Příspěvky uživatele

Kaya seděla na mohutném balvanu, hlavu sklopenou a koukala... vlastně nikam.
Už nějakou dobu tam takhle nehnutě mlčky rozjímala. Byla naštvaná. Měla zlost na sebe, na všechno. Jak hloupé, jak nebezpečné bylo její počínání. Co si jen myslela, padnout kdoví kde uprostřed lesa, krásně všem a všemu na ráně. Považovala za neskutečné štěstí, když se probudila v celku. Slunce v tu dobu již klesalo k obzoru.
Jedním mohutným pohybem seskočila z kamene s nevrlým zavrčením. Při dopadu prudce tlapou hrábla do spadaného listí pod sebou, které se teď rozletělo všude kolem ní.
Hluboký nádech. Výdech.
Kaya se rozhlédla kolem. Sebekárání bylo pro teď až až. Teď musela pokračovat v cestě. Držet se plánu, jít dál.
Ale kam dál... To byla dobrá otázka. Tmavohnědá vlčice při svém prodírání se vřesovými keři trochu ztratila kurz. Zapadající kruh. To bylo ono. To byl ten směr. Nebylo nač déle váhat, dva páry hnědých tlapek se daly do pohybu a unášely vlčici lesem, dál a dál za zapadajícím sluncem.

// Lužiny

// Vřesoviště

Konečně zase v lese.
Kaya procházela pomalou chůzí přes jakýsi březový háj a vzpamatovávala se z úprku před vřesovými keři. Atmosféra tohoto lesíka jí uklidňovala. Hýčkala. Měkký povrch z mechu jí také přišel vhod. Rozhodně už se neobávala, že se zase přerazí o nějaký nastražený kámen nebo propadlinu. Cesta přes vřesové pole jí jenom připomněla, proč má o tolik radši lesy. Nejspíš bude nejlepší zůstat tady v tomhle.
Během svého dumání vlčici neunikli vyšlapané cestičky v trávě a lesním porostu. Les vypadal hojně obýván všelijakými živočichy. To bylo dobré znamení. Až si trochu odpočine, může si hned něco ulovit. Měla by se teď věnovat nějakým tukových zásobám, když poslední dny viděla jídlo jen mizet za horizontem. Jo, to zní zodpovědně, pomyslela si unaveně a loudavým krokem vstoupila na malou mýtinku, ze které hned svým příchodem vyplašila dva zajíce. Jejich utíkajícím siluetám ale nevěnovala ani mrknutí. Sklonila čumák k měkké zemi a jakmile jí sluneční paprsky prostoupili kožich až na kůži, flákla sebou na trávu a spokojeně vydechla.
Tohle není zodpovědné, připomenula si, ale už v sobě nenašla dost sil, aby to napravila. Víčka jí ztěžkla, oči se zavřely a za pár okamžiků vlčice už nevěděla o světě.

// Severní hvozd

Vlčice stála na okraji lesa. Stála tam už hodnou chvíli a koukala před sebe. Vyhlížela na rozlehlou pláň. Tedy ona to nebyla zrovna pláň, byla to louka. Nebo se to možná ani tak nazvat nedalo?
Kaya nevypadala potěšeně. Spíš si nebyla jistá, jestli tohle není nějaký hloupý vtip. Tohle rozhodně nebyla mýtina, kterou by potřebovala. Malé pichlavé borovičky a kde nebyly ty, tam kam až vlčí oko dohlédlo rostly zbarvené keříky. Kaya tuhle rostlinu znala a rozhodně nešlo o pohodlný, měkoučký porost, ve který doufala. Zavrčela a odhalila při tom zaťaté tesáky. Jako by v jednu chvíli chtěla na keře zaútočit a místo pro svůj odpočinek si vytvořit tady, ať se to těm kytkám líbí nebo ne. Místo toho se však jen rázným krokem vrhla kupředu mezi porost.
Ani tohle nešlo tak docela podle jejího plánu. Brzy se stáhla na místy vytvořené cestičky, ty ale ne vždy měly pokračování, a tak se i tak musela sem tam prodírat mezi keři vlastní silou.
"UVA," vyhrkla Kaya, když se jí v keřích zamotaly tlapy a ještě k tomu zakopla o nějaký kámen schovaný pod hromadou vřesu. Nezabořila při tom sice čumák do země, ovšem do toho neměla zrovna daleko. "A dost!" zavrčela a začala keře mrštně přeskakovat, rychle se začala pohybovat kupředu, ať už jí tahle cesta měla zavést kamkoliv. Bylo to jedno. Jí to bylo jedno. Jen ať už je pryč odsud.
Stupidní kytky.

// Březina

// za devatero horami a devatero řekami

Sluneční paprsky prostupovaly větvemi jehličnanů, projasňovali les a dopadali na zem, mech, drobné skalky, i kožich tmavohnědé vlčice, která se povalovala pod jedním z větších kamenů.
Kaya si odtrhla další kus masa ze své čerstvě ulovené kořisti a spokojeně si dál plnila své prázdné břicho. Zároveň se jí v hlavě zmítaly myšlenky o tomhle lese. Jeho prostředí bylo rozhodně neobvyklé, ale také se v něm neobvykle dobře lovilo, když jste věděli, jak na to. Kaya si rozhodně nemohla stěžovat. Po těch několika deštivých dnech, kdy neměla na lov zrovna štěstí, se konečně mohla přestat hádat s hlasitým brumláním, který její prázdný žaludek ještě před chvilinkou vyluzoval.
Obírala kosti a užívala si klid, ticho a sucho. Když toho víc sníst nemohla, zbytek zahrabala. Tenhle les dle jejího úsudku nevypadal, že by ho někdo obýval, ale proč riskovat.
Je tu klid, pomyslela si, až moc velký klid. Vlka by takový klid uspal. Rozhlédla se kolem, jako by snad spánek byla špatná věc a hbitě vyskočila na jeden z vyvýšených kamenů. Možná to není špatný nápad. Na chvilku si odpočinout... ne, nemůžu. Kdo ví, jak dlouhá cesta je ještě přede mnou, nemůžu mrhat časem. Nebo možná právě proto bych měla...
Zatímco Kaya sváděla vnitřní boj sama se sebou, hřejivé sluneční paprsky tančili na jejím černém hřbetě. Dodávaly vlčici příjemné teplo, ale nebylo ho příliš.
"No a co má být," odpověděla si vlčice nahlas. "Jdu už takovou dobu a stejně mě zpomalil ten zpropadený déšť, z malé pauzy se nezblázním. Snad." Kaya trávila několik posledních dlouhých dní neustále na nohou a pokud to už i ona sama uznávala, odpočinek byl rozhodně na místě. Dnešní překvapivě hřejivé počasí navíc bylo na načerpání sil jako stvořené. Jen ještě najít to správné místo pro pochytání všeho toho blahodárného slunečního tepla.
Vlčice seskočila ze svého vyhlídkového kamene a vydala se dolů po mírně svažitém terénu lesa. Byla přesvědčená, že kousek dál na západ zahlédla ve spleti kopců a lesů nějakou mýtinu. Louku, možná. Třeba by se tam dalo najít nějaké vyhřáté místečko, po kterém její prochladlé tělo mlčky toužilo.

//Vřesoviště