Příspěvky uživatele

2.

Klid, který v doupěti doposud panoval, jakoby s jeho polknutím mouchy vzal kramle. Popravdě on asistenci rodičů při popadání dechu moc nepotřeboval, ale když už se mu jí dostalo, rozhodně jí neopovrhoval a maličko na ty dva obry zaplácal ocáskem.
Bohužel na to ale neměl moc času, protože mu chvíli na to něvo viselo na noze. Kupodivu to byl jeho vlastní bratr, na kterého zmateně zakoulel očkama a těžká hlava mu celým překvapením málem padla na bok. Vůbec nerozumněl, proč do něj hryže! Ale k ničemu jinému než k laxnímu okukování situace se neměl, a nakonec se dočkal. Cass totiž u něj dlouho nevydržel a brzy okusoval ucho jejich jediné sestry.
A té se začaly kutálet slzy o očí, přičemž cosi kničela. To Kenaie donutilo k dalšímu váhavému postavení na nožky a vrávoravému přechodu blíž, aby se podíval, proč Marion tak vyvádí. Nemohl si pomoci ale jeho sourozenci byli celkem nepochopitelní. Alespoň, že rodičové zachovávali klid a úspěšně tříštili svou pozornost mezi všechny. Určitě si za to zasloužili jistý obdiv.
Když tedy neměl maličký čím pomoci, zase sebou plácl na zem, rozvalil se jako velký kus želé a vyvalil pupek. Zase zívnul, tentokrát ale ohlídal, že neobdrží nějakou nečekanou zásilku a s blaženým odfrknutím se dal do němého sledování zbytku rodinky. Máma s tátou se divně křepčili a vyluzovali opakovaně ty stejné zvuky, jako by snad něco znamenaly a pak... no vůbec se v tom nevyznal. Ale to určitě přijde.

1.

Maličký jedl rád a hodně, takže už ani nebyl tak úplně maličký, i když do dospělého vlka měl ještě velmi daleko. Těžko říct, kolikrát ještě bude muset zduplikovat svou váhu, aby mohl zahřívat a chránit před větrem svou matku a ne naopak. Jednou ten den ovšem přijde, on ale nebyl z těch snílků, co by nad tím museli sáhodlouze přemýšlet. Prostě to jednou přijde a teď je teď.
Aktuální problém měl celkem jinačí. Máma a táta si totiž povídali. On tak úplně nerozuměl tomu o čem, ale zněli spokojeně. On chtěl ale dál dřímat a k tomu přeci potřebuje ticho. Jako by nestačilo, jak se jeho mladší bráška pořád vrtí. Hlasité protesty ale nebyly jeho styl, takže prostě jen čekal a čekal a čas od času si do toho zívl.
Až jednou přišel zívanec tak velký a procítěný, že by mu mohla klidně vletět moucha do krku. A u pořekadel nezůstalo, protože ona mu tam opravdu zaletěla! Příjemné to ani trochu nebylo a hnedka stál na vratkých nožkách, jen proto, aby sebou zase nemotorně plácl na zem a rozkašlal se, jako by mu zaskočilo mlíčko. Vlastně mu dost možná nějaké vyletělo nosem. A naštěstí po chvilce pšíkání, a pravděpodobně i starostlivého zájmu jeho okolí, vyplivl i ulepenou a oslintanou mouchu, která se hned začala plazit pryč, zatímco on na ni koulil zlatavá očka a snažil se zpracovat, co se to vlastně stalo. Tázavý pohled nahoru k rodičům byl samozřejmostí.