Příspěvky uživatele

< návrat zpět

AK 21. Zkus postavit Iglú

Užívala jsem si svojí chvilku slávy, u které jsem tedy měla pocit, že ji Baghý vůbec neprožívá se mnou. To mě malounko urazilo, ale protože jsem nechtěla vypadat jako nafučené vlče, spolkl jsem svou pýchu a byla dotčená jen uvnitř, zatímco na venek jsem pozorovala, o co se pokouší tentokrát. Už jsem nedělala úkroky, protože ukázala, že umí zimu ovládat i bez toho, aby proměnila všechno kolem. Sledovala jsem ale, o co jí jde tentokrát. Její sněhová podobizna jí nestačila? Chtěla tu snad zvěčnit celou smečku, nebo...
Zatím to byla hrouda. Což tedy ten vlkulák byl původně taky. A pak to byla hrouda se vchodem. Úkryt? Nechápavě jsem natočila hlavu ke straně, jako bych z tohoto úhlu měla lepší výhled a mohla její záměr lépe pochopit. Nepochopila. Věděla vůbec, kde si ten úkryt staví? Snad tu neplánovala strávit noc. Netušila jsem, jestli by si to ode mě nechala vymluvit. To jsem naštěstí ani nemusela zjišťovat, protože si to uvědomila sama. Kousek od nás vyprskla voda vysoko do vzduchu a to bylo výřečné až až.
"To je asi ta nejchytřejší věc, co sem za dnešek slyšela," odpověděla jsem Baghý a chystala se vydat za ní, ale nedalo mi to. Celou dobu jsem se držela, abych se nesnažila její úkryt postavit stejně tak svými silami, tedy lepší. Nechtěla jsem se zase tolik předvádět, ale užíralo mě to. Takže když se rozešla pryč, zůstala jsem trochu pozadu a vyčarovala hned vedle jejího iglů druhé, trochu větší a na vršku mělo kromě hladké střechy takový rozprsklý ledový gejzír jen pro to, aby bylo od pohledu poznat, který úkryt je propracovanější, přestože to Baghý už neuvidí. Sebralo mi to potřebnou energii, ale cítila jsem jisté zadostiučinění a vyběhla po stopách své alfy, než se zase dostane do nějakého průšvihu.

// Zubatá přes Sněžné hory

AK 5. Postav vlkuláka.

Přesně, jak jsem si myslela, Baghý byla z mého zjevení dost překvapená. A pak zjevně i z toho zbytku, co viděla kolem sebe. Ucítila jsem, jak mráz kolem povolil a tak jsem svou magii povolila také, zůstala jen ta přirozená zima, se kterou jsem musela žít.
"Jsem v pohodě, to z tebe měla bejt kostka ledu. Ty... ovládáš zimu? Moc vlků s touhle magií neznám," vyptávala jsem se celkem zaujatě, takže se to dalo lehce zaměnit s tím, že jsem prostě jen byla fascinovaná tou magií. Odpovědí mi byl další pokus Baghý čarovat a já si obezřetně poodstoupila, kdyby se jí to zase vymklo. Popravdě, naprosto jsem počítala s tím, že se to vymkne. Tentokrát však šlo o menší kouzlo a zasáhlo jen místo před námi, kde se z hroudy sněhu začalo tvořit něco, co mělo víc tvar. Soška? Baghý tomu vlepila ještě oči a už mi to bylo jasné. Vlkulák. Takže ano, vlastně soška.
Když Baghý jasně přestala čarovat, troufla jsem si zase přijít blíž a její výtvor si prohlédnout, zatímco okřídlená říkala cosi o autoportrétu a větvích. "Větve, jako vážně?" ušklíbla jsem se pobaveně. Sníh se najednou začal nabalovat na sošku a v místech, kam by nejspíš Baghý zapíchla větve, začali vlkulákovi dorůstat sněhová křídla, nápadně podobná těm jejím. A tak tu stály Baghý dvě. "Takhle to je lepší, nemyslíš?" ohlédla jsem se na vlčici sebevědomě. Předváděla jsem se? Rozhodně. Ale jaký trouba by nechytil takovou příležitost za ocas, když by ji měl. Co si budeme, těšilo mě, že tu magii ovládám lépe, než ona.

