Gallirea - Příspěvky uživatele

// Bobří ostrov přes Mahtae

Měla jsem pocit, že to pochopí bez okecávání. Spletla jsem se. Dost mě překvapilo, jak se proti mé interpretaci síly Nina ohradila, takže jsem jí z respektu nechala mluvit, když si myslela, že může můj názor změnit. Ale sakra, ono to mělo hlavu a patu? Hrozně se mi nelíbilo, že mě ten její proslov opravdu přiměl nad tím vším přemýšlet. Do teď jsem měla svojí pravdu a jak jsem byla spokojená! Tak proč to měnit? Soustředěně jsem koukala před sebe, abych Nině nedala znát, že mě dostala. "Co když nejseš dobrý vůdce? Nebo dost dobrá na to, aby se na tebe někdo mohl spolehnout?" prohodila jsem a snažila se dělat, že to vlastně vůbec není tak důležitá otázka. Ale bylo, pro mě ano. Myslela jsem, že už jsem se s tím co bylo vypořádala, ale najednou tu všechny ty myšlenky byly zas. Měla jsem svůj dav. Dav, co na mě spoléhal a taky na to doplatil. Bylo to bezpečnější, věřit jen sám sobě. Pro mě i pro ostatní.
Seskočila jsem na druhé straně řeky z ledového mostu, jako by mi vůbec nehrozilo, že uklouznu na poslední chvíli a zakousnu se do země. "Tadá, prosim. Ani to nebolelo," otočila jsem se na Ninu, zatímco scházela taky. Pak jsem se podívala na zlověstně vyhlížející oblohu. "Myslim, že je nejvyšší čas se schovat, tohle vypadá fakt hnusně," zhodnotila jsem a shlédla zpět na vlčici. "Máš kam jít?"

"Hm," odsouhlasila jsem, že tu zůstávám kvůli magiím, i když to už možná nebyl ten jediný důvod. Byla jsem tu dlouho. Byla jsem členem smečky. A taky tu bylo asi pár vlků, kteří by se mi těžko nechávali na pospas osudu, kdybych odešla. To jsem ovšem nehodlala přiznávat nahlas a už vůbec ne před Ninou. "Kdo by neměl? Silní vlci se nemusí spoléhat na ostatní, a ve finále se můžeš s jistotou vždy spolehnout jen sama na sebe," dodala jsem k té moci a měla pocit, že to Nina pochopí bez nějakého srdceryvného okecávání. A pak jsem se uchechtla já, trochu drsněji, ignorujíc napjetí z Ninina hlasu, protože kdybych si to o ní myslela, stejně bych jí to řekla hrozby nehrozby. Na nepříjemnou pravdu jsem měla tlamu proříznutou dost. "Naaah, myslim, že ty se ještě zachránit dáš," zasmála jsem se a přidala do kroku, jako bych se chtěla vzdálit, i když jsem věděla, že ona zrychlí taky.
Přišli jsme k vodě a já začala spřádat plán, jak do ní za žádnou cenu nevlézt. "Tak nebudem doufat, budem si jistí," dodala jsem a začala čarovat. Nina na to samozřejmě zírala, s jinou reakcí jsem ani nepočítala. Pak ale odmítla moje gesto, což mě zarazilo. Snažila jsem se tu předvést a ona mi to kazila. Fajn, budu se tvářit, že se mě to nedotklo. "Heh, snad se nebojíš?" popíchla jsem ji na oplátku a vydala se na ledový most. "Klidně to můžeš vzít přes vodu, jen mi tohle přišlo bezpečnější. Rychlejší. Sušší." Vyjmenovávala jsem, zatímco jsem most přecházela. "Jen bacha, trochu to klouže."

