Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dost ho překvapilo, když se všichni tři dali do toho samého. Totiž, vymlouvali mu jeho divnost. Usmál se. Poprvé přirozeně. Byli vážně milí. A Therion byl jeho strýček. "Také jsem rád," tentokráte to řekl i s vlastním přesvědčením. Byl rád, že má milé příbuzné. Dokonce ho napadlo, jaké by to asi bylo, mít je všechny pohromadě. Jen na chvilku, aby mu z toho nepukla hlava.
Nicméně hned další dění bylo zase pěkně matoucí a on zapochyboval tomu, že ostatním vůbec bude kdy rozumět. Pozvání ale tak úplně odmítat nechtěl, zvlášť když byli v takové přesile a nakonec pokývl hlavou. "Dobře." Hvězdy nikdy nepozoroval, ale třeba to bude ten správný koníček pro něj. Sedět a koukat. To dělal rád i bez hvězd, tak proč ne s nimi? Navíc si na něco vzpomněl. "Neznáte nějaké hry, které lze hrát v leže nebo v sedě?" Zeptal se těch, jež v oboru považoval za zkušenější. Ostatně kdo jiný zná hry, když ne hravá vlčata? A Therion, ten zas chodil po světě o pár let déle...
Pomalu vykročil směrem, kterým měli všichni namířeno a zamyšleně se zadíval k obloze. "A umí být hvězdy a souhvězdí nějak užitečné?" Pokud měla ta světélka i nějaké praktické využití, zajímal se o to celé ještě trochu víc. Musel využít onu studnici vědomostí, kterou starší vlk byl, no ne?

>>> Středozemka?

Slunce zaspalo. To znělo taky dost... Eh. Proč na něj ten kluk tak kouká? Co to znamená? Až mu z té nejistoty vyschlo v hrdle a nakonec se rozhodl pro jeden z těch svých neohrabaných úsměvů a odvrácení pohledu k někomu jinému. Totiž k Biance, kterážto také měla čistě vlčecí starosti. Když ji tak sledoval, byla opravdu podobná Marion. Ale Mary byla asi o něco tupější. O něco víc. Ne, že by to bylo špatně, i tak ji měl rád... A jestli jsou si tak podobné, bude mít pravděpodobně rád i Biancu. Možná nebyl až tak špatný nápad, se s ní kamarádit. Třeba ho to naučí. Co to vůbec je. Kamarádit se. Poslouchal, jak ji její bratr zahaluje hezkými přídomky a napadlo jej, že by to možná měl taky zkusit. Zamyslel se tedy nad tím, jaká ještě je. Ale zas tak dobře ji neznal, takže se to hledalo dost těžko. Zvlášť když toho stihl ten druhý už tolik vyjmenovat. Přesto něco říct chtěl! Něco. Cokoliv. "Roztomilá?" yypadlo z něj nakonec a spokojeně se ve své mysli poplácal po rameni. Zvládl to. Řekl něco hezkého.
A teď měl asi co napravovat zase u Theriona. Očividně něco hezky pokazil, protože se vlk přestal usmívat. A úsměv byl jedním z mála projevů, který ještě chápal. A když zmizel, znamenalo to velké špatné. Možná by neměl o tátovi mluvit? I když se měli rádi? Vlk aby se v tom vyznal. "Mám ještě bratra a sestru, určitě by vás všechny rádi poznali. A jsou méně divní, než já. Tak někdy přijďte. Bydlím, támhle..." kývl hlavou k hvozdu východě a ukročil trochu bokem, když se začalo mluvit o tom, že se skupinka vrací domů. "Děkuji za pomoc. Šťastnou cestu," ukázal zase jednou své slušné vychování. Sám se nikam nehrnul. Domů se mu zatím nechtělo, dokud hrozilo, že tam pořád řádí ta šílená vydra, ale ani na další noční dobrodružství se necítil.

