Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To říkal i Život," poznamenal. "Jsi moudrá jako Život sám," odkýval to, trochu jí zalichotil a o svůj nazrzlý čenich se už nestaral. Jestli byl špinavý, časem to prostě zmizí, jestli to měl nastálo, tak s tím nic neudělá, i kdyby se nad tím chtěl třeba zbláznit. A tak bylo nejlepší to ignorovat. Stejně si na to neviděl, tak klidně mohl žít v blažené nevědomosti.
"Ty se narodila jinde?" Zamrkal překvapeně a hned ho napadlo, že by to tam rád viděl, ale slíbila mu tuhle dlouhou procházku na jindy a měla i velmi rozumné argumenty, ve kterých tak trochu viděl sám sebe. Také nechtěl rodiče děsit tím, že bude dlouho pryč, aniž by věděli, že je s někým spolehlivým. Táta mu sice dal povolení k toulkám, ale i tak by to mohlo být už trochu moc dlouho. "Ano," odsouhlasil jí tedy její slova a pak...
Pak už zmateně prskal žlutý sníh pryč tak vehementně, že se u toho i poslintal. Fuj a ble mu celkem jako vysvětlení stačilo, ale vlčice se do toho dala i o dost obšírněji a on cítil, jak mu tuhne krev v žilách. No. To byl vážně hnus. Co za blbost, to zase vyvedl. Moc dobře věděl, co z něj samotného teče, když na to dojde a asi mi to mělo dojít. A tohle snědl místo toho, aby se napil špinavé vody. Přímo z bláta do louže. Doslova.
Polil ho takový stud, že to ještě v celém životě necítil. "Vždycky, když nad něčím dost nepřemýšlím, dopadne to takhle!" Zaúpěl. "Odteď už nikdy nepřestanu přemýšlet," pronesl odhodlaně a rozklusal se poslušně za ní. Nechápal, jak se mohla tak culit. Však to bylo hrozné! Odporné! Byl jí snad pro smích?
"Derilliano? Mohla bys... Nikomu o tom neřekneš, že ne? Bude to naše tajemství," ne snad, že by to bylo méně zostuzující, když to budou vědět jen oni dva, ale... asi bylo. Tak trochu se ale bál, že upovídaná vlčice to vyzvoní každému, koho odteď potkají. A to znamenalo, že by o tom během chvíle věděla celá smečka! A jí by to přišlo jen legrační, zatímco jeho by samými rozpaky sžíraly plameny pekelné. Proto se raději prozřetelně ozval s tím, že si to nepřeje.

"A teta Litai? Ta je také jedinečná?" Doptal se na další vlčici, která dle něj mohla mít nestandardní kožíšek. Také měl barvu, kterou viděl na květinách, ale na vlkovi ne. Její spánkovou situaci jí stále ani trochu nezáviděl, ani nepřál, ale už jen chápavě pokýval hlavu a nechal to být.
Raději se zajímal o ty hry a byl trochu zklamaný. Slíbila mu něco mooooc zajímavého, ale zároveň to zamluvila hledáním vhodného místa. A on byl celkem chytré vlče, takže se mu v hlavě začal rodit zárodek pochybností. Ale rozhodl se jí dát šanci to nějak zachránit a jen jí to odkýval. Jako že jo a že se bude těšit. Kvůli jeho čumáčku se to koupání nakonec trochu protáhlo a stejně měl pořád nazrzlý obličej. "Možná mi to zůstane," zamumlal nakonec. A možná to ani nemělo nic společného s blátem. Neviděl sám sebe už pěkně dlouho, takže se klidně mohlo kde co změnit. Byl ostatně už i o dost větší, než se pamatoval.
Spokojeně se otřásl, když jim teplým vzduchem vysušila kožíšky a zapsal si za uši, že o tomhle by měl říct Kasiovi. Ten o vzduch tehdy projevoval největší zájem a měl by vědět, jak užitečný umí být! On sám ho najednou chtěl ovládat, aby si mohl udělat teplíčko kdekoliv, kam vleze. To by bylo blaho!
"Chci se ještě podívat do světa," sdělil jí nakonec, po krátkém přemýšlení. "Byl jsem s tátou na louce, kde jsme ulovili králíka. Pak u červeného jezera. Na louce s velikými kameny. U téhle řeky. A pak v Močálech," sdělil se jí se svými cestovatelskými zkušenostmi a zadíval se na ni. "Ukaž mi jakékoliv místo, co se ti líbí, prosím." Vybídl ji a maličko se zarazil na místě.
Měl zízeň, ale vůbec se mu nechtělo pít tu zkalenou vodu, ve které se ráchali. Navíc pořád vodě z řeky vůbec nevěřil a tak hledal záchranu v okolí. U těch několika málo posledních kupek sněhu, co tu ještě zůstávali a krčili se před deštěm, který je měl definitivně smýt z povrchu zemského. Většina byl už taky špinavá od hlíny, ale jedna ne. Jen byl tak podivně žlutá... Už to dřív několikrát viděl, ale právě teď ho napadlo se zamyslet nad tím, čím to asi je. Možná je to jiný sníh? Ta barva byla dost divná, ale... Když mohla mít Derian modrý kožich, proč by nemohl být sníh žlutý? A protože se měl tu zpropadenou žízeň, prostě z té žluté hromádky ukousl, jak to měl v zimě ve zvyku, když měl moc sucho v tlamičce. Vzápětí se zhnuseně ušklíbl a vyplázl jazyk i s tou žlutou hrudkou na něm. "Ah, co to je?" Postěžoval si a zadíval se na Derian, jako na nějakou svou poslední záchranu.

