Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> narrske kopce

Byl rád i za to, že Životovo obydlí je tak blízko tomu jeho. Když si ale uvědomil, nad čím zrovna přemýšlí, musel se trochu zarazit. Těsně po tom, co mu Styx ublížila, byl schopný ujít takový kus cesty přes celou Středozemní pláň a teď když je to skoro zahojené, tak fňuká kvůli pár krokům?
Potřásl hlavou a rozhodl se nějaké malé píchání v zápěstí hodit za hlavu. Však už byl doma a cítil velmi čerstvou pachovou stopu své matky. Pravděpodobně značila území smečky. Díky tomu nebylo až tak těžké ji stopovat. Ani pro někoho tak nezkušeného, jako je on. Nikam moc nespěchal a i tak ji celkem brzo našel. Vůbec se nezměnila, což bral jako pozitivum. Rád měl ve světě nějaké neměnné jistoty.
"Ahoj mami," pověděl s drobným pohybem oháňky a zamířil si to přímo k ní, aby se jí otřel o kožich. K nikomu jinému by se takhle asi nepřilísnul. To jestli a i čem si bude chtít popovídat, nechal na ní. Pořád ji však dlužil jisté nehezké vyprávění.

>>> z vrcholu

Cesta dolů byla vskutku rychlejší, ale nedalo se tvrdit, že by byla i pohodlnější. Nebýt té poraněné nohy, asi by to celé probíhalo lépe, ale takhle u úpatí už slušně pajdal. Nápor na končetinu se zdál tak nějak větší. Proto si dole nejprve na chvilku sednul, aby si odpočinul. Celkem výjimečně při tom o ničem nepřemýšlel. Jen seděl, poslouchal šum písku a vzdálené hlasy. Ty byly ostatně tím hlavním stimulem k tomu, aby se zase postavil a vyrazil na cestu. Nějak se necítil na setkání s dalšími cizinci. Seznamování se bylo hrozně vyčerpávající. Neměl na to teď dostačující kapacitu. Jediné co chtěl, byly známé tváře jeho milovaných.
Sunul se tedy pomalu pryč, vděčen za to, že dotyční přítomní také nikam nespěchají a snažil se nožce co nejvíce ulehčit veškerou práci. Naštěstí byla hned o něco lepší, když už nešlo o otravnou cestu ze svahu.

