Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bezcílně bloumal lesem a doufal, že narazí na někoho mimo tu příliš velkou skupinku vlčat a jejich dvou maminek. Tedy on ještě nevěděl, že jim tu jedno vlče přibulo, ale to byla asi jen otázka času. Nicméně zatím bloumal marně a začínalo na něj zase lézt spaní. Tentokrát se ale rozhodl jít proti své přirozenosti a odolat tomu. Vlastně při všem tom cajdání dost přemýšlel. O tom, jak je jiný. Samozřejmě, každý byl nějaký a bylo to v naprostém pořádku, toho si byl vědom. Ale. Možná by měl zkusit být trochu odvázanější? Třeba by to opravdu byla zábava. Pořád jen nemyslet na to, co by se mohlo stát a dělat si, co na mysl přijde? Třeba by ho pak měli ostatní raději? Tak jako Maričku? Ne, že by žárlil na to, kolik sestra dostává pozornosti, ale nebylo by hezké, aby se vlci kolem něj cítili uvolněně a v pohodě a ne v tenzi z toho, jaký je podivín a mudrlant?
Rozhodl se, že tomu dá šanci. Na chvíli na nic nemyslet a dělat hlouposti. Přesně tehdy mu do oka padla ta vlčice s modrým kožichem, kterou viděl někdy před dávnými časy, když ještě ani pořádně neuměl mluvit. Pořád neznal její jméno a ani nevěděl jaká je. Zamyslel se nad tím, co by asi udělalo jiné vlče v jeho věku. Nějaké hravé a impulzivní. Hádal, že nějakou lumpárnu. Na jejich vymýšlení ale neměl moc uzpůsobený mozeček, takže ho nenapadlo nic moc lepšího, než zneužít zatím ještě všudypřítomný sníh.
Jak se k ní potichu zezadu plížil, podobně, jako když pomáhal s lovem králíka, samozřejmě začaly naskakovat nejisté myšlenky. "Co když se bude zlobit? Co když jí vyleká moc a ona si ublíží? Co když si ublíží on?" Ale ne! Zakázal si přeci být tak úzkostlivý! Zakázal! Zapudil ty obavy teda do pozadí, ač se při tom cítil nadmíru provinile a pak s vypísknutím začal zadníma nožkama tu tající břečku kopat nebohé Derian na záda. "Budeme hrozně špinaví," projelo mu hlavou, ale zakroutil hlavou. Žádné přemýšlení. To se ale snáz řeklo, než udělalo.
Nikdy nic takového neudělal, takže vůbec netušil, co bude následovat. Bude ho po zbytek života nesnášet? Ne, vůbec si to dělání lumpáren neužíval. Vážně to asi nebylo pro něho. Ale už to udělal a teď na vlčici mírně zaskočeně zíral a čekal, co z toho všeho vzejde. Dostane vynadáno? A co máma, jestli se dozví, že bezdůvodně kope bahno na členy smečky?

"Dva. Bratra a sestru," odpověděl spořádaně na Sigyho zvídavou otázku a pak mírně znejistěl. "Já na hry moc nejsem," přiznal se staršímu vlkovi s hendikepem, který málokdo chápal, a pak už jen mohl vyhlížet příchod Litai a její společnosti. Zdálo se, že rudosrstá vlčice se s jeho zachráncem zná, což věci trochu ulehčovalo. Na její otázku plnou obav pak dost sáhodlouze odpověděl Sigy. Dokonce elegantně zamlčel to, jak se vlček málem utopil v bahně. Byl mu za to vděčný a přičetl mu k dobru další bezvýznamné plus. Takže během toho, co hnědý mluvil, on jen souhlasně přikyvoval a víc se nemusel nějakým mluvením obtěžovat.
Nicméně pak se začal rozhovor stáčet k tématům, která mu nic neříkala, a u kterých být nemusel. A ani nechtěl. Když si mohl vybrat, raději by se ztratil v rodném lese, pokusil se najít někoho z rodiny a pak se vydal hledat bratra... Vlk ví, co tam venku vyváděl. Nechtěl se ale neslušně vytratit a bez vyslovení svých posledních díků, zároveň jim ale nechtěl skákat do řeči, tak jen natáhl krk a opatrně kousnul Sigyho do kožichu. Jen trošičku, aby na sebe upozornil, bolet to rozhodně nemohlo.
"Děkuji ti za všechno. Slíbil jsem Biance, že za ní přijdu, takže se třeba ještě uvidíme," zahleděl se na něj a donutil se k dalšímu tomu jeho neohrabanému úsměvu. "Teď půjdu, když mne omluvíte," pohledem si řekl o povolení u všech přítomných, co k tomu měli co říci, a pak se pomaličku pustil do hlubin lesa. Trochu ho znervozňovalo, že matku, sestru ani otce necítil. Ale zato tu byly tetičky a Kasius. A taky někdo, koho neznal. Chvíli váhal, že by mohl vyhledat jejich společnost, ale nakonec to zavrhl. to bylo trochu moc vlků pohromadě a on byl celý urousaný po všem tom dobrodružství. Jako mnohem lepší nápad se zdálo, strávit čekání na návrat rodinky, třeba očistou svého kožíšku. Bahenní koupel na něm byla pořád trochu znát a ta zaschlá hlína vážně nebyla něčím, co by si vlk přál. Dal se tedy do hledání nějakého z jezírek. Sice se mu moc nechtělo, se znovu zmáčet, ale musel si holt vybrat. Buď mokrý nebo čistý

