Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyl to písek. Byl živý. Až moc.
Uvolnila jsem stisk a uhnula se právě v tu správnou chvíli, kdy mi těsně vedle krku scvakly jeho tesáky. Z toho tichého zvuky mi vskutku přeběhl mráz po zádech a zatuhla krev v žilách. Nepříjemný to pocit, když váš život záležel na rozdílu vteřin. Nechtěla jsem ale své emoce dát najevo, tenhle pytel blech rozhodně nemusí vidět, jak velkou roli v tomhle vlastně hrála náhoda.
"Fju, krapet pomalej, ne?" zasmála jsem se a možná jsem měla trochu přemýšlet, jestli bylo na místě někoho z těch tří vůbec ještě víc provokovat. Ale bez toho by to byla prostě nuda. Odskočila jsem o něj o dvě až tři zaječí délky a chvíli jsme si tak hezky nenávistně zírali do očí. Čekala jsem, jestli zaútočí. Šklebila jsem se, vybízela ho k tomu. Pod vládou vzteku bývají vlci totiž strašně neohrabaní a neopatrní. Viděla jsem to na něm. Chtěl mi to splatit. Ale teď, jak se zdálo, toho měl mít na kontě ještě o něco víc.
Nel ho rafla do zadní nohy. Zatím jsem tuhle bílou vlčici viděla, jak se ohání samou magií, takže pro mě bylo příjemným překvapením, že má kuráž i na trochu toho přímého kontaktu. Po očku jsem mrkla na černého vlka, kterého si původně vzala do parády a který se teď svíjel na zemi, jako by snědl týden mrtvého zajíce vypečeného na letním slunci.
Tedy teď to bylo dva na jednoho. Neměla jsem ráda nevyrovnané boje, ale teď jsem si rozhodně neplánovala stěžovat. Kývla jsem, jako bych přesně věděla, co má vlčice za lubem a společně jsme tentokrát bílého vlka srazili k zemi. "Jen připomínám, my chtěli tohle vyřešit po dobrém," zavrčela jsem a předními tlapami se postavila na něj. Ono zvedat se s pokousanýma nohama nebyla hračka a s extra váhou navíc už si snad na nějaké další vzdorování nechá zajít chuť.
Ohlédla jsem se na stále se svíjejícího vlka a na Nel. Co mu vlastně udělala? Je to trvalé? Pohledem jsem zabloudila i za černobílou vlčicí a tím posledním vlkem. Zajímavé na tom bylo, že ani jeden už neměl disk na krku. "Hej votrapo, tvoji kámoši jsou už tak trochu mimo hru. Vážně chceš furt hrát?!" vyštěkla jsem jejich směrem na toho posledního z vlků. Určitě by si měl nejdřív spočítat dvě a dvě, než se rozhodně dál rvát. Kývla jsem na Nel. Pokud ten vlk udělá něco hloupého, musíme být připravené zakročit. Bránit sebe a bránit disk. Wizku na to nemusí být sama.

