Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejraději by našel nějakou kupku písku a zabořil do ní hlavu. Na jeho vkus byli Život i Marion hrozně hlasití a příliš dovádiví. Dost se mu zastesklo po tatínkovi, ten vypadal, že jeho nátuře rozumí. Takhle mohl jen nesouhlasně zamručet, když Život Maričce přičaroval nový kožíšek. Však co to bylo za pořádky? Dělat takové věci, aniž by jim to dovolil nějaký dospělý. Sestřička byla ale samozřejmě nadšením bez sebe a odběhla se prohlédnout.
Život se mezitím přitočil k němu, div, že mu do tlamičky nevlezl a i nadále zářil čirým optimismem. „Rád jím. Můžu toho motýla sníst?“ Kdyby to šlo jíst, bylo by to aspoň k něčemu užitečné. A jestli to dobře chutná, možná by se přece jen aspoň trochu snažil, se to čarování motýlků naučit. To by pak měl vždycky co zakousnout, no ne?
A pak v bublině přiletěl další vlček. Celý hnědý a náturou očividně přesně tak hravý, jak se Životovi líbí. „Všichni jsme sem přiletěli stejně,“ nechtěl Kasiusovi kazit radost, ale to prostě byla realita. Těžko ale říct, jestli ten kluk během toho svého štěbetání vůbec něco zaslechl. Proč jen jsou všichni tak plní energie a ukecaní? A do toho se zase zjevila Marion
Poprvé zjistila, že má po těle hnědé fleky a začala to až moc řešit. „Co je špatného na tom, být jiný?“ zeptal se nechápavě. Sám byl očividně o dost jiný, než všechna vlčata kolem a nijak ho to netrápilo. Prostě to byl on. „Jsme takoví, jací máme být,“ rozumbradoval si hlavně sám pro sebe, ale přece se při tom tázavě podíval na Života. Ten by o tom měl přeci něco vědět, ne?
A pak zase ty hry. Maličko protočil očima, ale neřekl nic. Zvlášť, když následoval docela zajímavý přednes o magiích. Popravdě, ještě neviděl nikoho jiného kouzlit než Života, když pomineme to tvoření motýlků. Kdyby jim bílý vlček nezablokoval jisté myšlenky, určitě by se zeptal, jestli kouzlit umí i maminka s tátou a všichni ostatní ve smečce, ale prý mu to bylo zapovězeno, takže na jednu z výjimečně zvídavých otázek teda nedošlo a všichni se mohli soustředit na jeho demonstraci.

