Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Definice vtipu mu nebyla zcela cizí, ale málokdy některý pochopil a tohle nebyla výjimka. Pokusil se však do svého projevu protlačit nějakou emoci a nakonec se zatvářil mírně uraženě. Ne zrovna nejskvělejší volba a slovy to moc nevylepšil. "Někoho zabít zvládnu sám." Opět tak bolestivě věcně sděleno. Možná se za tím ale skrývala i jistá výhružka?
Konečně se jí zadíval do očí a trochu naklonil hlavu bokem, jako by učinil nějaký veliký objev. "Ale třeba budu někdy potřebovat vyčarovat tornádo. Což neumím." Bylo to hodně hypotetické a těžko říct, jaká situace by musela nastat, ale byl to příklad, kterým se ji celkem trpělivě pokusil uvést do obrazu.
Zatímco na něj plýtvala slovy a dechem, by mu dala najevo své potěšení a vděk, odkopl svou medvědí tlapou nějakého drzého škorpiona, co se proti němu rozběhl s klepítky výhružně zvednutými. Malá patetická věc. "Samozřejmě, že jsi," odtušil mrmlavě. Kdyby ji tam nechal, velice pravděpodobně by tam také pošla. Málokdo chtěl umřít. Dokonce ani on po tom nijak zvlášť netoužil, ačkoliv si život moc neužíval. "Jak že se to jmenuješ?" Požádal o zopakování, aniž by se byť jen trochu zastyděl. Moc ji předtím nevnímal.

>>> Tmavé smrčiny přes Prstovky

"Něco se časem najde," shledal jednoduše. Zatím mu byla opravdu k ničemu, ne-li rovnou na obtíž, ale třeba budoucnost něco přivane. "Nikdy není na obtíž mít k dispozici pár dlužníků," zamumlal dodatkem a šlapal si to sněhem dál a dál. Jestli na ni nikdy nedojde, bude si moct pískat a poblahopřát k tomu, jaké to má štěstí.
Sníh postupně vystřídaly pískovcové skály, a pak jeho tlapky konečně narazily na teplý pouštní písek. Ten fakt ho zajímal o dost víc, než skutečnosti, že na něj vlčice mluví, ale úplně její slova neodignoroval. Odpověděl však přesně tak stručně, jak vlčice očekávala. "Kenai." To jedno slovo, které pro něj vybrali rodiče a všichni ostatní ho jím oslovovali nebylo žádným tajemstvím. Poponesl ji ještě několik desítek metrů, než usoudil, že je čas se zbavit zbytečné zátěže a zastavil, by z něj mohla slézt. "Dávej pozor, kam šlapeš," doporučil jí a rozhlédl se. Viděl támhle v dálce snad Narrské vršky? Nebývali náhodou na sever od Sarumenu? Tahle země je fakt personifikace divnosti. Ale čemu se divit, když tu tomu vládne takovej pošuk, jako je Život. Vlk by čekal, že ho Smrt aspoň trochu udrží na uzdě, ale nakonec byli oba upečení ze stejné hroudy těsta.

"Třeba," odsouhlasil docela lhostejně a čekal až se odhodlá k činům. Chvíli to vypadalo, že nevěří tomu, co se děje, ale nakonec opravdu skončila na jeho zádech a on se zase narovnal. Byla těžší, než čekal, ale nic co by nezvládl. Rozešel se lesem kupředu. Na jih. Bořil se do něj o něco více a kroky šly více ztuha, ale bral to jako trénink.
"Splatíš mi to," sdělil jí jako naprostou samozřejmost. Vypadala starší než on, musela už vědět, že v tomhle světě ani kuře zadarmo nehrabe. Natož aby vlk pomáhal vlkovi. Párkráte to nezištně zkusil a vždy z toho vyšel jako hlupák. Skončil s tím a u ní rozhodně nebude dělat výjimku.
Alespoň, že čím jižněji byli, tím méně bylo i sněhu. Akorát se jim do cesty postavily skály, které tu nebývali. Ale tak nějak s tím vývojem počítal, tak to nekomentoval a v naprosté tichosti jimi prošel skrz.

