Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Kopretinka

Dorazil k dalšímu vodnímu toku. Tenhle byl ale o moc větší a tím pádem i děsivější, než ten předchozí. Kenaiovi se v hlavince rozsvítila varovná světélka, která říkala, ať se raději moc nepřibližuje. Tenhle proud by ho totiž bezesporu slupl jako malinu! A to už ani nebyl tak mrňavý.
I tahle voda měla děsivě podivnou barvu a on raději ani nechtěl vědět, jak chutná. A to už začínal mít po všem tom putování opravdu žízeň! Pud sebezáchovy mu ale velel se nepřibližovat a nepít a on se toho hodlal svědomitě držet. Nebyl přece blázen. Ani ťulpas. Minimálně v to pevně věřil a byl na to hrdý.
Jak si to šinul podél proudu, náhle si uvědomil, že ucítil pach své sestry. Jen slabě, jako by tudy nedávno prošla a donutilo jej to opět zastavit. Na jakou stranu asi tak šla? A komu patří ten druhý pach? Měla na rozdíl od něj to štěstí, že narazila na cizince? Opět se starostlivě zakabonil. Hloupá sestra měla určitě talent na vyhledávání problémů. Co když je její společník někdo se špatnými úmysly? Nejraději by se za pachy hned vrhnul, ač si byl vědom toho, že proti dospělému vlkovi by stejně nic moc nenadělal. Ochranitelský pud je prostě ochranitelský pud.
Nejdřív si ale musel zase označit cestu, aby pak trefil domů! Jenže čím? Takhle u řeky. Ke které se odmítal přiblížit. Asi bude muset z toho či onoho slevit. Bude prostě extrémně opatrný a vezme si pár klacků vyplavených na břehu! Tolik snad ještě v jeho silách je! Malými úzkostlivými krůčky se tedy postupně dostal až k proudu, vytáhl z vody klacek a pak pelášil zase pryč. Pak vyhrabal díru v tajícím sněhu, aby do ní klacek nastojato postavil a zhodnotil své dílo. Značně nespokojeně.
Vypadalo to prostě jako suchý keř. Nic, co by ho zdálky bacilo do oka. Chtělo to trochu víc propracovat, aby si to nemohl s ničím splést. A tak se odhodlal ještě dvakrát dojít ke kluzkému břehu, a vytáhnout si další klacíky. První také zapíchl nastojato poblíž toho původního. Posledním klackem pak ty dva spojil v chatrný most. Už to rozhodně nevypadalo jako dílo přírody, ale… Měl takové špatné tušení, že se to rozpadne hned, jak do toho foukne vítr. A tak se spustil ke břehu ještě jednou. Pro klacek, kterým to všechno zpevní.
Nicméně. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A tehdy, když už vítězoslavně pelášil k dokončení svého díla, mu podjela na kluzkém povrchu noha a stalo se přesně to, čeho se bál ze všeho nejvíc. Zahučel do temné vody a ta jen sebou začala nemilosrdně vláčet pryč.

>>> Mahar
(4/5)