První byl oheň zkrocený do podoby vloček. Hleděl na to nedůvěřivě, jako ostatně na všechno a zamračil se, když Mari vyjekla bolestí. Věděl, že má ve zvyku přehánět, ale i kdyby to bolelo sebemíň, nic dobrého to nevěštilo. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se tedy starostlivě a postavil se mezi ni a zdroj toho spílání, jak se od staršího bratra asi očekává. Vůbec se mu nelíbilo, že by měl umět s něčím, co ubližuje jeho sestřičce! Mračil se na to tedy úplně stejně jako ona a nechyběl ani vyčítavý pohled k Životovi.
Vzhledem k tomu, jak rychle to „auvej“ maličkou přešlo, to asi nakonec nebylo nic vážného. Když mohla na té zasažené nožce tak divoce poskakovat. Sám se nějaké honičky za bublinami účastnit nehodlal. Bubliny už přece viděl a nelíbily se mu. Byly hloupě mokré! A nedej bože, aby ho zase nějaká vcucla, a odnesla vlk ví kam. Obezřetně tedy zacouval z jejich dosahu a doufal, že další magie nebude zahrnovat létající nebezpečné a otravné věci. To přání se mu splnilo. Šlo o květiny.
Popravdě. Květin ještě moc za svůj život neviděl, a vypadaly hezky. Přesto. „Mari, jak můžeš na všechno tak bez rozmyslu sahat. Co kdyby ti to nějak ublížilo,“ vyčinil jí z dálky, zatímco se válela v trávě a květech. Vskutku se jí nic nestalo, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby to nebyly Životovi květiny? Že je něco hezké, neznamená, že je to bezpečné. Až jí vyskáče nějaká kopřivka, bude se divit a fňukat.
A pak to tu bylo zase. Létající věci. Nebo tedy. Vítr, který z nich létající věci dělal. Z květů se uvolnilo pár okvětních plátků, kterých se šediváček i nadále odmítal dotknout a tak se zamručením odcouval o další kus dál, přesto před záplavou lístků neunikl. Nejraději by zalezl do nějaké díry, kam na něj snad nic nepřiletí, ale žádná tu nikde bohužel nebyla. „Hloupý vítr,“ projelo mu hlavičkou otráveně. A co se stalo, hmm? Mari se dotkla lístku a natekl jí z toho celý nos! Nebo ne? Zmizelo to dřív, než stihl říct: „Já ti to říkal.“ Životovým vysvětlením byly iluze. „Těm iluzím nerozumím,“ zamumlal. Očividně to dle jeho mínění byla dost mizerná ukázka toho, co ta magie umí. „To je někdo vážně výjimečný tím, že vlkům obarvuje nosy?“ Nechtělo se mu věřit, že nic lepšího to neumí.
Když pak v hlavě uslyšel hlas jejich průvodce, aniž by on pohnul tlamou, celý se naježil. To bylo hodně divné. Troufal si tvrdit, že až děsivé. A. Pořádně neuctivé. Jak by mohl toužit po tom, aby věděl, na co ostatní myslí? Takoví vlci opravdu existují? Vážně jeho mysl nebude jen jeho? Znepokojeně se ošil. Život to taky očividně uměl, takže věděl o tom, jak je tu z toho Kenai celý otrávený? Urážel ho, aniž by o tom věděl. Lítostivě svěsil hlavu a zadíval se na to poslední, s čím se kouzelný vlk vytasil. Přeměnil kámen v jiný blyštivý kámen. To bylo celkem zajímavé. Jestli se to dalo použít i jinak, ač obdobně, mohlo by to být celkem užitečné. Konečně se zájmem přišel i blíž, když už nic nelétalo vzduchem. Do nějakého osahávání se nehrnul, ale byl to jistý projev zájmu, leč dost umírněný. Nikdo od něj holt nemohl čekat tak ohnivé reakce jako od Mari nebo Kasius. Nebo Cassiana, který o všechnu zábavu z nějakého důvodu přišel. Místo Kenaie tu měl být on, z něj by byl Život jistě nadšený.
Nevěřícně zakroutil hlavou, když se do víru jeho myšlenek opět dostal sestřin hlas. „Proč bys chtěla takový kámen v čele? Každý by tě pak viděl na sto honů,“ zamumlal. Zatím se sice živili mlíčkem a tím, co jim ostatní donesou, ale jak by mohla lovit, až vyroste, když se od ní bude takhle odrážet světlo. Nicméně na Životovu otázku neměl jednoznačnou odpověď. „Nevím,“ přiznal beze studu. Věděl, že květiny, kterými je tak uchvácená sestra, mu blízké nejsou a ohni s vodou a větrem se rád vyhne. Myšlenky mu zase přišly ošklivě podlé a tak zbývaly jen iluze a předměty, o kterých toho moc nevěděl. Byl trochu moc přemýšlivý na to, aby se nechal vést citem.

>>> Ze Sarumenu

Na jeho protesty nikdo nebral ohled, což považoval za velmi nevychované, ale své rozhořčení si nechal pro sebe a prostě jen zmlknul. Zavřený v levitující bublině stejně nemohl nic moc dělat, krom přemýšlení. A tak, zatímco se Mari chovala dost hloupě a tulila se k cizinci, jako by to byl její největší kamarád, přemítal, nad vlčkovými odpověďmi. Magie zněla celkem zajímavě, ale ten zbytek... "Nerad utíkám a proč bych měl někoho kousat?" Zabrblal jen, velmi nezaujatě a byl rád, když se jeho tlapky zase dotkly země, místo toho, aby se vznášeli v něčem, co působilo dost nestabilně.
Hezké to tu rozhodně bylo, ale on neměl moc s čím porovnávat. Viděl jen ten kousíček Sarumenu cestou od úkrytu k místům, kam si je tenhle podivín zavolal. Kdoví, třeba to tak, jak tady, vypadá v celičkém světě... "Ani ne," zamumlal tak, že přes brebentící sestřičku byl asi sotva slyšet, ale rozhodně chtěl dát nějak najevo, že na vychloubání tím, co všechno bílý umí, vážně není kdovíjak zvědavý. Jeho názor ale jako vždy nikoho nezajímal, tak si jen s otráveným povzdechem kecl na zadek a přihlížel tomu motýlímu představení.
"A k čemu je to jako dobré?" Zeptal se pragmaticky, když motýl odlétal někam fuč a opravdu ani trochu nechápal, proč Mari tak hrozně jančí.

