Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlček nejistě zastříhal ušima, když se hnědý náhle odpojil. Očividně mu do toho uklízení pořád něco lezlo. Ale povinnost je povinnost a takový přístup Kenai ctil. A to, že byl Sigy pryč, neznamenalo, ž on nemohl ve svém úklidovém snažení pokračovat a neodklízet bordel alespoň z té cestičky, po které je vedla Lylwelin.
Potěšilo jej, že konečně projevila alespoň jakous takous starost a zájem o tu maličkatou. Dokonce se při tom ťapkání za její maličkostí i pohupoval ocáskem ze strany na stranu. Držel se ale cesty i instrukcí. A po očku dohlížel na to, aby se jim Bianca neztratila. Sice byl trochu zklamaný, že jeho otázka byla poněkud odignorována, ale nakonec. Nebyl tu doma a trénovat lov na myších by měl v Sarumenu a ne v močálech. Tedy, ne že by jedovatá jezírka a výmoly byly o moc bezpečnější, než místní bahno, ale...
"Myš je takové malinkaté zvířátko v holým ocáskem," vysvětlil ochotně tmavému vlčátku, a ničím se moc nezdržoval, aby jí odpověděl i na její další otázku. "Kenai," pronesl věcně a zadíval se na Lylwelinin zadek. Nejraději by ve skutečnosti šel už domů, ale nechtěl vlčice nechávat tak nějak o samotě. Z principu. A tak mohl jen doufat, že se Sigy brzy vrátí a doprovodí jej mezi jezírky zpět k jižním hranicím, od kterých snad podél řeky trefí domů rychle a snadno. Když viděl, jak různorodí jsou vlci ve světě, tak nějak pocítil touhu se seznámit se zbytekm vlastní smečky a poznat, s kým že to vlastně sdílí rodný les... Ale to předbíhal.

Ta vlčice byla vážně hrozně protivná. Dokonce kvůli takové maličkosti i cenila zuby. Kenaie to samozřejmě polekalo a na chvilku sklopil uši na krk, ale byl od přírody kliďas, takže jakmile odezněl prvotní šok, místo strachu pocítil spíš znechucení její osobou. Velká vlčice, co se vozí po bezbranných vlčatech. Vážně ji nechtěl soudit, ale tohle nebylo ani trochu hezké. Spíše velmi ošklivé.
Neřekl ale nic. Ne proto, že by byl zbabělec, ale proto, že měl rozum. Kdo ví, co by udělala, kdyby jí řekl, co si myslí? A on tátovi slíbil, že se v pořádku vrátí. Jen od ní tedy s chladným pohledem odvrátil zrak a zadíval se na tu nebohou maličkou, která jim tu prakticky vyprávěla o tom, jak přišla o rodinu. A jak se probudila vedle mrtvoly. Usoudil, že je traumatizovaná dost a nemusí ještě vidět to, jak mu tu ta příšera Lylwelin otevře hrdlo. Nebo něco podobného. Zároveň si při tom s bodnutím u srdce uvědomil, jaké štěstí měl, že něco takového nezažil. Nejhorší věc, co se mu stala, bylo to, že mu kámen rozsekl čenich. A málem se utopil v Močálech, ale to bylo dneska, takže se to nedalo moc počítat.
Sigy pak celou situaci zhodnotil a zdálo se, že i vyřešil. Lyl se na nic moc neptal. Kenaie napadlo, že mu za to Protivka dost možná vypráší později kožich, ale to už nebyl jeho problém. "Já pomůžu!" Vyhrkl, když Sigy zase začal povídat o úklidu, ale nemohl si pomoci, aby se ještě neohlédl po vlčátku. "Ale ona vypadá hladově? Nemohl bych jí zkusit ulovit aspoň myš?" Navrhl myš, protože to bylo to nejmenší, co znal. A taky jedna z mála věcí co znal. Teď znal už i zajíce, ale netušil, jestli žijí v močálech. Netušil toho o světě mnoho. "A... Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal se maličké, která byla opravdu maličká a ne tak jako on, napůl puberťák. Možná to jen přeslechl, ale měl dojem, že slyšel jména všech jejích rodinných příslušníků ale její ne. Každopádně byl rád, že tu bude mít dle všeho i svého bratra.
Při cestě rovnou popadl klacek, který mu stál v cestě, aby jej odklidil jinam a k němu na hromádky donesl ještě několik dalších, které se váleli poblíž, aby nikdo nemohl říct, že neplní svůj slib a fláká se!