>>> Tenebrae

Dorazili brzy. Kenai cítil, jak jej obepíná vůně rodného lesa a do duše se mu navrací ten prazvláštní klid, který byl pravděpodobně schopný cítit jen zde. Miloval i to ticho, které teď ovšem Sigy narušoval svým voláním a nebyl tak úplně sám. Zdálo se, že poblíž je ještě nějaký jiný cizinec. A nikdo domácí se zatím nepřihrnul. Zůstával ale klidný. Byl doma. Co by se mu tu tak mohlo stát.
"Vede nás velký černý vlk s bílými odznaky," opět se cítil poněkud zahanben tím, že nezná jméno svého alfy. Ale potkal ho jen jedno a krátce a bylo to už dost dávno. Ani s ním nemluvil a teď ho napadlo, že by to měl brzy napravit. "Pak jsou tu táta a máma. Další tři vlčata. Tety Litai, Maple a Darkie. Strejda Newlin. A vlčice s modrým kožichem," ta se mihla v úkrytu spolu s alfou a věděl o ní zhruba tolik, co teď pověděl. "To jsou všichni, které znám," dodal. Pravděpodobně jich bylo víc, ale za tu dobu, co tu byl s nimi ještě neměl tu čest. Asi se nebylo čemu divit, když bůh ví jak dlouho trčel u Života.
Nebyl si jistý, co dál dělat. Možná by měl jít zkontrolovat toho cizince? Ale co s ním asi tak zmůže, že? Výrostek jako on musí vzbuzovat respekt už z dálky. Heh. Brzy ale zacítil známou vůni a maličko zavrtěl ocáskem. Zdálo se, že Litai v lese byla! A snad se o všechno postará. A on by jí mohl pomoci. Sám se na to necítil, ale být pomocníček, to se zdálo jako schůdná cesta.

//Lau hranice oblejzá pokaždý, když je v močálech Not Fair :D

>>> Mahar

Sigy byl očividně vlkem činu. Kenai nevěděl, zda to obdivovat, nebo kritizovat. Nakonec se rozhodl pro kompromis a nedělat ani jedno. "Nevím, jak se náš les jmenuje. Ale když půjdeme podél téhle řeky, dojdeme tam. Tím jsem si jistý," donutil se k tomu zformulovat pro jednou slůvka do souvislých vět, neb tušil, že cokoliv polovičatého, by mohlo vést k nedorozumění a on tu nechtěl bloudit ještě za týden.
"Myslím, že ne. Nemáme tam nikoho, jako je slečna Lylwelin," sdělil mu svou domněnku. Ale jistý si být úplně nemohl. Nikdy nebyl u toho, když přes hranice přišel cizinec. Ale Sigy přeci vedl jeho a měl dobré úmysly, takže by na něj měli být určitě hodní. Jaká je pravda, to asi zjistí brzy.
Pak jim hnědý vlk vyčaroval most přes řeku. Magie uměla být opravdu užitečná a on se začínal celkem těšit, a ji bude moci také ovládat. To bylo ale asi ještě daleko. Když Sigy řekl, že je to bezpečné, rozhodl se mu důvěřovat a vešel na mostek relativně poklidně. Někdy v jeho středu se ovšem zastavil a zavětřil, přičemž se zamyšleně zadíval na obzor. Do míst, kde byla ta louka s velikými kameny. "Byl tu můj bratr," zamumlal si a chvíli si hrál s myšlenkou, že by spíš měli jít zjistit, co tu ten ňouma dělal a kam šel, ale asi bude lepší, když na tuhle výpravu vytáhne raději někoho ze své smečky. Proto rychle docupital na druhý konec a trpělivě počkal, až si hnědáček odloví tu rybku. Také by chtěl umět lovit tak suverénně jako on. Ale všechno má svůj čas.
A právě teď nastal ten nejhodnější k tomu, vklouznout do jeho rodného hvozdu a shánět se po známých.

