Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To, že se velký vlk usmíval. trochu situaci zlepšovalo. Byl to takový záblesk naděje v černočerné tmě plné utrpení. "Morf," zopakoval po něm tak trochu jako zhypnotizovaný. Znělo to jako zkrácenina, ale nebyl ve stavu, kdy by se o to víc zajímal. "Dobře," odkýval vděčně, když mu alfa, totiž Morf, slíbil, že Wolfganie nikam sama nepůjde. Hned byl o dost klidnější a konečně se i pořádně nadechl. Neuvědomoval si, jak moc se mu nedostává vzduchu. Přes všechnu tu únavu a vzlyky.
"Ano," odpovídal tentokrát krátce a jednoduše. Pochopil, že svým překotným žvatláním Morfea asi pořádně zmátl, a tak se rozhodl zvolit pravý opak toho, co doteď dělal. "Ne, s Derillianou jsem byl sám. Já byl jsem na jedné procházce už dřív a cítil ho tehdy u té řeky, co teče do Močálů. Chtěl jsem ho pak jít hledat, ale stalo se, co se stalo," tohle se bohužel bez menšího vysvětlování vyřešit nedalo. Doufal, že to zase celé nějak nepobabral. Nerad by ztrácel čas nad dalšími a dalšími nedorozuměními. "A teď jsou všechny řeky větší, než být mají," dodal, když si vzpomněl na zaplavenou Náhorní plošinu i Kopretinovou louku. Díky tomu provázku myšlenek si vzpomněl i na další Sarumenské vlče.
"A Kasius byl venku taky. Toho jsem cítil na té louce před lesem. Je celá pod vodou," hlesl. Proč jen se dělo tolik věcí? Všechno ho bolelo a ještě aby mu pukla hlava! Když mu ale Morf dloubl do nožky, na všechno zapomněl a soustředil se jen na to, aby se zase nerozbrečel. Proč vůbec něco tak hloupého jako bolest existuje? Bolí něco Marion stejně? Doufal, že ne.
"Ta vlčice ji vzala do zubů a škubla. Luplo v tom a pak zůstala takhle plandat," vyprostil ze sebe skrz další slzy, které nahradily ty, jež Morfeus prve setřel. Když mu ale řekl, že jej vezme za mámou a sestrou, rozhodně přikývl hlavou. Chtěl je konečně vidět a vědět, jak na tom jsou. Že se bude moci prospat, to byl tentokrát jen takový malý bonus. "Ano, prosím. Ale... najdete je, že?" Byl si vědom toho, že on sám v tomhle stavu by byl při hledání zbylých vlčat, tak akorát na obtíž, ale chtěl se ujistit, že když ne on, zkusí je najít někdo jiný.