>>> Ohnivé jezero

Od jezera se pustil na východ. Tak nějak se podvědomě držel stále v okolí svého rodného lesa a ono to celkem stačilo. Okolí Sarumenu bylo totiž dost hezké i v období oblevy. Velká nechráněná plocha nutila vlčka přemýšlet o tom, co tu asi tak roste, když tu není sníh. Je to jedna z těch pestrobarevných luk, nebo tu naopak roste závoj vytvořený z jednoho druhu květů, dík kterému celé plocha připomíná vlnící se oceán? Měl celkem dobrou představivost, takže chvíli jen stál, poddával se dojmu z vlastních představ a užasle vrtěl ocáskem. Když ještě pár týdnů počká, určitě odpověď na tuhle otázku získá. Nebo by se mohl také někoho zeptat, ale zase nechtěl být zbytečně všetečný nebo působit hloupě. Protože ani jedno nebyl!
Třeba tu něco pokvete, až bude na cestě zpět. Pak by mohl něco málo utrhnout a donést kvítí sestře, matce a tetičkám. Získal by tak odpověď i na další svou otázku. „Mají všechny vlčice rády kvítí tak, jako Marička?“ Překvapeně uznal, že se mu po sestřičce stíská. Už ji dlouho neviděl. A co teprve brášku? Soužili ho jisté obavy o jejich osudy. Možná by měl svou výpravu změnit spíše v pátrací misi?
Starostlivě si povzdechl a vrhl pohled do míst, kde tušil svůj domov. Pořád ještě snad nebyl ztracený. Pak se otočil zcela opačným směrem a chvíli jen bez hnutí odpočíval, než něco málo zaujalo jeho pozornost. S očividnou dávkou ostražitosti se pak doplížil až k podivným velikým kamenům, které čněli do výšky. Trochu připomínali tu jeho stavbu u potoka, ale bylo to větší. „To udělali vlci?“ Vyšlo mu z úst nejistě. Uměl si představit, že s pomocí magií by to zvládli. Ale proč by to dělali? Samotné menhiry mu na tu otázku ale odpovědět sotva mohly.
Ještě chvíli si ty věci prohlížel, než usoudil, že tu takhle stojí už asi věky a zničehonic se mu na hlavu určitě nezhroutí. Tehdy sebral odvahu, aby přišel blíž a opatrně do toho dloubl zablácenou tlapkou. Vskutku to nespadlo. A to ani tehdy, když se do toho opřel plnou silou. „Hmmm,“ zamručel si pro sebe a zadíval se na otisky svých nožek, které na kameni zanechal. Zdálo se, že ani tyhle skalky si už s žádnými jinými na Galliree nepoplete. Takže mohl jít dál a jen doufat, že najde někoho, kdo mu zodpoví všechny ty otázky.
Odnesl by proud v potoce malé vlče? Jak může být voda červená? Co kvete na louce před lesem? Co znamenají ty velké kameny, co tam jsou? A proč na celé té své cestě ještě nikoho nepotkal? Bylo tu tak málo vlků, nebo to tu bylo prostě příliš veliké na to, aby se potkávali? On by rád potkal někoho, kdo nebyl z rodiny. Nikdo by pak nemohl říct, že je smečková poseroutka.

>>> Tenebrae
(3/4)

>>> Ronherský potok

Jak tak šel, byl opravdu rád, že dostal od tetičky najíst. Jinak by ho teď asi pořádně bolelo bříško a vyluzovalo pořád ty otravné a divné zvuky. A aby u těch pozitiv nekončil příliš brzy, všiml si i toho, že je nějak tepleji. Chvíli si myslel, že je to vším tím pohybem a prací svalů, ale pak si všiml, že i okolní příroda odpovídá svým vlastním osobitým způsobem. Bílá peřinka totiž odtávala a on se vlastně dost těšil na to, až zase všechno rozkvete. Bezmála ročnímu vlčátku to totiž přišlo jako úplná věčnost, co naposledy viděl nějakou květinu nebo zaslechl ptačí zpěv.
Navzdory všem těm myšlenkám ale neztrácel na ostražitosti a tak si včas všiml, že plocha před ním, je nějaká zvláštní. Prapodivně rovná. Načervenalá. A sníh se kolem ní nedrží, jak by měl. Chvíli ji nedůvěřivě pozoroval z dálky, ale nakonec si dodal odhodlání k tomu, aby přišel blíže. Tehdy to celé identifikoval jako vodní hladinu. Podobnou té v Životově iluzi, jen menší. A nebyla tu ta písečná pláž, která na tom všem byla to nejlepší, nýbrž vodou prosycené bahno.
Vůbec nerozuměl tomu, proč má jezero tuhle barvu a o moc více to zkoumat nechtěl. Byl si celkem jistý, že i kdyby umíral žízní, nikdo by ho nedonutil, aby takhle divně zabarvenou vodu vypil! Kdo ví, jestli to není třeba jedovaté. Nejdřív se na to někoho raději zeptá, než udělat nějakou hloupost. Obcházel tedy tu podezřelou lokalitu celkem širokým obloukem a už se i hrnul k tomu, že odtud co nejrychleji vysmahne, aby se třeba něčeho nenadýchal, když si vzpomněl na svůj cíl, značit si cestu.
Chvíli na jezero koukal přes rameno, přemýšlejíc o tom, jestli jeho podivná podivnost sama o sobě nestačí. Však kdo by si spletl červené jezero s normálním jezerem? Pak však do mladičkého mozku začaly proudit otázky. Co když jich je na Galliree víc? Nebo, co když je takhle červené jen někdy a on půjde zpátky večer a ono bude úplně obyčejné? Kvůli takovým věcem se ztratit nehodlal a tak se zase obrátil na patě a pelášil k jezeru zpět. Prostě si tu udělá rychle… něco. Bahno se zdálo jako dobře využitelný materiál, ač by byl tedy raději, kdyby na něj nemusel sahat, jinou možnost neměl.
Vyhrabal tedy na břehu kopku načervenalého bahna, a nožkama jej uplácal do trojúhelníku. Byl si jistý, že normálně v přírodě žádné trojúhelníky nejsou, takže ho to určitě při cestě zpět praští do očí stejně spolehlivě, jako ta věžička z šutrů! Tentokrát se ale distancoval toho, aby si bahno přihrnoval nosem, protože tak divné bahno na nose mít nechtěl. Tlapky to nějak přežijí, ale obličej? Riskovat to nechtěl.
A pak se s pořádně zabahněnýma tlapkama pustil na své malé túře dál.