Kenai si velmi snadno odvodil, že se sem za ním a tím vlčkem hrne i jeho sestra. Slyšet ji bylo na míle daleko. Samozřejmě se musela dokutálet až k němu drcnout do něj, protože všude kolem vůbec nebylo místa nazbyt. Trpělivě se oblízl a prostě jí uhnul, když jí to dělalo radost a posadil se jen o kousek vedle.
Zlatavá očka přitom nespustil z třpytivého cizince. Byl očividně dost podobný Mari a Cassianovi, pořád poskakoval a hrozně brebentil. Proč jen všichni byli takoví, jen on ne? Je snad nějak rozbitý? Projíždělo mu pomalu hlavinkou a zároveň zpracovával i Životovi otázky. Otázka na jméno byla celkem jednoduchá. "Kenai," broukl tedy věcně a sestru nechal, ať mu to zopakuje sama, pusinku měla proříznutou dost. Co jsou to hry a magie, to nevěděl, ale byl si celkem jistý, že až to uvidí, pochopí to, takže se nezdržoval zbytečnými otázkami a zívnul si. Hezky od srdce. Ne snad, že by jej Život nudil, prostě byl takový. Jestli to bylo nebylo cool jméno, to taky netušil, ale to co následovalo bylo přinejmenším překvapivé.
Kenai nikdy neviděl bubliny, takže při pohledu na ně jej ani tolik nepřepadlo nadšení, jako spíš zdravá nedůvěra, se kterou se jal uhýbat všemu, co na něj letělo. Nakonec se mu jedna přecejen rozprskla o čenich, přičemž se se zavřenými očky nenadšeně přikrčil. Život sám do toho dobrovolně skočil, takže to nebezpečné asi nebylo, ale stejně se mu nelíbilo, mít namočený kožíšek, i když to bylo jen trošičku.
"Tohle je hra nebo magie?" zeptal se, dost překvapen tím, jak snadno mu slůvka od tlamičky plynnou. Také pravděpodobně hra nebo magie. O tom se rozhodně podle toho, co mu Život odpoví. To už je ale všechny obklopovala velká bublina a Život povídal něco o hracích světech. "Ale já nechci. Já chci spát," zabrblal, ale asi to bylo docela k ničemu...

>>> Z úkrytu

Maličký moc nechápal, proč je kolem výletu "ven" takový povyk. Byla to velká událost? Netušil, ale minimálně Maple se tak chovala a tak se na ni maličko pousmál a přikývl hlavinkou. Maple byla podle všeho rodina a rodině se může věřit, tak proč by oči nezavřel? Stejně byla jeskyně všude stejná - jen stěny.
Když jej pak pobídla, aby očka otevřel, učinil tak stejně poslušně. V jeho případě se žádný převeliký údiv nekonal, ale rozhodně zmateně zamrkal. Stěny byly pryč a místo nich něco úplně jiného. Ani nevěděl, jak to pojmenovat. To ovšem nevěděl o kopě věcí. Sotva mluvil. "Balvičék?" Otočil zlatá očka k tetičce, netušíc, co z toho všeho přesně mají ty barvy být, a rád by v tom měl jasno.
Pak zase stál na nohách, což se mu upřímně moc nelíbilo. Znamenalo to, že už není v teplém kožíšku a navíc musí chodit sám za sebe. A on byl celkem lenoch. A zatímco si máti s tetou povídali, seděl jim u nohou a koukal se, jestli někde nezahlédne Mari.
Venek se ukázal celkem rušným místem. Byla tu kopa vůní, které si neuměl přiřadit a také vlci, kteří mluvili a vyli... Hlavou mu projelo, že by radši šel zase spát, ale byl hodný kluk, tak si jen zívnul s úmyslem se od maminky nehnout ani na krok. To mu ovšem překazil někdo zcela nečekaný, kdo jej k sobě vábil hláskem tak líbezným, že tomu nešlo odolat. A tak, i když za normálních okolností by to nikdy neudělal, se najednou zvedl a rozcapkal si to daným směrem. Do neznáma! To by mu běžně přišlo nevídaně nerozumné, ale co naděláte, když si s vámi pohrává Život sám?
Došel tedy hvozdem až k neznámému vlčeti, které by mu asi přišlo celkem podivné, kdyby stihl načerpat více životních zkušeností. Ale on znal jen své sourozence a tohohle, tudíž neměl s čím srovnávat. Zahleděl se naň mlčky, možná s trochou nedůvěry. Nebyl zrovna mluvka a průzkumník a ani nikdy nebude.