>>> Sarumen

>>> kopce

Jak tak stoupal a stoupal, přičemž plynule ztrácel dech a bojoval a pícháním v boku, došlo mu, že tohle nebude úplně to stejné místo, jako to, kde skončil před rokem. Nepamatoval si, že by při návratu domů, musel jít tak dlouho a přitom měl tehdy nesrovnatelně kratší nožičky. Šel vůbec správně? Představa vší té vynaložené energie pro nic za nic, ho vyloženě děsila.
Proč se vůbec takhle trápil? Mohl si v pohodě a klidu ležet doma před skaliskem a vyhřívat se na sluníčku, které se konečně, po krátké dovolené, ráčilo navrátit na oblohu. Místo toho se tu plahočil do kopce, připraven škemrat na kolenou před jakousi božskou entitou, kterou ani neměl kdovíjak v lásce. Ah ano. Pro to, aby byl dost silný pomáhat ostatním. Proč je tím ale tak posedlý?
To byla otázka, která měla zůstat prozatím nezodpovězena, neb ten, koho hledal, přišel za ním. S úsměvem roztaženým od ucha k uchu a tlamou ve svižném pohybu. Přesně jak si ho pamatoval. I barva kožichu seděla. Stejně tak i tón hlasu, který přímo hladil po duši. Snažil se ale, aby mu to příliš nestouplo do hlavy. To, ani ona podezřele uvolněná nálada, co se mu vkrádala do mysli.
"No ne, Kenaii! Ty jsi v vyrostl! Malém bych tě nepoznal! A přišel jsi na návštěvu! Co tě ke mně přivádí? Povídej, přeháněj! Náš zákazník, náš pán!" Rozjel se magický vlk hnedka z kraje a stále ještě vodopády slov nezastavil. "Jakto, že jsi ještě nevyzkoušel svou magii, když jsme ji tehdy tak pečlivě vybírali?" Zazněla i nějaká ta výčitka k němu směřovaná. Šedivého vlka zajímalo, jak má na tohle všechno teď odpovědět. Nakonec se uchýlil k tomu, co Život bez okolků vynechal. K pozdravu. "Zdravím tě," popřál slušně a přešel k nějakému tomu projevení zájmu o druhou osobu. To je prý také nutnost. "Stále unášíš bezbranná vlčata pro své vlastní pobavení?" Zpětně jej napadlo, že to asi úplně účel zdvořilostního dotazů nesplnilo. Život se totiž zatvářil, jako by se pořádně kousnul do jazyka a nervózně se uchechtl. "Já vás přece neunesl! Jen půjčil! A omluvil jsem se," nahodile výraz úplného svatouška. Nevinnost sama. Zrovna Kenaie to ale nijak neobměkčovalo. "Když se omluvím, že jsem někomu ukousnul ucho, také to bude k ničemu, protože mu ho už nijak nevrátím," vynesl na světlo jedno ze svých mouder. On sám byl rozhodnutý žít tak, aby se nikomu za nic omlouvat nemusel. Ale o tom jindy.
"Ty děláš, jako by vám se mnou bylo zle," zabrblal bílý vlk ublíženě a zahrabal tlapkou v písku. Mít po ruce nějaký kámen, možná by do něj i kopnul. Chvíli vypadal jako úplná hromádka neštěstí. Kenai si povzdechl. "Úplně zle ne," uznal nakonec, čímž vrátil bůžka zpět do jeho obvyklé rozverné nálady. Sledoval, jak se uchýlil k dalšímu hopsání a brebentění, kterému raději nevěnoval moc pozornost. Jen si oblízl čenich, na kterém měl už nadosmrti drobnou jizvičku, jako památku na to, jak mu Život neprozřetelně propůjčil magii, se kterou by žádné vlce nikdy zacházet nemělo. Ukázkový projev nezodpovědnosti. Napadlo jej, že spíš než aby vlk před ním někomu dělal chůvu, sám by nějakou velmi potřeboval.
