Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Šla jsem za Baghý a nezbývalo mi než slepě důvěřovat, že ví, kam jde. Doslova slepě, protože víc, jak její oháňku před sebou jsem neviděla. "Seš velkej vůdce, takže zas takovej břídil si být nemohla. Prudič na druhou stranu..." nedopověděla jsem záměrně a jen zamyšleně zabručela, jako by to furt bylo něco k rozhodnutí. Velký vůdce se ale rozhodl jít nemilosrdně do protiútoku. "Norek?" nevěděla jsem nejdřív, ale pak se mi rozsvítilo. "Jo tenhle myslíš! Jo, to by dost vysvětlovalo. Vůbec nechápu, co s tím dolejzáním furt měl," oklepala jsem se, jako by šlo o nějakého parazita, které jsem se snažila vyklepat z kožichu. Až na to, že Nori nebyl parazit, minimálně ne tenhle druh, co by se jen tak dal setřást.
"Tse, jestli je tahání sáněk nekalost, tak to se na tý přístí výpravě fakt rozšoupneme," zasmála jsem, zatímco si madam opeřená pleskala křídly a vířila tak sníh ještě víc. Ještě, že svítila, jinak bych ji ztratila z dohledu docela. "Hej! Dost vo rybách! Žádnej vocas!" ohradila jsem se spěšně, když jsem zaslechla, o čem to zase mluví. Bude to pokoušet a bude, ale kdo pak bude muset s tím ocasem žít, hmmmm?!
Na poznámku o slepici jsem se jen škodolibě uchechtla pod čumák a nic neříkala, myslíce si své. No, v Sarumenu by asi taky koukali. Zajímavější ale byla ta zářivá věcička na jejím krku už tím, že o tom nevěděla tolik, co jsem si myslela. Takže jí na krku ta věc prostě svítí a jí je to putna? "No a snažila ses za ty roky někam dostat? Myslim vážně dostat, ne si vodskočit k jezeru a do pelechu," navrhla jsem. Jestli ten symbol měl nějaký význam, to jeho poblikávání muselo mít taky. Někdy. Nebo ne? Minimálně teď ten přívěsek vypadal, že ví, co dělá, na rozdíl od nás dvou.

// Borůvka přes Propadlinu

Lilith | 3/12

"Samozřejmě, že jsem jedna z těch chytrejch, na to snad nepotřebuješ nápovědu, to vidíš," ohradila jsem se a pohodila jakože důstojně hlavou, jako bych byla z nějaké vyšší nafrněné smetánky. Taky jsem to moc dlouho nevydržela, než jsem se tomu začala smát. "Ideální vobraz, hmm?" zamyšleně jsem klouzala očima po kamenné stěně nad námi. "Spíš de vo to, že pravidla nikdy nejsou stoprocentní, vždycky v nich najdeš skulinku. Když chceš. Neříkám, že bys měla chtít vždycky, ale někdy... se to hodí," broukla jsem neurčitě a pohodila oháňkou, ani ne tak tajemně, jakože jsem spíš přemýšlela, jak do tohohle tématu nezabřednou víc, než bych zrovna s touto modrou vlčicí po svém boku chtěla.
Zakřenila jsem se nad poznámkou o Smrti. Těšilo mě, že se na názoru ohledně téhle entity shodneme. Co mě netěšilo bylo, že jsem si přestala hlídat, co říkám, a tak se mi poznámka o fešném kožichu vrátila jako bumerang. Měla jsem co dělat, abych nevypadala zaskočeně. "No- jasný. Rozhodně jsem podobnej ještě na nikom jinym neviděla," vyhrkla jsem pohotově. Zachránila jsem to, že jo? Že jo?
"C-cože?" vypadala jsem teď upřímně překvapeně, protože se Lilith snažila tvrdit, že máme modrý kožich obě. "Kde mám modrej kožich?" Ohlédla jsem se na svá záda, celkově při tom vstala a udělala kolečko na místě, jako bych se snažila celá prohlédnout. Bylo tolik dramatu nutného? Nebylo. Ale využila jsem to k tomu, abych si protáhla nohy a zároveň se potom znovu posadila o něco blíž k ní. Taková menší odplata za to, jak do mě před chvílí drkla. Zajímalo mě, jestli se znovu odsune. "Teda, nerada ti to říkám, ale myslim, že tě ty tvoje modrý voči klamou. Co dalšího je podle tebe ještě modrý, povídej," vybídla jsem ji nevinně a naši blízkost nijak nekomentovala, i když bylo z mého neuhýbajícího pohledu víc než jasné, že si ji uvědomuju.

