Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hrála jsem si s křovím a tvářila se, jakože si povídáme o počasí. Věděla jsem, že Erlend není úplně ztělesnění výřečnosti, z pochopitelných důvodů, ale i tak mu odpověď docela trvala. Snažila jsem se na něj nedívat, což bylo nejspíš součástí problému, ale přeci jen jsem byla nucená vzhlédnout, když jsem uslyšela, jak se divoce rozkašlal. Nejdřív jsem na něj jen koukala jak na troubu, co neumí dýchat, protože jsem předpokládala, že bude hned zase klid. Nebyl, ať se mu stalo cokoliv, dost s tím zápasil. To už mě nenechávalo tak klidnou. Zvedla jsem se na nohy a snažila přijít na to, co se stalo. Má něco v krku? napadlo mě podle toho, jak natahoval a kroutil hlavu, jako by chtěl něco vyplivnout. Ale sakra, co jsem s tím asi já mohla udělat? Rozhlédla jsem se kolem, jestli se po lese neválí něco, co bych mohla využít, ale byl to les, tak co myslíte.
Fajn, zaskřípala jsem tesáky, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli zabere, co jsem vymyslela. Svižně jsem si poodstoupila, abych mezi námi vytvořila víc prostoru a pak se rozeběhla a vší silou, kterou mé drobné tělo v sobě nahromadilo, jsem do vlka vrazila.

Zastoupila jsem vědomě hromotlukovi cestu. Co jiného jsem mohla čekat, než že do mě vrazí. A taky, že vrazil. Nehodil mě na zem, protože jak už jsem zmínila, tak trochu jsem s tím počítala, takže se mi podařilo zachovat si balanc. Přesto jsem ho obdařila nespokojeným pohledem, ale neremcala jsem. Navíc pohled stačil dostatečně, Erlend se začal omluvně krčit. Zavrtěla jsem hlavou a tlapou to odmávla, aby mu ty uši třeba takhle nezůstaly.
Culil se jak sluníčko na hnoji, i když před chvíli měl blíž destrukční kouli. Některým vlkům asi nikdy rozumět nebudu. "Dobrá práce," rozhodla jsem se zhodnotit náš výkon nahlas a na rozdíl od Erlenda jsem se s vybíráním větviček a lístečků tolik necrcala. Prostě jsem se oklepala a co spadlo, spadlo, co nespadlo, spadne jindy. Stejně jsem nebyla tak zadělaná jako on. Než s tou očistou začal, klidně bych si ho s jedním tím křovím spletla. Ale trochu energie po čarování by se načerpat hodilo, takže jsem se natáhla u kmene stromu. Ano, do borůvčí.
"Slyšel si někdy o tom, že by někdo vstal z mrtvých?" přerušila jsem delší chvíli ticha, a jakoby nic jsem si při tom pohrávala s větvičkami borůvčí, ve kterém jsem ležela, jako bych právě nepoložila tu nejvíc náhodnou otázku.

Stála jsem čelem k rozkládající se šíři lesa, přemítajíc, jestli se opravdu mám o to borůvčí postarat jednou pro vždy nebo ne. Napadala mě různá pro a proti, hlavní z nich bylo, že žádné borůvčí se rovná žádný problém, ale než jsem se vůbec k nějakému razantnímu kroku dostala, prošla mi hlavou Erlendova myšlenka, že to nakonec není práce jen ochránců. Vlk neměl tušení, že tím tenhle les nejspíš právě v čas zachránil před... no, přede mnou.
Otočila jsem se na něj a sledovala, jak se jeho mohutné tělo povalilo do dalšího křoví a pokračuje v demolici. Práce nás všech, hm? pomyslela jsem si pobaveně. "Fajn, tak já ten plevel ještě ušetřím. Pro tentokrát," protočila jsem oči ale jakože jen tak pro efekt a chvíli nicnedělajíc pozorovala práci někoho cizího. Protože mi přišlo docela vtipné, jak s křovím Erlend zápasí celým tělem. U mě by to s mou velikostí takový efekt nemělo, ale vidět v té situaci někoho jiného... pobaveně jsem se ušklíbla. Ale dost bylo flákání! Dala jsem se zpět do práce, protože jak Erlend řekl, byla to práce všech, takže jsem ho v tom tak úplně nemohla nechat samotného, jako v tom on nenechal mě...
Udatně jsme se bili s borůvčím přes celou noc až do svítání. Až jsem začínala být zmatená z toho, kam až že jsme tu demolic chtěli dotáhnout. "Wow-wow-wow, počkej chvíli, hromotluku," skočila jsem Erlendovi do cesty nejspíš zrovna ve chvíli, kdy se chystal převálcovat další křoví. "Jestli chceme, aby nám tu nějaký borůvčí zůstalo, možná už bysme toho měli nechat," navrhla jsem a navedla při tom můj i Erlendův pohled na les za námi, kde už jsme křoví tak nějak zkrotili. Popravdě, nechali jsme za sebou pěknou spoušť, ale alespoň už to nebylo přerostlé, ne?