AK 20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

// Orlí skály přes Východní hvozd

Znáte to, dávejte si bacha na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit. Tak přesně to se stalo. Fakt děkuju, Vlčíšku.
Scházela jsem uličkou ze skal, kde jsem doufala, že Baghý prostě uvidím, protože sněhu cestou dolů ubývalo. Jenomže se stalo něco nečekaného. Chlad sílil. A sílil i po té, co jsem se zastavila, jakoby mi šel naproti. To už bylo podezřelé. A nepřirozené. A možná s těmihle všemi mými pocity mělo něco dočinění cosi známého, povědomého na tom všem. Když jsem zaostřila před sebe, uviděla jsem to. Nejprve jsem si ji spletla s nějakou sněžnou dekorací, protože byla skoro celá pokrytá mrazem, který se od ní šířil do okolí. A sílil. "Baghý!" Zavolala jsem, ale neslyšela mě. Musela jsem blíž, ale nemohla jsem k ní jen tak nakráčet, když v tom byla magie. Ne po tom, co jsem sledovala, jak její led postupně požírá okolí. Moje srst by mě rozhodně před něčím takovým neochránila, leda bych...
Začala jsem se pomalu přibližovat k vlčici uvězněné ve vlastním magickém transu a šířící se námraza s ledem mi ustupovala z cesty. I chlad kolem mě přestal sílit, ale dalo mi zabrat jen ho udržet na nějaké snesitelné teplotě. Popravdě, ledový kouzla a čáry byly brnkačka, ale ještě nikdy jsem nezkoušela použít magii jako protipól pro rušení cizí magie. Přesto mi má magie dovolila se přiblížit až k ní, aniž by mi na srsti vznikl jediný ledový obrazec. "Hej, Bags," oslovila jsem ji znovu, "měla bys toho nechat, slyšíš mě?" Zvedla jsem tlapu a strčila ji do ramene a pokud to nezabralo, udělala jsem to znovu a hruběji. "Přestaň!"

AK 7. Zavzpomínej na svou první zimu

// Zrcadlové hory

Ok, takže, Hjůstne, máme problém. Nevím, co za to mohlo, jestli byl letošní sníh nějak speciální nebo možná načichnutý výpary ze sopky, ale Baghý se řítila kupředu jako střela a to byla zatraceně menší, než já. Byla jsem zvyklá, že musím udělat jednou tolik kroků, co většina ostatní vlků, abych s nimi držela tempo, ale tohle bylo maximálně nečekané a dělalo mi faktické problémy neztratit okřídlenou z dohledu. Až do chvíle, ovšem, kdy jsem ji fakt ztratila.
"No perfektní, to sem fakt potřebovala," mrmlala jsem si podrážděně pod čumáek, zatímco jsem ji alespoň stopovala. Naštěstí se nade mnou osud malounko smiloval a seslal na tyto hory dostatek prašanu, aby v nich stopy mé alfy zůstaly znát a já ji mohla bez potíží následovat, třebaže její okřídlené veličenstvo už bylo ta tam. "Privilegovaní," utrousila jsem s nafučeným odfouknutím, jak jsem se tísnila do úzkých průchodů mezi kameny.
Přesně tohle už jsem totiž zažila. Moje první zima. Tedy, naše první zima. Já a moji skvělí bratříčci a nenapadlo nás nic jiného, než se na vlastní pěst vydat prozkoumávat skály a nikomu to neříct. Zvládala jsem s nimi držet krok, o tom žádná. Musela jsem se naučit se jim vyrovnat, abych jim mohla každou slečinku vmést do čenichu drsněji, než by se oni dovedli bránit. Jenomže to by se na mě nesměli dohodnout a schválně mi utéct. Pitomci z toho měli strašnou legraci, jak mě schválně mátli stopami ve sněhu a nutili mě chodit v kruzích. I tak jsem se při vzpomínání usmívala, protože moje odplata druhého dne byla mnohem horší.
Nicméně, Baghý mě tu nenechala úmyslně, snad, takže jsem se jí mstít neplánovala. Ale možná bych od ní měla nějak nenápadně zjistit, jestli na ní nemá sníh nějaké nežádoucí účinky dřív, než bude pozdě. Jen kdyby se tak na chvíli chtěla třeba zastavit a počkat...