Lilith | 2/12

Nebyla jsem si jistá, jestli mi Lilith teď nevědomky napřímo přiznala, že je tak trochu natvrdlá. Nebo si to vůbec neuvědomovala, co říká. Možná za to mohlo to moje uražené ticho, které zapůsobilo o dost víc, než jsem si myslela. Byla jsem tak dobrá herečka nebo ona tak snadno podlehla? Možná si se mnou jen nechtěla dělat zlou krev, přeci jen bych jí klidně mohla kdykoliv vystrčit zpátky do deště, kdybych chtěla. Nebo, to jsem si alespoň myslela. Nejspíš to viděla stejně, to bylo určitě tím.
"Pravidla jsou důležitá," odpověděla jsem nekompromisně. "Drží v šachu malomyslné a pitomce. Ti chytří... si je umí uzpůsobit k obrazu svému," broukla jsem tajemně a mrkla na Lilith, jako bych se rozmýšlela, do které kategorie ji zařadím. Nebo jsem jí možná dávala čas, aby se zařadila sama.
Pára. Voda. Jasně, že bych chtěla vědět víc, proto jsem se ptala! Ale Lilith se rozhodla hrát tajemnou, takže jsem zvídavě nadzdvihla obočí a připravena hrát její hru čekala, co přijde. Přišla normální odpověď, že které bylo znát, že by raději řekla něco jiného, ale dýl mlčet už by bylo blbý. "Tsss," sykla jsem pobaveně a snažila se naplno nerozesmát. "Nevěš hlavu. Jasný, vzduch je hustej, ale voda určitě taky. Teda, ne že bych vo tom něco věděla, ale ty bys měla. S tim svym fešnym modrym kožichem a tak," ušklíbla jsem se ve snaze jí zvednout náladu, protože se tvářila, že jí to s tím vzduchem fakt žere. Nebo u toho minimálně vzdychla a co já vim co to má znamenat.

Někdo ale to ticho narušit musel, a když to nebyla ta sněhová bouře, co nám pomalu zakrývala výhled na cokoliv, co se po jezeře plavilo, byla to Baghý. Když přiznala, že nejsem jenom můra, pobaveně jsem se uchechtla. "Ty taky nejseš tak zaprděná, jak jsem si myslela." Popravdě by po takovém toulání se mnou většina vlků tvrdila pravý opak. Baghý jen měla tvrdší kořínek, a za to si u mě získala nějaké ty sympatie, které si kde jaká přecitlivělá měchuřina nezaslouží. "Tse, jsem jak vyválená ve smůle, špatnosti se na mě lepěj kudy projdu," ušklíbla jsem se na Baghý spiklenecky, protože jsem vycítila, že z ní začínal vycházet určitý sentiment. Potřebovala jsem tuhle chvilku nějak rozbít dřív, než z toho ona bude úplně naměkko a já zas nebudu vědět, co s tím. Naštěstí taková nebyla, jak se mi opět potvrdilo, a já byla vděčná, že mě toho ušetřila.
Počasí mě ale nešetřilo vůbec a já byla fakt ráda, když padlo rozhodnutí, že tohle toulání skončíme a radši se vrátíme domů, jinak by ze mě byl rampouch dřív, než bychom do toho Sarumenu došli. "Konečně z tebe vypadlo taky něco rozumnýho," zasmála jsem se. "Už necejtim ani vlastní vocas. Klidně tě pak na tu tvoji diplomatickou schůzku nebo cos to měla v plánu, doprovodim. Ohlídám aby si naši velectěnou alfu nespletli s bažantem nebo tak něco, víš jak, ale teď bych pro teplej pelech zabíjela." Vstala jsem a sklepala ze sebe co nejvíc sněhu, jako bych ho v té vánici neměla zase hned na sobě a ještě dvakrát tolik.
Netušila jsem, jak v tomhle počasí najdeme cestu, ale to udělátko, co měla Baghý na krku, začalo zase svítit a vypadalo to, že ví přesně, kudy kam. Zvídavě jsem se jím teda nechala vést. "To děláš taky ty? To světlo?" vyzvídala jsem za pochodu.

