Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> tmavé smrčiny

Marička se své úlohy ujala s nadšením sobě vlastním, což mu přecejen vykouzlilo takový ten maličkatý, sotva postřehnutelný úsměv ve tváři. Dal jí na všechno tolik času, kolik jen potřebovala, nikam ostatně nespěchají, a pak se postupně a společnými silami dostali až do hvozdu.
nikdo však nemohl čekat že to proběhne i mlčky. S Kenaiem ano, ale s jeho sestřičkou po boku rozhodně ne. Střihl ouškem. "To já také," připustil nakonec bez většího přemýšlení. On to sice myslel méně emotivně zaměřeně. Že mohl přihlížet tomu, jak se jeho sestře daří a jak moc se naučila být užitečná. Ale rád opravdu byl. "Neměli jsme moc příležitostí," zhodnotil dodatečně a uznale pokývl hlavou, když Marička zabránila sjetí jedné ze srn na zem. Své role se uměla očividně zhostit poctivě.
"Připomeneš mi cestu k úkrytu?" Zeptal se jí, když přešli hranicemi lesa a obklopila je ta typická Sarumenská mlha. Popravdě by tam asi trefil, dříve nebo později, ale když jí mohl udělat radost nějakou úlohou, proč by to nechal vyšumět nazmar? "Můžeš mi u toho vyprávět, co všechno jsi prováděla," navrhl. Očekával nástup vyčerpávajícího brebentění. Ale snad vyplněného kopou užitečných informací.

Víra v ostatní se pro změnu jednou vyplatila a se životem se rozloučila hned dvě zvířata. Dokonce i sestra se ukázala jako prospěšný člen společnosti, což jej někde v hloubce duše maličko potěšilo. Ne tolik pochvaly od alf. Věděl o sobě dost dobře sám, že je dobrý lovec a nepotřeboval to od nikoho potvrzovat. Na slova vděku však přikývl hlavou, stejně jako na žádost o dokončení akce ve vlastní režii.
Osaměl se sestrou a dvěma mrtvolami, kteréžto obdařil svým zlatavým pohledem. Chvíli v duchu přepočítával co by bylo nejlepší a nakonec si lehnul vedle první srny. "Přetáhni mi ji přes záda," instruoval Maryčku k činu. Pevně věřil, že víc to vysvětlit nemusí, zas tak hloupá nebyla a s nákladem na zádech přikráčel i k druhé, opakujíc stejný postup. Když unesl Agape, tak by měl zvládnout i dvě srny. "Budeš držet jejich balanc," dodal, kdyby snad chtěla sestra odporovat, že druhou ponese sama. Kdepak, každý z nich měl jednu roli. A svážení těl stranou by bylo pěkně otravné.
"Musíme jen trochu sjednotit krok," zamumlal a hodil po ní pohled. Ne snad kritický, spíš aby si obhlédl, jak se ona pohybuje a uzpůsobil tomu vlastní počínání. A pak se mohlo pomaloučku a polehoučku vyrazit k lesu. Kde byl prý zase doma.

>>> Sarumen

>>> Sarumen

Mariin výkřik mu málem urval uši, ale přestál to jen s cuknutím ucha a pokusil se o něco jako úsměv. Všichni dobře víme, že mu to s nimi moc nejde. A bylo to stejně jedno, protože sestra se na něj vrhla jako valící se šutr. Naštěstí byl silný dost na to, aby to ustál a poskytl oporu jim oběma. "Ahoj," pověděl zatímco se mu kudlila v kožichu. Byla asi tak jediný vlk krom matky, kterému tohle bez okolků dovolil. "To jsem," potvrdil jí zcela zřejmou věc, což také úplně často nedělal.
"Všude a nikde," odpovídal neurčitě za cesty a zakroutil hlavou. "Nebyly jste tu, když jsem se zastavil prvně," vysvětlil jí trpělivě a zakroutil hlavou znovu. "Ne." Jejich bratra vskutku nepotkal. A popravdě jej ani nehledal. Znal ho příliš krátce na to, aby mu na jeho osudu opravdu záleželo. To se však nedalo říct o otci. A Marion měla očividně vážně paměť svatojánské mušky. "Já vím, byl jsem u toho," připomněl jí bez většího citového zabarvení a měl co dělat aby nad těmi řečmi o nebi neprotočil oči. Ale pro svou setru se ovládl a opravdu to neudělal. Ani jí však nedal za pravdu. "Když myslíš," pokrčil rameny. A obrátil svou pozornost k Maple.

