Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Projevila trochu moudrosti, za což by byl vděčen, býti takových emocí schopen. Zato se s ním rozhodla dohadovat o reálnosti a nereálnosti věcí, které jí popsal. Moc dobře věděl, jak divné to je, ale stalo se to. Nevěděl jak a proč, ale jednoho dne se probudil a všechno bylo jinak.
"Hloupost, vskutku," dal jí za pravdu. "Ale realita... Myslím že posledně z nebe spadl obrovský meteorit a naši bohové Gallireu opravili, jen ne úplně přesně jak původně byla." V té době byl už dost duchem nepřítomný a moc ho to nezajímalo Dokud ho ta hvězda z nebes nerozmáčkla a z jeho domoviny nezůstala jen hořící měsíční krajina... Jak hrozné to bylo pro zbytek populace by si mohl jen domýšlet. A to by nejprve musel chtít.
"Asi byl, ale nepřišlo mi to správné. Chtěl jsem být jako ostatní. Umět se smát, být milý... Nechtěl jsem svou divností ostatní otravovat," bylo to prvně co to někomu vyprávěl, ale hlavně proto, že to bylo prvně, kdy se někdo ptal. Hovořil věcně a bez emocionálního zabarvení. "Nakonec jsem ale stejně všechno udělal špatně a akorát mne z toho bolelo celé tělo. Nezajímat se o ostatní a dělat co je pro mne přirozené se ukazuje jako nejvhodnější," vysvětlil a stočil své kroky do míst, kde bývala oáza. "Vím. Pokud se v době mé nepřítomnosti nepřesunula." I to se ostatně mohlo stát, že?

>>> Oáza

"Hmmm," zamručel velice zamyšleně. Bylo pravdou že sentimentálním rozhodně nebyl. Ale jak jinak vliv návratu do domoviny popsat? A hlavně. Není to jedno? Uznal, že rozhodně a potřásl hlavou. "Prostě jsem se rozhodl tě zachránit a sám tomu nerozumím. Buď vděčná a nerýpejme se v tom." Málem dodal, že by si to taky mohl ještě rozmyslet. Ale už jednou si stěžovala, že jí vyhrožuje a úplně mu to stačilo.
"Jen za můj život se celá krajina dvakrát přeskupila," pověděl, jako by to byla ta nejnormálnější věc ze všech a kývl hlavou k siluetám Narrských kopců na horizontu. "Ty kopce bývaly na sever od našeho lesa. A teď jsou tady, daleko na jihu." Nebylo lepšího příkladu než-li toho, který máte přímo před očima.
"V tom případě jsem tvrdý a nezvyklý," odtušil bez většího zájmu o to další, o čem vyprávěla. "Když jsem se snažil chovat jako ostatní, abych zapadl, dopadalo to snad ještě hůře." Byl tak pitomé vlče. Snažit se potěšit ostatní místo sebe samotného. Chtěl aby ostatní byli v pohodě, zatímco on se trápil... "Máš zač, hádám." Jak milé, že? Očima však přejel ten přírodní úkaz, kde se nacházeli. "V těch kopcích by mělo být bezpečno. Nebo tu bývala oáza," navrhl jí dvě alternativy, kam lze směřovat své kroky.

"Měl jsem na mysli spíše nostalgii, než-li magii," poznamenal. Sice neměl ve zvyku ve volném čase vzpomínat na dny minulé a achat nad tím, jak bylo dobře, ale čas od času jej to přes čenich plácnout mohlo. Musel jí však dát za pravdu. "Nedivil bych se, kdyby to počasí měla na svědomí magie." Bylo vidět, že to vyslovil s jistým znechucením. Nikdy se svou neláskou k magii nijak netajil. Ačkoliv sám jejím uživatelem býval. Během tech let za hranicemi to však nepoužil ani jednou a asi v tom i dost zakrněl.
"Jinak to neumím," poznamenal znovu stejně věcně a tou notou pokračoval i dál. "Prakticky všichni mne kvůli tomu mají za podivína." Jejich problém. Vskutku. On se tím už odmítal trápit. On je zas na oplátku může považovat za bandu pokrytců. Nebo cokoliv, co uzná za vhodné. "V tom případě bys měla být ráda, že jsem tě varoval a nedozvěděla ses o jejich nebezpečnosti až s křížem po funuse." Hlavou kývnul k tvorečkovi, kterého tak zaujatě sledovala. "Jsou jedovatí."

