Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji pěkně za akci.
Pro mne jsou největší odměnou asi všechny ty zážitky, které Kenai za tak krátkou dobu mohl prožít. Objevil kus světa, našel si nové známé. Kamarády i nepřátele . Získal reálný pohled na život, trochu to pošťouchlo jeho povahu novým směrem a tak ...

Nicméně věcnou odměnou nepohrdneme, protože on taky nemůže zůstat bezmocným vlčetem, no ne!

Tak tedy poprosím:
7 bodů na 10 křišťálů
8 bodů na 200 oblázků
25 bodů na 200 drahokamů
Dohromady 40 (doufám)

A jako bonus magii počasí
Luv ja

Převedeno ✔

Newlin uměl být vážně legrační. Škoda, že Kenai na to neměl zrovna buňky. Těžko říct, po kom to zdědil. Asi spíš po tátovi. Nedokázal se prostě moc usmívat, ale aspoň mohl pocítit další vlnu úlevy, když Cassian začal se svým vyprávěním. Podle všeho opravdu nebyl zas tak daleko. "Dobře," okomentoval celé jeho vyprávění a pak se krátce zamyslel. "Na ostrově. Ale nevím přesně kde. Všechno je zatopené a vypadá to úplně jinak," bylo mu líto, že nemůže podat bližší informace, ale na druhou stranu věděl, kudy zhruba jít a že to místo s přehledem pozná, až jej znovu uvidí. V dohledné budoucnosti ale neměl v plánu takový výlet absolvovat, a pochroumaná nožka v tom měla jen pramalou roli.
Debatu dospělých o unášení vlčic by nejraději vůbec neslyšel, ale nakonec to nevydržel. "Nemůžete přece někoho nutit, aby tu byl s námi," zabrblal znepokojeně a vůbec netušil, co se s tím úctyhodným alfou stalo. Skoro, jako by mu přeskočilo. Ten poučný proslov, který jim předtím řekl, jako by úplně vyšuměl v zapomnění, vzhledem k tomu, jaké ptákoviny teď vymýšlel. A Newlin tomu moc nepomáhal.
Byl ale rád, že se konečně dali do pohybu a zamířilo se k úkrytu. "To není třeba, Cassian mi pomůže," odmítl pomoc upovídaného vlka a místo toho se namáčkl na svého brášku, který dle jeho soudu potřeboval trochu zapřáhnout. A prostě chtěl být pro teď s ním. Snažil se ale o něj neopírat až moc. K jeho překvapení tu potkali také tátu a toho cizího vlka, se kterým si předtím povídala Litai. Natočil se tak, aby otec jeho zranění neviděl a jen jen pozdravil. "Ahoj tati," a pak si to nenápadně pelášil dál. Nechtěl, aby si dělal starosti, když si zrovna povídal se starým známým a u toho, jak ho alfa pověřoval novými povinnostmi, být nutně nemusel. Jen si ještě tiše povzdechl. "Derilliana byla se mnou, už jsem to říkal." A pak zmizel v úkrytu, kde hodlal najít svou mámu a nemocnou sestru. Nic mu na srdci neleželo víc.