Lov měl začít a on je nahaněč. Nebyla to zrovna role, co mu vyhovuje. Není zrovna rychlý. Ale alfě neodporoval. Kdo byl aby ano, že? A vydal se po jejím boku do akce. Proces to byl dobře známý. Být potichu, hlídat si směr větru, aby stádo nevyplašil dřív, než by chtěl... Přesto to úplně nevyšlo, nenechal se tím ale rozhodit. Improvizace je také skill pro lovce potřebný že? Maple se podařilo oddělit jednu srnku a vehnat ji dalším dvěma vlkům do náruče. Rozhodl se sestře a Tonresovi projevit trochu důvěry a necpat se tam. Zaměřil se na jiný kus, který trpěl podobným neduhem jako on sám. Pokulhával a byl pomalý. Vlastní vahou ho strhl na zem. Sice se zvíře stihlo zase postavit, než Kenai zastavil vlastní setrvačnost a otočil se, ale se zlomenou nohou nebyla už velká výzva ho dohnat a dorazit. Navíc to nemusel dělat ani on sám.

1/10; tristan

Žít život bez cíle se dalo snést, pokud byl pln radosti. Ale když takových emocí nejste schopni, je to o dost složitější. Byl teď zpět ve své domovině. Dokonce i v rodné smečce. Ale hormony mu to nijak nerozbouřilo. Byl pořád stejně netečný a říkal si, jaký smysl to vlastně má.
Někdo by asi řekl, že je to musí být bezva - necítit smutek a beznaděj, ale bez toho neznáte ani radost a naději. Pro běžného vlka asi dost nepředstavitelný stav věcí. Tak jako on si pořád mohl jen lámat hlavu s tím, co ostatní nutí se smát a plakat. On plakal asi jen jednou. Když mu před očima zemřel otec. A pak jakoby plamen jeho emocí vyhasl bez naděje na opětovné vzplanutí.
A tak se cajdal životem. Nebo spíše svou bezcílnou existencí. A doufal, že třeba jednou všemu porozumí. Dnes to ale asi nebude. Leda by mu to osvětlil hnědý vlk, co se před ním právě zjevil. O čemž dost pochyboval. "Zdravím," odtušil k němu, když už přišel tak blízko. Nepřeháněje to s formalitami, neb působil zhruba stejně stár. "Vypadáte... smutně?" Zkusil odhadnout jeho rozpoložení dle řeči těla.

Msple se rozpovídala o dění ve smečce, které neznělo zcela ideálně, ale kdo on byl aby po těch několika větičkách posuzoval? A tak jen chápavě pokýval hlavou. Matka se snad dříve nebo později ukáže a celý proces návratu domů byl vyřešen během několika chvilek. Ani se nemusel nijak zvlášť snažit. "Děkuji," doplnil tedy to slovo, které se asi očekávalo a bez okolků přikývl hlavou. Na lov klidně půjde. "Samozřejmě," od čeho jiného tu ostatně členové smečky byli, než aby byli zapřáhnutí do soukolí co ji udržuje v chodu, že?
To už je ale vedla lesem k dalším dvěma vlkům a jeho začalo trochu tlačit v podbřišku. Asi nervozita ze setkání se sestrou. Už si podvědomě připravoval klapky na uši. Ale nejdřív Tonres. Nejen nová tvář, ale také asi nový alfa? Trochu ho překvapilo, že Darkii po Maplině boku nahradil chlap, ale rozhodně ho to nerozhodilo ani necítil potřebu to komentovat. Jen mu uctivě kývl hlavou na pozdrav než svůj zlatý pohled upřel na strakatou vlčičku s jejíž emocemi se měl asi v nejbližších chvílích potýkat. Neřekl nic. Jestli byla pořád stejná, tak ho v brebentění hravě zastane.