// Medvědí jezírka přes Středozemku

AK 4. Zazpívej někomu koledu.

// Esíčka přes Plamínek

Baghý začala mojí představu o rybím ocasu ještě rozšiřovat, což mě vyděsilo. "Tichotichotichoticho!" přihnala jsem se k ní a dala jí tlapu na tlamu, aby jí zavřela. "Musíš to takhle vykřikovat? Tady maj snad i stromy uši, nedávej jim nápady prosimtě!" zašeptala jsem se smrtelně vážným výrazem a pak tlapu z její tlamy sundala. "Jestli se jednou probudim s ploutvama, budu z toho vinit tebe," pronesla jsem rádoby dotčeně, ale než jsem se otočila k odchodu, neudržela jsem drobný úšklebek, co se mi rozlil po čumáku. "Tobě by zobák slušel. A taky ty ptačí nožičky," dodala jsem se smíchem a trochu si popoběhla, aby mě nemohla majznout křídly, kdyby chtěla. To určitě mohla udělat, ne?
Dokráčeli jsme k jezeru. Rudému jezeru. Zajímavé místo. Baghý si asi řekla, že se tu zdržíme, a tak jsem si sedla k ní a civěla na červenou vodu. Uchechtla jsem se, když srovnávala získání křídel se zajícem, protože co měli ty dvě věci společného? Nechápu. Pak se ale na hladině jezera začalo odrážet neznámé mihotavé světlo a přinutilo mě vzhlédnout. Nad hlavami nám zářila obloha. "Ty kráso," vyklouzlo mi, ale Baghý brzy přiznala, že je to její dílo, tak jsem se se zájmem ohlédla na ni.
Nečekala jsem, že její vyprávění se zvrtne v něco tak srdceryvného. Zaskočilo mě to nepřipravenou, i když na takové chvíle jsem nebyla připravená nikdy. Co jsem jako měla dělat? Raději jsem taky sklouzla očima ke kousku kůry, na kterém se najednou objevil plamínek. Heh, i ta kůra věděla líp, co s tím. Tiše jsem vydechla a po chvíli do ticha spustila překvapivě znělým, jemným hlasem, oproti mému běžnému hrubému chrapláku:
"Tichá noc, bílá noc,
v spánku svém dýchá zem,
půlnoc odešla, les už šel spát,
zdřímli dávno ti, kterés měl rád,
však věř, že nad tebou bdí,
věř, že nad tebou bdí."
Byla to pravda, nezpívala jsem. Ale protože jsem nechtěla, ne, že bych to neuměla. Nevěděla jsem, komu to vlastně zpívám. Jestli plamínku na jezeře, Baghý nebo jejímu bratrovi. Tahle písnička mi ale vyvstala na mysl, protože jí vždycky zpíval můj starší bratr v nějaké slabší chvilce. Tenkrát jsem to moc nechápala, ale věděla jsem, že mu to pomáhalo se vypořádat se ztrátou a tak mi to tu přišlo... adekvátní. I tak jsem po skončení zase zmlkla a tiše koukala před sebe, nedovolila jsem jinak Baghý tenhle moment narušit.