Zdálo se, že má před sebou hodnýho a zlýho policajta. Celkem netypicky roli toho nepříjemného ovšem hrála vlčice. Inu dobrá zkušenost, která zabrání nějakým hloupým předsudkům z Kenaiovi strany. "Přinesla mne sem řeka, do které jsem spadl. Nepřivedl mne sem úmysl," upřel statečně zlatavá očka na napruženou vlčici. Nikdy se s protivným vlkem ještě nepotkal, takže to byla jeho premiéra a do dělání dalších chyb se mu moc nechtělo. Ale ani se nehodlal nechat zbytečně komandovat.
"Ano. Moji rodiče jsou bety ve smečce, co sídlí poblíž Životových kopců," ke svému překvapení si uvědomil, že ani neví, jak se jejich les jmenuje. Pro něj to vždycky byl právě jen "jejich les" nebo "doma". To bylo trochu zahanbující.
I on zastříhal ušima, když začal Sigy mluvit o úklidu. Tak nějak vycítil příležitost, mu aspoň trochu vrátit dluh za záchranu života. Lyl sice tím nápadem nadšená asi nebyla, ale byla přehlasovaná, takže to asi nevadilo. "Můžu Vám pomoct, Sigy? Nikdy jsem Močály neuklízel, ale můžu se to naučit," pronesl a pak se zvědavě rozešel za Zlatavou vlčicí, ta očividně něco zavětřila nebo zaslechla a protáhl se kolem ní zrovna ve chvíli, kdy druhé a o poznání mladší vlče prosilo o smilování. Kenai nebyl zrovna v pozici, aby mohl někoho kritizovat, ale ozvala se v něm ona jeho ochranitelská část. A ta maličká mu celkem připomínala sestřičku, takže o to horší to bylo. Ostatně měly celkem podobný kožíšek. Aniž by si to uvědomil ochranitelsky se tedy postavil mezi obě vlčice.
"Jen klid a pověz nám, jak ses sem dostala. To určitě všechno vyřeší," dloubl do vlčátka s přívětivým úsměvem. "Mně tu taky nikdo neublížil. Naopak, mne zachránili," snažil se té malé trochu pomoci a sám na Lyl upřel svůj pohled. Nikoliv však štěněčí, jako spíš maličko, ale úplně maličko vyčítavý. Co z toho měla, když pouštěla hrůzu na ztracená vlčata?

Na jeho volání nakonec přišla odpověď celkem rychle a odnikud se zjevil hnědý vlk. Nic nového, že pro Kenaie byl cizincem. Někde v závěsu za ním, byla i zlatavá vlčice, ale ta se do žádné interakce zatím neměla a tak se soustředil právě na Sigyho. "Ahoj. Nepanikařím." Přišlo mu celkem úsměvné, že si vlk našel čas i na pozdravy. Ale bylo to milé a vlastně celkem uklidňující. Jako by o nic nešlo.
"Dobře," odkýval místnímu jeho pokyny. Znal to tu, a určitě věděl, jak to s topením se v blátě chodí. Důvěřoval mu a ustal ve veškerém svém snažení o to, se z bahnité pasti vymanit. Raději ani nemluvil a jen sledoval, co dvojice vlků pro jeho záchranu udělá. Byl možná až trochu moc klidný, ale... Prostě věřil tomu, že všechno dobře dopadne. Teď když měl kolem sebe schopné tlapky. Jančením a pláčem by to nijak nevylepšil. Navíc by u toho tak akorát ztrácel dech, kterým musel šetřit, protože byl zapadlý už po krk a těžké bahno ho tlačilo po celém těle a znemožňovalo mu cokoliv víc, než jen mělké nádechy.
Naštěstí Sigy nelenil a přivolal na pomoc magii země. Tu, co ji Marička tak obdivovala. I ta očividně uměla být užitečná a nesloužila jen k vyčarování rozkvetlého záhonku. Poslušně se zahryzl do kořenů, které měly být jeho záchranou a chvíli na to se, dík snažení cizinců, ocitl na pevné zemi u jejich nohou. Byl zadýchaný, jako kdyby on byl na tom konci, za který se tahalo. Ale konečně mohl volně dýchat, takže to bylo pochopitelné. Musel prokysličit přidušený organismus.
"Snad ano," usmál se vděčně na svého zachránce a pomalu se posadil. Kdyby nedělal hlouposti, nemusel by jim vůbec kazit odpoledne. Nebude je navíc obtěžovat kvůli modřinám! Byl celý obalený bahnem a promočený, ale žil, takže si na nic neztěžoval. "Děkuji Vám. Jsem Vaším dlužníkem," úplně nevěděl, jak se chovat k někomu, koho vidí prvně v životě, a tak zkusil aspoň vykat. Měl přece nějaké vychování! „Jsem Kenai. Smím znát Vaše jména?“ Chtěl vědět, koho to má do konce svých dní velebit a chválit, kudy bude chodit. Záchrana krku ostatně není nijak malá věc! Zvlášť když jde o někoho, kdo má celé své bytí teprve před sebou.