>>>tmavé smrčiny

Chvíli čekal než se zjevila. Ona. Maple. Řekl by, že snad pořád stejná. Skoro jakoby věk pro místní vlky nic neznamenal. Ale to ho přeci nemohlo nijak překvapovat, že? Jen se v duchu pochválil za mnohem lepší načasování, než bylo to poslední a vyslal vlčici naproti pozdravné pokývnutí hlavou, které záhy doplnil i o slova.
"Zdravím Vás, Maple." Vlčice se ochotně chopila slova, jako by se snad rozhodla mu předchozí fiasko vynahradit a celý proces mu ulehčit. Trochu ho píchlo u srdce, což se už naučil brát jako jakýsi fyzický projev vlastních pozitivních emocí. "Vskutku," dal jí tedy za pravdu. Ať už šlo o délku odloučení nebo radost z opětovného shledání. Jako vlče ji měl rád a asi to nějakou stopu na jeho duši zanechalo. Rozhodně neměl chuť jí obratem zakroutit krkem. Ale ani chuť rozebírat obšírně svou minulost.
"Šlo to," pravil tedy neurčitě, tlačíc si do obličeje trochu pokřivený úsměv. To vlci přeci dělají, když chtějí aby vypadali bezstarostně, že? "Chtěl jsem navštívit rodinu," dodal pak zatímco mu hlavou doznívala její slova. "Ale mohu zůstat, pokud Vám to nebude překážet." Nezněl nadšeně, ale vlčice věděla, že to on prakticky neumí, nastražil však uši, když mu vlhký vzduch přivál sestřin pach, což byl tak trochu peak jeho upřímného projevu zájmu. "Lovit už umím pořádně," zamumlal, jako by snad chtěl přihodit do mlýnku nějaké pozitivum, které by jeho přítomnost mohla poskytnout. Krom toho že je velký, silný a tváří se nepřístupně. Heh.

>>> Liliový palouk

Sice trochu zabarvený kvítím, ve které se vyválel, ale zato voňavý jak květinová loučka, se zastavil na kraji rodného lesa. Nejprve důkladně prozkoumal pachy kolem a uznal, že ten matčin slabounce cítí. Rozhodně tu od jeho poslední návštěvy byla. Ale je tu stále? A co ten Marion podobný pach, který ji provázel? Vonělo to jako jeho sestra a přeci ne zcela. Trochu nad tím nakrčil nos, ale pak už ho etiketa donutila zvednout hlavu a zavolat si někoho místního na pohovor. Ačkoliv on sám do toho lesa patřil asi víc, než kdokoliv, kdo se sem přitoulal po něm. Byl tu ostatně zrozen i narozen.
Tak to ale bylo a muselo být. Zavyl tedy, jak si to společenská pravidla žádala. Moc to nepřeháněl, aby nebyl příliš dotěrný nebo snad otravný a pohledem upřeným mezi kmeny stromů se dal do čekání. Trpělivosti měl naštěstí na rozdávání. Vyžral si ve frontě asi tak všechnu, co byla trojici Sarumenských sourozenců k dispozici. A možná ještě nějakou navrch.
Kdo a kdy se ukáže tentokrát? Posledně mu stihl Star málem vymluvit díru do hlavy, než se ukázal Roland. Neschopný vyhovět jejich požadavkům. Mohl jn doufat že tentokrát to bude jiné a nebude se sem muset zatoulat i potřetí.

>>> Uhelný hvozd

Cesta na východ ho nakonec dovedla k úpatí hor, které prve snad měsíc zpět překonal s tou divnou vlčicí na zádech. Jak že se to jmenovala? Agáve? No. Na tom tolik nesešlo. Hlavní bylo, že se mu do dalších hor nechtělo a tak to zahnul zpět na sever. Ostatně věděl že na jihu jsou jen Savana a Poušť. Ani jedno k životu momentálně nepotřeboval.
Zato mírumilovnou louku s voňavým porostem květin, ten ocenil. Nedávno se sice zbavil pachu kaloního lejna, ale pro změnu se pak prošel sloním pohřebištěm, takže smrděl snad ještě hůř, než předtím. A přitom tu měl hnedka na dosah tlapky Sarumen, kde by měl vyzkoušet, jestli se matka třeba už nevrátila. Nebo sestra. Nebo někdo, kdo měl nějakou reálnou možnost rozhodovat o dění v lese.
A tak se v květinách s chutí a zápalem u něj nevídaným vyválel. Jeho šedivý kožich pak nabar poněkud barevnějšího nádechu, ale také pak začal hezky vonět po fialkách. Nebo spíše po liliích. Obojí bylo lepší než sloní zdechlina. O tom žádná.