Prý jestli zažil nějaká kouzla. "Až moc," odtušil nenadšeně. Přítomnost slunce na dně jezera mu však i nadále připadala nepravděpodobná. "Myslím, že ano," měl dojem, že před tím, než upadl do alkoholového opojení, viděl před očima jakési pestrobarevné mžitky, což by asi na ten duhový déšt i sedělo.
Therionova slova však považoval za velmi příhodná a sám občas pokývl hlavou, zatímco nevýřečný vlk postupně pronesl ona slova ve stylu "chybami se vlk učí" či "nejlepším učitelem je chybování." Sám tedy upřednostňoval, když se mohl přiučit z chyb ostatních, než z těch vlastních, ale někdy se prostě i mistr tesař utne.
Pak mu Bianca vysvětlila i to, proč je po slunci vlastně taková sháňka a on chápavě pokývl hlavou, přičemž mu tvář zahalily obavy. "To nezní hezky. Bez slunce nevykvetou květiny a pak nebude co jíst," zamumlal. Spíš než o dobro celého světa se teď měl starat o dobro své vlastní rodiny. Ukázalo se, že Therion je jeho příbuzný. Což byla novinka. Ať se snažil jak chtěl, nemohl si vzpomenout, že by o něčem takovém kdy padla zmínka. Na druhou stranu... S rodiči prostě nestrávil moc času. Moc si nepovídali. Sám měl z objevení skutečného strýčka celkem radost, jestli se to tak dalo brát, vzhledem k jeho utlumené emotivnosti. Zdálo se ale, že Therion sám je spíše znepokojený. Ne tedy, že by se Kenai v projevech ostatních kdovíjak vyznal. "A to je špatně?" Zeptal se tedy nejistě. Byli s tátou rozhádaní nebo tak něco?

Koukal se na Saturna, jako by mu uletěly včely. Jako ano, někdy to při západu slunce vypadalo, jako by se ta ohnivá koule potápěla pod hladinu, ale... Každopádně Saturnus byl stejně starý jako Bianca, což znamenalo, že už za sebou nějaký ten pátek na světě měl, tudíž o střídání dne a noci věděl dost. Proto se Kenai vyvaroval dalších poznámek na toto téma a raději položil svou vlastní otázku. "Je s touhle nocí něco v nepořádku?" Byla v něčem odlišná, že vlčka znepokojovalo, kam se slunce podělo? "Abych pravdu řekl, moc jsem doteď nevnímal," do toho si zamručel i něco o hloupých kouzlech, ale to nemusel nikdo slyšet.
Pak se zadíval na Theriona, který bez vysvětlení schlípl a začal se od nich vzdalovat s dost chabou výmluvou na rtech. Teda v Kenaiových očích. Ostatně, dospělý vlk přece musel vědět, že slunce se někde kolem sotva povaluje... A on nechtěl, aby dospělec od skupinky odděloval. A Saturnus očividně také ne. "Neznalost a hloupost jsou dvě úplně odlišné věci," svěřil se se svým stanoviskem a toho se i držel. Zatím Saturna určitě za hloupého nepovažoval. A tak trochu mu chtěl pomoci s udržením Theriona na místě.
"Proč Vás zajímali moji rodiče? To není otázka, kterou cizinec cizinci položí jen tak. Alespoň myslím," ošil se. Popravdě s rozhovory s cizinci moc zkušenosti neměl. Také nepočítal s tím, že ho někdo jen tak bez důvodně a pro zábavu napadne a stalo se to. A když už jsme u té vzpomínky. Hezky si přešlápnul, aby odlehčil "starému" zranění a snažil se na nikoho moc nezírat. Považoval to za nevychované.

Vlk řekl, že je vše v pořádku. Kenai si nebyl jist, zda to bylo upřímné, nebo šlo jen o zdvořilostní frázi. Nějak to neuměl poznat. "Každopádně děkuji, že jste mne nenechali na holičkách." Trochu to zase zlepšovalo jeho pohled na svět. Na to zlé se zapomínalo dost těžko, když mu to připomínala nedohojená bolístka.
Therionovi dobré srdce se pak projevilo ještě jednou, když mu vysušil kožich pomocí své magie. Vděčně mu pokyvl hlavou a... Už měl plné tlapy práce s mladšími vlčaty.
Nejisté zavrtěl ocáskem. Ještě nestihl promyslet, co to znamená to kamarádství a jak by se měl ke kamarádce chovat. Musel tedy improvizovat. " Ahoj Bianco," broukl. To byl snad dobrý začátek. Alespoň už věděl, co mu tu tak povědomě vonělo. " To už tak je. Všechna vlčata jsou odsouzena k tomu, vyrůst v dospělé vlky," pronesl. Že i ona bude brzo velká nedodávala, neb to snad vyplývalo z kontextu. Pak sjel očima zpět k Saturnovi.
"Jsem rád, že Sigy s Lylwelin nelhali a našla jsi svého bratra," pověděl. "Já tebe taky?"I jemu do těch slov skočil malý otazník. Ostatně jak mohl vědět, jestli je rád, když netušil, jaký dotyčný je a jestli si budou rozumět. Ale dobrá, další fráze.
Pak se na něj snesly další dvě otázky. Jedna od vlčete... "Proč by bylo slunce v jezeře?" Podivil se. Možná to nebyla ta nejmilejší odpověď, ale on byl pragmatik a logik, takže to prostě jinak nešlo.
Od Theriona pak přišla další, sice ne tak absurdní, ale rozhodně překvapivá. Zvlášť, když přišla takhle z čistého nebe. "Wolfganie a Noktisiel."