>>> Tenebrae

Řeka se naštěstí celkem brzy rozlila v močálech. To znamenalo, že proud zpomalil a už nehrozil tím, že ho vtáhne pod vodu a utopí. Dokonce se mu podařilo dostat na břeh, kde pak hodnou chvíli ležel, odpočíval, popadal dech a vstřebával prožitý šok. "Jsi blbeček," vynadal si. "Je přece lepší se ztratit, než se zabít," to ho mohlo napadnout dřív, že? A to o sobě tak rád prohlašoval, že nedělá hlouposti. I tátovi slíbil, že bude opatrný. Ale starost o sestru mu asi trochu zastínila jasné uvažování. Trestem za to bylo několik pořádných modřin a oči a nos plné té šeredné vody, které se jen se štěstím nenalokal. Měl pocit, že kdyby ano, byla by to jeho konečná.
Ztěžka si povzdechl a opatrně se posadil, by si promnul očka a vyfrkal vodu z nozder. Pak se konečně po okolí rozhlédl, aby zkusil odhadnout, kde to tak může být.
Okolí nevypadalo zrovna přívětivě. Jakoby kolem něj bublaly desítky jezírek toužících po tom, jej spolknout. A když udělal pár kroků vpřed, tam kde čekal pevnou zem, se mu nožka probořila do stísňujícího mokra. Poplašeně zakničel a hodně rychle si to zacouval zpátky. Vypadalo to, jako pořádně nebezpečné místo, na kterém by neměl co dělat.
„Asi bych se měl držet u stromů,“ vydedukoval tiše a pak si to odkýval. Stromy určitě rostou v pevné zemi. Budou jeho berličkou až do okamžiku, co si najde nějakou pomoc. Všiml si totiž, že to tu voní celkem podobně, jako v Sarumenu. Také tu asi trvale žila nějaká rodina. Takže. By tu měl někdo být. Někde. Zachovával klid a začal se pomalu sunout od stromu ke stromu, dělajíc si drápky značky do stromů. Jedna čárka. Dvě čárky. Kolečko… Jestli existovalo místo, kde se nechtěl ztratit, bylo to asi tady. Pro jistotu našlapoval jen napůl, aby zjistil, jestli se náhodou nepropadne a i taková místa si značil. Křížkem. Tam nešlapat! Vyhnout se obloukem!
A pak ho konečně do nosu udeřila vůně živoucích bytostí. Vlků. Samozřejmě existovala možnost, že nebudou přátelští. Ostatně nevědomky někomu vlezl do baráku. Ale jestli si měl vybrat mezi smrtí v něčích zubech nebo utonutím v bahně, bylo to celkem snadné. To první znělo méně úmorně. A tak se dal do volání, snažíc se o to, aby mu z hlasu neunikalo příliš mnoho zoufalství. „Haló! Je tu někdo?“ Kdokoliv? „Pomoooc!“ Proč jen jeho hlas pořád zněl tak dětsky? Ale o to pronikavější to vytí alespoň bylo. Vážně neměl žádnou radost, že se z tohohle problému nezvládá vykřesat sám, ale musel se s tím pro jednou prostě smířit. Zvlášť, když si s hrůzou uvědomil, že právě teď a tady se mu všechny nožky začínají topit v blátě.