>>> Kopretinka

Spadl mu velký kámen ze srdce, když se konečně ocitl mezi stromy. Tím jeho útrpná pouť ale ještě nekončila. Musel se dostat přeci hlouběji do lesa a najít... Ne. Neměl by jít hned za mámou. A už vůbec jí nesměl vyřídit to, co po něm ta šedivá mrcha chtěla. Maminka by totiž určitě šla. A co když šedivá nebyla sama? Co kdyby mámě ublížila? Kdepak.
Naštěstí mělo ve smečce vše celkem jednoduchou odpověď. Když tě něco trápí, řekni to alfě. A alfa tu právě teď byl. Po třech nožkách poskakující vlček se tedy vydal za tím nejsilnějším pachem v lese. Věděl i to, jakého vlka má hledat. Velkého, černého s bílými znaky a podobně lesklou věcičkou na noze, jako měla máma. Už ho jednou viděl a asi bylo na čase, aby se s ním po roce konečně pořádně seznámil. A hned po něm něco chtěl.
Tahle situace ale nebyla legrace a tak si nezatěžoval hlavičku dalšími hloupostmi a jen co Morfea uviděl, rozhopka se k němu. "P-pane alfo?" Ani nevěděl, jak se jmenuje. To ale nebyl ten důvod, proč se mu hlásek chvěl. Prostě byl už vážně unavený a nakonec mu ty tři funkční nožky selhaly a on se vlkovi zhroutil přímo u nohou, dost možná do něj i narazil. Nit ale neztratil. "Já. Byl jsem s Derian na procházce, ale ztratil jsem se jí... Její chyba to nebyla! Řekla ať se pořádně držím, ale já se nedržel dost," začal vysvětlovat a sám sebou vyhuboval, když si uvědomil, jak odchází od toho důležitého. Znaveně tedy potřásl hlavou, aby si z ní vyhnal nepotřebný chaos.
"Potkal jsem zlou vlčici, co mi řekla, že ublížila Maričce a... Chtěla, ať mámě vyřídím, kde se bude zdržovat. Ale když to mámě řeknu, tak ona půjde, aby se jí pomstila. A co když pak ublíží i jí?" Bylo to, jako by na něj zpětně dolehla tíha celé té smrtící situace, ve které byl, a konečně se mu horké slzy rozkutálely po tvářičce. Zajímavé na tom bylo, že o svém zranění vlastně ani nedutnul. Nijak moc mu nezáleželo na tom, že on sám sotva stojí.
„Nevíte, kde jsou? Je to špatné?“ napovídal toho dost možná víc, než za celý dosavadní život, ale asi se nebylo čemu divit. „A Cassian je také někde venku.“ Poslední slovo pohltily zostuzené vzlyky. Proč jen se jim víc nevěnoval a nehlídal je?Byl přeci nejstarší a nejrozumnější.

>>> Z Náhorní plošiny, přes Středozemku

Vůbec netušil, kolik kilometrů už v tlapkách měl. Ta bolest v noze začínala být dost nesnesitelná a tělo ho bolelo už úplně celé únavou. Už si i myslel, že to bude muset vzdát, když zahlédl ty menhiry. Jedny z jeho udavatelů směru. Známka toho, že už je skoro doma.
Úlevně si oddechl a sebral další síly, o kterých už ani nevěděl, že je má. Vlčí tělo očividně sneslo mnohem víc, než si myslel. Ještě vetší jistotu domova mu dodal i jeden z pachů, co jej pohladil na čumáčku. Cítil Kasia! Toho sice zatím moc rád neměl, ale pořád byl součást té velké Sarumenské rodiny. I to mu dodalo další síly a za chvíli před sebou uviděl první siluety stromů.
"Mami. Marion," projelo mu hlavou téměř plačtivě. A co Cassian? Ten se také někde toulal. Co když ta zlá vlčice ublíží i jemu? Musel o tom někomu říct...

>>> Sarumen

>>> Z Bobřího ostrova, přes Mahtae

Voda jej pálila v ráně na boku, ale to, jak bolela ta noha, se s tím nedalo vůbec srovnávat. A taky pohled na ni byl hrozný. Skoro až nechutný. To jak se při každém skoku volně plácala. Doufal, že velcí vlci budou vědět, co s tím. Pro teď prostě jen zatínal zoubky, aby tu bolest vydržel a hrnul si to kupředu.
Zatím se naštěstí chytal. Zaplavenou planinu si pamatoval moc dobře. Derilliana mu tu ukazovala kouzla a vysvětlovala, jak je voda nebezpečná. A teď. Teď mu ta nebezpečná věc dost možná zachránila krk. Sám by o třech nohou rychleji utéct nedokázal.
Slunce zapadalo a on si pamatoval, že když tudy procházeli, svítilo jim do očí. To znamenalo, že teď, když míří zpět, má jít opět za ním. A tak šel. Vědouc, že má před sebou ještě pěkně dlouhou a útrpnou cestu. Ale on to zvládne. Rozhodně!
Sice slyšel nějaká volání, ale tentokrát jej ignoroval. Měl co dělat sám se sebou a v mysli nedokázal udržet nic jiného, než starost o svou rodinu. Sice se dotyčnému volajícímu v duchu omluvil, ale to byla jen chabá výmluva, proč nechat někoho ztraceného uprostřed rozlehlé pláně...