Chvíli si myslel, že ty hlasy byly jen v jeho hlavě, ale nakonec se ukázalo, ze zas tak moc mu ve věži nestrašilo. Úlevně si oddechl a natočil své tělo směrem, ze kterého se ozvala odpověď.
"Uh, skvěle. Jen kdybyste mohl něco říkat, abych věděl, kde je břeh," požádal neznámého. Nechtěl, aby se tu kvůli němu utopil někdo jiný. Sám se do problémů namočil, tak se z něj i dostane.
Do toho se ozval druhý hlas. Dle všeho vlčecí, který se dožadoval vysvětlení. Nedivil se tomu, taky by se asi zajímal, být v té pozici.
Nicméně i hlas malého byl dobrým vodítkem a on se tak chvíli na to vynořil poblíž Theriona, na kterého vrhl jeden z těch svých nezkušených úsměvů. "Omlouvám se za vyrušení, ale nevěděl jsem kudy kam," přiznal zahanbeně. Pomalu se došoural na břeh. Vodu ze sebe ale neotřásl, protože nechtěl zmáčet vše kolem. Zlaté oči při tom omluvně stočil i na Saturna. Nevěděl úplně co říct, co udělat nebo jak se tvářit a tak dával své přátelské úmysly najevo alespoň udržováním uctivé vzdálenosti. Mohl jen doufat, že budou přátelští i oni, protože s tou nohou by proti staršímu vlkovi sotva něco zmohl. "Jmenuji se Kenai a... Neptejte se, jak jsem se tam dostal. Nevím to." Všiml si, že ve vzduchu visí velmi povědomý pach. Zatuchlina. Močály?

>>> Sarumen

Šel a šel. Na vratkých nožkách, v té černočerné tmě. Být při smyslech, nikdy by to neudělal, ale co naplat. Mlhahule odvedla svou práci, takže tak.
"Pjitomá koušla," mumlal si, šlapající si pořádně po jazyku. Jako by se vrátil o rok zpět a zase šišlal, jako mimino. Zapotacel se, zem se zavlnila, znovu chytil balanc a pak chvíli stál, široce rozkročený a zhluboka dýchal. Konečně ho v tom zápěstí zase píchlo. Tak trochu jej to vrátilo do reality, ale ještě to nestačilo.
To až po několika dalších bezduchých a rozvláčných krůčcích. Ty jej totiž zavedli do vody, které by se jinak odmítal byť jen dotknout. Byla to ta divná červená. Ta, které vůbec nevěřil. A teď v ní byl až po bradu!
"No fuj," zamručel už víceméně při smyslech. Jestli byla jedovatá nebo tak něco, asi to brzy pozná. Teď měl ale jiný problém. Voda napravo, nalevo, vpředu i vzadu... A on viděl prdlačky. Rozum velel zůstat stát, než aby se vydal špatným směrem a pak se tu v té tmě utopil vyčerpáním. Počkat do úsvitu se zdálo asi jako to nejrozumnější. Dokud nezaslechl hlasy. Nebo se mu to jen zdálo?
"Haló, je tu někdo?" Zavolal tedy. Za zkoušku to stalo. Naděje na to, že mu tu do rána nezdřevění nohy.