No. Zabitím z nutnosti by to také úplně nenazval. Ale i msta se dá nazvat důvodem. Takže ji v tom nechal. "Z nudy spím," konstatoval jen, poněkud mimo téma a zamyšleně pokrčil rameny. "To asi ten návrat na Gallireu. Má to na mne vliv, aniž bych si to uvědomoval. Měknu." Tam venku by ho rozhodně nic takového nenapadlo. Ale asi mu prostě nepřišlo vhodné nechat někoho umřít v lese sousedícím s "jeho" smečkou. I jako vlče a posléze mladý vlk měl tendence všechny v okolí zachraňovat. Třeba Lilith nebo to vlče s polomrtvým otcem. Ne, že by mu to nějak prospělo. A on nerad dělal věci, které byly k ničemu. Třeba jako teď.
"Proč bych to dělal?" Někoho děsit znělo velmi neužitečně. "Jen tě upozorňuji na místní nebezpečí, protože bych nerad, aby má snaha o tvou záchranu přišla vniveč." Jo, fakt si nedělal starost o ni, ale o to, že investovaný čas a energie vyletí oknem. "Nebo to tu znáš a informace nepotřebuješ?" Nechápal, jak by jinak mohla informacemi zdarma takhle pohrdat.

Maličko zvedl obočí. Upřímně překvapený tou otázkou. Opravdu chtěla znát odpověď? Opravdu očekávala, že by jí na to někdo, kdo opravdu zabíjí vlky, odpověděl pravdivě? Nějaký normální rozhodně ne. Ale Kenai není úplně normální a teď ho celkem i zajímala její reakce. Už teď to vypadalo, že chce vzít nohy na ramena. "To mám," odsouhlasil nakonec a dramaticky se odmlčel, než to doplnil o další informace. "Ale vždy mi k tomu byl zavdán vážný důvod." Podrážděně máchl ocasem nad jistými vzpomínkami, které příliš nevítal.
"Vskutku," odkýval i to, že vytvářet tornádo tady by byla pořádná hloupost. A ani to po ní nikdo nechtěl. Byl ale hned víc v obraze, co se jejích dovedností týkalo a zapsal si to za uši o dost pečlivěji než na poprvé její jméno. Z toho co tak vypozoroval mu přišlo na mysl, že je asi trochu uražená, ale to byl její problém, nikoliv jeho. "Jsi první Agape," poukázal na to, jaké měla štěstí, že ho to zrovinka napadlo a pak vykročil kupředu, rozhodnutý ji tu nechat svému osudu. Slíbil jí ostatně cestu do teplých krajin nic víc. "Jsou tu jedovatí hadi, obrovské kočky a tekutý písek. Zkus jim nepadnout za oběť," poznamenal. Jestli tu na jedno z toho zařve, on už se té platby za "laskavost" nedočká.

Definice vtipu mu nebyla zcela cizí, ale málokdy některý pochopil a tohle nebyla výjimka. Pokusil se však do svého projevu protlačit nějakou emoci a nakonec se zatvářil mírně uraženě. Ne zrovna nejskvělejší volba a slovy to moc nevylepšil. "Někoho zabít zvládnu sám." Opět tak bolestivě věcně sděleno. Možná se za tím ale skrývala i jistá výhružka?
Konečně se jí zadíval do očí a trochu naklonil hlavu bokem, jako by učinil nějaký veliký objev. "Ale třeba budu někdy potřebovat vyčarovat tornádo. Což neumím." Bylo to hodně hypotetické a těžko říct, jaká situace by musela nastat, ale byl to příklad, kterým se ji celkem trpělivě pokusil uvést do obrazu.
Zatímco na něj plýtvala slovy a dechem, by mu dala najevo své potěšení a vděk, odkopl svou medvědí tlapou nějakého drzého škorpiona, co se proti němu rozběhl s klepítky výhružně zvednutými. Malá patetická věc. "Samozřejmě, že jsi," odtušil mrmlavě. Kdyby ji tam nechal, velice pravděpodobně by tam také pošla. Málokdo chtěl umřít. Dokonce ani on po tom nijak zvlášť netoužil, ačkoliv si život moc neužíval. "Jak že se to jmenuješ?" Požádal o zopakování, aniž by se byť jen trochu zastyděl. Moc ji předtím nevnímal.