>>> Sarumen

Zničehonic se zjevil Sigy, na kterého čekal tak trochu jako na smilování boží. Pochválil ho, za tu ulovenou myš, takže snad nic špatného neprovedl a upřímně. Dost si oddechl. Nerad by zapříčinil nějaký svár mezi smečkami kvůli nanicovaté myši.
hnědý vlk se mu celkem rozsáhle sdělil se svými plány, na což měl vlček jen jedinou odpověď. "Dobře. Ale stačilo by mi vyvést jen z Močálů," zabroukal. Sigy se s ním nemusel přece táhnout až k nim. Byl přesvědčený, že by bez problémů trefil. Ostatně, dělal si ty značky. Domů už se ale těšil a s doprovodem tam asi bude rychleji a bezpečněji. Proto se nijak přehnaně nekroutil a jen vrhl další nejistý úsměv na Biancu. "Uvidíme se," slíbil jí a doufal, že nelže. Nerad by ji neúmyslně vodil za nos. Ale pořád tu byla ta možnost, ve kterou doufal Sigy. Totiž to, že se vlčička brzy vrátí ke své rodině. Tak jako on.
"Ahoj. Nashledanou," zaborukal první k malé a druhé k velké vlčici a rozcapkal se za svým průvodcem skrze blata. Celkem se těšil, až budou někde, kde se nebude muset bát šlápnout vedle.

>>> Tenebrae

"Určitě to brzy zvládneš taky," pověděl jí věcně. Byla ostatně taky vlk a vlci se živí tím, že loví. Být vlk, co neumí lovit znamená... nebýt. Nebo nezdravě záviset na svém okolí. Nedovedl si představit osobu, co by chtěla nic neděla a jen parazitovat na ostatních. A byl si celkem jistý, že Bianca taková taky není. Mila na to taková moc miloučká. Ta se určitě bude chtít všem zavděčit, než aby jim byla na obtíž.
On sám pociťoval příjemné zadostiučinění, když se mladší vlče pustilo do jídla. Konečně se zvládal starat o ostatní. Sice jen o vlče, ještě menší, než je on sám, ale to se brzy změní. Věděl to. Byla jen otázka času, až vyroste a zesílí natolik, aby se mohl starat i o mámu s tátou a vrátit jim jejich péči o něj.
"Ne, já jedl ráno. Jen jez," vybídl ji, když mu nabídla půlku z té jednohubky. I kdyby přijal, asi by ani necítil, že něco snědl, tak proč to brát někomu, komu to zaplnilo celou půlku bříška, no ne? "Chytil jsem ji pro tebe," dodal a pak se rozhlédl kolem. Slunce zase zapadalo a jeho napadlo, že by se měl opravdu vrátit domů. Bylo ale neslušné vytratit se, aniž by něco řekl místním dospělým a zároveň jim nechtěl narušovat jejich piknik, takže dál trpělivě čekal a marně se snažil vymyslet, co by měl s Biancou dělat teď. Jeho společenský skill byl dost omezený. A navíc si neuměl ani hrát. Musel být celkem hrozný společník.