Vlček byl dost zmatený. Dost na to, aby zapomněl, co se dělo a překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že má v očích slzy. Proč? Zatočil se dokolečka a pak si je z čenichu nespokojeně setřel tlapou. Uznal, že potřebuje vystřízlivět a začal se od svého bratra usnout pryč, nevěda kam. Pořád mírně pod vlivem.
Uvědomoval si, že kulhá, ale bolest v noze zatím tak úplně necítil. Jako by byl pod nějakým kouzlem nebo něco. Tak jako tak, se mu ten stav nelíbil. Hlavně proto, jak se celý svět kolem kymácel. Musel se prostě hodně soustředit na každý krok a ani se pořádně nekoukal, kam si to šine. Totiž ven z lesa...

>>> Ohnivé jezero

"Jsem mistr spánku, umí ve spánku i mluvit," brblal, když se o něj Cass nějak moc zajímal a snažil se moc nehýbat. Celkem brzy si ale uvědomil, že se hýbe i tak. Nebo spíš, že svět kolem něj dělá různý věci. Motala se mu z toho hlava. "Hele ty umíš magii iluzí?" zeptal se brášky podezíravě. Byla to jeho práce? Ale ne, byl sotva odroslé vlče, určitě by takhle dobře kouzlit neuměl. Nebo se do toho zase šťoural Život? Chtěl Cassianovi vynahradit, že ho tehdy před měsíci neunesl spolu s ním a Marion?
Z toho přemýšlení se mu ale hlava motala ještě víc a tak se toho pokusil nechat. Vůbec poprvé v životě se snažil nepřemýšlet, by zjistil, že to nedává. Třeba by pomohl pravý opak? Místo nic nedělání dělat úplně všechno?
Vrávoravě se teda postavil na nohy a začal napodobovat Marion. Jestli šlo o stupidní věci, ona byla ten nejdokonalejší vzor, co si mohl najít. "Aúúúú! Světe, přestaň se točiiiit!" Vyl, jako střelený a moc hezky to teda neznělo. Výt popravdě ještě nikdy nezkoušel, neměl důvod. "Cassi, neválej se! Nastydneš!" Stihl si všimnout svého mladšího sourozence a než si uvědomil, co se děje, rozplácl se na něm. Proč čučel do prázdna? "Cassiane? Co ti je? Umíráš? Jo?" Zděšeně se otřásl a pak se mu začali po tváři koulet slzy bezmoci. A asi byly trochu cítit po nějaké pálence, nebo co že je to Mlhahule donutila vypít.

zkusím vyplodit něco pro bráchu :)

>>> úkryt

A nohy ho nesly a nesly, nevěděl kam a začínalo ho to pořádně štvát. Proč je vždycky tak hrozně bezmocný? Každý si s ním očividně může dělat, co se mu zlíbí. Prosvištěl kolem Newa a neznámé vlčice, co voněla lesem, ačkoliv ji nikdy neviděl a skončil ve společnosti svých sourozencům u pochybných jezírek a ještě pochybnějšího stvoření.
Takže je to tvoje práce, projelo mu hlavou nespokojeně a ještě před tím, než ho ta podivná moc donutila, aby se proti své vůli napil té podezřelé břečky, propálil Mlhahuly opravdu nenávistným pohledem. Vážně se mu nelíbilo, že si s ním dělá co chce pro své pobavení. A to samé tehdy Život. Byla to banda sobců a on začínal mít kouzel tak akorát plné zuby.
Na to všechno ale samozřejmě zapomněl v okamžik, kdy jeho mysl obestřelo alkoholové opojení. Nebo ne? "Všichni mi vlezte na hrb! Vlezte mi na hrrrrrb!" Začal zapáleně vykřikovat s přesně tím správným opileckým podtónem. "Já žádný hnusný myši volizovat nebudu! A nebudu! A nebudu!" Vztekal se jako nějaká malá princeznička, nic si nedělal z vydřina popichování a do šišky kopnul. Nebo se o to teda spíš pokusil. A minul. Nohy se mu zapletly a on se skácel na zem. Ale až tak moc mu to nevadilo. "A já budu spááát, tady se mi líbí," oznámil a otočil se ke všem zadkem, který mu prý klidně mohli políbit. "Hnusnej nohatej had," odsouhlasil to bráškovi a připlácl si packy na uši, aby nemusel poslouchat sestřin pronikavý hlásek. "Di se bodnout, já spim," dodal ještě a předstíral, že spí. Jedno oko mu ale pořád zůstávalo otevřené, takže to moc přesvědčivé nebylo.