>>> Skalisko

Kasius se tiše vytratil, což Morfeus nenechal bez odezvy, ale pro Kenaie to nijak důležité nebylo. Nepatřil mezi empaty, spíš naopak. Takže ho ani nenapadlo, jak se mohl mladší vlček cítit. A navíc teď čelil vlastním problémům. Totiž velmi upovídanému Newlinovi a léčebné kůře, která měla být asi tak podobně příjemná, jako to, když ke zranění přišel.
Teď měl ale aspoň klacek, do kterého se mohl zakousnout, aby všem kolem nepotrhal bubínky, až začne ječet jako mimino, ehm... Skrz klacek ve svých zubech se pokusil, říct, že to bude v pohodě a ať Newlin není zbytečně nervozní. Uklidňovali jeden druhého, což bylo trochu legrační, ale jemu do smíchu moc nebylo.
Až do okamžiku, než se objevil Cass. Málem už zapomněl, jak jeho mladší bráška vypadá a viděl jej rád. I proto, jaké starosti si o něj ještě před chvílí dělal. "Kdes byl?" zamumlal stejně vyčítavě, jako předtím na Kasiuse. Asi by měl reagovat jinak, že ho zase po měsících vidí, ale on byl prostě on. Sociálně neschopný mudrlantík. "Pochroumala mě zlá vlčice. A Marion taky," odpověděl ale záhy na jeho otázku a doufal, že když už nic, vezme si z nich bráška ponaučení a nebude se nazdařbůh toulat vlk ví kde.
Pak začal žíhaný vlk zase brebentit. Kenaiovi bylo úplně jasné, o co se snaží. Odvést jeho pozornost. Ale na něj to moc nezabíralo. Vlastně přestal vnímat po několika slovech a pak už jen čekal, až se Newlin odhodlá k činu, což ale i tak nakonec přišlo celkem nečekaně. Pěkně procítěně zaúpěl i přes všechnu tu péči analgetických bublinek a dokonce tak trochu protočil očima v sloup. Ale udržel se a neomdlel. Ostatně pořád neviděl sestru a mámu!
Jen to musel chvíli rozdýchávat a vůbec nerozumněl, za co se Newlin omlouvá a také mu to řekl. "Proč se omlouváš? Pomáháš mi. Omlouvat by se měla Styx," pověděl mu a na chvilku si položil hlavu na zem. V noze to teď pulzovalo, ale bublinky se opravdu snažily, aby ho to bolelo co nejméně, takže se snažil tvářit, že to není až tak zlé a Newlin se mohl trochu uvolnit. Napjatý Newlin totiž, jako by nebyl ani Newlin.
Co řešil Morf s vlčicemi, to mu naštěstí uniklo, tak se místo protáčení očí nad Alfovými podivnými nápady pomaličku postavil zase na ty své tři nožky. Tu nemocnou se pořád neodvažoval zatěžovat. A zahleděl se do středu lesa. "Půjdeme teď za Marion a maminkou, prosím?" Potřeboval se vyspat, ale to odmítal, dokud se neujistí, že sestra neumírá nebo tak něco. Ostatně ani jeden mu nebyl schopný říct, co přesně se jí stalo.

Kasius si samozřejmě řekl své a i Morf se ozval. Kenai si povzdechl. "Já byl s Derillianou," zamumlal na svou obhajobu a teď zpětně jej napadlo, co se s vlčicí asi stalo. Snad nepadla té zlé potvoře také do spárů... Ale ona by si s ní snad poradila. Nebyla malá a bezbranná jako on. Ten stav byl mimochodem k zbláznění. Už aby to bylo fuč! Další slova tmavého vlčete nekomentoval. Odpověděl jen sám sobě v mysli, že nedovolí, aby mladší vlčata odcházela z lesa sama. Že bude myslet za ně, když ona to nedovedou. Na to ale potřeboval udělat něco s tou zapeklitou tlapkou.
Alfa se mu představil jako Morf. A Kasius mu říkal Feus. Celkem rychle si tedy složil dohromady jeho kompletní jméno a byl za to rád. Z nějakého důvodu neměl zkráceniny v lásce. Stejně jako potopy, ale zdálo se, že ta Morfea nijak nevzrušuje, dokud u sebe má zraněné vlče. Cizinec odešel a místo něj naklusal strýček Newlin. Na něj také moc vzpomínek neměl, ale věděl, že si hodně hrával s Marion. A že je upovídaný, na to se vzápětí také rozvzpomněl.
"Ahoj. Já vím," sdělil mu věcně a sledoval, jak mu ta tlamička jede. Plácal páté přes deváté, ale i tak se Kenai chytal a vydoloval z toho i nějaké užitečné informace. "Také mi to udělala ta... Styx," pověděl Newovi i Kasiovi, zapisujíc si to jméno tlustým černým písmem do paměti. Styx zlovolná, mrcha nezdárná. A jednou jí dostane! Tak.
To kouzlení s bublinkami se mu až tolik nezdálo, ale jestli to pomohlo Marion, proč by to nezkusil. Zajímalo jej však něco jiného. "Jak moc jí ublížila?" Chtěl to vědět. Aby byl připravený na to, co uvidí, až sestru zase potká. A doufal, že to bude brzy. Sice nebyl moc kontaktní typ, ale právě teď nechtěl nic víc, než ji pořádně pomazlit a říct jí, že ji má rád. I když jsou tak odlišní. Věděl, že jinak to ta hloupoučká nepozná. Kor na něm.
Slezl poslušně z Morfeových zad. Ta ho ostatně už mohla celkem bolet a nastavil nožku Newlinově bublinkové kuře. Vlk u toho samozřejmě nepřestával brebentit. "Nemusíš se mnou jednat jako s dítětem, už jsem velký," navrhl mu. Maličko u toho krabatil čelo, ale neměl v úmyslu být protivný, ačkoliv by na to měl asi právo. Byl marod a k smrti unavený.
"Je to lepší," odkýval mu to na závěr a věděl, že by mu měl nějak vyjádřit svůj vděk. A protože gesty to nezvládal, vyšlo mu z tlamičky prosté: "Děkuji." A doplnil to o jeden z těch kostrbatých úsměvů. Ale navzdory tomu, že bolest už taková nebyla, noha mu furt plandala v nepřirozené pozici. Sám měl celkem problém, se na to vůbec dívat, natož na tom chodit.