// přes Mahtae sever na Rozkvetlé louky

Otočila jsem se na Ninu, která mě zatím zase stihla dohnat, a souhlasně přikývla, jako bych tu její metodu důvěřuj ale prověřuj schvalovala. "Jo, nenechat si v tomhle blázinci od každýho napovídat kde co je taky důležitý," mrkla jsem, což nejspíš lehce otřáslo důvěryhodností mého proslovu, ale tak jsem to taky plánovala, abych v Nině trochu té obezřetnosti podpořila. Ještě by pak uvěřila nějakým skutečným blbostem a dávala mi to za vinu, to tak.
"Proč?" zopakovala jsem. Nějak jsem se neskrývala s tím, že mě tou otázkou zaskočila. Na nevypočitatelnost Galirei jsem nadávala celkem pravidelně, nejlehčí řešení by bylo prostě odejít. "Někoho to asi baví," pokrčila jsem rameny, což mimochodem za zrychlující se chůze šlo pěkně blbě. "Ale za většinou těch šíleností stojí magie a ta myslim stojí za to zůstat. Aspoň na chvíli. Magie tady se oproti jiným místům nedá srovnávat. Vlci jsou tu mocnější," vydechla jsem a odmlčela se, jako bych tu moc zkoušela spočítat. "A výjimečně se tu najdou jedinci, co nejsou úplně ztracený případy, takže tu šílenost pak můžete trpět společně," uzavřela jsem s úšklebkem, protože najít někoho takového je ve skutečnosti těžší, než hledat jehlu v kupce sena.
Moje snahy vzdálit se od řeky nevyšly. Jako bychom odešli od jedné a přišli k druhé. A nenápadně nás stočit už jsem také nemohla, protože Nina věděla, kam míříme. Voda nade mnou i pode mnou, no super, zaskřípala jsem nespokojeně v duchu, i když už jsem měla řešení. A tak jsme došli k řece, ale ještě jsem to ní nevlezla. Místo toho jsem se zastavila na břehu a otočila na Ninu, abych se jí podívala zpříma do očí. Modrých očí. "To není voda," utrousila jsem pro sebe a pak se otočila zpátky k řece. "Můžeme to stihnout, když sebou hodíme," řekla jsem tentokrát Nině, přestože jsem k ní byla otočená zády. Pak jsem ale místo do vody poodešla od vlčice trochu dál, aby měla prostor.
Zastavila jsem se a zadívala se na druhý břeh. Intenzivně. Chvíli se nic nedělo. A pak se přede mnou na zemi začala tvořit ledová plocha. Rostla. Do výšky. A pak se postupně klenula přes proudící řeku až na druhou stranu. Ledový most. Jen co byl most hotový, vydechla jsem a moje tělo se viditelně uvolnilo, aniž bych si uvědomila, že bylo napjaté. Oklepala jsem se a s neskrývanou pýchou se podívala na Ninu, protože když jsem měla předvést svou magii, tak s plnou parádou. "Problém vyřešen," prohlásila jsem nonšalantně a tlapou jí naznačila, že ji tentokrát nechávám jít první.

Šla jsem vpředu, ale neušlo mi, že Nina se docela snaží, aby nebyla vzadu. Srovnala se mnou krok a snažila se ho držet i v místech, kdy to nebylo úplně ideální. A já neměla ve zvyku "dávat přednost", takže jsem jí taky dopředu zrovna moc nepouštěla. Vlastně jsem tak nějak instinktivně zrychlovala, abych taková místa, kam se vlk vlezl jen po jednom, mohla projít první.
Jestli to tu znám byla zvláštní otázka. Neřekla jsem snad už, že vůbec nevím, co je tohle místo zač? Možná jsem si to tutlala jen pro sebe spolu s polovinou těch nadávek tady, co nikdy nespatřili světlo světa. "Teď zrovna nemám tušení, kde jsme, ale to není problém. Stačí jít rovnou za nosem a někam dojdem." Tulácké moudro. "A co se týče Gallirei..." zamyšleně jsem utichla, než jsem se široce ušklíbla. Nebylo to ani tak pobavené šklebení, spíš takové rezignované. "Tady nikdy nevíš, čemu věřit. Vobčas mám teda pocit, že jako čím větší šílenost se to zdá, tim spíš to bude pravda. Jako by se tě tohle místo prostě snažilo přesvědčit, že všechno, co ses naučila mimo něj, byla lež nebo tak něco. Spíš mě překvapuje, když tu nazarim na něco, co dává smysl. Vidíš tamhle tu veverku?" zastavila jsem se a čumákem posunky naznačila směr. "Dobře si jí zapamatuj, dost možná to je poslední normální veverka, cos tady viděla. Další totiž potkáš v nějaký záhadný podzemní jeskyni, bude mít ploutve a začne ti vykládat o tom, jak osud celého světa závisí na tom, jestli jí stihneš přinýst jahody ze Sněžných hor dřív, než netopýři začnou výt na měsíc." Znělo to jako kupa nesmyslů, ale říkala jsem to s naprostým nezaujetím, jako bych říkala, že tráva je zelená a v noci je tma. Na to jsem se zase rozešla, protože to bylo tak normální, že to ani za pozastavení se nestálo.