"Samozřejmě, že jsem vyrostl. To děti dělají. Rostou," pokračoval pak v odpovědích na předešlý polobohův monolog, pročež se jeho konverzační protějšek opět zakabonil. Tentokrát ne dotčeně, ale spíše mentorky. A pobaveně. "Vážně by ses měl naučit, co to jsou zdvořilostní fráze a řečnické otázky," dostal malého doporučení. To si ale nebral příliš k srdci. Po tom, jak svůj předchozí pokus zbabral, se rozhodl, že na to celé kašle. Stejně to tak akorát zdržovalo od důležitých věcí. A tenhle malý karambol jej v tom ještě utvrdil. Prostě pozdravit a bez okolků přejít k jádru pudla. "Nepřišel jsem na návštěvu. Chci abys mi pomohl zesílit. Hádám, že nejsem první, ani poslední," pronesl věcně. Upřímnost nadevše. Kdyby jej sem nezavedla tahle potřeba, dobrovolně by se do toho kopce netáhnul ani s vidinou flakoty toho nejlepšího hovězího. A už vůbec ne, jen tak na pokec, s tímhle rozjařeným pošukem. "Co se týče magie… Zatím jsem neměl tu potřebu ani příležitost, ji objevovat," pokrčil trochu v ramenou. Opravdu na nějaké kouzlení zatím neměl jedinou myšlenku. Nejdřív na to byl moc malý, pak moc zraněný, následně omámený vydrou a nakonec příliš zaneprázdněný Therionem a vlčaty. A teď byl tady. Opravdu tam na to žádná skupinka volného času nebyla.
"To je škoda," zabrblal pro změnu Život. "Hlavně, když vezmeme v potaz, že máš magie dvě." Kenai překvapeně naklonil hlavu na levobok v bezhlesné otázce, na kterou se Život jak okamžitě odpovídat. "Asi sis něčím šplhnul u mé sestry," nabídl malé vysvětlení onoho úkazu, čímž Kenaie ještě víc zmátl. "Nevěděl jsem, že máš sestru," přiznal, ale nezdálo se, že by se tím Bělostného nějak dotknul. Tentokrát. "Jooo. Žije v jednom ponurym lese na severu a není zdaleka tak úžasná, jako já. Ale porad rodina. Znáš to." Šedivý pokývl hlavou. Tomuhle rozhodně rozuměl. Také měl sourozence rád, i když byli tak hrozné odlišní. Jen ten vtip, kterému se měl usmívat, v té řeči neodhalil a nechápal, proč se musí Život furt tak vytahovat.
"Když jsi tak skvělý, tak mi teda pomůžeš?" Připomněl, od čeho se jejich rozhovor odklonil a od čeho nehodlal ustoupit. Bylo hezké, že uměl dvě magie, ale to mu bylo zatím jedno. Časem se s nimi seznámí sám. Svým pohledem se snažil dát najevo, že chce přímou odpověď bez keců kolem, ale buďto to neuměl, nebo to druhý vlk prostě a sprostě ignoroval. "Ohoho! Ty vůbec nemáš tušení jak hrozně moc skvělej sem! To teprve poznáš holečku! Já dovedu věci!" Popravdě. Kenaie napadlo jestli to třeba nedělá schválně. Mohl vůbec existovat tak nadutý vlk? Ale když existovala vlčice, co bezdůvodně kouše do vlčat… Jo asi jo. "Živote," ozval se nenadšeně, což konečně donutilo Bílého k činům.
"Ale to víš, že jo, ale nedělám zadarmo. Zvlášť pro takové protivky," byl opětovné popíchnut, ale rozhodl se držet vzoru, který ve starším vlku měl, a ignoroval to. "Dej mi, nač mám," instruoval jej prostě a dalších pár chvil jeden druhému civěli z očí do očí. Jako by snad sváděli nějaký vnitřní boj. Nakonec to byl Život, kdo přerušil mlčení zahihňáním. "Ty jsi vážně svůj," konstatoval a pak rázně kývnul hlavou. "Dobře teda. Tvé přání je mi rozkazem! A dávej cestou dolů pozor na nohy," vybídl jej rovnou i k odchodu. Asi uznal, že se ten puberťák natrápil už dost a bude nejlépe, když si půjde po svém.
Vlček si ho i tak nejpve přeměřil podezíravým pohledem a teprve pak pomalu kývnul hlavou. "Děkuji. Naviděnou." Zaplatil, co mohl a pak se otočil k odchodu. Doufal, že z kopce to bude veselejší než na něj. Z nějakého důvodu se však neubránil tomu, aby se ještě několikrát nedohlédl. Náhle se mu odcházelo nějak ztěžka. Dokonce snad pocítil i závan smutku a touhy, tady se Životem přece jenom zůstat Překonal to však. Už se těšil domů… Za mámou a tátou, ať to znělo sebedětinštěji. .