>>> Sarumen

"Takže je to jedinečné?" Ujistil se. Když šlo o její kožich nebyl si totiž úplně jistý. Byla to jedna z prvních věcí, co ve svém životě viděl, takže to původně považoval za normální. Ale pak žádného jiného vlka takových barev nepotkal, takže si začal myslet opak. A asi si to myslel správně.
Pak se zase nadšeně rozpovídala. Dobré, na to už si zvykal. A čas od času se jeho ocásek pohnul, když se mu ten či onen nápad líbil. "Stejně to musí být hrozné, když nemůžeš v klidu spát," zamručel, ačkoliv opravdu oceňoval užitečnost toho "lehkého spaní". On by asi raději umřel, než být věčně nevyspaný!
"To opravdu existuje? Hry v leže?" Zeptal se a konečně se mu pořádně rozzářila očka. "To by mne bavit mohlo," uznal a hned ji přeměřil zkoumavým pohledem. "Takže, co je to za hru?" Chtěl si to hned zkusit. Sice nebyl nijak zvlášť podnikavé dítko, ale když se zdálo, že je blízko k tomu, aby objevil nějaký svůj koníček, byl přeci jen celkem nadšený.
Koupel v rozvodněné řece se tedy snažil odbýt co nejrychleji, aby se zase mohli věnovat vymýšlení aktivit pro něj. Jenže ejhle. Z nějakého důvodu mu pořád zůstávalo bláto na nose. Ať si tlapkami obličej třel, jak chtěl, ta hnědá z chlupů nechtěla pustit a on na to bezradně koukal a nevěděl, co si o tom má myslet. Mohlo bláto přebarvit srst?

Hleděl na velkou vlčici, sledoval jak se jí pohybuje tlama a nakonec učinil velký objev. Sice ve smečce namají někoho, jako je Lylwelin, ale zato mají dva ukecané trumbery. Na to rozhodnutí, jestli je to lepší nebo horší uspořádání věcí, si však ještě nechal nějaký čas a mírně prkenně se na ni usmál. "Asi nejsem, jako všichni," pokrčil ramínky a zamyšleně sledoval její zadek. Nebo spíš tu ozdůbku, co jí na něm poskakovala. Svého vnitřního puberťáka ještě nenalezl.
"Tyhle hry ne," odsouhlasil jí to. Všechno to zahrnovalo kopu pohybu a on přitom tak rád jedl a spal! "Neexistuje soutěž ve spaní? Nebo v jedení?" Zeptal se mírně přihlouple, ale pak potřásl hlavou. "Nebo něco, u čeho se nemusí běhat a škodit ostatním?" To by úplně stačilo. Být člověkem, asi by byl ukázkovým milovníkem počítačových her, ale takhle ani nevěděl, že něco takového existuje. Ale pořád tu byly různé alternativy, se kterými ho nikdo neseznámil. Třeba slovní kopaná, nebo něco takového!
Zpět ale k jejímu prapodivnému tělu. "To doufám, ne," pronesl na závěr jejího monologu. Byl spokojený s tím, jak vypadal, nechtěl nějaké nepřirozeně barevné drápy, nos a ani oči. Doufal, že se připojí ke skupince těch, co mají přirozenou barvu očí po celý život. A že takových potkal už dost, takže to snad nebylo tak vzácné a mohlo se mu to splnit.

