Muset to shrnout jedním slovem, asi by to šlo. Psychopat. Ale není to zas až tak jednoduché a navíc tu musím splnit nějaký ten limit rozsahu, tak se na to podíváme trochu detailněji a více zblízka.
První jest tvářička, kterou ukazuje světu. Mladý vlk, celkem neohrabaný. A to jak po fyzické stránce, tak v sociálních interakcích. Nicméně hodný, poslušný, dobře vychovaný, vrcholně zodpovědný a nekonfliktní. Sebevědomí mu rozhodně nechybí a stydlínem by jej také nikdo úplně nenazval. Spíš takovým tichým pozorovatelem, který se rád vyhne světlu reflektorů, ale když se v něm náhodou ocitne, rozhodně se nesesype jako domeček z karet.
Je vlkem zádumčivým a velice soběstačným. Nepotřebuje žádnou přehnanou péči ani pozornost a s většinou problémů je schopen si poradit zcela sám, bez většího humbuku kolem. Tam, kde by jiný začal panikařit, on zůstává až děsivě klidný, zapojí svůj mozek, využije vší vynalézavosti a zabojuje. Obvykle neponechává nic náhodě a vše pečlivě plánuje. Trpělivosti má na rozdávání. V jistých ohledech se zdá být nevýrazným morouskem, na kterého je snadné zapomenout.
Pak je tu však jeho skutečná tvář. Kenai je vlkem dosti podivným. Je velmi pragmatický, chladnokrevný a odměřený. Emocionálně je velmi plochý, a když už nějaký cit vnímá, prožívá jej spíše fyzicky. Při negativních zážitcích ho prostě něco bolí, zatímco pozitivní emoce vyvolávají příjemnější vjemy. Sám už stihl pochopit, že to není úplně normální a tak se naučil vyhodnocovat situace, docházet k závěrům co by normální jedinec asi tak vnímal a podle toho se i zatvářit a zachovat. Převážně na základě pozorování ostatních. Kdyby to mělo být na něm, byla by jeho tvář ustavičně mrtvá a chladná, ale v rámci zapadnutí do davu se naučil usmívat, mračit, zlobit i plakat. Samozřejmě na oko. A stále se někdy stává, že se ve výpočtech sekne a zachová se poněkud nepatřičně. Naštěstí mu jeho intelekt většinou pomůže se z takových situací vykroutit. Prostě pocitům moc nerozumí a spíše se je učí chápat, než aby byl schopen je intenzivně prožívat. Přesto zcela pochopitelně upřednostňuje samotu, ve které nemusí nic předstírat a hlídat se.
Kenai nezná empatii ani soucit, ale naučil se je mistrně předstírat stejně jako lásku k bližním. Ve skutečnosti je jí však neschopen a drží v sobě na uzdě velmi temnou stránku, kterážto je netečná k utrpení ostatních a nemá problémy jej také ostatním činit. Ne-li rovnou zhasit nějaký ten život. Ostatně nic moc jiného ho nenabudí a každý vlk se rád cítí příjemně ne? A to se v jejich případě negativní emoce nepojí s bolestí a nevolností.
Shrneme-li to. Kenai je vlk, který se naučil celkem úspěšně předstírat, že je normální. Někdy se ale sekne a proto preferuje držet se od ostatních dál a neupoutávat na sebe příliš pozornosti, třeba právě tím že nikdy neodmlouvá. Ve skutečnosti je to vlk s psychopatickými sklony, který v životě nevidí kdovíjak velký smysl. Tom svém ani ostatních. Umí svým okolím celkem slušně manipulovat a přesvědčovat jej o své dobrotivosti a láskyplnosti, zatímco ve svém nitru bojuje s ošklivým monstrem. Na základě morálních zásad, co mu vštípila rodina, si uvědomuje, že to jaký je, není v pořádku a snaží se některé své “choutky” krotit a určit si zábrany. Někdy v tom ovšem kolosálně selže.
Kupodivu stále velmi tíhne ke své rodině. Nedá se říct, že by je miloval, ale rozhodně jim nechcete ublížit, pokud nestojíte o pozornost bezcitného anděla pomsty.
Kenai je výsledkem láskyplného spojení Sarumenských bet Wolfganie a Noktisiela. Spolu s ním přišli na svět také jeho dva mladší sourozenci Marion a Cassian.