>>>Poušť přes prstovky

"Vskutku," nezaváhal se trochu pochválit, ale když se postavila na roztřesené nohy, musel uznat, že asi vážně došla prostě tam, kam jí to možnosti dovolily. Ani sek tomu nemusela přiznávat. Za prvé, bylo to očividné. Za druhé, proč se svěřovat cizinci s vlastní bezmocí. Na nějakou "slušnou" konverzaci ale asi energii měla. Nebo se o to alespoň pokoušela.
Jako většinou, ani teď netušil k čemu jí jeho odpověď bude, ale nebylo to nic moc tajného a tak jí ji dal. "Byl jsem navštívit rodný les. Ale ten koho jsem hledal, tam nebyl," pokrčil rameny a přišel k ní blíže. Sice nebyla nijak malá, ale vedle něj tak vypadala. V duchu propočítával co by pro ni mohl udělat a jestli se mu vůbec chce, pro ni něco dělat.
Zatím nenašel nic, čím by mu mohla být užitečná, ale vždycky se hodí, když je vám někdo něco dlužen. Hlavně když jde třeba o záchranu života. A když se jí nebude chtít platit, tak si dluh vybere silou. Nezabíjel vlky na potkání, ale určitě by s tím neměl problém, kdyby mu dala záminku.
Teď si však přímo před ní lehl. Ne zcela, spíš jen pokrčil nohy, aby se mohl při náznaku zrady hned zase vymrštit. Ale dost na to, aby mohla udělat, co po ní chce. "Vlez mi na záda. Přenesu tě," vyzval ji. Celkem nekompromisně na to, že to měla být její volba.

L1/5

>>> Sarumen

Nedělalo mu moc radost, že celou záležitost nevyřešil hned, ale byl dost rád, že už se nemusel zabývat tím ukecaným počmárancem. Snad svou další návštěvu hvozdu načasuje lépe a vyhne se dalším takovým pošukům. A bude na něj mít čas někdo, kdo tam vážně nějaké slovo.
Vstoupil do lesa, který mu také nebyl cizí. Ostatně sousedil s jeho rodnou smečkou od nepaměti, ale nijak zvlášť jej to nedojímalo. Kdyby ano, asi by si vzpomněl na ten den, kdy tu poprvé něco pořádného ulovil. Se Sunstorm a Akim. Nebyl ale ten druh vlka. Popravdě si ani jména těch dvou už nepamatoval. Zato měl uložené v paměti, jak si pak nechali tu srnu ukrást právě členy Sarumenu. Tehdejší alfa za to dotyčné pochválil s tím, že každý je svého štěstí strůjcem, čímž mu tak trochu otevřel dveře do nového světa. Světa lhostejnosti k cizím.
Přesto se zarazil, když tu narazil na vlčici schoulenou do klubka. Kdo ví, třeba by mu mohla být nějak užitečná. A tak se jal předstírat, že mu na jejím blahu aspoň trochu záleží. "Pokud je ti zima, pokračuj na jih," pověděl jí s celkem prázdným výrazem. Jižněji by měla být poušť, pokud se tedy i tohle uspořádání světa nezměnilo. Tam bude pro změnu toužit po trošce ochlazení.

L 5/5; leden 4/10

"Copak to tady máme pánové?" Ozvalo se z té vlčí tlamy a Kenai okamžitě věděl, že je obklíčený. Byla jich pořádná přesila. Proto se ani neobtěžoval pouštět hrůzu a kozlíkův krk vyplivl, ohlížejíc se kolem. Nebyli to žádní obři, ale bylo jich šest a dle těch všudypřítomných jizev nechodili pro ránu nijak daleko. Došel k závěru, že slavil předčasně. Dneska se nenají, protože mu kořist bude ukradena.
Nakonec se však poddal té malé jiskérce optimismu a zkusil to smířlivě. "Rád se s vámi podělím, není potřeba to jakkoliv dramatizovat." Dle očekávání, všichni ti hejsci se hned rozesmáli. Ten nejblíž do něj drkl ramenem a poslal ho na bok dalšímu, ten ho odpinkl ke třetímu. A mezitím si dělali legraci z jeho obětavosti. Nakonec kolem něj všech šest stálo v úzkém kruhu, že bylo těžké se pohnout, aniž by někomu šlápl na tlapu. "To víš, že se podělíš. A nejenom dneska."