>>> Sarumen

>>> Zrádný průchod

Ocitl se v pralese, který jako by byl tak nějak nemocný a přitom asi nejzdravější, který kdy viděl. Hlava mu to moc nebrala, ale prostě to tak bylo. Všechno tu rostlo bohatě a hustě a přitom to mělo takovou podivnou barvu. Jako by na to napadal popel z výbuchu sopky. Ale jediné sopka o které věděl, byla přeci na opačné straně světa.
Nebyl rozhodně z těch, co by se po původu těchto fenoménů tápal. Ani se nijak zvlášť neděsil skřeků, které se lesem nesly, ale když narazila na obrovitou flekatou kočku, i jemu na pár úderů srdce zatrnulo. Naštěstí byl ten tvor stejně zaskočený jako on sám a tak si chvíli jen vyměňovali významné pohledy, než se jako na povel oba vydali opačným směrem, než-li ten druhý.
Ještě chvíli poté ho pořádně bolelo břicho, jak si na něm prožitý šok a strak vybírali svou daň, ale rozhodně to bylo lepší než být mrtev a sežrán. Nikdy ho nenapadlo, že existuje něco, co by ho tak polekalo. Krom medvěda.

>>> Liliový palouk

>>> ježčí plácek

Opatrnosti však není nikdy dost a o tom se přesvědčil na vlastní kůži. Místo kam se dostal rozhodně nebyl žádný ráj. Brzy začal smrady krčit nos až skorem vypadal jako vytočený buldok. Byl to takový puch, že prostě musel vědět, z čeho to vychází. Rozhodně z nějaké zdechliny, to bylo jasné. Ale takhle přeci nesmrděl ani měsíc starý jelen!
Nakonec objevil co hledal, nebylo to ostatně nic těžkého, stačilo jít za nosem. V řádném stádiu rozkladu, toho tvora však bezpečně poznal. Plachtovitá ušiska a dlouhý nos. Z toho teda už moc nezbývalo, a zrovna na tom hodoval ohyzdný pták s holou hlavou a krkem. pohled jako z horroru.
Kenaie to samozřejmě nijak neděsilo, ale stejně to nechal být. Rozhodnutý zmizet v tom severnějším lese, který ještě neznal. S toho co tu našel bylo jasné, že tenhle průchod vede do Savan, kde tihle chobotnatci žijí. Víc vědět nepotřeboval.

>>> Uhelný hvozd

>>> Ronherský potok (přes meandry)

Jak následoval tok potoka, objevil, že se vlévá do té líné řeky ve které se celkem nedávno koupal. Kruh tak byl vlastně uzavřen a mohl s jistotou říct, že tenhle kousek světa má zcestovaný křížem krážem. Znovu tedy řeku přebrodil a jal se následovat proud druhého toku, který se do ní vléval. Ten měl celkem povědomě načervenalou barvu, což mu napovědělo, že sem asi poteče z Rudého jezera. Což také bylo jiné než-li dřív, ale už se tomu dávno nedivil. Jen si to poznamenal jako nový fakt a dokráčel na plácek, který mu už také nebyl úplně cizí.
Cizí však byl porost, který jej odděloval od světa na jihu. Tedy. Typickou barvu eukalyptu už moznával, tu vlk těžko dostane z hlavy. Ale co ten druhý les? A ten průchod mezi nimi? Kam vede? Chtěl-li mít svou mapku jihu kompletní, nezbývalo mu nic jiného než to s opatrností sobě vlastní prozkoumat.