Čím víc pokračovala likvidace, čím méně veverek na nás podnikalo útok. Ony ty zmrzlé větve jim taky asi moc nepomáhaly, kdo si na nich měl nechat chladnout tlapky. Takže stejně, jako jsme pod kontrolu, nyní s Erlendovou pomocí, dostávali zdejší borůvčí, tak se rozlícený veverčí dav stahoval do ústraní. Myslela jsem si o těch hlodavcích svoje, ale nemělo smysl se s nimi hádat. Byli to hloupí tvorové.
Erlendova myšlenka mě zarazila, jako bych dostala šiškou ránu do hlavy. Ochránci? Od kdy ochránci mají na starosti plení otravného plevele - teda keřů. "Vážně mají ochránci chodit po lese a trhat keříky?" prohodila jsem nahlas a důkladně při tom rozdupávala ještě jeden zmrzlý kousek křoviska, než jsem se se zadosti učením otočila na vlka. "Řekla bych, že jako ochránce mám lepší a důležitější věci na práci, než si hrát na zahradníka." Dala jsem prostor Erlendovi k přikývnutí, kdyby si uvědomil, že se mnou najednou souhlasí. "Ale jestli je i tohle v popisu práce ochránce, stačí říct a já se toho borůvčí prostě zbavím," dodala jsem, jako by to byl no big deal a otočila jsem se čelem k lesu, jako bych byla připravená se hned dát do totálního mýcení flóry, která dala našemu lesu jméno.

(4/5 - likvidace borůvčí)

Něco mě hryzlo do nohy. Veverka?! Zaklela jsem ji slůvkem, za které by mi místní pravidla zkrouhla inventář. Ohnala jsem se, abych jí hryzanec oplatila, ale ta mrcha už byla ta tam, takže jsem jen varovně zavrčela. Co to do těch veverek vjelo? Raději jsem vytrhávala borůvčí s větší opatrností, abych náhodou nějakou borůvku nespolkla. Měla jsem silné podezření, že to bylo dílo nějakého magického šarlatána, a sežrání borůvek by ze mě udělalo stejně vzteklou veverku, jako byly ty opravdové.
Rozhodla jsem se zmrazit všechno borůvčí kolem, abych zamezila jeho dalšímu rozrůstání. Na některé větývky pak stačilo jen šlápnout a rozpadly se samy, bylo to o dost méně práce. Z křoví, které jsem se také chystala zmrazit, se najednou začalo něco líhnout. Byla jsem připravená zakousnout další vzteklou veverku, co si přišla pro nakládačku. Nebyla to veverka.
"Erlende! Doháje co to děláš, proč se tu tak plížíš? Mohla jsem z tebe udělat rampouch!" zahudrovala jsem, místo abych ho zakousla, jak jsem původně plánovala. A nechala zmrznou borůvčí kolem něj. Pak jsem do zmrzlých keříků šlapala, ničila je a poslouchala, jak mi křupá led pod tlapkami. "Nevíš, kdo měl letos na starosti údržbu borůvčí? Protože se mu to teda vůbec nepovedlo," prohodila jsem mezi pokřupáváním.

