Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netušila jsem, co má ten vlk nějakým opakem na mysli. Byl velký jako hora, kdo by ho sakra měl přepadávat? Nebo přesně to chce? Nějaký novodobý koníček, nechávat se doborovolně přepadávat na pochybných místech? Zaujatě jsem ale zacukala ušima, když z vlka vypadnul popis, který mi sednul jako ulitý. Někdo by asi očekával zlostné prskání po takovém oslovení, ale já se přeci nemínila bránit faktům. Naopak jsem se v klidu narovnala a vlka si jen tak letmo přeměřila pohledem jako když vrchnost shlíží na všechny pod sebou. "V celý svý protivnosti. Takže moje pověst už mě předchází?" mrskla jsem ocasem, jako bych na ten titul vlastně byla hrdá. "Za to ta tvoje se asi sekla někde cestou, protože nemám tušení, co si zač. Neříkám, že mám tu nejlepší paměť, ale světélkujícího vlka bych si pamatovala. Takže? Co si zač?" zopakovala jsem znovu svojí otázku autoritativně, jako by mě vlk minimálně o hlavu nepřevyšoval. Opravdu jsem si na něj ze své dávné minulosti nevzpomínala a tak to pro mě bylo jako zbrusu nové setkání, kde jsem mohla budovat jen ten nejhorší dojem hezky od nuly.

// Ledová pláň přes Kierb

Překonala jsem řeku a známou cestou si to štrádovala dál. Vystřelující voda už mě tolik nepřekvapovala a dávala jsem si tak dobrý pozor, aby mě nevzala sebou. Bylo tu teplo, ale že sníh roztál a tepleji bylo tak nějak všude, už jsem si toho tolik nevážila a chtěla být co nejdřív pryč. To byl plán, než jsem neprostoupila nějakou mlhou výparu a za ní se nezjevil vlk jako duch. Teda, vzhledově měl do ducha daleko, když vynecháme ten jeho světélkující kožich - cože? - ale v obložení vší té mlhy a vodních par měl k tomu nakročeno. Nehledě na to, že tam i tak postával, až mě začalo zajímat, jestli by šlo prostě projít skrze něj, kdybych to zkusila. Pochopitelně jsem to nezkusila. "Co tady vyvádíš?" vyhrkla jsem na vlka místo toho. "Čekáš, koho tady budeš moct přepadnout nebo...?" Zjevně jsem si o něm nemyslela nic dobrého, ale s takovou u mě začínali všichni.

"Nejodvážnější věc, jo? To bych si poslechla," nadhodila jsem provokativně, jako bych si měla v plánu z té jejich odvahy utahovat, aniž bych věděla co vlastně udělali. Mrkla jsem při tom i na Erlenda, i když jsem věděla, že pro něj by to vyprávění bylo o dost... komplikovanější. Ale nějak bychom to přeci dali do kopy, no ne?
"Přežil si lavinu, tak se zkus neutopit," ušklíbla jsem na Cyrila, který plánoval kempit u řeky, což jsem nepovažovala za nejinteligentnější rozhodnutí, takže to byl můj způsob, jak mu říct, ať si dává pozor. Odešel a brzy na to se měl k odchodu i Erlend. Zdálo se, že domů budu muset jít sama. Pokrčila jsem nad tím rameny, protože proč ne. Rozhodla jsem se to vnímat pozitivně. Kdo ví, co za mumraj v lese potom bude, měla bych si tu samotu trochu užít. Možná to vzít i tou zkratkou, co je ale o to delší cesta.