Došlo mi, že už jsem na plnou tlamu, jak to umím snad jen já, plácla za tu chvíli dost blbostí a ještě jsme se nestačili s Ninou zhádat, jak to tak dopadalo ve většině případů, kdy jsem prostě jen mluvila. Jo, tak málo stačilo, aby na mě byl kde kdo nakrknutý. Mluvit. A někdy ani to ne. Takže mi přišlo vlastně dost fajn, že Ninu můj drsnější humor opravdu baví, než aby se nad ním každou chvíli pohoršovala. "To máš recht. Když jsou všichni výjimečný, nikdo není výjimečný," přitakal jsem souhlasně a mrkla na vlčici ve znamení stvrzení našeho paktu mlčenlivosti.
Začali jsme vymýšlet, co tu vlastně děláme. Výsledek? Na nic jsme nepřišli a nikdo nám to asi ani nebyl ochoten prozradit. "Kch," vyhrkla jsem pobaveně tentokrát já, když Nina okamžitě kategoricky tanec zamítla. Jistě, že jsem si dělala srandu a sama se do něj rozhodně neplánovala zapojit, ale vlastně mě teď docela bavila představa, že by to Nina alespoň zkusila. "Fajn, necháme si taneček jako záložní plán."
Když byl náš plán jasný, chopila jsem se tak nějak vedení tím, že jsem se prostě rozešla jako první. Někam. Neměla jsem tušení, kam. Všechno kolem nás tu bylo rozkvetlé a zelené. Nemohla jsem sice cítit bobří pach ve vzduchu, ale jakmile jsem si všimla hned několika ohlodaných stromů a dřevěných hromádek, bylo mi jasné, že jsem možná s tou záchranou bobřího mláděte nebyla tak daleko od pravdy. Někde blízko jsem slyšela řeku. Z toho jsem už vůbec radost neměla, takže jsem se nenápadně a tak nějak automaticky snažila nás směr stočit pryč od toho zvuku valící se vody.

Pyšně jsem pozvedla hlavu, jakože samozřejmě, že dobře přemýšlím, protože už samotné přemýšlení byl akt, který nebyl v tomhle kraji moc běžný. Nina věděla, čeho si považovat. "Sakra," zaklela jsem na oko, "jsi si jistá? Protože kdo může říct, že zná někoho, kdo se vrátil z druhý strany," postěžovala jsem si, ale šklebila jsem se u toho dost, aby bylo jasné, že se tím jen bavím a neplánuju to každému vytrubovat na potkání.
Nastal konec žertování a přišla vážná chvilka. Na okamžik jsem totiž zapomněla, že jsem tu vlastně zcela nedobrovolně. Nina na to šla docela chytře, to jsem jí musela nechat. Zamyšleně jsem se rozhlížela kolem, jako by nám na její otázku měl odpovědět nějaký strom nebo keř nebo hlas bez zdroje, cokoliv. Znělo to praštěně, ale to tady nebylo postavený na hlavu? "Když se dějou nějaký takový věci, většinou se zjeví... něco a hned se dozvíš, že máš zachraňovat svět nebo bobří mládě nebo tak něco. Na to už tu ale postáváme docela dlouho," přemýšlela jsem při tom nahlas. Nikde se nic nezjevilo a hlasy stále patřily jen nám dvěma. "Takže buď můžeme zkusit předvíst nějaký přihlouplý taneček a doufat, že nás to něco šoupne zpátky, nebo se odsud můžeme zkusit dostat po svých," navrhla jsem s pokynutím do prostoru, protože nás sem sice něco silou vyvrhlo, ale nezdálo se, že by nás to tu násilím drželo. Zatím.