Zavrčela jsem. Že jsme ho nepochopili? Vypadá to, že tady černoušek byl pěkně mimo. My, nebo alespoň já jsem měla v celé téhle situaci naprosto jasno. Chystala jsem se prohodit další kousavou poznámku, poněvadž mě ti vlci už začínali svými řečmi lézt krkem, ale zmínka o Grumově hlavě mě z nějakého důvodu přinutila držet ještě chvíli jazyk za zuby. Kch, blbost. Chce nás rozhodit, znejistit. Jak by taky mohl... to by tihle nemohli vědět. Nebo mohli? Ale jak? Museli by být za námi... a předehnat nás? Co jsou vůbec zač? Začala jsem přemítat hlouběji nad tím, co ukecaný vlk vlastně povídal. Jaký posmrtný život? Co byli vůbec zač?
Neměla jsem na přemýšlení moc času a vůbec mi nevadilo, když mě náhlý pohyb vedle mě přivedl zpět do přítomnosti. Wizku se bez dalšího okecávání vrhla jako dravá šelma vpřed. Zarazilo mě to, ale pochopení na sebe nenechalo dlouho čekat. Ten disk, pomyslela jsem si a nepatrně se ušklíbla. Vypadalo to, že tentokrát bylo šílenství na naší straně. Zajímalo mě, zda-li ta vzteklost z disku dodává i nějakou super sílu, že by mohla mít Wizku pěkně navrch. Nepárala se s tím a za svůj cíl si přímo vybrala vlka s diskem. Bylo to početně vyrovnané a tak jsme se já a Nel mohly postarat o ty dva zbývající, aby nepřekáželi. Upřímně, úplně mě z toho adrenalinu svrběly tlapy.
Ohlédla jsem se po sněhobílé vlčici zrovna v momentě, kdy mi posunky rychle naznačila, že černý vlk je její a na mě zbyl ten bílý. Můj čas nadešel.
Vyrazila jsem proti bílému vlkovi a vzepjala se, jako bych na něj chtěla skočit a povalit ho. Nebyla jsem ale blbá, svojí vahou bych s ním ani nehnula. Na poslední chvíli jsem se tak místo vyšvihnutí sehnula a rafla vlka do nohy. Ať to není písek, ať to není písek, ať to není písek...

Hodně zradu všem, a ať vyhraje ten nejmissákovatější!

MISSÁK
Blueberry - protože všichni chceme vidět ten jeho taneček
Newlin - protože je to stále ňuníkatej popleta

MISSKA
Illenia - svérázně soupeří hlavou (ale vzhledem by si taky neublížila)
Maple - nejchlupatější a nejhezčí zadek kožich celé Gallirei

MISSČE
Nym - protože s tak barvitými přezdívkami bude skutečně tu pomoc při námluvách potřebovat
Gavriil - pojďme se všichni učit mluvit jako ruská chlupatá koule!

Nel jsem na její otázku neodpověděla, ale byla jsem ráda, že ani jí se ta myšlenka s hledáním disku pod vodou nelíbila. A když se něco takového nezamlouvá někomu, s kým je voda doslova magicky propojená, co jsem teprve měla dělat já.
Naše trio postávalo nějakou dobu v tichosti na břehu a byla jsem si jistá, že každý z nás vymýšlí, jak se dostat pro naší kořist. Tedy, doufala jsem, že tohle vymýšlí ty dvě. Já přemýšlela, jak se z téhle části efektivně vyvlíknout. Nakonec však moje promyšlené výmluvy nebyly zapotřebí, neboť se z ničeho nic před námi vynořilo řešení našeho problému - alespoň toho podvodního.
Tenhle vlk a jeho kumpáni vypadali dost sebevědomě. Jenže to já jsem byla taky. Znamenali tihle tři očividně ne zrovna přátelští vlci další potíže? Jistě. Ale každý den, kdy se budu muset rvát s bandou vlků namísto potápění, byl automaticky den úspěšný.
"Koukám, že na starý neschopný blázny máme stejnej názor," ušklíbla jsem se, při čemž jsem naprosto úmyslně odhalila tesáky. Zpevnila jsem svůj postoj a zadívala se vlkovi přímo do očí. Nebyl jediný, kdo tu uměl vést hloupé sebevědomé kecy. Chystala jsem se mu zdělit své myšlenky z blízka, když vedle mě Nel prohlásila, že chceme vyjednávat po dobrém. Rychle jsem po ní mihla pohledem a zase zpátky na vlky. V duchu jsem zavrčela. To jako fakt?! Co chce řešit po dobrém?! Co jako čeká?! Že nám tady milostivě tihle prašivci dají ten disk a ještě nás zavedou za zbytkem skupiny? Pozorovala jsem je a dost možná jsem už nevrčela jen v duchu. Běž po nich! Co ti brání? Z takových rvaček ses už dostala tolikrát, tak co je za problém? nabádal mě můj vnitřní hlas k akci. O co jde? O všechno.
Možná jsem měla z dřívějška s takovými srážkami zkušenost, ale teď to bylo jiné. Teď nešlo jenom o mě, byla by to rvačka o osud světa. Navíc jsem tu nebyla sama. Wizku a Nel. Bojovali by? Jak dobře? A kdyby se něco stalo? Až bych se vrátila ke zbytku skupiny, jak bych to vysvětlovala? Kaleo jsem znala krátce, ale taky bych nebyla ráda, kdyby se druhá skupina vrátila bez ní. Co teprve, když se vrátím já bez člena smečky. Bez dvou! Nebyla jsem sto čelit hněvu truchlící smečky. Ani té představě.
"Fajn, takže po dobrym," vydechla jsem. "Po dobrym vám říkám navalte ten disk a vypadněte." Dobrá, vyjednávání možná nebyla momentálně moje silná stránka.