// Gejzírové pole přes Kierb

Zdálo se, že z hroutící se jeskyně jsme všichni unikli úspěšně. Alespoň, že tak. Erlend - protože kdo jiný by to byl - mi do hlavy vnuknul myšlenku, že to byl můj objev a já se tomu nebránila, jen hrdě pozvedla trochu víš čenich, jakože to uznávám. Beze mě by byli ztracení a kdo ví, co ještě. Alespoň někdo z nich si to uvědomoval!
Cyril se naplácnul přede mnou hned, jak se mu podařilo spasit vlastní duši. "Jo. Takže mluvila na každýho to tak vypadá. Co po vás ta vaše chtěla?" vyzvídala jsem, aniž bych prozradila, na co jsem odpovídala já, ale dovtípila jsem se, že se s nimi jejich socha nedomlouvala na partičce šiškovky. Objevil se tu i Star. "Jo. Myslim, že jsme odtamtud vypadli právě v čas," reagovala jsem, protože jsem ten pocit přiřadila spíš předzvěsti toho bortění jeskyně, než čemukoliv jinému. Možná jsme přeci jen v té zkoušce selhali a tak na nás chtěli shodit strop?
Lilac se z toho zážitku taky rychle oklepala, zas kolem ní poletovala ta straka a obě se daly na odchod. "Taky bychom odsud měli vypadnout, než si to ty sochy rozmyslí a uvalí na nás nějaký svoje huuu prokletí," protočila jsem oči, protože jsem tomu zjevně zase tolik nevěřila. "Jdu domů. Jdeš taky?" houkla jsem na Erlenda, jestli do Borůvky vyrazíme společně, když už jsme to tu společně tak hezky přežili.

// Kaye prosím odměnu do ohně

A přidávám se s vděkem a chválou k Thie, bylo to hrozně fajn a ten systém hry mě taky moc bavil, když měly vlastnosti a magie reálné využití a význam, hodně super a vůbec by mi nevadilo se v budoucnu zase do akce s podobným systémem zaplést.

Byla jsem připravená se hádat, jako by bylo s kým. Socha ale už jen mlčela a mě přepadnul takový divný pocit, který nebyl špatný, ale nedovedla jsem si ho zařadit, takže mi byl i tak nepříjemný. Než jsem stihla udělat cokoliv jiného, zem po mýma tlapama se začala pro velký úspěch znovu třást a mě napadlo jediné. Zdrhat. Zdrhat jako o život, protože tady přesně o něj šlo. Rychle jsem se rozhlédla kolem a hledala chodbičku, kterou jsme sem přišli. Místo toho se otevřela v ledu nová průrva, která zdálo se vedla přímo na povrch. Čas to zjistit! Vyrazila jsem k ní jako střela, protože jestli se jí někdo mohl protáhnout, tak já. Nemínila jsem zůstat uvězněný tady dole jen pro to, že se tam první narval nějaký valibuk, který by naši únikovou cestu zatarasil.
Ladně jsem vyklouzla ven, protože naštěstí přesně tam puklina vedla, a až když jsem uznala, že je to bezpečné, jsem se zastavila a pohledem vyhledala ostatní, jestli měli také dost rozumu, aby zdrhali. "Tak co, už jste spokojený se svým ó velkým objevem?" prohodila jsem k nim a oklepala ze sebe kousky ledu, co na mě v hroutící se jeskyni napadaly. Pořád jsem odmítala věřit, že na té původní díře bylo něco speciálního a to, že jsme našli nějakou prastarou jeskyni, co jsme po sléze hned taky zničili, byla jenom shoda náhod. Bylo to tak a nikdo mi to nevymluví.

"Čáranice," odsouhlasila názor Wylana na ty klikyháky u soch. Vůbec neměla tušení, co by z nich měla vyčíst nebo vytušit, ale moc se jich tlapama nedotýkala, ještě spustí nějakou padající reakci nebo tak něco. Máme něco udělat s tou sochou? přemýšlela, proč došlo až sem a tady vlastně už nebylo nic. Ty sochy si přeci jen s sebou odnést nemohli, minimálně ona neměla dost síly na to ani s jednou pohnout. Pak jí ale v hlavě zazněl hlas, který tam neměl co dělat, protože nebyl její. Zmateně se rozhlédla, kdo to mluví, ale nikdo navíc už tu nestál.
"Vládkyní všech magií, vau," vydechla ohromeně, zatímco udělala pár kroků zpátky, aby si sochu té bájné vlčice prohlédla z uctivější vzdálenosti. Ovládat všechny magie světa, to znělo jako sen, co by jen ona s takovou mocí dělala? A v tom jí hlas položil otázku. Otázku s příslibem odměny, po které Kaya upřímně zatoužila. Ale ta otázka se jí nepozdávala. Nespokojeně se zamračila. "To je pěkná pitomost," hlesla nevybíravě. "I ta nejlepší a nejmocnější magie může bejt v tlapách pitomce úplně k ničemu. Takže nejlepší magie je ta, která je v tlapách schopnýho vládce. Nejde o magii, jde vo to, jak s ní kdo umí zacházet, a k čemu se ji rozhodne využívat," sdělila hlasu ve své hlavě odhodlaně, připravená si pevně stát za svým.