>>> Kopce

Objednávka:

Pro Launee
71 oblázků + 15 převod = 86, zůstane 130
11 mušliček + 3 převod = 14, zůstane 15

ID - V01/Síla/ 7* = 35
ID - V01/Rychlost /1* = 5
ID - V01/Vytrvalost /4* = 20
ID - V01/Taktika 3* = 15
Celkem 75 ametystů (zůstane 125)

(Launee má za úpravu vzhledu zaplatit 50 mušlí, 40 pomněnek a 300 oblázků - se vším bude na 0)

>>> tenebraë

Písek pod tlapkami byl celkem příjemná záležitost. Ale on viděl jen strmý svah před sebou. Zakláněl hlavu a v duchu plakal nad svým údělem. Zase se měl trmácet někam nahoru. Bylo mu jasné, že na vrcholku bude sotva popadat dech a netěšil se na to ani za mák. Ale chtěl přeci zesílit, takže tohle byl dobrý trénink. A kdo ví. Třeba je ten výstup nějakou Životovou zkouškou pro všechny odvážlivce, co po něm něco chtějí. Musí prokázat, že si jeho služby zaslouží a má dostatek vůle.
To byly ale jen jeho úvahy, kterými zabíjel čas, zatímco se odhodlával k prvnímu kroku do kopce. Nakonec jej s nešťastným povzdechem i udělal...

>>> Na vrchol

>>> třešňový háj

Z třešňového hájku se nakonec vymotal s pořádným žihadlem v čenichu. Včely byly hrozně nevypočitatelné. Každá zkušenost je však k něčemu dobrá. Teď třeba věděl, že to není až tak hrozné a až bude vybírat mezi tím, zda se nechat popíchat nebo skočit že skály do jezera, bude vědět, co je ta bezpečnější možnost.
Podrbal se a stočil krůčky podél řeky, se kterou se před časem seznámil víc, než chtěl. Tentokrát opravdu neměl v plánu do ní padat a topit se, ale byl si vědom toho, že jí bude muset překročit. Naštěstí už tu byl jednou se Sigym a věděl, které místo je k tomu jako zrozené. Tedy. Kde hnědý vlk tu kladu z jednoho břehu na druhý, vyčaroval. Zdálo se, že ani ta potopa ji neodnesla a všechno bylo hned o dost jednodušší.
Teď už jen najít to místo, které hledal. Ale kopce z pískovce naštěstí nejsou něčím, co se dá snadno přehlédnout. A on tam navíc už jednou přeci byl.

>>> Narrské kopce

>>> Midiam

Oddělil se od proudu řeky, který mu byl doposud dobrým průvodcem. Tam, kam chtěl jít by jej tento rok ale nedovedl. Na to potřeboval jinou řeku. Tyhle končiny ale už dobře znal, takže věděl, kde ji hledat.
Udržoval si Maharské močály po levoboku a mířil kolem nich níž a níž. Tenebraë do nich ostatně vtékala z jihu, takže dříve nebo později na ni narazí.
Přítomnost tohohle lesíka pro něj byla ale překvapením. Tady rozhodně nikdy nebyl. Jiný vlk by se asi nechal okouzlit tím, jak hezky to tu kvete a voní, ale on moc nadšený tedy nebyl. Propletenina větví mu dost komplikovala postup za vytyčeným cílem. Bzukot včel navíc dával tušit, že by si měl dát pozor na to, kam šlape, pokud nechce zažít nějaký ten štípanec.
Celkem litoval, že ten lesík také neobešel, ale pozdě bycha honit. Nakonec také nebylo úplně kam spěchat. Bylo lepší pospíchat pomalu. Raději bezpečné dorazit do cíle o něco později, než brzy ale v kusech.

>>> Tenebrae

>>> Vyhlídka

Vlček klouzal dolů ze svahu dost rozvážně, protože obraznost nebyla zrovna jeho silná stránka. I tak několikrát zaškobrtl či uklouzl a v hlavě se sám sebe ptal, jak chce v tomhle stavu být komukoliv užitečný. Styxin pach jej pořád šimral v nose a připomínal mu, jak akutní jeho problémy jsou.
Musel zesílit, ale bylo mu tak nějak jasné, že přirozeným způsobem by to trvalo příliš dlouho. I kdyby trénoval každý den a celý den, zabralo by to měsíce a on chtěl být schopný se bránit už teď. Aspoň trochu. Tak, že i kdyby prohrál, nebyla by to naprostá porážka, ale třeba by svému protivníkovi také nějaké to zranění uštědřil nazpět. A když šlo o moc a zázračně nepřirozené způsoby, jak ji získat, vytanulo mu na mysli jedno velmi konkrétní jméno. A proto zamířil na jih, směrem ke své domovině. Bylo to takové zabití dvou much jednou ranou, protože do Sarumenu se chtěl vrátit hned záhy a promluvit si s rodiči. Přišlo mi, že je už hrozně dlouho neviděl.

