Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Padla noc a nad údolím, lesem, loukou, a celou krajinou se rozprostřela tma. Pozvolna kráčející vlčice bloudila krajinou, všechny smysly nastražené. Ptáte se proč? Protože se začala snášet všude kolem hustá mlha. Pomalu nebylo vidět na krok dopředu. Pařezy, kmeny, kamení a spousta jiných překážek se schovávalo za mléčným závojem tajemna.
"Příšerný počasí," procedila Kaya mezi zuby, jak se snažila odsud dostat co nejrychleji. Pravdou bylo, že neměla nejmenší tušení, kam to teď jde. Přesný směr se v takových podmínkách určit nedal. Prostě běž pořád dál a nakonec musíš někam dojít, přesvědčovala se vlčice o své zvolené taktice. Pozapomněla však do svých výpočtů zařadit i jiné vnější vlivy.
Pravé ucho jí zaškubalo. Podivný rachot se k ní přibližoval velice rychle. "Přeci tady nejsou... Pro vlčí matku, proč dělají takový rámus? Poběží určitě sem!" Problesklo vlčici hlavou. Přeskočila rychle padlí kmen a hbitě zmizela v křoví, o jehož existenci do poslední vteřiny nevěděla. Překvapení. Popravdě sama netušila, jak se jí takový manévr vyvedl.
Přitiskla se k zemi a vyčkávala, zatímco se rachot ozýval blíž a blíž. Po očku vyhlédla, jen velice nenápadně. Právě v ten moment se kolem její skrýše prohnalo srnčí stádo doprovázeno vlčí tlupou čítající asi čtyři jedince. Pravděpodobně lovili. Pochybuji.
Protáhla se ven ze svého úkrytu, jakmile se začal dupot kopyt a řvoucí vlci zase ztrácet v dálce. "Pitomci," pronesla znechuceně, "pathetická zábava, prohánět stáda v takových podmínkách. Počkejte, počkejte, až se někdo přerazí, to bude teprve zábava." Porozhlédla se a vyrazila opět kupředu. Přimhouřila oči, jakoby se snažila prohlédnout přes hustou bílou mlhu co nejdál. Přísahala by, že tu ještě nějaké zvuky slyšela.
Po chvíli to uviděla. Pod kmenem padlého stromu se zmítal a vrtěl drobný nohatý stín. Poplašené srnče si snažilo osvobodit nohu zaklíněnou pod ohromným kusem dřeva.
"Pitomci," protočila Kaya oči ještě jednou nad vzpomínkou na hloupou mlžnou honičku vlků se srnčím stádem. Přistoupila k nebohému mláděti a dlouze na něj shlížela.
Pomoc, prosila černá očka bezbranného tvora.
Pomoc, proběhlo tiše vlčici v hlavě.

// pokračování jindy, snad xD

// řeka Kierb (přes portál)

Magie existují a jsou všude kolem nás. Každý je obdařen magií. Magie způsobuje nevysvětlitelné věci. Magické dýně existují. Promění tě v hromádku kostí nebo ti dají klobouk. Medvědovlci existují a rozdávají kolemjdoucím podezřelé úkoly. Zjevují se, kde se jim zachce, hledají divné předměty a přemisťují ostatní přes kulaté jeskyně... nebo co to je.
Kaleo nebyla jediná, kdo se neustále snažil Kayu přesvědčit o skutečnosti všeho, co se tu dělo. Už i vlčice samotné se snažila přerovnat si myšlenky a ujistit se, že tomu tak nějak začíná věřit. Stále to bylo dost pochybné, ale to nejspíš byla obecná definice magie. Gallirea měla být opravdu magické místo, ale nikdy jí nebylo řečeno, co to přesně znamená. A tak to nejspíš znamenalo, že pokud zůstane, bude na tyhle prapodivné úkazy narážet neustále.
Vstoupila přes kruhovitou díru a záhy se jí tlapky zabořili do písku. Tohle v žádném případě nevypadalo jako místo, které ještě před chvilkou s Kaleo okupovali. Rozhlédla se, aby se zorientovala. Ale ono se dost těžce orientuje někde, kde to všechno na všechny strany vypadá stejně. Písek. Písek. A tamhle? Písek. A teplo. Velké teplo.
Kde to... natočila uši a ohlédla se po Kaleo. Ta se zvědavostí sobě vlastní už objevovala kde co je. Ne, že by toho tu moc k objevování bylo. "Nemyslím, že to jsou ježci," hlesla Kaya a také si přišla prapodivnou rostlinu prohlédnout. Ne tak z blízka, jako písková vlčice. Nestála o popíchaný čenich.
Kaleo se podělila o svůj mistrovský plán a Kaya na ní chvilku zírala, jako by spadla ze stromu. "Pochybuji, že náš osud je do smrti se přehrabovat v písku," řekla ironicky a popošla zase o kousek jinam, jako by se snažila získat lepší výhled, zahlédnout... cokoliv. "Ten medvěd... vlk... říkal něco o dalších vlcích. Nějaké Borůvkové smečce? Měli jsme se tu s nimi setkat." Dál se rozhlížela do všech stran. "Vidíš tu nějaké další vlky? Protože já ne." Obrátila se a přišla blíž ke Kaleo. "Pořád věříš, že si z nás jen nevystřelil?" zeptala se jí vítězoslavně. Grum si mohl být klidně skutečný, ale tady nic neukazovalo na to, že by skutečný byl i ten jeho podezřelý úkol. Takže teď vlastně trčeli neznámo kde, písek kam až oko dohlédlo, a tenhle Grum se jisto jistě náramně bavil někde zpovzdálí, odkud vlčice pozoroval.