Všechny samozřejmě nejprve čekal život ve tmě a tichu, který se žádnému vlčeti nevyhne. Pořád je však hřálo tělo jejich matky a užívali si dostatek teplého mlíčka, které si pro sebe Kenai možná nárokoval trochu víc, než by musel. Na oplátku byl ale hodňoučké a tiché vlče, které se v pelíšku zbytečně moc nevrtělo ani nekňouralo.
Pak se jim rozlepila ouška a očka a museli se naučit žít se zcela novými vjemy. Bylo ovšem milé konečně slyšet matčin hlas a vidět její tvář. To samé platilo samozřejmě i o tatínkovi. Sestřin a bratrův hlásek by ovšem celkem oželel, protože uměli být skutečně nesnesitelní! On byl ale naštěstí dobrý spáč, takže to nejhorší mohl jednoduše prospat.
Jak čas plynul, začali všichni tři zkoušet i mluvit a chodit. Teda. Kenai se do toho pohybu moc nehnal, ale vynechat to, tak úplně nešlo. Někdy tou dobou navíc začali do úkrytu a k jejich pelíšku proudit davy. Nejprve musel zpracovat ten šok, že nejsou jediní vlci na světě, a že někteří vypadají úplně jinak než máma s tátou a pak to všechno ostatní.
Mezi prvními se ukázala dcera alfy. Darkie. Ta přinesla mámě něco divného, mokrého a šupinatého, co pak snědla a Kenaie opravdu moc zajímalo, co to je, a jestli je to dobré. Ochutnat ale nedostal a tak zůstal u mlíčka. To mimochodem opravdu zbožňoval, takže mu to prozatím ani moc nevadilo.
Brzy se ukázala také Maple a pak Newlin, Morfeus, Derian... No úplně to maličkému vlčkovi zamotalo hlavu. Tolik tet a strýčků s rozličnými jmény, jež si mnohdy ani nezapamatoval. Tolik hlasů. Tolik různobarevných kožíšků. A aby se to nepletlo, prý nastal čas, aby taky vykoukli ven na povrch.
Kenai popravdě moc nechtěl, tady mu bylo dobře. Ale rodiče i tety byli nadšení, takže se svezl na Mapliných zádech, a pak na vlastní kůži poznal, co je venku. Celý širý svět. Sourozenci ho shledali zajímavým a on tak trochu děsivým. Nejraději by se od spolehlivých dospěláků nehnul ani na krok. To by ovšem nemohl Život zasáhnout svým kouzlem, kterým i to nejzodpovědnější vlče přilákal do středu lesa, odkud jej spolu s Marion v magické bublině odnesl do své tajné skrýše v Narrských kopcích, kde si s ním měli hrát a obdivovat jej. Přivedl tam i další vlče – Kasia, kterýžto se do Sarumenu prý zatoulal. On i Marion byli vším nadšení. Kenai to jako obvykle moc nesdílel, ale uznal, že ten výlet byl docela užitečný. Život jim totiž umožnil mluvit v plném rozsahu a ukázal všechny magie, co umí. Dokonce jim propůjčil moc, je chvíli ovládat, aby si je mohli ozkoušet, a nakonec to byla asi opravdu zábava. Až na ten moment, kdy mu nevyšel jeden z pokusů, nad hlavou mu explodoval kámen a rozbil mu čumáček. Taková první malá zkušenost s bolestí a krvetokem. Přenesl se však přes to a dokonce pomocí magie předmětů, a s Životovou pomocí, vyrobil dárek pro svou sestřičku - zelenkavý křišťál ve tvaru květu, který jí chtěl brzy věnovat.
Jenže. Sestru i záchrannou skvadru vlků ze smečky popadlo nějaké bleší prokletí, a pak ji nějakou dobu neviděl. Místo čehokoliv jiného tedy prospal několik dní hezky doma v bezpečí. Strávil tak vlastně většinu té nejkrutější zimy, co se přes Gallireu kdy přehnala a nic netušil o věcech, co se kolem udály.
Probudil jej hlad a před otcem a tetou Litai, jej napráskalo hlasité zakručení v bříšku. Vyrazili spolu tedy na jeho první lov. Na Tajemné louce dostal lekci o tom, jak se loví králíci a zajíci, a když už jej netrápilo prázdné bříško, dovolil se u otce, aby mohl jít prozkoumat okolí smečky.