L 4/5; leden 3/10

A tak čekal. Zvíře se krůček po krůčku blížilo, zatímco ukusovalo stébla tuhé horské trávy. A Kenai se ani nepohnul. Jeho líné nátuře to ve skutečnosti dost vyhovovalo. Jen kdyby to slunce tak nežhnulo. Naštěstí to nakonec nebylo marné a přišla příležitost. Ještě jednou si to v hlavě přepočítal, by minimalizoval riziko neúspěchu a pak konečně skočil.
Starý kozlík neměl šanci. Kenai je ostatně velký a zavalitý vlk. Když na něčem přistane, těžko se to z pod něj vymaní. Leda by se uměl přeměnit v medvěda. To ale kamzíci obvykle neumí a tenhle také nebyl výjimkou. Šedivák měl brzy tlamu plnou železitě chutnající krve a spokojeně sledoval, jak ze zvířete odchází život. Ne snad, že by ho to vyloženě těšilo, ale znamenalo to, že bude mít dobrou večeři, tak co by se tím nenechal trochu nadchnout?
Nestačil však ani první pořádné sousto, když zaslechl sypání štěrku za svými zády. A nejen tam. Také pár kroků před sebou a něco zašustilo i na převisu, kde doposud trůnil. Zvedl pohled a střetl se s dalším párem očí. Rudých jako krev.

L 3/5; Leden 2/10

Kol a kol mu život v osamění svědčil. Nebyl tedy o nic veselejší, ale rozhodně postrádal kopu nevýhod. Nemusel si hlídat jak se tváří a řešit jestli jeho úsměv není příliš široký nebo nedostatečně veselý. Nikdo tu nebyl, aby ho soudil a říkal, že je divný, když ho tuten vtip nerozesmál a tamta událost nerozplakala. A také si mohl dělat co chtěl. Žádné povinnosti účastnit se lovu, když se chtěl zrovinka vyhřívat na slunci a nic nedělat. Nevadilo mu být nápomocný smečce, ale ostatní měli takové tendence vždy hrozně špatně načasovat. Tady byl sám sobě pánem a určit si kdy se co bude dělat.
A zrovna teď na lovu byl, neb jej donutil hlad. Ne tak veliký, aby mu kroutil žaludek, ale citelný. Tak akorát, aby se začal shánět po jídle, ale měl na to více pokusů, kdyby se náhodou nedařilo. Dnes to však vypadalo nadějně. Vystopoval starého kulhavého kamzíka. Jen bez hnutí trpělivě čekal, až se dobelhá pod skalní převis, na kterém naň čekal. A trpělivost přeci růže přináší, že?

4/5

Nojo. Beta byla na toulkách, alfa byla také jen jedna a měla plné tlapky práce. Vůbec jí to nezáviděl. Ale nebylo to ani tak, že by jí litoval. Mohla si to zařídit jinak. Otec zemřel už dávno, klidně už mohla tak desetkrát zaplnit volné místo bety. Nahlas ale nic z těhle kritických keců samozřejmě nepronesl. Místo toho s velikým pochopením pokývl hlavou.
"Porozhlédnu se tedy, jak se mezitím Gallirea změnila," sdělil neb cítil potřebu něco říct, ať už to byla pro Rolanda informace jakkoliv neužitečná a poté zakroutil hlavou. "Jen to, že jsem zpět ze světa. A byl jsem tu. A mám v úmyslu je tu později najít." Zastával názor, že kdyby ho šly hledat, akorát by se pak další rok míjeli, kamkoliv by šlápli. Kdyby nebyla alfa tak vytížená, prostě by se nechal přijmout zpět (v ideálním případě) a nehnul se odtud, dokud by se sestra s matkou neukázaly. Bylo mu však nepříjemé zůstávat na území, kterému nebyl součástí.
"Na viděnou později," rozloučil se s oběma vlky a otočil se k odchodu. Bez cíle, jako vždy když tenhle les opouštěl.