(5/5)

>>> Kopretinka

Dorazil k dalšímu vodnímu toku. Tenhle byl ale o moc větší a tím pádem i děsivější, než ten předchozí. Kenaiovi se v hlavince rozsvítila varovná světélka, která říkala, ať se raději moc nepřibližuje. Tenhle proud by ho totiž bezesporu slupl jako malinu! A to už ani nebyl tak mrňavý.
I tahle voda měla děsivě podivnou barvu a on raději ani nechtěl vědět, jak chutná. A to už začínal mít po všem tom putování opravdu žízeň! Pud sebezáchovy mu ale velel se nepřibližovat a nepít a on se toho hodlal svědomitě držet. Nebyl přece blázen. Ani ťulpas. Minimálně v to pevně věřil a byl na to hrdý.
Jak si to šinul podél proudu, náhle si uvědomil, že ucítil pach své sestry. Jen slabě, jako by tudy nedávno prošla a donutilo jej to opět zastavit. Na jakou stranu asi tak šla? A komu patří ten druhý pach? Měla na rozdíl od něj to štěstí, že narazila na cizince? Opět se starostlivě zakabonil. Hloupá sestra měla určitě talent na vyhledávání problémů. Co když je její společník někdo se špatnými úmysly? Nejraději by se za pachy hned vrhnul, ač si byl vědom toho, že proti dospělému vlkovi by stejně nic moc nenadělal. Ochranitelský pud je prostě ochranitelský pud.
Nejdřív si ale musel zase označit cestu, aby pak trefil domů! Jenže čím? Takhle u řeky. Ke které se odmítal přiblížit. Asi bude muset z toho či onoho slevit. Bude prostě extrémně opatrný a vezme si pár klacků vyplavených na břehu! Tolik snad ještě v jeho silách je! Malými úzkostlivými krůčky se tedy postupně dostal až k proudu, vytáhl z vody klacek a pak pelášil zase pryč. Pak vyhrabal díru v tajícím sněhu, aby do ní klacek nastojato postavil a zhodnotil své dílo. Značně nespokojeně.
Vypadalo to prostě jako suchý keř. Nic, co by ho zdálky bacilo do oka. Chtělo to trochu víc propracovat, aby si to nemohl s ničím splést. A tak se odhodlal ještě dvakrát dojít ke kluzkému břehu, a vytáhnout si další klacíky. První také zapíchl nastojato poblíž toho původního. Posledním klackem pak ty dva spojil v chatrný most. Už to rozhodně nevypadalo jako dílo přírody, ale… Měl takové špatné tušení, že se to rozpadne hned, jak do toho foukne vítr. A tak se spustil ke břehu ještě jednou. Pro klacek, kterým to všechno zpevní.
Nicméně. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A tehdy, když už vítězoslavně pelášil k dokončení svého díla, mu podjela na kluzkém povrchu noha a stalo se přesně to, čeho se bál ze všeho nejvíc. Zahučel do temné vody a ta jen sebou začala nemilosrdně vláčet pryč.

>>> Mahar
(4/5)