Takže Kaleo také o krajině Galirei už někdy slyšela. Její odpověď ale nebyla to, v co Kaya doufala. Říkala, že tu taky není moc dlouho a dostala se sem dost náhodou... navíc ta magie a další naprosto divný jevy by seděly na naprosto magickou a divnou krajinu. Nedopřávalo to její mysli pokoje. Tak je už konečně na místě nebo ne?
Kolem a kolem se stočila řeč na osud. Písková vlčice se ho zrovna chystala popsat, když se před nimi naprosto odnikud zjevil... co to vlastně bylo? Kaya nečekala na vysvětlení a v mžiku byla na nohou a připravena se bránit. Ten tvor ale místo útoku začal mluvit.
A mluvil naprosto z cesty.
"Nenech se vobalamutit, Kal. Nic jako záchrana světa není. Vo co ti opravdu jde, staříku?" zavrčela na stvoření před nimi. Záchrana světa? Vážně? Protočila by oči do nebes, kdyby je byla ochotná spustit jen na vteřinku z tohohle zjevení.
Grum si dál jel svoje a Kaya mu to naprosto nežrala. Proč mluví, jako bychom mu už na něco kývly? "Nemáme na výběr? Osud? Ha ha, dobrej vtip. A co se stane, když neuděláme, co po nás tenhle osud chce? Co uděláš ty? Hm? Pojď, Kaleo, vypadneme odsud, než s-" Jmenovaná vlčice jí ale skočila do řeči a s nepochopitelným nadšením ze sebe vychrlila tunu slov, než se vrhla přímo k tomu divnému kruhu, který se tu místo medvědovlka objevil.
"Kal, počkej, co to-" Než se stihla Kaya vzpamatovat, Kaleo už lezla dovnitř. Tmavohnědá vlčice si hlasitě povzdechla. Před sotva pár chvílemi si odsouhlasili, že budou cestovat společně. To teď pro Kayu znamenalo, že bude muset pískovou vlčici do toho podezřelého útvaru následovat. Nu což, někdo očividně na toho impulsivního dobrodruha musí dávat pozor. Kaya nedůvěřivě přistoupila ke kruhu, zašklebila se na něj, pak pomalu tlapu přiložila... a prošla.