>>> Tenebrae

Vlčice se očividně rozhodla mu vrátit stejnou mincí a chvíli na to, všechno studilo a lepilo i jeho. A on tam dřepěl, nechal ji, ať se mstí a litoval toho, že se vůbec kdy pokoušel být zábavným a hravým vlkem. Žádnou legraci v tom neviděl a... "Nechci," přiznal, připomínajíc zmoklou slepici, nejen mokrou srstí ale také tím útrpným pohledem. "Jen jsem to zkusil, jestli mne to bude bavit," vysvětlil jí, doufajíc, že tak zmírní její potenciální hněv. Ale překvapila ho, protože místo toho, aby mu dodatečně vyprášila kožich, začala brebentit dost podobným způsobem, jako to uměl strejda Newlin.
"Já... Kenai... Noktisiel a Wolfganie...Eh...Ne prosím, už žádné hry," dostával ze sebe postupně, do toho jejího kolovrátku a žasl, kde se v ní ta energie bere. "Ne nechci," popřel, že by chtěl dostat vynadáno, kdo by také chtěl, že? Nějak si to neuměl představit. "Omlouvám se," cítil se tak nějak povinen omluvit za své neuvážené chování, kvůli kterému teď byla špinavá a mokrá. "Už to nikdy neudělám," slíbil jí, ale především také sobě. Rošťárny prostě přenechá ostatním. Takovým, které pak netrápí, že někomu zmáčeli kožich a přidělali mu tak kopu starostí navíc.
"Ano prosím," přijal pro změnu její výzvu k tomu, se jít umýt. On to potřeboval už od návštěvy Maharu, pořád mu přišlo, že z něj táhnou močály, potom, jak se málem utopil v tom bahně. A teď ho ještě vytrestala tahle vlčice. Právem, samozřejmě. Plně to respektoval. Zasloužil si to.
Vykročil tedy, aby ji následoval k nejbližšímu vodnímu zdroji, kde ze sebe budou moci smýt špínu. Zdálo se, že i další teta z lesa je moc milá osoba. "Vážně tu nemáme nikoho, jako je Lylwelin?" Napadlo jej a zadal si za úkol, co nejdříve poznat zbytek smečky. Teď jej ovšem na jazyku pálila zcela jiná otázka. "Derilliano? Proč máš modrý čumák?" S modrým kožichem se smířil, ostatně byla to jedna z prvních věcí v jeho životě, co spatřil, ale když ji teď viděl více zblízka, podivoval se nad tou zářivou barvu její nosní houby. "A drápky?" U jiného vlka nic takového neviděl. Všichni měli tyhle části těl černé jako noc. Včetně něj. Až tedy na tu malou světlou jizvičku na čumáku, o které sám nevěděl, že ji má.