>>> Ohnivé jezero

Od jezera se pustil na východ. Tak nějak se podvědomě držel stále v okolí svého rodného lesa a ono to celkem stačilo. Okolí Sarumenu bylo totiž dost hezké i v období oblevy. Velká nechráněná plocha nutila vlčka přemýšlet o tom, co tu asi tak roste, když tu není sníh. Je to jedna z těch pestrobarevných luk, nebo tu naopak roste závoj vytvořený z jednoho druhu květů, dík kterému celé plocha připomíná vlnící se oceán? Měl celkem dobrou představivost, takže chvíli jen stál, poddával se dojmu z vlastních představ a užasle vrtěl ocáskem. Když ještě pár týdnů počká, určitě odpověď na tuhle otázku získá. Nebo by se mohl také někoho zeptat, ale zase nechtěl být zbytečně všetečný nebo působit hloupě. Protože ani jedno nebyl!
Třeba tu něco pokvete, až bude na cestě zpět. Pak by mohl něco málo utrhnout a donést kvítí sestře, matce a tetičkám. Získal by tak odpověď i na další svou otázku. „Mají všechny vlčice rády kvítí tak, jako Marička?“ Překvapeně uznal, že se mu po sestřičce stíská. Už ji dlouho neviděl. A co teprve brášku? Soužili ho jisté obavy o jejich osudy. Možná by měl svou výpravu změnit spíše v pátrací misi?
Starostlivě si povzdechl a vrhl pohled do míst, kde tušil svůj domov. Pořád ještě snad nebyl ztracený. Pak se otočil zcela opačným směrem a chvíli jen bez hnutí odpočíval, než něco málo zaujalo jeho pozornost. S očividnou dávkou ostražitosti se pak doplížil až k podivným velikým kamenům, které čněli do výšky. Trochu připomínali tu jeho stavbu u potoka, ale bylo to větší. „To udělali vlci?“ Vyšlo mu z úst nejistě. Uměl si představit, že s pomocí magií by to zvládli. Ale proč by to dělali? Samotné menhiry mu na tu otázku ale odpovědět sotva mohly.
Ještě chvíli si ty věci prohlížel, než usoudil, že tu takhle stojí už asi věky a zničehonic se mu na hlavu určitě nezhroutí. Tehdy sebral odvahu, aby přišel blíž a opatrně do toho dloubl zablácenou tlapkou. Vskutku to nespadlo. A to ani tehdy, když se do toho opřel plnou silou. „Hmmm,“ zamručel si pro sebe a zadíval se na otisky svých nožek, které na kameni zanechal. Zdálo se, že ani tyhle skalky si už s žádnými jinými na Galliree nepoplete. Takže mohl jít dál a jen doufat, že najde někoho, kdo mu zodpoví všechny ty otázky.
Odnesl by proud v potoce malé vlče? Jak může být voda červená? Co kvete na louce před lesem? Co znamenají ty velké kameny, co tam jsou? A proč na celé té své cestě ještě nikoho nepotkal? Bylo tu tak málo vlků, nebo to tu bylo prostě příliš veliké na to, aby se potkávali? On by rád potkal někoho, kdo nebyl z rodiny. Nikdo by pak nemohl říct, že je smečková poseroutka.

>>> Tenebrae
(3/4)

>>> Ronherský potok

Jak tak šel, byl opravdu rád, že dostal od tetičky najíst. Jinak by ho teď asi pořádně bolelo bříško a vyluzovalo pořád ty otravné a divné zvuky. A aby u těch pozitiv nekončil příliš brzy, všiml si i toho, že je nějak tepleji. Chvíli si myslel, že je to vším tím pohybem a prací svalů, ale pak si všiml, že i okolní příroda odpovídá svým vlastním osobitým způsobem. Bílá peřinka totiž odtávala a on se vlastně dost těšil na to, až zase všechno rozkvete. Bezmála ročnímu vlčátku to totiž přišlo jako úplná věčnost, co naposledy viděl nějakou květinu nebo zaslechl ptačí zpěv.
Navzdory všem těm myšlenkám ale neztrácel na ostražitosti a tak si včas všiml, že plocha před ním, je nějaká zvláštní. Prapodivně rovná. Načervenalá. A sníh se kolem ní nedrží, jak by měl. Chvíli ji nedůvěřivě pozoroval z dálky, ale nakonec si dodal odhodlání k tomu, aby přišel blíže. Tehdy to celé identifikoval jako vodní hladinu. Podobnou té v Životově iluzi, jen menší. A nebyla tu ta písečná pláž, která na tom všem byla to nejlepší, nýbrž vodou prosycené bahno.
Vůbec nerozuměl tomu, proč má jezero tuhle barvu a o moc více to zkoumat nechtěl. Byl si celkem jistý, že i kdyby umíral žízní, nikdo by ho nedonutil, aby takhle divně zabarvenou vodu vypil! Kdo ví, jestli to není třeba jedovaté. Nejdřív se na to někoho raději zeptá, než udělat nějakou hloupost. Obcházel tedy tu podezřelou lokalitu celkem širokým obloukem a už se i hrnul k tomu, že odtud co nejrychleji vysmahne, aby se třeba něčeho nenadýchal, když si vzpomněl na svůj cíl, značit si cestu.
Chvíli na jezero koukal přes rameno, přemýšlejíc o tom, jestli jeho podivná podivnost sama o sobě nestačí. Však kdo by si spletl červené jezero s normálním jezerem? Pak však do mladičkého mozku začaly proudit otázky. Co když jich je na Galliree víc? Nebo, co když je takhle červené jen někdy a on půjde zpátky večer a ono bude úplně obyčejné? Kvůli takovým věcem se ztratit nehodlal a tak se zase obrátil na patě a pelášil k jezeru zpět. Prostě si tu udělá rychle… něco. Bahno se zdálo jako dobře využitelný materiál, ač by byl tedy raději, kdyby na něj nemusel sahat, jinou možnost neměl.
Vyhrabal tedy na břehu kopku načervenalého bahna, a nožkama jej uplácal do trojúhelníku. Byl si jistý, že normálně v přírodě žádné trojúhelníky nejsou, takže ho to určitě při cestě zpět praští do očí stejně spolehlivě, jako ta věžička z šutrů! Tentokrát se ale distancoval toho, aby si bahno přihrnoval nosem, protože tak divné bahno na nose mít nechtěl. Tlapky to nějak přežijí, ale obličej? Riskovat to nechtěl.
A pak se s pořádně zabahněnýma tlapkama pustil na své malé túře dál.