"Z Maharu jsem zrovna odešel," pověděl Morfeovi a dal tím celkem jasně najevo, že jeho předpoklad nepovažuje za příliš pravděpodobný. Na druhou stranu, od té doby utekl nějaký ten čas a za ten se toho mohlo udít spousty. Sám tomu byl živoucím důkazem. Vážně nečekal, když odtud odcházel, že se vrátí v tomhle stavu a bez Derilliany.
Pak jej náhle tlapka přestala bolet. Celkem jej to šokovalo, ale brzy se dočkal vysvětlení. "Iluze umí i tohle?" Byl upřímně překvapený. Věděl, že ovlivňují všechny smysly, ale až tak? Asi by jej nenapadlo, je takhle použít. Alfa byl očividně velmi vynalézavý a zasloužil si tak Kenaiův obdiv. I za to, jak klidně působil. Uklidňovalo to i jeho samotného. Odkýval mu tedy, že si odpočine a uvelebil se mu na hřbetě. Popravdě nečekal, že se ještě někdy sveze někomu na zádech, ale alfák byl opravdu velký vlk. Poctivě se tedy chopil instrukcí, opatrně se chytil jeho srsti a doufal, že mu chlupy v trsu nevytrhne stejně, jako Derian z oháňky.
A pak mu Morfeus dokonce promluvil do myšlenek. Také fascinující věc. Tak nějak automaticky to odkýval, aniž by si uvědomil, že na něj vlk nevidí, ale asi to moc nevadilo, když se mu zrovna promenádoval v hlavě, kde si mohl všechno hezky pročíst.
"Šedivá se zlatýma očima a ukousnutým uchem," popsal tu násilnici, jak to jen šlo. Ale vzpomínky měl dost zamlžené vší tou bolestí a směsicí negativních emocí. Na ty zlomyslné oči ale sotva někdy zapomene. A na ten hlas, co jej vyzýval k tomu, ať je to on, kdo jí vypráší kožich. Měl to v plánu.
Naštěstí se ukázal aspoň nějaký důvod k radosti. Kasius v bezpečí u hranic. On se ale zamračil. "Kasie! Tobě to jednou nestačilo? Chceš se ztratit znovu? A co kdyby byl ten vlk zloduch a ublížil ti? Co bys dělal," zněl dost protivně a vyčítavě, ale mluvily z něj jednoduše všechny ty obavy, které měl. Jinak byl samozřejmě ten poslední, co měl co říkat. Byl to on, koho dneska málem zabili. A taky si to uvědomil, zmlkl a odvrátil tvář. Čekal nějaký ten příval uštěpačných slůvek, ale bylo to jedno. Hlavně, že aspoň jedno z vlčat se vrátilo v pořádku. Ulevilo se mu.