// poušť Ararat (přes portál)

Proskočila jsem skrz a na chvíli se ani nezabývala tím, kde jsme se nově ocitli. Podrážděně jsem párkrát přešlápla na místě a koukala se do země. Nebo spíš do prázdna. Mumlala jsem si naštvaně něco pro sebe, bohatě prokládané ostrými výrazy, a ač to tak nevypadalo, snažila jsem se uklidnit. Vzpamatovat se z tohoto nepříjemného zvratu, o který se nikdo z nás nežádal.
Skutečně mě probral až teplejší vánek, který se mi prohnal kožichem. Vytrhl mě z mých myšlenek. Ten vítr jako by byl cítit po magii. A ještě aby ne. Když jste uprostřed zasněžené krajiny, tak teplý vítr nebude nic zrovna moc přirozeného. Očima jsem se instinktivně jala vyhledat původce toho jevu. Podle výrazu to nepochybně byla ta bílá vlčice. Nel? Nel.
"Um, díky," hlesla jsem jejím směrem už o dost klidnějším hlasem. Až teď jsem pořádně začala vnímat své okolí. "Kde to jsme?" ptala jsem se spíš sama sebe, ale rozhodně by mi nevadilo, kdyby některá z mých společnic znala odpověď.
Zachvěla jsem se. Ten teplotní skok z pouště do zimy způsobil, že chlad tady byl pocitově určitě ještě větší, než ve skutečnosti. Mnohem víc mě ale znepokojovala ta ohromná vodní plocha, co se rozkládala před námi. A víte co? Nakonec poušť nebyla tak špatná.
Nel mezi tím uhodila šištičku na hlavičku. Pohlédla jsem na svou část disku a pak na tu, kterou nesla černobílá vlčice. Pokud jsem se nepřeslechla, Nel ji oslovila jako Wizku. Teď už to jen znovu nezapomenout...
"Měl by jim pomoc. Musí," snažila jsem se sama sebe přesvědčit, "nakonec to byl jeho geniální nápad, tak ať si to kouká vošéfovat." Zase ve mě začala vřít krev. Rozdělení, a ještě k tomu bez pomoci disku? Tohle nemohlo dopadnout jinak, než zle.
Nevím jak to bylo možné, ale jako bych se na svůj hněv nedokázala plně soustředit. Neměla jsem na to čas, ale ne z vlastního rozhodnutí. Nějaká vnitřní pohnutka mi stále odlákávala myšlenky k vodě. Doslova. Co to bylo na té ohromně děsivé, nepříjemně mokré ploše, co mě teď tak najednou nutilo na ni nepřestat myslet? Aniž bych si to uvědomila, pomalými kroky jsem došla až na samotný kraj břehu. Až když jsem uviděla svůj odraz s diskem na hladině, došlo mi to.
Svižně jsem od kraje zase odcouvala, jak mi projel mráz po zádech, protože tahle nová myšlenka se mi ani v nejmenším nezamlouvala. "Pokud jde o nás," krátce jsem se odmlčela ve snaze nedat na sobě své znepokojení znát, "naše cesta asi... asi vím, kde máme my hledat dál." Ani se mi to nechtělo říkat. Tázavě jsem se ohlédla na Wizku a mlčky vyčkávala, jestli mou domněnku potvrdí. Ale proč, proč to muselo být zrovna ve vodě?