>>> Kopretinová louka
(2/5)

>>> Tajemná louka

Samozřejmě cítil jisté napětí, když nechával otce i tetu za zády, ale byl rozhodnutý si dokázat, že je už velký kluk a svede kde co sám a bez pomoci. Když už ulovení zajíce bylo očividně nad jeho síly. Celkem mu chyběl ten pocit nezměrné moci, který cítil tam v Narrských vršcích se Životem. Opět si vzpomněl na křišťálovou květinu, kterou ještě stále nepředal své sestře. Ale ta čekala bezpečně v úkrytu a její čas dříve nebo později nadejde.
Teď sám a v divočině, by měl svou pozornost soustředit na jiné věci. Třeba na to, aby někam špatně nešlápl, nezahučel nebo cokoliv podobně děsivého, co by jej mohlo stát krk. Přesně to mu velel jeho smysl pro zodpovědnost. Krátce se i ohlédl, jestli ještě uvidí siluety dospělých vlků, které zanechal za sebou. Neviděl. A díval se vůbec správným směrem?
Tehdy ho to napadlo. Že by se mohl snadno ztratit, když si nedá pozor. A možná. Možná by měl vymyslet něco, co mu v tomhle ohledu dodá jistoty. Zlatavýma očkama pohlédl na divoký potůček zurčící po jeho boku a chvíli se nechal hypnotizovat pohybem vln a šumem vody. Tady se jeho tok dělil. Byl si celkem jistý, že kdyby následoval jedno rameno, dostal by se domů, kdežto to druhé… Pak se usmál a opatrně tlapkou hrábl do studené vody. Byla opravdu ledová a vůbec se mu to nelíbilo. Ale odradit se nenechal a opatrně z mělčiny vytáhl pár kamenů. Tlapky ho z toho zebali, ale on je přece statečný a něco takového ustojí.
Jen co si z mokrého kožíšku vylízal co nejvíce vody, dal se do realizace toho, co jej prve napadlo. Bude si značit cestu. Něčím, co bude v přírodě jako pěst na oko. A tady se rozhodl vyskládat kameny na sebe, aby vyrobil dostatečně nepřirozeně působící věžičku. A opět si musel povzdechnout nad tím, jak by se mu hodila ta magie, co mu Život ukázal. Takhle měl s celou stavbou celkem potíže, protože kamení na sobě nechtělo držet a několikrát se mu zhroutilo. Byl ale trpělivý a tam, kde by do toho jiný už jen frustrovaně kopl a šel o dům dál, on vytrval a nakonec se mohl spokojeně uculit nad svým dílem. To pořád působilo dost vratce, ale drželo!
A až se bude stejnou cestou vracet zpět, určitě si toho milníku všimne už z dálky a bude vědět, že právě tady má zahnout a dostane se domů. Bylo to geniální! Musel se pochválit, když tu nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal za něj. A pak se pustil proti proudu dál, aby objevil, co dalšího se dá ve světě najít. Pravdou bylo, že by celkem rád našel tu pláž, kterou mu Život ukázal. Bylo tam teplo a klid, což byly dvě věci, které vyhledával, ale asi bude celkem rád, když najde cokoliv a v pořádku se vrátí zpět do pelíšku.
A mohlo být v téhle době a v tomhle počasí vůbec někde venku teplo? Existuje takové místo, kde nepadá sníh? Takové by pravděpodobně považoval za ráj na zemi.