Byla dost blízko, když vystrčil hlavu ze sněhu. Asi ho šla zkontrolovat. Naštěstí si ale vaz nesrazil a teď se mohl nechat zahrnovat jejím obdivem. Sice nebyl jako Marion a nevyžadoval pozornost za každou cenu, ale ocenění dobře odvedené práce jej skutečně hřálo na dušičce. I ocáskem si ve sněhu maličko zaplácal.
"Jha, nevhim. Shlyšhel sm ji a zkshil tho," cedil přes stále pevně sevřené zuby. Nechtěl, aby mu zvířátko uteklo, dokud se nedozví Biančin rozsudek. A ten byl takový, že přídavek by si klidně dala. Pokývl tedy hlavou a zašilhal očima ke kořisti, kterou držel v zubech. Zabít. To byla součást lovu a on by se nemohl chlubit tím, že umí lovit, kdyby to nedokázal dokončit. Když chtěl nakrmit kamarádku, musel pro to něco obětovat. Takový byl koloběh života. A on byl velmi pragmatický vlček. "Dobvže."
Proto s ničím moc víc neváhal, vyhodil tvorečka vzhůru a zatímco se plácal ve vzduchu chytil ho o dost šikovněji do zubů. Tentokrát za krk, se kterým čelisti neměly žádnou velkou práci. Chuť čerstvé krve už znal, takže jej nijak nepřekvapila. Napadlo jej jen to, že je dobře, že malá vlčice sní něco čerstvého a teplého. I když je to jen taková jednohubka.
"Bolí to?" Jeho bolelo, když dostal kamínkem do čumáčku a spustila se mu červená. Ale mrtví snad nic necítí, ne? Nemohl ale přeci litovat malé myši! Natáhl tedy krček dolů k vlčičce, aby si mohla jídlo převzít. A doufal, že se odněkud nepřiřítí Lylwelin s blesky metajícími z očí, aby mu vyprášila kožich za to, že jim tu rdousí hlodavce.

Od smutku k radosti a od ní zase k nejistotě. Biančiny emoce byly očividně fanynkami horské dráhy. Nechtěl, aby byla zase zničená a tak rychle navrhl řešení. "Tak první přijdu já za tebou a ukážu ti cestu. Nikdo už se ztrácet nebude," rozhodně neměl v plánu ji nechat bloudit, kvůli tomu, aby se spolu mohli kamarádit. A on byl ten starší a snad i rozumnější a zodpovědnější, takže bylo správné, aby to nějak zařídil.
"Popravdě nevím ani to, jak se jmenuje můj les," přiznal poněkud neochotně. "Ale stačí se kohokoliv zeptat. Sigy nebo Lylwelin ti to určitě rádi povědí," pokusil se ji uklidnit. Lylwelin možná méně ochotně, ale neexistoval důvod, proč by jí to nemohla říct. A Sigy. Ten se zdál být otevřený víc než dost.
Pak se zastříháním ušima zpozorněl a ohlédl se za tichým šramotem, který se ozýval ze sněhu. Jako by si to nějaké malé nožičky pelášili nějakou neviditelnou chodbičkou. Sice nevěděl, jestli má Bianca ještě v bříšku místo, nebo už je úplně zasycená divočákem, i tak to v něm ale probudilo ty lovecké pudy. Chtěl splnit, co slíbil. A zkusit, co svede nebo nesvede. Gestem ji tedy vybídl, ať je tiše a sám se pomalu začal plížit k místu, odkud to vycházelo. Přesně tak, jak ho to Litai a táta učili na té louce. Vážně nesnášel, jak mu ten sníh skřípe pod tlapkami, ale zdálo se, že hlodavec zatím nic netušil.
Jak má ale chytit něco, co je pod sněhem? A nebude to vadit? Tohle nebylo jeho území. Ale. Myší tu přece musí být tisíce. Chvíli nad tím zapáleně dumal, když se tvoreček pod bílou peřinkou dal zase do pohybu. To jako by sepnulo ten správný spínač a on se tím největším skokem, kterého byl schopen, vynesl do vzduchu a pak pěkně po čumáčku hodil šipku dolů, do míst, kde tušil svůj mrňavoučký cíl.
Úplně bezbolestné to tedy nebylo. Ucítil nejen náraz do povrchu, ale i to, jak mu studený sníh leze do tlamy i čumáčku a škrabe jej na skráních. Ale úplně na zem se naštěstí neprobořil, což samozřejmě propočítal předem. On přeci nic nedělá bez rozmyslu.
Chvíli tam tak v tom sněhu trčel, se zadkem ve vzduchu a předkem zahaleným v bělobě, než se konečně převážil na bok a ze zajetí studené pokrývky se vymanil. V zubech vítězoslavně svíral ocásek pištící a svíjející se myšky. Částečně to asi bylo dílem štěstí a náhody, ale chytil ji! Sice ho trochu bolelo za krkem, ale chytil ji! Měl radost a konečně Biance věnoval jeden opravdický sluníčkový úsměv. Jenže, co teď s tím? Lov by měl ostatně skončit smrtí kořisti, ale... Jak se to dělá? Když lovili tehdy na louce, dorazil už k hotovému, když se králík nehýbal a jen mu na kožichu zasychala čerstvá krev. Vzhledem k tomu, že Litai měla tehdy tlamu od toho samého, asi to souviselo. A asi i se zuby. Ale... Vážně měl to zvířátko jen tak překousnout? Zvlášť, když ani neměl hlad?
"Hcešh ešthě ist?" zeptal se své nové kamarádky, zatímco se snažil myš nepustit a tázavě zamrkal. Jestli nechtěla, nebylo by zbytečné promarnit ten živůtek? Vyřešil by tím i tu nejistotu z toho, jestli vůbec může chytat něco, co náleží jiné smečce. A hlavně. Co mladičká vlčice na jeho výkon říká? On sám byl na sebe momentálně dost pyšný.