| B. Vlčice s magií

Z pomaloučku, okrajově bylo, že jsem tam nakonec zmizela celá. Chodba byla uzoučká, ale nepřipadala mi nebezpečná. Tedy asi tak, jako každá jiná. Jen tak tak jsem se bránila před tou představou, že se ledy zase pohnou a ze mě to tady udělá placku. Nakonec jsem se ale protáhla a k mému překvapení ta skulinka končila ohromnou jeskyní. A když říkám ohromnou, myslím tím ohromující. Zůstala jsem tam stát a zírat na to, co jsem rozhodně nečekala, že objevím. Než jsem se stačila rozhoupat a vrátit se pro ostatní, ať tady kdyžtak nechcípnu sama, začali se hrnout dovnitř jeden po druhém. I Cyril se k nám připojil. Nebudu lhát, těšilo mě, když měli všichni plnou tlamu keců a pak stejně došlo na to, co jsem tvrdila já. Kdo by nebyl rád, že má pravdu.
V ohromné jeskyni bylo něco ještě ohromující sochy, co vypadaly jako vlci, ale každá z nich byla trochu jiná. Hmmm, zatěžovala jsem mozkové závity, když jsem si je prohlížela. Nějakých pár drahých kamenů mě opravdu nezaujalo a nabušená socha vlka na mě také dojem nedělala. Mou pozornost si získala socha, která vypadala, jako by čarovala. Totiž, používala magii. Něco ohledně ní mě k ní táhlo, možná právě ten zobrazovaný příslib magie. Než jsem si to uvědomila, stála jsem přímo u ní. Kdy... podivila jsem se, že se mé nohy hýbaly samy od sebe. A při tom mi pohled sklouznul na nějaké obrazce u jejího patníku...

| D. Zjistit, co zjistili ostatní.

Jasně, že se ozvaly protesty. Tedy už ani ne protesty, prostě si tu každý říkal svůj názor a to jsem tak nějak dokázala respektovat, i když to mohly být nesmysly. Cyril chtěl jít do tmy, protože mu tam nehrozilo nic z těch ostatních chodeb. "Špatně. Podle všeho, co je tam vidět, tam stejně tak dobře kromě té tmy můžou být i špičky i led," mrskla jsem ocasem, abych vlka varovala. Jenomže nebezpečí, které nevidíte, asi nebylo tak strašlivé jako to, co se na vás přímo tlemí. Takže vlk stejně zmizel v temnotě a já ho nechala. Nebyla jsem ničí strážný anděl, abych ho vodila za tlapičku a vyváděla z malérů. Popravdě by si nejspíš spousta vlků troufla tvrdit, že jsem spíš pravý opat toho.
Takže, Cyril byl v chodbě a protože ještě neřval, asi se na nic nenabodl. Zatím. Rozhodla jsem se nechat tmavou jeskyni na něm a všímat si těch ostatních. Kluzká chodba mě obzvlášť děsila, ale taky mě napadlo, že možná s trochou magie... a pak jsem zahlédla cosi u chodby s krystalky, z čeho se vyklubalo... "Je tu ještě jedna," houkla jsem na skupinku vlků za sebou, abych je seznámila se skutečností, že je tu o jednu chodbu navíc. Byla mazaně schovaná, to se muselo nechat. Ohlédla jsem se na ostatní, jestli také něco neobjevili, ale pak jsem se vrátila k té tajemné čtvrté chodbě a jen tak pomaloučku, okrajově jsem jí začala prozkoumávat zevnitř.

| D. Zkusím prověřit, kterou chodbou se vydat (taktika 12)