(2/5 - likvidace borůvčí)

Vytrhávání borůvčí se brzy proměnilo v lítý boj o modřiny. Ty veverky byly úplně pošahaný, házely po mě snad všechno, co jim přišlo pod tlapky, takže mi práci pěkně zdržovaly. Uškubla jsem kus keře a pak musela uskočit, abych nedostala ránu. Chvilku jsem jim dovolovala mít mě v hrsti, protože mě to možná i trochu bavilo, poskakovat sem a tam a mít všechny smysly na pozoru, byla to docela zábava a ještě mi to rozproudilo krev v žilách a protáhlo mě to po tak dlouhém odpočinku, ale čeho je moc, toho je příliš.
Postupně mě to bavit přestalo, protože práce tu pořád jakoby narůstala a já sakra nebyla žádný zahradník, abych tu plela borůvčí. Zastavila jsem se a zaměřila se na veverky na stromech. Větve pod nimi zmrzly, a veverkám nožky buď přimrzly k nim, nebo byly moc studené či kluzké, aby se po nich tak snadno pohybovaly, jako do teď. Bavila jsem se tím, v jak chaotickou tlupu se veverky najednou proměnily. "To by vás mohlo na chvilku zabavit," ušklíbla jsem se samolibě a dala se dál do odstraňování borůvčí.

// úkryt

(1/5 - likvidace borůvčí)

Vylezla jsem z úkrytu a plnými doušky nasála ranní vzduch. Čerstvý vzduch bylo to poslední, co jsem potřebovala k tomu, abych začala pořádně fungovat. A to jsem ještě pořádně netušila, jak moc to moje fungování bude potřeba.
Vyrazila jsem od úkrytu, ale daleko jsem nedošla. Nejdřív klusem, pak pomaleji. Podezíravě jsem si prohlížela všudypřítomná borůvčí, která... vždycky byla tak ohromná? Zdálo se mi skoro až, že mi rostou před očima. Zamračila jsem se. "Co to má bejt?" procedila jsem nesouhlasně, jako by se ta borůvčí za své rozrůstání mohla stydět. Problém ale byl, že se přes něj nedalo skoro nikam dojít. To se na mě pak nemohl nikdo zlobit, když jsem prostě zaměstnala své tesáky a dala se do práce. Zahryzla jsem se do jednoho trsu a tahala ho i s kořeny. A další. "Tfuj," vyplivávala jsem lístečky, co mi zbyly v tlamě. Zahryzla se do dalšího trsu, když mě něco fláklo do zad. Šiška? V listnatém lese? Ohlédla jsem se a v korunách stromů spatřila tu armádu veverek, co se na mě mračila, jako bych jim vybrala spíž. "Sorry holky, tohle je naše pískoviště," prohodila jsem, vysokým obloukem hupsla mezi borůvčí a pokračovala v likvidaci ještě intenzivněji.

(499)

Byl to spánek dlouhý, poklidný a bezesný. Ale když jsem se probudila, měla jsem energie na rozdávání. Vyhrabala jsem se z kožešin, které jsem stejně vrtěním nějak rozházela a pořádně se protáhla, abych rozproudila krev v žilách. Cítila jsem se jako nová, takový pořádný spánek už jsem fakt potřebovala! Konečně jsem se také rozhlédla, ale kde nikdo, tu nikdo. "Hmm... že by v lese taky někdo něco dělat, kromě flákání?" napadlo mě, ale už teď mi to znělo strašně jako vtip. No co, alespoň mě nikdo nerušil, čímž si všichni zaručili, že na ně třeba vydržím pár minut nevrčet, než zase přijdou s nějakou pitomostí, na kterou se zkrátka nevrčet nedá.
Tlapky už mě netrpělivě brněly z toho, jak se chtěly protáhnout a vyrazit ven. Chodit, běhat, to teď potřebovaly a já jim to mínila dopřát. Od východu do nitra úkrytu přicházelo slabé světlo, jako by akorát svítalo. Právě v čas! Vyrazila jsem za ním, všechno to bylo až moc ideální...