>>> Kopretinová louka
(2/5)

>>> Tajemná louka

Samozřejmě cítil jisté napětí, když nechával otce i tetu za zády, ale byl rozhodnutý si dokázat, že je už velký kluk a svede kde co sám a bez pomoci. Když už ulovení zajíce bylo očividně nad jeho síly. Celkem mu chyběl ten pocit nezměrné moci, který cítil tam v Narrských vršcích se Životem. Opět si vzpomněl na křišťálovou květinu, kterou ještě stále nepředal své sestře. Ale ta čekala bezpečně v úkrytu a její čas dříve nebo později nadejde.
Teď sám a v divočině, by měl svou pozornost soustředit na jiné věci. Třeba na to, aby někam špatně nešlápl, nezahučel nebo cokoliv podobně děsivého, co by jej mohlo stát krk. Přesně to mu velel jeho smysl pro zodpovědnost. Krátce se i ohlédl, jestli ještě uvidí siluety dospělých vlků, které zanechal za sebou. Neviděl. A díval se vůbec správným směrem?
Tehdy ho to napadlo. Že by se mohl snadno ztratit, když si nedá pozor. A možná. Možná by měl vymyslet něco, co mu v tomhle ohledu dodá jistoty. Zlatavýma očkama pohlédl na divoký potůček zurčící po jeho boku a chvíli se nechal hypnotizovat pohybem vln a šumem vody. Tady se jeho tok dělil. Byl si celkem jistý, že kdyby následoval jedno rameno, dostal by se domů, kdežto to druhé… Pak se usmál a opatrně tlapkou hrábl do studené vody. Byla opravdu ledová a vůbec se mu to nelíbilo. Ale odradit se nenechal a opatrně z mělčiny vytáhl pár kamenů. Tlapky ho z toho zebali, ale on je přece statečný a něco takového ustojí.
Jen co si z mokrého kožíšku vylízal co nejvíce vody, dal se do realizace toho, co jej prve napadlo. Bude si značit cestu. Něčím, co bude v přírodě jako pěst na oko. A tady se rozhodl vyskládat kameny na sebe, aby vyrobil dostatečně nepřirozeně působící věžičku. A opět si musel povzdechnout nad tím, jak by se mu hodila ta magie, co mu Život ukázal. Takhle měl s celou stavbou celkem potíže, protože kamení na sobě nechtělo držet a několikrát se mu zhroutilo. Byl ale trpělivý a tam, kde by do toho jiný už jen frustrovaně kopl a šel o dům dál, on vytrval a nakonec se mohl spokojeně uculit nad svým dílem. To pořád působilo dost vratce, ale drželo!
A až se bude stejnou cestou vracet zpět, určitě si toho milníku všimne už z dálky a bude vědět, že právě tady má zahnout a dostane se domů. Bylo to geniální! Musel se pochválit, když tu nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal za něj. A pak se pustil proti proudu dál, aby objevil, co dalšího se dá ve světě najít. Pravdou bylo, že by celkem rád našel tu pláž, kterou mu Život ukázal. Bylo tam teplo a klid, což byly dvě věci, které vyhledával, ale asi bude celkem rád, když najde cokoliv a v pořádku se vrátí zpět do pelíšku.
A mohlo být v téhle době a v tomhle počasí vůbec někde venku teplo? Existuje takové místo, kde nepadá sníh? Takové by pravděpodobně považoval za ráj na zemi.

