Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli čekal než se zjevila. Ona. Maple. Řekl by, že snad pořád stejná. Skoro jakoby věk pro místní vlky nic neznamenal. Ale to ho přeci nemohlo nijak překvapovat, že? Jen se v duchu pochválil za mnohem lepší načasování, než bylo to poslední a vyslal vlčici naproti pozdravné pokývnutí hlavou, které záhy doplnil i o slova.
"Zdravím Vás, Maple." Vlčice se ochotně chopila slova, jako by se snad rozhodla mu předchozí fiasko vynahradit a celý proces mu ulehčit. Trochu ho píchlo u srdce, což se už naučil brát jako jakýsi fyzický projev vlastních pozitivních emocí. "Vskutku," dal jí tedy za pravdu. Ať už šlo o délku odloučení nebo radost z opětovného shledání. Jako vlče ji měl rád a asi to nějakou stopu na jeho duši zanechalo. Rozhodně neměl chuť jí obratem zakroutit krkem. Ale ani chuť rozebírat obšírně svou minulost.
"Šlo to," pravil tedy neurčitě, tlačíc si do obličeje trochu pokřivený úsměv. To vlci přeci dělají, když chtějí aby vypadali bezstarostně, že? "Chtěl jsem navštívit rodinu," dodal pak zatímco mu hlavou doznívala její slova. "Ale mohu zůstat, pokud Vám to nebude překážet." Nezněl nadšeně, ale vlčice věděla, že to on prakticky neumí, nastražil však uši, když mu vlhký vzduch přivál sestřin pach, což byl tak trochu peak jeho upřímného projevu zájmu. "Lovit už umím pořádně," zamumlal, jako by snad chtěl přihodit do mlýnku nějaké pozitivum, které by jeho přítomnost mohla poskytnout. Krom toho že je velký, silný a tváří se nepřístupně. Heh.

>>> Liliový palouk

Sice trochu zabarvený kvítím, ve které se vyválel, ale zato voňavý jak květinová loučka, se zastavil na kraji rodného lesa. Nejprve důkladně prozkoumal pachy kolem a uznal, že ten matčin slabounce cítí. Rozhodně tu od jeho poslední návštěvy byla. Ale je tu stále? A co ten Marion podobný pach, který ji provázel? Vonělo to jako jeho sestra a přeci ne zcela. Trochu nad tím nakrčil nos, ale pak už ho etiketa donutila zvednout hlavu a zavolat si někoho místního na pohovor. Ačkoliv on sám do toho lesa patřil asi víc, než kdokoliv, kdo se sem přitoulal po něm. Byl tu ostatně zrozen i narozen.
Tak to ale bylo a muselo být. Zavyl tedy, jak si to společenská pravidla žádala. Moc to nepřeháněl, aby nebyl příliš dotěrný nebo snad otravný a pohledem upřeným mezi kmeny stromů se dal do čekání. Trpělivosti měl naštěstí na rozdávání. Vyžral si ve frontě asi tak všechnu, co byla trojici Sarumenských sourozenců k dispozici. A možná ještě nějakou navrch.
Kdo a kdy se ukáže tentokrát? Posledně mu stihl Star málem vymluvit díru do hlavy, než se ukázal Roland. Neschopný vyhovět jejich požadavkům. Mohl jn doufat že tentokrát to bude jiné a nebude se sem muset zatoulat i potřetí.

>>> Uhelný hvozd

Cesta na východ ho nakonec dovedla k úpatí hor, které prve snad měsíc zpět překonal s tou divnou vlčicí na zádech. Jak že se to jmenovala? Agáve? No. Na tom tolik nesešlo. Hlavní bylo, že se mu do dalších hor nechtělo a tak to zahnul zpět na sever. Ostatně věděl že na jihu jsou jen Savana a Poušť. Ani jedno k životu momentálně nepotřeboval.
Zato mírumilovnou louku s voňavým porostem květin, ten ocenil. Nedávno se sice zbavil pachu kaloního lejna, ale pro změnu se pak prošel sloním pohřebištěm, takže smrděl snad ještě hůř, než předtím. A přitom tu měl hnedka na dosah tlapky Sarumen, kde by měl vyzkoušet, jestli se matka třeba už nevrátila. Nebo sestra. Nebo někdo, kdo měl nějakou reálnou možnost rozhodovat o dění v lese.
A tak se v květinách s chutí a zápalem u něj nevídaným vyválel. Jeho šedivý kožich pak nabar poněkud barevnějšího nádechu, ale také pak začal hezky vonět po fialkách. Nebo spíše po liliích. Obojí bylo lepší než sloní zdechlina. O tom žádná.