>>> Třešňový háj

"Jsi milá," broukl k Biance, když se nabídla, že si s ním bude hrát. Ale zdálo se, že v brzké době na to nedojde, protože se nad skupinkou Maharských vlků zjevil jakýsi temný mrak. Kenai by jim opravdu rád pomohl, ale tak nějak neměl jak. Když ani vlčata nevěděla, kde to jejich doma je, jak by to asi mohl zjistit on? Pro jednou zas ochutnal tu hořkou chuť bezmoci.
Do jejich rozhovoru se tedy nemíchal, jen zdvořile mlčel. Jen do chvíle, kdy se mu o čenich otřel nepříjemný pach. Jeho krk se trochu naježil, asi jako kdyby mu po zádech zrovna přejel mráz. A ono to tak vlastně i bylo. Poznal vůní své první a největší nepřítelkyně. Měl ji prakticky vrytou do paměti. Nebyl pitomec, aby se za ním rozběhl s kopou výhrůžek na rtech. Sotva se zotavil z toho, co mu udělala a ještě tak nějak neměl příležitost zesilit. Jediný rozdíl byl v tom, že vyrostl, ale i tak by ho Styx určitě vytrestala. Nelíbilo se mu ale, že je tu poblíž. Blízko Bianci a Saturna. Byl proto jen rád, když se začalo mluvit o návratu do močálů. Do míst, kde by měli být se svou smečkou v bezpečí.
Svůj souhlas dal najevo tím, že stočil své kroky zpět dolů z kopce, nicméně našel si příležitost, se soukromé protočit k Therionovi. "Cítím tu vlčici, co zmrzačila mne a mou sestru. Dávejte na sebe pozor," podělil se o nějaké ty informace, které by mohli být pro změnu užitečné jeho strýci a pak zvedl hlas tak, aby jej slyšela i vlčata. "Mám ještě nějaké plány, tak vás opustím. Hodně štěstí s vašimi záležitostmi," asi zase zněl dost odměřeně. Dle všeho tomu tak bylo dost často... Sám se pak vrhnul zpět cestou, kterou prvně přišli. Věřil tomu, že se Therion o své svěřence výborně postará.

>>> Midiam

>>> Středozemka

Ano, bylo mu to jasné. Takové hry jsou nuda. Byla hloupost se vůbec snažit, něco takového najít či vymyslet, protože i tak by je s ním nikdo nechtěl hrát. Jeho prázdný pohled ztratil i tu poslední jiskru a on se vrátil k těm svým mizerným bezvýrazným úsměvům. "Chtěl jsem si něco zahrát s ostatními." Prostě mezi normální vlky nepatřil a měl by to přijmout. Nesnažit se najít způsob, jak se k nim přiblížit. Přesto. To že byl samotář neznamenalo, že chtěl být osamělý. Ale asi to k tomu spělo. Jeho jedinou nadějí asi bylo, najít takové, jako je on sám. Ale jsou někde takoví?
"Určitě víš, že měsíc mění tvar. A nov je ta noc, kdy na obloze vůbec není," vysvětlil maličké vlčici, tak nějak samovolně, aniž by vnímal vlastní slova. Byl tak trochu utopený ve svých myšlenkách. sice si za to vynadal, protože oproti Biančiným problémům, byly ty jeho ničím, ale na jeho nezúčastněném tichu to nic neměnilo. Ostatně, co měl říct? Tohle bylo mezi jeho strýcem a vlčaty.