// Gejzírové pole přes Východní hvozd

AK 25. Ochutnej padající sněhové vločky

Stačila mi krátká chvíle pobytu s Baghý na sněhu, abych usoudila, že je tady mnohem snesitelnější, než byla v lese. Možná, kdybych nějak zařídila, aby jí ten nový bílý ohoz zůstal po celý rok, nemuselo by k takovým situacím už docházet. Třeba se v lese cejtí pod tlakem, bejt alfa je přeci jen dost práce, snažila jsem se najít pro ni nějakou omluvu. Sama jsem cítila, že jsem bývala na smečkovém území napjatější, ale to hlavně proto, že tam je vždycky takový bordel, co musím dávat do pořádku, když se odněkud vrátím. Možná přeci jen ten nepořádek neuklízím jenom já, zvažovala jsem, zatímco jsem tak nějak automaticky vyplázla jazyk a zblajzla několik sněhových vloček, co mi poletovaly kolem tlamy.
Jestli se snažila být vznešená a vážná, nešlo jí to. Možná si na to mohla ten bílý kabátek odložit, ale teď už bylo pozdě. Musela jsem se smát a zdálo se, že i ona bude v pohodě, když po té, co jsem jí označila za příšeru, nevyletěla z kožichu. Z peří. Co to vlastně měla. "Vyhodíš mě ze smečky, když ti řeknu pravdu?" oplatila jsem jí úšklebek. A pak jsem zašla ještě trochu dál a její sněžnou příšeráckou vizáž dovedla k dokonalosti.
"Už teď je mi jich líto," utrousila jsem hlasem, který jasně říkal, že mi naší budoucí oběti rozhodně líto nebylo. Vyskočila jsem na nohy, protože Baghý, zabalená v sněžném trojobalu, byla stejně rychlá, jak nezabalená, a už si to pelášila zasněženou krajinou. Nechtěla jsem za ní zaostávat, ale přeci mě donutila se krátce zdržet ta podívaná, jak za ní zůstávala cestička světélek. Začínala jsem pojímat podezření, že možná je trochu z jiného světa. Ale rychle jsem se vzpamatovala a vyběhla za ní, abych nedělala špatný dojem tím, že by si o mě myslela, že jsem brzda.