Moje "povzbudivá" slova neměla tak povzbudivý účinek, což mě nepřekvapilo, protože jsem nebyla žádná roztleskávačka. Nina se tvářila, jako by po žádném podobném rádoby dobrodružství netoužila minimálně dalších sto let. Kdybych jí ten domeček ze šišek nerozkopla já, tak si ho stejně rozkopne časem sama, mávla jsem nad tím tlapou.
Moje další slova ale měla účinek přesně takový, v jaký jsem doufala a zatímco Nina úpěla nad tou příšernou vzpomínkou, ke které jsem jí ráda dopomohla, pobaveně jsem se šklebila. Považovala jsem to za takové osobní vítězství. Měla jsem z Niny dojem, že se mermomocí snaží udržet důstojnou tvář - což k té princezně vlastně dost sedělo - ale zatím jí to vůbec nešlo. "Hm?" povytáhla jsem zaujatě obočí. "Už neplatí? Zbavuješ se těl rychle, ale když se nechaj nachytat na pár hezkých modrých očí, je to jejich boj hádám," pokrčila jsem ledabyle rameny, jakože nesoudím, i když v duchu jsem možná určitě malinko přeci jen soudila.
Dávala jsem Nině čas na rozmyšlenou, jak ze své smrti nesmrti vykroutí teď. Vlk by jí po tolika přeřecích snad začal i podezírat... "Chápu, chápu," ujišťovala jsem ji. "Návrat z mrtvých ti určitě sklidí víc úcty a uznání, než nějaké nudné přemisťování, který tu beztak umí od narození každý třetí. Teda já nevim, moc vlků jsem u přemisťování neviděla, ale nedivila bych se tomu." Pak jsem se donutila zmlknout, protože zase tolik jsem mluvit nemusela, ne? Teda nemusela bych, kdyby nepřišla další otázka. Chvíli jsem se tvářila, že netuším, o čem je řeč.
"Semm..." začala jsem v naději, že Nina tu myšlenku trochu rozvede. Sem na Gallireu? Sem na... Jo SEM! "Aha," vyhrkla jsem místo odpovědi a konečně se zase začala rozhlížet po přírodě, která nás obklopovala. "Ne. Nemám tušení, kde jsme. Na tomhle místě jsem poprvý a rozhodně jsem sem nepřišla dobrovolně. Spíš mě sem něco, no, přemístilo," ujasnila jsem s tím, že jsem měla pravdu. Přemisťovat se tu zjevně umí kde kdo. "Nebo někdo," dodala jsem trochu nabroušeně a zaskřípala tesáky při pohledu do země. Bylo jasné, že ten někdo si to případně pěkně odskáče. Zlost jsem ale zase nechala stranou, když jsem se obrátila zpátky k Nině. "Takže ty tu taky nejseš jen tak na vycházce," řekla jsem narovinu to, co ona se zatím snažila jen naznačovat. Nebo jsem si alespoň myslela, že to tak je.

Nebyla jsem úplně ten nejcitlivější vlk pod sluncem, takže jsem absolutně nečekala, jak moc Ninu moje vyprávění rozhodí. Nemusela jsem být profík na vlčí emoce, abych poznala, jak jí celá ta situace namíchla. Zdejchla se pod sněhem pro nic za nic. Vlastně mě překvapilo, jak jí to vzalo a to víc mě pobavilo, když se po svém výbuchu spěšně ovládla a začala se omlouvat.
"Ha, rozumné?" vyhrkla jsem. "Je to naprosto rozumný. Teď docela lituju, že sem se zařekla, že už tam nevlezu, protože tuhle odplatu bych chtěla vidět," šklebila jsem se pobaveně. "Zvykej si. Jestli tu plánuješ zůstat, takovejch výlevů ještě bude," mrkla jsem na Ninu povzbudivě, protože být na jejím místě, taky jsem naštvaná. Jen bych se za to neomlouvala. Přišlo mi pitomý, aby se za to omlouvala ona.
Jelikož Cyrila už stačila potkat, aspoň věděla, že nekecám. Ale Star jí prý byl ukradený. Nahodila jsem pohled, při kterém jsem si nebyla jistá, jestli si ze mě dělá srandu. "Fakt? Protože... tam to vypadalo, že jestli ho ta lavina sebere, zakopeš se dobrovolně vedle něj, princezno," broukla jsem a záměrně s důrazem použila i oslovení, kterým se v přítomnosti vlčice Star ošíval.
Když jsem se zmínila o ztrátách z akce, Nina se neopomněla pyšnit tím, že ona svou smrt přežila. "Myslela jsem, žes neumřela," neodpustila jsem si rýpnout, ale čistě pro to, abych ji chytila za slovo. Ne snad, že bych v tom hledala nějaký hlubší význam. Už jsme si přeci vyjasnili, že neumřela, ne?

