Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak jsme tam tak stáli a čučeli do lesa a já nevím, jestli jste si všimli, ale tyhle situace fakt nebyly můj šálek vody. Chvíli to bylo ok, ale pak jsem už jsem měla pocit, že by se mělo něco stát, nebo tu budeme zírat, až nás obroste borůvčí a staneme se novou výzdobou lesa. A k předchozímu tématu jsem se rozhodně vracet neplánovala.
Otočila jsem se na Erlenda. "Měla bych projít les. Zkontrolovat, jestli všechno klape, nevokouní nám tu někdo drzej nezvanej a tak. Můžeš se přidat, jestli nemáš nic lepšího na práci," nabídla jsem mu, protože když jsme společně zvládli zachránit les před přerostlým borůvčím, jistě bychom ve dvou zvládli i tohle. Nečekala jsem na Erlendovo kývání či nekývání a rovnou vyrazila. Buď se připojí nebo zmizí, to mi jako odpověď stačilo.
Nemusela jsem lesem šmejdit dlouho, abych něco skutečně našla. Nebo někoho. "No mě snad šálí zrak," prohodila jsem a popoběhla si k siluetě rozvalené v křoví opodál. Byla to ona. Naše nová alfa. I kdyžt... dalo se říkat nová i po takové době? No, pro mě to furt tak trochu novinka byla. Jak ironické.
"Baghý, že jo? Jestli si to dobře pamatuju," prohodila jsem namísto pozdravu, když jsem přistoupila k okřídlené vlčici blíž. Na to jsem se výrazně rozhlédla vlevo i vpravo, jako bych něco hledala. "Co se stalo? Dneska nemusim stát frontu na audienci?" ušklíbla jsem se jako připomínku na naše poslední setkání, kdy jsem čekání vzdala a neměla tak šanci o ní zjistit něco víc. Až do teď.

S nadějí jsem vyčkávala, co z Erlenda vypadne. Jasně, nemohlo toho být moc, ale konečně něco, co mě třeba posune trochu dál a dopřeje mi klid na duši, protože vždycky, vždycky, když jsem si myslela, že mě místí čachry machry už nemůžou překvapit, objeví se něco nového.
Erlend tam stál a zavrtěl hlavou a já si říkala, jak do háje může vrtět hlavou, když to před malinkou chvílí přiznal a že jestli se hodně rychle neobhájí, narvu mu vlastnoručně tu větev zpátky do krku, protože to začínalo zavánět tím, že si ze mě někdo dělal blázny a ze mě si nikdo utahovat nebude. Takže jsem se malinko rozohnila, protože než vlk zvedl tu svou obří tlapu, bylo na to času dost. A pak jsem vychladla a zmateně na něj koukala.
"Ty?" tlumočila jsem jeho gesto, ale má slova v sobě měla jen otazník. Jenomže když se to všechno nechalo trochu rozležet, do očí se mi velmi rychle vlilo uvědomění. "Ty," vydechla jsem znovu, s pochopením a zarážejícím překvapením v jednom. Najednou jsem neměla slov. Tohle nebylo to, co jsem chtěla vědět, sakra! Chtěla jsem se na Erlenda zase začít zlobit, protože vztek byl jednoduchý a docela se o mě pokoušel. Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem. Takže jsem tam jen tak stála a nevěděla, co si s tou informací počít.
Po chvíli ticha jsem vstala a vyrazila k Erlendovi. Obešla jsem ho pomalým krokem a při tom mu z kožichu tlapou ometla ještě pár větývek a lístků. "Furt vypadáš jako keř, kdyby tě to zajímalo," ušklíbla jsem se škodolibě, když jsem se zastavila vedle něj. Na to jsem pohledem sklouzla k zemi. "Mrzí mě, co se ti stalo," pronesla jsem neobvykle mírným hlasem a otočila pohled úplně pryč, směrem k lesu. "Ale je fajn, že ses vrátil," dodala jsem a zůstala koukat mezi stromy.