// les

(498)

// Borůvkáč

Vběhla jsem dovnitř bez zaklepání. Heh, jako by se na jeskyni dalo klepat! No, to je fuk, prostě jsem tam vběhla a k mému překvapení byla prázdná. Zarazila jsem se hned u vchodu, jako by to měla být nějaká iluze. "Kde sou všichni?" zkřivila jsem čumák nad tou záhadou. Fakt jsem pochybovala, že si hrají někde venku na skákání do kaluží. Že by se schovávali jinde? Nebo prostě byli úplně fuč? Kdybych alespoň mohla podle pachu poznat, jak dlouho už tu nikdo nebyl, ale takhle jsem se mohla jenom domnívat. Opatrně jsem prolezla celou vnitřní jeskyni, ale zdálo se, že už to tak bude. Byla jsem tu sama. Z prvotního překvapení mě zalil pocit blažené euforie. Žádní narušitelé! Žádná společnost! Vyhlídla jsem si hnedle nějaké kožešiny, natahala si je na hromadu a zahrabala se do nich. Doslova. Zavrtala jsem se tak, aby mi bylo teplo a kožešiny mi pěkně srst prosušily. Blaženě jsem se ztratila v té hromadě a kdyby sem někdo přišel, asi by mě pod ní ani nezahlédnul. Než jsem se nadála, spánek si mě k sobě zavolal...

// Rozkvetlé louky přes Mahtae

Pochopitelně jsem si přes řeku postavila další ledový most, protože brodit jsem se odmítala. Stejně se brzy zase rozpustí. A tak jsem vpadla do lesa rovnou si to zamířila k úkrytu, abych se schovala před tím otravným deštěm, který jsem tak neměla ráda. Vážně, když se spoléháte nejvíc na svůj sluch, je vám takový slejvák pochopitelně pěkně proti srsti. Cítila jsem se v něm dost zranitelná, takže jsem dlabala na všechno a prostě si razila cestu kupředu. Aby se neřeklo, po očku jsem sledovala les kolem, ale nic zajímavého se tu nedělo. Jasně, protože kdo by se v tomhle počasí toulal po lese. A jestli nám tu šmejdí nějací cizáci, vyřídím si to s nima, až ten hnus přejde, sykla jsem si pro sebe a doufala, že v úkrytu ještě najedu nějaký klidný neokupovaný kout, protože jsem si chtěla odpočinout a ne se bratříčkovat s kýmkoliv dalším.

// úkryt

Niny slova bolela. Že mi nenáleží má moc? Že jsem tyran? Jasný, nemyslela to přímo na mě. Asi. Ale i tak jsem měla pocit, jako by se mi s každým dalším slovem do těla zabodával šíp. Vrhla jsem na vlčici tvrdý pohled, připravená protestovat vlastní verzí, ale Nina ještě svůj proslov neskončila. Přesněji řečeno se rozhodla vypustit ještě nějaký ten šíp navíc. Ti, kteří na mě spoléhají, jo? Tse, chudáci, zkřivila jsem tlamu. Jestli to měli posuzovat ostatní - a oni soudili - tak jsem si nedělala naděje na moc dobré vyhlídky. Prakticky jsem nějakou spolehlivost mohla zabalit, ale to už jsem přeci věděla, nemělo by mě to překvapovat. Přesto přese všechno jsem se musela ušklíbnout, když mě Nina nakonec citovala. Poznám vlastní slova, ne?
Nad námi to už pěkně bouřilo a stahovala se mračna. Zeptala jsem se Niny, jestli má kam zalézt. Ne snad, že bych jí mohla nabídnout místo u nás, to nepřicházelo v úvahu. Naštěstí měla svoje řešení. "To je v pohodě, moje smečka je odsud kousek," odmítla jsem její nabídku a nechala ji jít, protože mi přišlo příliš brzo na to, abych přihodila nějakou poznámku na rozloučenou ve stylu "bacha na přemisťování" nebo tak něco. Pak jsem se otočila na patě a uháněla domů, protože už se slušně rozpršelo a já si ráda nějaké chlupy nechám suché, děkuji pěkně.

