Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedivý vlk se ošil. Jemu úsměvy a všechno kolem toho přišlo odporné a tenhle vlk se navíc rozhodl ignorovat vše co mu kdo řekl a prostě spustil ublížený vodopád slov. Kenaiovi to přišlo dost nedůstojné, zvlášť když byl dotyčný údajně alfa. Jinak mu byla celá ta situace samozřejmě celkem ukradená a nejvíc ho trápilo to, že se mu hlavou honí zcela absurdní sympatie k otci v nesnázích. Tyhle věci on přeci nikdy necítí. A co jemu je do něčích rodinných záležitostí? Jen pohledem klesl k vlčeti choulícímu se u Jasnavy a maličko se zamračil. Rok staré určitě nebylo, takže si pán alfa očividně navíc vymýšlel, aby to celé drobátko zdramatizoval. Ale neřekl nic, to muselo ostatně každému dojít při pohledu na Kulihráška, tak jak to došlo jemu samotnému.
Vlastně celou dobu jen mlčel, nechával vlčici, aby se o něj opírala, jak dlouho jen potřebuje a ozval se až na závěr toho srdceryvného proslovu. "Myslím, že je dost starý aby se rozhodl sám. A pochybuju, že po tomhle s tebou bude chtít cokoliv mít," víceméně tím zopakoval své původní prohlášení a pak se ohlédl zadíval směrem zpět k lesu. Bylo mu tu nepříjemně a litoval toho, že sem vůbec vážil cestu. Teď si to ovšem bude muset celé odtrpět.

>>> Sarumen přes tenebrae

Smečková magie a přidaná hmotnost skupinku zpomalovala, ale i tak je dohnal až celkem daleko od rodného lesa. Nebyl vlkem emocionálním, ale zato neměl problém se rychle zorientovat v situaci. Navíc se tu dost mluvilo a vysvětlovalo a po odfiltrování všech těch slz a uraženosti měl o dění už dost dobrý obrázek.
Na chvíli zaváhal protože jeho povaha velela se do problémů ostatních nemontovat. Obzvláště rodinných problémů, ale pořád to byli členové stejné smečky a nechtělo se mu sem táhnout zbytečně. A tak své obrovské tělo přesunul ke známé vlčeti s jejím neznámým vlčetem, by jim poskytl alespoň mentální podporu, že je tu s nimi někdo další z lesa, kdo jim pomůže kdyby mělo dojít na nějaké blbosti a nakonec se odhodlal i k nějaké té poznámce, ačkoliv se u toho cítil dost nemístně. "Nemyslím si, že únos a násilí jsou dobrý způsob, jak udělat na ty děti dojem a probudit v nich pozitivní zájem o Vás," odtušil pragmaticky. Měl s tím ostatně osobní zkušenost, ačkoliv ne s otcem, ale se Životem. Ten si chtěl sice jen hrát, ale únos to byl a popravdě to vlče, kterým Kenai býval, traumatizovalo na zbytek jeho bytí. Neměl Života ani trochu rád a nebylo nic, co by to mohlo změnit. A tak tímhle tempem dopadne i tenhle Waris.
Pak stejně dorazil jejich nový alfa s doprovodem a tak nechal vykecávání na nich. Místo toho mlčky nabídl Jasnavě podporu při zvedání na nohy, kdyby o to jevila zájem.

Dřímající šedý vlk při zvuku toho zoufalého volání o pomoc nejprve zastříhal ušima, poněkud nespokojený s tím, že se tu nedá moc spát a furt tu někdo huláká, ale hlavu zvedl a zadíval se směrem odkud přicházelo. Značně rozespalý výraz celkem rychle přeházel v uvědomělý, jak v tom volání rozpoznal Jasnavin hlas. Nebyli úplně kamarádi, ale už se znaly, takže by mu její osud neměl být zcela ukradený. Vlastně by mu osud kohokoliv ze smečky neměl být ukradený, pokud tu chtěl zůstat, že?
A pak se postavil na nohy a rozběhl se za ní. V duchu jí sice trochu zavyhrožoval, že jestli je jen hysterická a ve skutečnosti o nic nejde, roztrhne ji jako hada, ale běžel. Co mu od Styx zchromnutá noha dovolovala. Ale žil s ní už řádky let a uměl s ní existovat, takže ho to nijak zvlášť neomezovalo. U hranic rychlým zhodnocením pachů uznal, že se jednalo o nějaký spor s cizími vlky a dost se nad tím zamračil. Ještě nezažil, že by někdo na hranicích dělal potíže a hlava mu to moc nebrala. Proudilo to v něm jistou jiskru morbidní zvědavosti a tak se dal po stopě.