// poušť Ararat

Kaya přikývla. Magie a barva očí byly většinou propojené, ovšem kam až její znalosti sahaly, jí a jejím zlatým očím to nijak nepomáhalo. Kessel, její průvodce světem magie, se nikdy nezmínil o magii, která by se vyznačovala její barvou očí. Ostatně, kdyby to bylo tak jednoduché, určitě už by tu svou znala. I když představa toho, že má díky své magii svou osobní armádu včel, se jí docela zamlouvala. Kessel přeci nemusel vědět všechno a na ní někde může čekat úl plný létajících špendlíků dychtiví pokynů od své chlupaté vládkyně. Vlčici ta představa vyloudila na čenichu úsměv.
"Nemyslím, že by něco jako magie včel existovala," odpověděla, "ale bylo by to fakt hustý." Její myšlenky stále ještě neopouštěly představy, co všechno by s takovou mocí mohla provést.
Vlčice sebou cukla. Mohla od své společnice už očekávat takovou živou reakci, ale přesto se jí nechala zaskočit. Kaleo se zdála být nadšená z možnosti společného putování. A její další slova, ač to Kaya nerada přiznávala, dávaly dost smysl. Možná ta kouzelná dýně nakonec nebyla jen výplod fantazie vyšinutého vlka. Ale stejně...
"Nevím," řekla zamyšleně, "bylo mi řečeno, že ten kouzelný kraj je plný vlků. Já jsem tu kromě tebe po vlcích nenašla ani stopu." Navíc to podle popisu měl být překrásný magický kraj, ale Kaye tenhle kout světa zrovna překrásný nepřipadal. "Gallirea," vyhrkla ze sebe, "tak se to místo jmenuje. Říká ti to něco?" Ohlédla se na Kaleo tázavě. Byla tak zabraná do rozhovoru, že úplně zapomněla na celou ulovenou kachnu, která před ní ležela ještě skoro netknutá.
Vyslechla si Kalein příběh. Nebyla překvapená, že jí nějaký páprda shodil do řeky. V určitých situacích by jistě s tímto jedincem velice sympatizovala. Následná otázka vlčici zastihla nepřipravenou. Opět. Věří na osud? Tentokrát ale Kaya reagovala hned. "Co je to osud?" odpověděla zpět otázkou. Chtěla to vědět. Co má Kaleo na mysli, když říká "osud". Co to vlastně je?

K menší nevoli tmavohnědé vlčice se Kaleo nedala odbýt jen pár slovy a začala se zaobírat společenským tuláckým životem. Jak jí tak Kaya poslouchala, nebyla si jistá, zda o tom skutečně chce Kaleo mluvit, nebo chce prostě jen mluvit.
"Mělas kliku. Já většinou potkávala vlky, co by si radši udělali večeři ze mě, než večeřeli se mnou," pronesla klidně jen tak mimoděk. Její odstup vůči cizím vlkům byl přeci jen odůvodněn léty zkušeností. I když většinou všechny tyhle patálie vznikly jejím náhodným vstupem na něčí teritorium. Nu což, nebyla přeci její chyba, že necítila značení, když se o něj nikdy nikdo pořádně nestaral!
Kaleo zmínila, že ani jejím toulkám se nepříjemnosti nevyhnuly přímo obloukem. Kaya se na ní ohlédla zrovna v čas, aby zachytila tu jasnou jiskřičku v jejích očích. Bylo jí jasné, že o tom zážitku chce mluvit. Než ji stačila pobídnout k vyprávění, přiměla ji Kaleo svou otázku zavzpomínat na smečku. Na tu jednu jedinou, které kdy byla součástí. A také důvody, proč opustila její rodinný kruh. "Jsem tulák," odsekla prudce, až nepřátelsky. Smečka není místo pro ní. Ne. Ona je tulák. Tulácký život byl ten, který pro ni byl vybrán. Tulácký život je pro ni správný. Je to jediná cesta, kterou může jít. Jediný přijatelný způsob života.
Její společnice se z toho šoku po vlnobití zase začínala dostávat do normálu. Poznala to, protože už zase z ní padalo jedno slovo za druhým. Protočila pobaveně oči. A už zase jsme u čarovných kloboučků a děsivých dýní, blesklo jí hlavou. Popadla kachnu a našla si pohodlné místečko, kde si i s úlovkem lehla a chystala se do hodování. "Takže jsi v magii teprve nováček?" zeptala se, zatímco vyškubávala peří. Nebudeme si nic nalhávat, kompliment ohledně její taktiky jí rozhodně pošimral ego. "Jo, no, tak trochu mě to živí," zavtipkovala, i když to byla pravda pravdoucí.
Konečně se zbavila peří a mohla se pustit do měkoučkého masíčka, které se pod ním ukrývalo. "Ne. Teda jo." Sousto dožvýkala, než mohla Kaleo smysluplně odpovědět. "Kess-teda jeden můj přítel tvrdí, že magií jsou obdarování všichni vlci. Takže... takže asi nějakou mám," odmlčela se. Chce o tom mluvit? Nemít magii může být nevýhoda. Chce se o své slabině dělit s cizími vlky? Přeměřila si Kaleo pohledem. Jak by tahle vlčice mohla takové informace zneužít? Kaya se rozhodla jí důvěřovat. "Ale nevím, jakou. Proto jsem teď tady. Hledám krajinu, která má údajně být plná vlků s úžasnými schopnostmi a magiemi. A někdo z nich by mi tak snad mohl pomoc s objevením té mojí." Zadívala se do země. Zdálo se, že vážně přemýšlí. "Možná..." Pauza. "Říkala si, že jsi se sem dostala, kvůli nějakýmu vometákovi. Ale nemusíš tu zůstat. Přeci jen, tohle místo je... eh..." ohrnula nos, neschopna užívat v téhle společnosti hrubšího výrazu. "Prostě, nechceš se ke mě přidat? Třeba bychom tam našli někoho, kdo by pomohl v magii i tobě."