>>> Ohnivé jezero
(1/5)

>>> K potoku

//svištím na úkoly, dokud mám čas

Zajíc. To bylo divné slovo. Ale jestli se tak to zvíře jmenovalo, tak asi zas tak divné nebylo. Trochu nakrčil čumáček, když se tetička dala do díla a odtrhla si z kořisti kus, který ji ani zdaleka nemohl nasytit. Vůně masa a krve ale byli nakonec tak fascinující, že se odhodlal a sám si z chladnoucí mršiny po chvilkovém boji něco málo utrhl, aby to ochutnal. Teta to jedla, tak mu to snad zuby z dásní nevytáhne ani hrdlo nepopálí...
"Voní to jinak. Než to, co jedla máma," konstatoval, se vzpomínkou na ryby, které Darkie přinesla onehdá do úkrytu. Začalo ho zajímat, jak asi chutnalo to. Tohle nebylo úplně zlé, jen s tím bylo o dost víc práce, než s mlíčkem. "Jiné," odpověděl otci na jeho otázku a soustředil se na to, jak to rozžvýkat. Ale jen co se mu to podařilo polknout, zazápasil s tělíčkem znovu a utrhl si další kousek, takže protivné mu to určitě nebylo. A bříško mu spokojeně zpívalo.
Nechtěl to ale sníst všechno. Táta si taky musel vzít svůj díl! A tak, když uznal, že mu to stačilo, žvýkajíc se rozhlédl po okolí a pohledem se zastavil na obrozu. "Thathi?" zamumlal přes plnou tlamičku, aby na sebe upoutal Noctovu pozornost.
"Můžu se jít trochu projít? Sám?" Zeptal, jen co polkl. Byl najedený, už se mu nemotala hlava a nohy ho poslouchali. Cítil se silný a dostatečně schopný, aby zvládl nějaké ty toulky. Nemohl být přeci nadosmrti závislý na doprovodu dospělých. "Budu opatrný," slíbil a vrátil se pohledem k otcově tváři, čekajíc na jeho verdikt. Cassian a Mari se podle všeho taky někde courali, tak proč by nemohl i on? Byl nejstarší a největší. Také zvládá věci sám!

Nakonec se ukázalo, že to co hledají je jakési ušaté zvířátko. Když se za ním otec rozběhl, pokusil se ho i maličký napodobit, ale zcela přirozeně mu nestačil. A to ani tomu zvířátku, které ho překvapilo navíc i tím, jak velké má zadní nohy a jak je umí používat. V péči dvou dospělých vlků mu to ale bylo k ničemu.
Když se Kenai celý zadýchaný dostavil, bylo už pro králíčka po všem. Pro něj to byl ovšem teprve začátek. Rozvážně se propletl otci pod nohama, aby si to pořádně prohlédl. A hlavně očenichal. Aby příště věděl, jaký pach má v té změti hledat. "Co je to?" Zeptal se, aby věděl i jak to pojmenovat a unaveně si kecnul na zadeček. Zase se mu trochu točila hlava. Bylo to překvapivě vyčerpávající. Ale třeba to bylo tím, jaký měl hlad?
Pach krve navíc způsobil, že si tělo instinktivně řeklo o své a jeho žaludek zase velmi nahlas zakvílel. On však jen vážně sevřel tlamičku a ani se nehnul. Ulovila to přeci tetička Litai, takže by to měla sníst ona. Navíc se nové zkušenosti tak trochu děsil. Dosud nic kousat nemusel. Co když mu při tom vypadají zuby?A co hůř. Kdyby mu to snad nechutnalo! Měl pak celý život strávit s něčím, co mu nebylo po chuti? To že to všichni jedí neznamená, že to je i dobré. Navíc se to ještě před chvílí hýbalo...
Inu nebyl zrovna užitečný, ale asi ani nic nezkazil, když se ten lov povedl.