>>> Kierb přes Tenebrae

5/10 Jasnava

Kenai drobounce přikývla hlavou. "Jak si přeješ," pronesl poklidně. Být člověk asi by si u toho propraskal klouby nebo tak něco. Rozhodně by u toho nevypadal jako naprostý creep. Naštěstí je však vlkem, ne člověkem, a jen si drobátko oblízl omrzající čenich. "Možná to nejsou jen někteří vlci. Nýbrž všichni vlci v určité fázi života," nadnesl posléze, ale opravdu se nechtěl tímhle tématem moc zabývat. Nutilo ho to myslet na neznámého švagra a narůstajíc touhu ho zaškrtit a nakrmit jím ryby. "I já se vrátil, takže to budu brát optimisticky," zakončil to celé nepravdou, ze které by ho měly rozbolet zuby. On a optimista. To určitě. Jeho bytí fungovalo na vlnách realismu zakalených břitkým negativismem. Ale to možná vlčice vidící auru už věděla. "Pozdní podzim," dal jí za pravdu a sledoval, jak absurdně stáčí hlavu k obloze. On to rozhodně neudělal a nespouštěl z ní oči. Sice vypadala nevinně a byli z jedné smečky, ale přesto byl opatrný. Život ho naučil své. "Zima mi nevadí. Ani šero a ponuro," zamumlal v hraném zamyšlení. "Myslím že do toho dobře zapadám. Jak kožichem, tak náturou." Sám byl takový studený čumák, neslaný nemastný a stejně jako mráz ho nikdo neměl kdovíjak rád. Heh. Ne, že by jej to trápilo. Existence jeho ražení o takových věcech vůbec nepřemýšlí. "Ale myslím, že je mi v zásadě jedno jaké je období. Přežít je stejně musím všechna," poznamenal pragmaticky. 

4/10 Jasnava

Vypadalo to, že se drobet uklidnila, tak i on povolil svůj možná trochu napjatý postoj a rádoby chápavě přikývl hlavou. "To je pochopitelné. Bohužel to nic nezmění na tom, že svět umí být krutý." Ani trochu nepochyboval o tom, že se takové věci někde opravdu dějí. Možná dokonce i tomto okamžiku. Věděl, že z pohledu normálních vlků je to zvěrstvo. Jeho samotného to nijak zvlášť nedojímalo. Spíš vůbec.
Zato osud jeho neteří mu možná až tak u zadku nebyl? Trochu ostatně zvedl ucho, když o nich Jasnava vyprávěla. "Můj bratr také opustil smečku velmi brzy," pověděl jí, jako by to mohlo vysvětlit i současné dění. "Snad se po nich neslehne zem nadobro, tak jako po něm." Těžko říct jak by se Kenaiův život utvářel, kdyby z něj Cassian nezmizel tak časné. Nebýt toho, možná by zůstal i trochu normální? Zato jejich otci mohl asi přát jen to nejhorší, jak se tak zdálo. Jeho sestřičku snad opravdu někdo prostě ošustil a opustil, což u něj vyvolávalo celkem silnou vlnu nevolnosti a nechuť se o tomhle tématu dál bavit. A co přijde na řadu, když dojdou pořádná témata?
"Podzim je dozajista už tady, že? Chlad zalézá pod kožich a mlhy se zvedají i mimo náš les," obrátil to celé v rozhovor o počasí, doufajíc že jej to přivede na jiné myšlenky a plíživá bolest kroutící vnitřnostmi ustoupí. Vážně neměl rád, když se jeho tělo snažilo po fyzické stránce vyrovnávat s emocemi.