>>> Přes Středozemku na Kopretinku

Vlčice volila slova, co jej ťala přímo do jeho malého mláděcího srdíčka. Skoro, jako by uměla číst myšlenky. Její oči ji však z ničeho takového neusvědčovaly a bylo to docela jedno. Pevně sevřel čelisti a pracně se postavil na roztřesené nohy. Vykloubenou nožku na zem raději ani nepokládal a hopsal jen o třech. Naštěstí měl vykloubeninu a kousnou ránu na té stejné straně.
"To máš pravdu," uznal, ale nebylo to to poslední, co měl na srdci. Nenechá se tímhle porazit. Už přeci není tak malý a nenaletí na citové vydírání. Sám sobě takové ošklivé věci říkat mohl, ale někým jiným se provokovat nenechá. "Ale chyby jsou od toho, abychom se z nich poučili. A příště to budeš ty, kdo dostane, co si zaslouží." Byla to odvážná slůvka na takového prcka, ale on byl nějakým divným způsobem klidný i v téhle situaci. Sám sobě nerozuměl, věděl, že by se měl chovat pokorněji a prostě se jen tiše odplazit, dokud mohl.
Nicméně aby ta slova nezůstala jen prázdnými frázemi, které odvál vítr, musel to tu dneska přežít. Aby se mohl později vrátit a splnit, co slíbil. Nevypadalo to ale, že by měla Derian v dohledné době dorazit a zachránit ho a tak si musel poradit sám. Popravdě, byl sám sebou celkem znechucený, že na ni vůbec čekal. Jeden plán už ostatně měl.
Využil toho, jak ho vlčice svými kroky tlačí před sebou a začal si to pomaličku couvat k vodě za svými zády. "Ne," s odchodem vážně pomoct nepotřeboval…
Opět se ocitl na břehu rozvodněné řeky a tentokrát se do ní ze strmého srázu skutálel zcela cíleně a dobrovolně. Ani proudu se nebránil a nechal jej, aby jej co nejrychleji odnesl co nejdál od smrtících čelistí té odporné potvory. To, že ublížila jemu, bylo ohavné, ale to, že vztáhla ruku na jeho sestru a chtěla ji vztáhnout i na jeho matku, to bylo jednoduše neodpustitelné. Lylwelin, která na vlčata vrčela, byla najednou na jeho žebříčku hodnotných závratně vysoko.
Musel rychle domů. Najít maminku se sestřičkou a ujistit se, jak jim je. Věděl akorát to, že mrtvé nebudou, když jim měl vyřizovat pozdravení. Což byla malá úleva, ale aspoň nějaká. Proto hned, jak se vyškrábal zase na druhý břeh, rozklopýtal se směrem domů. Pevně věřil, že Derian si poradí a napadne ji hledat ho zase doma. A spoléhal i na sebe a svůj orientační smysl. Určitě trefí!

>>> Přes řeku na Náhorku

Sotva jeho hlas pohasl, skočila mu do cesty šedivá vlčice s utrženým uchem. Nebyl z těch, co by hned předpokládali, že jizvy a podobné věci značí záporáka, ale její žádost o to, aby zmlkl, nezněla zrovna mile a on instinktivně stáhl ouška k hlavě. Než však stihl celé gesto dokončit a vycenit na ni zoubky, ležel na zemi a měl její mnohem větší zuby zakousnuté v boku. Bolelo to o dost víc, než když jej u Života trefil do čenichu kámen. Dokonce víc, než když jej voda vrhla proti kameni. Uniklo mu napůl bolestivé a napůl překvapené zakňučení. Takové zacházení opravdu vůbec nečekal. Ne bez sebemenšího varování. Nebylo to fér. Naučil se tak však novou lekci. Svět asi moc fér není.
Přesto mnohem víc trpěl tím, co vlčice říkala, než tím, co mu dělala. „Co jsi udělala mé sestře?“ Ano, to bylo to jediné, co jej zajímalo. Vždycky se o ostatní staral více než o sebe. A jeho malé sestřičce někdo ublížil? A on o tom ani nevěděl? Co to byl za bratra? Spíš než strach jej tedy popadl smutek a hněv a začal se pod ní svíjet jako žížala, kopat nohama a kroutit krkem ve snaze, jí ten kousanec aspoň trochu oplatit, bohužel ale asi věděla, co dělá a on na ni prostě nedosáhl. Místo toho jej čekal další bolestivý zážitek, který mu vehnal slzy bolesti do očí. Dárek pro maminku.To bylo teda moc pěkný.
Znovu bolestivě zaskučel, tentokrát o něco hlasitěji. Vůbec nerozuměl, proč to tak bolí a proč mu nožka nejednou tak divně plandá a neposlouchá ho. O to frustrovanější byl. Pořád tak slabý! I na to aby ochránil sám sebe, natož někoho jiného. „Co jsi udělala Marion?“ Zeptal se znovu, když jej od sebe odkopla a on ji teď se zlobným pohledem a slzami v očích bez pohybu sledoval.
Věděl, že by měl vzít nohy na ramena, dokud může, ale chtěl svou odpověď. Tak moc, že ignoroval vše ostatní, co řekla. Domyslel se, že ho nezabije, když ho "jen" mrzačila a chtěla, aby doma vyřídil pozdravy, tak co.
A možná. Možná by ji tu mohl udržet dost dlouho na to, aby přišla Derilliana a pořádně s ní vymetla podlahu. Tak nějak automaticky považoval všechny členy smečky za takové malé superhrdiny.