>>> Sarumen

Táta neznal Kasia? Nevadí. Prostě mu to vysvětlí. "Jedno vlče, co s námi teď bydlí," zvolil co nejjednodušší odpověď. Rád by mu sice ještě pověděl jaký vlček je, ale tak nějak nestíhal své vlastní myšlenky. Od vlčete k tetičkám a od tetiček ke strýčkům. Až ho z toho bolela hlava. A do toho mu otec ještě dával lekci slušného chování. "Já vím," odpověděl tiše na celou tu salvu slov o tom, jak se všichni liší a to všechno. A snažil se prostě jen s otcem a tetou držet krok. Naštěstí byl malý a lehký, tak se do sněhu tolik nebořil. I tak to byla pro vlče jeho věku stále slušná výzva.
Lov zněl popravdě dost složitě. "Nemůžu prostě navždycky pít mlíčko?" Zeptal se sám sebe v myšlenkách, ale poslušně se snažil pochytit, co mu otec říká. "Stopa. Ticho. Skrývání..." Zapisoval si za ouška, když se náhle Noct začal o něco zajímat. "Cítím spoustu věcí," zabroukal nejistě. Copak on věděl, co z toho je jídlo a co nejídlo? Uměl od sebe odlišit jen pachy vlků z rodného lesa a taky těch pár květin, které Život s Marion vyčarovali. Ale nevadí, asi brzy pozná, která z vůní jeho mentory tak zaujala a k čemu se pojí...
On sám zmlkl a hezky se ve sněhu dle otcova a Litaina příkladu přikrčil. Předpokládal, že brzo se bude běhat, což byla aktivita, ke které srdcem zatím nepřirostl, ale jestli to bylo nutné...

Táta byl pořád znepokojený, a tak se ho snažil uklidnit dalšími slůvky. "Já můžu být sám. Nedělám hlouposti jako Marion a Kasius," pronesl zcela vážně a zakoulel očkama na tetu, jejíž jméno se konečně dozvěděl. Znělo to trochu podobně jako jeho jméno, takže jej automaticky považoval za hezké. "Kolik tet tu ještě je?"
Otec samozřejmě musel protestovat. Kenai si v odpověď povzdechl, ale záhy se mu do tvářičky vrátil ten klidný výraz. Byla pravda, že chtěl vyrůst ve velkého a zdravého vlka, aby mohl chránit ostatní, jak teď oni chrání jeho. A když se mělo lovit pro všechny a nejen pro něj, hned byla ta představa snesitelnější. Navíc aspoň na to druhé dospělci přistoupili. Vezmou ho sebou.
Spokojeně se usmál a zase zaklonil hlavu, aby mohl pohlédnou nové tetičce do očí. "Neviděl. Viděl jsem jen Života. A mlíčko. To jsem tedy spíš chutnal. Ale i viděl, když někomu teklo po bradě. Takové plýtvání," bylo to asi to nejdelší, co kdy v kuse řekl. Asi se uměl rozpovídat, když měl to správné téma. Například jídlo.
"Co je to nahánět?" Jal se informovat, co se to po něm vlastně bude chtít a pelášil, co mu jen maličké nožičky dovolili v jejich stopách. Zase šli pryč z lesa. Ale byl s tátou a tetou, takže ho ta vyhlídka nijak neděsila.

>>> Tajemná louka

Táta vypadal šokovaně. Hned na to se ovšem dostavila ona rodičovská něha a starost. Jemně se o něj otřel nazpět. "Jsem rád sám," pověděl mu, aby ho trochu uklidnil a zvědavě se zadíval na vlčici. Vypadala mile a přátelsky. A on pořád nevěděl ani jak se jmenuje. "Ty jsi taky teta, že?" Voněla smečkou, takže musela být.
Nezdálo se ale, že by se mělo pokračovat v poklidné konverzaci, protože jeho žaludek u otce vyvolal vlnu zájmu. Vlče se na oba velké vlky znepokojeně zamračilo. "To nemusíte. Já to vydržím. Už jsem velký," pronesl pevně, vystrkujíc mírně bradičku. To, že v blízkém okolí tetička nenašla nic k jídlu mu dodalo další odhodlání.
"Odpočiňte si," oba vypadali unaveně. Znepokojovalo ho to a nechtěl, aby byl důvodem k jejich úplnému vyčerpání. Stačilo, že si o něj museli dělat všichni starost, když ho Život odvedl z lesa. "Nebo mne nechte pomáhat," navrhl pro případ, že by s tím prvním nechtěli souhlasit. Pokud jim mohl nějak ulevit, chtěl to udělat.