//62

Kenai spal zprvu tvrdě. Byl ostatně pořádně vyčerpaný a potřeboval to. Nic ale nemá věčného trvání a to skoro kóma se nakonec zvrtlo ve spaní plné ošklivých snů, během kterých se kroutil, jako žížala. Jak už to bývá, většinu z těch snů si po probuzení nebude pamatovat, zatímco jiné jej budou strašit pravděpodobně ještě několik dalších dní. Ostatně bylo na čase, aby poznal i tu horší stránku spánku. Nebylo to pořád jen poklidné snění o řekách z mlíčka a trávě z té nejchutnější flákoty...
Se zalapáním po dechu se probudil zrovna v okamžiku, kdy mu nějací cizáci přímo před očima zakousli maminku. Neplakal, ale prožitá hrůza mu z očí rozhodně koukala. Naštěstí matka spala jen kousek od něj, takže se mohl hned z kraje ujistit, že to nebylo skutečné. Srdce mu v hrudi i přes to divoce poskakovalo a on se k matce opatrně přitulil, aby mohl cítit víc jejího tepla, ale zároveň ji neprobudil. Hlavou mu však neproudil strach o to, že by se něco takového mohlo opravdu stát, místo toho se svými myšlenkami upnul k tomu, že něco takového nikdy nedopustí! Nenechá se víckrát porazit nějakým zlounem a své blízké ochrání. Tak! Jenže, to znamenalo, že nemůže věčně ležet jen v úkrytu a oddávat se lenošení. Z poflakování ještě nikomu svaly nenarostly a on na sobě začne pracovat hned, jak to bude pro jeho tlapku schůdné.
Jenže to by tohle nesměla být Gallirea, aby měl chvíli klidu. Zničehonic mu narostli jiné nohy, nad nimiž neměl kontrolu a začali jej nést z úkrytu ven. A on přitom tak zoufale nechtěl! Chtěl být s mámou a spát. Nadechl se, že si zavolá o pomoc, ale pak se tomu zamračil a jen zase naprázdno secvakl zuby. Ne, nebude mámu budit. Poradí si s tím sám. Už není malý!

>>> Sarumen

//61

Zdálo se, že dárek pro Maričku měl kýžený efekt. Sledoval, jak nadšeně jančí, poněkud per plex přijal i tu roztomilou obdobu objetí a nakonec se i maličko usmál. Byl to jen takový maličký stín, ale o to upřímnější to bylo. „Až se naučím kouzlit, něco vymyslím,“ slíbil jí, že zařídí, aby mohla tu parádu nosit všude sebou a pak mírně zakroutil hlavou. „To nemusíš,“ nedal jí ten dárek proto, aby dostal na oplátku cokoliv jiného, než její šťastný výraz, že?
Asi svým proslovem vyvolal nějakou vlnu emocí i v ostatních, a chvíli na to je slovy upřímné lásky zahrnula i maminka a sestra. Nakonec se ale konečně rozhodnulo, že sourozenci půjdou ven řádit s Newlinem, zatímco on se konečně ze všech těch zážitků vyspí. „Děkuju,“ pověděl, když mu před čumáčkem vyrostlo borůvčí, ale byl si celkem jist, že si ho tu nechá až na potom. Až se vzbudí.
Už se mu totiž opravdu klížila víčka a navíc věděl, že po vydatném spánku následuje pořádný hlad. Jen tu pořád byla starostlivá máma. Povzdechl si. „Udělala mi to Styx,“ přiznal prostě. Větší komentář to dle něj nepotřebovalo, jen… „Jednou jí to vrátím. I za Marion, tak si nemusíš dělat vrásky,“ dodal a její reakce se už nedočkal, protože vytuhnul, jako když do vody hodí.

