Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L47 (2/5)

Slyšel rád, že tu stále jsou. Aspoň je nebude muset hledat po všech čertech... Nebo možná také ano. Ale chtělo se mu? Moc ne. Snazší bude se sem vloudit a počkat až se obě vrátí. Vyrazit za nimi do světa, taky by se už nikdy nemuseli znovu najít. "Děkuji," pověděl tedy se vším tím slušným vychováním, které mu kolovalo v žilách a asi by se i trochu rozpovídal o tom, že by tu na ně rád počkal, ale slova se opět ujal Star.
Zmlkl tedy a nechal ho, ať se vybrebentí. Ten příběh mu přišel trochu přitažený za chlupy, ale... Tohle je Gallirea, takže tak. Ale možná by měl to řízení osudu druhý vlk vzít jako znamení, že možná nemá v tomhle lese co pohledávat. Minimálně Kenai by za to byl celkem vděčný. Nezdálo se ale, že by se to mělo stát. Podle všeho tu měl kamarády.
Kenai projevil zájem o trochu jiný druh informací. "A kdo smečku v současnosti vede, smím-li se ptát? Stále Maple s Darkií?" Jestli ano, asi měl šanci se tu opětovně zabydlet. Obě vlčice ho znaly jako malého nevinného kloučka. S někým cizím by to mohlo být horší.

L46 (1/5)

Kenai byl tak trochu příliš pragmatický a emocionálně dutý na to, aby ho naštvalo prohlášení, že barva jeho očí je nudná. Zvlášť když on považoval jakoukoliv jinou pro změnu za nepřirozeně divnou. Přežil by, kdyby ty jeho byly jiné, ale zároveň mu vyhovovaly takovéhle. Nenápadné. Nic prozrazující. Nikdo z toho neušil, že se narodil s magií předmětů a počasí. Vlastně na to zapomínal i on sám.
Ani další Starova slova nekomentoval a s povděkem přijal příchod někoho jiného. Nesnažil se toho obarveného překřikovat a Sarumenskému na pozdrav jen pokývl hlavou, trochu klopíc uši nad Starovým nadšeným projevem. Do kterého zahrnul i jeho ososbu. Měl co dělat aby neprotočil oči k zapadajícímu slunci. Jako by se o nějakou asistenci prosil. "Předtím," odkašlal si. Opravdu neměl v úmyslu zůstávat v tak rušné smečce, navíc s tímhle matlem, pokud k tomu neměl alespoň dva další důvody. Matku a sestru. "Bych rád věděl, zda tu pořád žije má rodina. Wolfganie a Marion." A ačkoliv to bylo proti jeho obvyklému postupu, představení své maličkosti nechal na konec. Celkově mu Star narušoval naučené zvyky. Až ho z toho nepříjemně píchalo v boku. "Jmenuji se Kenai."

L34 (4/5)

Ajta krajta. On z toho byl nadšenej? Kenaiovi se z toho pohledu dělalo spíš zle, ale držel se aby neřekl nic urážlivého a mlčky čekal, až se ten nekňuba vyjančí. Trvalo to celkem dlouho na to, jak byl zdevastovanej. Trochu natáhl krk a přimouřil oči, aby do těch cizincových zaostřil a věcně mu sdělil ten fakt, že jsou... "Modrožluté." Tak teď ještě mohli být vlci pidloocí, to bylo čím dál tím horší. Svůj názor si však nechal prozřetelně pro sebe.
"Wolfganie," opravil ho. Nikdy neměl rád zkratky a zkomoleniny, takže to bylo nevyhnutelné. Ne že by mu tolika záleželo na tom nactiutrhání, kterého se jeho matce dostalo. Ve skutečnosti by byl dost překvapený kdyby ji jakýkoliv člen (i bývalý) Sarumenu neznal. Byla přece beta! A ano, titulovaný lovec. V jakémsi záchvatu malomyslnosti alf ten samý titul dostal i on. Teď už by mu asi úplně ostudu nedělal, ale tehdy... "Ano to zní jako ona," řekl jen a vyvaroval se vyslovení oněch naučených frází jako je třeba "rád tě poznávám." On totiž tak úplně rád nebyl. Ale nebylo v tom nic osobního. Kenai neměl rád nikoho. Nebyl toho schopen.
Pak už jen pokrčil rameny. Na jeho otázku mu mohl správně odpovědět jen současný člen smečky. A zatím to vypadalo, že jejich přítomnost moc pozornosti nebudí. Asi by to chtělo nějaké ochránce navíc. Ale kdo on je, aby někoho kritizoval.