Bezcílně bloumal lesem a doufal, že narazí na někoho mimo tu příliš velkou skupinku vlčat a jejich dvou maminek. Tedy on ještě nevěděl, že jim tu jedno vlče přibulo, ale to byla asi jen otázka času. Nicméně zatím bloumal marně a začínalo na něj zase lézt spaní. Tentokrát se ale rozhodl jít proti své přirozenosti a odolat tomu. Vlastně při všem tom cajdání dost přemýšlel. O tom, jak je jiný. Samozřejmě, každý byl nějaký a bylo to v naprostém pořádku, toho si byl vědom. Ale. Možná by měl zkusit být trochu odvázanější? Třeba by to opravdu byla zábava. Pořád jen nemyslet na to, co by se mohlo stát a dělat si, co na mysl přijde? Třeba by ho pak měli ostatní raději? Tak jako Maričku? Ne, že by žárlil na to, kolik sestra dostává pozornosti, ale nebylo by hezké, aby se vlci kolem něj cítili uvolněně a v pohodě a ne v tenzi z toho, jaký je podivín a mudrlant?
Rozhodl se, že tomu dá šanci. Na chvíli na nic nemyslet a dělat hlouposti. Přesně tehdy mu do oka padla ta vlčice s modrým kožichem, kterou viděl někdy před dávnými časy, když ještě ani pořádně neuměl mluvit. Pořád neznal její jméno a ani nevěděl jaká je. Zamyslel se nad tím, co by asi udělalo jiné vlče v jeho věku. Nějaké hravé a impulzivní. Hádal, že nějakou lumpárnu. Na jejich vymýšlení ale neměl moc uzpůsobený mozeček, takže ho nenapadlo nic moc lepšího, než zneužít zatím ještě všudypřítomný sníh.
Jak se k ní potichu zezadu plížil, podobně, jako když pomáhal s lovem králíka, samozřejmě začaly naskakovat nejisté myšlenky. "Co když se bude zlobit? Co když jí vyleká moc a ona si ublíží? Co když si ublíží on?" Ale ne! Zakázal si přeci být tak úzkostlivý! Zakázal! Zapudil ty obavy teda do pozadí, ač se při tom cítil nadmíru provinile a pak s vypísknutím začal zadníma nožkama tu tající břečku kopat nebohé Derian na záda. "Budeme hrozně špinaví," projelo mu hlavou, ale zakroutil hlavou. Žádné přemýšlení. To se ale snáz řeklo, než udělalo.
Nikdy nic takového neudělal, takže vůbec netušil, co bude následovat. Bude ho po zbytek života nesnášet? Ne, vůbec si to dělání lumpáren neužíval. Vážně to asi nebylo pro něho. Ale už to udělal a teď na vlčici mírně zaskočeně zíral a čekal, co z toho všeho vzejde. Dostane vynadáno? A co máma, jestli se dozví, že bezdůvodně kope bahno na členy smečky?

"Dva. Bratra a sestru," odpověděl spořádaně na Sigyho zvídavou otázku a pak mírně znejistěl. "Já na hry moc nejsem," přiznal se staršímu vlkovi s hendikepem, který málokdo chápal, a pak už jen mohl vyhlížet příchod Litai a její společnosti. Zdálo se, že rudosrstá vlčice se s jeho zachráncem zná, což věci trochu ulehčovalo. Na její otázku plnou obav pak dost sáhodlouze odpověděl Sigy. Dokonce elegantně zamlčel to, jak se vlček málem utopil v bahně. Byl mu za to vděčný a přičetl mu k dobru další bezvýznamné plus. Takže během toho, co hnědý mluvil, on jen souhlasně přikyvoval a víc se nemusel nějakým mluvením obtěžovat.
Nicméně pak se začal rozhovor stáčet k tématům, která mu nic neříkala, a u kterých být nemusel. A ani nechtěl. Když si mohl vybrat, raději by se ztratil v rodném lese, pokusil se najít někoho z rodiny a pak se vydal hledat bratra... Vlk ví, co tam venku vyváděl. Nechtěl se ale neslušně vytratit a bez vyslovení svých posledních díků, zároveň jim ale nechtěl skákat do řeči, tak jen natáhl krk a opatrně kousnul Sigyho do kožichu. Jen trošičku, aby na sebe upozornil, bolet to rozhodně nemohlo.
"Děkuji ti za všechno. Slíbil jsem Biance, že za ní přijdu, takže se třeba ještě uvidíme," zahleděl se na něj a donutil se k dalšímu tomu jeho neohrabanému úsměvu. "Teď půjdu, když mne omluvíte," pohledem si řekl o povolení u všech přítomných, co k tomu měli co říci, a pak se pomaličku pustil do hlubin lesa. Trochu ho znervozňovalo, že matku, sestru ani otce necítil. Ale zato tu byly tetičky a Kasius. A taky někdo, koho neznal. Chvíli váhal, že by mohl vyhledat jejich společnost, ale nakonec to zavrhl. to bylo trochu moc vlků pohromadě a on byl celý urousaný po všem tom dobrodružství. Jako mnohem lepší nápad se zdálo, strávit čekání na návrat rodinky, třeba očistou svého kožíšku. Bahenní koupel na něm byla pořád trochu znát a ta zaschlá hlína vážně nebyla něčím, co by si vlk přál. Dal se tedy do hledání nějakého z jezírek. Sice se mu moc nechtělo, se znovu zmáčet, ale musel si holt vybrat. Buď mokrý nebo čistý