//60

Zajímalo ho, co rozhoduje o tom, kdo je zlatíčko a kdo brouček. Mamku ale rád viděl, zvlášť když se zdálo, že je v pořádku a nechal ji odkráčet za Morfeem, který o chvíli později někam zmizel. Moc to nevnímal. Byl vážně dost unavený a hlavička začínala vypovídat službu. Dosud ji hnala jen obava o máti a sestru, kterou už teď pociťovat nemusel, takže na něj události posledních hodin konečně doléhaly plnou vahou. Wolfganie ale chtěla slyšet, co se stalo, což bylo zcela přirozené, a tak se snažil neusnout. Víčka se mu ovšem zavírala tak nějak sama a přistihl se u toho, že se trochu kymácí ze strany na stranu.
Marionin hlásek ale byl celkem dobrý vytrhávač ze spaní, takže se na ni znaveně podíval a konečně směrem k ní čumáčkem pošťouchl ten květ ze zeleného křišťálu, snažíc se nešlapat na čerstvě přeléčenou končetinu. „Tohle je pro tebe. Vyrobil jsem to. Spolu se Životem. Říkala jsi, že bys něco takového chtěla. A já ti chtěl udělat radost. Vlastně bych chtěl, abyste byli všichni pořád jen šťastní. Mrzí mě, co se ti stalo, neměl jsem tě nechávat samotnou. Ani Cassiana,“ ohlédl se po nejmladším sourozenci a pak sklopil unavený zrak k zemi. „Já vím, že to nejde moc poznat, protože se neusmívám a pořád vám něco vyčítám, ale mám vás rád a chci, abyste to věděli. A že kdykoliv se vám něco stane, chci tu být pro vás. Jako spolehlivý starší brácha. Zapamatujete si to, že jo? Když budu protivný, tak proto, že o vás mám strach,“ rozhodl se vyložit své city na stůl hezky zpříma, když jinak to nedokázal a doufal, že ho aspoň trochu poslouchají, protože k podobnému vyznání se v dohledné době znovu jen tak nedonutí.
Pak se ohlédl po Newlinovi, který jej předběhl s odpovědí, která se mu pomalu tvořila na jazyku. Pokývl hlavou. „Já nikam nepůjdu. Potřebuji se prospat,“ bylo mu líto, že hned takhle z kraje musí kazit Marion nadšení, ale bolelo ho úplně všechno a to i přes Newlinovu důkladnou péči. Byl tak unavený, že mu konečně i ty přední nožky podjeli a on si tak trochu nedobrovolně lehnul. Zadržel v sobě zakňučení, když se poraněná noha dotkla země a své utrpení nenápadně skryl do trávy, co mu tu žíhaný strýček vyčaroval. Nemohl se přeci chovat jako slaboch hned poté, co řekl taková velká slova.
„Já tu můžu zůstat sám. V úkrytu se mi nic nestane,“ zamumlal pak ještě, aby nikoho nenutil, tu s ním zůstávat. Stejně měl v úmyslu spát jako dudek, takže by dotyčného čekala hromada hodin nesmírné nudy…

//59

>>> Sarumen

Cassian obdivoval Newlinovo absurdní vyprávění a Morfeus tvrdil, že jen vtipkuje. Ani jedno nepobíral a netušil, zda tím být znepokojen či naopak upokojen. Nebyl prostě ze stejného těsta. Stejně většinu věcí vypustil z hlavy, když konečně ucítil vůně své matky a sestry. Nepotřeboval k tomu pobídnout a maličko přidal do kroku. Jak jen mu to poraněné a unavené tělíčko dovolovalo.
Brzy je našel. Obě spaly a působily tak mírumilovně. Přesto jej pohled na Marion bolel. Sice měla všechny končetiny, ale ta ouška a... Styx měla asi nějakou zvláštní úchylku na mrzačení končetin. Ne tedy, že by už jen napadání vlčat nebylo dost zvrácené. Byla to prostě kreatura, která jej naučila, co je to nenávist. A to mu nebyl ještě ani rok.
Hádal, že jejich skvadra je brzy spolehlivě probudí, což jej mrzelo. Ale nebyl jasnovidec, aby svou návštěvu mohl lépe načasovat. Než se tak však stalo, odbelhal se do svého kouta jeskyně, kde před časem schoval svůj malý dárek pro Marion, aby jej vyzvedl a v tlamičce donesl zpět. Matce bude muset stačit on sám. Živý a... živý taky bude muset stačit.
Sám zvolil strategii tichého a trpělivého vyčkávání, jak ostatní, to jej moc nezajímalo.I když by se určitě uměl zamračit, kdyby se někdo jal, přítomné dámy, budit násilím.