>>> Ohnivé jezero

Vypadalo to, že jeho otázka na hry spustila jakous takous konverzaci. Bianca tedy moc užitečná nebyla, ale Saturnus s nějakým tím nápadem přišel. Therion mu pro změnu vnukl velmi správnou otázku. "Asi,"vypadlo z něj nakonec vlastní poznání. I když takovou hru najde, s kým ji bude hrát? "Ostatní rádi běhají, dělají hluk a tak," mumlal si do kroku. Těžko si představit, že by Kase nebo Casse udržel chvíli na jednom místě. A Marion. Ta neudržela ani myšlenku. Asi si bude muset vystačit sám. Ne teda, že by to nesvedl...
I otázka užitečnosti hvězd se celkem uchytila a ukázala tu úžasnou diverzitu povah. Protože to, že bylo něco krásné, to bylo Kenaiovi celkem jedno. Krása je k ničemu. Tak jako vždy si tyhle myšlenky nechal pro sebe, protože nechtěl nikoho svou morouskovatostí urazit. Už vůbec ne Biančina brášku. Ani ji. "Myslím, že měsíc je lepší. Ale o novu asi můžeme být rádi i za ty hvězdy," přikývl tedy na její příspěvek do diskuze a pak spokojeně zavrtěl ocáskem, když se ozval jeho strýc. Nezklamal a přišel se skutečně přínosnou informací. Nadšené projevy přenechal Saturnovi a sám o dost klidněji kývl hlavou. "To je opravdu užitečné vědět. Děkuji." Bylo zřejmé, že tenhle malý kompas mu už z hlavy nikdo neukradne. A to měl na vědomostech rád. Byly užitečné a nikdo mu je nemohl vzít... "Víte, co je na severu, Therione?" Zeptal se záhy. Bylo celkem divné, že to byl zrovna on, kdo udržoval hovor v chodu, normálně býval tichý jako myška a jen poslouchal, ale když se mu pro jednou někdo věnoval, hodlal toho využít.

>>> Přes Midiam na Vyhlídku

Dost ho překvapilo, když se všichni tři dali do toho samého. Totiž, vymlouvali mu jeho divnost. Usmál se. Poprvé přirozeně. Byli vážně milí. A Therion byl jeho strýček. "Také jsem rád," tentokráte to řekl i s vlastním přesvědčením. Byl rád, že má milé příbuzné. Dokonce ho napadlo, jaké by to asi bylo, mít je všechny pohromadě. Jen na chvilku, aby mu z toho nepukla hlava.
Nicméně hned další dění bylo zase pěkně matoucí a on zapochyboval tomu, že ostatním vůbec bude kdy rozumět. Pozvání ale tak úplně odmítat nechtěl, zvlášť když byli v takové přesile a nakonec pokývl hlavou. "Dobře." Hvězdy nikdy nepozoroval, ale třeba to bude ten správný koníček pro něj. Sedět a koukat. To dělal rád i bez hvězd, tak proč ne s nimi? Navíc si na něco vzpomněl. "Neznáte nějaké hry, které lze hrát v leže nebo v sedě?" Zeptal se těch, jež v oboru považoval za zkušenější. Ostatně kdo jiný zná hry, když ne hravá vlčata? A Therion, ten zas chodil po světě o pár let déle...
Pomalu vykročil směrem, kterým měli všichni namířeno a zamyšleně se zadíval k obloze. "A umí být hvězdy a souhvězdí nějak užitečné?" Pokud měla ta světélka i nějaké praktické využití, zajímal se o to celé ještě trochu víc. Musel využít onu studnici vědomostí, kterou starší vlk byl, no ne?

>>> Středozemka?