Zvažovala jsem, jestli raději neskočit "velmi nenápadně" k jinému tématu a neudělat tak ze sebe blázna, kdybych jím fakt byla. Můžu být blázen, ale nemusí to všichni vědět, ne? Už už jsem měla něco takového na jazyku, když mi hlavou projela myšlenka a já s překvapením vzhlédla k Erlendovi. Protože to znamenalo, že nejsem úplný blázen. Nebo taky, že jsme blázni oba. Erlend se ale netvářil jako blázen, spíš jako nakopnuté vlče. Nezdálo se, že by to pro něj bylo něco příjemného, ale asi bych si o něm nemyslela nic hezkého, kdyby tomu bylo jinak. Nešlo o úplně banální situaci, to jsem dokázala uznat i já. "Takže tys taky potkal někoho, kdo by měl podle všeho být jisto jistě mrtví?" zeptala jsem se napřímo, nevěřícně, a s trochou naděje v hlase. Když Erlend řekl, že se mu stalo totéž, už jsem neměla tolik zábran se o tom napřímo nevyjadřovat, takže jsem pojmenovávala věci tak, jak byly. A tak trochu doufala, že najdu vysvětlení. Nebyla jsem tak bláhová, abych si myslela, že první vlk se stejnou zkušeností bude mít všechny odpovědi, ale třeba jsme se po nich teď mohli poohlédnout společně.

Udělala jsem to jediné, co mě napadlo. Vrazila jsem do dusícího se Erlenda. Ten se konečně dusit přestal, když mu z krku vyskočilo to, co za všechno mohlo, a svalil se na zem. Nejspíš samovolně, protože jsem pochybovala, že mám takovou sílu, abych si za to taky mohla přičíst zásluhy. Stála jsem vedle něj a s ostrými výdechy ho pozorovala. Nejspíš jsem se mračila, sama jsem nevěděla. Popravdě mě dost vyděsil a ten trouba si tu teď ležel a děkovně vrtěl ocáskem. Dobře, teď už jsem se mračila s jistotu.
"Děláš si ze mě legraci?!" vyprskla jsem naštvaně. "Ptala sem se, jestlis vo tom někdy slyšel. Neříkala jsem nic vo tom, abys mi to předvedl," kárala jsem ho vyčítavě, ale bylo znát, že se na něj ve skutečnosti nezlobím. Někdo naprosto vyšinutý by to možná nazval starostlivostí, ale já pochopitelně něčím takovým nedisponovala. Ještě chvíli jsem na něj mlčky nesouhlasně mračila, abych pochopil, že se příště nemá dusit, jako by to snad udělal schválně. Pak jsem si konečně dovolila uvolnit se a posadit.
"Tak co, dobrý?" zeptala jsem se už o dost mírnějším hlasem. "Hele, vim že to byla dost blbá otázka, jo, ale nedávno se mi stalo něco fakt divnýho a já bych potřebovala vědět, jestli už mi vopravdu z týhle země hráblo nebo se to vopravdu stalo." Sama jsem si teď nebyla jistá, jestli ještě od Erlenda tu odpověď chci. Bude si myslet, že mi přeskočilo? Dost vlků si vo tobě myslí dost nehezkých věcí, jako by to byla nějaká novinka, připomněly mi vlastní myšlenky, že by mi na tom nemělo nijak záležet.