>>> Tenebrae

Dorazili brzy. Kenai cítil, jak jej obepíná vůně rodného lesa a do duše se mu navrací ten prazvláštní klid, který byl pravděpodobně schopný cítit jen zde. Miloval i to ticho, které teď ovšem Sigy narušoval svým voláním a nebyl tak úplně sám. Zdálo se, že poblíž je ještě nějaký jiný cizinec. A nikdo domácí se zatím nepřihrnul. Zůstával ale klidný. Byl doma. Co by se mu tu tak mohlo stát.
"Vede nás velký černý vlk s bílými odznaky," opět se cítil poněkud zahanben tím, že nezná jméno svého alfy. Ale potkal ho jen jedno a krátce a bylo to už dost dávno. Ani s ním nemluvil a teď ho napadlo, že by to měl brzy napravit. "Pak jsou tu táta a máma. Další tři vlčata. Tety Litai, Maple a Darkie. Strejda Newlin. A vlčice s modrým kožichem," ta se mihla v úkrytu spolu s alfou a věděl o ní zhruba tolik, co teď pověděl. "To jsou všichni, které znám," dodal. Pravděpodobně jich bylo víc, ale za tu dobu, co tu byl s nimi ještě neměl tu čest. Asi se nebylo čemu divit, když bůh ví jak dlouho trčel u Života.
Nebyl si jistý, co dál dělat. Možná by měl jít zkontrolovat toho cizince? Ale co s ním asi tak zmůže, že? Výrostek jako on musí vzbuzovat respekt už z dálky. Heh. Brzy ale zacítil známou vůni a maličko zavrtěl ocáskem. Zdálo se, že Litai v lese byla! A snad se o všechno postará. A on by jí mohl pomoci. Sám se na to necítil, ale být pomocníček, to se zdálo jako schůdná cesta.

//Lau hranice oblejzá pokaždý, když je v močálech Not Fair :D

>>> Mahar

Sigy byl očividně vlkem činu. Kenai nevěděl, zda to obdivovat, nebo kritizovat. Nakonec se rozhodl pro kompromis a nedělat ani jedno. "Nevím, jak se náš les jmenuje. Ale když půjdeme podél téhle řeky, dojdeme tam. Tím jsem si jistý," donutil se k tomu zformulovat pro jednou slůvka do souvislých vět, neb tušil, že cokoliv polovičatého, by mohlo vést k nedorozumění a on tu nechtěl bloudit ještě za týden.
"Myslím, že ne. Nemáme tam nikoho, jako je slečna Lylwelin," sdělil mu svou domněnku. Ale jistý si být úplně nemohl. Nikdy nebyl u toho, když přes hranice přišel cizinec. Ale Sigy přeci vedl jeho a měl dobré úmysly, takže by na něj měli být určitě hodní. Jaká je pravda, to asi zjistí brzy.
Pak jim hnědý vlk vyčaroval most přes řeku. Magie uměla být opravdu užitečná a on se začínal celkem těšit, a ji bude moci také ovládat. To bylo ale asi ještě daleko. Když Sigy řekl, že je to bezpečné, rozhodl se mu důvěřovat a vešel na mostek relativně poklidně. Někdy v jeho středu se ovšem zastavil a zavětřil, přičemž se zamyšleně zadíval na obzor. Do míst, kde byla ta louka s velikými kameny. "Byl tu můj bratr," zamumlal si a chvíli si hrál s myšlenkou, že by spíš měli jít zjistit, co tu ten ňouma dělal a kam šel, ale asi bude lepší, když na tuhle výpravu vytáhne raději někoho ze své smečky. Proto rychle docupital na druhý konec a trpělivě počkal, až si hnědáček odloví tu rybku. Také by chtěl umět lovit tak suverénně jako on. Ale všechno má svůj čas.
A právě teď nastal ten nejhodnější k tomu, vklouznout do jeho rodného hvozdu a shánět se po známých.