Přes Ronherský potok, Ohnivé jezero a Kopretinovou louku se dostal až k řece Tenebraë, do které nedopatřením spadl a ta odnesla jej do Maharských močálů. Tam samozřejmě zapadl do bahna, které jako by čekalo na každého chudáka, co neprávem překročí hranice místní smečky. Dík magii země jej zachránil Sigy, kterému slíbil jako protislužbu vypomoci s úklidem Maharu. Než se na to však dostalo, ozvalo se močálem další volání o pomoc, které patřilo vlčeti ještě menšímu, než byl on sám. Sigyho přítelkyně Lylwelin šla na Bianku trochu moc zhurta, což se Kenaiovi nelíbilo, když ale zavrčela i na něj, raději se stáhl a jen si myslel své. Nakonec ale dala Biance najíst, čímž si ten černý puntík částečně umazala. On sám se pak odhodlal k tomu, aby vlčátku ze sněhu vytáhl myš, kterou snědlo taky. Asi mělo opravdu hlad. Jak už to ale bývá, museli se rozdělit, neb Sigy se rozhodl, že odvede Kenaie do rodné hroudy a tak se i stalo. Předtím si však s Biancou slíbil kamarádství, a že ji brzy navštíví.
Na hranicích Sarumenu Kenai zanechal svého zachránce ve společnosti Litai a Zakara, který pro něj nebyl ničím jiným, než jen bezejmenným cizincem. Během procházky lesem zabředl do přemýšlení o své odlišnosti od ostatních vlčat, která poznal. Všechna byla hravá a dovádivá a vypadalo to, že jej považují za pořádného killjoye. A tak se odhodlal k tomu, ty lumpárny také zkusit. Třeba je odsuzoval neprávem a nakonec to bude opravdu zábava.
Vyhlédl si vlčici s modrým kožichem, kterou už matně znal, připlížil se k ní a zavalil ji směsí sněhu a bláta. Už při té činnosti jej začalo sžírat svědomí, a když jej hravá Derian zakopala sněhem na oplátku, bral to spíš jako zasloužený trest, než jako pokračování hry. Ostatně co bylo legrační na tom, že byli mokří a špinaví? Akorát kopa starostí navíc s tím, se umýt a vysušit. Kdepak, tohle nebylo pro něj.
Na společné procházce k řece, mu však Derilliana pověděla o hrách, které se dají hrát dokonce i vleže a nikomu nijak neubližují! To znělo jako něco přesně pro něj. Jenže zatím mu žádnou nechtěla popsat, takže si oprávněně myslel, že vlčice ve skutečnosti žádnou nezná a za pochodu ji pro něj vymýšlí. Nezlobil se na ni ale. Ostatně, když ochutnal žlutý sníh, vysvětlila mu, čeho se to právě, k jeho zděšení, dopustil, ale také slíbila, že to nikomu nepoví. Což je záslužná věc! Dokonce mu vyprávěla historku o dost nechutnější věci, co se stala jí, přičemž se zapřísáhl, že to také nikomu nepoví, ačkoliv z nějakého důvodu to modrooké přišlo spíš legrační než zostouzející.
Jejich malá procházka je dovedla přes zaplavenou Náhorní plošinu až na Bobří ostrov, kde si zrovna stavěla úkryt zákeřná vlčice Styx, jež ošklivě zranila jeho sestru Marion. O tom vlček tou dobou ale neměl ani tušení.
Při přechodu řeky pomocí bobří hráze mu podjela tlapka, a i když se poctivě držel Derianina ocásku, opět zahučel do vody, která jej odnesla kus po proudu, přímo do Styxiny náruče. Vlčice na nic nečekala, povalila jej na zem, pokousala a vykloubila mu zápěstí na přední nožce. Chtěla po něm, ať vyřídí Marion a Wolfganii pozdravy. Místo toho jí slíbil, že ji za to, co sestře udělala, jednou vytrestá. Opět skočil do řeky a nechal se proudem odnést pryč, protože po svých by jí v tomto stavu určitě neunikl.
Jen co se vyškrábal na břeh, zamířil do Sarumenu, kde se chtěl ujistit o tom, jak na tom sestřička ve skutečnosti je. Nejprve se ale vyčerpaně svalil k nohám své alfy, které se také svěřil se svými nedávnými zážitky. Do toho všeho musel mít ještě strach o Cassiana a Kasiuse, kteří se potloukali vlk ví kde. Naštěstí se ale oba, jako na zavolanou, v pořádku vrátili a postupně se všichni přesunuli do úkrytu. Tedy hned poté, co Newlin ošetřil Kenaiova zranění svou bublinkovou magií.