Když jsem se přestala snažit všechno pochopit sama a prostě vyklopila, které věci mi tu úplně neštymují, přestala jsem s tím i tak intenzivně zírat, protože jsem spoléhala na to, že mi Nina něco trochu víc objasní a nebudu si to muset vypozorovat sama. A koukala jsem pořád, že jo, páč jsem měla oči.
"Takže ses prostě jen... přemístila?" zastříhala jsem zvídavě ušima ve snaze to pochopit. Znamenalo to, že neumřela. Neumřela? Jasně, že neumřela. Kdyby umřela, povídala by sis tu sama se sebou, tak co je lepší? Musela jsem uznat, že lepší bylo nebýt blázen. Rozhodla jsem se přijmout, že tu přede mnou stojí skutečná Nina z masa a kostí. Teda sedí. Tak jsem si taky sedla. "Jistě, jako bys už tak nežila v hlavách několika dalších vlků. Musí být namáhavé být na tolika místech zároveň, ne?" ušklíbla jsem se.
Jak se ukázalo, otázky nebraly konce a teď byla řada na mě. Jasně, že ji zajímalo, co se dělo dál. Chápala jsem to, protože bych to sama chtěla na jejím místě vědět. "Po tý lavině se nám podařilo skoro všechny vykopat. Snažili jsme se s Erlendem vyhrabat i tebe, ale... zmizela je vlastně dost trefný." Odmlčela jsem se a krátce shlížela na přední tlapy, kterýma jsem přešlápla. Ještě pořád jsem dost živě dokázala cítit ten moment, kdy jsem pod sněhem v jednu chvíli cítila vlčí tělo a v tu druhou nic. Ale zpátky k věci! "Sníh zavalil i tu díru. Vypadalo to o dost bezpečněji, tak jsme to šli prozkoumat a našli jsme- ehm, našla jsem," odkašlala jsem si, abych se opravila a zmínila svůj přínos, bez kterého by ostatní našli kulový, "obří ledovou podzemní jeskyni s vlčíma sochama. Jak tomu říkali... nějaká hrobka posledních vlků ze sněhové smečky nebo tak něco. Jo, mluvili na nás. Jo, je to divný. Ale potvrdí ti to i všichni ostatní, takže to minimálně byla sdílená halucinace. A pak se to místo celý zřítilo, což je škoda, protože to bylo fakt ohromný, ale stejně by mě tam nikdo už znovu nedostal ani za zlatý prase." Uzavřela jsem přesvědčivě své vyprávění a zadívala se s očekáváním na Ninu, jestli je tohle to, co chtěla slyšet. "Všichni to přežili, jestli to chceš vědět. Cyril i Star. Až na ty dva v díře, i když ty se vypařili podobným způsobem, jako ty, takže jsou možná taky teď jen někde na jihu."