Popravdě se mi vůbec nelíbilo, jak moc dávalo smysl to, co Lilac naznačovala. Při zmínce o Smrti se mi naježila srst na zátylku. Raději bych umřela, než být dlužná něco téhle potvoře. Otočila jsem se a mířila si to sebevražedně za Erlendem, než abych se k tomu dál vyjadřovala. Ještě by na mě měli víc důkazů a já prostě odmítala přiznat, že by to celé byla pravda, i když jsem jim neměla za zlé, že tomu věřili. Přijít o někoho drahého, taky bych se asi nemohla jen tak pustit toho posledního stébla naděje, že ho ještě někdy uvidím.
Počítala jsem s tím, že na dně díry nic nenajdeme. Ani těla, ani smítko. Ale najednou tu byly tři docela odlišné chodby a pro nás tedy cesty, kam jít dál. Dobře, to sem nečekala, zarazila jsem se. Má každá ďuzna v téhle ledové krajině svoje speciální tunely? Nahlas bych to nepřiznala, ale získalo si to mou pozornost. Ale stejně jako ostatní jsem nebyla dost bláhová, abych vpadla do nějaké uličky sama. Zatím se nám držet pospolu docela vyplatilo. "Támhle si nabijeme čenichy," zvedla jsem tlapu ve směru k velmi uhlazené chodbě. "A nevim teda, jak dobrý nápad je lézt někam, kde stejně nic neuvidíme. Šla bych tudy, stačí se prostě protáhnout," navrhla jsem směrem k chodbičce s krystaly, jako by to měla být vlčečí hra. "Ale to zas nebude pro každýho," uznala jsem a pohledem přejela ty mohutnější z nás. Jasné, já byla hubený malý vyžle, co se protáhne kudy si zamane, ale takový Erlend by s tím mohl mít problémy.

Mračila jsem se do prázdna, protože co mi zbývalo? Měla jsem fakt zlost, ale puklých ledů už tu taky bylo dost a žádnou dobrotu to nepřineslo. Nechala jsem v sobě prostě ten vztek vřít a bublat, než moje uši zaslechly, o čem si ostatní povídali. Přesněji, o čem mluvila Lilac. "Sorry, ale cože?" otočila jsem se k diskutujícím vlkům. Vážně, jestli se snažila tady nějak Cyrila utěšit a dát mu falešnou naději... ale ona to myslela vážně. "Jak jako umře, ale může se vrátit? Co je to za nesmysl?" nemuseli jste být úplně detektiv, abyste pochopili, co jsem si o těch řečech myslela. "A jak můžeš vědět, že ona se vrátí? Že tohle nebyl její čas? Nikoho z nich?" upozornila jsem i na tu dvojici zavalenou v prasklině. Na druhou stranu, normálně přece mrtvá těla takhle nemizí. Hnus, začínala mě z té neexistující logiky bolet hlava.
Zatím, co jsem se snažila v hlavě pochopit něco, co se pochopit nedalo, vlče se s námi rozloučilo. Asi nejmoudřejší rozhodnutí, co za celou tu dobu udělalo, ale třeba se z toho aspoň poučí. Teď už jen... "Erlende?" ohlédla jsem se nechápavě za vlkem, který šel přesně opačným směrem, než vlče. Jemu to očividně nestačilo. A víte co? Mně taky ne. Teď byl sestup do praskliny bezpečný, na rozdíl od těch sebevražedných pokusů předtím, takže jsem se rozhodla svého spolusmečkovníka opatrně následovat. "Nikdo tu není. Všichni jsou pryč, i ti dva," upozornila ho, kdyby tam náhodou lezl jen pro to, aby se je ještě pokusil zachránit.