Tady se konečně opět shledal se svou rodinou a mohl Marion předat ten křišťálový kvítek, který pro ni celou dobu střežil. Pak už jej ale přemohla únava ze všech těch zážitků a prožitého utrpení a upadl do hlubokého spánku, zatímco sourozenci zmizeli řádit s Newlinem ven. Zůstala s ním jen podobně utahaná maminka a on poprvé poznal, co je to skutečná noční můra. Nějaké magické udělátko ho opravdu vyděsilo a zapříčinilo že opravdu začínal nacházet k magii jistou nelibost.
Tolik jej to vyděsilo, že zase pelášil pryč z lesa, aniž by věděl kam. Narazil přitom u Ohnivého jezera opět na Biancu. S jejím bratrem Saturnem a adoptivním otcem Therionem, ze kterého se vyklubal jeho pokrevní strýc z otcovi strany. Pozval je samozřejmě na návštěvu, ale nakonec to byl on, kdo vyrazil s nimi na procházku. Naučili ho o důležitosti hvězd a souhvězdí než se opět rozdělili. Chvíli pak cestoval sám, než se dostal na Vrchol Narrských vršků za Životem, kterého už velice dlouho neviděl. Chtěl zesílit aby mohl pomstít sebe a sestru a vyprášit Styx kožich. Za sestřina ouška a svou tlapku. A také se tu dozvěděl o existenci Smrti.
Život mu samosebou za úplatu vyhověl a Kenai se pak vrátil domů, kde strávil nějaký čas povídáním s matkou a pak se zúčastnil prvního smečkového lovu se zbytkem Sarumenských. Některá z nich popravdě ani neznal. Trochu se to zvrtlo když mezi zubry našli také dvě osiřelá vlčata, kterých se smečka hned ujala, jako by se ani nechumelilo. Moc nechápal proč. Jako by tam nebylo hladových krků víc než dost. Zvlášť když byli malí italové tak protivní! Nic užitečného do pranice přinést nemohli.Znechucen vývojem situace zase vyrazil na toulky, by potkal další tuláky - Akiho a Sunstorm. Vzhledem k tomu, že se po předchozím lovu nenajedl a měl hlad, souhlasil na spolupráci a společně skolili srnu. On si z toho odnesl roztržené obočí a pořádnou migrénu, tak se pak zase odpoklonkoval domů. Jen proto, aby po krátkém odpočinku zjistil, že ti dva si nechali tu poctivě oddřenou srnu ukrást členy smečky. Konkrétně Duncanem a Pippou. Idioti. Jejich alfa totiž ty dva zloděje za tu hnusárnu prakticky pochválil a tak dále a tak dále. Nakonec z toho se svým srdcem na dlani vyšel jako pořádný hlupák a ňouma. Řekněme že tehdy ztratil dost ze své naivity a pochopil, proč ho tak často při nepříjemnostech bolí tělo a dělá se mu zle. A jak ošklivé místo svět ve skutečnosti je.
Přesto tomu dal ještě párkrát šanci. Třeba do lesa dovedl hladové vlče s jeho otcem, by jim dal trochu ze zásob. Ale poděkování se nedočkal, což také v jeho mentálním rozvoji příliš nepomohlo. Opět zklamán vyrazil hledat Biancu. Svou jedinou kamarádku, by zjistil že Maharské močály zají prázdnotou a žádná smečka už tam není. Přesto ji našel o něco severněji v novém lese. Mnohem hezčím.
Strávil s ní nějaký čas a svěřil se jí s anomáliemi, které na sobě pozoruje. Třeba že nevnímá věci jako ostatní, a že nepozná jak se kdo cítí z výrazu. Že on sám se neumí smát. Chvíli mu dokonce pomáhala učit se výrazy tváře a pochopit projevy vlastního těla, ale nakonec už toho měl dost a vrátil se zase domů.