Mrtvá jsem prý nebyla, ale to mi rozhodně na klidu nepřidalo. Protože jakkoli bych nechtěla být najednou kaput, vysvětlovalo by to dost věcí. Teď? Měla jsem jen víc nezodpovězených otázek. A popravdě, Nina se netvářila, že by znala moc odpovědí.
"Trochu," přiznala jsem a nespouštěla z ní oči. Potřebovala jsem, aby mi neunikl ten moment, kdy se začne rozplývat nebo tak něco, jako duch, chápete. Mezi tím mi položila otázku, jak jsem se sem dostala. Další, na kterou jsem neznala odpověď. Perfektní. S nepřítomným výrazem, protože moje mysl byla z velké části soustředěná pořád na tu všeobecnou šílenost, jsem si kecla na zadek a rozhodila ve vzduchu předníma tlapa jakože "puf" a pak si v hlavě udělala mentální poznámku, že už tohle nikdy nesmím udělat, protože to bylo mega divný. Vyskočila jsem raději rychle zpátky na nohy a zatřepala hlavou, abych se trochu probrala.
"Dobře, ne. Hodně. Hodně šílený," vzdala jsem nakonec veškeré snahy tvářit se alespoň trochu, jakože tady něčemu rozumím. "Protože fajn, já možná žiju, ale ty, ty bys... no... neměla." Uměla jsem možná být bezcitná mrcha, ale ani mně se o něčem takovém nemluvilo snadno, ať už byla tahle Nina iluze nebo ne, takže jsem se zatvářila omluvně, že to musím takhle říct. "Takže promiň, ale zrovna se snažím přijít na to, jestli jsem se nenadejchala nějakýho hnusu z gejzírů, abych měla vidiny, a proč seš moje vidina zrovna ty." Čím víc to začínalo vypadat jako skutečnost, tím víc jsem se tomu v hlavě bránila, protože to prostě popíralo všechno. Úplně všechno.

Ha! Ozval se za mnou hlas a já úspěšně odignorovala, že to byl úplně jiný hlas, než patřil tomu pomalovanému. Nasupěně jsem se otočila připravená na něj vychrlit takových slov, co by si za rámeček v úkrytu rozhodně nedal, ale sotva jsem zahlédla, kdo tam skutečně stojí, viditelně se mi všechna slova zasekla v krku. Zírala jsem na Ninu jako na zjevení, protože tím taky byla. Zjevení. Nic víc. Možná výplod mojí fantazie? Proč si ale moje fantazie pohrávala zrovna s ní byla otázka další. A napadala mě jich ještě celá řada.
Přišla jsem k Nině blíž, jako by se její iluze měla rozplynout, když si ji prohlédnu z blízka. Ale nestalo se to. Pořád tu stála. A na iluzi vypadala dost reálně. Takže tu zůstávala ještě jedna možnost. "Ty... já... jsem mrtvá?" zeptala jsem se ne úplně jako někdo, kdo by se ptal na vlastní smrt, ale rozhodně jako někdo, kdo nemá tušení, co se tady pořádně děje. Nina měla být mrtvá. Pryč. A jestliže nebyla. Jestliže tu teď byla se mnou, pak jsem nejspíš byla i já.

// Tinderia teleport

Vlk přede mnou nevypadal, že z něj vykřešu ještě něco kloudného a tak jsem se zrovna rozhodovala, že ho nechám být a budu pokračovat do smečky, když se semnou zatočil svět. Doslova. Měla jsem pocit, že sebou fláknu na zem. Před očima se mi zatmělo. Jak rychle to ale přišlo, tak rychle to také odeznělo. Tlapy jsem rozestoupila, abych zabránila svému pádu, ale žádný se nekonal? Jen jsem se nějakým způsobem ocitla někde úplně v háji. Ten vlk byl taky fuč. I gejzíry a všechna pára. Tady to vypadalo dost... obyčejně, ale vůbec ne povědomě. Znepokojeně jsem zastříhala ušima a po očku zkoumala, kde na mě co číhá a tak, protože tohle smrdělo nějakou magickou levárnou. Magickou levárnou... "Přísahám, jestli je tohle nějakej tvůj blbej nápad, jak mi to vrátit," zaskřípala jsem varovně tesáky na vlka se svítícími odznaky, o kterém jsem si myslela, že v tom má tlapy, přestože nebyl nikde na dohled.