To, že se velký vlk usmíval. trochu situaci zlepšovalo. Byl to takový záblesk naděje v černočerné tmě plné utrpení. "Morf," zopakoval po něm tak trochu jako zhypnotizovaný. Znělo to jako zkrácenina, ale nebyl ve stavu, kdy by se o to víc zajímal. "Dobře," odkýval vděčně, když mu alfa, totiž Morf, slíbil, že Wolfganie nikam sama nepůjde. Hned byl o dost klidnější a konečně se i pořádně nadechl. Neuvědomoval si, jak moc se mu nedostává vzduchu. Přes všechnu tu únavu a vzlyky.
"Ano," odpovídal tentokrát krátce a jednoduše. Pochopil, že svým překotným žvatláním Morfea asi pořádně zmátl, a tak se rozhodl zvolit pravý opak toho, co doteď dělal. "Ne, s Derillianou jsem byl sám. Já byl jsem na jedné procházce už dřív a cítil ho tehdy u té řeky, co teče do Močálů. Chtěl jsem ho pak jít hledat, ale stalo se, co se stalo," tohle se bohužel bez menšího vysvětlování vyřešit nedalo. Doufal, že to zase celé nějak nepobabral. Nerad by ztrácel čas nad dalšími a dalšími nedorozuměními. "A teď jsou všechny řeky větší, než být mají," dodal, když si vzpomněl na zaplavenou Náhorní plošinu i Kopretinovou louku. Díky tomu provázku myšlenek si vzpomněl i na další Sarumenské vlče.
"A Kasius byl venku taky. Toho jsem cítil na té louce před lesem. Je celá pod vodou," hlesl. Proč jen se dělo tolik věcí? Všechno ho bolelo a ještě aby mu pukla hlava! Když mu ale Morf dloubl do nožky, na všechno zapomněl a soustředil se jen na to, aby se zase nerozbrečel. Proč vůbec něco tak hloupého jako bolest existuje? Bolí něco Marion stejně? Doufal, že ne.
"Ta vlčice ji vzala do zubů a škubla. Luplo v tom a pak zůstala takhle plandat," vyprostil ze sebe skrz další slzy, které nahradily ty, jež Morfeus prve setřel. Když mu ale řekl, že jej vezme za mámou a sestrou, rozhodně přikývl hlavou. Chtěl je konečně vidět a vědět, jak na tom jsou. Že se bude moci prospat, to byl tentokrát jen takový malý bonus. "Ano, prosím. Ale... najdete je, že?" Byl si vědom toho, že on sám v tomhle stavu by byl při hledání zbylých vlčat, tak akorát na obtíž, ale chtěl se ujistit, že když ne on, zkusí je najít někdo jiný.

>>> Kopretinka

Spadl mu velký kámen ze srdce, když se konečně ocitl mezi stromy. Tím jeho útrpná pouť ale ještě nekončila. Musel se dostat přeci hlouběji do lesa a najít... Ne. Neměl by jít hned za mámou. A už vůbec jí nesměl vyřídit to, co po něm ta šedivá mrcha chtěla. Maminka by totiž určitě šla. A co když šedivá nebyla sama? Co kdyby mámě ublížila? Kdepak.
Naštěstí mělo ve smečce vše celkem jednoduchou odpověď. Když tě něco trápí, řekni to alfě. A alfa tu právě teď byl. Po třech nožkách poskakující vlček se tedy vydal za tím nejsilnějším pachem v lese. Věděl i to, jakého vlka má hledat. Velkého, černého s bílými znaky a podobně lesklou věcičkou na noze, jako měla máma. Už ho jednou viděl a asi bylo na čase, aby se s ním po roce konečně pořádně seznámil. A hned po něm něco chtěl.
Tahle situace ale nebyla legrace a tak si nezatěžoval hlavičku dalšími hloupostmi a jen co Morfea uviděl, rozhopka se k němu. "P-pane alfo?" Ani nevěděl, jak se jmenuje. To ale nebyl ten důvod, proč se mu hlásek chvěl. Prostě byl už vážně unavený a nakonec mu ty tři funkční nožky selhaly a on se vlkovi zhroutil přímo u nohou, dost možná do něj i narazil. Nit ale neztratil. "Já. Byl jsem s Derian na procházce, ale ztratil jsem se jí... Její chyba to nebyla! Řekla ať se pořádně držím, ale já se nedržel dost," začal vysvětlovat a sám sebou vyhuboval, když si uvědomil, jak odchází od toho důležitého. Znaveně tedy potřásl hlavou, aby si z ní vyhnal nepotřebný chaos.
"Potkal jsem zlou vlčici, co mi řekla, že ublížila Maričce a... Chtěla, ať mámě vyřídím, kde se bude zdržovat. Ale když to mámě řeknu, tak ona půjde, aby se jí pomstila. A co když pak ublíží i jí?" Bylo to, jako by na něj zpětně dolehla tíha celé té smrtící situace, ve které byl, a konečně se mu horké slzy rozkutálely po tvářičce. Zajímavé na tom bylo, že o svém zranění vlastně ani nedutnul. Nijak moc mu nezáleželo na tom, že on sám sotva stojí.
„Nevíte, kde jsou? Je to špatné?“ napovídal toho dost možná víc, než za celý dosavadní život, ale asi se nebylo čemu divit. „A Cassian je také někde venku.“ Poslední slovo pohltily zostuzené vzlyky. Proč jen se jim víc nevěnoval a nehlídal je?Byl přeci nejstarší a nejrozumnější.