Prý za chvíli zase půjdou domů. Slyšel to rád i nerad. Tohle cestování v něčem doprovodu ho celkem bavilo, i když byl jinak ultimátní lenoch. Ale také se těšil na Sarumen a jeho pohodlí. A navíc. "A co to místo, kde si lehneme a budeme hrát hru vleže?" Něco takového se přece původně vydali hledat, ne?
"Život umí měnit barvy?" podivil se. O takovou informaci, se bůžek teda nepodělil. Ale uznal, že to je celkem zbytečná věc, kterou se netřeba chlubit. Bez estetiky se dalo žít celkem v pořádku. Ale zdálo se, že své využití to u některých marnivějších vlků asi najde. Derian byla důkazem. "Co je to oheň? Život nám ukázal nějaké štiplavé jiskřičky. Ale to je všechno?" Souhlasil s tím, že tahle magie se mu také zrovna nelíbila, ale od té doby, co je Život propustil už viděl kopu různorodých využití všech těch magií, se kterými se Život neukázal. Tak proč ne i oheň, že?
Pak si zapsal za uši nové slovo. Most. Divné, ale aspoň krátké, na rozdíl od jména modré vlčice. Pokýval hlavou, zatímco mu předávala své instrukce a pak se opatrně zakousl do její huňaté oháňky. Doufal, že ji to nebude bolet. Ale kdyby jo, určitě by se ozvala. Pak následoval jejího příkladu a opatrně se pustil po mostu na druhou stranu. Problém však byl, že měl kratší nožky, takže nedokázal našlapovat úplně tam, co ona a nakonec mu na tom mokrém dřevě tlapka prostě sklouzla. Ocasu se sice držel, ale ze strachu, aby jí neublížil, se držel jen za trs chlupů, a ten pod jeho vahou povolil, vyškubnul se a zůstal mu v zubech, zatímco vlček letěl z hráze dolů.
Než se kdo nadál, proud ho odnesl pár stovek metrů dál.
Naštěstí už měl s topením se, unášením proudem a plaváním nějaké ty zkušenosti a podařilo se mu dokopat se až na břeh ostrova, na který se vyškrábal a rozplácl se. "Výborně," zamručel zpruzeně. Asi by se měl vodě do budoucna obloukem vyhýbat, jinak bude jeho zkázou. Neztrácel ale hlavu. Naštěstí nebyl nijak zraněný, a když půjde proti proudu, určitě svou dospělou průvodkyni zase najde. Voda ostatně tekla jen jedním směrem, takže věděl, odkud přišel. Postavil se teda na nohy, klepajíc se zimou a začal s prvními váhavými kroky. "DERILLIANOOOO!" zakřičel čas od času, aby o sobě dal vědět...