>>> Tmavé smrčiny přes Prstovky

"Něco se časem najde," shledal jednoduše. Zatím mu byla opravdu k ničemu, ne-li rovnou na obtíž, ale třeba budoucnost něco přivane. "Nikdy není na obtíž mít k dispozici pár dlužníků," zamumlal dodatkem a šlapal si to sněhem dál a dál. Jestli na ni nikdy nedojde, bude si moct pískat a poblahopřát k tomu, jaké to má štěstí.
Sníh postupně vystřídaly pískovcové skály, a pak jeho tlapky konečně narazily na teplý pouštní písek. Ten fakt ho zajímal o dost víc, než skutečnosti, že na něj vlčice mluví, ale úplně její slova neodignoroval. Odpověděl však přesně tak stručně, jak vlčice očekávala. "Kenai." To jedno slovo, které pro něj vybrali rodiče a všichni ostatní ho jím oslovovali nebylo žádným tajemstvím. Poponesl ji ještě několik desítek metrů, než usoudil, že je čas se zbavit zbytečné zátěže a zastavil, by z něj mohla slézt. "Dávej pozor, kam šlapeš," doporučil jí a rozhlédl se. Viděl támhle v dálce snad Narrské vršky? Nebývali náhodou na sever od Sarumenu? Tahle země je fakt personifikace divnosti. Ale čemu se divit, když tu tomu vládne takovej pošuk, jako je Život. Vlk by čekal, že ho Smrt aspoň trochu udrží na uzdě, ale nakonec byli oba upečení ze stejné hroudy těsta.

"Třeba," odsouhlasil docela lhostejně a čekal až se odhodlá k činům. Chvíli to vypadalo, že nevěří tomu, co se děje, ale nakonec opravdu skončila na jeho zádech a on se zase narovnal. Byla těžší, než čekal, ale nic co by nezvládl. Rozešel se lesem kupředu. Na jih. Bořil se do něj o něco více a kroky šly více ztuha, ale bral to jako trénink.
"Splatíš mi to," sdělil jí jako naprostou samozřejmost. Vypadala starší než on, musela už vědět, že v tomhle světě ani kuře zadarmo nehrabe. Natož aby vlk pomáhal vlkovi. Párkráte to nezištně zkusil a vždy z toho vyšel jako hlupák. Skončil s tím a u ní rozhodně nebude dělat výjimku.
Alespoň, že čím jižněji byli, tím méně bylo i sněhu. Akorát se jim do cesty postavily skály, které tu nebývali. Ale tak nějak s tím vývojem počítal, tak to nekomentoval a v naprosté tichosti jimi prošel skrz.

>>>Poušť přes prstovky

"Vskutku," nezaváhal se trochu pochválit, ale když se postavila na roztřesené nohy, musel uznat, že asi vážně došla prostě tam, kam jí to možnosti dovolily. Ani sek tomu nemusela přiznávat. Za prvé, bylo to očividné. Za druhé, proč se svěřovat cizinci s vlastní bezmocí. Na nějakou "slušnou" konverzaci ale asi energii měla. Nebo se o to alespoň pokoušela.
Jako většinou, ani teď netušil k čemu jí jeho odpověď bude, ale nebylo to nic moc tajného a tak jí ji dal. "Byl jsem navštívit rodný les. Ale ten koho jsem hledal, tam nebyl," pokrčil rameny a přišel k ní blíže. Sice nebyla nijak malá, ale vedle něj tak vypadala. V duchu propočítával co by pro ni mohl udělat a jestli se mu vůbec chce, pro ni něco dělat.
Zatím nenašel nic, čím by mu mohla být užitečná, ale vždycky se hodí, když je vám někdo něco dlužen. Hlavně když jde třeba o záchranu života. A když se jí nebude chtít platit, tak si dluh vybere silou. Nezabíjel vlky na potkání, ale určitě by s tím neměl problém, kdyby mu dala záminku.
Teď si však přímo před ní lehl. Ne zcela, spíš jen pokrčil nohy, aby se mohl při náznaku zrady hned zase vymrštit. Ale dost na to, aby mohla udělat, co po ní chce. "Vlez mi na záda. Přenesu tě," vyzval ji. Celkem nekompromisně na to, že to měla být její volba.