// Orlí skály přes Východní hvozd

AK 16. Dováděj ve sněhu

// Borůvkový les

V lese foukal jen ledový vítr, který ale postupně s naším výšlapem ustával a nahrazovala ho pozvolna sněhová pokrývka. Páni, takovej kousek od lesa a už se to sype, udivovala jsem se, ale byla jsem ráda, že jsme ten skutečný štiplavý chlad nechali za sebou, protože na něj moje srst nebyla zrovna stavěná. Sníh samotný mi nevadil, dokonce jsem byla ochotná přiznat, že na něm bylo něco pěkného.
Na konci mojí první zimy tady jsme lovili daňky v lese kousek od Sarumenské smečky. V nějaké části se to zvrtlo, celý les najednou hořel zeleným plamenem a daňci začali lovit nás. I když už byli mrtví. Prostě vstali a šli po nás znovu a znovu. A kvůli těm plamenům jsme nemohli nikam utéct. Tehdy jsem poprvé mluvila se Smrtí. Hrála si s námi jak s nějakým hmyzem a bylo jí jedno, jak to skončí. Bylo to... hrozný. Když Baghý nasadila ve vyprávění větší kalibr, nemohla jsem zůstat pozadu. Jen z představy toho obřího hada a hlavně vody mi běhal mráz po celém těle. Když jsem ale šáhla po svém nejhorším zážitku já, nečekala jsem, že se mi z toho udělá tak zle. Vzpomněla jsem si jen, jak hrozně nesnáším Smrt a všechny, kvůli kterým jsme tam ten den málem natáhli bačkory.
Nebyla jsem tu ale pro to, abych rozdmýchávala své negativní emoce. Na to byl čas vždycky. "Mně přijde, že si s námi prostě jenom hraje, protože se nudí. Jako by vyšší síly neměly nic lepšího na práci," odpověděla jsem Baghý, zatímco jsem pohledem sledovala, jak kolem nás krouží vločky povznášené větrem, který tu předtím nebyl. Zdálo se mi to, nebo se jí zlepšovala nálada, jako by tady byla ve svém živlu? Musela jsem se ušklíbnout, jak mi připomínala někoho velmi konkrétního. Vlci s magií vzduchu byli všichni stejní.
Začala se válet ve sněhu a já moc nevěděla, co dělat, takže jsem tam jen stála a koukala. Dokud se ze sněhové pokrývky nezvadla v celé své zasněžené kráse. Málem jsem hlasitě vyprskla smíchy, ale ovládla jsem se, takže to bylo jen tiché vyprsknutí. "Okolnostech, jakože se z tebe najednou stane sněžná příšera?" popíchla jsem ji a taky se vrhla do sněhu, kde jsem udělala pár kotoulů, abych se nenápadně dostala blíž k ní. Těsně u ní jsem se narovnala, na mém kožíšku z daleka nezůstalo tolik bílé, jak na tom jejím. "Jedno místos vynechala," a tlapou jsem jí naplácla sníh na kožich. "Tak, perfektní. Koho jdem postrašit jako prvního?"

Prosinec 1/10 | Lilith

Samozvaný miláček mi právě zmáčel můj pečlivě v suchu udržovaný kožich. Teď už jsem si byla víc než jistá, že to nemyslela vážně. Snažila si mě udobřit, ale já se rozhodla neodpovídat a nechat ticho mluvit tentokrát samo za sebe. Všimla jsem si, když to zabralo. Možná lépe, než jsem chtěla, ale nehodlala jsem se kvůli tomu cítit špatně, jasné? Jasné?
"Lepší," prohodila jsem a prohlížela si páru, která zvedala zbytek vlhka z mé srsti. "Jestli seš takovej miláček, to pak chápu, proč se touláš sama lesem uprostřed takovýho slejváku. Ale odčiňovat hříchy ti jde, léta zkušeností?" popíchla jsem Lilith vědoucíma očkama. Označovala jsem ji za potížistu? Možná. Bavila jsem se tím? Naprosto.
"Jak tohle děláš?" přeskočila jsem pak tématem úplně mimo a zajímala se o kousek, který předvedla s tou párou, aby nás osušila. "Magie vody?" dovolila jsem si hádat, ale ne příliš jistě. Magií existovalo asi milion, co jsem si troufla odhadnout, a třebaže jsem v těch základních přehled měla, o magii vody jsem měla informace jen velmi omezené.

