a jeho tvář opět opanoval ten jeho netečný výraz. Zlehka přikývl a řekl to, co už dnes jednou zaznělo. "Samozřejmost." Dočkala se samozřejmě i díku za založení ohně, u kterého se rád uložil. Vždycky se rád válel. Do Alfina rozhovoru s Lilith nijak nezasahoval, jen poslouchal a očima hlídal vlčka, který teď byl asi jedním ze Sarumenských.

Loterie 6

Byl ctnostný? Asi ano, když to ta vlčice říkala. On si ale nikdy nepřipadal speciální. Ne v pozitivním slova smyslu. Rozhodl se to přejít tichem. Jednoduše proto, že nebyl mluvka a navíc ani nevěděl co odpovědět. Raději se věnoval jídlu a jen mírně přikývl, když se mu oplátkou představila. Byl rád, že ji poznává? Popravdě mu to bylo celkem jedno. Vlci přicházejí a odcházejí…
Jako třeba teď. Nestihl Lilith ani odpovědět na těch pár vět, co mu věnovala a zjevila se tu rudosrstá.
Z řeči jejího těla usoudil, že se jí něco nelíbí a logicky shledal, že má i pravdu, ale… její slova se mu nelíbila. Bylo v nich zbytečně moc jedu, to poznal i on. Byl možná submisivni vlk, ale vše má své meze. Ani ona totiž nebyla stoprocentně v právu.
Vyslechl si celý ten monolog s klidným výrazem a olízl si mastnotu z tlamy. "Vas zase Vaši rodiče zřejmě nenaučili řádnému chování. Konverzace má začínat pozdravem," pronesl aniž by to myslel kdovíjak zle. Ale ona se strefovala do jeho rodiny první. "A tohle je jeskyně mých rodičů, ani Vy tu nemáte co dělat," poukázal na její přítomnost v jeskyni bet. "A pokud je mi správně známo, nejste zde ochráncem… Ze svých činů se budu zodpovídat výše postaveným členům," dodal stejně neutrálně a postavil se mezi ní a Lilith. "Vyhrožovat bezbranným je velmi bezcharakterní," oznámil věcně bez známky zloby, a pak uctivě kývl hlavou na někoho za zrzavými zády. "Hezký den Maple." Pozdravil spořádaně a ohlédl se přes rameno. "Tohle je Lilith, našel jsem ji umírající u jezera. Nikdo v lese nebyl, abych si mohl vyžádat svolení, takže jsem ji sem vzal bez Vašeho vědomí, omlouvám se, "vysvětlil světélkující alfě. Kývl hlavou i na neznáme vlče.

loterie 5

Vlčice byla zvláštní, ale to nemuselo nic moc znamenat. V jeho očích byl zvláštní skoro každý a už dávno si uvědomil, že ta anomálie je ve skutečnosti on. Takže on byl zvláštní a ona je normální. To dávalo smysl, že ano? Co by to asi udělalo s ním, málem umrznout. Málem umřít. A pak si vzpomněl, že nic. Jednou se skoro utopil a pak skončil v pařátech Styx. Ani jednoho ho příliš nepoznamenalo. Krom toho, že by to šedivé vlčici rád vrátil. Ale na to stále neměl dostatek sil. Kdo ví, jestli kdy mít bude. Však pořád jen spal nebo se bezcílně toulal jen se svými myšlenkami.
"Pro mne ano," odtušil, když s ním vlčice nesouhlasila. Asi to měl předtím upřesnit. Věděl přeci, že existují i vlci, co ostatním nepomáhají. Dokonce takoví, co ostatním škodí. Nechápal proč, ale to byla realita. Následující ticho mu vskutku vyhovovalo, ač tušil, že by měl něco říct.
Nakonec se rozhodl spolehnout na etiketu, ta je vždy na místě. "Jsem Kenai a tohle je úkryt Sarumenské smečky," řekl tedy, a krátce na to odešel pro jídlo, které teď spolu v tichosti pojídali. On byl tedy tišší, ona celkem mlaskala, ale nekomentoval to. "Prosím," odpověděl na slova díku a střihl uchem, když zaslechl její mumlání. Musel se trochu víc snažit, aby mu dotekl význam těch slov, ale byl chytrý vlk. Alespoň si to o sobě myslel. Kdyby totiž chytrý nebyl, neměl by nic jiného, čím by se vyrovnal ostatním.
"Necháváte se zachraňovat často?" zeptal se. Obvykle se na nic nikoho moc neptal, ale celkem ho zajímalo jestli je pravda, že některým vlkům se prostě smůla lepí na paty, zatímco jiní nikdy nepoznají bolesti.

Loterie 4

Vložil do péče o vlčici dost energie a popravdě. Líbilo se mu být zachumlaný v teplém pelechu a ležet. Mnohem raději by tedy spal, ale byl trochu moc nedůvěřivý na to, aby to zapíchl hned vedle cizího vlka, ať už působil jakkoliv bezmocně. Asi jí pak bude muset zakrýt oči, až ji povede od úkrytu pryč z lesa, aby neznala jeho polohu. Ale to teď řešit nemusel, to má svůj čas.
Nějaké to zívnutí mu ale uniklo navzdory tomu, jak ho pořád provokoval ten okolní čurbes. Sice si namlouval, že to počká, ale i tak z toho chytal tik do oka. A tak aspoň v hlavě soustředěně spřádal postup, kterým to celé nejrychleji vyřeší. Dost ho pak zaskočil tichý hlas, co se mu ozval málem u ucha. Škubl jím a pomalu stočil k vlčici oči, postupně se rozvzpomínajíc, k čemu že to vlastně došlo.
Asi jí pořád byla zima, z toho, jak byla promrzlá až na kost, ale očividně se to lepšilo. On pro ni upřímně nic moc dalšího udělat nemohl. Nevládl magií ohně nebo vzduchu, aby jí mohl zahřát během okamžiku. A navíc tušil, že pomalé rozmrzání je lepší, než rychlé. "Samozřejmost," odpověděl na její projev vděku velmi věcně. Považoval za základ, že si vlci pomáhají. Kdo by ji tam nechal ležet, když bylo zřejmé, jaký osud se jí chystá? Jen naprostý odpad. A tím on být nechtěl. Možná nebyl schopný cítit emoce, jako ostatní, ale měl své zásady. Kodex, který považoval za správný.
A právě teď mu zakručelo v břiše. Bylo to namístě, protože mu to připomnělo pár věcí. Třeba to, že hladový vlk snáze onemocní a umře. A že chtěl zkontrolovat stav zásob. Teď mohl tedy udělat dvě věci jedním vrzem. Opatrně se tedy vysoukal z tepla kožešin, tak aby na vlčici nepustil příliš mnoho chladu a zmizel na chodbě. Nepředpokládal, že by byla schopná teď kamkoliv odejít.
Našel jen pár kousků uleželé dančiny. Voněla dost intenzivně, ale to nemuselo být na škodu. Vůně může povzbudit chuť k jídlu. Jeden kousek tedy mlčky předložil své návštěvnici a druhý začal sám kultivovaně uždibovat. Zdálo se, že lov byl určitě nasnadě a tentokrát tomu neunikne.