L1/5

>>> Sarumen

Nedělalo mu moc radost, že celou záležitost nevyřešil hned, ale byl dost rád, že už se nemusel zabývat tím ukecaným počmárancem. Snad svou další návštěvu hvozdu načasuje lépe a vyhne se dalším takovým pošukům. A bude na něj mít čas někdo, kdo tam vážně nějaké slovo.
Vstoupil do lesa, který mu také nebyl cizí. Ostatně sousedil s jeho rodnou smečkou od nepaměti, ale nijak zvlášť jej to nedojímalo. Kdyby ano, asi by si vzpomněl na ten den, kdy tu poprvé něco pořádného ulovil. Se Sunstorm a Akim. Nebyl ale ten druh vlka. Popravdě si ani jména těch dvou už nepamatoval. Zato měl uložené v paměti, jak si pak nechali tu srnu ukrást právě členy Sarumenu. Tehdejší alfa za to dotyčné pochválil s tím, že každý je svého štěstí strůjcem, čímž mu tak trochu otevřel dveře do nového světa. Světa lhostejnosti k cizím.
Přesto se zarazil, když tu narazil na vlčici schoulenou do klubka. Kdo ví, třeba by mu mohla být nějak užitečná. A tak se jal předstírat, že mu na jejím blahu aspoň trochu záleží. "Pokud je ti zima, pokračuj na jih," pověděl jí s celkem prázdným výrazem. Jižněji by měla být poušť, pokud se tedy i tohle uspořádání světa nezměnilo. Tam bude pro změnu toužit po trošce ochlazení.

L 5/5; leden 4/10

"Copak to tady máme pánové?" Ozvalo se z té vlčí tlamy a Kenai okamžitě věděl, že je obklíčený. Byla jich pořádná přesila. Proto se ani neobtěžoval pouštět hrůzu a kozlíkův krk vyplivl, ohlížejíc se kolem. Nebyli to žádní obři, ale bylo jich šest a dle těch všudypřítomných jizev nechodili pro ránu nijak daleko. Došel k závěru, že slavil předčasně. Dneska se nenají, protože mu kořist bude ukradena.
Nakonec se však poddal té malé jiskérce optimismu a zkusil to smířlivě. "Rád se s vámi podělím, není potřeba to jakkoliv dramatizovat." Dle očekávání, všichni ti hejsci se hned rozesmáli. Ten nejblíž do něj drkl ramenem a poslal ho na bok dalšímu, ten ho odpinkl ke třetímu. A mezitím si dělali legraci z jeho obětavosti. Nakonec kolem něj všech šest stálo v úzkém kruhu, že bylo těžké se pohnout, aniž by někomu šlápl na tlapu. "To víš, že se podělíš. A nejenom dneska."

L 4/5; leden 3/10

A tak čekal. Zvíře se krůček po krůčku blížilo, zatímco ukusovalo stébla tuhé horské trávy. A Kenai se ani nepohnul. Jeho líné nátuře to ve skutečnosti dost vyhovovalo. Jen kdyby to slunce tak nežhnulo. Naštěstí to nakonec nebylo marné a přišla příležitost. Ještě jednou si to v hlavě přepočítal, by minimalizoval riziko neúspěchu a pak konečně skočil.
Starý kozlík neměl šanci. Kenai je ostatně velký a zavalitý vlk. Když na něčem přistane, těžko se to z pod něj vymaní. Leda by se uměl přeměnit v medvěda. To ale kamzíci obvykle neumí a tenhle také nebyl výjimkou. Šedivák měl brzy tlamu plnou železitě chutnající krve a spokojeně sledoval, jak ze zvířete odchází život. Ne snad, že by ho to vyloženě těšilo, ale znamenalo to, že bude mít dobrou večeři, tak co by se tím nenechal trochu nadchnout?
Nestačil však ani první pořádné sousto, když zaslechl sypání štěrku za svými zády. A nejen tam. Také pár kroků před sebou a něco zašustilo i na převisu, kde doposud trůnil. Zvedl pohled a střetl se s dalším párem očí. Rudých jako krev.