8.

Vlček seděl na zadku a koukal se tam nahoru, kde měli hlavy dospělí. Celkem z toho bolelo za krkem, proto toho po chvilce nechal a jen se maličko zamračil do země. "Zlt-íčko? Bručků?" Zamumlal, jak se snažil napodobit neznámá slova, která ona pestrobarevná theta Mejpv používala. Vůbec netušil k čemu si to přiřadit. Ale byl prý šikovný a to jej celkem těšilo. Jaké dítě netěší pochvala, no ne?
Ještě o něco radši ale byl, že užvatlaný strjda a Marri se dali do kupy a vzdálili se, dělat hluk někam jinam. Hluk neměl rád, což byla asi první věc, již měl nerad a uvědomil si to. Další bude pravděpodobně hlad. Odkýval si své myšlenkové pochody tak vehementně, že sebou málem plácl na čenich, ale tehdy se ocitl ve vlčích zubech, zvedám do vzduchu a chvíli na to přistála na thetiném kožichu.
Zamrkal a rozhlédl se. Ta výška byla celkem fascinující, ale mnohem víc se mu líbilo, jak tu bylo teplíčko a měkoučko. Zabořil do toho čumáček a spokojeně zamručel. Theta voněla jinak než maminka, ale pořád příjemně. Takhle by mohl být určitě klidně celý den! Když se ale všichni dali do pohybu, vzpomněl si, že vlastně jdou ven. Co je asi tak venku? Doteď ho to ani nenapadlo, ale nyní ta otázka byla na místě... A brzy to pozná, no ne?

>>>

7.

Pestrobarevná vlčice jej, soudě podle tónu hlasu, pochválila, ale on si byl vědom toho, že nemluvil úplně správně. Ale nerozčiloval se nad tím, ani nezačal natahovat, jen se maličko zakabonil. Příště to snad zvládne. Nebo přes příště. Jednou snad určitě.
Těkl pohledem od táty k mámě o ní zase k vlčici. Teta Maple zaznělo nějak moc často, takže usoudil, že to bude její jméno. Tak jako on je Kenai, Cass je Cass a Mari je Mari. A černobílá zase Darkie... "Theta Mejpvv?" Rozhodl si to ověřit. Úplně ho mátlo, že černobílá je taky teta a... No byl to hrozný brajgl, obzvlášť, když se v jeskyni během krátké chvíle zjevili další tři vlci. Chvíli na to celé vyjeveně koukal. Konkrétně do okamžiku, kdy se najednou ocitl na zádech. Nechápavě na tetu teda koukal, zatímco nožky mu bezvládně vysely ve vzduchu. Ale tak, když si lámal hlavu s touhle prapodivnou hrou, nemusel moc vnímat štěbetání šedivce, kterému máma zase říkala strejda Newlin. Pravděpodobně by se mu z toho hrozivě zamotala hlava.
Vlastně i bez něj měl s probíhající konverzací dost problém. Tolik slov, tolik vlků, mezi kterými létala. A on přitom ani nevěděl, co je to ven. Ale proč ne, když chce maminka ven, a teta Maple chce ven, proč by nemohl jít taky? Proto tedy kývnul hlavičkou.

6.

Vlček se trochu zavrtěl, když se Marion zase dala do křiku. Dokonce otevřel jedno zlatavé oko, aby jejím směrem vrhl zkoumavý pohled. Nevěděl, kde pořád bere tu energii, ale rozhodně jí to nezáviděl. Jemu bylo s jeho lenošením dobře, jen kdyby na to měl víc klidu.
Dneska to ale moc odpočinkově nevypadalo. Krom uječené ségry tu měl ostatně ještě šmejdícího brášku a do toho návštěvu. Která se jako zázrakem z jedné vlčice rozrostla na dvě. Rezignovaně si odfoukl, až mu od nosánku odlétl prach a pak se pomaličku postavil na nožky, které o moc víc jistoty od posledního pokusu nenebarali. Chvilička rozhábávání v bezpečí u mamky všek udělala své a po nějaké době se už líně kolébal k cizinkám. Ne, že by ho k nim táhla kdovíjaká zvědavost, ale válet se taky nemohl věčně, a určitě bylo slušné aspoň pozdravit. Proto se dokolébal až k té pestrobarevné, sedl si u jejích nohou na zadeček a pak se ohlédl po tátovi, jestli to jakože schvaluje , a když si byl jistý, že nic nekazí ani neriskuje, zaklonil hlavičku, až se málem převrátil na záda. Poválil na jazyku slůvko, které od ní zaslechl před chviličkou, když vstoupila. "Ach-oj." Nemusela úspěchy slavit jen Mari, no ne?

