Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli si myslel, že ty hlasy byly jen v jeho hlavě, ale nakonec se ukázalo, ze zas tak moc mu ve věži nestrašilo. Úlevně si oddechl a natočil své tělo směrem, ze kterého se ozvala odpověď.
"Uh, skvěle. Jen kdybyste mohl něco říkat, abych věděl, kde je břeh," požádal neznámého. Nechtěl, aby se tu kvůli němu utopil někdo jiný. Sám se do problémů namočil, tak se z něj i dostane.
Do toho se ozval druhý hlas. Dle všeho vlčecí, který se dožadoval vysvětlení. Nedivil se tomu, taky by se asi zajímal, být v té pozici.
Nicméně i hlas malého byl dobrým vodítkem a on se tak chvíli na to vynořil poblíž Theriona, na kterého vrhl jeden z těch svých nezkušených úsměvů. "Omlouvám se za vyrušení, ale nevěděl jsem kudy kam," přiznal zahanbeně. Pomalu se došoural na břeh. Vodu ze sebe ale neotřásl, protože nechtěl zmáčet vše kolem. Zlaté oči při tom omluvně stočil i na Saturna. Nevěděl úplně co říct, co udělat nebo jak se tvářit a tak dával své přátelské úmysly najevo alespoň udržováním uctivé vzdálenosti. Mohl jen doufat, že budou přátelští i oni, protože s tou nohou by proti staršímu vlkovi sotva něco zmohl. "Jmenuji se Kenai a... Neptejte se, jak jsem se tam dostal. Nevím to." Všiml si, že ve vzduchu visí velmi povědomý pach. Zatuchlina. Močály?

>>> Sarumen

Šel a šel. Na vratkých nožkách, v té černočerné tmě. Být při smyslech, nikdy by to neudělal, ale co naplat. Mlhahule odvedla svou práci, takže tak.
"Pjitomá koušla," mumlal si, šlapající si pořádně po jazyku. Jako by se vrátil o rok zpět a zase šišlal, jako mimino. Zapotacel se, zem se zavlnila, znovu chytil balanc a pak chvíli stál, široce rozkročený a zhluboka dýchal. Konečně ho v tom zápěstí zase píchlo. Tak trochu jej to vrátilo do reality, ale ještě to nestačilo.
To až po několika dalších bezduchých a rozvláčných krůčcích. Ty jej totiž zavedli do vody, které by se jinak odmítal byť jen dotknout. Byla to ta divná červená. Ta, které vůbec nevěřil. A teď v ní byl až po bradu!
"No fuj," zamručel už víceméně při smyslech. Jestli byla jedovatá nebo tak něco, asi to brzy pozná. Teď měl ale jiný problém. Voda napravo, nalevo, vpředu i vzadu... A on viděl prdlačky. Rozum velel zůstat stát, než aby se vydal špatným směrem a pak se tu v té tmě utopil vyčerpáním. Počkat do úsvitu se zdálo asi jako to nejrozumnější. Dokud nezaslechl hlasy. Nebo se mu to jen zdálo?
"Haló, je tu někdo?" Zavolal tedy. Za zkoušku to stalo. Naděje na to, že mu tu do rána nezdřevění nohy.

Vlček byl dost zmatený. Dost na to, aby zapomněl, co se dělo a překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že má v očích slzy. Proč? Zatočil se dokolečka a pak si je z čenichu nespokojeně setřel tlapou. Uznal, že potřebuje vystřízlivět a začal se od svého bratra usnout pryč, nevěda kam. Pořád mírně pod vlivem.
Uvědomoval si, že kulhá, ale bolest v noze zatím tak úplně necítil. Jako by byl pod nějakým kouzlem nebo něco. Tak jako tak, se mu ten stav nelíbil. Hlavně proto, jak se celý svět kolem kymácel. Musel se prostě hodně soustředit na každý krok a ani se pořádně nekoukal, kam si to šine. Totiž ven z lesa...