Jen proto, aby stihl smrt svého otce v přímém přenosu. Spolu s matkou a sestrou, které v žádném případě nedokázal utěšit. Nebyl na to jednoduše ten pravý a věděl to. Tehdy jeho život a smýšlení začali nabírat jiný směr. Jakoby spolu s otcem zemřelo i to nevinné hodné vlčátko a zbyla po něm jen prázdná netečná slupka. Sice otci slíbil, že se o obě místo něj postará, ale nakonec zjistil, že toho není schopen. A že mu na tom vlastně ani tolik nezáleží. Vyštrachal se zase jednou na Vrchol Narrských vršků a zůstal tam se Životem zašitý několik měsíců.
Cestou domů dal ještě jednou šanci své dobré stránce a vzal sebou do lesa zesláblou promrzlou Lilith. Ona mu vděčna byla, to rozhodně, ale v lese se jeho čin nějaké cizince vůbec nezamlouval. Jako by bylo jedno že někdo tam venku umrzne. A asi měla pravdu. Měl by na všechny a všechno kašlat. Stejně za jakékoliv snahy o to být nápomocný akorát zaplatí on sám.
Navíc když opustil úkryt a rozhlédl se kolem, zjistil, že vlastně téměř nikoho nepoznává. Všichni mu tu byli cizí. Byl to vůbec stále jeho domov? Rozhodl se, že nikoliv a bez rozloučení Sarumen opustil. A nejen ten. Rovnou celou Gallireu.
Šel a bylo mu jedno kam. Předtím než se rozhodne zda podlehne svým démonům a odhodí ten zbytek citu co v srdci nosí, potřeboval vidět i zbytek světa. Poznat, jak to v něm chodí. Bohužel mu osud nepřihrnul pod nohy zrovna hezké zážitky. Kdyby ano, mohlo to dopadnout všechno jinak…
Nebylo to prvně, co se potuloval bez podpory smečky, ale prvně, kdy to na sobě cítil tak definitivně. Neměl se kam vrátit, když se zkazilo počasí. Nebyl tu úkryt s plnou spíží když na něj přišel hlad. Musel se o sebe postarat sám od A až do Z.
Přesto byly osamocené potulky zrádnou divočinou lepší, než to, co jej čekalo při dalším setkání s vlastním druhem. Vpravdě vůbec to nečekal. V nehostinných skaliscích kde se usídlil žádné vlky necítil. Jen tudy tu a tam prošel nějaký tulák, se kterým se maximálně pozdravil, než si šli každý svou cestou. Jednou ho však u čerstvě složeného kamzíka přepadla banda silných výrostků. Nárokující si nejen jeho kořist, ale i celá skaliska. Že se prý jsou potulná smečka a on jim stojí v cestě. Ta drzost mu celkem vyrazila dech. Nikdy nebyl zrovna uťáplá padavka, tak se proti tomu ohradil. Úplně však nepočítal s tím, že se na něj vrhnou všichni. Bylo to prvně co se stal cílem cikánské férovky. Do té doby mu přišlo nemyslitelné, aby se někdo takhle zachoval.
Kupodivu ho nezabili. Ale ani ho nenechali být. Prohlásili jej svou omegou a udělali si z něj otloukánka. Několik dalších měsíců strávil v ponížení. Což byla negativní emoce, kterou nebyl schopen uchopit, tudíž se na něm začala projevovat stejně, jako všechny ostatní. Bolestmi. Jako kdyby bolení z ran od jeho tyranů nestačilo. Tahle “emocionální” bolest to posouvala na zcela novou úroveň.
Po čase se přistihl u toho, jak plánuje ty zmetky jednoho po druhém zabít. Nenápadně, úkladně, aby to pokaždé vypadalo jako nehoda. Ale otec jej učil, že život je posvátný. Tak to zaháněl pryč. Jako otravného neustále se vracejícího se komára. Ublížit jinému vlkovi je zlé. Nechceš být zlý. Opakoval si stále dokola a dokola. A dařilo se mu to.br>Až do toho osudného dne. Byl vlastně stejný jako všechny ostatní, jen pohár jeho trpělivosti konečně došel ku svému limitu. A zrovna se prořekl o existenci své malé hloupoučké sestřičky. Ta se okamžitě stala terčem mnoha hnusných vtipů a odporných narážek. To, co všechno by jí udělal však vůdce bandy už nedořekl. Kap. Poslední kapka. A ta se přeměnila v proud krve stříkající z jeho levé carotidy. Během několika chvil bylo po všem. A Kenai vzhlédl od jeho mrtvého těla, celý od krve, k ostatním. Sám tak trochu jako ve snách. Bez vůdce se rozutekli jako krysy před světlem z baterky.