L30 (5/5)

Už o vlcích co přežili úder bleskem slyšel, ale bylo to prvně co nějakého viděl. Něco mu však říkalo, že obvykle takovým nezůstávají na kožichu barevné fleky. To spíš ty spáleniny. Ale tohle je Gallirea tak čemu se divit. "Udělalo ti to magické odznaky," odtušil tedy, a snažil se netvářit příliš okatě znechuceně. Tyhle barevné hovadiny nesnášel. Však to nebylo k ničemu dobré. Fajn vědět, že se někomu udělají, aniž by se o to prosil. Mohl by být další na řadě. Tfuj.
"Narodil jsem se tu," odpověděl na další zvídavou otázku a nakonec usoudil, že sdělit se rodovou příslušností mu nijak neublíží. "Jsem Kenai, syn Wolfganie a Noktisiela," sdělil mu tedy a pak se snažil alespoň na půl ucha vnímat příběh, který mu vnucoval. Kenaiovi celkem stačilo že v tom figurovali bohové a magie, aby věděl že to bude děsná fraška. "S kouzly je vždycky potíž," konstatoval suše, aby řeč nestála jen na tom druhém a rádoby chápavě pokývl hlavou. "To bude v pořádku." Ve skutečnosti netušil kdo je teď alfou a jaké poměry za hranicemi panují, takže si to tvrzení vycucal z prstu, ale předpokládal, že to bylo něco co chtěl cizinec slyšet. Povzbuzení. Nah. Doufal, že brzy někdo přijde, ale zatím to vypadalo, že se tu spíš kupí pěkná fronta. Jestli je to tu tak pořád, možná by se měl zdekovat, vykašlat se na matku se sestrou a najít si klidnější místo. Ale už tu jednou byl, tak to dokončí.

L29 (4/5)

Nebolelo ho to. Fajn. Aspoň po něm nebude chtít pofoukat bebí. Ale to bylo asi tak to jediné, čím mu byla ta informace užitečná. Přesto se rozhodl, tak jako v devadesáti procentech případů, svůj nezájem skrýt za malý úsměv a velkou lež. "To jsem rád. Vypadá to hrozivě."
Pak se musel divit. Hodně divit. Že je někdo vážně schopný přijít somrovat místo ve smečce a vypadat u toho takhle... uboze. Slabě. Zřízeně. Nesnažíte se při takové příležitosti spíš vypadat co nejlépe? Důvěryhodně? Užitečně? Ne jako koule na noze co potřebuje opečovat? No, už dávno se smířil s tím, že uvažování některých vlků nepochopí a tak se o to ani nesnažil. "Přišel jsem se zeptat zda tu stále žijí mé příbuzné. A podle toho se rozhodnu jestli budu chtít zůstat," vysvětlil celkem bez okolků. K čemu by takové informace mohl druhý vlk asi využít že? "A ty?" Optal se nazpět. Ve skutečnosti ho to vůbec nezajímalo, ale jestli chtěl živit iluzi své normálnosti, bylo nejjedodušší oplácet otázku podobnou otázkou a postupně se někam dostat.

L28 (3/5)

Poslušně čekal, když se kousek bokem ozvalo další zavytí. Trochu tím směrem škubnul uchem a nakrčil nos. Přicházející pach se mu moc nelíbil. V čenichu ho štípala spálenina. A také kovová vůně krve. Být to na něm, asi by před nově příchozím ustoupil, ale ten už se k němu z nějakého důvodu měl. Nechápal to. Kdyby Kenai byl v takhle zuboženém stavu, spíš by se někde schoval a nelezl cizákům na oči. Z pohledu na něj, měl chuť dotyčného na místě dorazit.
"Ahoj," odtušil mu nazpátek dutě, aniž by se pohnul. Jestli ten druhý očekával, že k němu přiběhne s nabídkou asistence, asi byl povážlivě zklamán. Kenai rozhodně nepociťoval touhu někoho podepírat a zašpinit se jeho tělesnými tekutinami. Sazemi. A vlk ví čím ještě. Přesto věděl, že se od něj nějaká reakce očekává a tak ze zákoutí své mysli vydoloval jednu vhodnou frázi. "Jste v pořádku?" No. Očividně nebyl, ale to je jedno. Projevil... starost. Jo.