3/10 jasnava

Jeho analytický mozeček vydedukoval, že vlčici svou poznámkou pohoršil a trochu stáhl uši. Neměl rád, když přestřelil, pojila se k tomu kopa problémů. Třeba jak to vyžehlit. No. Snad postačí se omluvit a přikyvovat. "Neřekl jsem, že bys to udělala," pověděl tedy a pak přikývl hlavou. Škoda že to působilo spíše mechanicky než-li smířlivě. "Nebudu." Stejně to očividně nebyl moc dobrý nápad a mohl si takové téma ze seznamu pro náhodné konverzace vyškrtnout.
On pro změnu neposlouchal moc rád o Marioniných vlčatech, protože... Mu prostě nedávalo smysl že je sestra vůbec má. Matku však vlčice vystihla dobře. "To zní přesně jako má matka," připustil a pokusil se pousmát. Nechápal co matka na té dobrotivosti má. Jemu nikdy nic příjemného do života nepřinesla. Vlastně mu přinesla tolik ošklivého, že zapomněl na to, jaké to je se smát. "Nepotkal. Ani jejich otce," poznamenal tak trochu doufajíc, že mu to téma bude trochu osvětleno, neb Marion sama se o to nepostarala kdovíjak bravurně.

Kenai lenošil uprostřed chumáčků Sarumenské mlhy, když ho z polospánku vytrhl hlas. Ne takový, co by mu zašeptal do ouška, ale přicházel zevnitř. Z jeho vlastní hlavy a chvíli mu trvalo, než mu ta skutečnost došla, aby přestal hledat ve své blízkosti jeho majitele. Jen co jeho napůl spící mysli došlo, že má co dočinění s magií, zase položil netečně hlavu na přední tlapky a zaposlouchal se do toho, co měla Maple na srdci. Podle všeho se kvůli mateřství rozhodla skončit s alfováním, což bylo dobré vědět, ale zas tak moc zajímavé to nebylo. Kenaiovi bylo vcelku jedno, kdo je u moci, dokud mohl v lese zůstat a mít tu bezpečné zázemí. Tonrese už krátce potkal, ale netušil kdo je ten druhý, kterému teď má pochlebovat, takže uznal za vhodné to co nejdříve zjistit. Bylo ale jasné, že zrovna teď kolem dotyčného bude dost velký brajgl a tak se rozhodl vyčkat. Možná den. Možná týden. Ale dříve nebo později si přiřadí ke jménu tvář. Nos a les mu snad poradí... S dlouhým zívnutím a schoulil do těsnějšího klubka a zase zavřel zlaté oči. Měl v plánu ostatně spát, než ho tahle záležitost a nějaké vytí na hranicích vyrušili. Teď snad bude zase chvíli klid.

jasnava 2/10

Emocím příliš nerozumněl, ale naučil se ve tvářích číst a tuhle vlčici očividně svými slovy poněkud rozhodil. Což neměl v plánu. Byli soukmenovci a s těmi přece musí dobře vycházet. "To nevadí," řekl tedy ve snaze to napravit. "Jsou to jen květiny. Není to tak, že bys tu posílala na smrt novorozená vlčata," konstatoval značně neobratně, přesvědčen že vznesl pádný argument, proč nad osudem rostlinek příliš netruchlit.
V tom dalším jí však dal celkem ochotně za pravdu. "Vskutku." Pach mlžného lesa na kožichu ulpíval snadno a o to více, když jste se v jeho středu narodili. Alespoň mu to tak přišlo. Jakoby jej provázel i na všech těch jeho toulkách krutým světem. "Byl jsem dlouho pryč. Právě jsem se vrátil," vysvětlil jí pak věcně, proč na sebe ještě nenarazili, ačkoliv na jejích slovech také něco málo bylo. "Jsem Kenai. Bratr Marion. Nejstarší syn Wolfganie," přidal i svou pokrevní příslušnost k vlčicím, které možná mohla znát pokud nebyla v lese zrovna nováčkem. "Znáš je?" doptal se tedy, protože nepsaná pravidla říkala, že pokud chcete konverzaci udržet, musíte ji i rozvíjet.