>>> Zrádný průchod

>>> Roh hojnosti

A narazil na potůček. Hezký, chladivý a svěží. Spláchl tedy pachuť žabiny, kterou si na patro přilepil o pár kilometrů jižněji a dokonce se na chvíli zastavil, aby s proudu vylovil menší rybku, když už mu tak hloupě skočila málem až do tlamy. Po kamzíkovi mu už vytrávilo a tak se mu do břicha aspoň malá čudla vešla. A je přeci lepší býti připraven na horší časy.
Vypadalo to však obráceně. Na Galli očividně přišlo jaro a to bývá po takové hnusné zimě velice hezké. Jeho však více zajímal makový porost na druhém břehu. Louku poznával, potok však ne. Očividně jedna z novinek posledního updatu. Poctivě si do zakreslil do svého plánku a v duchu zadoufal, že mu tu snahu zítra některý z nuděných bohů nezhatí tím, že celou Gallireu zase překope. To by dost možná naštvalo už i jeho. A to nebylo úplně jednoduché naštvat Kenaie. Celkově ho donutit k reakci, že?

>>> ježčí plácek přes staré meandry

>>> Louže

Severněji jej čekalo další místo ideální k lovu. A tentokrát byla k vidění i nějaká zvěř! Zázrak. Ihned si to zaznamenal do svého imaginárního seznamu míst, kam se vydat za potravou. Od Sarumenu to sice bylo asi celkem daleko, pokud svou mapu aktualizovat správně, ale nikdo mu nemohl zaručit, že se tam nakonec opravdu usídlí. Když nad tím tak přemýšlel ta smečka tam dole byla na dost bezva místě. Na východ pahorkatina plná ušáků, na západ tahle planina. A kdyby to obojí selhalo v oceánu na jihu se vždycky nějaká ryba najde.
Zatím ale moc nepředbíhal. To on ostatně nikdy. A jal se zapamatovat i další okolní úkazy. Les vonící po hrušních napravo, další nalevo. V tom vypadaly stromy obzvláště obrovsky! Co to zase mělo být? Teď se mu to ale zkoumat nechtělo. Chtěl si ucelit obrázek, který si o jihu udělal a tak zahnul zpět. Na východ.

>>> Ronherský potok

>>>magický palouk

Čich ho nevodil za nos (haha) a opravdu dorazil k vodě. Sice to nebylo úplně takové, jak si to představoval, ale rozhodně se to počítalo. Všude ale plaval kopec pulců, které rozhodně nechtěl vypít spolu s doušky vody. Znělo to celkem nechutně.
A tak vlezl do vody míříc do větší hloubky. Byl však celkem zklamán protože to byl očividně hodně mělký rybníček. Ani zaplavat si v něm nemohl a mezi prsty se mu prodíralo bláto. Prostě fuj. Ale Žízeň měl a tady ve srdci rybníka moc pulců už nebylo, takže to riskl a napil se. Nechutnala tak bahnitě jak čekal a tak se o moc víc nerozpakoval a napil se, co hrdlo ráčilo.
Nikdy ostatně nebyl z cukru a i když ocenil dobře chutnající pokrmy, pořád mu nevadilo smočit čenich i v něčem co mu úplně nelahodilo. O tom byl ostatně tak nějak snad celý jeho život. Spokojovat se s málem, nemířit nijak vysoko. Nějak si tu svou existenci odbýt... Nic veselého, ale ani vyloženě smutného. Přesně jako on.

>>> Roh hojnosti

>>> Slunečná pláž

Lesu i pláži byl konečně konec. V závěru už mu to přišlo celkem dlouhé a ocenil změnu scenerie na něco... zelenějšího. Přání mu bylo splněno. Být to ideální našel by tu i nějaký zdroj pitné vody, protože po všech těch kilometrech prochozených kolem oceánu ho už celkem škrabkalo v krku. A pít slané samozřejmě nepřicházelo v úvahu.
A tak spěchal skrz vysokou trávu dál. Že přitom šlape po nějakých bylinkách ho vůbec nezajímalo. O to víc byl znepokojen tou absolutní absencí zvířat. Zaslechl snad jen pár skřivanů a jinak nic? Zase jednou to bylo na výsost divné! A tak krom spěchu za nalezením vody, jej popoháněla i nejistota. Co když je tam otrávený vzduch nebo tak něco, že se tam i přes tu hojnost nic pořádného živého nevyskytuje?
Vzduch mu naštěstí přivanul nezaměnitelný pach sladké vody a tak nemusel moc rozmýšlet kudy se dál vydat. Teď už na sever. Na jihu ostatně bylo snad už jen moře.

>>> Louže