Abychom si ujasnili situaci. Po té, ano až po té, co jsme se vypořádali s tím hrozivým písečným monstrem, se konečně uráčil zjevit náš... já vlastně ani netušila, jak ho nazvat. Průvodce? Kouzelník? Ten, co všechno sleduje zpovzdálí a baví se naším utrpením? Měla jsem toho tak akorát dost, bylo na čase tuhle přiblblou šarádu ukončit. Prudce jsem se otočila směrem na Gruma a...
Neřekla jsem ani slovo.
Grum vypadal příšerně. Nebo alespoň nevypadal, jako by si po celou dobu našeho trápení užíval. Než jsem se z toho pohledu vzpamatovala, zahlédla jsem, jak ke mně už letí kousek disku. Přesto, že se mi naprosto bezbolestně uvelebil na hrudi a jako by nic nevážil, škubla jsem sebou a tiše zavrčela. Já o nošení téhle cetky ani v nejmenším nestála. A byly tu ještě další věci, které se mi ani v nejmenším nezamlouvaly.
"Rozdělovat se je pitomost," vyhrkla jsem nesouhlasně a byla ráda, že nejsem jediná, kdo si to myslel. Posledně, když jsme se rozdělili, jsme skončili v jámě s monstrem. Sakra byli jsme v nebezpečí, i když jsme byli všichni pohromadě. Jakej to má mít smysl?!
Grum se nemínil s námi dohadovat. Se stejnou neurvalostí, s jakou po mě mrštil diskem, teď mrštil bílou vlčicí přímo do toho kruhového průchodu u nás v díře. Měli jsme následovat, ale já tvrdohlavě zůstala na místě.
"Co je to za blbost?!" vrčela jsem a probodávala ho pohledem, "rozdělit se, abysme byli snadnější terč? Jak pak asi máme- urgh!" Otočila jsem se, jako bych chtěla vyhlédnou nahoru, ven z díry. To samozřejmě nebylo možné. "Hej! Kaleo!" Čekala jsem na odpověď. Reakci. Ujištění, možná? Ale nic nepřicházelo. Bylo mi to jasné, ostatní shora už museli zmizet. Zatnula jsem tesáky a ohlédla se na průchod opodál. Nakonec jsem neměla na výběr, tohle byla jediná cesta ven. Nasupeně jsem se rozběhla a proskočila skrz. Uši se mi automaticky natočily, když za mnou zazněl výkřik.

// Ostrůvky (přes portál)

Ještě jednou děkuji za akci ^^

Poprosím přidat: (celkem 54 bodů)
16 křišťálů (20 b.)
232 oblázků (29 b.)
8 safírů (5 b.)

+ vysvětlí mi prosím někdo, co je zač Vlčíškova magie? ^^"

Děkuji!

// pardon, chtěla jsem čekat na osud, ale Wizku mi dala něco, s čím pracovat ještě před ním, tak snad to nebude osudu vadit ^^" (aneb ve jménu aktivní hry)
Wizku - Kaya - Kaleo - Storm - Tollpihe - Naomi - Aranel