Tady jedno vlče, prosím :)

>>> Před měsíci z vršků

Rozespalý vlček si sáhodlouze zívnul a s následným zamlaskáním nechal svůj zadek padnout na zem. Asi spal hodně dlouho, protože mu vlastní nožky přišly podivně těžké a neohebné, ale zatím nepanikařil. To se snad rozhýbe. Jen se musí párkrát protáhnout, rozkoukat a tak.
Pořád u sebe měl ten kamínek ve tvaru květiny, který plánoval dát své sestře a musel se sám sebe zmateně ptát, co se asi stalo, že už to dávno neudělal. A jak se vůbec dostal domů? Ale dávalo smysl, že ať by se stalo cokoliv, maminka by to samotného mrznout někde v divočině nenechala. Znovu si zívnul. to bylo to, co uměl nejlépe a pak se rozhlédl po okolí, které mu popravdě až tak známé nebylo. Ostatně prohlédl si to tu jen trochu, než je Život kouzlem odloudil. Ale bezpochyby to byl jejich les. Voněl tak. Bylo to uklidňující. Hlavně proto, že tu cítil i příslušníky své rodiny.
Po chvilce bezduchého sezení a koukání do hlubin lesa se konečně zvedl. Nožky ho pořád stoprocentně neposlouchaly a trochu se mu motala hlava, ale s tím už se popere. Své drobné krůčky pak směřoval za pachem svého otce. Toho už dlouho neviděl a chtěl to napravit. Nicméně, když dorazil, zjistil, že není sám, ale s tou neznámou vlčicí, kterou krátce viděl u Života. To mu ovšemže nijak nevadilo, ale... Byl táta v pořádku? Starostlivě nakrčil čumáček. Celkem mu vadilo, že neví, kolik času uteklo a kolik se událo. Ale snad se všechno brzy dozví.
"Zdravím," vklouzl mezi Litai a Nocta s přirozeností se kterou to umí jen vlčata, než však ale stihl cokoliv dalšího, dost hlasitě mu zakručelo v břiše. Kdyby se vlci mohli červenat, asi by teď připomínal rajče.

Kasius se dal ochotně do vysvětlování. Jak také jinak. Byl to mluvka a dostal příležitost… mluvit. Kenai ho tentokrát poslouchal o něco pozorněji, aby mu zas nevypadlo něco, čím by ho nechtěně urazil. A bylo to nečekaně poučné. No ne? Jasný důkaz toho, že by se neměl hnát bez rozmyslu za vším, co vidí. Ztratit se své rodině nehodlal. Aneb. Za hloupost se platí a měl celkem velkou potřebu to říct i nahlas. Ale neudělal to. Ostatně, nerad plýtval slovy a o něčem poučovat Kasia nebo Marri... to by bylo, jako házet hrách proti zdi.
„Proč bych neměl chtít,“ poznamenal jen, když byl pasován na kamaráda. Sice ho z něj zatím akorát tak bolela hlava, ale to neznamenalo, že nemůžou být kamarádi. Však teď měli žít všichni pohromadě v jednom lese. A tam se snad už i brzy vrátí, neb se tu srotila velká část smečky a navíc s jeho maminkou v čele.
Pochopil, že jeho nudná a nezajímavá maličkost se sestřiny pozornosti jen tak nedočká a vynucovat si jí, po jejím vzoru, nechtěl, tak se s křišťálovou květinkou v tlamičce vydal k máti. Však ten okamžik vhodný k předání snad dřív nebo později přijde sám.
Neřekl nic, jen se na maminku usmál, zavrtěl ocáskem a sednul si jí u nohy. Dumal tak trochu nad tím, kdo je ta strakatá, proč je Newlin najednou malý a má na hlavě kytky a o podobných věcech. Možná by i něco hezkého na uvítanou řekl, ale měl tak trochu plnou tlamku, takže nebylo jak. Proto se Wolfi musela smířit holt s tím, že jedno dítě si jí nevšímá a to druhé není zrovna nejintenzivnější v projevování svých emocí.