Na světě existují dva typy vlků. Ten jeden je šťastný. Nenáročný. Nechutně optimistický a plný dobře míněných rad. To jsou ti, kterým štěstí padá do klína. Jdou a žuch, tady máš svůj příděl všeho, co bys v životě rád, aby tě potkalo. A tady máš radost na víc. A pár šťastných náhod k tomu, proč ne! Jistě, že jsou pak ti vlci samý úsměv, když to mají tak snadné. Protože někdo udělal chybu. Ptáte se kdo? Nevím, fakt nevím, ale ať to byl kdokoliv, zvoral to přímo královsky.
Jestli jste to do teď nepochopili, já patřím do té druhé skupiny. Té, co jí samo od sebe nepřijde do cesty nic dobrého. Nic, co bychom skutečně chtěli. Jasný, slunce svítí všem stejně a takový ty pitomosti, ze kterých jsou vždycky ti šťastlivci tak na větvi. My ne. Já ne. Takže proč jsem teď uprostřed nějakého lesa jako vystřiženého z pohádky pro vlčata, všude samé kytičky, měkký mech až vás z toho už tlapky spíš bolí, a kdesi cosi. Motýlci a včeličky. Znáte to. Ptáci tu skřehotají jako na nějakém sněmu. Tohle je podle někoho ráj, vážně?
Snažila jsem se zjistit, odkud jsem přišla, ale všechno tu vypadalo stejně. Stejně sladce a nechutně. Navíc se za mnou každou chvíli z jiné strany ozval ptačí křik, jako by prostě neměli milion dalších větví, na kterých na sebe můžou hulákat. Ne. Musí použít tu, co mám za hlavou. Super. Se skřípáním zubů jsem se po tom opeřenci ohlédla a přísahám vám, že na mě dost zlověstně zíral, než uletěl někam do pryč. Srabík to byl, nic víc.
Otočila jsem se a chtěla jít dál. Po mé levici zase někdo zakvílel. Pak za mnou a nade mnou. Dobrá, nenechám se vykolejit a prostě půjdu. Jsou to jen ptáci, přece! A nějakou dobu jsem to zvládala, opravdu. Už jsem dokonce i dokázala některé nějaké skřeky od sebe rozeznat. Začala jsem si na to zvykat.
Mysleli byste si, že ptáci jsou neškodní zpěváčci, co si jen tak cvrlikají a žerou mouchy v letu? Chyba! Mrchy vypočítavé to jsou! Když si všimli, že už si jich nevšímám, ten jejich hukot se začal ozývat čím dál častěji přímo přede mnou. Přiletěl jeden pták, zakrákoral, podíval se mi do očí a odletěl. Přiletěl další o kus dál a tak to jelo. Přísahám, že se proti mně spiknuli. Co je na tomhle relaxačního?!
Když další z opeřených vyslanců přistál na větvi, nenechala jsem ho jeho píseň dokončit. Hbitě jsem čapla větev s úmyslem ptáka prostě katapultovat někam do záhadných dálav. Uletěl, pochopitelně. Jen počkej! Vyrazila jsem skrz les. Běžela jsem, žádné procházkové tempo. Když přeci poběžím stále dopředu, musím někdy najít konec, ne?
Dostala jsem několikrát větví po čenichu? Samozřejmě. Ale stálo to za to, že už neměli ti ptáci čas mě prudit? Naprosto. V běhu jsem slyšela šum křídel. Bylo jich hrozně moc a byli všude. Letěli za mnou. Blížili se. Ještě kousek, natahovala jsem se po hranicích lesa, jako by se za mnou snad bortil svět a chtěl mě vzít s sebou.
Raz, dva, tři! A byla jsem venku. Doslova jsem proskočila poslední křoví a udýchaná se vyřítila z lesa. A v tu chvíli všechen ruch ustal. Šum křídel byl ta tam a z lesa se neozýval jediný ptačí hlásek, jediná nota. Otočila jsem se a přiblížila, uši nastražené. Nic. Ticho. Samota. Jediný, kdo teď zpíval, byl vítr. Poodstoupila jsem. Les vypadal zvenčí tak nevinně a mírumilovně, jenomže bych odpřísáhla – ano, znovu – že když jsem se pozorněji zahleděla do korun stromů, postupně na mě zpoza listí hledělo víc a víc párů rozjasněných drobných hladových očí, které toužily po krvi.