>>> Ohnivé jezero

"Jsem mistr spánku, umí ve spánku i mluvit," brblal, když se o něj Cass nějak moc zajímal a snažil se moc nehýbat. Celkem brzy si ale uvědomil, že se hýbe i tak. Nebo spíš, že svět kolem něj dělá různý věci. Motala se mu z toho hlava. "Hele ty umíš magii iluzí?" zeptal se brášky podezíravě. Byla to jeho práce? Ale ne, byl sotva odroslé vlče, určitě by takhle dobře kouzlit neuměl. Nebo se do toho zase šťoural Život? Chtěl Cassianovi vynahradit, že ho tehdy před měsíci neunesl spolu s ním a Marion?
Z toho přemýšlení se mu ale hlava motala ještě víc a tak se toho pokusil nechat. Vůbec poprvé v životě se snažil nepřemýšlet, by zjistil, že to nedává. Třeba by pomohl pravý opak? Místo nic nedělání dělat úplně všechno?
Vrávoravě se teda postavil na nohy a začal napodobovat Marion. Jestli šlo o stupidní věci, ona byla ten nejdokonalejší vzor, co si mohl najít. "Aúúúú! Světe, přestaň se točiiiit!" Vyl, jako střelený a moc hezky to teda neznělo. Výt popravdě ještě nikdy nezkoušel, neměl důvod. "Cassi, neválej se! Nastydneš!" Stihl si všimnout svého mladšího sourozence a než si uvědomil, co se děje, rozplácl se na něm. Proč čučel do prázdna? "Cassiane? Co ti je? Umíráš? Jo?" Zděšeně se otřásl a pak se mu začali po tváři koulet slzy bezmoci. A asi byly trochu cítit po nějaké pálence, nebo co že je to Mlhahule donutila vypít.

zkusím vyplodit něco pro bráchu :)

>>> úkryt

A nohy ho nesly a nesly, nevěděl kam a začínalo ho to pořádně štvát. Proč je vždycky tak hrozně bezmocný? Každý si s ním očividně může dělat, co se mu zlíbí. Prosvištěl kolem Newa a neznámé vlčice, co voněla lesem, ačkoliv ji nikdy neviděl a skončil ve společnosti svých sourozencům u pochybných jezírek a ještě pochybnějšího stvoření.
Takže je to tvoje práce, projelo mu hlavou nespokojeně a ještě před tím, než ho ta podivná moc donutila, aby se proti své vůli napil té podezřelé břečky, propálil Mlhahuly opravdu nenávistným pohledem. Vážně se mu nelíbilo, že si s ním dělá co chce pro své pobavení. A to samé tehdy Život. Byla to banda sobců a on začínal mít kouzel tak akorát plné zuby.
Na to všechno ale samozřejmě zapomněl v okamžik, kdy jeho mysl obestřelo alkoholové opojení. Nebo ne? "Všichni mi vlezte na hrb! Vlezte mi na hrrrrrb!" Začal zapáleně vykřikovat s přesně tím správným opileckým podtónem. "Já žádný hnusný myši volizovat nebudu! A nebudu! A nebudu!" Vztekal se jako nějaká malá princeznička, nic si nedělal z vydřina popichování a do šišky kopnul. Nebo se o to teda spíš pokusil. A minul. Nohy se mu zapletly a on se skácel na zem. Ale až tak moc mu to nevadilo. "A já budu spááát, tady se mi líbí," oznámil a otočil se ke všem zadkem, který mu prý klidně mohli políbit. "Hnusnej nohatej had," odsouhlasil to bráškovi a připlácl si packy na uši, aby nemusel poslouchat sestřin pronikavý hlásek. "Di se bodnout, já spim," dodal ještě a předstíral, že spí. Jedno oko mu ale pořád zůstávalo otevřené, takže to moc přesvědčivé nebylo.