Pozorně pohlédla na Kaleo, která se jala nesouhlasit s jejím tvrzením o osamělém životě. Kayu hlavně překvapilo, jak výrazné emoce to u vlčice vyvolalo, pokud mohla podle jejích slov soudit.
"Jo, společnost je... fajn. Ale žít na vlastní tlapu je... je prostě jistota," snažila se jí Kaya svůj pohled na věc objasnit, aniž by se musela pouštět do zdlouhavého vysvětlování. Namísto odpovědi na druhou otázku se tiše zazubila. I moje společnost je lepší, než samota, znělo jí pobaveně v hlavě. Slova Kaleo mohla mít velice ironický význam, který si Kaya rychle uvědomila, ale byla si jistá, že to tahle vlčice mínila jen v tom nejlepším slova smyslu. Jízlivost a sarkasmus pravděpodobně nepatřili do jejího slovníku.
Jakmile vlčice s plánem souhlasila, Kaya přikývla a začala se plazit při zemi ke své pozici za pařezem. Byla to jen chvilka a akce mohla začít. Kaya se přikrčila a přešlápla na místě, aby se připravila k rychlému výpadu ze zálohy. Pokývla směrem ke Kaleo na znamení, že lov může začít. Ta vyrazila do vody jako střela, takové nadšení z namáčení Kaya nechápala. Ale alespoň to nemusela být ona. Sledovala svojí společnici v akci a už už to vypadalo, že jím večeře uletí... když se na řece vytvořily naprosto nepřirozeně plynoucí vlny, která ptákům v úniku zabránily.
Kaye se zablýsklo v očích. To jsem si mohla myslet. Najednou jí bylo jasné, proč byla Kaleo do všech těch věcí kolem vody tolik hr. Ale teď nebyl čas na rozptylování. Voda vyplavila kachny na břeh a Kaya dokončila svou část lovu, když se po nich vrhla a prokousla jim krky.
Celá akce byla o dost snazší, než si původně představovala, ale nestěžovala si. Pobrala úlovek a přistoupila blíž ke své společnici. Ne moc blízko, Kaleo totiž zrovna svým otřepáváním metala vodu ze svého kožichu všude kolem. Kaya položila kachny na zem, aby mohla mluvit.
"Hej Kal, všechno v pohodě?" otázala se, protože béžová vlčice vypadala podivně vyvedená z míry. "Jinak, dobrá práce s tou vodou. I když nějaký varování předem o divokém vlnobití by bylo fajn," odmlčela se důrazně. "Pro příště," mrkla na Kaleo a otočila se k úlovku. "A teď pojďme jíst, než nám nějaká zbloudila vlna ty kachny zase smete do řeky," prohodila z legrace netušíc, že Kaleo nejspíš o svém spojení s divokou vodou neměla ani ponětí.