No, nemohla jsem se ničemu divit. Zeptala jsem se na návrhy, tak mi místo slovní odpovědi vlčice ten svůj rovnou předvedla. Během okamžiku se hbitě přemístila na druhou stranu téhle písečné propadliny, ve které jsem teď byly uvězněné. Její rychlost byla vskutku pozoruhodná, to jsem dokázala ocenit, ale brzy se ukázalo, že to nebylo dost. Zbystřila jsem, když se k mým uším doneslo bolestné zakňučení. V takových chvílích většinou vykřiknete jméno toho křičícího nebožáka, ale já si díky tomu jen připomněla, že si ho nepamatuji. Tak jsem místo toho už otevřenou tlamou rozzuřeně zavrčela.
Vypadalo to, že vlčice schytala ránu, ale stále se mohla hýbat. To je dobrý, ne? Jenže to mohlo to stvoření také a hodlalo toho využít. To rozhodně neni dobrý, sykl můj vnitřní hlásek. Sledovala jsem, jak se blíží k vlčici a propočítávala možnosti. Jak jsem měla zastavit něco, co jsem nemohla zakousnout? Možná bych měla využít příležitosti a čapnou ten disk, zatímco ta černobílá dělá rozptýlení. Už už jsem se chystala vrhnout v před - stále ještě nejistá, po čem přesně půjdu, když jsem shora zaslechla hlas - do teď jsem vůbec nevnímala, co se nad námi děje - a instinktivně se ohlédla tím směrem.
"To si děláte..."
Vodní bomba nás spláchla všechny tři a mě to přimělo zamyslet se, kdo je vlastně na čí straně. Oklepala jsem se a po rozkoukání zjistila, že nejvíc to schytal To. Ano, budu tomu říkat prostě To. To teď připomínal divnou hromadu mokrého písku. Víte, jak špatně se dostává mokrý písek z kožichu?
Vlčice vyjekla.
"NE!" vyštěkla jsem rázně směrem nahoru. Nepotřebovali jsme víc vlků v díře. Někdo nás pak sakra musel taky dostat ven! Sama jsem se rozeběhla a skočila do mokrého písku, který předtím býval To. Když jsem z něj vylezla, v tlamě jsem s sebou táhla tu ostrou nebezpečnou věcičkou, kterou se To oháněl. Snažila jsem se ji odnést dál od písečné hromady, než jsem ji konečně položila. Ta věcička byla sakra těžká. Plnou vahou jsem se na ni postavila předními tlapami, jako by snad jinak měla uletět.
"Ten disk!" štěkla jsem na vlčici, která se teď tísnila u zdi. "Dělej!" Velmi motivující, Kayo, skvělá práce.
Znovu jsem svou pozornost otočila na nyní rozdupanou písečnou hromádku a nezbývalo, než čekat. Přikrčila jsem se, připravená na akci. Byla jsem přesvědčená, že pokud se To ještě nějakým způsobem vzpamatuje, určitě si nejdřív bude chtít vzít zpátky tu svojí ničivou věcičku, aby se nám mohl postavit. A já rozhodně neměla v plánu mu ji jen tak vydat, ani kdyby hezky poprosil.

// Prosím. Ať se někam pohneme.

Upřímně jsem pořád zajetá ve stereotypu a čekám na další úkol. xD
Jinak mě akce velice bavila. Jsem ráda, že se střídaly úkoly náročné a odpočinkové (i když přesně tak, jak jsem nepotřebovala xD). Některé úkoly byly docela výzva (protože proč se nepřihlásit do zimní akce, když máte vlka uvězněného uprostřed pouště!).
Asi nejvíc mě zaujaly úkoly jako vymýšlení vánočních zvyků (a hrozně se mi jich teď chce pár herně s Kayou zavést), nebo jak si vlastně představujeme Vlčíška. Naopak mě docela odrazoval úkol s cukrovím, přestože jsem ho přes svou nelibost splnila. Nápad jistě velice kreativní, ale jako jediný mě asi víc stresoval, než abych z té výzvy měla radost. Také jsem se dost rvala s pojetím vánoční hostiny. Obecně netuším, jak na Gallu chápou vlci Vánoce? Zkrátka mi už trochu vadilo to polidštění svátku v tomhle smyslu, možná je to jen slovíčkaření. Konec konců jsem si s tím nakonec poradila po svém, ale byl to krutý vnitřní boj. ^^"
Obecně si ale z kalendáře odnáším hlavně pozitivní dojmy a nadšení. Velké díky za jeho uskutečnění, už teď jsem zvědavá, co nám zase příští rok nadělí.