//62

Kenai spal zprvu tvrdě. Byl ostatně pořádně vyčerpaný a potřeboval to. Nic ale nemá věčného trvání a to skoro kóma se nakonec zvrtlo ve spaní plné ošklivých snů, během kterých se kroutil, jako žížala. Jak už to bývá, většinu z těch snů si po probuzení nebude pamatovat, zatímco jiné jej budou strašit pravděpodobně ještě několik dalších dní. Ostatně bylo na čase, aby poznal i tu horší stránku spánku. Nebylo to pořád jen poklidné snění o řekách z mlíčka a trávě z té nejchutnější flákoty...
Se zalapáním po dechu se probudil zrovna v okamžiku, kdy mu nějací cizáci přímo před očima zakousli maminku. Neplakal, ale prožitá hrůza mu z očí rozhodně koukala. Naštěstí matka spala jen kousek od něj, takže se mohl hned z kraje ujistit, že to nebylo skutečné. Srdce mu v hrudi i přes to divoce poskakovalo a on se k matce opatrně přitulil, aby mohl cítit víc jejího tepla, ale zároveň ji neprobudil. Hlavou mu však neproudil strach o to, že by se něco takového mohlo opravdu stát, místo toho se svými myšlenkami upnul k tomu, že něco takového nikdy nedopustí! Nenechá se víckrát porazit nějakým zlounem a své blízké ochrání. Tak! Jenže, to znamenalo, že nemůže věčně ležet jen v úkrytu a oddávat se lenošení. Z poflakování ještě nikomu svaly nenarostly a on na sobě začne pracovat hned, jak to bude pro jeho tlapku schůdné.
Jenže to by tohle nesměla být Gallirea, aby měl chvíli klidu. Zničehonic mu narostli jiné nohy, nad nimiž neměl kontrolu a začali jej nést z úkrytu ven. A on přitom tak zoufale nechtěl! Chtěl být s mámou a spát. Nadechl se, že si zavolá o pomoc, ale pak se tomu zamračil a jen zase naprázdno secvakl zuby. Ne, nebude mámu budit. Poradí si s tím sám. Už není malý!

>>> Sarumen

//61

Zdálo se, že dárek pro Maričku měl kýžený efekt. Sledoval, jak nadšeně jančí, poněkud per plex přijal i tu roztomilou obdobu objetí a nakonec se i maličko usmál. Byl to jen takový maličký stín, ale o to upřímnější to bylo. „Až se naučím kouzlit, něco vymyslím,“ slíbil jí, že zařídí, aby mohla tu parádu nosit všude sebou a pak mírně zakroutil hlavou. „To nemusíš,“ nedal jí ten dárek proto, aby dostal na oplátku cokoliv jiného, než její šťastný výraz, že?
Asi svým proslovem vyvolal nějakou vlnu emocí i v ostatních, a chvíli na to je slovy upřímné lásky zahrnula i maminka a sestra. Nakonec se ale konečně rozhodnulo, že sourozenci půjdou ven řádit s Newlinem, zatímco on se konečně ze všech těch zážitků vyspí. „Děkuju,“ pověděl, když mu před čumáčkem vyrostlo borůvčí, ale byl si celkem jist, že si ho tu nechá až na potom. Až se vzbudí.
Už se mu totiž opravdu klížila víčka a navíc věděl, že po vydatném spánku následuje pořádný hlad. Jen tu pořád byla starostlivá máma. Povzdechl si. „Udělala mi to Styx,“ přiznal prostě. Větší komentář to dle něj nepotřebovalo, jen… „Jednou jí to vrátím. I za Marion, tak si nemusíš dělat vrásky,“ dodal a její reakce se už nedočkal, protože vytuhnul, jako když do vody hodí.