Vlček byl z Mari trochu zmatený. Nejdřív byla nešťastná, že je jiná a pak chtěla blyštivý šperk právě proto, aby byla jiná. Nicméně hodně se posnažil, aby něco takového mohla opravdu mít. Nakonec na to sám nestačil, ale naštěstí tu byl Život, který nejen vyléčil vyčerpané tělo, ale také dovedl k dokonalosti jeho rozdělanou práci.
Potěšila ho ona upřímná chvála a zvedl k již dospělému Životovy svůj zlatý pohled. "Děkuju," špitl vděčně a doufal, že si Život sám přebere, že mu děkuje za obojí. Za zvednutí sebevědomí i výpomoc s tou křišťálovou věcičkou. Bylo mu líto, že už ji nesvede udržet ve vzduchu, aniž by se jí dotýkal. byla skoro škoda, vzít jí do tlamy a oslintat. Ale vlci holt ruce nemají a tak to jinak nešlo.
Nikam ale nespěchal a poslušně se posadil, zatímco Život radil a inspiroval jeho sestru. A aby si nemohl Kasius zase stěžovat na nedostatek zájmu, přitočil se právě k němu. "A kde ses tu vlastně ty vzal?" Byl si celkem jistý, že ve smečce nebyl, když si pro ně Život přišel.
Pak jeho pohled upoutala neznámá vlčice se zvláštně strakatou srstí. Nikdy ji neviděl, ale voněla jejich lesem. A na ten si teď už vzpomínal! Asi další teta. Že by si pro ně konečně přišla i máma? A ostatní? Byl si jistý, že Mari bude mít radost. Bude mít totiž co vyprávět a jak na sebe strhávat pozornost. Sám maličko zavrtěl ocáskem, ale dokud sestře nepředá svůj dárek, nikam se nehrnul. Však není kam spěchat.

Kenaiovi se nový příchozí moc nelíbil. Nedával to však nijak najevo a jen si povzdechl. „Vy toho všichni tolik napovídáte, že nevím, kde mi hlava stojí,“ zamumlal jednu malou výmluvu. Klidně ať si mu říká mudrlante, ale nechtěl, aby někdo mluvil ošklivě o mamince s tatínkem. „Jak že to bylo? Kasius?“ Bylo to celkem podobné na bráškovo jméno, uvědomil si, ale ani o tom nic neříkal. „Jsem Kenai. Sestra se jmenuje Marion,“ splnil hnědému vlčeti jeho přání, a pak pokrčil ramínky, nic si nedělajíc z jeho jazýčkové provokace. „Každý je nějaký,“ zopakoval slova, která tu už zazněla. On rád lenoší a zbytek rád brebentí.
Naštěstí se chopil velkého představení sám Život, takže toho o moc víc napovídat nemusel. Možná by jej z toho začala i bolet tlamička, která na tolik slov ještě nebyla vůbec zvyklá. A i když měl pocit, že na doplňujících otázkách a přemýšlení není nic zlého, Kasius se rozhodl si do něj zase rýpnout. Kenai nad tím už ani neprotáčel očima, jen se trpělivě pousmál a zadíval se na Života, který se rozhodl mu dát ukázku navíc. A za tu byl mladičký vlček rád a tušil, že kdyby Mari s Kasiem věděli o co přišli, určitě by to chtěli vidět taky.
„To je… impozantní,“ pochválil Životovi onen přesun k moři a sám nevěděl, jestli jej víc okouzlila daná magie nebo scenérie, která mu byla ukázána. Však vodu zatím viděl tak maximálně v průzračném potůčku a najednou oceán a šumění vln. „Takovéhle místo opravdu existuje?“ Ostatně hned na to mu ukázal nesmysl v podobě parohatého zajíce, takže si mohl vymyslet i pláž, no ne?
Pak už ale musel zase pozornost soustředit na všemožné využití další magie. V hlavě mu vytanula kopa dalších navazujících otázek, ale to už Život o všem možném rozhodl, zazubil se a odběhl zpátky za dvojicí nadšených upovídánků. Bylo to trochu frustrující, ale nakonec. Prý dostal možnost si všechno vyzkoušet!