Jasnava 1/10

Šedému vlkovi podzim ani jeho ponurost nevadila. Bral svět takový, jaký je. Kdysi uměl poroučet počasí a udělat si slunko kdykoliv dostal chuť na líné slunění, ale o tu schopnost přišel během toulek mimo Gallireu, spolu s posledními zbytky vřelosti, co s v srdci nosíval.
Když na břehu jezera narazil na cizinku, jeho první reakcí bylo se jí obloukem vyhnout, ale než to stihl, udeřil ho do čenichu ten těžký Sarumenský pach, který sice mohl ale nechtěl ignorovat. Jeho cílem bylo se ve smečce znovu zabydlet a získat si důvěru místních. Ignorovat je při náhodném setkání neznělo jako něco, co by jednomu či druhému nějak napomohlo. Proto svou samotářskou hlavu nakonec obrátil jejím směrem a proklestil si cestu k ní. Bohužel nebyl zrovna sociálně zběhlý tvor.
"Není to trochu kruté?" Nadnesl s předstíraným zájmem, zatímco svůj zlatý pohled upřel na kvítka u jejích nohou. Probuzená ze semene v nevhodný čas. Odsouzená k brzkému zániku. Ve skutečnosti mu byl jejich osud ukradený. I kdyby to byla novorozená vlčata byl by mu ukradený. Takové to je, když projevy emocí máte jen naučené, neb cítit je jste neschopen.

Sestra to vzala hopem. Zahltila ho kopou brebentění a pak vzzzz a byla pryč. Být to bratr jiného ražení asi by se nad tím rozněžněle usmál, že se vůbec nezměnila, ale jeho to zanechalo s tím jeho netečným výrazem. Přesto se něco dělo a bylo vidět, že mu na rtech poskakuje nevyslovená otázka.
Jak jako že má jeho sestra dcery? Cítil jak ho s vlnou přicházejících myšlenek zaplavuje nepříjemné pnutí v žaludku. Vždyť se na ni podívejte. Možná je velká a fyzicky dospělá, ale jinak od prvního slova malé nevyzrálé děcko. Kdo by něčemu takovému dělal další děcka? Srst na krku se mu samovolně naježila a dokonce tiše zavrčel, leč tomu byla svědkem jen všude přítomná okolní mlha. Projev skutečných emocí a od něj? To se naposledy povedlo, když mu přímo před očima zemřel otec, že?
Obvykle si nic moc nedomýšlel, ale jak mu hlavu zaplnily věci, na které není stavěná, prostě si začala žít po svém. Jeho malou dětinskou sestru někdo zneužil pro vlastní pobavení. Jinak to nemohlo snad být! Znechuceně se otřásl a chvilku bojoval s pocitem na zvracení, než se otřásl a vtlačil si do palice zase trochu své stoické logiky. Neměl by se v závěrech ukvapovat. Nejdřív by se měl se situací trochu seznámit.
Ale ona už byla fuč, takže se jí nemohl zeptat. A celý les se vyprázdnil, když se zavelelo na další loveckou výpravu, takže ani nikoho jiného. Nechal svou srst zase zplihnout a zamručel si sám pro sebe. No. Nemusí to vědět hned. Trpělivost je přeci jeho silná stránka. A byl stejně celkem unavený. Chtělo to šlofíka. A tím zabije hned několik much jednou ranou. Vyhne se bolení břicha, odpočine si i posune čas kupředu. Ideální.