L 3/5; Leden 2/10

Kol a kol mu život v osamění svědčil. Nebyl tedy o nic veselejší, ale rozhodně postrádal kopu nevýhod. Nemusel si hlídat jak se tváří a řešit jestli jeho úsměv není příliš široký nebo nedostatečně veselý. Nikdo tu nebyl, aby ho soudil a říkal, že je divný, když ho tuten vtip nerozesmál a tamta událost nerozplakala. A také si mohl dělat co chtěl. Žádné povinnosti účastnit se lovu, když se chtěl zrovinka vyhřívat na slunci a nic nedělat. Nevadilo mu být nápomocný smečce, ale ostatní měli takové tendence vždy hrozně špatně načasovat. Tady byl sám sobě pánem a určit si kdy se co bude dělat.
A zrovna teď na lovu byl, neb jej donutil hlad. Ne tak veliký, aby mu kroutil žaludek, ale citelný. Tak akorát, aby se začal shánět po jídle, ale měl na to více pokusů, kdyby se náhodou nedařilo. Dnes to však vypadalo nadějně. Vystopoval starého kulhavého kamzíka. Jen bez hnutí trpělivě čekal, až se dobelhá pod skalní převis, na kterém naň čekal. A trpělivost přeci růže přináší, že?

4/5

Nojo. Beta byla na toulkách, alfa byla také jen jedna a měla plné tlapky práce. Vůbec jí to nezáviděl. Ale nebylo to ani tak, že by jí litoval. Mohla si to zařídit jinak. Otec zemřel už dávno, klidně už mohla tak desetkrát zaplnit volné místo bety. Nahlas ale nic z těhle kritických keců samozřejmě nepronesl. Místo toho s velikým pochopením pokývl hlavou.
"Porozhlédnu se tedy, jak se mezitím Gallirea změnila," sdělil neb cítil potřebu něco říct, ať už to byla pro Rolanda informace jakkoliv neužitečná a poté zakroutil hlavou. "Jen to, že jsem zpět ze světa. A byl jsem tu. A mám v úmyslu je tu později najít." Zastával názor, že kdyby ho šly hledat, akorát by se pak další rok míjeli, kamkoliv by šlápli. Kdyby nebyla alfa tak vytížená, prostě by se nechal přijmout zpět (v ideálním případě) a nehnul se odtud, dokud by se sestra s matkou neukázaly. Bylo mu však nepříjemé zůstávat na území, kterému nebyl součástí.
"Na viděnou později," rozloučil se s oběma vlky a otočil se k odchodu. Bez cíle, jako vždy když tenhle les opouštěl.

>>> Tmavé smrčiny

L (1/5)

Tentokrát předvedl celkem vyčerpávající proslov Roland. Očividně ke své funkci přistupoval zodpovědně, ale to Kenaiovi nijak do karet nehrálo. Loupl svým zlatavým pohledem po Starovi, který musel být totální Delulu, když dokázal s takovou jistotu prohlásit něco takového. Po tom všem co tu už stihl odvyprávět. Šedivému vlkovi do toho ale nic nebylo. Momentálně to nebyla ani jeho smečka, by mohl vyjádřit svůj názor a tak se k obrátil zase jen k Rolandovi.
"Předpokládám tedy, že tu nikdo povolaný teď není. Pokud je tomu opravdu taky, mohu se vzdálit a zkusit to jindy. Ať tu neplýtváme časem nás obou," nadnesl se zvednutým obočím. Nebylo za tím nic kousavého, jen prosté shrnutí situace a návrh. Třeba se tu během té doby ukáží i matka se sestrou.