>>> Sarumen

>>> Zrádný průchod

Ocitl se v pralese, který jako by byl tak nějak nemocný a přitom asi nejzdravější, který kdy viděl. Hlava mu to moc nebrala, ale prostě to tak bylo. Všechno tu rostlo bohatě a hustě a přitom to mělo takovou podivnou barvu. Jako by na to napadal popel z výbuchu sopky. Ale jediné sopka o které věděl, byla přeci na opačné straně světa.
Nebyl rozhodně z těch, co by se po původu těchto fenoménů tápal. Ani se nijak zvlášť neděsil skřeků, které se lesem nesly, ale když narazila na obrovitou flekatou kočku, i jemu na pár úderů srdce zatrnulo. Naštěstí byl ten tvor stejně zaskočený jako on sám a tak si chvíli jen vyměňovali významné pohledy, než se jako na povel oba vydali opačným směrem, než-li ten druhý.
Ještě chvíli poté ho pořádně bolelo břicho, jak si na něm prožitý šok a strak vybírali svou daň, ale rozhodně to bylo lepší než být mrtev a sežrán. Nikdy ho nenapadlo, že existuje něco, co by ho tak polekalo. Krom medvěda.

>>> Liliový palouk

>>> ježčí plácek

Opatrnosti však není nikdy dost a o tom se přesvědčil na vlastní kůži. Místo kam se dostal rozhodně nebyl žádný ráj. Brzy začal smrady krčit nos až skorem vypadal jako vytočený buldok. Byl to takový puch, že prostě musel vědět, z čeho to vychází. Rozhodně z nějaké zdechliny, to bylo jasné. Ale takhle přeci nesmrděl ani měsíc starý jelen!
Nakonec objevil co hledal, nebylo to ostatně nic těžkého, stačilo jít za nosem. V řádném stádiu rozkladu, toho tvora však bezpečně poznal. Plachtovitá ušiska a dlouhý nos. Z toho teda už moc nezbývalo, a zrovna na tom hodoval ohyzdný pták s holou hlavou a krkem. pohled jako z horroru.
Kenaie to samozřejmě nijak neděsilo, ale stejně to nechal být. Rozhodnutý zmizet v tom severnějším lese, který ještě neznal. S toho co tu našel bylo jasné, že tenhle průchod vede do Savan, kde tihle chobotnatci žijí. Víc vědět nepotřeboval.

>>> Uhelný hvozd

>>> Ronherský potok (přes meandry)

Jak následoval tok potoka, objevil, že se vlévá do té líné řeky ve které se celkem nedávno koupal. Kruh tak byl vlastně uzavřen a mohl s jistotou říct, že tenhle kousek světa má zcestovaný křížem krážem. Znovu tedy řeku přebrodil a jal se následovat proud druhého toku, který se do ní vléval. Ten měl celkem povědomě načervenalou barvu, což mu napovědělo, že sem asi poteče z Rudého jezera. Což také bylo jiné než-li dřív, ale už se tomu dávno nedivil. Jen si to poznamenal jako nový fakt a dokráčel na plácek, který mu už také nebyl úplně cizí.
Cizí však byl porost, který jej odděloval od světa na jihu. Tedy. Typickou barvu eukalyptu už moznával, tu vlk těžko dostane z hlavy. Ale co ten druhý les? A ten průchod mezi nimi? Kam vede? Chtěl-li mít svou mapku jihu kompletní, nezbývalo mu nic jiného než to s opatrností sobě vlastní prozkoumat.

>>> Zrádný průchod

>>> Roh hojnosti

A narazil na potůček. Hezký, chladivý a svěží. Spláchl tedy pachuť žabiny, kterou si na patro přilepil o pár kilometrů jižněji a dokonce se na chvíli zastavil, aby s proudu vylovil menší rybku, když už mu tak hloupě skočila málem až do tlamy. Po kamzíkovi mu už vytrávilo a tak se mu do břicha aspoň malá čudla vešla. A je přeci lepší býti připraven na horší časy.
Vypadalo to však obráceně. Na Galli očividně přišlo jaro a to bývá po takové hnusné zimě velice hezké. Jeho však více zajímal makový porost na druhém břehu. Louku poznával, potok však ne. Očividně jedna z novinek posledního updatu. Poctivě si do zakreslil do svého plánku a v duchu zadoufal, že mu tu snahu zítra některý z nuděných bohů nezhatí tím, že celou Gallireu zase překope. To by dost možná naštvalo už i jeho. A to nebylo úplně jednoduché naštvat Kenaie. Celkově ho donutit k reakci, že?