L26 (1/5); Rue 1/10

Sníh uměl být pořád otravný. Pořád mu však byl mnohem lepším společníkem než většina vlků. Neočekával od něj milé úsměvy ani odpovědi a vlezlé otázky... Kdyby nestudil a nepletl se pod nohy, vlastně by s ním byl dokonale spokojený.
Jenže on se pod nohy pletl a studil. A teď se z něj navíc vyloupla neurčitá vlčí silueta. Vlčice tak bílá, že se musel opravdu snažit, aby ji na tom sněhovém pozadí viděl. Kdyby si zaplácla čenich sněhovou koulí, byla by prakticky neviditelná.
Pořád ale byla cítit, což jej na ni upozornilo. A také trochu nakoplo jeho zájem. Tu těžkou vůni vlhkého jehličí moc dobře znal. Stočil k ní tedy své kroky a zastavil se v uctivé vzdálenosti. Malá příležitost zjistit, jak se tu teď věci mají.
"Zdravím," pozdravil ji s tím svým nicneříkajícím výrazem. Moc to s tím slušným vychováním nepřeháněl. Musela být tak v jeho věku, takže to nepovažoval za nutné. "Jste Sarumenská?" Položil otázku na tělo bez většího otálení.

L14 (4/5)

>>>Tenebrae

Byl vlastně zcela klidný, až dokud nepřišel tak blízko, aby na něj dýchla atmosféra hvozdu a vůně místního jehličí. Pak ho tak nějak bodlo v břiše. Příjemně a nepříjemně zároveň. Už na sobě uměl celkem dobře poznat, co u něj takové stavy způsobuje, takže to přiřknul mírnému vzrušení z návratu kombinovanému s nejistotou toho, co jej tu vlastně čeká.
Nebyl ale žádný vynervovaný trouba, takže se tím rozhodně nijak víc nezabýval. Co se má stát, stane se. Trochu se oklepal od toho protivného sněhu, co mu celý den komplikoval cestu a způsobně se posadil do závěje pár metrů před prvním stromem, který smečce patřil. Do západu slunce pak zaznělo jeho mírně nakřáplé, ale stále naprosto klidné, zavytí. Přijde se na něj podívat někdo známý nebo nějaký cizák? Ne, že by to na situaci cokoliv měnilo... Dotyčný stejně bude mít o jeho současném já povědomí úplně stejné, ať je to tak nebo tak.

L13 (3/5)

>>> Dusot přes Kiërb

Šinul si to podél proudu na jih a uznával, že krajinu kterou prochází moc nepoznává. Nenechal se tím ale odradit a ze směru neuhnul. Jen na příhodném místě řeku překročil. Jednou. A pak podruhé, když se vlila do jiné. Což mu už opravdu nic neříkalo, ale... Na druhém břehu jasně viděl ten velký kámen čnící k nebesům, který stával na louce před Sarumenem. Takže musel být na správné cestě. A ten hvozd opodál, to prostě musel být on. Starý, tmavý a zamžený. Rozhodně Sarumen. Ačkoliv uspořádání okolí bylo jiné, ten les by poznal i slepec. Na nic tedy nečekal, obhlížením okolí se nezdržoval a vyrazil vstříc lesu, ve kterém se narodil a vyrostl. Otázkou bylo, jestli tam třebas i zestárne. A co matka se sestrou, žijí tam pořád? Ne, že by je k životu potřeboval, ale jestli mu na světě ještě na něčem byť jen maličko záleželo, byly to rozhodně ony.