//60

Zajímalo ho, co rozhoduje o tom, kdo je zlatíčko a kdo brouček. Mamku ale rád viděl, zvlášť když se zdálo, že je v pořádku a nechal ji odkráčet za Morfeem, který o chvíli později někam zmizel. Moc to nevnímal. Byl vážně dost unavený a hlavička začínala vypovídat službu. Dosud ji hnala jen obava o máti a sestru, kterou už teď pociťovat nemusel, takže na něj události posledních hodin konečně doléhaly plnou vahou. Wolfganie ale chtěla slyšet, co se stalo, což bylo zcela přirozené, a tak se snažil neusnout. Víčka se mu ovšem zavírala tak nějak sama a přistihl se u toho, že se trochu kymácí ze strany na stranu.
Marionin hlásek ale byl celkem dobrý vytrhávač ze spaní, takže se na ni znaveně podíval a konečně směrem k ní čumáčkem pošťouchl ten květ ze zeleného křišťálu, snažíc se nešlapat na čerstvě přeléčenou končetinu. „Tohle je pro tebe. Vyrobil jsem to. Spolu se Životem. Říkala jsi, že bys něco takového chtěla. A já ti chtěl udělat radost. Vlastně bych chtěl, abyste byli všichni pořád jen šťastní. Mrzí mě, co se ti stalo, neměl jsem tě nechávat samotnou. Ani Cassiana,“ ohlédl se po nejmladším sourozenci a pak sklopil unavený zrak k zemi. „Já vím, že to nejde moc poznat, protože se neusmívám a pořád vám něco vyčítám, ale mám vás rád a chci, abyste to věděli. A že kdykoliv se vám něco stane, chci tu být pro vás. Jako spolehlivý starší brácha. Zapamatujete si to, že jo? Když budu protivný, tak proto, že o vás mám strach,“ rozhodl se vyložit své city na stůl hezky zpříma, když jinak to nedokázal a doufal, že ho aspoň trochu poslouchají, protože k podobnému vyznání se v dohledné době znovu jen tak nedonutí.
Pak se ohlédl po Newlinovi, který jej předběhl s odpovědí, která se mu pomalu tvořila na jazyku. Pokývl hlavou. „Já nikam nepůjdu. Potřebuji se prospat,“ bylo mu líto, že hned takhle z kraje musí kazit Marion nadšení, ale bolelo ho úplně všechno a to i přes Newlinovu důkladnou péči. Byl tak unavený, že mu konečně i ty přední nožky podjeli a on si tak trochu nedobrovolně lehnul. Zadržel v sobě zakňučení, když se poraněná noha dotkla země a své utrpení nenápadně skryl do trávy, co mu tu žíhaný strýček vyčaroval. Nemohl se přeci chovat jako slaboch hned poté, co řekl taková velká slova.
„Já tu můžu zůstat sám. V úkrytu se mi nic nestane,“ zamumlal pak ještě, aby nikoho nenutil, tu s ním zůstávat. Stejně měl v úmyslu spát jako dudek, takže by dotyčného čekala hromada hodin nesmírné nudy…

//59

>>> Sarumen

Cassian obdivoval Newlinovo absurdní vyprávění a Morfeus tvrdil, že jen vtipkuje. Ani jedno nepobíral a netušil, zda tím být znepokojen či naopak upokojen. Nebyl prostě ze stejného těsta. Stejně většinu věcí vypustil z hlavy, když konečně ucítil vůně své matky a sestry. Nepotřeboval k tomu pobídnout a maličko přidal do kroku. Jak jen mu to poraněné a unavené tělíčko dovolovalo.
Brzy je našel. Obě spaly a působily tak mírumilovně. Přesto jej pohled na Marion bolel. Sice měla všechny končetiny, ale ta ouška a... Styx měla asi nějakou zvláštní úchylku na mrzačení končetin. Ne tedy, že by už jen napadání vlčat nebylo dost zvrácené. Byla to prostě kreatura, která jej naučila, co je to nenávist. A to mu nebyl ještě ani rok.
Hádal, že jejich skvadra je brzy spolehlivě probudí, což jej mrzelo. Ale nebyl jasnovidec, aby svou návštěvu mohl lépe načasovat. Než se tak však stalo, odbelhal se do svého kouta jeskyně, kde před časem schoval svůj malý dárek pro Marion, aby jej vyzvedl a v tlamičce donesl zpět. Matce bude muset stačit on sám. Živý a... živý taky bude muset stačit.
Sám zvolil strategii tichého a trpělivého vyčkávání, jak ostatní, to jej moc nezajímalo.I když by se určitě uměl zamračit, kdyby se někdo jal, přítomné dámy, budit násilím.