Setkání s Baghý bylo plné emocí, se kterými jsem úplně nepočítala, když jsem za ní přišla. Cloumala se mnou zlost a hodně jsem se musela soustředit, abych něco neprovedla neúmyslně, protože některé magie to tak dělaly. Spouštěly se, aniž bych si to přála. A já pro jednou nechtěla tuhle situaci udělat ještě horší, než už byla. Ku podivu tentokrát nechala Baghý mluvit mě, až se skoro zdálo, že moje slova dělají, co mají. To nebylo zrovna časté. Ale možná to bylo právě tím, že mě nechala se vykecat, že jsem pak cítila, jak mě vztek pozvolna opouští. Kroužila kolem mě jako sup a pak pronesla něco o svých křídlech. Jo, to vidim. Nebyla jsem si jistá, co tím chtěla říct. Jakože vůbec. Byl to nějaký její pozůstatek z toho, co zažila tady, ale víc ani ťuk. Ale byly to sakra zatracený křídla, proč to znělo jako špatná zkušenost?
Byla jsem stále myšlenkami u jejích křídel, když mě vyzvala, ať jdu s ní. Možná proto jsem prostě šla, bez otázek. Následovala jsem ji, jak jsme procházeli lesem, a čekala jsem, co bude. Proč jsem měla jít za ní? Všimla jsem si, že cestu využívá pro značení hranic. To je všechno? Prostě procházka po lese? Ve stejnou chvíli Baghý promluvila a se mnou to škublo. Chvíli jsem jí neodpověděla, ale to hlavně pro to, že jsem koukala na tu srst s peřím, co za sebou zanechávala. Hlavně to peří. Bylo to divný. Vlci nemají mít peří.
"Vyprávět jo? Ach, kde jenom začít," broukla jsem Baghý za zády nezaujatě. "Fajn, když už jsem to načala, tak tohle jaro jsme vobjevili nějakou asi prastarou svatyni či co. Taková obrovská jeskyně pod ledem to byla a v ní byly sochy. Ta nejvíc praštěná část ale je, že ty sochy mluvily. A pak na nás tu jeskyni shodily," zakončila jsem ledabyle, jako bychom tam neměli zůstat pohřbení navždy, kdyby se nám jen tak tak nepodařilo utéct. "Jo a před tím nás spolkla lavina. Heh, a jindy-" začala jsem další, když Baghý znovu promluvila. Zněla jako nějaký prorok a mě zůstal na tváři připitomělý výraz, protože co tím chtěla říct? "Seš si jistá, že je to dobrej nápad? Doufej, že tě bohové neslyšeli, ještě by nám to dobrodružství mohli nějak vokořenit," nadhodila jsem v žertu, přestože jsem mohla být setsakramentsky blízko pravdě. Ale nebylo to nic, čím bych se nechala zastrašit, takže jsem jen o to odhodlaněji následovala Baghý do hor. "Co vlastně vlk s křídlama ještě považuje za dobrodružství?"

// Zrcadlové hory

Zima už je tady. Zrovna, když jsem si říkala, že to začíná být docela brnkačka, jak jinak. Zrána, jen co jeden vystrčí čumák z úkrytu, už vydechuje ledové obláčky a pod nohama mu pokřupává zledovatělá tráva. Zákeřnému mrazu se rozhodlo schovat snad všechno živé, protože les byl klidnější a tišší, než jindy. Zajímalo by mě, jak si v tomhle seženu snídani, zabrousila mi hlavou myšlenka, když jsem se tak pídila po něčem k snědku. Zásoby smečky to samozřejmě jistily, ale neplánovala jsem se pustit do jejich zužování hned při prvních mrazících, však na to nás čekali krušnější časy. Za zmínku samozřejmě stálo také to, že jsem se považovala za dost dobrého lovce, abych se nechala nějakou podřadnou nepřízní počasí porazit.
Z prvního pokusu vypátrat něco na území smečky nebylo nic. Zdejší zvířata zjevně nebyla tak hloupá, aby se v období hladu jen tak halabala potulovala po vlčích stezkách. Zavítala jsem proto na otevřenou planinu kousek od lesa, kde jsem si sedla do závětří a čekala. Za krátko jsem slyšela kroky. Zdálo se, že snídaně mi šla naproti. Zarážející bylo to, že si vůbec nelámala hlavu s nějakou nenápadností a rámusu dělala na celou pláň. Zase jsem své nastartované svaly uvolnila a rámusáky nechala projít. Zpoza keře se totiž o chvíli na to objevili dvě hlučná chlupatá stvoření a mně bylo jasné, že by mi Aranel nepoděkovala, kdybych si ke snídani zakousla její vlče.