Překvapovala jsem sama sebe, kde se to ve mě bralo. Nebyla jsem známá zrovna pro svou fyzickou sílu a přesto jsem hrabala ostošest. Možná to byl adrenalin, co mi dodával všechnu tu energii navíc. Možná to byl fakt, že jsem nad tím prostě nepřemýšlela a dělala, co bylo třeba. Až jsem hrábla a ze sněhu na mě vykoukla tmavá tlapa. V zápalu boje jsem za ní chytla možná až zbytečně moc silně, když jsem začala vlka, jemuž patřila, tahat ven. Ještě jednou zabrat a- hlava vlčete vykoukla ze sněhu. "Perfektní, to seš ty," utrousila jsem nezaujatě, takže těžko říct, jestli jsem z toho měla radost nebo byla zklamaná. Kdo mě znal, věděl by, k čemu se spíš přiklánět. Vždycky je to vlče. Už jsem byla zvyklá. Navíc, nedovedla jsem si představit, že bych z laviny měla tahat třeba Erlenda, to bych asi nedala. "Jsi v cajku? Můžeš vylízt?" doptávala jsem se a nechala vlče, ať se se svou situací popere samo, když už nebylo v bezprostředním ohrožení. Zatím jsem si dovolila se znovu rozhlédnout.
Erlend a Cyril, kterému se zjevně taky podařilo nějak vyváznout, také hledali a našli. Ze sněhu se postupně začaly vynořovat vlčí hlavy. Zamžourala jsem po planině. Počty mi nevycházely. Bez varování jsem popadla vlče a vyprostila ho ze sněhu úplně, než jsem se mlčky rozešla pryč.
Stále jsem magií pátrala po zbytku pohřbených těl. Ještě nemuselo být pozdě.
"Tady," houkla jsem směrem k ostatním dospělým, protože jsem nepovažovala pomoc toho vlčete za užitečnou. Popošla jsem dál a začala hrabat znovu. Cítila jsem, že je pode mnou. Ještě kousek. Soustředila jsem se na svou práci a nevnímala, jestli se ke mně někdo přidal.
A pak jsem přestala.
Zůstala jsem stát ve vyhrabané díře s výrazem, jako by mi hlava úplně vypnula. A možná, že ano. Natahovala jsem se svou magií, ale mé snahy zůstávaly bez odezvy. Už jsem to tělo necítila. "Je... je pryč," podařilo se mi vydechnout neuvěřitelně. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak může tělo prostě jen tak zmizet. Rozhodla jsem se to nepřijmout a znovu se pustila do hrabání, marně. Jak... Vylezla jsem na rovnou planinu a pátrala dál. Nic. Pod sněhem bylo jen ticho a chlad. "Ts, tak taková je tady smrt? Už po tobě nezůstane ani mastnej flek?" znechuceně jsem si pro sebe skřípala tesáky a mračila se směrem k horám, které k nám lavinu seslaly. Dovedla jsem si živě představit, že na jejich vršku trůní Smrt a královsky se baví. Víc než ji jsem snad nenáviděla jen to, že ona byla všemohoucí bůh a já s tím nemohla udělat vůbec nic.

| A. Pomocí čenichu vyčenichat jednoho vlka a zachránit ho výkonem (sila 4)

V jednu chvíli jsem utíkala o život a v druhou chvíli CHRAMST a všechny nás pohltila sněhová vlna. Říkám všechny, protože i když jsem v tu chvíli fakt nekoukala, kde jsou ostatní, tak pokud se neuměli katapultovat, tak v tom prostě skončili taky. A ještě jedna věc. Plavat v lavině? Zatraceně těžký.
Ani nevím jak, ale podařilo se mi nebít pohřebná úplně, třebaže mi dalo zabrat, než jsem se vyhrabala ze sněhu ven, protože mi původně koukala jen hlava. Magie pomohla taky a já si nedovedla vzpomenout, jak jsem sakra dokázala přežít tolik let bez ní. To sem taky ale kolem sebe neměla tolik idiotů, připomněla jsem si.
Byla jsem volná a trochu toho sněhu ze sebe sklepala, abych nevypadala jako sněžný vlk. Jako na potvoru se na mé jemné srsti držel dost tvrdohlavě. Koukla jsem po okolí a hodnotila škody. Škody ala přeživší, takže byla to vážně škoda? Jak pro koho a jak koho. Zdálo se mi, že jsem opodál zahlédla mohutné tělo Erlenda. Kolik štěstí ten vlk měl, aby přežil ne-pád do jámy a ještě tohle? Musela jsem nad tím vrtět hlavou, jen ne moc dlouho. Erlend vypadal, jako když něco ve sněhu hledá. Někoho, došlo mi rychle.
Pojďme si ujasnit jednu věc. Já nejsem bezcitná, jsem praktická. Riskovat krk pro nějakou mrtvolu v díře mi přišlo jako pitomost, ale vlci zavalení pod lavinou ještě šanci mít mohli a pomoc jim zase takové umění nebylo. Měknu, za to může Borůvka. Zkusila jsem zopakovat totéž, co jsem udělala s tou dírou a napojit se na sníh - ať už to fungovalo jakkoliv - aby mi napověděl, kde nějaké zavalené vlky hledat. Na tom místě jsem pak začala hrabat.