S přívalem té nové prapodivné energie se mu zamotala hlava tak, že se trochu zapotácel. Dokonce se zadýchal a vrhl starostlivý pohled k sestře a tomu hubatému nezmarovi. Co když jim to taky nějak ublíží? A nedejbože třeba i hůř? Samozřejmě, maličký Kenai neměl, jak by jim s tím pomohl, ale starost o ně mít přeci mohl. I když na něj byli ustavičně protivní.
Popravdě, když se rozešel, připadal si těžký jako kámen, ale zatnul zoubky a pomaličku si to doťapkal až ke skalce, která byla opodál. Chtěl nejdříve zkusit to, co mu ukázal život. Rozkouskovat ho a jeho kousíčky proměnit v to či ono. Nechat zmizet a rozpustit se. Prozřetelně se ale rozhodl držet dál od ostatních a dobře udělal, protože… Skalku sice silou své vůle zvedl ze země, ale místo toho, aby se postupně rozkouskovala, jednou ranou vybuchla a všechny úlomky se nebezpečně rozprskly po blízkém okolí. Sám dostal jedním kamínkem do čenichu a překvapeně zamrkal. Že to bolelo, to nic nového nebylo, ale vůbec nechápal, co za červenou věc mu to teče do tlamičky. Zmateně to slízl jazýčkem, ale hned tam byla další. Nepanikařil, ale trochu strach měl, proto se zmateně ohlédl za vlkem, co jej sem dotáhl. „Živote?“ Chtěl ujištění, že je to normální, nic se neděje a neumře na to…
Pak se mohl pustit do dalších experimentů. Nejprve se ale pořádně nadechl a zhluboka vydechl a pak se opatrně pustil do díla. Nejprve zvednul ze země všechny ty střepy. Tak nějak zkoušel, jak je který těžký, a jak daleko svou nově nabytou mocí dosáhne. Pak. Pak si vzpomněl na tu krásnou Životovu iluzi a tu zvláštní sypkou hlínu, co měli pod tlapkami. Mohl by to sám vyrobit? Ale skutečné, nejen obraz a pocit? Potřásl hlavou, aby zahnal nepříjemné hučení v uších a pak si představil, jak se všechny ty střípky rozsypávají v maličká zrnka písku. Světe div se, opravdu se tak stalo a dnes to bylo snad poprvé, co mu ocásek povyskočil nadšením. Ta kupka sice nebyla tak veliká, jak by si přál, ale vyrobil ji! Prohrábl písek tlapkou, než si do něj opatrně lehl. Kéž by víc svítilo sluníčko a on byl tak nahřátý, jako ten v té falešné vizi. To by bylo blaho!
Na chvilku se ohlédl, aby zjistil, co dělají další dvě vlčata, ten kratičký pohled vržený na sestru mu vnukl další nápad. Pořád měl na paměti její nešťastný výstup kvůli odlišnosti a rád by jí udělal radost. Třeba mu s tím tahle magie pomůže? Zase se začal soustředit, aby partii písku zvedl do vzduchu. To byla ta snazší část. O moc více snažení bylo potřeba k tomu, aby všechna zrnka dostal na požadované místo a udržel je tam v tom správném tvaru. Z toho ho už opravdu pořádně bolela hlava, ale odmítal své snažení vzdát takhle blízko cíli. Už chybělo jen, změnit písek v něco jiného. Něco hezkého, co se Mari líbilo. Ten průsvitný blyštivý kámen, ve tvaru jednoho z těch hezkých kvítků, které měla tak ráda.
Nicméně jestli se zrnka spojila dohromady a udělala to, oč se snažil nebo zůstala rozpojená a on vyrobil jen křišťálovou drť, to už nevěděl, protože se mu docela jednoduše zatmělo před očima... Ještě, že si pohodlně ležel, takže si aspoň nenabil už jednou pochroumaný čumáček.