"Nedivim se, mě nikdo hledat nemusí. Všichni vědí, že se vobjevim, když se jim to nejmíň hodí do krámu," ušklíbla jsem se, jako by mi odpovědi Baghý vůbec nevadily a já byla nad věcí. Nebyla jsem nad věcí. Přišla jsem v míru, s humorem, i když dost osobitým. Ale čím déle jsem s okřídlenou mluvila, tím víc se ve mně něco vzpíralo. Něco, co nevědělo, kdy má stáhnout ocas a mlčet. "Neřekla sem-" nadechla jsem se, ale přerušil mě ten otravný déšť, který záhy ustal, i když byl slyšet všude kolem. Zdvihla jsem jen na chvíli hlavu, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. A pak očima zase sklouzla k ní. Nemusela jsem hádat, že za to nějak mohla právě ona, ale což, alespoň na suchý kožich jsem si stěžovat nehodlala.
"Nejsem cizí," ohradila jsem se napnutým tónem, který už v sobě nenesl ani známky snahy udržet si chladnou hlavu. Nechala jsem ji však domluvit, a když mě vyzvala, abych ji opravila, přeci se nenechám pobízet dvakrát. "Máš pocit, že smečku využívám pro kus jistýho žvance a teplej pelech v zimě? To chceš říct? Že si sem vobčas zamířim poflákat se a zase vypadnu? Tenhle kraj je šílenej! Sotva vytáhnu paty z lesa, něco se tam venku semele. Bohové, příšery, povodně, laviny. Jen se zeptej Erlenda, kde sme se flákaly na jaře, určitě ti vo tom rád povypráví. A pak si nějaká vyšší moc luskne prsty a mrští tě kdo ví kam a hledej si pak cestu zpátky. Takže jo, možná vodsaď vobčas zmizim trochu na dýl, neplánovaně, ale vždycky se vrátim. Vždycky. A vždycky si voddřu svuj díl. Hlídat území, lovit, starat se vo vlčata, vopravdu mě nenapadne práce, která by mi tady ještě neprošla přes tlapy. Nejsem příživník." Ostře jsem hájila své jméno, třebaže jsem nenáviděla, jak moc jsem se tím nechala unést, ale odmítala jsem Baghý dovolit o mě tvrdit něco takového. Nebo si to jen myslet. Oproti tomu všemu jsem si ale zachovala ještě trochu sebekontroly.
Udělala jsem pauzu, při které jsem si dopřála jeden hluboký dech. "A nepřišla jsem si na tebe vyskakovat," dodala jsem záhy o dost klidnějším hlasem, skoro jako by mluvil někdo úplně jiný. "Přišla jsem si promluvit. To vlci v jedný smečce dělaj, ne? Mluvěj spolu. Neříkám, že tomu extra rozumim, ale mám to vypozorovaný vod jinejch." Nahrbila jsem ramena v rezignovaném gestu.
Dokud jsem stála, byla jsem připravená k akci a vůči ležící Baghý to také nemohlo vypadat příliš vlídně. Posadila jsem se, čímž jsem definitivně rozehnala zbytek husté atmosféry, která mezi námi vznikla, alespoň z mé strany. Seděla jsem však rovně, důstojně. "Fajn, tak se ptej. Co bys chtěla vědět?"