Děkuji pěkně za akci.
Pro mne jsou největší odměnou asi všechny ty zážitky, které Kenai za tak krátkou dobu mohl prožít. Objevil kus světa, našel si nové známé. Kamarády i nepřátele . Získal reálný pohled na život, trochu to pošťouchlo jeho povahu novým směrem a tak ...

Nicméně věcnou odměnou nepohrdneme, protože on taky nemůže zůstat bezmocným vlčetem, no ne!

Tak tedy poprosím:
7 bodů na 10 křišťálů
8 bodů na 200 oblázků
25 bodů na 200 drahokamů
Dohromady 40 (doufám)

A jako bonus magii počasí
Luv ja

Převedeno ✔

Newlin uměl být vážně legrační. Škoda, že Kenai na to neměl zrovna buňky. Těžko říct, po kom to zdědil. Asi spíš po tátovi. Nedokázal se prostě moc usmívat, ale aspoň mohl pocítit další vlnu úlevy, když Cassian začal se svým vyprávěním. Podle všeho opravdu nebyl zas tak daleko. "Dobře," okomentoval celé jeho vyprávění a pak se krátce zamyslel. "Na ostrově. Ale nevím přesně kde. Všechno je zatopené a vypadá to úplně jinak," bylo mu líto, že nemůže podat bližší informace, ale na druhou stranu věděl, kudy zhruba jít a že to místo s přehledem pozná, až jej znovu uvidí. V dohledné budoucnosti ale neměl v plánu takový výlet absolvovat, a pochroumaná nožka v tom měla jen pramalou roli.
Debatu dospělých o unášení vlčic by nejraději vůbec neslyšel, ale nakonec to nevydržel. "Nemůžete přece někoho nutit, aby tu byl s námi," zabrblal znepokojeně a vůbec netušil, co se s tím úctyhodným alfou stalo. Skoro, jako by mu přeskočilo. Ten poučný proslov, který jim předtím řekl, jako by úplně vyšuměl v zapomnění, vzhledem k tomu, jaké ptákoviny teď vymýšlel. A Newlin tomu moc nepomáhal.
Byl ale rád, že se konečně dali do pohybu a zamířilo se k úkrytu. "To není třeba, Cassian mi pomůže," odmítl pomoc upovídaného vlka a místo toho se namáčkl na svého brášku, který dle jeho soudu potřeboval trochu zapřáhnout. A prostě chtěl být pro teď s ním. Snažil se ale o něj neopírat až moc. K jeho překvapení tu potkali také tátu a toho cizího vlka, se kterým si předtím povídala Litai. Natočil se tak, aby otec jeho zranění neviděl a jen jen pozdravil. "Ahoj tati," a pak si to nenápadně pelášil dál. Nechtěl, aby si dělal starosti, když si zrovna povídal se starým známým a u toho, jak ho alfa pověřoval novými povinnostmi, být nutně nemusel. Jen si ještě tiše povzdechl. "Derilliana byla se mnou, už jsem to říkal." A pak zmizel v úkrytu, kde hodlal najít svou mámu a nemocnou sestru. Nic mu na srdci neleželo víc.