>>> Z Náhorní plošiny, přes Středozemku

Vůbec netušil, kolik kilometrů už v tlapkách měl. Ta bolest v noze začínala být dost nesnesitelná a tělo ho bolelo už úplně celé únavou. Už si i myslel, že to bude muset vzdát, když zahlédl ty menhiry. Jedny z jeho udavatelů směru. Známka toho, že už je skoro doma.
Úlevně si oddechl a sebral další síly, o kterých už ani nevěděl, že je má. Vlčí tělo očividně sneslo mnohem víc, než si myslel. Ještě vetší jistotu domova mu dodal i jeden z pachů, co jej pohladil na čumáčku. Cítil Kasia! Toho sice zatím moc rád neměl, ale pořád byl součást té velké Sarumenské rodiny. I to mu dodalo další síly a za chvíli před sebou uviděl první siluety stromů.
"Mami. Marion," projelo mu hlavou téměř plačtivě. A co Cassian? Ten se také někde toulal. Co když ta zlá vlčice ublíží i jemu? Musel o tom někomu říct...

>>> Sarumen

>>> Z Bobřího ostrova, přes Mahtae

Voda jej pálila v ráně na boku, ale to, jak bolela ta noha, se s tím nedalo vůbec srovnávat. A taky pohled na ni byl hrozný. Skoro až nechutný. To jak se při každém skoku volně plácala. Doufal, že velcí vlci budou vědět, co s tím. Pro teď prostě jen zatínal zoubky, aby tu bolest vydržel a hrnul si to kupředu.
Zatím se naštěstí chytal. Zaplavenou planinu si pamatoval moc dobře. Derilliana mu tu ukazovala kouzla a vysvětlovala, jak je voda nebezpečná. A teď. Teď mu ta nebezpečná věc dost možná zachránila krk. Sám by o třech nohou rychleji utéct nedokázal.
Slunce zapadalo a on si pamatoval, že když tudy procházeli, svítilo jim do očí. To znamenalo, že teď, když míří zpět, má jít opět za ním. A tak šel. Vědouc, že má před sebou ještě pěkně dlouhou a útrpnou cestu. Ale on to zvládne. Rozhodně!
Sice slyšel nějaká volání, ale tentokrát jej ignoroval. Měl co dělat sám se sebou a v mysli nedokázal udržet nic jiného, než starost o svou rodinu. Sice se dotyčnému volajícímu v duchu omluvil, ale to byla jen chabá výmluva, proč nechat někoho ztraceného uprostřed rozlehlé pláně...