Listopad 2/10 | Lilith

Tak přeci jen si to pamatovala. Možná by bylo lepší, kdyby fakt zapomněla, nebyly to moje nejlepší chvíle. Jak k ní tak postupně ty vzpomínky přicházely, mávla jsem nad tím tlapou. Doslova. "Možná si zmizela ty, možná sem zmizela já. Jediný, co si pamatuju, je bílý nic, takže těžko ukazovat, kdo tam koho nechal." Nechtěla jsem se tím zaobírat. Neplánovala jsem ji obviňovat a hašteřit se o to, čí chyba to byla nebo nebyla. "Ovšem pokud se fakt chceš vomlouvat, můžu pouvažovat nad tím, že ti odpustím," dodala jsem rádoby zamyšleně, načež jsem se na vlčici ušklíbla. Přežili jsme obě, to bylo hlavní, takže jsem teď měla plné právo si z toho utahovat. Teda, to jsem si myslela, než vlčice upustila tu bombu s umíráním.
Jak jako dvakrát? Vyšlo to z ní tak lehce, jako by mluvila o počasí a ne o vlastní smrti. Nejdřív Nina, pak Erlend a teď ona? Dvakrát? Po zádech se mi prošel mráz. Nejspíš jsem na ni zaskočeně zírala o dost déle, než bylo slušné, ale výjimečně jsem s tím nic neudělala. Pootevřela jsem tlamu, protože jsem měla pocit, že bych k tomu měla něco říct, ale co? Když jsem nedokázal nic říct ani Erlendovi, co mě přimělo si myslet, že teď budu se slovy obratnější? Tlamu jsem zase zavřela bez úniku jediné hlásky.
Možná si toho ani vlčice nevšimla, protože energicky pokračovala v představování. Nenechala jsem se dvakrát pobízet, abych od toho tématu táhla co nejdál. Lilith, proběhlo mi hlavou, aby se tam to jméno pro jednou pevně zapsalo. Nejspíš bych se vlastníma tlapama šla pod nějaké kytičky sama zahrabat, kdybych ho měla zjišťovat znovu. Lilith.
Vlčice - Lilith - zjevně ráda vtipkovala o své smrti. Poznamenáno. Zaskočilo mě, že na mou průpovídku zareagovala a ani ne tak upjatě, jako jiní. Zajímalo by mě, co je na těch slovech pravdy. "Vopravdu? Vou, to musí být vo tvojí společnost fakt zájem," pronesla jsem s neskrývaným sarkasmem. Odpovědí mi byla sprcha. Vytřeštila jsem na Lilith oči, to i ten kousanec bych čekala spíš. "Nabídla jsem úkryt tobě, déšť si měla nechat tam!" máchla jsem tlapou směrem do lesa, ve kterém ještě trpělivě lilo. "Urgh," zabručela jsem a stejnou tlapou si prohrábla mokrou srst, načež jsem jí zatřepala, jako bych se tak snažila vody v kožichu zbavit. "Perfektní," utrousila jsem nespokojeně a na Lilith se odmítala znovu podívat.
Trucovitě jsem mlčky seděla na svém místě, když se po chvíli kolem nás začala tvořit mlha? Jakoby stoupala z nás a popravdě, měla jsem pocit, že je tu i o něco tepleji. Srst jsem měla zase proschlou. A také jsem si byla jistá tím, že já za to nemohla. "Co je to tentokrát?" zeptala jsem se. "Snažíš se nás obě vypařit?" V hlase už mi nehrála ta podrážděnost, co předtím, ale stejně jsem se ještě chvíli rozhodla tvářit dotčeně a dívat se kamkoliv jinak, jen ne na ni.

Listopad 1/10 | Lilith

Koukala jsem stále vzhůru, ale i přes rámusící déšť jsem brzy zaslechla jiný zvuk. Kroky. Takhle se nehýbala veverka ani srnka. Odtušila jsem, že to bude nějaký vlk, ale v rámci zachování dojmu, že jsem zcela nad věcí, jsem neshlédla, abych sledovala jeho siluetu, jak se blíží k mému rádoby úkrytu. Ale blížil se. Jestli to byl někdo, kdo se mi rozhodl jít po krku, měl smůlu. V duchu už jsem se chystala na boj, když...
Shlédla jsem, jakmile jsem zaslechla známý hlas a koukala na vlčici, jako bych nevěřila, že stojí přímo přede mnou. Jestli se známe? Ty modré oči a šedohnědou srst proplétanou modrými pramínky bych si rozhodně jen tak s někým nespletla. Trvalo mi, než jsem odpověděla a nejradši bych se za to sama propleskla. "Um, jo, známe. Ale naprosto chápu, jestlis mě po našem posledním setkání odepsala jako další hnojivo pro kytičky a vymazala mě ze svý paměti. Můžem začít znovu. Jsem Kaya." Normálně jsem své jméno nehlásala nikomu na potkání. Nebyla jsem první, kdo se představuje a kolikrát jsem se nepředstavila vůbec. Viděla jsem malý smysl v tom, rozdávat své jméno vlkům, které nejpravděpodobněji už nikdy nepotkám. U modré vlčice to bylo jiné. Nelíbilo se mi, že si mě sotva pamatuje. Chtěla jsem, aby mě znala a aby mé jméno nebylo něco, co tak snadno může ze své paměti vypustit.
"Netušim, jak to vy vodní vlci máte s vodou a deštěm a tak," poznamenala jsem, když jsem tak sledovala, jak si vlčice hoví na děsti, zatímco já si suším zadek hezky pod převisem. "Ale kdyby sis od něj chtěla dát pauzu, je tu ještě místo. Nekoušu, většinou," ukázala jsem tlapkou na suché místo vedle sebe a zároveň poslední poznámku, kterou by někdo mohl dodat jen tak pro legraci, jsem pronesla zcela seriózním hlasem, který moc prostoru pro vtip nezanechával.