// Borůvkový les přes Mahtae

// Bobří ostrov přes Mahtae

Měla jsem pocit, že to pochopí bez okecávání. Spletla jsem se. Dost mě překvapilo, jak se proti mé interpretaci síly Nina ohradila, takže jsem jí z respektu nechala mluvit, když si myslela, že může můj názor změnit. Ale sakra, ono to mělo hlavu a patu? Hrozně se mi nelíbilo, že mě ten její proslov opravdu přiměl nad tím vším přemýšlet. Do teď jsem měla svojí pravdu a jak jsem byla spokojená! Tak proč to měnit? Soustředěně jsem koukala před sebe, abych Nině nedala znát, že mě dostala. "Co když nejseš dobrý vůdce? Nebo dost dobrá na to, aby se na tebe někdo mohl spolehnout?" prohodila jsem a snažila se dělat, že to vlastně vůbec není tak důležitá otázka. Ale bylo, pro mě ano. Myslela jsem, že už jsem se s tím co bylo vypořádala, ale najednou tu všechny ty myšlenky byly zas. Měla jsem svůj dav. Dav, co na mě spoléhal a taky na to doplatil. Bylo to bezpečnější, věřit jen sám sobě. Pro mě i pro ostatní.
Seskočila jsem na druhé straně řeky z ledového mostu, jako by mi vůbec nehrozilo, že uklouznu na poslední chvíli a zakousnu se do země. "Tadá, prosim. Ani to nebolelo," otočila jsem se na Ninu, zatímco scházela taky. Pak jsem se podívala na zlověstně vyhlížející oblohu. "Myslim, že je nejvyšší čas se schovat, tohle vypadá fakt hnusně," zhodnotila jsem a shlédla zpět na vlčici. "Máš kam jít?"

"Hm," odsouhlasila jsem, že tu zůstávám kvůli magiím, i když to už možná nebyl ten jediný důvod. Byla jsem tu dlouho. Byla jsem členem smečky. A taky tu bylo asi pár vlků, kteří by se mi těžko nechávali na pospas osudu, kdybych odešla. To jsem ovšem nehodlala přiznávat nahlas a už vůbec ne před Ninou. "Kdo by neměl? Silní vlci se nemusí spoléhat na ostatní, a ve finále se můžeš s jistotou vždy spolehnout jen sama na sebe," dodala jsem k té moci a měla pocit, že to Nina pochopí bez nějakého srdceryvného okecávání. A pak jsem se uchechtla já, trochu drsněji, ignorujíc napjetí z Ninina hlasu, protože kdybych si to o ní myslela, stejně bych jí to řekla hrozby nehrozby. Na nepříjemnou pravdu jsem měla tlamu proříznutou dost. "Naaah, myslim, že ty se ještě zachránit dáš," zasmála jsem se a přidala do kroku, jako bych se chtěla vzdálit, i když jsem věděla, že ona zrychlí taky.
Přišli jsme k vodě a já začala spřádat plán, jak do ní za žádnou cenu nevlézt. "Tak nebudem doufat, budem si jistí," dodala jsem a začala čarovat. Nina na to samozřejmě zírala, s jinou reakcí jsem ani nepočítala. Pak ale odmítla moje gesto, což mě zarazilo. Snažila jsem se tu předvést a ona mi to kazila. Fajn, budu se tvářit, že se mě to nedotklo. "Heh, snad se nebojíš?" popíchla jsem ji na oplátku a vydala se na ledový most. "Klidně to můžeš vzít přes vodu, jen mi tohle přišlo bezpečnější. Rychlejší. Sušší." Vyjmenovávala jsem, zatímco jsem most přecházela. "Jen bacha, trochu to klouže."