Přiznala se ke svému smutku, což považoval za... chválihodné. On sám by to asi jen tak neudělal. Nepřiznal by, že je smutný, že ho něco bolí, nebo že potřebuje s něčím pomoci. Možná by se měl něčemu přiučit i on od ní. Byla zároveň ale už druhým vlčetem, co ho během chvilky začalo nazývat kamarádem. Jako by to snad bylo tak jednoduché! Ale? Ale co když bylo, jen on v tom viděl velkou vědu? A kamarády chtěl, o tom žádná. Jen. Byl by vůbec dobrý kamarád?
Zase mu to hlavičkou trochu moc šrotovalo. Ale nakonec si do obličeje vtlačil jakýsi křečovitý úsměv. Sám nepřicházel, ale tušil, že by se měl v tenhle okamžik usmívat. "Můžu být tvůj kamarád," řekl poté. Neslíbil že bude, ale že může. Do budoucnosti přeci neviděl. "Opravdu odtud bydlím jen kousek." I kdyby se vrátila ke své pravé rodině, také nemohla být moc daleko. Vlče jejího věku a rozměrů by samo moc daleko od rodné hroudy dojít nemohlo. "Můžu tě navštěvovat. Když bude mít Lyl dobrou náladu," vrhl pohled do míst, kde se bavili dospělci. Projevovala se dost teritoriálně, takže by asi neviděla moc ráda, kdyby si sem chodil jen tak na procházku. "Nebo se můžeme potkávat na půlce cesty," dodal reálnější možnost. K nim do lesa ji zvát nechtěl, dokud neznal názor ostatních. To se neslušelo. Nebyl přeci jen jeho.
Stejně ale předpokládal, že jakmile se Bianca shledá s bratrem a pozná místní vlky lépe, už tu potřebu, kamarádit se zrovna s mudrlantem, jako je on, mít nebude.

Kenai šel a snažil se uklízet, když to tomu Sigymu slíbil a přitom vnímat ty dvě různorodé vlčice. Lylwelin naštěstí příliš pozornosti nevyžadovala. Bianca to ale celkem vynahrazovala. Nechala se ovládnout nadšením z toho, že myš zná a hned jej začala obdivovat, za jeho schopnost něco takového ulovit. Byla při tom hrozitánsky roztomilá a vůbec ji nechtěl kazit radost, ale na lhaní a neurovnání nedorozumnění on vskutku nebyl. A tak šel s pravdou ven. "Já vlastně nevím, ale když to nezkusím, tak to nezjistím," vysvětlil jí, jak se to ve skutečnosti má.
Naštěstí nebylo potřeba, aby se o to pokoušel hned teď, protože Zlatavá vlčice přinesla maličké kus masa z hlubin místního úkrytu. Kenai se tomu v duchu usmál, tvářičku měl ovšem stále jako z kamene vytesanou. Jeho schopnost vyjadřovat své emoce byla prostě někde na bodu mrazu. Radost z toho ovšem měl. Bianca s naducanými tvářičkami byla ostatně mnohem lepší než plakající a vystrašená Bianca. A dokonce si mlaskala.
Pak se vrátil Sigy a začal s Lyl něco řešit. Asi nějaké dospělácké věci. On neměl problém s tím, trpělivě dohlížet na mladší vlče. Vlastně mu to vyhovovalo. Konečně se cítil nějak užitečný. Ne jako ten, co jen čeká, až mu otec uloví králíka a maminka mu umyje špínu z obličeje...
"Já se neztratil. Vím celkem přesně kde jsem," pohlédl na ni, když s plným bříškem začala pokládat otázky. "Žiji ve smečce nedaleko odtud," pokývl hlavou přesně tím směrem, kde svůj domov tušil, a když se vrátil pohledem k ní, překvapeně zastříhal ušima. Vypadala jinak. Co to bylo? Chtěla zase brečet? Kousla se do jazyka? "Jsi smutná?" Vzpomněl si, že podobný výraz měla tehdy Marička, když se uviděla v odrazu a zjistila, že vypadá jinak než on a Cass. Záhy si v hlavě vrzil pár facek. Ztratila se své rodině. Umřel jí někdo blízký. Samozřejmě, že je smutná. Ale snad se brzy zase shledá s bratrem. A on by měl taky. Přišlo mu, že jej neviděl celé věky.