Tahle béžová vlčice, Kaleo, jak se později představila, byla jako kolovrátek. Bylo jedno, co jste řekli. Dokázala se toho chytit a mluvit a mluvit a mluvit. Překvapivě z toho Kayu ještě nebolela hlava.
Kaleo vypadala, že to s těmi klobouky a kostlivci myslí vážně. Nechtěla si z Kayi utahovat a dělat z ní blázny. Jen opravdu hodně silně věřila vlastnímu příběhu. A očividně si moc přála, aby tomu i tmavohnědá vlčice věřila. Nebo alespoň trochu rozuměla. Jenže Kaya nemohla. Nedávalo to smysl. Ale přinejmenším se rozhodla, že už s tím vlčici trápit nebude. Ať si věří tomu svému strašidelnému dobrodružství. Patrně jí to dělalo radost.
"Kaya," odvětila vlčice a pro jednou se nezamýšlela, zda tuto informaci vlčici sdělit. "Jsem zvyklá. Na samotu si vlk... prostě zvykne." Nebyla to pravda. Na samotu si vlk nezvykne. Ale někdy zkrátka nemá na výběr. A i když by to Kaya nahlas nepřiznala, teď byla ráda, že na výběr měla a mohla chvíli poslouchat i jiný, než svůj vlastní hlas.
Pousmála se. Jasně, že byla Kaya super. Byly tu snad někdy nějaké pochyby? Na to se při plížení neubránila protočení očí. Voda nebyla super. Ale z nějakého důvodu z ní byla Kaleo úplně nadšená. Ještě, že tak. Její lovecký plán tak bude dokonalý.
Přikývla. "Skvělý. Uděláme to takhle, vidíš tamhle ten pařez?" naznačila čumákem směr k mohutnému pařezu, který čněl ze země několik vlčích skoků od nich. "Schovám se za něj. Až budu na místě, vyběhneš po těch kachnách a pokusíš se je nahnat na mě. Až budou dost blízko, vyskočím proti nim a každá jednu čapneme dřív, než stihnou uletět. Všechno jasné?" šeptla směrem ke své spolulovkyni a oči nespouštěla z jejich kořisti.

Teď pro změnu tmavohnědá vlčice nemrkala vůbec. Jen nejistě zírala na vlčici před sebou, jak vykládala své zážitky s dýněmi a klobouky a kostmi a vším. Kaya si uprostřed její řeči uvědomila, že zírá i s otevřenou tlamou. Zavřela ji.
"Počkej, počkej, počkej." Už toho bylo na ní moc. "Podívej, zní to fakt, no, neuvěřitelně. Jakože fakt. Neuvěřitelně. Není to uvěřitelný. Houba na hlavě? Fajn, tak jo. Ale běhat za KOSTLIVCI VLKŮ?! Promiň, kdo z nás si tu z koho střílí?" Tázavě pohlédla na vlčici. Asi ji špatně odhadla. Ona nebyla blázen. Snažila se jen udělat blázna z ní. A Kaya se zuby drápy snažila nedat najevo, jak moc se jí to dařilo. Na chvíli, opravdu jen na malinkou chviličku, jí to znělo uvěřitelně. "A žádnou Sindyu jsem nepotkala. Vlastně..." zase zaváhala. Chce jí to říkat? "Vlastně jsi po dost dlouhé době první vlk, na kterého jsem narazila." Mám já to ale štěstí.
Na krátko se odmlčela a hned chtěla pokračovat, aby získala informaci, pro kterou se s touhle vyšinutou vlčicí vůbec dala do řeči, když se řeč stočila k lovu. Měla hlad? Ano. Měla chuť se hnát do vody za... čímkoliv? Ne. Ale taky by přeci nelovila sama. Tohle byla určitě pozvánka na společný lov. Alespoň tím si byla Kaya naprosto jistá.
"Hádám, že to je jediná skutečně vykrmená zvěř tady?" prohodila skoro až s úšklebkem. Skoro. A s povzdechem. "Tak jo, ale do vody pro něj skáčeš ty," dodala už přátelštěji. Samozřejmě, že nebudou ty ptáky nahánět v proudu řeky, ale co kdyby...
"Pojď," pobídla vlčici a rázovala si to trochu dál od místa, kde se setkali. Jejich hlasité vybavování rozhodně žádnou kořist nepřiláká. Za krátko zpomalila, rozhlédla se a přikrčila se k zemi kousek od břehu řeky. "Šššš." Vodní ptáci měli jednu výhodu. Byli hrozně hloupí, takže stačilo chvilku dělat, že neexistujete, a hned jste zjistili, jestli se k vám nějací blíží. Kaya pozorně nastražila uši a očima nepřetržitě skenovala okolí...