// Kančí remízky přes Travnatý oceán

Pro jednou můj humor padl na úrodnou půdu a nikoho jsem tím neurazila. A že to mělo velký urážecí potenciál, ale Baghý se nedala. Fajn, plusové body. "Myslíš křídla?" natočila jsem hlavu táazavě ke straně a pak se ohlédla na svá záda. "Nevim, jak dlouho tu ještě budu muset trčet já, aby mě tyhle magický techtle dohnaly, ale nebudu se zlobit, když mě z toho vynechaj úplně. Nepotřebuju křídla nebo rohy. A nedej vlku by se ta magie mohla splašit úplně a třeba by mi narostl rybí ocas, brrr," oklepala jsem se nad nelibostí té představy, ale jinak se tím vlastně bavila. Ale jo, rybí ocas bych fakt neocenila, to jen pro pořádek. "Třeba ste prostě jen naštvali někoho mocnýho. Nebo okouzlili. Záleží, jestli to bereš jako dar nebo prokletí," prohodila jsem trochu vážnější úvahu do větru a rozešla se z remízků zpátky k řece. Doufala jsem, že na Baghý odpoví, protože mě zajímalo, jak to vnímá. Očividně si s křídly dost užívala, ale nebyl by to pak zajímavý zvrat, kdyby z ní vypadlo, jak je hrozně nemá ráda?
"Pf, prosimtě, jako bys ty bala stará," protočila jsem pobaveně oči, ale její výzvu přijala a poskočila jsem ve sněhu, abych se dostala před ní a na nějakou dobu si vedení vesty téhle naší pochybné dvojky převzala do svých tlapek.

// Ohnivé jezero přes Plamínek

// Travnatý oceán

Nebudu lhát, neměla jsem tušení, kam to vlastně jakože jdeme. Ale Baghý nás vedla tak rozhodným krokem, až jsem se neopovážila hádat, že sama snad neví. No, nevěděla. A ještě jsme u toho našli další halucinaci. Já si toho prasete všimla až, když mě na něj upozornila. Sjela jsem k němu nezaujatým pohledem, jako by setkání se zlatým čunětem bylo na denním pořádku Gallirei. No, a nebylo? "Jop," odpověděla jsem se stejným nezájmem, který prozrazoval můj pohled. Bags, muselas tu vidět horší věci a tebe rozhodí tohle? Prase nevypadalo, že by bylo nějak jinak zajímavé, než právě svou barvou. Popravdě? Nuda.
Pak z Baghý vypadlo něco, co mě zase rozesmálo. Znělo to jako hodně absurdní přání, to její. "Ty seš ale taky tak trochu Gallirejská příšerka, ne?" zasmála jsem se, možná trochu ve snaze jí zvednout náladu, protože sama musela tušit, jak nereálné to přání bylo.
"Jestli chceš fakt do Sarumenu, musíme tamtudy," chopila jsem se potom malinko vedení a ukázala přesně tím směrem, odkud jsme přišli. "Leží na druhý straně tý řeky, podél který jsme šli," popsala jsem, co vím, a ani v tom nebyla žádná známka toho, že bych si při tom ze své zmatené alfy utahovala nebo něco podobného. Nesuďte mě, každý má občas slabší chvilky!

// Esíčka přes Travnatý oceán

// Kierb přes Tenebrae

Byla to jízda a když jsem přežila prvotní šok a pevně se držela, nakonec jsem se u toho i bavila, protože kdy se vám zase poštěstí, že vás alfa sveze na saních? Jeli jsme docela dlouho, ty křídla asi pěkně pomáhali Baghý ve výdrži, ale eventuelně jsme zastavit někde museli. Slezla jsem z kůry a vyplivla proutek. "Hustý, díky za varování," prohodila jsem sarkasticky, ale všimla jsem si, že Baghý to bylo jedno, protože pokračovala směle dál v chůzi a při tom si začala zpívat. "Oukey..." zavrtěla jsem nechápavě hlavou a následovala ji ve vyšlapané cestičce, než abych si sama dala tu práci a prošlápla si vlastní.
Poslouchala jsem, o čem to teda zpívá a uchechtla se, když v té její písni padla fráze s Asgaarem. Alespoň to bylo vtipný. Když ale zpívat přestala a vyzvala k tomu tak nějak oklikou mě, zavrtěla jsem spěšně hlavou. "Já nezpívám. Ale ty klidně pokračuj, jestli chceš," pobídla jsem ji, protože mě zajímalo, jaké další legrační texty má ještě v zásobě.