A Kenai chvíli čekal na trest shůry. Ten ale nikdy nepřišel. A všechny ta bolest byla pryč. A nejen to. Cítil se dokonce nadmíru příjemně. Nepamatoval si, kdy naposledy mu bylo tak dobře. Tehdy si uvědomil, že je hlupák. Měl tohle udělat a dávno a… Rozhodně neplánoval nechat zbytek party jen tak. I oni mu za všechny ty útrapy zaplatí. A on se u toho bude cítit přesně tak dobře jako dnes!
Než se však vyrazil na tuhle válečnou stezku, strávil nějaký čas zotavováním a nabíráním sil. V jejich péči se totiž změnil v pořádnou trosku. Smrt toho vlka bylo jen štěstím začátečníka. Překvapením okamžiku. Potřeboval sílu, aby se jim mohl postavit. A hlavně, aby jim mohl naservírovat osud, co si zaslouží. Ten první totiž zemřel příliš snadno, rychle a bezbolestně. Ostatní si to vyžerou i za něj.A pak se vydal na lov. Zcela cílevědomě. Žádný krok nalevo, nebo napravo. Nevinnému sice nikdy neublížil, ale zase nebylo kdovíjak těžké stát se v jeho očích vinným. Stačilo, když se mu někdo postavil do cesty za pomstou a skončil klidně stejně jako jeho vyhlédnutá oběť.Naštěstí takových nebylo mnoho. Většinou si vychytrale počkal až bude dotyčný sám, aby si s ním mohl v klidu a nerušeně pohrát. Nepotřeboval do toho zatahovat někoho jiného.
Po roce bylo dílo téměř dokonáno. Chyběli mu už jen dva poslední. A žhavá stopa jej zrovna zavedla k předposlednímu. Bohužel ale neměl příležitost své plány vykonat. Našel ho prakticky rozpáraného vejpůl, umírajíc vedle jeho již mrtvé partnerky. Napadl je podle všeho medvěd.
Ani ho nepoznal, jen ho se slzami v očích prosil o záchranu jejich dětí, ukrytých v doupěti opodál. Kenai si však bez hnutí počkal, až život ve vlčích očích vyhasne. Nezasloužil si zemřít s kapkou naděje.
Byla to však nevinná vlčata, tak zvážil že se o ně opravdu postará, ale stačil jediný pohled do útrob nory, aby pochopil, že to je nemožné. Byla to úplná novorozeňata. Medvěda pravděpodobně přilákal pach krve jejich matky. Byla příliš malá. Potřebovala mléko a to jim on neměl jak dát. Nejsnazší pro všechny by bylo, je prostě zardousit.
Nakonec v době ale našel ještě střípek toho hodného starostlivého vlčka, kterým býval. Zabalil je do kožešiny, ve které se narodila odtáhl je pryč. Třeba najde nějakou vlčici ochotnou se o ně postarat. Byla to však marná snaha. Akorát sledoval jak den za dnem jedno po druhém chladnou, přestávají se hýbat a odchází tam, kam nakonec každý vlk musí.
Na vlčí smečku, co by se o ně mohla postarat, narazil den poté, co odložil u cesty poslední tělíčko. Svět stál prostě za nic. Veškerá snaha o dobro je marná. V horším případě náležitě postrestaná. Na ničem a nikom nezáleží. A měl by si vážně přestat ubližovat snahami o to, být něčím, čím nikdy být neměl. S každým vlčetem pohřbíval další a další svého starého já, až z něj skoro nic nezbylo.
Prázdný a netečný k čemukoliv, krom své pomsty, vyrazil zase na cestu. Zbýval přece ještě jeden vlk, kterému musí “poděkovat” za péči, které se mu od něj dostalo. A tohle pátrání ho zavedlo zpět domů. Na Gallireu. O pár let starší, o pár hříchů těžší a o pár jizev ošklivější.
Zajímavosti:
Kenai je průměrně velký, ale robustně stavěný vlk. Někdy nemotorný, ale už si s tím nedělá těžkou hlavu a naučil se s tím pracovat.
V zimě pokulhává na přední nohu. Tu mu jako vlčeti zmrzačila Styx.
Nemá moc v lásce magie. Nic dobrého mu do života nepřinesly.
Flíček na čenichu je jizva, kterou si udělal tak trochu Životovým přičiněním.