Hrála jsem si s křovím a tvářila se, jakože si povídáme o počasí. Věděla jsem, že Erlend není úplně ztělesnění výřečnosti, z pochopitelných důvodů, ale i tak mu odpověď docela trvala. Snažila jsem se na něj nedívat, což bylo nejspíš součástí problému, ale přeci jen jsem byla nucená vzhlédnout, když jsem uslyšela, jak se divoce rozkašlal. Nejdřív jsem na něj jen koukala jak na troubu, co neumí dýchat, protože jsem předpokládala, že bude hned zase klid. Nebyl, ať se mu stalo cokoliv, dost s tím zápasil. To už mě nenechávalo tak klidnou. Zvedla jsem se na nohy a snažila přijít na to, co se stalo. Má něco v krku? napadlo mě podle toho, jak natahoval a kroutil hlavu, jako by chtěl něco vyplivnout. Ale sakra, co jsem s tím asi já mohla udělat? Rozhlédla jsem se kolem, jestli se po lese neválí něco, co bych mohla využít, ale byl to les, tak co myslíte.
Fajn, zaskřípala jsem tesáky, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli zabere, co jsem vymyslela. Svižně jsem si poodstoupila, abych mezi námi vytvořila víc prostoru a pak se rozeběhla a vší silou, kterou mé drobné tělo v sobě nahromadilo, jsem do vlka vrazila.

Zastoupila jsem vědomě hromotlukovi cestu. Co jiného jsem mohla čekat, než že do mě vrazí. A taky, že vrazil. Nehodil mě na zem, protože jak už jsem zmínila, tak trochu jsem s tím počítala, takže se mi podařilo zachovat si balanc. Přesto jsem ho obdařila nespokojeným pohledem, ale neremcala jsem. Navíc pohled stačil dostatečně, Erlend se začal omluvně krčit. Zavrtěla jsem hlavou a tlapou to odmávla, aby mu ty uši třeba takhle nezůstaly.
Culil se jak sluníčko na hnoji, i když před chvíli měl blíž destrukční kouli. Některým vlkům asi nikdy rozumět nebudu. "Dobrá práce," rozhodla jsem se zhodnotit náš výkon nahlas a na rozdíl od Erlenda jsem se s vybíráním větviček a lístečků tolik necrcala. Prostě jsem se oklepala a co spadlo, spadlo, co nespadlo, spadne jindy. Stejně jsem nebyla tak zadělaná jako on. Než s tou očistou začal, klidně bych si ho s jedním tím křovím spletla. Ale trochu energie po čarování by se načerpat hodilo, takže jsem se natáhla u kmene stromu. Ano, do borůvčí.
"Slyšel si někdy o tom, že by někdo vstal z mrtvých?" přerušila jsem delší chvíli ticha, a jakoby nic jsem si při tom pohrávala s větvičkami borůvčí, ve kterém jsem ležela, jako bych právě nepoložila tu nejvíc náhodnou otázku.

Stála jsem čelem k rozkládající se šíři lesa, přemítajíc, jestli se opravdu mám o to borůvčí postarat jednou pro vždy nebo ne. Napadala mě různá pro a proti, hlavní z nich bylo, že žádné borůvčí se rovná žádný problém, ale než jsem se vůbec k nějakému razantnímu kroku dostala, prošla mi hlavou Erlendova myšlenka, že to nakonec není práce jen ochránců. Vlk neměl tušení, že tím tenhle les nejspíš právě v čas zachránil před... no, přede mnou.
Otočila jsem se na něj a sledovala, jak se jeho mohutné tělo povalilo do dalšího křoví a pokračuje v demolici. Práce nás všech, hm? pomyslela jsem si pobaveně. "Fajn, tak já ten plevel ještě ušetřím. Pro tentokrát," protočila jsem oči ale jakože jen tak pro efekt a chvíli nicnedělajíc pozorovala práci někoho cizího. Protože mi přišlo docela vtipné, jak s křovím Erlend zápasí celým tělem. U mě by to s mou velikostí takový efekt nemělo, ale vidět v té situaci někoho jiného... pobaveně jsem se ušklíbla. Ale dost bylo flákání! Dala jsem se zpět do práce, protože jak Erlend řekl, byla to práce všech, takže jsem ho v tom tak úplně nemohla nechat samotného, jako v tom on nenechal mě...
Udatně jsme se bili s borůvčím přes celou noc až do svítání. Až jsem začínala být zmatená z toho, kam až že jsme tu demolic chtěli dotáhnout. "Wow-wow-wow, počkej chvíli, hromotluku," skočila jsem Erlendovi do cesty nejspíš zrovna ve chvíli, kdy se chystal převálcovat další křoví. "Jestli chceme, aby nám tu nějaký borůvčí zůstalo, možná už bysme toho měli nechat," navrhla jsem a navedla při tom můj i Erlendův pohled na les za námi, kde už jsme křoví tak nějak zkrotili. Popravdě, nechali jsme za sebou pěknou spoušť, ale alespoň už to nebylo přerostlé, ne?