Slunce zaspalo. To znělo taky dost... Eh. Proč na něj ten kluk tak kouká? Co to znamená? Až mu z té nejistoty vyschlo v hrdle a nakonec se rozhodl pro jeden z těch svých neohrabaných úsměvů a odvrácení pohledu k někomu jinému. Totiž k Biance, kterážto také měla čistě vlčecí starosti. Když ji tak sledoval, byla opravdu podobná Marion. Ale Mary byla asi o něco tupější. O něco víc. Ne, že by to bylo špatně, i tak ji měl rád... A jestli jsou si tak podobné, bude mít pravděpodobně rád i Biancu. Možná nebyl až tak špatný nápad, se s ní kamarádit. Třeba ho to naučí. Co to vůbec je. Kamarádit se. Poslouchal, jak ji její bratr zahaluje hezkými přídomky a napadlo jej, že by to možná měl taky zkusit. Zamyslel se tedy nad tím, jaká ještě je. Ale zas tak dobře ji neznal, takže se to hledalo dost těžko. Zvlášť když toho stihl ten druhý už tolik vyjmenovat. Přesto něco říct chtěl! Něco. Cokoliv. "Roztomilá?" yypadlo z něj nakonec a spokojeně se ve své mysli poplácal po rameni. Zvládl to. Řekl něco hezkého.
A teď měl asi co napravovat zase u Theriona. Očividně něco hezky pokazil, protože se vlk přestal usmívat. A úsměv byl jedním z mála projevů, který ještě chápal. A když zmizel, znamenalo to velké špatné. Možná by neměl o tátovi mluvit? I když se měli rádi? Vlk aby se v tom vyznal. "Mám ještě bratra a sestru, určitě by vás všechny rádi poznali. A jsou méně divní, než já. Tak někdy přijďte. Bydlím, támhle..." kývl hlavou k hvozdu východě a ukročil trochu bokem, když se začalo mluvit o tom, že se skupinka vrací domů. "Děkuji za pomoc. Šťastnou cestu," ukázal zase jednou své slušné vychování. Sám se nikam nehrnul. Domů se mu zatím nechtělo, dokud hrozilo, že tam pořád řádí ta šílená vydra, ale ani na další noční dobrodružství se necítil.

Prý jestli zažil nějaká kouzla. "Až moc," odtušil nenadšeně. Přítomnost slunce na dně jezera mu však i nadále připadala nepravděpodobná. "Myslím, že ano," měl dojem, že před tím, než upadl do alkoholového opojení, viděl před očima jakési pestrobarevné mžitky, což by asi na ten duhový déšt i sedělo.
Therionova slova však považoval za velmi příhodná a sám občas pokývl hlavou, zatímco nevýřečný vlk postupně pronesl ona slova ve stylu "chybami se vlk učí" či "nejlepším učitelem je chybování." Sám tedy upřednostňoval, když se mohl přiučit z chyb ostatních, než z těch vlastních, ale někdy se prostě i mistr tesař utne.
Pak mu Bianca vysvětlila i to, proč je po slunci vlastně taková sháňka a on chápavě pokývl hlavou, přičemž mu tvář zahalily obavy. "To nezní hezky. Bez slunce nevykvetou květiny a pak nebude co jíst," zamumlal. Spíš než o dobro celého světa se teď měl starat o dobro své vlastní rodiny. Ukázalo se, že Therion je jeho příbuzný. Což byla novinka. Ať se snažil jak chtěl, nemohl si vzpomenout, že by o něčem takovém kdy padla zmínka. Na druhou stranu... S rodiči prostě nestrávil moc času. Moc si nepovídali. Sám měl z objevení skutečného strýčka celkem radost, jestli se to tak dalo brát, vzhledem k jeho utlumené emotivnosti. Zdálo se ale, že Therion sám je spíše znepokojený. Ne tedy, že by se Kenai v projevech ostatních kdovíjak vyznal. "A to je špatně?" Zeptal se tedy nejistě. Byli s tátou rozhádaní nebo tak něco?