Kaya zaraženě zamrkala. Vlčice před ní sotva stihla říct jedno slovo a už to jí naprosto vyvedlo z míry.
"Ahoj?" reagovala na její pozdrav, i když ten její zněl spíš jako otázka. Ona to dost možná otázka i byla. Jelikož z ní i těch pár hlásek lezlo dost pomalu, nestihla k tomu dodat nic víc před tím, než se vlčice znovu rozpovídala. A zatím, co mluvila, udělala Kaya pár kroků jejím směre, jen aby si ji trochu lépe prohlédla. Na její vkus totiž tohle chlupaté stvoření jednalo až příliš... přátelsky. Bezstarostně. Kaya z ní necítila nebezpečí, ale nezdálo se jí, jak klidně druhá vlčice zapředla rozhovor.
Nebojí se, napadlo jí a po zádech jí přejel mráz, až se jí zježilo pár chlupů. Osvěžit se k vodě? Ne, děkuji, tahle vlčice už měla vody a mokra za posledních pár dní až až. Její neznámá společnice dál pokračovala o počasí. A... o dýních?
"Ehh... dýně... jasně," hlesla Kaya nejistě a očima si přeměřila vlčici od tlapek k hlavě. Najednou to všechno začínalo dávat smysl. Tohle zvíře před ní se prostě jenom naprosto pomátlo. Proto neprojevuje naprosto žádný pud sebezáchovy. A navíc vypadala, že chvilku nemluvit jí dělalo nemalé potíže. Ale proč to nevyužít.
"Takže dýně, hm?" začala znovu, o dost sebejistěji. "Dík za radu, budu... si dávat bacha." Špatně jí to šlo přes jazyk, pořád to znělo hloupě, i když to říkala ona sama. "Víš toho hodně? Myslím o tomhle místě. Vypadáš místní." Vážně se snažila, aby to neznělo urážlivě. Opravdu. "Možná bys mohla mít nazbyt nějakou další radu pro procházejícího kolemjdoucího? Pro mě. Myslím pro mě," dodala rychle, neboť si vskutku nebyla jistá, nakolik je tahle vlčice chápavá. Už už se nadechovala, že jí o jednu přímou radu požádá, když zase tlamu sklapla. Možná by se jí přeci jen o tam záhadném kraji, který hledá, neměla zmiňovat.

// Lužiny (přes Zarostlý les)

Z močálovitého háje vpadla jako do jiného světa. Les, jehož přechod trval snad věčnost, nebyl jako nic, co kdy dřív ve svém životě viděla. Byl velice tmavý, ale suchý, takže se Kaya rozhodla si pro jednou nestěžovat. Přesto při jeho přecházení nezaznamenala přítomnost mnoha živočichů, kteří by byli ochotní se nechat ulovit k večerní svačině.
"Jestli to takhle bude pokračovat dál, můžu to rovnou otočit a vrátit se do hor," hlesla si pro sebe vlčice, ale kroky ji stále vedly kupředu. Nastražila uši. Ne, nemýlila se. Určitě se blížila k řece. Nebyla si jistá, jestli jí to těší nebo ne. Sotva jí uschly tlapy a už zase voda. Vlci ale nebyli jediný, kdo čas od času musel vodu vyhledat. Pokud chtěla něco konečně ulovit, možná byla tahle řeka její nejlepší šance. Nelíbí se mi, jak moc tohle dává smysl.
Dlouho její cesta lemovala říční koryto. Následovala proud vody a cestou zbystřila uhánějící stádo vysoké. Jasný, jen zdrhejte. Protože jeden malý vlk je pro vás taaaak nebezpečný. Hloupá stádní zvěř. Protočila oči a nezastavovala. Jenomže stejně jako ona se u řeky nezastavilo ani nic jiného. Už nebyla překvapená. Štrádovala si to zkrátka dál. Jednou to vyjít musí. Jednou na něco narazit musí.
A skutečně na něco narazila. Nebo spíše na někoho.
Kaya se zastavila v půli kroku, když před sebou zahlédla siluetu. Nebyl to zajíc ani liška. Bylo to něco většího, co Kayu taky o něco víc znepokojovalo. Vlk... tady... Kaya stála na místě jako přirostlá a v hlavě si v rychlosti rekapitulovala svou cestu kolem řeky. Nic nenaznačovalo, že by snad vpadla na nějaké osobní území. Stála rovně, vzpřímeně, ani se nehnula. Neměla v plánu útočit, pokud to nebude nutné, ale rozhodně nemínila vypadat jako snadný cíl. I když vlk před ní - vlčice, došlo jí rychle - nevypadal zrovna nebezpečně.
Bylo to již dlouho, co se Kaya setkala s nějakým jiným vlkem tváří v tvář. Co dělat... Nepozorovaně zmizet nepřicházelo v úvahu, vlčice už o ní věděla. Tak bezva, tohle bude zajímavý.