>>> tmavé smrčiny

Marička se své úlohy ujala s nadšením sobě vlastním, což mu přecejen vykouzlilo takový ten maličkatý, sotva postřehnutelný úsměv ve tváři. Dal jí na všechno tolik času, kolik jen potřebovala, nikam ostatně nespěchají, a pak se postupně a společnými silami dostali až do hvozdu.
nikdo však nemohl čekat že to proběhne i mlčky. S Kenaiem ano, ale s jeho sestřičkou po boku rozhodně ne. Střihl ouškem. "To já také," připustil nakonec bez většího přemýšlení. On to sice myslel méně emotivně zaměřeně. Že mohl přihlížet tomu, jak se jeho sestře daří a jak moc se naučila být užitečná. Ale rád opravdu byl. "Neměli jsme moc příležitostí," zhodnotil dodatečně a uznale pokývl hlavou, když Marička zabránila sjetí jedné ze srn na zem. Své role se uměla očividně zhostit poctivě.
"Připomeneš mi cestu k úkrytu?" Zeptal se jí, když přešli hranicemi lesa a obklopila je ta typická Sarumenská mlha. Popravdě by tam asi trefil, dříve nebo později, ale když jí mohl udělat radost nějakou úlohou, proč by to nechal vyšumět nazmar? "Můžeš mi u toho vyprávět, co všechno jsi prováděla," navrhl. Očekával nástup vyčerpávajícího brebentění. Ale snad vyplněného kopou užitečných informací.

Víra v ostatní se pro změnu jednou vyplatila a se životem se rozloučila hned dvě zvířata. Dokonce i sestra se ukázala jako prospěšný člen společnosti, což jej někde v hloubce duše maličko potěšilo. Ne tolik pochvaly od alf. Věděl o sobě dost dobře sám, že je dobrý lovec a nepotřeboval to od nikoho potvrzovat. Na slova vděku však přikývl hlavou, stejně jako na žádost o dokončení akce ve vlastní režii.
Osaměl se sestrou a dvěma mrtvolami, kteréžto obdařil svým zlatavým pohledem. Chvíli v duchu přepočítával co by bylo nejlepší a nakonec si lehnul vedle první srny. "Přetáhni mi ji přes záda," instruoval Maryčku k činu. Pevně věřil, že víc to vysvětlit nemusí, zas tak hloupá nebyla a s nákladem na zádech přikráčel i k druhé, opakujíc stejný postup. Když unesl Agape, tak by měl zvládnout i dvě srny. "Budeš držet jejich balanc," dodal, kdyby snad chtěla sestra odporovat, že druhou ponese sama. Kdepak, každý z nich měl jednu roli. A svážení těl stranou by bylo pěkně otravné.
"Musíme jen trochu sjednotit krok," zamumlal a hodil po ní pohled. Ne snad kritický, spíš aby si obhlédl, jak se ona pohybuje a uzpůsobil tomu vlastní počínání. A pak se mohlo pomaloučku a polehoučku vyrazit k lesu. Kde byl prý zase doma.

>>> Sarumen

>>> Sarumen

Mariin výkřik mu málem urval uši, ale přestál to jen s cuknutím ucha a pokusil se o něco jako úsměv. Všichni dobře víme, že mu to s nimi moc nejde. A bylo to stejně jedno, protože sestra se na něj vrhla jako valící se šutr. Naštěstí byl silný dost na to, aby to ustál a poskytl oporu jim oběma. "Ahoj," pověděl zatímco se mu kudlila v kožichu. Byla asi tak jediný vlk krom matky, kterému tohle bez okolků dovolil. "To jsem," potvrdil jí zcela zřejmou věc, což také úplně často nedělal.
"Všude a nikde," odpovídal neurčitě za cesty a zakroutil hlavou. "Nebyly jste tu, když jsem se zastavil prvně," vysvětlil jí trpělivě a zakroutil hlavou znovu. "Ne." Jejich bratra vskutku nepotkal. A popravdě jej ani nehledal. Znal ho příliš krátce na to, aby mu na jeho osudu opravdu záleželo. To se však nedalo říct o otci. A Marion měla očividně vážně paměť svatojánské mušky. "Já vím, byl jsem u toho," připomněl jí bez většího citového zabarvení a měl co dělat aby nad těmi řečmi o nebi neprotočil oči. Ale pro svou setru se ovládl a opravdu to neudělal. Ani jí však nedal za pravdu. "Když myslíš," pokrčil rameny. A obrátil svou pozornost k Maple.