>>> Tmavé smrčiny

L (1/5)

Tentokrát předvedl celkem vyčerpávající proslov Roland. Očividně ke své funkci přistupoval zodpovědně, ale to Kenaiovi nijak do karet nehrálo. Loupl svým zlatavým pohledem po Starovi, který musel být totální Delulu, když dokázal s takovou jistotu prohlásit něco takového. Po tom všem co tu už stihl odvyprávět. Šedivému vlkovi do toho ale nic nebylo. Momentálně to nebyla ani jeho smečka, by mohl vyjádřit svůj názor a tak se k obrátil zase jen k Rolandovi.
"Předpokládám tedy, že tu nikdo povolaný teď není. Pokud je tomu opravdu taky, mohu se vzdálit a zkusit to jindy. Ať tu neplýtváme časem nás obou," nadnesl se zvednutým obočím. Nebylo za tím nic kousavého, jen prosté shrnutí situace a návrh. Třeba se tu během té doby ukáží i matka se sestrou.

L47 (2/5)

Slyšel rád, že tu stále jsou. Aspoň je nebude muset hledat po všech čertech... Nebo možná také ano. Ale chtělo se mu? Moc ne. Snazší bude se sem vloudit a počkat až se obě vrátí. Vyrazit za nimi do světa, taky by se už nikdy nemuseli znovu najít. "Děkuji," pověděl tedy se vším tím slušným vychováním, které mu kolovalo v žilách a asi by se i trochu rozpovídal o tom, že by tu na ně rád počkal, ale slova se opět ujal Star.
Zmlkl tedy a nechal ho, ať se vybrebentí. Ten příběh mu přišel trochu přitažený za chlupy, ale... Tohle je Gallirea, takže tak. Ale možná by měl to řízení osudu druhý vlk vzít jako znamení, že možná nemá v tomhle lese co pohledávat. Minimálně Kenai by za to byl celkem vděčný. Nezdálo se ale, že by se to mělo stát. Podle všeho tu měl kamarády.
Kenai projevil zájem o trochu jiný druh informací. "A kdo smečku v současnosti vede, smím-li se ptát? Stále Maple s Darkií?" Jestli ano, asi měl šanci se tu opětovně zabydlet. Obě vlčice ho znaly jako malého nevinného kloučka. S někým cizím by to mohlo být horší.

L46 (1/5)

Kenai byl tak trochu příliš pragmatický a emocionálně dutý na to, aby ho naštvalo prohlášení, že barva jeho očí je nudná. Zvlášť když on považoval jakoukoliv jinou pro změnu za nepřirozeně divnou. Přežil by, kdyby ty jeho byly jiné, ale zároveň mu vyhovovaly takovéhle. Nenápadné. Nic prozrazující. Nikdo z toho neušil, že se narodil s magií předmětů a počasí. Vlastně na to zapomínal i on sám.
Ani další Starova slova nekomentoval a s povděkem přijal příchod někoho jiného. Nesnažil se toho obarveného překřikovat a Sarumenskému na pozdrav jen pokývl hlavou, trochu klopíc uši nad Starovým nadšeným projevem. Do kterého zahrnul i jeho ososbu. Měl co dělat aby neprotočil oči k zapadajícímu slunci. Jako by se o nějakou asistenci prosil. "Předtím," odkašlal si. Opravdu neměl v úmyslu zůstávat v tak rušné smečce, navíc s tímhle matlem, pokud k tomu neměl alespoň dva další důvody. Matku a sestru. "Bych rád věděl, zda tu pořád žije má rodina. Wolfganie a Marion." A ačkoliv to bylo proti jeho obvyklému postupu, představení své maličkosti nechal na konec. Celkově mu Star narušoval naučené zvyky. Až ho z toho nepříjemně píchalo v boku. "Jmenuji se Kenai."