Čím víc pokračovala likvidace, čím méně veverek na nás podnikalo útok. Ony ty zmrzlé větve jim taky asi moc nepomáhaly, kdo si na nich měl nechat chladnout tlapky. Takže stejně, jako jsme pod kontrolu, nyní s Erlendovou pomocí, dostávali zdejší borůvčí, tak se rozlícený veverčí dav stahoval do ústraní. Myslela jsem si o těch hlodavcích svoje, ale nemělo smysl se s nimi hádat. Byli to hloupí tvorové.
Erlendova myšlenka mě zarazila, jako bych dostala šiškou ránu do hlavy. Ochránci? Od kdy ochránci mají na starosti plení otravného plevele - teda keřů. "Vážně mají ochránci chodit po lese a trhat keříky?" prohodila jsem nahlas a důkladně při tom rozdupávala ještě jeden zmrzlý kousek křoviska, než jsem se se zadosti učením otočila na vlka. "Řekla bych, že jako ochránce mám lepší a důležitější věci na práci, než si hrát na zahradníka." Dala jsem prostor Erlendovi k přikývnutí, kdyby si uvědomil, že se mnou najednou souhlasí. "Ale jestli je i tohle v popisu práce ochránce, stačí říct a já se toho borůvčí prostě zbavím," dodala jsem, jako by to byl no big deal a otočila jsem se čelem k lesu, jako bych byla připravená se hned dát do totálního mýcení flóry, která dala našemu lesu jméno.

(4/5 - likvidace borůvčí)

Něco mě hryzlo do nohy. Veverka?! Zaklela jsem ji slůvkem, za které by mi místní pravidla zkrouhla inventář. Ohnala jsem se, abych jí hryzanec oplatila, ale ta mrcha už byla ta tam, takže jsem jen varovně zavrčela. Co to do těch veverek vjelo? Raději jsem vytrhávala borůvčí s větší opatrností, abych náhodou nějakou borůvku nespolkla. Měla jsem silné podezření, že to bylo dílo nějakého magického šarlatána, a sežrání borůvek by ze mě udělalo stejně vzteklou veverku, jako byly ty opravdové.
Rozhodla jsem se zmrazit všechno borůvčí kolem, abych zamezila jeho dalšímu rozrůstání. Na některé větývky pak stačilo jen šlápnout a rozpadly se samy, bylo to o dost méně práce. Z křoví, které jsem se také chystala zmrazit, se najednou začalo něco líhnout. Byla jsem připravená zakousnout další vzteklou veverku, co si přišla pro nakládačku. Nebyla to veverka.
"Erlende! Doháje co to děláš, proč se tu tak plížíš? Mohla jsem z tebe udělat rampouch!" zahudrovala jsem, místo abych ho zakousla, jak jsem původně plánovala. A nechala zmrznou borůvčí kolem něj. Pak jsem do zmrzlých keříků šlapala, ničila je a poslouchala, jak mi křupá led pod tlapkami. "Nevíš, kdo měl letos na starosti údržbu borůvčí? Protože se mu to teda vůbec nepovedlo," prohodila jsem mezi pokřupáváním.