// Březina

"Běž za zapadajícím kruhem, Kayo. Je tam super místo, Kayo. Spousta jídla, klid a ta krajina Kayo, ta krajina," žbrblala si vlčice pod čenichem sarkasticky, zatímco se prodírala tímhle bahništěm. Zem jí pod tlapami šplouchala a čvachtala a ona byla promáčená až na břicho. "Staří vlci a ta jejich pomatená mysl. Bylo by fajn zmínit že ta čupr krajina za tu příšernou cestu nestojí. Že já se nechala ukecat," pokračovala dál ve svých průpovídkách, jako by jí to snad v této situaci mohlo pomoc.
Nesnažila se jít nijak tiše. Proč taky. Tady se něčeho takového docílit nedalo. Sice měla pocit, že všechno živé široko daleko ví o její přítomnosti, na druhou stranu ani jí by v takových podmínkách neuniklo, kdyby se k ní něco snažilo přiblížit.
V tuhle chvíli se zdálo její prodírání se loukou plnou vřesu jako procházka vrbovým hájem. A co hůř, tady se ani nic ulovit nedalo. A pitím téhle vody vyčvachtané z promáčené půdy si také nebyla zrovna jistá. Utichly její úštěpačné poznámky a Kaya už jen v duchu doufala, že každou chvílí bude mít pod nohama opět pevnou, suchou zem.

// řeka Kierb (přes Zarostlý les)

Kaya seděla na mohutném balvanu, hlavu sklopenou a koukala... vlastně nikam.
Už nějakou dobu tam takhle nehnutě mlčky rozjímala. Byla naštvaná. Měla zlost na sebe, na všechno. Jak hloupé, jak nebezpečné bylo její počínání. Co si jen myslela, padnout kdoví kde uprostřed lesa, krásně všem a všemu na ráně. Považovala za neskutečné štěstí, když se probudila v celku. Slunce v tu dobu již klesalo k obzoru.
Jedním mohutným pohybem seskočila z kamene s nevrlým zavrčením. Při dopadu prudce tlapou hrábla do spadaného listí pod sebou, které se teď rozletělo všude kolem ní.
Hluboký nádech. Výdech.
Kaya se rozhlédla kolem. Sebekárání bylo pro teď až až. Teď musela pokračovat v cestě. Držet se plánu, jít dál.
Ale kam dál... To byla dobrá otázka. Tmavohnědá vlčice při svém prodírání se vřesovými keři trochu ztratila kurz. Zapadající kruh. To bylo ono. To byl ten směr. Nebylo nač déle váhat, dva páry hnědých tlapek se daly do pohybu a unášely vlčici lesem, dál a dál za zapadajícím sluncem.

// Lužiny

// Vřesoviště

Konečně zase v lese.
Kaya procházela pomalou chůzí přes jakýsi březový háj a vzpamatovávala se z úprku před vřesovými keři. Atmosféra tohoto lesíka jí uklidňovala. Hýčkala. Měkký povrch z mechu jí také přišel vhod. Rozhodně už se neobávala, že se zase přerazí o nějaký nastražený kámen nebo propadlinu. Cesta přes vřesové pole jí jenom připomněla, proč má o tolik radši lesy. Nejspíš bude nejlepší zůstat tady v tomhle.
Během svého dumání vlčici neunikli vyšlapané cestičky v trávě a lesním porostu. Les vypadal hojně obýván všelijakými živočichy. To bylo dobré znamení. Až si trochu odpočine, může si hned něco ulovit. Měla by se teď věnovat nějakým tukových zásobám, když poslední dny viděla jídlo jen mizet za horizontem. Jo, to zní zodpovědně, pomyslela si unaveně a loudavým krokem vstoupila na malou mýtinku, ze které hned svým příchodem vyplašila dva zajíce. Jejich utíkajícím siluetám ale nevěnovala ani mrknutí. Sklonila čumák k měkké zemi a jakmile jí sluneční paprsky prostoupili kožich až na kůži, flákla sebou na trávu a spokojeně vydechla.
Tohle není zodpovědné, připomenula si, ale už v sobě nenašla dost sil, aby to napravila. Víčka jí ztěžkla, oči se zavřely a za pár okamžiků vlčice už nevěděla o světě.