>>> Přes Středozemku na Kopretinku

Vlčice volila slova, co jej ťala přímo do jeho malého mláděcího srdíčka. Skoro, jako by uměla číst myšlenky. Její oči ji však z ničeho takového neusvědčovaly a bylo to docela jedno. Pevně sevřel čelisti a pracně se postavil na roztřesené nohy. Vykloubenou nožku na zem raději ani nepokládal a hopsal jen o třech. Naštěstí měl vykloubeninu a kousnou ránu na té stejné straně.
"To máš pravdu," uznal, ale nebylo to to poslední, co měl na srdci. Nenechá se tímhle porazit. Už přeci není tak malý a nenaletí na citové vydírání. Sám sobě takové ošklivé věci říkat mohl, ale někým jiným se provokovat nenechá. "Ale chyby jsou od toho, abychom se z nich poučili. A příště to budeš ty, kdo dostane, co si zaslouží." Byla to odvážná slůvka na takového prcka, ale on byl nějakým divným způsobem klidný i v téhle situaci. Sám sobě nerozuměl, věděl, že by se měl chovat pokorněji a prostě se jen tiše odplazit, dokud mohl.
Nicméně aby ta slova nezůstala jen prázdnými frázemi, které odvál vítr, musel to tu dneska přežít. Aby se mohl později vrátit a splnit, co slíbil. Nevypadalo to ale, že by měla Derian v dohledné době dorazit a zachránit ho a tak si musel poradit sám. Popravdě, byl sám sebou celkem znechucený, že na ni vůbec čekal. Jeden plán už ostatně měl.
Využil toho, jak ho vlčice svými kroky tlačí před sebou a začal si to pomaličku couvat k vodě za svými zády. "Ne," s odchodem vážně pomoct nepotřeboval…
Opět se ocitl na břehu rozvodněné řeky a tentokrát se do ní ze strmého srázu skutálel zcela cíleně a dobrovolně. Ani proudu se nebránil a nechal jej, aby jej co nejrychleji odnesl co nejdál od smrtících čelistí té odporné potvory. To, že ublížila jemu, bylo ohavné, ale to, že vztáhla ruku na jeho sestru a chtěla ji vztáhnout i na jeho matku, to bylo jednoduše neodpustitelné. Lylwelin, která na vlčata vrčela, byla najednou na jeho žebříčku hodnotných závratně vysoko.
Musel rychle domů. Najít maminku se sestřičkou a ujistit se, jak jim je. Věděl akorát to, že mrtvé nebudou, když jim měl vyřizovat pozdravení. Což byla malá úleva, ale aspoň nějaká. Proto hned, jak se vyškrábal zase na druhý břeh, rozklopýtal se směrem domů. Pevně věřil, že Derian si poradí a napadne ji hledat ho zase doma. A spoléhal i na sebe a svůj orientační smysl. Určitě trefí!

>>> Přes řeku na Náhorku

Sotva jeho hlas pohasl, skočila mu do cesty šedivá vlčice s utrženým uchem. Nebyl z těch, co by hned předpokládali, že jizvy a podobné věci značí záporáka, ale její žádost o to, aby zmlkl, nezněla zrovna mile a on instinktivně stáhl ouška k hlavě. Než však stihl celé gesto dokončit a vycenit na ni zoubky, ležel na zemi a měl její mnohem větší zuby zakousnuté v boku. Bolelo to o dost víc, než když jej u Života trefil do čenichu kámen. Dokonce víc, než když jej voda vrhla proti kameni. Uniklo mu napůl bolestivé a napůl překvapené zakňučení. Takové zacházení opravdu vůbec nečekal. Ne bez sebemenšího varování. Nebylo to fér. Naučil se tak však novou lekci. Svět asi moc fér není.
Přesto mnohem víc trpěl tím, co vlčice říkala, než tím, co mu dělala. „Co jsi udělala mé sestře?“ Ano, to bylo to jediné, co jej zajímalo. Vždycky se o ostatní staral více než o sebe. A jeho malé sestřičce někdo ublížil? A on o tom ani nevěděl? Co to byl za bratra? Spíš než strach jej tedy popadl smutek a hněv a začal se pod ní svíjet jako žížala, kopat nohama a kroutit krkem ve snaze, jí ten kousanec aspoň trochu oplatit, bohužel ale asi věděla, co dělá a on na ni prostě nedosáhl. Místo toho jej čekal další bolestivý zážitek, který mu vehnal slzy bolesti do očí. Dárek pro maminku.To bylo teda moc pěkný.
Znovu bolestivě zaskučel, tentokrát o něco hlasitěji. Vůbec nerozuměl, proč to tak bolí a proč mu nožka nejednou tak divně plandá a neposlouchá ho. O to frustrovanější byl. Pořád tak slabý! I na to aby ochránil sám sebe, natož někoho jiného. „Co jsi udělala Marion?“ Zeptal se znovu, když jej od sebe odkopla a on ji teď se zlobným pohledem a slzami v očích bez pohybu sledoval.
Věděl, že by měl vzít nohy na ramena, dokud může, ale chtěl svou odpověď. Tak moc, že ignoroval vše ostatní, co řekla. Domyslel se, že ho nezabije, když ho "jen" mrzačila a chtěla, aby doma vyřídil pozdravy, tak co.
A možná. Možná by ji tu mohl udržet dost dlouho na to, aby přišla Derilliana a pořádně s ní vymetla podlahu. Tak nějak automaticky považoval všechny členy smečky za takové malé superhrdiny.