"Okamžik před..."

Prosím květiny, oblázky a křišťály

30 květin, 30 oblázků a 2 křišťály!

ŘÍJEN 1/10 | Lilith

Samozřejmě, že sotva jsem vytáhla paty z lesa, začalo pršet. Proč ne. Proč by pršelo, když mám za zadkem teplý úkryt vykládaný kožešinami, když může začít lejt až když je nejblíž maximálně pár opelichaných stromů, protože podzim. Mohla bych mluvit o štěstí, že jsem našla menší převis, ale na štěstí jsem nevěřila. Prostě jsem uměla hledat. Teď jsem seděla, záda mi hlídala chladná skála, ale alespoň tu bylo sucho. Les šustil, jak kapky dopadaly na mrtvé listí povalující se po zemi. Pohled jsem upírala nahoru ke korunám stromů, jak mi jen skála nade mnou dovolila, než mi výhled zakryla. Netvářila jsem se nijak, ale toužebně jsem vyčkávala, až už si obloha dostatečně pobrečí, přestane dělat herečku a bude na chvíli sucho. Alespoň takové, jaké nejlepší na podzim umí být. Nebyla jsem žádná princeznička, abych nesnesla pár kapek deště, ale vodu jsem fakt nemusela, ve kterékoliv její formě. A že jsem nikam nespěchala, rozhodla jsem se dát obloze ještě šanci, aby si tu na zemi neudělala mocného nepřítele.

Stále jsem nějak nemohla uvěřit tomu, že se tu naše tolik žádaná alfa povaluje takhle sama. Nebyl tu ani ten Jinks, a co mě překvapovalo snad ještě víc, že kolem ní neposkakoval ani Adiram a neskládal jí při tom oslavné ódy a kdesi cosi. Buď všechny přestala zajímat nebo se tu před nimi schovala, ale teda schovka to byla pěkně mizerná, jen co je pravda.
Nakráčela jsem si to k vlčici dost rázně a s formalitami jsem se také zrovna moc nezaobírala. Dělala jsem si legraci, což většina vlků neuměla poznat, ale na to jsem si už zvykla. Ze slov Baghý jsem ale měla pocit, že přešla do nenápadného protiútoku na moje průpovídky. Fajn, nebudeme vtipkovat, chtěla jsem ti to ulehčit, zabědovala jsem nad tím v duchu.
"Tak toho o mých toulavých tlapkách moc nevíš," použila jsem zcela záměrně její slova. "Stejně jako já vo těch tvých, ale nemusíš se bát, já se do smečky vždycky vrátim," ubezpečila jsem Baghý sebejistým mrknutím a dál z ní nespouštěla oči. "Trčím v tomhle lese už několik zim a troufnu si říct, že tady většinu členů dobře znám. Až na toho nejdůležitějšího, jaká ironie. Víš, Blueberryho jsem si s Borůvkovou smečkou vybrala tak nějak dohromady, byl to souhrnej balíček. Takže určitě chápeš, že je to fakt divný, když mi zůstane smečka, ale šéfovat mi v ní má najednou někdo úplně cizí. Blueberry měl určitě svoje důvody, proč to předal zrovna tobě. Chci říct, les furt stojí a členi žijou, takže to nejspíš nebylo to úplně nejhorší rozhodnutí," dovolila jsem si drobnou nahodilou faktickou vsuvku, která dost možná nebude oceněna. "Ale to, že les stojí, není všechno. Alfa si volí svojí rodinu, ale rodina si taky volí svojí alfu. Chci vědět, co je zač ta alfa, které bych se měla podřídit, takže Baghý, co si vlastně zač?"