// A neměla by teď psát Naomi? Teda pokud má v plánu se ještě probrat :-D

Trvalo to, ale nakonec se zdálo, že vlčice našla s diskem společnou řeč. Náhle totiž udala směr a bez váhání se jím vydala. Zaskočilo mě to a po očku jsem mrkla na zbytek skupiny. Mě bylo ve vší upřímnosti jedno, jestli je necháme v prachu za sebou, ale tady tahle černobílá byla s nimi něco jako smečka? Nu což, nebyl čas ztrácet čas a tak jsem bez dalšího zdržování vyrazila za ní.
Šla rychle, ale pár svižných temp mi stačilo, abych s ní srovnala krok.
"Vim já," odvětila jsem ledabyle na její otázku. "Nemám tušení, co zrovna z nás dělá ty vyvolený, co mají zachránit svět," pronesla jsem se štědrou dávkou ironie v hlase. I po tom všem jsem tohle stále z části považovala za blbý žert. Hru. Ale jinak, než abych ji hrála taky, se odsud nejspíš dostat nedovedu.
Vlčice začala zpomalovat a sem tam hrabat do písku. Nějakou dobu jsem ji v tom nechala samotnou, ať si ty hromádky přehrabuje. Na jednom místě to už ale nebylo jen přehazování písečku, a tak jsem se k ní v hrabání přidala. O okamžik nato se ozvalo podezřelé praskání.
"Počke-" chtěla jsem akci zastavit, ale bylo pozdě. Zem mi zmizela pod tlapami a my zmizeli s ní.
"Jauvajs," vyhrkla jsem, jak jsem se z pádu celá rozlámaná zvedala na nohy. Když jsem se ujistila, že mé tělo překvapivě přežilo bez ujmi, rozhlédla jsem se kolem na černobílou vlčici a zbytek místa, na kterém jsme se ocitly. "Skvělý. A teď co," zavrčela jsem a začala všudypřítomný písek fakt nenávidět. Začala jsem si dokonce představovat, že bych mnohem radši byla zpátky v nějakém zasněženém lese. Už i sníh mi připadal přijatelnější než tohle. A že v tuhle dobu už ho určitě muselo napadnou spousty.
Letmo jsem si vybavila, jak se každým rokem na zem snáší první sníh. Většinou tak jemně, nečekaně, nevině. Vločka za vločkou, jako by vás zima vítala, chlácholila. Ale i přes tu půvabnou podívanou mě rozhodně nějaký sníh neobalamutil. Tváří se krásně a přátelsky, ale pak si každá vločka pozve příbuzné a rázem přes chumelenici nevidíte ani na špičku čumáku, natož aby se v tom dalo lovit. Ne, první sníh je jen falešný posel, co si hraje na přítele. A falešné přátelé nemá nikdo rád. Prázdné břicho taky nemá nikdo rád, a to všechno s sebou zmrzlá voda přináší. Tak mi drahé vlčí duše odpusťte, když si neužívám dovádění ve sněhu a netaji při pohledu na osamocené mrazivé krásky, které s sebou nepřivádí nic jiného, než trápení. Ne, první sníh? Fuj. Ale i přes mou averzi k němu bych se teď raději bořila po ramena v něm, než v téhle písečné šlamastice.
Vrátila jsem se do přítomnosti v momentě, kdy mou pozornost upoutalo něco před námi. Vypadalo to jako... "Další kousek!" vyštěkla jsem neplánovaně nahlas a bezmyšlenkovitě vykročila vpřed. A pak se rychle zastavila, když se před námi zformoval... nevím, co to bylo, ale nevypadalo to přátelsky. A také držel něco, co nevypadalo jako dopis na přivítanou. Ale proč ne, já taky nehodlala být pořád přátelská. S vrčením jsem se přikrčila a skočila po něm. Jen tak tak jsem se vyhnula tomu předmětu, kterým se po mě ohnal a tesáky jsem tomu tvorovy zaryla do nohy.
Teda, to jsem měla v plánu. Ale místo toho jsem vyhrála jen tlamu plnou písku. Co to do šípku... S vytřeštěnýma očima jsem uskočila stranou a začala písek plivat z tlamy ven. Třepala jsem zběsile hlavou, než jsem se zbavila toho nejhoršího.
"Fajn, takhle to nepůjde," podělila jsem se o svůj závěr s vlčicí, když jsem si stoupla vedle ní. "Nějaké návrhy?" doplnila jsem spíš řečnicky, protože z většiny jsem se soustředila a doslova pohledem analyzovala to stvoření a přemýšlela, jak se přes něj dostat v celku. Alespoň to vypadalo, že dokud nic neuděláme my, nemá zájem na tom nás napadnout. Ale jak dlouho mu to vydrží.