>>> ježčí plácek přes staré meandry

>>> Louže

Severněji jej čekalo další místo ideální k lovu. A tentokrát byla k vidění i nějaká zvěř! Zázrak. Ihned si to zaznamenal do svého imaginárního seznamu míst, kam se vydat za potravou. Od Sarumenu to sice bylo asi celkem daleko, pokud svou mapu aktualizovat správně, ale nikdo mu nemohl zaručit, že se tam nakonec opravdu usídlí. Když nad tím tak přemýšlel ta smečka tam dole byla na dost bezva místě. Na východ pahorkatina plná ušáků, na západ tahle planina. A kdyby to obojí selhalo v oceánu na jihu se vždycky nějaká ryba najde.
Zatím ale moc nepředbíhal. To on ostatně nikdy. A jal se zapamatovat i další okolní úkazy. Les vonící po hrušních napravo, další nalevo. V tom vypadaly stromy obzvláště obrovsky! Co to zase mělo být? Teď se mu to ale zkoumat nechtělo. Chtěl si ucelit obrázek, který si o jihu udělal a tak zahnul zpět. Na východ.

>>> Ronherský potok

>>>magický palouk

Čich ho nevodil za nos (haha) a opravdu dorazil k vodě. Sice to nebylo úplně takové, jak si to představoval, ale rozhodně se to počítalo. Všude ale plaval kopec pulců, které rozhodně nechtěl vypít spolu s doušky vody. Znělo to celkem nechutně.
A tak vlezl do vody míříc do větší hloubky. Byl však celkem zklamán protože to byl očividně hodně mělký rybníček. Ani zaplavat si v něm nemohl a mezi prsty se mu prodíralo bláto. Prostě fuj. Ale Žízeň měl a tady ve srdci rybníka moc pulců už nebylo, takže to riskl a napil se. Nechutnala tak bahnitě jak čekal a tak se o moc víc nerozpakoval a napil se, co hrdlo ráčilo.
Nikdy ostatně nebyl z cukru a i když ocenil dobře chutnající pokrmy, pořád mu nevadilo smočit čenich i v něčem co mu úplně nelahodilo. O tom byl ostatně tak nějak snad celý jeho život. Spokojovat se s málem, nemířit nijak vysoko. Nějak si tu svou existenci odbýt... Nic veselého, ale ani vyloženě smutného. Přesně jako on.

>>> Roh hojnosti

>>> Slunečná pláž

Lesu i pláži byl konečně konec. V závěru už mu to přišlo celkem dlouhé a ocenil změnu scenerie na něco... zelenějšího. Přání mu bylo splněno. Být to ideální našel by tu i nějaký zdroj pitné vody, protože po všech těch kilometrech prochozených kolem oceánu ho už celkem škrabkalo v krku. A pít slané samozřejmě nepřicházelo v úvahu.
A tak spěchal skrz vysokou trávu dál. Že přitom šlape po nějakých bylinkách ho vůbec nezajímalo. O to víc byl znepokojen tou absolutní absencí zvířat. Zaslechl snad jen pár skřivanů a jinak nic? Zase jednou to bylo na výsost divné! A tak krom spěchu za nalezením vody, jej popoháněla i nejistota. Co když je tam otrávený vzduch nebo tak něco, že se tam i přes tu hojnost nic pořádného živého nevyskytuje?
Vzduch mu naštěstí přivanul nezaměnitelný pach sladké vody a tak nemusel moc rozmýšlet kudy se dál vydat. Teď už na sever. Na jihu ostatně bylo snad už jen moře.

>>> Louže

>>> Tajemná louka

Narazil na les, ale ten byl poctivě označený jako něčí území a tak se jej jal poslušně obcházet. Neměl z toho radost, ale ani ho to nijak neštvalo. Navíc považoval za užitečné vědět, kde se nachází další smečky, takže to byl vlastně dost zajímavý a důležitý objev. Musela však být nová, protože si žádnou smečku v těhle končinách nevybavoval. Nebylo to přitom zas tak daleko od Sarumenu.
Místo to bylo hezké a tak nikam nechvátal, vykračoval si to tím barevným štěrkem a klouzal pohledem po vrboví na svém pravoboku. Ten les byl rozhodně větší, než si ho pamatoval. I to do své myšlenkové mapy zaznamenal a střihl slechy, když zaslechl hlasy. Tak přece není jih Galliree mrtvější než Mrtvé moře! Problém byl, že černé vlčici na zádech plápolal temný plamen, což značilo magií posedlého pošuka. A navíc sebou měla vlče. A on nemá vlčata rád. Chějí si pořád hrát, což on nechce. A pořád něco brebentí, což on nechce. A nic o světě neví, což je otravné. Nerozuměl si s vlčaty ani když on sám byl vlče, natož teď.
A tak jejich směrem jen vyslal pozdravení pokývnutím hlavy a štrádoval si to dál.