>>> Sarumen

L12 (2/5)

>>> Švitořivý les

Opustil zcela neznámí les a přišel na zcela neznámou planinu. Kupodivu se po ní i vprostřed zimy držela mlha a to navíc nepříjemně hustá. Trochu mu to připomínalo ten palouk nedaleko Sarumenu, kde stojí ten velký osamělý strom. Doufal, že tahle mlha nezpůsobuje také halucinace. Po několika stovkách metrů však uznal, že asi ano. Nebylo přeci možné aby na tomhle místě bylo tolik zvířat najednou, aby to všude kolem něj tak zvláštně podupávalo a tak všechno... Pak si ale připomněl, že už není ve venkovní světě, ale zpátky na Galliree. Tady je přece možné všechno. Magie je zázračná (nad tou myšlenkou trochu otráveně nakrčil zjizvený čenich) a navíc to tu má pod palcem ten pošuk Život. Jedinej bůh na světě, co může unést tlupu malých vlčat a zůstat bez trestu. Nezabýval se tím sentimentem ale moc dlouho. Stejně mu to ani moc nešlo. A pustil se za zvukem vody. Řeka mířící na jih. Ta ho vždycky bezpečně zavedla...domů.

> Tenebrae přes Kiërb

L6 (1/5)

>>> Ze světa

I když k tomu neexistoval žádný logický důvod, tak nějak to věděl. Že je zpátky na Galliree. Tenhle les sice neznal a nedokázal tak určit v jakém koutu země se vyskytuje, ale... Tak nějak to cítil ve vzduchu. Vycítil snad nějak ten magický opar, který se tímhle světem pojí? Popravdě na všechno to kouzlení a podobné věci tam venku dočista zapomněl a nevrátit se sem, asi by na to víckráte ani nevzdechl.
A dost možná si to celé jen nalhával. Nejjednodušší prostě bylo se o tom přesvědčit. Pokud možno nalezením něčeho, co mu to tu domněnku potvrdí. V mysli mu okamžitě vytanul Sarumenský hvozd. Ne snad že by jej nakopla nostalgie, ale rozhodně to bylo dobře známé a nezaměnitelná místo. Otázkou však je, jestli je tam pořád místo i pro něj.
Opustil to tam ostatně právě proto, že mu to tak nepřišlo. Ale teď byl celkem jiný vlk. Bylo mu jedno kolik členů smečky poznává a kolik jich poznává jeho. Bylo mu jedno jestli ho mají nebo nemají rádi. Ale zázemí? To bylo rozhodně fajn. Mít se kam vracet pro kus žvance...
Nejdřív ten les ovšem musí najít. A zjistit jak si na tom stojí. A tak vyrazil na jih. Tam ostatně stával a snad se od té doby tenhle svět nepřevrátil naruby.

>>> Dusot

>>> Středozemka

Byl si celkem jistý, že tehdy se mu žádná jezírka do cesty nepostavila, ale i tak mu to, jak se věci mají, přišlo správné a nijak podivné. Možná jen opustil pláň více na západě, nebo více na východě, než posledně. Kdo ví? Vůbec mu to nevadilo, zvlášť, když z Ohnivého jezera se nikdy napít neodvážil, takže po dlouhé tůře měl dost sucho v tlamě. Našel si prostě tůňku, která nezaváněla ani neoplývala jakoukoliv podivnou barvou a uhasil v ní žízeň.
Chutnala dobře a on se hned cítil lépe po těle. A o pár kroků dál byla další tůňka, která pro změnu hýřila životem tolik, že si tam mohl pro rybu sáhnout jako do spíže a ona mu málem vletěla do huby sama. No, to trochu přeháníme, ale ulovit něco na zub tu zvládl bez větších obtíží.
Na další cestu vyrazil až poté, co ji způsobně spořádal a očistil si mastnotu z kožichu. Tak nějak už nějakou dobu nemohl snést, když byl neupravený. Musí být vždy jako ze škatulky a dokonale reprezentativní, když už jeho nitro čpí tolika nedostatky.