Prý za chvíli zase půjdou domů. Slyšel to rád i nerad. Tohle cestování v něčem doprovodu ho celkem bavilo, i když byl jinak ultimátní lenoch. Ale také se těšil na Sarumen a jeho pohodlí. A navíc. "A co to místo, kde si lehneme a budeme hrát hru vleže?" Něco takového se přece původně vydali hledat, ne?
"Život umí měnit barvy?" podivil se. O takovou informaci, se bůžek teda nepodělil. Ale uznal, že to je celkem zbytečná věc, kterou se netřeba chlubit. Bez estetiky se dalo žít celkem v pořádku. Ale zdálo se, že své využití to u některých marnivějších vlků asi najde. Derian byla důkazem. "Co je to oheň? Život nám ukázal nějaké štiplavé jiskřičky. Ale to je všechno?" Souhlasil s tím, že tahle magie se mu také zrovna nelíbila, ale od té doby, co je Život propustil už viděl kopu různorodých využití všech těch magií, se kterými se Život neukázal. Tak proč ne i oheň, že?
Pak si zapsal za uši nové slovo. Most. Divné, ale aspoň krátké, na rozdíl od jména modré vlčice. Pokýval hlavou, zatímco mu předávala své instrukce a pak se opatrně zakousl do její huňaté oháňky. Doufal, že ji to nebude bolet. Ale kdyby jo, určitě by se ozvala. Pak následoval jejího příkladu a opatrně se pustil po mostu na druhou stranu. Problém však byl, že měl kratší nožky, takže nedokázal našlapovat úplně tam, co ona a nakonec mu na tom mokrém dřevě tlapka prostě sklouzla. Ocasu se sice držel, ale ze strachu, aby jí neublížil, se držel jen za trs chlupů, a ten pod jeho vahou povolil, vyškubnul se a zůstal mu v zubech, zatímco vlček letěl z hráze dolů.
Než se kdo nadál, proud ho odnesl pár stovek metrů dál.
Naštěstí už měl s topením se, unášením proudem a plaváním nějaké ty zkušenosti a podařilo se mu dokopat se až na břeh ostrova, na který se vyškrábal a rozplácl se. "Výborně," zamručel zpruzeně. Asi by se měl vodě do budoucna obloukem vyhýbat, jinak bude jeho zkázou. Neztrácel ale hlavu. Naštěstí nebyl nijak zraněný, a když půjde proti proudu, určitě svou dospělou průvodkyni zase najde. Voda ostatně tekla jen jedním směrem, takže věděl, odkud přišel. Postavil se teda na nohy, klepajíc se zimou a začal s prvními váhavými kroky. "DERILLIANOOOO!" zakřičel čas od času, aby o sobě dal vědět...