Nadzdvihla jsem tázavě obočí a vlka si znovu přeměřila pohledem, když zmínil, že bychom se znát měli. Ts, to těžko, zavrhla jsem, protože přestože jsem měla tendenci nepodstatná setkání rychle zapomínat, tenhle zjev bych jen tak z hlavy nevypustila. Teda dokud nedodal, že byl ještě vlče. To už mi do sebe začínaly zapadat kousíčky... nic konkrétního, ale náhodné vlče v našem lese? Dovedla jsem si domyslet, co se během toho setkání událo.
"Nepopírám, že jsem už pár votrapů z našeho lesa vyhnala. Vlčata taky. Byli ste mezi nima? Vidíš, jak tě to zocelilo. Přežils, ne? Děkovat nemusíš," prohodila, jako by o nic nešlo. Přežil, takže nebylo třeba čeřit vodu starými křivdami. "Snad už chápeš, proč to bylo nutný. Přežívat je těžký, co? Pro smečku zrovna tak, tak proč by měla plýtvat síly na nějaká cizí nedochůdčata." Zkusila jsem do té tehdejší situace vznést trochu světla. Snad s tou výškou a mohutností pobral i trochu životního moudra a nebude si hrát na ublíženého, protože jsem v minulosti dělala jen to, co bylo prostě potřeba.
A pak se představil a mě ta jména i tak nic neříkala. Až na jedno. "Lennie, jo? Tak to mě mrzí," řekla jsem, zatímco jsem s nelibostí vzpomínala na tu opelichanou vzteklou prachovku, se kterou se mile ráda už nikdy nesetká.

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Její příchod a první hra na Galli byla fakt super a hodně mi pomohla uformovat její charakter, pak osudovka Spojení s Nym a poslední osudovka teď na pláních byla skvělá. Jinak sem spadá většina momentů, kdy prostě může Kaya někoho seřvat a být na něj zlá. O:)

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že je už na Galli vlastně dost dlouho a docela dlouho stagnuje na jednom místě, ale za to můžou i mé herní výpadky a její charakter obecně so... jaký si to uděláš~

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Mám v šuplíčku nějakou spešl magii, ale to je tak vše, Kaya je already powerful as can be.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Musí potkat Baghý, protože by bylo moc fajn, kdyby po takové době taky znala víc svojí alfu!
Musí potkat Meave just because, ne že by o ní měla starost nebo tak něco, protože ji dlouho neviděla, co vás to napadá.
Musí potkat víc Siberiu, Kezi a Arminia, protože jako vlčata Aranel jsou zkrátka vysoko v jejím žebříčku významnosti a považuje za důležité se s nimi sblížit.
Musí znovu potkat Lilith a co já vím, třeba konečně alespoň zjistit její jméno!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Víc se poznat s alfou a vydobýt si zpět funkci ochránce, kariérnímu postupu bych se taky nebránila.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Chce asi nejvíc vlkům dokázat, že má prostě pravdu? Chce dál objevovat magii a sílit v jejím užívání, aby se mohla postavit silným hrozbám (a tak trochu machrovat).

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Dokázat světu, že nepotřebuje jeho pomoc. Ničí pomoc. Možná, že naopak svět potřebuje ji.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Aranel - ze všech vlků co zná k ní má nejblíž, prakticky její mother figure
Maeve - taková ta otravná malá ségra, co byste nejradši shodili z útesu, ale je to vaše otravná malá ségra a shodit z toho útesu ji můžete jenom vy!

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Před Galli když odešla od rodiny, rozpad Maharu a vstup do Borůvky, a teď se asi pomalu blíží zlom další, tak uvidíme.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Myslím, že svým způsobem zmoudřela. Je víc open-minded a některé nepříjemnosti se naučila spíš tolerovat, než přijmout, ale alespoň už tolik neprská.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Velká voda, co jí vzala rodný les, a lov zombie daňků.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Etneyho, protože je to srab srabácká a nedá se mu věřit a kvůli němu málem při těch zombie daňcích přišlo hodně vlků o kejhák - to je její verze.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Borůvka (protože už tam je) - Buk - Vrba - Asgaar - Sarumen - Mech - Cedr