Vlček nejistě zastříhal ušima, když se hnědý náhle odpojil. Očividně mu do toho uklízení pořád něco lezlo. Ale povinnost je povinnost a takový přístup Kenai ctil. A to, že byl Sigy pryč, neznamenalo, ž on nemohl ve svém úklidovém snažení pokračovat a neodklízet bordel alespoň z té cestičky, po které je vedla Lylwelin.
Potěšilo jej, že konečně projevila alespoň jakous takous starost a zájem o tu maličkatou. Dokonce se při tom ťapkání za její maličkostí i pohupoval ocáskem ze strany na stranu. Držel se ale cesty i instrukcí. A po očku dohlížel na to, aby se jim Bianca neztratila. Sice byl trochu zklamaný, že jeho otázka byla poněkud odignorována, ale nakonec. Nebyl tu doma a trénovat lov na myších by měl v Sarumenu a ne v močálech. Tedy, ne že by jedovatá jezírka a výmoly byly o moc bezpečnější, než místní bahno, ale...
"Myš je takové malinkaté zvířátko v holým ocáskem," vysvětlil ochotně tmavému vlčátku, a ničím se moc nezdržoval, aby jí odpověděl i na její další otázku. "Kenai," pronesl věcně a zadíval se na Lylwelinin zadek. Nejraději by ve skutečnosti šel už domů, ale nechtěl vlčice nechávat tak nějak o samotě. Z principu. A tak mohl jen doufat, že se Sigy brzy vrátí a doprovodí jej mezi jezírky zpět k jižním hranicím, od kterých snad podél řeky trefí domů rychle a snadno. Když viděl, jak různorodí jsou vlci ve světě, tak nějak pocítil touhu se seznámit se zbytekm vlastní smečky a poznat, s kým že to vlastně sdílí rodný les... Ale to předbíhal.

Ta vlčice byla vážně hrozně protivná. Dokonce kvůli takové maličkosti i cenila zuby. Kenaie to samozřejmě polekalo a na chvilku sklopil uši na krk, ale byl od přírody kliďas, takže jakmile odezněl prvotní šok, místo strachu pocítil spíš znechucení její osobou. Velká vlčice, co se vozí po bezbranných vlčatech. Vážně ji nechtěl soudit, ale tohle nebylo ani trochu hezké. Spíše velmi ošklivé.
Neřekl ale nic. Ne proto, že by byl zbabělec, ale proto, že měl rozum. Kdo ví, co by udělala, kdyby jí řekl, co si myslí? A on tátovi slíbil, že se v pořádku vrátí. Jen od ní tedy s chladným pohledem odvrátil zrak a zadíval se na tu nebohou maličkou, která jim tu prakticky vyprávěla o tom, jak přišla o rodinu. A jak se probudila vedle mrtvoly. Usoudil, že je traumatizovaná dost a nemusí ještě vidět to, jak mu tu ta příšera Lylwelin otevře hrdlo. Nebo něco podobného. Zároveň si při tom s bodnutím u srdce uvědomil, jaké štěstí měl, že něco takového nezažil. Nejhorší věc, co se mu stala, bylo to, že mu kámen rozsekl čenich. A málem se utopil v Močálech, ale to bylo dneska, takže se to nedalo moc počítat.
Sigy pak celou situaci zhodnotil a zdálo se, že i vyřešil. Lyl se na nic moc neptal. Kenaie napadlo, že mu za to Protivka dost možná vypráší později kožich, ale to už nebyl jeho problém. "Já pomůžu!" Vyhrkl, když Sigy zase začal povídat o úklidu, ale nemohl si pomoci, aby se ještě neohlédl po vlčátku. "Ale ona vypadá hladově? Nemohl bych jí zkusit ulovit aspoň myš?" Navrhl myš, protože to bylo to nejmenší, co znal. A taky jedna z mála věcí co znal. Teď znal už i zajíce, ale netušil, jestli žijí v močálech. Netušil toho o světě mnoho. "A... Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se maličké, která byla opravdu maličká a ne tak jako on, napůl puberťák. Možná to jen přeslechl, ale měl dojem, že slyšel jména všech jejích rodinných příslušníků ale její ne. Každopádně byl rád, že tu bude mít dle všeho i svého bratra.
Při cestě rovnou popadl klacek, který mu stál v cestě, aby jej odklidil jinam a k němu na hromádky donesl ještě několik dalších, které se váleli poblíž, aby nikdo nemohl říct, že neplní svůj slib a fláká se!