// omlouvám se za přeskakování, stížnosti zasílejte Vlčíškovi ^^" xD

Dál se probírali spekulace o pokračování naší cesty. Kdo ponese disk? A jak si s ním poradíme, až toho bude příliš? Podle výpovědi hnědého vlka opravdu nešlo poznat, kdy ho disk ovládl. Jak jsem si myslela. Krom střídání pak vlčice bílá, jako sněhová chumelenice, začala přemýšlet z pohledu magií.
"Nojo, ale budeme moc pořád s tou věcí komunikovat, když s ní vlastně nebude nikdo v přímým kontaktu? Bude nám k ničemu, když jí zvládneme bez riskování nést, ale nebudeme vědět kam," argumentovala jsem proti jejímu návrhu s levitací. Musela jsem se pochválit. Zatím mi shazování nápadů ostatních docela šlo.
Pak přišla ta chvíle, kdy jsme se zmateně točili kolem zkolabované Naomi, která ležela na horkém písku jak leklá ryba. Ironií bylo, že by jí také přišla vhod voda. Možná by nám v tuhle chvíli pomohlo nebýt v poušti. Všude jinde bylo už určitě plno sněhu a nám by opravdu stačila jen vločka, dvě, padesát... Ale místo sněhu nastoupila na scénu sněhobílá vlčice. Nel? Ano, tak ji nazval ten hnědouš. Co vlčice udělala už jsem ale neviděla, protože jsem zaslechla své jméno odjinud. Stále to bylo zvláštní, slyšet své jméno od jiných vlků.
Otočila jsem se za hlasem, který náležel černobílé vlčici. Usoudila jsem, že je v případě shánění vody v poušti stejně neužitečná, jako já a proto se radši zaměřila na disk. Ale její další slova měla taky něco do sebe.
Vzdálila jsem se od skupinky vlků shluknuté kolem Naomi a popošla blíž k ní, zatímco se snažila nějak porvat s diskem. Ten se jí nakonec uvelebil na krku a vlčice chvilku vypadala, že si v hlavě probírá celý řetěz myšlenek. Stála jsem u ní a pozorovala jí, vyčkávala s tváří ztuhlou jako led.
Ale pak mi došla trpělivost.
"Tak?" hlesla jsem, "cítíš něco? Tah? Směr? Nutkání?" Došly mi přirovnání. "Kam teď?" Naléhala jsem a nechovala se zrovna obezřetně kolem někoho, kdo měl na sobě věc, co přiváděla vlky k zuřivé agresivitě. Ale dle mé teorie, a ta určitě byla správná, to nějakou dobu trvá, než disk začne řádit. Ten hnědý vlk ho na sobě měl taky hodnou chvilku, než ho to dostalo. Navíc jsem byla přesvědčená, že ubránit se zuřivosti téhle vlčice bude v případě nouze o poznání lehčí, než se rvát s tím staroušem.