Koukal se na Saturna, jako by mu uletěly včely. Jako ano, někdy to při západu slunce vypadalo, jako by se ta ohnivá koule potápěla pod hladinu, ale... Každopádně Saturnus byl stejně starý jako Bianca, což znamenalo, že už za sebou nějaký ten pátek na světě měl, tudíž o střídání dne a noci věděl dost. Proto se Kenai vyvaroval dalších poznámek na toto téma a raději položil svou vlastní otázku. "Je s touhle nocí něco v nepořádku?" Byla v něčem odlišná, že vlčka znepokojovalo, kam se slunce podělo? "Abych pravdu řekl, moc jsem doteď nevnímal," do toho si zamručel i něco o hloupých kouzlech, ale to nemusel nikdo slyšet.
Pak se zadíval na Theriona, který bez vysvětlení schlípl a začal se od nich vzdalovat s dost chabou výmluvou na rtech. Teda v Kenaiových očích. Ostatně, dospělý vlk přece musel vědět, že slunce se někde kolem sotva povaluje... A on nechtěl, aby dospělec od skupinky odděloval. A Saturnus očividně také ne. "Neznalost a hloupost jsou dvě úplně odlišné věci," svěřil se se svým stanoviskem a toho se i držel. Zatím Saturna určitě za hloupého nepovažoval. A tak trochu mu chtěl pomoci s udržením Theriona na místě.
"Proč Vás zajímali moji rodiče? To není otázka, kterou cizinec cizinci položí jen tak. Alespoň myslím," ošil se. Popravdě s rozhovory s cizinci moc zkušenosti neměl. Také nepočítal s tím, že ho někdo jen tak bez důvodně a pro zábavu napadne a stalo se to. A když už jsme u té vzpomínky. Hezky si přešlápnul, aby odlehčil "starému" zranění a snažil se na nikoho moc nezírat. Považoval to za nevychované.

Vlk řekl, že je vše v pořádku. Kenai si nebyl jist, zda to bylo upřímné, nebo šlo jen o zdvořilostní frázi. Nějak to neuměl poznat. "Každopádně děkuji, že jste mne nenechali na holičkách." Trochu to zase zlepšovalo jeho pohled na svět. Na to zlé se zapomínalo dost těžko, když mu to připomínala nedohojená bolístka.
Therionovi dobré srdce se pak projevilo ještě jednou, když mu vysušil kožich pomocí své magie. Vděčně mu pokyvl hlavou a... Už měl plné tlapy práce s mladšími vlčaty.
Nejisté zavrtěl ocáskem. Ještě nestihl promyslet, co to znamená to kamarádství a jak by se měl ke kamarádce chovat. Musel tedy improvizovat. " Ahoj Bianco," broukl. To byl snad dobrý začátek. Alespoň už věděl, co mu tu tak povědomě vonělo. " To už tak je. Všechna vlčata jsou odsouzena k tomu, vyrůst v dospělé vlky," pronesl. Že i ona bude brzo velká nedodávala, neb to snad vyplývalo z kontextu. Pak sjel očima zpět k Saturnovi.
"Jsem rád, že Sigy s Lylwelin nelhali a našla jsi svého bratra," pověděl. "Já tebe taky?"I jemu do těch slov skočil malý otazník. Ostatně jak mohl vědět, jestli je rád, když netušil, jaký dotyčný je a jestli si budou rozumět. Ale dobrá, další fráze.
Pak se na něj snesly další dvě otázky. Jedna od vlčete... "Proč by bylo slunce v jezeře?" Podivil se. Možná to nebyla ta nejmilejší odpověď, ale on byl pragmatik a logik, takže to prostě jinak nešlo.
Od Theriona pak přišla další, sice ne tak absurdní, ale rozhodně překvapivá. Zvlášť, když přišla takhle z čistého nebe. "Wolfganie a Noktisiel."