>>> Přes řeku na Bobří ostrov

>>> Ohnivé jezero

Otevřela se před ním pláň, kterou za celý svůj život překonal jen dvakrát a to navíc dost dávno a ošklivě zraněn. Byl tehdy ještě vlče a právě teď se za tou vzpomínkou hnal, jako tonoucí za stéblem. Byl si celkem jistý, že tehdy ještě cítit uměl. Nejen bolest, ale také třeba strach a vztek. A kdo ví, třeba ho tenhle návrat do minulosti naučí být zase relativně normální bytostí, co ví jak a kdy se smát, a nemusí se to učit jako nějaký stroj.
Ašak neúspěšně. Zatím se však nevzdával a upnul svou naději na další místa, která jej čekala. Pláň byla ostatně rozsáhlá a tak nějak všude stejná. Nedalo se nikdy říct, že by poznal konkrétní místo, kterým tehdy prošel. Tudy vlk prostě jen jde, jde a jde a přitom odhaduje, jak dlouho mu cesta ještě asi potrvá, než dojde na druhou stranu... Den? Dva? Pár hodin?
Momentálně mu to bylo jedno, on už nikam nespěchal.

>>> Medvědí jezírka

>>> sarumen

Opustil les a necítil nic. V jeho případě vlastně zcela normální stav. Přesto čekal, že ho alespoň píchne u srdéčka. Narodil se tam. Vyrostl tam. Přišel tam o otce. A zanechával za sebou matku a sestru, které měl rád. Asi. Věděl vůbec, co to je, mít rád? Nebyla to nakonec jen povinnost? Mít rád své příbuzné. Starat se o ně. Možná.
Jediné co věděl jistě bylo, že ničemu nerozumí. Zahleděl se do hladiny jezera, které už tolikrát navštívil, když nevěděl, co si počít. "Dnes jsem tu naposledy," pověděl z nějakého důvodu nahlas svému vlastnímu pokřivenému odrazu a napadlo jej, že to je pravděpodobně jeho pravá podoba. Zdeformovaná kreatura. Tím je, tam hluboko uvnitř za touhle hezkou tvářičkou.
Odvrátil se od vody a vykročil pryč, zanechávajíc stará dobrá známá místa za sebou. Nevyrazil nazdařbůh. Věděl přesně, kam chce jít a byl si celkem jistý, že cestu i po těch letech najde. Nedostatek citů si vynahrazoval nadbytkem neuronů. Kdyby tomu tak nebylo, asi by nad sebou už zcela zanevřel a vrhl se do nitra středozmení propadliny.

>>> Středozemka

>>> úkryt

Les znal dobře, takže na místo shromáždění dorazil bez problémů a slyšel jej téměř od začátku. Netlačil se do hloučku vlků před sebou a držel se stranou ve stínu kmenů stromů a jen pozoroval a poslouchal. Kolik těch vlků vlastně znal? Maple. Matku. Sestru. Jejich novou gammu čistě od vidění... a to bylo vše. Ah a samozřejmě Lilith. Vypadala dobře. Asi bude v pořádku.
Nemohl říct, že ho to těší. On necítil nic. Ani smrt Darkie o které už věděl z první ruky, se ho nedotkla, zatímco Amnesia vzala se slzami v očích čáru. Byl odporná existence, která nad nikým neplakala, nikoho neutěšila,... nic. Možná by si to měl přiznat a přestat si hrát na něco, co není. Na hodného vlka, který má na srdci jen blaho ostatních. Ve skutečnosti mu byli ostatní úplně ukradení, jen se choval tak, jak mu bylo vštípeno. Snažil se plnit vlastní morální kodex, který měl základ v dobrosrdečnosti jeho rodičů.
Jeho pohled se zastavil na sestře a matce. Slíbil otci, že se o ně postará. Ale jak by mohl. Tak jak je, je akorát přivede do záhuby. Sklopil hlavu a tentokrát prosondoval všechny ty kožichy, které mu nic neříkaly. Většinou šlo o odrůstající vlčata, která potřebují vzor a on nemohl být vzor nikomu. Odvrátil se ke skupině zády a pomalu vykročil k hranicím lesa. Jako už tolikrát předtím. Tentokrát však nikomu v mysli nesliboval, že se brzy vrátí.

>>> ohnivé jezero