>>> Ohnivé jezero
(1/5)

>>> K potoku

//svištím na úkoly, dokud mám čas

Zajíc. To bylo divné slovo. Ale jestli se tak to zvíře jmenovalo, tak asi zas tak divné nebylo. Trochu nakrčil čumáček, když se tetička dala do díla a odtrhla si z kořisti kus, který ji ani zdaleka nemohl nasytit. Vůně masa a krve ale byli nakonec tak fascinující, že se odhodlal a sám si z chladnoucí mršiny po chvilkovém boji něco málo utrhl, aby to ochutnal. Teta to jedla, tak mu to snad zuby z dásní nevytáhne ani hrdlo nepopálí...
"Voní to jinak. Než to, co jedla máma," konstatoval, se vzpomínkou na ryby, které Darkie přinesla onehdá do úkrytu. Začalo ho zajímat, jak asi chutnalo to. Tohle nebylo úplně zlé, jen s tím bylo o dost víc práce, než s mlíčkem. "Jiné," odpověděl otci na jeho otázku a soustředil se na to, jak to rozžvýkat. Ale jen co se mu to podařilo polknout, zazápasil s tělíčkem znovu a utrhl si další kousek, takže protivné mu to určitě nebylo. A bříško mu spokojeně zpívalo.
Nechtěl to ale sníst všechno. Táta si taky musel vzít svůj díl! A tak, když uznal, že mu to stačilo, žvýkajíc se rozhlédl po okolí a pohledem se zastavil na obrozu. "Thathi?" zamumlal přes plnou tlamičku, aby na sebe upoutal Noctovu pozornost.
"Můžu se jít trochu projít? Sám?" Zeptal, jen co polkl. Byl najedený, už se mu nemotala hlava a nohy ho poslouchali. Cítil se silný a dostatečně schopný, aby zvládl nějaké ty toulky. Nemohl být přeci nadosmrti závislý na doprovodu dospělých. "Budu opatrný," slíbil a vrátil se pohledem k otcově tváři, čekajíc na jeho verdikt. Cassian a Mari se podle všeho taky někde courali, tak proč by nemohl i on? Byl nejstarší a největší. Také zvládá věci sám!

Nakonec se ukázalo, že to co hledají je jakési ušaté zvířátko. Když se za ním otec rozběhl, pokusil se ho i maličký napodobit, ale zcela přirozeně mu nestačil. A to ani tomu zvířátku, které ho překvapilo navíc i tím, jak velké má zadní nohy a jak je umí používat. V péči dvou dospělých vlků mu to ale bylo k ničemu.
Když se Kenai celý zadýchaný dostavil, bylo už pro králíčka po všem. Pro něj to byl ovšem teprve začátek. Rozvážně se propletl otci pod nohama, aby si to pořádně prohlédl. A hlavně očenichal. Aby příště věděl, jaký pach má v té změti hledat. "Co je to?" Zeptal se, aby věděl i jak to pojmenovat a unaveně si kecnul na zadeček. Zase se mu trochu točila hlava. Bylo to překvapivě vyčerpávající. Ale třeba to bylo tím, jaký měl hlad?
Pach krve navíc způsobil, že si tělo instinktivně řeklo o své a jeho žaludek zase velmi nahlas zakvílel. On však jen vážně sevřel tlamičku a ani se nehnul. Ulovila to přeci tetička Litai, takže by to měla sníst ona. Navíc se nové zkušenosti tak trochu děsil. Dosud nic kousat nemusel. Co když mu při tom vypadají zuby?A co hůř. Kdyby mu to snad nechutnalo! Měl pak celý život strávit s něčím, co mu nebylo po chuti? To že to všichni jedí neznamená, že to je i dobré. Navíc se to ještě před chvílí hýbalo...
Inu nebyl zrovna užitečný, ale asi ani nic nezkazil, když se ten lov povedl.