//si odskočím za Styxí a předposledním úkolem

>>> Od Náhorní plošiny

Zdálo se, že Derian se ta voda moc nelíbí. Pravděpodobně byla opravdu na místě, kde být neměla. Byla to taková veliká louže z vody, co opustila koryto řeky. To se teda jen domyslel, nicméně věřil ve svůj intelekt a o moc víc se na to nevyptával. Byly prostě věci, které byly trochu moc zřejmé. I tak ale přišla řada na něj, aby otevřel tlamku a něco málo pověděl. O tom, že se silou vodního živlu, již byl seznámen.
"Ano. To už jsem měl, tu čest, poznat," svěřil se jí, aby si nemyslela, že teď půjde a bude se v tom zvesela cachtat. O moc víc to ale raději nepřibližoval. Ostatně řekla, že je dost upovídaná a tohle byla další věc, o které by nikdo neměl vědět. To, že ho smetla voda a on se málem utopil. A co nevěděla, to nemohla nedopatřením vyblekotat. Takže byl s vývojem téhle situace vlastně celkem spokojený.
Navíc došlo i na ta kouzla. "Nevíš? To ji neovládáš celý život? Máš přeci modré oči," zeptal se zmateně. Všichni přeci říkali, že oči se vlkům obarví podle jejich první magie, takže by tu magii měla umět už řadu let a pořádně se v ní vyznat, no ne? Nakonec mu ale přece něco málo ukázala. Takovou hru na siluety. Rozhodně to vypadalo hezky, jen… "To nevypadá moc užitečně," poznamenal a jak si to šinuli kolem vody, trochu zase zapřemýšlel. "Umíš třeba chodit po vodě?" To by byla věc! Nemusel by všechny řeky bezmocně obcházet a hledat most nebo brodiště! Rád by si poslechl i o tom dalším, co měla Derian v rukávu, ale právě teď se jim ale do cesty jakási podivná cesta přes řeku postavila a on se nad tím musel, jak se patří, divit. Se vší nevinností neznalého vlčete.
"Co je to?" mračil se nad tou stavbou ze dřeva jako kakabus. Zrovna přirozeně to nepůsobilo. A zároveň ano. Pamatoval si, jak on sám skládal klacíky do tvarů, ale tohle byly celé stromy! A jako by je někdo v kmeni ukousal. Ale existovalo něco, co by dokázalo ukousnout celý strom? Klacek určitě, ale strom? "Můžeme po tom přejít?" poptal se znovu a nedůvěřivě si to prohlížel. Plno míst, kde se mohla smeknout packa a poslat jej na malý potápěčský výlet. A ten se mu zatím opakovat nechtělo.

>>> Od Tenebrae

Místo, které Derian popisovala znělo tak trochu jako z pohádky. Hlavně ten svítící mech. Ale. Hned jej napadlo, že se tam musí blbě spát,když jim celou noc něco svítí do obličeje. S touhle kritikou se ale slyšet nenechal a jen jí to odkýval, že teda jo. "Čestný vlčí," dodal.
Její dobrodružství s kopkou "hlíny" nepotřebovala jiného komentáře, než jeho znechuceného výrazu. To byl asi jeden z těch, co mu měl jít dobře. Na rozdíl od úsměvů. Heh. Vážně si nemyslel, že by se mohl buť tomu či onomu někdy zasmát.Bylo to nechutný, až se z toho musel ještě jednou otřást. Ale aspoň mu slíbila, že k jiným uším se tohle nedostane. "Děkuji."
"Už jsem velký, nemusíte mne nosit," pověděl jí záhy, po té chvilce, kdy vypadala poněkud zamyšleně. -a ještě něco, ale to on se svými sociálními skilly nebyl schopen pochopit. Ale vypadala trochu jako Bianca, která mu pak pověděla, že je smutná. Byla i Derilliana smutná? Protože ji odmítá? Nebo něco jiného? "Můžeme něco ulovit," pověděl nakonec. Jestli jí to třeba nezlepší zase náladu. "Ale teď hlad nemá..."
Zarazil se uprostřed slova i kroku a vykulil oči na to, co se tu dělo. "Takhle to tu má vypadat?" Vypadalo to trochu jako veliké jezero, ale když se blíže podíval, zjistil, že je to mělké. A proudí to podobně, jako řeka. To za ten svůj kratičký život ještě neviděl. "Je to vůbec bezpečné?" Začal se zajímat se vší svou opatrnou nedůvěřivostí a zahleděl se starší vlčici do očí. Měla je modré. Ocásek se mu samovolně pohnul. "Ale... Ukážeš mi nějaké kouzlo s vodou?" Zeptal se, zatímco si to ťapkal kolem vody dál. "Ale ne bublinky, ty už znám."