// Kančí remízky

AK 11. Nech se někým svést na provizorních saních

Jméno toho praštěného rohatého vlka mi zvonilo v uších. Oba to přežili, byla si tím fakt tak jistá? Protože já toho vlka už fakt dlouho neviděla, ne že bych si stěžovala. Když byl kolem, vždycky mi div nestál za zadkem. Jedna věc mi ale vrtala hlavou víc, než životní funkce rohatého otrapy. "Takže to funguje jenom takhle? Ze shora dolu? Nemůžeš se vznést jen tak odněkud? Víš, jako jak fungujou normální křídla," snažila jsem se dál ukojit svou touhu po informacích, po porozumění něčemu, co pro mě nebylo vlastní, ale zjevně v tom mohla být síla, jakkoli nepřirozené to bylo.
Vylovila jsem rybu, nebo teda ona se spíš vylovila sama, a nabídla ji Baghý, která se netvářila hladově. V očích jí tančili jiskřičky, byla připravená na něco úplně jiného, než jídlo, jak se zdálo. A pak taky přede mě flákla velký kus kůry. "Jen pro pořádek, tohle jíst nebudu," prohodila jsem a až pak si to nechala vysvětlit. Nedůvěřivě jsem si přeměřila jak kůry, tak Baghý. Ale co by se mohlo stát, že... takže jsem opatrně usedla na kůry a čekala, co z toho bude, ale nestihla jsem čekat dost rychle. Baghý ještě houkla něco o držení se, ale než jsem stihla zareagovat, ovanul mě prudký vítr z jejího rychlého pohybu křídel. Čapla jsem proutek právě v čas, než zabrala a uháněla kupředu. Byla to rychlejší jízda, než bych řekla. Ta křídla fakt dělala hodně. A i kdybych chtěla, aby Baghý zpomalila, říct jsem jí to nemohla, protože by to znamenalo pustit prut a pravděpodobně se střemhlav zabořit do nějaké závěje. Byla jsem tak naprosto odevzdána okřídlené na milost. Paráda.

// Travnatý oceán přes Tenebrae

AK 9. Ulov si kapříka

// Safírové jezero přes Ledovou pláň

Takže jsem se přes tu skvělou zasněženou pláň drala zase zpátky k řece. Sice jinou cestou, ale tak nějak jsem podvědomě tušila, že k ní stejně tímhle směrem dojdeme. Co jsem si pamatovala, táhla se od hor až někam dopaďous na jih, takže jsme ji stejně tak dobře mohli následovat.
Přišla jsem k řece blíž, vedle jejího koryta se něco povalovalo. Bordel. Naplaveniny. Možná ještě z doby, kdy se z jara vody zvedají a berou sebou všechno, co jim přijde do cesty. Hrábla jsem do větví a kusů kůry. Byly to pěkný kusy, až jsem se divila, že s sebou voda nevzala rovnou celý strom.
Šla jsem se podívat až k proudu, který lemovaly zamrzlé okraje. Voda uprostřed divoce protékala a nekompromisně si prorážela cestu. Při takovém pohledu, a ještě s čerstvou vzpomínkou na zmrzlou tlapku, mě vždy napadne to stejné. V tomhle bych se ráchat nechtěla. Ne, že bych se v tom chtěla válet i za jiných okolností, voda obecně nebyla můj kamarád.
Jak jsem tak ale na to zírala, najednou z vody něco vyskočilo a odrazilo se to ode mě. Lekla jsem se, ale chňapla jsem po tom a odhodila to pryč, aby to znovu nezmizelo pod hladinou. Až potom, co jsem si to mohla prohlédnout, a po charakteristické pachuti v tlamě, jsem zjistila, že to byla ryba. Sebevražedná, nutno dodat.
"Rybám z tý zimy už taky hrabe," pronesla jsem a posunky kývla hlavou na Baghý a pak směrem k rybě. "Dáš si?" Nabízela jsem primárně pro to, že stejně jako voda, ani věci, co pocházely z ní, mi nedělaly moc dobře.