Lov měl začít a on je nahaněč. Nebyla to zrovna role, co mu vyhovuje. Není zrovna rychlý. Ale alfě neodporoval. Kdo byl aby ano, že? A vydal se po jejím boku do akce. Proces to byl dobře známý. Být potichu, hlídat si směr větru, aby stádo nevyplašil dřív, než by chtěl... Přesto to úplně nevyšlo, nenechal se tím ale rozhodit. Improvizace je také skill pro lovce potřebný že? Maple se podařilo oddělit jednu srnku a vehnat ji dalším dvěma vlkům do náruče. Rozhodl se sestře a Tonresovi projevit trochu důvěry a necpat se tam. Zaměřil se na jiný kus, který trpěl podobným neduhem jako on sám. Pokulhával a byl pomalý. Vlastní vahou ho strhl na zem. Sice se zvíře stihlo zase postavit, než Kenai zastavil vlastní setrvačnost a otočil se, ale se zlomenou nohou nebyla už velká výzva ho dohnat a dorazit. Navíc to nemusel dělat ani on sám.

1/10; tristan

Žít život bez cíle se dalo snést, pokud byl pln radosti. Ale když takových emocí nejste schopni, je to o dost složitější. Byl teď zpět ve své domovině. Dokonce i v rodné smečce. Ale hormony mu to nijak nerozbouřilo. Byl pořád stejně netečný a říkal si, jaký smysl to vlastně má.
Někdo by asi řekl, že je to musí být bezva - necítit smutek a beznaděj, ale bez toho neznáte ani radost a naději. Pro běžného vlka asi dost nepředstavitelný stav věcí. Tak jako on si pořád mohl jen lámat hlavu s tím, co ostatní nutí se smát a plakat. On plakal asi jen jednou. Když mu před očima zemřel otec. A pak jakoby plamen jeho emocí vyhasl bez naděje na opětovné vzplanutí.
A tak se cajdal životem. Nebo spíše svou bezcílnou existencí. A doufal, že třeba jednou všemu porozumí. Dnes to ale asi nebude. Leda by mu to osvětlil hnědý vlk, co se před ním právě zjevil. O čemž dost pochyboval. "Zdravím," odtušil k němu, když už přišel tak blízko. Nepřeháněje to s formalitami, neb působil zhruba stejně stár. "Vypadáte... smutně?" Zkusil odhadnout jeho rozpoložení dle řeči těla.

Msple se rozpovídala o dění ve smečce, které neznělo zcela ideálně, ale kdo on byl aby po těch několika větičkách posuzoval? A tak jen chápavě pokýval hlavou. Matka se snad dříve nebo později ukáže a celý proces návratu domů byl vyřešen během několika chvilek. Ani se nemusel nijak zvlášť snažit. "Děkuji," doplnil tedy to slovo, které se asi očekávalo a bez okolků přikývl hlavou. Na lov klidně půjde. "Samozřejmě," od čeho jiného tu ostatně členové smečky byli, než aby byli zapřáhnutí do soukolí co ji udržuje v chodu, že?
To už je ale vedla lesem k dalším dvěma vlkům a jeho začalo trochu tlačit v podbřišku. Asi nervozita ze setkání se sestrou. Už si podvědomě připravoval klapky na uši. Ale nejdřív Tonres. Nejen nová tvář, ale také asi nový alfa? Trochu ho překvapilo, že Darkii po Maplině boku nahradil chlap, ale rozhodně ho to nerozhodilo ani necítil potřebu to komentovat. Jen mu uctivě kývl hlavou na pozdrav než svůj zlatý pohled upřel na strakatou vlčičku s jejíž emocemi se měl asi v nejbližších chvílích potýkat. Neřekl nic. Jestli byla pořád stejná, tak ho v brebentění hravě zastane.

>>>tmavé smrčiny