>>> Sarumen

Zničehonic se zjevil Sigy, na kterého čekal tak trochu jako na smilování boží. Pochválil ho, za tu ulovenou myš, takže snad nic špatného neprovedl a upřímně. Dost si oddechl. Nerad by zapříčinil nějaký svár mezi smečkami kvůli nanicovaté myši.
hnědý vlk se mu celkem rozsáhle sdělil se svými plány, na což měl vlček jen jedinou odpověď. "Dobře. Ale stačilo by mi vyvést jen z Močálů," zabroukal. Sigy se s ním nemusel přece táhnout až k nim. Byl přesvědčený, že by bez problémů trefil. Ostatně, dělal si ty značky. Domů už se ale těšil a s doprovodem tam asi bude rychleji a bezpečněji. Proto se nijak přehnaně nekroutil a jen vrhl další nejistý úsměv na Biancu. "Uvidíme se," slíbil jí a doufal, že nelže. Nerad by ji neúmyslně vodil za nos. Ale pořád tu byla ta možnost, ve kterou doufal Sigy. Totiž to, že se vlčička brzy vrátí ke své rodině. Tak jako on.
"Ahoj. Nashledanou," zaborukal první k malé a druhé k velké vlčici a rozcapkal se za svým průvodcem skrze blata. Celkem se těšil, až budou někde, kde se nebude muset bát šlápnout vedle.

>>> Tenebrae

"Určitě to brzy zvládneš taky," pověděl jí věcně. Byla ostatně taky vlk a vlci se živí tím, že loví. Být vlk, co neumí lovit znamená... nebýt. Nebo nezdravě záviset na svém okolí. Nedovedl si představit osobu, co by chtěla nic neděla a jen parazitovat na ostatních. A byl si celkem jistý, že Bianca taková taky není. Mila na to taková moc miloučká. Ta se určitě bude chtít všem zavděčit, než aby jim byla na obtíž.
On sám pociťoval příjemné zadostiučinění, když se mladší vlče pustilo do jídla. Konečně se zvládal starat o ostatní. Sice jen o vlče, ještě menší, než je on sám, ale to se brzy změní. Věděl to. Byla jen otázka času, až vyroste a zesílí natolik, aby se mohl starat i o mámu s tátou a vrátit jim jejich péči o něj.
"Ne, já jedl ráno. Jen jez," vybídl ji, když mu nabídla půlku z té jednohubky. I kdyby přijal, asi by ani necítil, že něco snědl, tak proč to brát někomu, komu to zaplnilo celou půlku bříška, no ne? "Chytil jsem ji pro tebe," dodal a pak se rozhlédl kolem. Slunce zase zapadalo a jeho napadlo, že by se měl opravdu vrátit domů. Bylo ale neslušné vytratit se, aniž by něco řekl místním dospělým a zároveň jim nechtěl narušovat jejich piknik, takže dál trpělivě čekal a marně se snažil vymyslet, co by měl s Biancou dělat teď. Jeho společenský skill byl dost omezený. A navíc si neuměl ani hrát. Musel být celkem hrozný společník.

Byla dost blízko, když vystrčil hlavu ze sněhu. Asi ho šla zkontrolovat. Naštěstí si ale vaz nesrazil a teď se mohl nechat zahrnovat jejím obdivem. Sice nebyl jako Marion a nevyžadoval pozornost za každou cenu, ale ocenění dobře odvedené práce jej skutečně hřálo na dušičce. I ocáskem si ve sněhu maličko zaplácal.
"Jha, nevhim. Shlyšhel sm ji a zkshil tho," cedil přes stále pevně sevřené zuby. Nechtěl, aby mu zvířátko uteklo, dokud se nedozví Biančin rozsudek. A ten byl takový, že přídavek by si klidně dala. Pokývl tedy hlavou a zašilhal očima ke kořisti, kterou držel v zubech. Zabít. To byla součást lovu a on by se nemohl chlubit tím, že umí lovit, kdyby to nedokázal dokončit. Když chtěl nakrmit kamarádku, musel pro to něco obětovat. Takový byl koloběh života. A on byl velmi pragmatický vlček. "Dobvže."
Proto s ničím moc víc neváhal, vyhodil tvorečka vzhůru a zatímco se plácal ve vzduchu chytil ho o dost šikovněji do zubů. Tentokrát za krk, se kterým čelisti neměly žádnou velkou práci. Chuť čerstvé krve už znal, takže jej nijak nepřekvapila. Napadlo jej jen to, že je dobře, že malá vlčice sní něco čerstvého a teplého. I když je to jen taková jednohubka.
"Bolí to?" Jeho bolelo, když dostal kamínkem do čumáčku a spustila se mu červená. Ale mrtví snad nic necítí, ne? Nemohl ale přeci litovat malé myši! Natáhl tedy krček dolů k vlčičce, aby si mohla jídlo převzít. A doufal, že se odněkud nepřiřítí Lylwelin s blesky metajícími z očí, aby mu vyprášila kožich za to, že jim tu rdousí hlodavce.