"Na záda?" zbystřila jsem napůl poplašeně, zatímco jsem uhýbala sněhové palbě od své alfy. Nevěděla jsem, jak se cítil ohledně létání, přeci jen jsem od narození zvyklá stát s nohama pevně na zemi. "To by ty malinký křídla unesly, jo?" prohlížela jsem si je nedůvěřivě, při čemž jsem dostala zásah jednou koulí. Ne, že by mě to rozhodilo. "Jaký to vlastně je? Lítat?" vyptávala jsem se a bylo znát, že k tomu přistupuju s určitým respektem, možná až obdivem, ale ten jsem se snažila skrýt, aby si toho o sobě Baghý moc nemyslela. Už tak mi přišla sebevědomá až až.
Jako když s jasnými jiskřičkami v očích začala kout pikle. Čišela z toho nějaká lumpárna. Znělo to lákavě, jen mě zneklidňovala ta zmínka se sousedy. "Máš v plánu lézt někomu na území?" zeptala jsem se radši okamžitě, abych věděla, co mě čeká. Měla jsem k tomuhle obcházení smeček svůj názor, ale na druhou stranu by nemuselo být na škodu znát případné spojence a nepřátele, kdyby některé z těch smeček přeskočilo.

// Kierb přes Ledovou pláň

AK 13. Zúčastni se koulovačky

// Kierb přes pláň

Odtušila jsem, kde asi mám od řeky zahnout. Nebo lépe řečeno jsem zkrátka v nějaký moment uhnula do zledovatělé prázdnoty s vědomím, že někde v ní to jezero je. Věděla jsem, že tam bylo. Na tuhle pláň jsem si moc dobře vzpomínala a vlastně mi nebylo moc příjemné, že máme být zrovna tady. Neříkala jsem snad Baghý o tom našem rádoby dobrodrůžu, kdy nás smetla lavina a pak málem i zavalila jeskyně? I když na to asi existoval snadný lék. Nekřičet a nelézt do jeskyní. To jsem mohla dodržet.
I na pláni byla bohátá nadílka sněhu, kterou jsem se prodírala kupředu. Bylo to lehčí, než v horách, takže mi to šlo jedna báseň, nebo mi to tak alespoň připadalo. Když už jsem začínala ztrácet naději, že jsem zvolila správný směr, a dřív dorazím na samotný okraj světa než k jezeru, začal se přede mnou rýsovat tmavší silueta. Alespoň, že Baghý neměla bílý kožíšek, který by ji v tomhle počasí maskoval.
Nedala jsem o svém příchodu vědět, dokud jsem nebyla úplně u ní. "Hej Bags," ozvala jsem se a ať už se na mě otočila nebo ne, mrštila jsem po ní sněhovou koulí. "To byla pěkná zrada, nechat mě tam jen tak a sama si vodplachtit na těch svých kachních křídlech." Nebyla to urážka. Vážně mi připomínaly kachnu. Uválela jsem další kouli, kterou jsem se strefila právě do nich. "A proč zrovna tohle jezero? Jestli ses chtěla vykoupat, znám spoustu lepších míst. Nevim, jestlis vo tom slyšela, ale údajně v tomhle žije strašlivá příšera," pronesla jsem se záměrně dramatickým důrazem a hodila další kouli do třetice všeho dobrého.

AK 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

// Zubatá hora přes Sněžné hory

Nevrle jsem zdolávala nástrahy počasí a musím říct, že šplhat se v tom sněhu nahoru bylo přeci jen snazší, než se v něm dostávat dolů. Když to bylo možné, vzdala jsem chůzi a prostě a doslovně se klouzala, dokud jsem zase nedorazila do bodu, kdy jsem musela zkrátka popojít. Vsadím se, že jsem takhle musela jít strašně dlouho. Jestli na mě tam dole Baghý čekala, musela už jí přimrznout zadnice k ledovci. A popravdě? Dobře jí tak.
Sešla jsem z hor bílá jako Vlčíšek, ale rychle jsem ze sebe všechen sníh, který šel, oklepala. Ještě by si mě s ním opravdu někdo spletl a začal ode mě chtít pod stromeček jelení kopýtka, bažantí stehýnka a kde to ještě. Až mi z toho mráz proběhl po zádech.
Kousek od úpatí hor jsem narazila na říčku a nechala se jí vést od nich pryč. Břehy měla zamrzlé jako asi všechny řeky v téhle době, ale uprostřed stále bojoval proud vody o své právo se hýbat. "Stejný, kámo, stejný," povzdechla jsem si smířeně s říčkou, jako bychom si notovali. Ale dál už jsem s ní nemluvila, nebyla jsem magor. Potřebovala jsem vytušit, kde se od říčky odpojit, abych našla to jezero. A při tom přemýšlení jsem v jednom bodě u ní stála a sledovala, jak si vesele odtéká dál na jih. Tam bychom teď měl jít, ne k nějakému jezeru. Co chce Baghý dělat, koupat se? Při té myšlence jsem natáhla k vodě tlapku a krátce ji do ní vložila. Fakt jenom krátce, než jsem ji zase vytáhla. Vodu nebyla můj živel a studená už vůbec ne. Znovu jsem se oklepala chladem, který projel celým mým tělem. Jestli se Baghý chce koupat, bude se koupat sama.