>>> Bobří ostrov, přes Mahtae

// Přihazuju přesun na Náhorní plošinu :)

"To říkal i Život," poznamenal. "Jsi moudrá jako Život sám," odkýval to, trochu jí zalichotil a o svůj nazrzlý čenich se už nestaral. Jestli byl špinavý, časem to prostě zmizí, jestli to měl nastálo, tak s tím nic neudělá, i kdyby se nad tím chtěl třeba zbláznit. A tak bylo nejlepší to ignorovat. Stejně si na to neviděl, tak klidně mohl žít v blažené nevědomosti.
"Ty se narodila jinde?" Zamrkal překvapeně a hned ho napadlo, že by to tam rád viděl, ale slíbila mu tuhle dlouhou procházku na jindy a měla i velmi rozumné argumenty, ve kterých tak trochu viděl sám sebe. Také nechtěl rodiče děsit tím, že bude dlouho pryč, aniž by věděli, že je s někým spolehlivým. Táta mu sice dal povolení k toulkám, ale i tak by to mohlo být už trochu moc dlouho. "Ano," odsouhlasil jí tedy její slova a pak...
Pak už zmateně prskal žlutý sníh pryč tak vehementně, že se u toho i poslintal. Fuj a ble mu celkem jako vysvětlení stačilo, ale vlčice se do toho dala i o dost obšírněji a on cítil, jak mu tuhne krev v žilách. No. To byl vážně hnus. Co za blbost, to zase vyvedl. Moc dobře věděl, co z něj samotného teče, když na to dojde a asi mi to mělo dojít. A tohle snědl místo toho, aby se napil špinavé vody. Přímo z bláta do louže. Doslova.
Polil ho takový stud, že to ještě v celém životě necítil. "Vždycky, když nad něčím dost nepřemýšlím, dopadne to takhle!" Zaúpěl. "Odteď už nikdy nepřestanu přemýšlet," pronesl odhodlaně a rozklusal se poslušně za ní. Nechápal, jak se mohla tak culit. Však to bylo hrozné! Odporné! Byl jí snad pro smích?
"Derilliano? Mohla bys... Nikomu o tom neřekneš, že ne? Bude to naše tajemství," ne snad, že by to bylo méně zostuzující, když to budou vědět jen oni dva, ale... asi bylo. Tak trochu se ale bál, že upovídaná vlčice to vyzvoní každému, koho odteď potkají. A to znamenalo, že by o tom během chvíle věděla celá smečka! A jí by to přišlo jen legrační, zatímco jeho by samými rozpaky sžíraly plameny pekelné. Proto se raději prozřetelně ozval s tím, že si to nepřeje.