Od smutku k radosti a od ní zase k nejistotě. Biančiny emoce byly očividně fanynkami horské dráhy. Nechtěl, aby byla zase zničená a tak rychle navrhl řešení. "Tak první přijdu já za tebou a ukážu ti cestu. Nikdo už se ztrácet nebude," rozhodně neměl v plánu ji nechat bloudit, kvůli tomu, aby se spolu mohli kamarádit. A on byl ten starší a snad i rozumnější a zodpovědnější, takže bylo správné, aby to nějak zařídil.
"Popravdě nevím ani to, jak se jmenuje můj les," přiznal poněkud neochotně. "Ale stačí se kohokoliv zeptat. Sigy nebo Lylwelin ti to určitě rádi povědí," pokusil se ji uklidnit. Lylwelin možná méně ochotně, ale neexistoval důvod, proč by jí to nemohla říct. A Sigy. Ten se zdál být otevřený víc než dost.
Pak se zastříháním ušima zpozorněl a ohlédl se za tichým šramotem, který se ozýval ze sněhu. Jako by si to nějaké malé nožičky pelášili nějakou neviditelnou chodbičkou. Sice nevěděl, jestli má Bianca ještě v bříšku místo, nebo už je úplně zasycená divočákem, i tak to v něm ale probudilo ty lovecké pudy. Chtěl splnit, co slíbil. A zkusit, co svede nebo nesvede. Gestem ji tedy vybídl, ať je tiše a sám se pomalu začal plížit k místu, odkud to vycházelo. Přesně tak, jak ho to Litai a táta učili na té louce. Vážně nesnášel, jak mu ten sníh skřípe pod tlapkami, ale zdálo se, že hlodavec zatím nic netušil.
Jak má ale chytit něco, co je pod sněhem? A nebude to vadit? Tohle nebylo jeho území. Ale. Myší tu přece musí být tisíce. Chvíli nad tím zapáleně dumal, když se tvoreček pod bílou peřinkou dal zase do pohybu. To jako by sepnulo ten správný spínač a on se tím největším skokem, kterého byl schopen, vynesl do vzduchu a pak pěkně po čumáčku hodil šipku dolů, do míst, kde tušil svůj mrňavoučký cíl.
Úplně bezbolestné to tedy nebylo. Ucítil nejen náraz do povrchu, ale i to, jak mu studený sníh leze do tlamy i čumáčku a škrabe jej na skráních. Ale úplně na zem se naštěstí neprobořil, což samozřejmě propočítal předem. On přeci nic nedělá bez rozmyslu.
Chvíli tam tak v tom sněhu trčel, se zadkem ve vzduchu a předkem zahaleným v bělobě, než se konečně převážil na bok a ze zajetí studené pokrývky se vymanil. V zubech vítězoslavně svíral ocásek pištící a svíjející se myšky. Částečně to asi bylo dílem štěstí a náhody, ale chytil ji! Sice ho trochu bolelo za krkem, ale chytil ji! Měl radost a konečně Biance věnoval jeden opravdický sluníčkový úsměv. Jenže, co teď s tím? Lov by měl ostatně skončit smrtí kořisti, ale... Jak se to dělá? Když lovili tehdy na louce, dorazil už k hotovému, když se králík nehýbal a jen mu na kožichu zasychala čerstvá krev. Vzhledem k tomu, že Litai měla tehdy tlamu od toho samého, asi to souviselo. A asi i se zuby. Ale... Vážně měl to zvířátko jen tak překousnout? Zvlášť, když ani neměl hlad?
"Hcešh ešthě ist?" zeptal se své nové kamarádky, zatímco se snažil myš nepustit a tázavě zamrkal. Jestli nechtěla, nebylo by zbytečné promarnit ten živůtek? Vyřešil by tím i tu nejistotu z toho, jestli vůbec může chytat něco, co náleží jiné smečce. A hlavně. Co mladičká vlčice na jeho výkon říká? On sám byl na sebe momentálně dost pyšný.