// Safírové jezero přes Ledovou pláň

Vlků tu začalo přibývat a mně začínalo být poněkud těsno. Nevadilo mi ani to množství jich samotných, ale většina z nich sem chodila s tou svou otravnou festivní náladou, ze které se mi ze zvedal žaludek. Cukrovali kolem Vlčíška, jako by jim za to měl snést modré z nebe. I když tedy, zrovna on asi mohl. Baghý mi naštěstí dala za pravdu a tak jsme se mohli vzdálit. Řekla ale něco o snazší cestě a to jsem nedovedla pochopit. Vlastně jsem čekala něco ve smyslu, že se začne klouzat dolů hlavou napřed. A pak něco o jezeře.
"Co tim myslí, u jezere- he-hej, počkej!" houkla jsem po vlčici, která už se vznesla k nebi, zatímco já k zemi připoutaná na ní zírala, co jí to napadlo. Jo, co jí to napadlo mě tu takhle nechat? Spokojeně si odplachtila pryč a já měla celou tu cestu dolů dřít. To nemohla myslet vážně. Ale myslela. Protože se nevrátila a místo toho zmizel v dálce. Takže mi nezbývalo, než zatnou zuby a ten kopec dolů sjet sama.

// Kierb přes Sněžné hory

AK 23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš

// Gejzíry přes hory

Proč jsme vlastně lezli sem nahoru? Byla to pitomost. Mně teda sníh nevadil, ale taky jsem nebyla na zimu úplně stavěná, byla jsem spíš jižanský typ. Jižanský typ, co by se po břicho brodil ve sněhu, kdyby tu nebyla jedna příhodná vyšlapaná cestička právě tím směrem, kterým nás Baghý vedla. Nejde snad tam, kam si myslim, že deme, problesklo mi hlavou, ale zeptat jsem se nestihla, protože promluvila první. "Myslíš do kraje? Seš ze severu?" ujišťovala jsem se, že myslí přišla obecně, a ne jen na tuhle horu, kam si to letos zamířilo podezřelé množství tlapek.
Několik jich stále kempilo na vrcholku, spolu s entitou, kvůli které sem nejspíš všichni vážili cestu. Vlčíšek se k nám hned hrnul nás přivítat, jak předvídatelné. Ale podle letmého vyslechnutí si jeho rozhovoru s okřídlenou - nesuďte mě, stáli přímo u mě, jestli chtěli soukromí, měli si povídat jinde - jsem pochytila, že věc na jejím krku, která za sebou sem tam nechávala světélka, byla darem právě od něho.
"Máš tu pěkně rušno na to, že furt vypadáš jako pěkný šejdíř," netrápila jsem se tolik s formálnostmi jako Baghý. "Stále skeptik, jak vidím," hodil po mě Vlčíšek pohledem. "Někdo musí bejt," pokrčila jsem ledabyle rameny. "Alespoň si můžeš bejt jistej, že když už ti to věřim i já, moc nevěřících už se asi nenajde." To Vlčíška z nějakého důvodu rozesmálo. Zírala jsem na něj, jako by se pomátl. "Měla jsi tu být minulou zimu, divila by ses," pronesl záhadně. To už se o jeho pozornost ale dožadovalo nějaké vlče a já mu ho mile ráda přenechala. Sněhovej vlk bláznivá.
"Asi bychom měli jít, vypadá to, že tu má dost narváno i bez nás," obrátila jsem se na Baghý a navrhla tak odchod. Dolů. Do tepla, ideálně.