>>> Sarumen

Táta neznal Kasia? Nevadí. Prostě mu to vysvětlí. "Jedno vlče, co s námi teď bydlí," zvolil co nejjednodušší odpověď. Rád by mu sice ještě pověděl jaký vlček je, ale tak nějak nestíhal své vlastní myšlenky. Od vlčete k tetičkám a od tetiček ke strýčkům. Až ho z toho bolela hlava. A do toho mu otec ještě dával lekci slušného chování. "Já vím," odpověděl tiše na celou tu salvu slov o tom, jak se všichni liší a to všechno. A snažil se prostě jen s otcem a tetou držet krok. Naštěstí byl malý a lehký, tak se do sněhu tolik nebořil. I tak to byla pro vlče jeho věku stále slušná výzva.
Lov zněl popravdě dost složitě. "Nemůžu prostě navždycky pít mlíčko?" Zeptal se sám sebe v myšlenkách, ale poslušně se snažil pochytit, co mu otec říká. "Stopa. Ticho. Skrývání..." Zapisoval si za ouška, když se náhle Noct začal o něco zajímat. "Cítím spoustu věcí," zabroukal nejistě. Copak on věděl, co z toho je jídlo a co nejídlo? Uměl od sebe odlišit jen pachy vlků z rodného lesa a taky těch pár květin, které Život s Marion vyčarovali. Ale nevadí, asi brzy pozná, která z vůní jeho mentory tak zaujala a k čemu se pojí...
On sám zmlkl a hezky se ve sněhu dle otcova a Litaina příkladu přikrčil. Předpokládal, že brzo se bude běhat, což byla aktivita, ke které srdcem zatím nepřirostl, ale jestli to bylo nutné...

Táta byl pořád znepokojený, a tak se ho snažil uklidnit dalšími slůvky. "Já můžu být sám. Nedělám hlouposti jako Marion a Kasius," pronesl zcela vážně a zakoulel očkama na tetu, jejíž jméno se konečně dozvěděl. Znělo to trochu podobně jako jeho jméno, takže jej automaticky považoval za hezké. "Kolik tet tu ještě je?"
Otec samozřejmě musel protestovat. Kenai si v odpověď povzdechl, ale záhy se mu do tvářičky vrátil ten klidný výraz. Byla pravda, že chtěl vyrůst ve velkého a zdravého vlka, aby mohl chránit ostatní, jak teď oni chrání jeho. A když se mělo lovit pro všechny a nejen pro něj, hned byla ta představa snesitelnější. Navíc aspoň na to druhé dospělci přistoupili. Vezmou ho sebou.
Spokojeně se usmál a zase zaklonil hlavu, aby mohl pohlédnou nové tetičce do očí. "Neviděl. Viděl jsem jen Života. A mlíčko. To jsem tedy spíš chutnal. Ale i viděl, když někomu teklo po bradě. Takové plýtvání," bylo to asi to nejdelší, co kdy v kuse řekl. Asi se uměl rozpovídat, když měl to správné téma. Například jídlo.
"Co je to nahánět?" Jal se informovat, co se to po něm vlastně bude chtít a pelášil, co mu jen maličké nožičky dovolili v jejich stopách. Zase šli pryč z lesa. Ale byl s tátou a tetou, takže ho ta vyhlídka nijak neděsila.

>>> Tajemná louka

Táta vypadal šokovaně. Hned na to se ovšem dostavila ona rodičovská něha a starost. Jemně se o něj otřel nazpět. "Jsem rád sám," pověděl mu, aby ho trochu uklidnil a zvědavě se zadíval na vlčici. Vypadala mile a přátelsky. A on pořád nevěděl ani jak se jmenuje. "Ty jsi taky teta, že?" Voněla smečkou, takže musela být.
Nezdálo se ale, že by se mělo pokračovat v poklidné konverzaci, protože jeho žaludek u otce vyvolal vlnu zájmu. Vlče se na oba velké vlky znepokojeně zamračilo. "To nemusíte. Já to vydržím. Už jsem velký," pronesl pevně, vystrkujíc mírně bradičku. To, že v blízkém okolí tetička nenašla nic k jídlu mu dodalo další odhodlání.
"Odpočiňte si," oba vypadali unaveně. Znepokojovalo ho to a nechtěl, aby byl důvodem k jejich úplnému vyčerpání. Stačilo, že si o něj museli dělat všichni starost, když ho Život odvedl z lesa. "Nebo mne nechte pomáhat," navrhl pro případ, že by s tím prvním nechtěli souhlasit. Pokud jim mohl nějak ulevit, chtěl to udělat.