Přiznala se ke svému smutku, což považoval za... chválihodné. On sám by to asi jen tak neudělal. Nepřiznal by, že je smutný, že ho něco bolí, nebo že potřebuje s něčím pomoci. Možná by se měl něčemu přiučit i on od ní. Byla zároveň ale už druhým vlčetem, co ho během chvilky začalo nazývat kamarádem. Jako by to snad bylo tak jednoduché! Ale? Ale co když bylo, jen on v tom viděl velkou vědu? A kamarády chtěl, o tom žádná. Jen. Byl by vůbec dobrý kamarád?
Zase mu to hlavičkou trochu moc šrotovalo. Ale nakonec si do obličeje vtlačil jakýsi křečovitý úsměv. Sám nepřicházel, ale tušil, že by se měl v tenhle okamžik usmívat. "Můžu být tvůj kamarád," řekl poté. Neslíbil že bude, ale že může. Do budoucnosti přeci neviděl. "Opravdu odtud bydlím jen kousek." I kdyby se vrátila ke své pravé rodině, také nemohla být moc daleko. Vlče jejího věku a rozměrů by samo moc daleko od rodné hroudy dojít nemohlo. "Můžu tě navštěvovat. Když bude mít Lyl dobrou náladu," vrhl pohled do míst, kde se bavili dospělci. Projevovala se dost teritoriálně, takže by asi neviděla moc ráda, kdyby si sem chodil jen tak na procházku. "Nebo se můžeme potkávat na půlce cesty," dodal reálnější možnost. K nim do lesa ji zvát nechtěl, dokud neznal názor ostatních. To se neslušelo. Nebyl přeci jen jeho.
Stejně ale předpokládal, že jakmile se Bianca shledá s bratrem a pozná místní vlky lépe, už tu potřebu, kamarádit se zrovna s mudrlantem, jako je on, mít nebude.

Kenai šel a snažil se uklízet, když to tomu Sigymu slíbil a přitom vnímat ty dvě různorodé vlčice. Lylwelin naštěstí příliš pozornosti nevyžadovala. Bianca to ale celkem vynahrazovala. Nechala se ovládnout nadšením z toho, že myš zná a hned jej začala obdivovat, za jeho schopnost něco takového ulovit. Byla při tom hrozitánsky roztomilá a vůbec ji nechtěl kazit radost, ale na lhaní a neurovnání nedorozumnění on vskutku nebyl. A tak šel s pravdou ven. "Já vlastně nevím, ale když to nezkusím, tak to nezjistím," vysvětlil jí, jak se to ve skutečnosti má.
Naštěstí nebylo potřeba, aby se o to pokoušel hned teď, protože Zlatavá vlčice přinesla maličké kus masa z hlubin místního úkrytu. Kenai se tomu v duchu usmál, tvářičku měl ovšem stále jako z kamene vytesanou. Jeho schopnost vyjadřovat své emoce byla prostě někde na bodu mrazu. Radost z toho ovšem měl. Bianca s naducanými tvářičkami byla ostatně mnohem lepší než plakající a vystrašená Bianca. A dokonce si mlaskala.
Pak se vrátil Sigy a začal s Lyl něco řešit. Asi nějaké dospělácké věci. On neměl problém s tím, trpělivě dohlížet na mladší vlče. Vlastně mu to vyhovovalo. Konečně se cítil nějak užitečný. Ne jako ten, co jen čeká, až mu otec uloví králíka a maminka mu umyje špínu z obličeje...
"Já se neztratil. Vím celkem přesně kde jsem," pohlédl na ni, když s plným bříškem začala pokládat otázky. "Žiji ve smečce nedaleko odtud," pokývl hlavou přesně tím směrem, kde svůj domov tušil, a když se vrátil pohledem k ní, překvapeně zastříhal ušima. Vypadala jinak. Co to bylo? Chtěla zase brečet? Kousla se do jazyka? "Jsi smutná?" Vzpomněl si, že podobný výraz měla tehdy Marička, když se uviděla v odrazu a zjistila, že vypadá jinak než on a Cass. Záhy si v hlavě vrzil pár facek. Ztratila se své rodině. Umřel jí někdo blízký. Samozřejmě, že je smutná. Ale snad se brzy zase shledá s bratrem. A on by měl taky. Přišlo mu, že jej neviděl celé věky.