"A teta Litai? Ta je také jedinečná?" Doptal se na další vlčici, která dle něj mohla mít nestandardní kožíšek. Také měl barvu, kterou viděl na květinách, ale na vlkovi ne. Její spánkovou situaci jí stále ani trochu nezáviděl, ani nepřál, ale už jen chápavě pokýval hlavu a nechal to být.
Raději se zajímal o ty hry a byl trochu zklamaný. Slíbila mu něco mooooc zajímavého, ale zároveň to zamluvila hledáním vhodného místa. A on byl celkem chytré vlče, takže se mu v hlavě začal rodit zárodek pochybností. Ale rozhodl se jí dát šanci to nějak zachránit a jen jí to odkýval. Jako že jo a že se bude těšit. Kvůli jeho čumáčku se to koupání nakonec trochu protáhlo a stejně měl pořád nazrzlý obličej. "Možná mi to zůstane," zamumlal nakonec. A možná to ani nemělo nic společného s blátem. Neviděl sám sebe už pěkně dlouho, takže se klidně mohlo kde co změnit. Byl ostatně už i o dost větší, než se pamatoval.
Spokojeně se otřásl, když jim teplým vzduchem vysušila kožíšky a zapsal si za uši, že o tomhle by měl říct Kasiovi. Ten o vzduch tehdy projevoval největší zájem a měl by vědět, jak užitečný umí být! On sám ho najednou chtěl ovládat, aby si mohl udělat teplíčko kdekoliv, kam vleze. To by bylo blaho!
"Chci se ještě podívat do světa," sdělil jí nakonec, po krátkém přemýšlení. "Byl jsem s tátou na louce, kde jsme ulovili králíka. Pak u červeného jezera. Na louce s velikými kameny. U téhle řeky. A pak v Močálech," sdělil se jí se svými cestovatelskými zkušenostmi a zadíval se na ni. "Ukaž mi jakékoliv místo, co se ti líbí, prosím." Vybídl ji a maličko se zarazil na místě.
Měl zízeň, ale vůbec se mu nechtělo pít tu zkalenou vodu, ve které se ráchali. Navíc pořád vodě z řeky vůbec nevěřil a tak hledal záchranu v okolí. U těch několika málo posledních kupek sněhu, co tu ještě zůstávali a krčili se před deštěm, který je měl definitivně smýt z povrchu zemského. Většina byl už taky špinavá od hlíny, ale jedna ne. Jen byl tak podivně žlutá... Už to dřív několikrát viděl, ale právě teď ho napadlo se zamyslet nad tím, čím to asi je. Možná je to jiný sníh? Ta barva byla dost divná, ale... Když mohla mít Derian modrý kožich, proč by nemohl být sníh žlutý? A protože se měl tu zpropadenou žízeň, prostě z té žluté hromádky ukousl, jak to měl v zimě ve zvyku, když měl moc sucho v tlamičce. Vzápětí se zhnuseně ušklíbl a vyplázl jazyk i s tou žlutou hrudkou na něm. "Ah, co to je?" Postěžoval si a zadíval se na Derian, jako na nějakou svou poslední záchranu.

>>> Sarumen

"Takže je to jedinečné?" Ujistil se. Když šlo o její kožich nebyl si totiž úplně jistý. Byla to jedna z prvních věcí, co ve svém životě viděl, takže to původně považoval za normální. Ale pak žádného jiného vlka takových barev nepotkal, takže si začal myslet opak. A asi si to myslel správně.
Pak se zase nadšeně rozpovídala. Dobré, na to už si zvykal. A čas od času se jeho ocásek pohnul, když se mu ten či onen nápad líbil. "Stejně to musí být hrozné, když nemůžeš v klidu spát," zamručel, ačkoliv opravdu oceňoval užitečnost toho "lehkého spaní". On by asi raději umřel, než být věčně nevyspaný!
"To opravdu existuje? Hry v leže?" Zeptal se a konečně se mu pořádně rozzářila očka. "To by mne bavit mohlo," uznal a hned ji přeměřil zkoumavým pohledem. "Takže, co je to za hru?" Chtěl si to hned zkusit. Sice nebyl nijak zvlášť podnikavé dítko, ale když se zdálo, že je blízko k tomu, aby objevil nějaký svůj koníček, byl přeci jen celkem nadšený.
Koupel v rozvodněné řece se tedy snažil odbýt co nejrychleji, aby se zase mohli věnovat vymýšlení aktivit pro něj. Jenže ejhle. Z nějakého důvodu mu pořád zůstávalo bláto na nose. Ať si tlapkami obličej třel, jak chtěl, ta hnědá z chlupů nechtěla pustit a on na to bezradně koukal a nevěděl, co si o tom má myslet. Mohlo bláto přebarvit srst?