// Severní hvozd

Vlčice stála na okraji lesa. Stála tam už hodnou chvíli a koukala před sebe. Vyhlížela na rozlehlou pláň. Tedy ona to nebyla zrovna pláň, byla to louka. Nebo se to možná ani tak nazvat nedalo?
Kaya nevypadala potěšeně. Spíš si nebyla jistá, jestli tohle není nějaký hloupý vtip. Tohle rozhodně nebyla mýtina, kterou by potřebovala. Malé pichlavé borovičky a kde nebyly ty, tam kam až vlčí oko dohlédlo rostly zbarvené keříky. Kaya tuhle rostlinu znala a rozhodně nešlo o pohodlný, měkoučký porost, ve který doufala. Zavrčela a odhalila při tom zaťaté tesáky. Jako by v jednu chvíli chtěla na keře zaútočit a místo pro svůj odpočinek si vytvořit tady, ať se to těm kytkám líbí nebo ne. Místo toho se však jen rázným krokem vrhla kupředu mezi porost.
Ani tohle nešlo tak docela podle jejího plánu. Brzy se stáhla na místy vytvořené cestičky, ty ale ne vždy měly pokračování, a tak se i tak musela sem tam prodírat mezi keři vlastní silou.
"UVA," vyhrkla Kaya, když se jí v keřích zamotaly tlapy a ještě k tomu zakopla o nějaký kámen schovaný pod hromadou vřesu. Nezabořila při tom sice čumák do země, ovšem do toho neměla zrovna daleko. "A dost!" zavrčela a začala keře mrštně přeskakovat, rychle se začala pohybovat kupředu, ať už jí tahle cesta měla zavést kamkoliv. Bylo to jedno. Jí to bylo jedno. Jen ať už je pryč odsud.
Stupidní kytky.

// Březina

// za devatero horami a devatero řekami

Sluneční paprsky prostupovaly větvemi jehličnanů, projasňovali les a dopadali na zem, mech, drobné skalky, i kožich tmavohnědé vlčice, která se povalovala pod jedním z větších kamenů.
Kaya si odtrhla další kus masa ze své čerstvě ulovené kořisti a spokojeně si dál plnila své prázdné břicho. Zároveň se jí v hlavě zmítaly myšlenky o tomhle lese. Jeho prostředí bylo rozhodně neobvyklé, ale také se v něm neobvykle dobře lovilo, když jste věděli, jak na to. Kaya si rozhodně nemohla stěžovat. Po těch několika deštivých dnech, kdy neměla na lov zrovna štěstí, se konečně mohla přestat hádat s hlasitým brumláním, který její prázdný žaludek ještě před chvilinkou vyluzoval.
Obírala kosti a užívala si klid, ticho a sucho. Když toho víc sníst nemohla, zbytek zahrabala. Tenhle les dle jejího úsudku nevypadal, že by ho někdo obýval, ale proč riskovat.
Je tu klid, pomyslela si, až moc velký klid. Vlka by takový klid uspal. Rozhlédla se kolem, jako by snad spánek byla špatná věc a hbitě vyskočila na jeden z vyvýšených kamenů. Možná to není špatný nápad. Na chvilku si odpočinout... ne, nemůžu. Kdo ví, jak dlouhá cesta je ještě přede mnou, nemůžu mrhat časem. Nebo možná právě proto bych měla...
Zatímco Kaya sváděla vnitřní boj sama se sebou, hřejivé sluneční paprsky tančili na jejím černém hřbetě. Dodávaly vlčici příjemné teplo, ale nebylo ho příliš.
"No a co má být," odpověděla si vlčice nahlas. "Jdu už takovou dobu a stejně mě zpomalil ten zpropadený déšť, z malé pauzy se nezblázním. Snad." Kaya trávila několik posledních dlouhých dní neustále na nohou a pokud to už i ona sama uznávala, odpočinek byl rozhodně na místě. Dnešní překvapivě hřejivé počasí navíc bylo na načerpání sil jako stvořené. Jen ještě najít to správné místo pro pochytání všeho toho blahodárného slunečního tepla.
Vlčice seskočila ze svého vyhlídkového kamene a vydala se dolů po mírně svažitém terénu lesa. Byla přesvědčená, že kousek dál na západ zahlédla ve spleti kopců a lesů nějakou mýtinu. Louku, možná. Třeba by se tam dalo najít nějaké vyhřáté místečko, po kterém její prochladlé tělo mlčky toužilo.

//Vřesoviště