L34 (4/5)

Ajta krajta. On z toho byl nadšenej? Kenaiovi se z toho pohledu dělalo spíš zle, ale držel se aby neřekl nic urážlivého a mlčky čekal, až se ten nekňuba vyjančí. Trvalo to celkem dlouho na to, jak byl zdevastovanej. Trochu natáhl krk a přimouřil oči, aby do těch cizincových zaostřil a věcně mu sdělil ten fakt, že jsou... "Modrožluté." Tak teď ještě mohli být vlci pidloocí, to bylo čím dál tím horší. Svůj názor si však nechal prozřetelně pro sebe.
"Wolfganie," opravil ho. Nikdy neměl rád zkratky a zkomoleniny, takže to bylo nevyhnutelné. Ne že by mu tolika záleželo na tom nactiutrhání, kterého se jeho matce dostalo. Ve skutečnosti by byl dost překvapený kdyby ji jakýkoliv člen (i bývalý) Sarumenu neznal. Byla přece beta! A ano, titulovaný lovec. V jakémsi záchvatu malomyslnosti alf ten samý titul dostal i on. Teď už by mu asi úplně ostudu nedělal, ale tehdy... "Ano to zní jako ona," řekl jen a vyvaroval se vyslovení oněch naučených frází jako je třeba "rád tě poznávám." On totiž tak úplně rád nebyl. Ale nebylo v tom nic osobního. Kenai neměl rád nikoho. Nebyl toho schopen.
Pak už jen pokrčil rameny. Na jeho otázku mu mohl správně odpovědět jen současný člen smečky. A zatím to vypadalo, že jejich přítomnost moc pozornosti nebudí. Asi by to chtělo nějaké ochránce navíc. Ale kdo on je, aby někoho kritizoval.

L30 (5/5)

Už o vlcích co přežili úder bleskem slyšel, ale bylo to prvně co nějakého viděl. Něco mu však říkalo, že obvykle takovým nezůstávají na kožichu barevné fleky. To spíš ty spáleniny. Ale tohle je Gallirea tak čemu se divit. "Udělalo ti to magické odznaky," odtušil tedy, a snažil se netvářit příliš okatě znechuceně. Tyhle barevné hovadiny nesnášel. Však to nebylo k ničemu dobré. Fajn vědět, že se někomu udělají, aniž by se o to prosil. Mohl by být další na řadě. Tfuj.
"Narodil jsem se tu," odpověděl na další zvídavou otázku a nakonec usoudil, že sdělit se rodovou příslušností mu nijak neublíží. "Jsem Kenai, syn Wolfganie a Noktisiela," sdělil mu tedy a pak se snažil alespoň na půl ucha vnímat příběh, který mu vnucoval. Kenaiovi celkem stačilo že v tom figurovali bohové a magie, aby věděl že to bude děsná fraška. "S kouzly je vždycky potíž," konstatoval suše, aby řeč nestála jen na tom druhém a rádoby chápavě pokývl hlavou. "To bude v pořádku." Ve skutečnosti netušil kdo je teď alfou a jaké poměry za hranicemi panují, takže si to tvrzení vycucal z prstu, ale předpokládal, že to bylo něco co chtěl cizinec slyšet. Povzbuzení. Nah. Doufal, že brzy někdo přijde, ale zatím to vypadalo, že se tu spíš kupí pěkná fronta. Jestli je to tu tak pořád, možná by se měl zdekovat, vykašlat se na matku se sestrou a najít si klidnější místo. Ale už tu jednou byl, tak to dokončí.

L29 (4/5)

Nebolelo ho to. Fajn. Aspoň po něm nebude chtít pofoukat bebí. Ale to bylo asi tak to jediné, čím mu byla ta informace užitečná. Přesto se rozhodl, tak jako v devadesáti procentech případů, svůj nezájem skrýt za malý úsměv a velkou lež. "To jsem rád. Vypadá to hrozivě."
Pak se musel divit. Hodně divit. Že je někdo vážně schopný přijít somrovat místo ve smečce a vypadat u toho takhle... uboze. Slabě. Zřízeně. Nesnažíte se při takové příležitosti spíš vypadat co nejlépe? Důvěryhodně? Užitečně? Ne jako koule na noze co potřebuje opečovat? No, už dávno se smířil s tím, že uvažování některých vlků nepochopí a tak se o to ani nesnažil. "Přišel jsem se zeptat zda tu stále žijí mé příbuzné. A podle toho se rozhodnu jestli budu chtít zůstat," vysvětlil celkem bez okolků. K čemu by takové informace mohl druhý vlk asi využít že? "A ty?" Optal se nazpět. Ve skutečnosti ho to vůbec nezajímalo, ale jestli chtěl živit iluzi své normálnosti, bylo nejjedodušší oplácet otázku podobnou otázkou a postupně se někam dostat.