ÚNOR | 4 | WYLAN

Vlk si povzdychl, že kdybych chtěla, asi už bych to s ním skoncovala. Zajímavé. "Wow, proč takové zklamání? Skoro bych řekla, že je ti to líto," prohodila jsem a pozorně si ho prohlédla, jestli to nemyslel vážně. Třeba přišel navzdory svým slovům opravdu dráždit, aby mu někdo pomohl jeho smutný nenaplněný život ukončit. Ale zas tak depresivně nevypadal. Divný.
Před vlky s magií myšlenek jsem se měla automaticky na pozoru, byla to pěkná podrazárna mít schopnost hrabat se někomu v hlavě, ale musela jsem uznat, že to taky mělo své výhody. Jenomže tenhle vlk si to vůbec neuvědomoval. Odmítl magie mávnutím tlapy, jako by to nebylo nic užitečného. "Náhody neexistujou," odmávla jsem jeho argument. "Aspoň ne v tomhle. Máš oči podle magie, máš tu magii. Ještě se mi nestalo, že bych potkala vlka, kterýmu by se tohle pravidlo vyhýbalo, takže gratuluju. Magie myšlenek, smiř se s tim. A asi bych doporučovala dřív, než později? Slyšela jsem, že nezvládnutý myšlenky uměj být pěkně votravný. Popravdě, možná se z toho nějakej vlk i zbláznil...?" zatvářila jsem se zamyšleně, jako bych se snažila na celý ten příběh rozpomenout, třebaže nebylo na co. Nic takové jsem nikdy neslyšela, ale bavilo mě si z toho vlka malinko utahovat.
Vlk, a začínalo mi být divný mu furt říkat jen tak, si začal prohlížet sošky s větším zájem. "Jo, něco takovýho," pokrčila jsem rameny. Neměla jsem tušení, jak se vůbec té magii říká, protože jsem jiného vlka s ní neznala, ale tohle bylo celkem trefný, tak proč ne. Pak ale řekl něco, co se mnou cuklo. Pod vlkem se začala propadat zem a vlk byl najednou skoro po hlavu zahrabaný ve sněhu. Zkuste si z něčeho takové vylézt, když máte všechny tlapy dole. "Sošky nejsou použitelný. Magie je použitelná. Velmi," broukla jsem a stála prostě opodál, ať se z toho vyhrabe sám.

ÚNOR | 3 | WYLAN

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si to neužívala. Vedla jsem vlastně jen svoje obvyklé drsné řečičky, ale na tohohle vlka to zjevně zapůsobilo víc, než jsem čekala. Ne, že bych se snažila to zlehčit. Asi jsem ani nepotřebovala ten led, abych ho udržela na místě, protože chudák úplně zkoprněl sám od sebe. Bylo na mě znát, že si to škodolibě užívám? Určitě bylo. A nestyděla jsem se za to.
"Vida," broukla jsem, "nebude to úplně prázdný." Zakývala jsem lehce hlavou, abych ujasnila, o čem mluvím. Kdyby ten vlk po takové představení netušil, o co se jedná, asi bych ho fakt zmrazila. Jako ledová socha by udělal světu větší užitek. Pak promluvil znovu. Byl to tak trochu ťulpas, s tím se nedalo moc dělat. Chraplavě jsem se uchechtla. "Pěkný sošky jsou ale docela k ničemu, nemyslíš? Jakej je jejich užitek? Až přijde teplo, rozpustěj se magie nemagie." Přišla jsem k jedné z nich, co vypadala jako zajíc a položila na ni tlapu. Byla celkem bytelná, protože tíhu tlapy bez problému zvládla. Pak jsem tlapu ze sošky sundala, i když to chvíli vypadalo, jako bych se ji chystala rozšlápnout.
Otočila jsem se na vlka a pokrčila rameny. "V pohodě, omluva přijata. Pro tentokrát ti nechám všechny končetiny, děkovat nemusíš," mrkla jsem na něj, ale celé to vypadalo dost výhružně. A možná jsem to přesně tak chtěla. "Řekla bych, že by bylo fér, aby ses taky o něco podělil, když teď znáš pár mých triků, ale ty sebou moc tajemství nenosíš, co," nadhodila jsem a zadívala se mu důrazně do očí, aby pochopil, o čem mluvím. Protože na rozdíl ode mě, jeho triky ze z jeho očí daly vyčíst velice snadno. Myšlenky.