(2/5 - likvidace borůvčí)

Vytrhávání borůvčí se brzy proměnilo v lítý boj o modřiny. Ty veverky byly úplně pošahaný, házely po mě snad všechno, co jim přišlo pod tlapky, takže mi práci pěkně zdržovaly. Uškubla jsem kus keře a pak musela uskočit, abych nedostala ránu. Chvilku jsem jim dovolovala mít mě v hrsti, protože mě to možná i trochu bavilo, poskakovat sem a tam a mít všechny smysly na pozoru, byla to docela zábava a ještě mi to rozproudilo krev v žilách a protáhlo mě to po tak dlouhém odpočinku, ale čeho je moc, toho je příliš.
Postupně mě to bavit přestalo, protože práce tu pořád jakoby narůstala a já sakra nebyla žádný zahradník, abych tu plela borůvčí. Zastavila jsem se a zaměřila se na veverky na stromech. Větve pod nimi zmrzly, a veverkám nožky buď přimrzly k nim, nebo byly moc studené či kluzké, aby se po nich tak snadno pohybovaly, jako do teď. Bavila jsem se tím, v jak chaotickou tlupu se veverky najednou proměnily. "To by vás mohlo na chvilku zabavit," ušklíbla jsem se samolibě a dala se dál do odstraňování borůvčí.

// úkryt

(1/5 - likvidace borůvčí)

Vylezla jsem z úkrytu a plnými doušky nasála ranní vzduch. Čerstvý vzduch bylo to poslední, co jsem potřebovala k tomu, abych začala pořádně fungovat. A to jsem ještě pořádně netušila, jak moc to moje fungování bude potřeba.
Vyrazila jsem od úkrytu, ale daleko jsem nedošla. Nejdřív klusem, pak pomaleji. Podezíravě jsem si prohlížela všudypřítomná borůvčí, která... vždycky byla tak ohromná? Zdálo se mi skoro až, že mi rostou před očima. Zamračila jsem se. "Co to má bejt?" procedila jsem nesouhlasně, jako by se ta borůvčí za své rozrůstání mohla stydět. Problém ale byl, že se přes něj nedalo skoro nikam dojít. To se na mě pak nemohl nikdo zlobit, když jsem prostě zaměstnala své tesáky a dala se do práce. Zahryzla jsem se do jednoho trsu a tahala ho i s kořeny. A další. "Tfuj," vyplivávala jsem lístečky, co mi zbyly v tlamě. Zahryzla se do dalšího trsu, když mě něco fláklo do zad. Šiška? V listnatém lese? Ohlédla jsem se a v korunách stromů spatřila tu armádu veverek, co se na mě mračila, jako bych jim vybrala spíž. "Sorry holky, tohle je naše pískoviště," prohodila jsem, vysokým obloukem hupsla mezi borůvčí a pokračovala v likvidaci ještě intenzivněji.

(499)

Byl to spánek dlouhý, poklidný a bezesný. Ale když jsem se probudila, měla jsem energie na rozdávání. Vyhrabala jsem se z kožešin, které jsem stejně vrtěním nějak rozházela a pořádně se protáhla, abych rozproudila krev v žilách. Cítila jsem se jako nová, takový pořádný spánek už jsem fakt potřebovala! Konečně jsem se také rozhlédla, ale kde nikdo, tu nikdo. "Hmm... že by v lese taky někdo něco dělat, kromě flákání?" napadlo mě, ale už teď mi to znělo strašně jako vtip. No co, alespoň mě nikdo nerušil, čímž si všichni zaručili, že na ně třeba vydržím pár minut nevrčet, než zase přijdou s nějakou pitomostí, na kterou se zkrátka nevrčet nedá.
Tlapky už mě netrpělivě brněly z toho, jak se chtěly protáhnout a vyrazit ven. Chodit, běhat, to teď potřebovaly a já jim to mínila dopřát. Od východu do nitra úkrytu přicházelo slabé světlo, jako by akorát svítalo. Právě v čas! Vyrazila jsem za ním, všechno to bylo až moc ideální...