Zdálo se, že má před sebou hodnýho a zlýho policajta. Celkem netypicky roli toho nepříjemného ovšem hrála vlčice. Inu dobrá zkušenost, která zabrání nějakým hloupým předsudkům z Kenaiovi strany. "Přinesla mne sem řeka, do které jsem spadl. Nepřivedl mne sem úmysl," upřel statečně zlatavá očka na napruženou vlčici. Nikdy se s protivným vlkem ještě nepotkal, takže to byla jeho premiéra a do dělání dalších chyb se mu moc nechtělo. Ale ani se nehodlal nechat zbytečně komandovat.
"Ano. Moji rodiče jsou bety ve smečce, co sídlí poblíž Životových kopců," ke svému překvapení si uvědomil, že ani neví, jak se jejich les jmenuje. Pro něj to vždycky byl právě jen "jejich les" nebo "doma". To bylo trochu zahanbující.
I on zastříhal ušima, když začal Sigy mluvit o úklidu. Tak nějak vycítil příležitost, mu aspoň trochu vrátit dluh za záchranu života. Lyl sice tím nápadem nadšená asi nebyla, ale byla přehlasovaná, takže to asi nevadilo. "Můžu Vám pomoct, Sigy? Nikdy jsem Močály neuklízel, ale můžu se to naučit," pronesl a pak se zvědavě rozešel za Zlatavou vlčicí, ta očividně něco zavětřila nebo zaslechla a protáhl se kolem ní zrovna ve chvíli, kdy druhé a o poznání mladší vlče prosilo o smilování. Kenai nebyl zrovna v pozici, aby mohl někoho kritizovat, ale ozvala se v něm ona jeho ochranitelská část. A ta maličká mu celkem připomínala sestřičku, takže o to horší to bylo. Ostatně měly celkem podobný kožíšek. Aniž by si to uvědomil ochranitelsky se tedy postavil mezi obě vlčice.
"Jen klid a pověz nám, jak ses sem dostala. To určitě všechno vyřeší," dloubl do vlčátka s přívětivým úsměvem. "Mně tu taky nikdo neublížil. Naopak, mne zachránili," snažil se té malé trochu pomoci a sám na Lyl upřel svůj pohled. Nikoliv však štěněčí, jako spíš maličko, ale úplně maličko vyčítavý. Co z toho měla, když pouštěla hrůzu na ztracená vlčata?

Na jeho volání nakonec přišla odpověď celkem rychle a odnikud se zjevil hnědý vlk. Nic nového, že pro Kenaie byl cizincem. Někde v závěsu za ním, byla i zlatavá vlčice, ale ta se do žádné interakce zatím neměla a tak se soustředil právě na Sigyho. "Ahoj. Nepanikařím." Přišlo mu celkem úsměvné, že si vlk našel čas i na pozdravy. Ale bylo to milé a vlastně celkem uklidňující. Jako by o nic nešlo.
"Dobře," odkýval místnímu jeho pokyny. Znal to tu, a určitě věděl, jak to s topením se v blátě chodí. Důvěřoval mu a ustal ve veškerém svém snažení o to, se z bahnité pasti vymanit. Raději ani nemluvil a jen sledoval, co dvojice vlků pro jeho záchranu udělá. Byl možná až trochu moc klidný, ale... Prostě věřil tomu, že všechno dobře dopadne. Teď když měl kolem sebe schopné tlapky. Jančením a pláčem by to nijak nevylepšil. Navíc by u toho tak akorát ztrácel dech, kterým musel šetřit, protože byl zapadlý už po krk a těžké bahno ho tlačilo po celém těle a znemožňovalo mu cokoliv víc, než jen mělké nádechy.
Naštěstí Sigy nelenil a přivolal na pomoc magii země. Tu, co ji Marička tak obdivovala. I ta očividně uměla být užitečná a nesloužila jen k vyčarování rozkvetlého záhonku. Poslušně se zahryzl do kořenů, které měly být jeho záchranou a chvíli na to se, dík snažení cizinců, ocitl na pevné zemi u jejich nohou. Byl zadýchaný, jako kdyby on byl na tom konci, za který se tahalo. Ale konečně mohl volně dýchat, takže to bylo pochopitelné. Musel prokysličit přidušený organismus.
"Snad ano," usmál se vděčně na svého zachránce a pomalu se posadil. Kdyby nedělal hlouposti, nemusel by jim vůbec kazit odpoledne. Nebude je navíc obtěžovat kvůli modřinám! Byl celý obalený bahnem a promočený, ale žil, takže si na nic neztěžoval. "Děkuji Vám. Jsem Vaším dlužníkem," úplně nevěděl, jak se chovat k někomu, koho vidí prvně v životě, a tak zkusil aspoň vykat. Měl přece nějaké vychování! „Jsem Kenai. Smím znát Vaše jména?“ Chtěl vědět, koho to má do konce svých dní velebit a chválit, kudy bude chodit. Záchrana krku ostatně není nijak malá věc! Zvlášť když jde o někoho, kdo má celé své bytí teprve před sebou.