>>> Skalisko

Kasius se tiše vytratil, což Morfeus nenechal bez odezvy, ale pro Kenaie to nijak důležité nebylo. Nepatřil mezi empaty, spíš naopak. Takže ho ani nenapadlo, jak se mohl mladší vlček cítit. A navíc teď čelil vlastním problémům. Totiž velmi upovídanému Newlinovi a léčebné kůře, která měla být asi tak podobně příjemná, jako to, když ke zranění přišel.
Teď měl ale aspoň klacek, do kterého se mohl zakousnout, aby všem kolem nepotrhal bubínky, až začne ječet jako mimino, ehm... Skrz klacek ve svých zubech se pokusil, říct, že to bude v pohodě a ať Newlin není zbytečně nervozní. Uklidňovali jeden druhého, což bylo trochu legrační, ale jemu do smíchu moc nebylo.
Až do okamžiku, než se objevil Cass. Málem už zapomněl, jak jeho mladší bráška vypadá a viděl jej rád. I proto, jaké starosti si o něj ještě před chvílí dělal. "Kdes byl?" zamumlal stejně vyčítavě, jako předtím na Kasiuse. Asi by měl reagovat jinak, že ho zase po měsících vidí, ale on byl prostě on. Sociálně neschopný mudrlantík. "Pochroumala mě zlá vlčice. A Marion taky," odpověděl ale záhy na jeho otázku a doufal, že když už nic, vezme si z nich bráška ponaučení a nebude se nazdařbůh toulat vlk ví kde.
Pak začal žíhaný vlk zase brebentit. Kenaiovi bylo úplně jasné, o co se snaží. Odvést jeho pozornost. Ale na něj to moc nezabíralo. Vlastně přestal vnímat po několika slovech a pak už jen čekal, až se Newlin odhodlá k činu, což ale i tak nakonec přišlo celkem nečekaně. Pěkně procítěně zaúpěl i přes všechnu tu péči analgetických bublinek a dokonce tak trochu protočil očima v sloup. Ale udržel se a neomdlel. Ostatně pořád neviděl sestru a mámu!
Jen to musel chvíli rozdýchávat a vůbec nerozumněl, za co se Newlin omlouvá a také mu to řekl. "Proč se omlouváš? Pomáháš mi. Omlouvat by se měla Styx," pověděl mu a na chvilku si položil hlavu na zem. V noze to teď pulzovalo, ale bublinky se opravdu snažily, aby ho to bolelo co nejméně, takže se snažil tvářit, že to není až tak zlé a Newlin se mohl trochu uvolnit. Napjatý Newlin totiž, jako by nebyl ani Newlin.
Co řešil Morf s vlčicemi, to mu naštěstí uniklo, tak se místo protáčení očí nad Alfovými podivnými nápady pomaličku postavil zase na ty své tři nožky. Tu nemocnou se pořád neodvažoval zatěžovat. A zahleděl se do středu lesa. "Půjdeme teď za Marion a maminkou, prosím?" Potřeboval se vyspat, ale to odmítal, dokud se neujistí, že sestra neumírá nebo tak něco. Ostatně ani jeden mu nebyl schopný říct, co přesně se jí stalo.

Kasius si samozřejmě řekl své a i Morf se ozval. Kenai si povzdechl. "Já byl s Derillianou," zamumlal na svou obhajobu a teď zpětně jej napadlo, co se s vlčicí asi stalo. Snad nepadla té zlé potvoře také do spárů... Ale ona by si s ní snad poradila. Nebyla malá a bezbranná jako on. Ten stav byl mimochodem k zbláznění. Už aby to bylo fuč! Další slova tmavého vlčete nekomentoval. Odpověděl jen sám sobě v mysli, že nedovolí, aby mladší vlčata odcházela z lesa sama. Že bude myslet za ně, když ona to nedovedou. Na to ale potřeboval udělat něco s tou zapeklitou tlapkou.
Alfa se mu představil jako Morf. A Kasius mu říkal Feus. Celkem rychle si tedy složil dohromady jeho kompletní jméno a byl za to rád. Z nějakého důvodu neměl zkráceniny v lásce. Stejně jako potopy, ale zdálo se, že ta Morfea nijak nevzrušuje, dokud u sebe má zraněné vlče. Cizinec odešel a místo něj naklusal strýček Newlin. Na něj také moc vzpomínek neměl, ale věděl, že si hodně hrával s Marion. A že je upovídaný, na to se vzápětí také rozvzpomněl.
"Ahoj. Já vím," sdělil mu věcně a sledoval, jak mu ta tlamička jede. Plácal páté přes deváté, ale i tak se Kenai chytal a vydoloval z toho i nějaké užitečné informace. "Také mi to udělala ta... Styx," pověděl Newovi i Kasiovi, zapisujíc si to jméno tlustým černým písmem do paměti. Styx zlovolná, mrcha nezdárná. A jednou jí dostane! Tak.
To kouzlení s bublinkami se mu až tolik nezdálo, ale jestli to pomohlo Marion, proč by to nezkusil. Zajímalo jej však něco jiného. "Jak moc jí ublížila?" Chtěl to vědět. Aby byl připravený na to, co uvidí, až sestru zase potká. A doufal, že to bude brzy. Sice nebyl moc kontaktní typ, ale právě teď nechtěl nic víc, než ji pořádně pomazlit a říct jí, že ji má rád. I když jsou tak odlišní. Věděl, že jinak to ta hloupoučká nepozná. Kor na něm.
Slezl poslušně z Morfeových zad. Ta ho ostatně už mohla celkem bolet a nastavil nožku Newlinově bublinkové kuře. Vlk u toho samozřejmě nepřestával brebentit. "Nemusíš se mnou jednat jako s dítětem, už jsem velký," navrhl mu. Maličko u toho krabatil čelo, ale neměl v úmyslu být protivný, ačkoliv by na to měl asi právo. Byl marod a k smrti unavený.
"Je to lepší," odkýval mu to na závěr a věděl, že by mu měl nějak vyjádřit svůj vděk. A protože gesty to nezvládal, vyšlo mu z tlamičky prosté: "Děkuji." A doplnil to o jeden z těch kostrbatých úsměvů. Ale navzdory tomu, že bolest už taková nebyla, noha mu furt plandala v nepřirozené pozici. Sám měl celkem problém, se na to vůbec dívat, natož na tom chodit.