// les

(498)

// Borůvkáč

Vběhla jsem dovnitř bez zaklepání. Heh, jako by se na jeskyni dalo klepat! No, to je fuk, prostě jsem tam vběhla a k mému překvapení byla prázdná. Zarazila jsem se hned u vchodu, jako by to měla být nějaká iluze. "Kde sou všichni?" zkřivila jsem čumák nad tou záhadou. Fakt jsem pochybovala, že si hrají někde venku na skákání do kaluží. Že by se schovávali jinde? Nebo prostě byli úplně fuč? Kdybych alespoň mohla podle pachu poznat, jak dlouho už tu nikdo nebyl, ale takhle jsem se mohla jenom domnívat. Opatrně jsem prolezla celou vnitřní jeskyni, ale zdálo se, že už to tak bude. Byla jsem tu sama. Z prvotního překvapení mě zalil pocit blažené euforie. Žádní narušitelé! Žádná společnost! Vyhlídla jsem si hnedle nějaké kožešiny, natahala si je na hromadu a zahrabala se do nich. Doslova. Zavrtala jsem se tak, aby mi bylo teplo a kožešiny mi pěkně srst prosušily. Blaženě jsem se ztratila v té hromadě a kdyby sem někdo přišel, asi by mě pod ní ani nezahlédnul. Než jsem se nadála, spánek si mě k sobě zavolal...

// Rozkvetlé louky přes Mahtae

Pochopitelně jsem si přes řeku postavila další ledový most, protože brodit jsem se odmítala. Stejně se brzy zase rozpustí. A tak jsem vpadla do lesa rovnou si to zamířila k úkrytu, abych se schovala před tím otravným deštěm, který jsem tak neměla ráda. Vážně, když se spoléháte nejvíc na svůj sluch, je vám takový slejvák pochopitelně pěkně proti srsti. Cítila jsem se v něm dost zranitelná, takže jsem dlabala na všechno a prostě si razila cestu kupředu. Aby se neřeklo, po očku jsem sledovala les kolem, ale nic zajímavého se tu nedělo. Jasně, protože kdo by se v tomhle počasí toulal po lese. A jestli nám tu šmejdí nějací cizáci, vyřídím si to s nima, až ten hnus přejde, sykla jsem si pro sebe a doufala, že v úkrytu ještě najedu nějaký klidný neokupovaný kout, protože jsem si chtěla odpočinout a ne se bratříčkovat s kýmkoliv dalším.

// úkryt

Niny slova bolela. Že mi nenáleží má moc? Že jsem tyran? Jasný, nemyslela to přímo na mě. Asi. Ale i tak jsem měla pocit, jako by se mi s každým dalším slovem do těla zabodával šíp. Vrhla jsem na vlčici tvrdý pohled, připravená protestovat vlastní verzí, ale Nina ještě svůj proslov neskončila. Přesněji řečeno se rozhodla vypustit ještě nějaký ten šíp navíc. Ti, kteří na mě spoléhají, jo? Tse, chudáci, zkřivila jsem tlamu. Jestli to měli posuzovat ostatní - a oni soudili - tak jsem si nedělala naděje na moc dobré vyhlídky. Prakticky jsem nějakou spolehlivost mohla zabalit, ale to už jsem přeci věděla, nemělo by mě to překvapovat. Přesto přese všechno jsem se musela ušklíbnout, když mě Nina nakonec citovala. Poznám vlastní slova, ne?
Nad námi to už pěkně bouřilo a stahovala se mračna. Zeptala jsem se Niny, jestli má kam zalézt. Ne snad, že bych jí mohla nabídnout místo u nás, to nepřicházelo v úvahu. Naštěstí měla svoje řešení. "To je v pohodě, moje smečka je odsud kousek," odmítla jsem její nabídku a nechala ji jít, protože mi přišlo příliš brzo na to, abych přihodila nějakou poznámku na rozloučenou ve stylu "bacha na přemisťování" nebo tak něco. Pak jsem se otočila na patě a uháněla domů, protože už se slušně rozpršelo a já si ráda nějaké chlupy nechám suché, děkuji pěkně.

// Borůvkový les přes Mahtae