//si odskočím za Styxí a předposledním úkolem

>>> Od Náhorní plošiny

Zdálo se, že Derian se ta voda moc nelíbí. Pravděpodobně byla opravdu na místě, kde být neměla. Byla to taková veliká louže z vody, co opustila koryto řeky. To se teda jen domyslel, nicméně věřil ve svůj intelekt a o moc víc se na to nevyptával. Byly prostě věci, které byly trochu moc zřejmé. I tak ale přišla řada na něj, aby otevřel tlamku a něco málo pověděl. O tom, že se silou vodního živlu, již byl seznámen.
"Ano. To už jsem měl, tu čest, poznat," svěřil se jí, aby si nemyslela, že teď půjde a bude se v tom zvesela cachtat. O moc víc to ale raději nepřibližoval. Ostatně řekla, že je dost upovídaná a tohle byla další věc, o které by nikdo neměl vědět. To, že ho smetla voda a on se málem utopil. A co nevěděla, to nemohla nedopatřením vyblekotat. Takže byl s vývojem téhle situace vlastně celkem spokojený.
Navíc došlo i na ta kouzla. "Nevíš? To ji neovládáš celý život? Máš přeci modré oči," zeptal se zmateně. Všichni přeci říkali, že oči se vlkům obarví podle jejich první magie, takže by tu magii měla umět už řadu let a pořádně se v ní vyznat, no ne? Nakonec mu ale přece něco málo ukázala. Takovou hru na siluety. Rozhodně to vypadalo hezky, jen… "To nevypadá moc užitečně," poznamenal a jak si to šinuli kolem vody, trochu zase zapřemýšlel. "Umíš třeba chodit po vodě?" To by byla věc! Nemusel by všechny řeky bezmocně obcházet a hledat most nebo brodiště! Rád by si poslechl i o tom dalším, co měla Derian v rukávu, ale právě teď se jim ale do cesty jakási podivná cesta přes řeku postavila a on se nad tím musel, jak se patří, divit. Se vší nevinností neznalého vlčete.
"Co je to?" mračil se nad tou stavbou ze dřeva jako kakabus. Zrovna přirozeně to nepůsobilo. A zároveň ano. Pamatoval si, jak on sám skládal klacíky do tvarů, ale tohle byly celé stromy! A jako by je někdo v kmeni ukousal. Ale existovalo něco, co by dokázalo ukousnout celý strom? Klacek určitě, ale strom? "Můžeme po tom přejít?" poptal se znovu a nedůvěřivě si to prohlížel. Plno míst, kde se mohla smeknout packa a poslat jej na malý potápěčský výlet. A ten se mu zatím opakovat nechtělo.

>>> Od Tenebrae

Místo, které Derian popisovala znělo tak trochu jako z pohádky. Hlavně ten svítící mech. Ale. Hned jej napadlo, že se tam musí blbě spát,když jim celou noc něco svítí do obličeje. S touhle kritikou se ale slyšet nenechal a jen jí to odkýval, že teda jo. "Čestný vlčí," dodal.
Její dobrodružství s kopkou "hlíny" nepotřebovala jiného komentáře, než jeho znechuceného výrazu. To byl asi jeden z těch, co mu měl jít dobře. Na rozdíl od úsměvů. Heh. Vážně si nemyslel, že by se mohl buť tomu či onomu někdy zasmát.Bylo to nechutný, až se z toho musel ještě jednou otřást. Ale aspoň mu slíbila, že k jiným uším se tohle nedostane. "Děkuji."
"Už jsem velký, nemusíte mne nosit," pověděl jí záhy, po té chvilce, kdy vypadala poněkud zamyšleně. -a ještě něco, ale to on se svými sociálními skilly nebyl schopen pochopit. Ale vypadala trochu jako Bianca, která mu pak pověděla, že je smutná. Byla i Derilliana smutná? Protože ji odmítá? Nebo něco jiného? "Můžeme něco ulovit," pověděl nakonec. Jestli jí to třeba nezlepší zase náladu. "Ale teď hlad nemá..."
Zarazil se uprostřed slova i kroku a vykulil oči na to, co se tu dělo. "Takhle to tu má vypadat?" Vypadalo to trochu jako veliké jezero, ale když se blíže podíval, zjistil, že je to mělké. A proudí to podobně, jako řeka. To za ten svůj kratičký život ještě neviděl. "Je to vůbec bezpečné?" Začal se zajímat se vší svou opatrnou nedůvěřivostí a zahleděl se starší vlčici do očí. Měla je modré. Ocásek se mu samovolně pohnul. "Ale... Ukážeš mi nějaké kouzlo s vodou?" Zeptal se, zatímco si to ťapkal kolem vody dál. "Ale ne bublinky, ty už znám."

>>> Bobří ostrov, přes Mahtae

// Přihazuju přesun na Náhorní plošinu :)