5.

Vlčkovi to v hlavince šrotovalo, jak tak koukal na otcovo počínání a snažil se vydedukovat, co asi ty zvuky, které vyluzuje, znamenají. Zcela jasně rozuměl jen „máma“ a „napapáte“ což byla přesně ta slova, které k životu právě teď potřeboval. Tak se na tátu pousmál a položil si těžkou hlavičku přes jeho tlapu. Byl mimochodem náramně pohodlný!
A světe div se, ona ta máma vážně za chvilku přišla. Vlčátko si zapsalo za uši, že co řekne táta, to platí a spokojeně zavrtěl ocáskem, hrnouc se za zdrojem smyslu svého života. Totiž mlíčka. Zdálo se, že jídlo bylo jednou z mála věcí, co ho dovedla probudit z apatie.
Jen nevzrušeně trhl ouškem, když se z toho neznáma mimo jejich kutloch ozval další zcela neznámý hlas a plnil si bříško nerušeně dál. Tušil, že asi nebudou jediní vlci na světě, ale zatím ho zvědavost nikam netáhla. Tady mu bylo dobře.
To se ale nedalo říct o sestře, která začala jančit hned, jak k tomu dostala příležitost. Ani z toho si nic nedělal, jen krátce vzhlédl k rodičům, kteří tu teď byli v roli jejich ochránců, a pak se přitulil máti k hřejivému bříšku, majíc v plánu se zase stočit do klubka a dřímat, zatímco bude bezhlesně sledovat hemžení svých sourozenců a cizinky. Však ji mohou otestovat předem a on pak už bude vědět, na čem je.
A zdálo se mu, že Mari je tak trochu hysterka…

4.

Kenai spal a to bylo asi tak vše, čeho se od něj rodinka nějakou dobu dočkala. I když sebou jeho sourozenci plácali a kvičeli, na jeho stavu to nic neměnilo. Bylo jasné, že je to hodně tvrdý spáč a asi by bylo potřeba po něm možná tak něčím hodit, aby se z komatu probral. A ani to by třeba nestačilo.
A nebylo to potřeba. Rodičové byli určitě rádi, že musí řešit jen dva hyperaktivní a pozornosti se dožadující krysíky. A on se vlček časem probere sám. Nebo ho probudí NĚCO. Totiž pocit, který se dostavil se takovou zvláštní věcí. Vidinami ve spánku!
Prostě si spal a najednou začalo ze stropu jeskyně něco kapat. Bylo to bílé a mokré. Jedna kapka mu spadla na čumáček, pak druhá a třetí. Ta další donutila spáče olíznout jej a pochopit, že ta protivní věc je vlastně něco, co má k smrti rád. Mlíčko. Jojo. Pak otevřel oči, postavil se na vratké nožička a začal kapky chytat už ve vzduchu. A v tomhle zvláštním světě to šlo tak snadno! Nohy se mu nepletly ani netřásly a po čase už ani nepotřeboval hopsat, protože se vznášel a chytal jednu kapičku za druhou... Všechno bylo super do okamžiku, než si uvědomil, že i když spoklne co může, jeho bříško pořád zeje prázdnotou a kručí v něm. A tak se ze sna stala noční můra.
Probudil se s jediným zakńučením. Bříško protestovalo a jemu se do žlutých oček hrnuly slzy. Jíst a nikdy se nanasitit. To byla hroziví zkušenost. Nicméně jen párkrát popotáhl nudličky, aby mu neutekly z nosu a jal se odkulit k mámě, aby vyzkoušel, jestli je to prokletí opravdové, či nikoliv. Jenže máma tu nebyla! To bylo taky úplně nové a on nad tím zmateně vykulil oči. Naštěstí tu byl alespoň táta, ke kterému mohl střelit zmateným pohledem a přilísnout se mu k čenichu. "Tato? Mámá?"

3.