>>> Tenebrae

Řeka se naštěstí celkem brzy rozlila v močálech. To znamenalo, že proud zpomalil a už nehrozil tím, že ho vtáhne pod vodu a utopí. Dokonce se mu podařilo dostat na břeh, kde pak hodnou chvíli ležel, odpočíval, popadal dech a vstřebával prožitý šok. "Jsi blbeček," vynadal si. "Je přece lepší se ztratit, než se zabít," to ho mohlo napadnout dřív, že? A to o sobě tak rád prohlašoval, že nedělá hlouposti. I tátovi slíbil, že bude opatrný. Ale starost o sestru mu asi trochu zastínila jasné uvažování. Trestem za to bylo několik pořádných modřin a oči a nos plné té šeredné vody, které se jen se štěstím nenalokal. Měl pocit, že kdyby ano, byla by to jeho konečná.
Ztěžka si povzdechl a opatrně se posadil, by si promnul očka a vyfrkal vodu z nozder. Pak se konečně po okolí rozhlédl, aby zkusil odhadnout, kde to tak může být.
Okolí nevypadalo zrovna přívětivě. Jakoby kolem něj bublaly desítky jezírek toužících po tom, jej spolknout. A když udělal pár kroků vpřed, tam kde čekal pevnou zem, se mu nožka probořila do stísňujícího mokra. Poplašeně zakničel a hodně rychle si to zacouval zpátky. Vypadalo to, jako pořádně nebezpečné místo, na kterém by neměl co dělat.
„Asi bych se měl držet u stromů,“ vydedukoval tiše a pak si to odkýval. Stromy určitě rostou v pevné zemi. Budou jeho berličkou až do okamžiku, co si najde nějakou pomoc. Všiml si totiž, že to tu voní celkem podobně, jako v Sarumenu. Také tu asi trvale žila nějaká rodina. Takže. By tu měl někdo být. Někde. Zachovával klid a začal se pomalu sunout od stromu ke stromu, dělajíc si drápky značky do stromů. Jedna čárka. Dvě čárky. Kolečko… Jestli existovalo místo, kde se nechtěl ztratit, bylo to asi tady. Pro jistotu našlapoval jen napůl, aby zjistil, jestli se náhodou nepropadne a i taková místa si značil. Křížkem. Tam nešlapat! Vyhnout se obloukem!
A pak ho konečně do nosu udeřila vůně živoucích bytostí. Vlků. Samozřejmě existovala možnost, že nebudou přátelští. Ostatně nevědomky někomu vlezl do baráku. Ale jestli si měl vybrat mezi smrtí v něčích zubech nebo utonutím v bahně, bylo to celkem snadné. To první znělo méně úmorně. A tak se dal do volání, snažíc se o to, aby mu z hlasu neunikalo příliš mnoho zoufalství. „Haló! Je tu někdo?“ Kdokoliv? „Pomoooc!“ Proč jen jeho hlas pořád zněl tak dětsky? Ale o to pronikavější to vytí alespoň bylo. Vážně neměl žádnou radost, že se z tohohle problému nezvládá vykřesat sám, ale musel se s tím pro jednou prostě smířit. Zvlášť, když si s hrůzou uvědomil, že právě teď a tady se mu všechny nožky začínají topit v blátě.

(5/5)