>>> Magický palouk

>>> PDU

Hned musel uznat, že ani jihozápad Galli nebude zcela normální. Loučka, na kterou vstoupil byla totiž zvláštní. Ne rostlinami či zvířaty. Ale atmosférou. Podivně dusnou až svíravou. A ho maličkosti rozhodně nadmíru nepříjemnou. Podobně jako u Osamělého stromu poblíž Sarumenu. Ale přesto jinak. Kdyby se ho na to místo někdo ptal, rozhodně by nedokázal říct, co přesně se mu na tom nelíbí.
Je to ostatně taková hezká loučka plná života. Barevné kvítky, crkot cvrčků a cikád. Někdo jiný schopný to vnímat by řekl, že je to tu snad i romantické. Ale. Ten pocit! Zakusoval se mu do těla a neuměl ho pojmenovat. V jeho případě vlastně celkem normální, neuměl většinou pojmenovat většinu svých pocitů, když už se náhodou stalo, že nějaký cítil.
Ale možná to bylo tím? Nebyl na city zvyklý, ale tohle místo je v něm přesto vyvolávalo. A jelikož si na svou emocionální tupost už zvykl, bylo mu to asi ještě nepříjemnější, než komukoliv jinému. Doznal, že se raději zdejchne.

>>> Slunečná pláž

>>> Meandry

Další místo nebylo tak úplně normální. Nikoliv však nějakými magickými úkazy a prapodivnou zvířenou. Jen to bylo prostě takové království králíků. Jejich pach tu byl tak silný, že tomu muselo být už celé dlouhé generace. Momentálně hlad něměl a ani se mu nechtělo nic honit, takže ušáky mizící v podzemí, sotva ho zahlédli, ignoroval a cílevědomě si to sunul na nejvyšší kopeček, který tu byl k mání, aby se porozhlédl.
Neznamenalo to však, že by to místo neocenil. Zapsal si ho do své paměťové karty jako místo velmi vhodné pro lov. Jen někdy příště. Teď se chtěl zorientovat a zasadit si všechna ta místa, která navštívil do nějaké své osobní mapy. Z kopečku zahlédl dosti typický Zlatavý les i Makovou louku, které už dobře znal a nadmíru spokojeně se svým výkonem si aktualizoval obrázek o Galli, který si v hlavě nesl. Jižněji však nikdy nebyl a tak se rozhodl to prozkoumat i dál.

>>> Tajemná louka

>>> eucalypťák

S povděkem dorazil na další místo. To už opravdu vypadalo zcela v pořádku. Žádné cizí rostliny, zvířata s kapsami, modré plameny ani čmáranice na zdech. Jen líně tekoucí řeka, kvákání žab a křik ptáků. Ne však, že by jej to donutilo zastavit. Tak nějak potřeboval prozkoumat území víc na západ, aby se ujistil, že divný je jen jihovýchod. Také bylo dost divné, že už dlouho na nikoho nenarazil, ačkoliv mu to celkem vyhovovalo. Divné to rozhodně bylo.
A tak se jal řeku přebrodit a při té příležitosti ze sebe smysl prach z cest a také puch netopýřích výkalů co se jej držel od přenocování ve Stolové hoře. Asi by to mělo tu výhodu, že by to od něj odehnalo kdejakého dotěru, ale problém byl, že sám sebe už nedokázal cítit. Div že mu z toho neslzela očička.
Navíc u toho našel další hnízdo plné vajec! Schroupal je všecka, aby případnému přeživímu nebylo líto, že nenásledoval osud svých sourozenců a s novu dávkou energie se jal pokračovat ve své průzkumničině.

>>> PDU

>>>mangrovy

Velice ocenil pevnou půdu pod nohama. Mech a kamení. Jako by byl na úplně normálním místě, což bylo osvěžující a snad by řekl že i milé, kdyby byl schopen nad tím takhle přemýšlet. Ale nebylo to divné? Cenit si normálnosti? Normálnost by přeci měla být normální? V hlavě už si maloval mapu Galliree a její jihovýchodní roh v ní měl přeškrtnutý obřím červeným křížem a nápisem "divnota nad divnoty". Otázkou bylo zda najde důvod tam zařadit i tenhle les.
Přistihl se u toho, že opravdu aktivně něco hledá, což úplně často nedělal, pokud nešlo zrovna o něco pod zub. Nakonec uznal, že ty stromy co tu rostou nepoznává, ale jinak to vlastně celkem jde. Jenže pak uviděl skupinku divných zvířátek, jak visí ze stromu hlavou dolů. Za ošklivý krysí ocas. No dobře. To se dalo snést. Netopýři to přece dělají taky. Podobně. S užitím nohou. Byl ochoten to přejít.
Jenže pak jedné z nich vykouklo z břicha jedno menší a pak druhé... A on pochopil, že tu opravdu žijí zvířata s kapsami! Nebyly to halucinace! A to už toho měl tak akorát dost. Jde se na západ. Tam snad bude líp.

>>> staré meandry