Sestra pištěla. Nejdříve plačtivě, pak vesele. Už teď měl mladičký vlček příležitost naučit se něco o ženských... Nicméně rodiče se starali a Cassian se rozhodl otravovat jeho, když zbytek se točil kolem sestry. Jemu to bylo popravdě jedno, válet se po něm mohl jak chtěl. Pravděpodobně by jej klidně mohl i píchat klacíkem do oka a on by jen trpělivě a značně líně přivřel víčka a nechal se.
Takže stát se improvizovanou postelí nebylo zas tak zlé. Jen se po bráškovi ohlédl, znovu si zívnul, protože bez toho to nešlo a pak zase plácl hlavu na zem, připraven usnout jako mimino. Kterým vlastně byl. Táta asi tušil, nad čím přemýšlí, protože se tvářil tak zvláštně přívětivě. Mámanarozdíl od něj ale rovnou zasáhla a nenápadně Casse popostrčila, aby z Kenaie neudělal placku. Inu neprosil se o to, ale ani si nestěžoval, což asi mělo být i v budoucnu jeho životním heslem.
A pak nechal rodiče, ať se věnují té trojbarevné bestii Marion a po bratrově vzoru to zařízl. těžko říct na jak dlouho. Když máte kolem sebe pětičlennou rodinu, není žádný odpočinek nadlouho. O to více si ho ale cenil. A jestli dostane najíst, až se probere, tak bude úplně to nejspokojenější vlče!

2.

Klid, který v doupěti doposud panoval, jakoby s jeho polknutím mouchy vzal kramle. Popravdě on asistenci rodičů při popadání dechu moc nepotřeboval, ale když už se mu jí dostalo, rozhodně jí neopovrhoval a maličko na ty dva obry zaplácal ocáskem.
Bohužel na to ale neměl moc času, protože mu chvíli na to něvo viselo na noze. Kupodivu to byl jeho vlastní bratr, na kterého zmateně zakoulel očkama a těžká hlava mu celým překvapením málem padla na bok. Vůbec nerozumněl, proč do něj hryže! Ale k ničemu jinému než k laxnímu okukování situace se neměl, a nakonec se dočkal. Cass totiž u něj dlouho nevydržel a brzy okusoval ucho jejich jediné sestry.
A té se začaly kutálet slzy o očí, přičemž cosi kničela. To Kenaie donutilo k dalšímu váhavému postavení na nožky a vrávoravému přechodu blíž, aby se podíval, proč Marion tak vyvádí. Nemohl si pomoci ale jeho sourozenci byli celkem nepochopitelní. Alespoň, že rodičové zachovávali klid a úspěšně tříštili svou pozornost mezi všechny. Určitě si za to zasloužili jistý obdiv.
Když tedy neměl maličký čím pomoci, zase sebou plácl na zem, rozvalil se jako velký kus želé a vyvalil pupek. Zase zívnul, tentokrát ale ohlídal, že neobdrží nějakou nečekanou zásilku a s blaženým odfrknutím se dal do němého sledování zbytku rodinky. Máma s tátou se divně křepčili a vyluzovali opakovaně ty stejné zvuky, jako by snad něco znamenaly a pak... no vůbec se v tom nevyznal. Ale to určitě přijde.

1.

Maličký jedl rád a hodně, takže už ani nebyl tak úplně maličký, i když do dospělého vlka měl ještě velmi daleko. Těžko říct, kolikrát ještě bude muset zduplikovat svou váhu, aby mohl zahřívat a chránit před větrem svou matku a ne naopak. Jednou ten den ovšem přijde, on ale nebyl z těch snílků, co by nad tím museli sáhodlouze přemýšlet. Prostě to jednou přijde a teď je teď.
Aktuální problém měl celkem jinačí. Máma a táta si totiž povídali. On tak úplně nerozuměl tomu o čem, ale zněli spokojeně. On chtěl ale dál dřímat a k tomu přeci potřebuje ticho. Jako by nestačilo, jak se jeho mladší bráška pořád vrtí. Hlasité protesty ale nebyly jeho styl, takže prostě jen čekal a čekal a čas od času si do toho zívl.
Až jednou přišel zívanec tak velký a procítěný, že by mu mohla klidně vletět moucha do krku. A u pořekadel nezůstalo, protože ona mu tam opravdu zaletěla! Příjemné to ani trochu nebylo a hnedka stál na vratkých nožkách, jen proto, aby sebou zase nemotorně plácl na zem a rozkašlal se, jako by mu zaskočilo mlíčko. Vlastně mu dost možná nějaké vyletělo nosem. A naštěstí po chvilce pšíkání, a pravděpodobně i starostlivého zájmu jeho okolí, vyplivl i ulepenou a oslintanou mouchu, která se hned začala plazit pryč, zatímco on na ni koulil zlatavá očka a snažil se zpracovat, co se to vlastně stalo. Tázavý pohled nahoru k rodičům byl samozřejmostí.