// přes Mahtae sever na Rozkvetlé louky

Otočila jsem se na Ninu, která mě zatím zase stihla dohnat, a souhlasně přikývla, jako bych tu její metodu důvěřuj ale prověřuj schvalovala. "Jo, nenechat si v tomhle blázinci od každýho napovídat kde co je taky důležitý," mrkla jsem, což nejspíš lehce otřáslo důvěryhodností mého proslovu, ale tak jsem to taky plánovala, abych v Nině trochu té obezřetnosti podpořila. Ještě by pak uvěřila nějakým skutečným blbostem a dávala mi to za vinu, to tak.
"Proč?" zopakovala jsem. Nějak jsem se neskrývala s tím, že mě tou otázkou zaskočila. Na nevypočitatelnost Galirei jsem nadávala celkem pravidelně, nejlehčí řešení by bylo prostě odejít. "Někoho to asi baví," pokrčila jsem rameny, což mimochodem za zrychlující se chůze šlo pěkně blbě. "Ale za většinou těch šíleností stojí magie a ta myslim stojí za to zůstat. Aspoň na chvíli. Magie tady se oproti jiným místům nedá srovnávat. Vlci jsou tu mocnější," vydechla jsem a odmlčela se, jako bych tu moc zkoušela spočítat. "A výjimečně se tu najdou jedinci, co nejsou úplně ztracený případy, takže tu šílenost pak můžete trpět společně," uzavřela jsem s úšklebkem, protože najít někoho takového je ve skutečnosti těžší, než hledat jehlu v kupce sena.
Moje snahy vzdálit se od řeky nevyšly. Jako bychom odešli od jedné a přišli k druhé. A nenápadně nás stočit už jsem také nemohla, protože Nina věděla, kam míříme. Voda nade mnou i pode mnou, no super, zaskřípala jsem nespokojeně v duchu, i když už jsem měla řešení. A tak jsme došli k řece, ale ještě jsem to ní nevlezla. Místo toho jsem se zastavila na břehu a otočila na Ninu, abych se jí podívala zpříma do očí. Modrých očí. "To není voda," utrousila jsem pro sebe a pak se otočila zpátky k řece. "Můžeme to stihnout, když sebou hodíme," řekla jsem tentokrát Nině, přestože jsem k ní byla otočená zády. Pak jsem ale místo do vody poodešla od vlčice trochu dál, aby měla prostor.
Zastavila jsem se a zadívala se na druhý břeh. Intenzivně. Chvíli se nic nedělo. A pak se přede mnou na zemi začala tvořit ledová plocha. Rostla. Do výšky. A pak se postupně klenula přes proudící řeku až na druhou stranu. Ledový most. Jen co byl most hotový, vydechla jsem a moje tělo se viditelně uvolnilo, aniž bych si uvědomila, že bylo napjaté. Oklepala jsem se a s neskrývanou pýchou se podívala na Ninu, protože když jsem měla předvést svou magii, tak s plnou parádou. "Problém vyřešen," prohlásila jsem nonšalantně a tlapou jí naznačila, že ji tentokrát nechávám jít první.

Šla jsem vpředu, ale neušlo mi, že Nina se docela snaží, aby nebyla vzadu. Srovnala se mnou krok a snažila se ho držet i v místech, kdy to nebylo úplně ideální. A já neměla ve zvyku "dávat přednost", takže jsem jí taky dopředu zrovna moc nepouštěla. Vlastně jsem tak nějak instinktivně zrychlovala, abych taková místa, kam se vlk vlezl jen po jednom, mohla projít první.
Jestli to tu znám byla zvláštní otázka. Neřekla jsem snad už, že vůbec nevím, co je tohle místo zač? Možná jsem si to tutlala jen pro sebe spolu s polovinou těch nadávek tady, co nikdy nespatřili světlo světa. "Teď zrovna nemám tušení, kde jsme, ale to není problém. Stačí jít rovnou za nosem a někam dojdem." Tulácké moudro. "A co se týče Gallirei..." zamyšleně jsem utichla, než jsem se široce ušklíbla. Nebylo to ani tak pobavené šklebení, spíš takové rezignované. "Tady nikdy nevíš, čemu věřit. Vobčas mám teda pocit, že jako čím větší šílenost se to zdá, tim spíš to bude pravda. Jako by se tě tohle místo prostě snažilo přesvědčit, že všechno, co ses naučila mimo něj, byla lež nebo tak něco. Spíš mě překvapuje, když tu nazarim na něco, co dává smysl. Vidíš tamhle tu veverku?" zastavila jsem se a čumákem posunky naznačila směr. "Dobře si jí zapamatuj, dost možná to je poslední normální veverka, cos tady viděla. Další totiž potkáš v nějaký záhadný podzemní jeskyni, bude mít ploutve a začne ti vykládat o tom, jak osud celého světa závisí na tom, jestli jí stihneš přinýst jahody ze Sněžných hor dřív, než netopýři začnou výt na měsíc." Znělo to jako kupa nesmyslů, ale říkala jsem to s naprostým nezaujetím, jako bych říkala, že tráva je zelená a v noci je tma. Na to jsem se zase rozešla, protože to bylo tak normální, že to ani za pozastavení se nestálo.