"Z Maharu jsem zrovna odešel," pověděl Morfeovi a dal tím celkem jasně najevo, že jeho předpoklad nepovažuje za příliš pravděpodobný. Na druhou stranu, od té doby utekl nějaký ten čas a za ten se toho mohlo udít spousty. Sám tomu byl živoucím důkazem. Vážně nečekal, když odtud odcházel, že se vrátí v tomhle stavu a bez Derilliany.
Pak jej náhle tlapka přestala bolet. Celkem jej to šokovalo, ale brzy se dočkal vysvětlení. "Iluze umí i tohle?" Byl upřímně překvapený. Věděl, že ovlivňují všechny smysly, ale až tak? Asi by jej nenapadlo, je takhle použít. Alfa byl očividně velmi vynalézavý a zasloužil si tak Kenaiův obdiv. I za to, jak klidně působil. Uklidňovalo to i jeho samotného. Odkýval mu tedy, že si odpočine a uvelebil se mu na hřbetě. Popravdě nečekal, že se ještě někdy sveze někomu na zádech, ale alfák byl opravdu velký vlk. Poctivě se tedy chopil instrukcí, opatrně se chytil jeho srsti a doufal, že mu chlupy v trsu nevytrhne stejně, jako Derian z oháňky.
A pak mu Morfeus dokonce promluvil do myšlenek. Také fascinující věc. Tak nějak automaticky to odkýval, aniž by si uvědomil, že na něj vlk nevidí, ale asi to moc nevadilo, když se mu zrovna promenádoval v hlavě, kde si mohl všechno hezky pročíst.
"Šedivá se zlatýma očima a ukousnutým uchem," popsal tu násilnici, jak to jen šlo. Ale vzpomínky měl dost zamlžené vší tou bolestí a směsicí negativních emocí. Na ty zlomyslné oči ale sotva někdy zapomene. A na ten hlas, co jej vyzýval k tomu, ať je to on, kdo jí vypráší kožich. Měl to v plánu.
Naštěstí se ukázal aspoň nějaký důvod k radosti. Kasius v bezpečí u hranic. On se ale zamračil. "Kasie! Tobě to jednou nestačilo? Chceš se ztratit znovu? A co kdyby byl ten vlk zloduch a ublížil ti? Co bys dělal," zněl dost protivně a vyčítavě, ale mluvily z něj jednoduše všechny ty obavy, které měl. Jinak byl samozřejmě ten poslední, co měl co říkat. Byl to on, koho dneska málem zabili. A taky si to uvědomil, zmlkl a odvrátil tvář. Čekal nějaký ten příval uštěpačných slůvek, ale bylo to jedno. Hlavně, že aspoň jedno z vlčat se vrátilo v pořádku. Ulevilo se mu.