Hleděl na velkou vlčici, sledoval jak se jí pohybuje tlama a nakonec učinil velký objev. Sice ve smečce namají někoho, jako je Lylwelin, ale zato mají dva ukecané trumbery. Na to rozhodnutí, jestli je to lepší nebo horší uspořádání věcí, si však ještě nechal nějaký čas a mírně prkenně se na ni usmál. "Asi nejsem, jako všichni," pokrčil ramínky a zamyšleně sledoval její zadek. Nebo spíš tu ozdůbku, co jí na něm poskakovala. Svého vnitřního puberťáka ještě nenalezl.
"Tyhle hry ne," odsouhlasil jí to. Všechno to zahrnovalo kopu pohybu a on přitom tak rád jedl a spal! "Neexistuje soutěž ve spaní? Nebo v jedení?" Zeptal se mírně přihlouple, ale pak potřásl hlavou. "Nebo něco, u čeho se nemusí běhat a škodit ostatním?" To by úplně stačilo. Být člověkem, asi by byl ukázkovým milovníkem počítačových her, ale takhle ani nevěděl, že něco takového existuje. Ale pořád tu byly různé alternativy, se kterými ho nikdo neseznámil. Třeba slovní kopaná, nebo něco takového!
Zpět ale k jejímu prapodivnému tělu. "To doufám, ne," pronesl na závěr jejího monologu. Byl spokojený s tím, jak vypadal, nechtěl nějaké nepřirozeně barevné drápy, nos a ani oči. Doufal, že se připojí ke skupince těch, co mají přirozenou barvu očí po celý život. A že takových potkal už dost, takže to snad nebylo tak vzácné a mohlo se mu to splnit.

>>> Tenebrae

Vlčice se očividně rozhodla mu vrátit stejnou mincí a chvíli na to, všechno studilo a lepilo i jeho. A on tam dřepěl, nechal ji, ať se mstí a litoval toho, že se vůbec kdy pokoušel být zábavným a hravým vlkem. Žádnou legraci v tom neviděl a... "Nechci," přiznal, připomínajíc zmoklou slepici, nejen mokrou srstí ale také tím útrpným pohledem. "Jen jsem to zkusil, jestli mne to bude bavit," vysvětlil jí, doufajíc, že tak zmírní její potenciální hněv. Ale překvapila ho, protože místo toho, aby mu dodatečně vyprášila kožich, začala brebentit dost podobným způsobem, jako to uměl strejda Newlin.
"Já... Kenai... Noktisiel a Wolfganie...Eh...Ne prosím, už žádné hry," dostával ze sebe postupně, do toho jejího kolovrátku a žasl, kde se v ní ta energie bere. "Ne nechci," popřel, že by chtěl dostat vynadáno, kdo by také chtěl, že? Nějak si to neuměl představit. "Omlouvám se," cítil se tak nějak povinen omluvit za své neuvážené chování, kvůli kterému teď byla špinavá a mokrá. "Už to nikdy neudělám," slíbil jí, ale především také sobě. Rošťárny prostě přenechá ostatním. Takovým, které pak netrápí, že někomu zmáčeli kožich a přidělali mu tak kopu starostí navíc.
"Ano prosím," přijal pro změnu její výzvu k tomu, se jít umýt. On to potřeboval už od návštěvy Maharu, pořád mu přišlo, že z něj táhnou močály, potom, jak se málem utopil v tom bahně. A teď ho ještě vytrestala tahle vlčice. Právem, samozřejmě. Plně to respektoval. Zasloužil si to.
Vykročil tedy, aby ji následoval k nejbližšímu vodnímu zdroji, kde ze sebe budou moci smýt špínu. Zdálo se, že i další teta z lesa je moc milá osoba. "Vážně tu nemáme nikoho, jako je Lylwelin?" Napadlo jej a zadal si za úkol, co nejdříve poznat zbytek smečky. Teď jej ovšem na jazyku pálila zcela jiná otázka. "Derilliano? Proč máš modrý čumák?" S modrým kožichem se smířil, ostatně byla to jedna z prvních věcí v jeho životě, co spatřil, ale když ji teď viděl více zblízka, podivoval se nad tou zářivou barvu její nosní houby. "A drápky?" U jiného vlka nic takového neviděl. Všichni měli tyhle části těl černé jako noc. Včetně něj. Až tedy na tu malou světlou jizvičku na čumáku, o které sám nevěděl, že ji má.