Zabralo to. Starouš to potvrdil a já nenápadně úlevou vydechla. Uvolnila jsem svůj napjatý postoj a sklepala ze sebe písek, který se mi dostal do kožichu při mém umělecky vyšvihnutém kotoulu. Kousek ode mě se v ten moment ozval Tollpihe a já zachytila jeho nedůvěřivý pohled, který mým směrem upíral.
"Eh, jo?" odpověděla jsem silně nechápavým tónem. Jasně, že jsem byla v pořádku, nebo to snad tak nevypadalo? Neměla jsem nejmenší tušení, na co ten vlk narážel. Snad čekal, že se na Starouše stejně vrhnu, i když tvrdil, že už je v klidu? Chvilku jsem ho tak taky pozorovala, jako bych se z něj snažila smysl té otázky vyčíst. Nic. Tak jsem svou pozornost opět vrátila k hlavní atrakci celé téhle bandy. K disku.
Starouš zmínil, že by disk měl nést někdo jiný. Kaleo zase navrhla, abychom se střídali. To znělo... rozumně.
"A jde vůbec poznat, když už je na tebe síla tohohle... disku moc?" hlesla jsem do pléna, ale otočila jsem se k hnědému vlkovi, který byl logickým cílem mé otázky. "Cítil si něco divnýho před tím, než si se rozhodl na nás útočit?" Zarazila jsem se. "Teda, než tě ta věc přinutila úto-" Nedořekla jsem.
Vlčice, co se v jeden moment snažila urputně držet jakousi vnitřní silou zuřícího starouše na uzdě, se svalila k zemi.
Všimla jsem si toho hlavně kvůli Kaleo, která v mžiku byla u ní. Paráda, tohle jsme potřebovali, zvonil mi sarkasmus v hlavě. Byla jsem ochotná vést předem prohraný boj s rozzuřeným vlkem, strávit nekonečné dny prohledáváním pouště... ale o zkolabovaných vlcích jsem toho věděla asi tolik, že nic. Na druhou stranu Kaleo vypadala, že ví, co dělá.
Vodu, blesklo mi a rozhlédla jsem se po okolních vlcích. Byla jsem si jistá, že jsem při cestě zaslechla nějaký útržek konverzace, zmínku o vodě a jak její shánění v poušti nebude problém.
"Vodu," zopakovala jsem, "někdo... někdo říkal, že jí dokáže přivolat." Dál jsem těkala pohled z jednoho vlka na druhého, protože jsem si už nevybavovala, který z nich to byl.

Když se ten šílený rozzuřený hnědák přestal sápat svými tesáky po mně, vrhl se pro změnu po Tollpihem, který se mi snažil pomoc. Takže v tom útoku nejspíš nebylo nic osobního. Fajn, ale tím se situace naprosto nezlepšila. V mžiku se u mě zjevila Kaleo a tvářila se starostlivě. A vyděšeně.
"Nic mi není," odpověděla jsem jí krátce, abych ji trochu uklidnila. Jenže ještě nebylo zdaleka po všem, a tak se uklidňovalo docela těžce. "Drž se zpátky," naznačila jsem jí, aby se k běsnícímu staroušovi moc nepřibližovala. Tomu bylo očividně jedno, po kom se vrhne. Já byla připravená o svůj život bojovat, ale měla jsem pocit, že u Kaleo by se s moc velkým odporem nesetkal.
Vykročila jsem na pomoc Tollpihemu, když mi v hlavě zazněl cizí hlas a já se zarazila, zírala jsem na toho starouše jako opařená. Byl to jeho hlas, ale on přece nemluvil. Magie, došlo mi a oči mi sjeli na disk připevněný na jeho krku. Ale jak se k němu máme- Najednou byl rozzuřený vlk klidnější, ale stále jakoby nevěděl sám o sobě. Nechápala jsem, dokud nás Naomi nevyzvala k rychlé akci. Magie, uvědomila jsem si znovu.
Bílá vlčice vypadala, že se snaží vymyslet nějaký zapeklitý plán, zatímco Kaleo se jala činu a vrhla se k disku. Nestihla však udělat nic, než byla staroušem odstrčená. Napnula jsem se a chtěla jí přiskočit na pomoc, ale vlčice se odkutálela stranou. Zdálo se, že jí nic nebylo. Naomi se pekelně na svou magii soustředila, ale vypadalo to, že ztrácí na síle.
"Není čas!" vyštěkla jsem, abych upozornila, že čas na taktizování vypršel a sama jsem přiskočila k mohutnému vlkovi. Popadla jsem disk do tlamy a byla jsem připravená tahat vší silou, dokud se prostě starouše nepustí. Takže v momentě, kdy jsem zabrala a disk povolil tak, že se zdálo, jako by se nikdy ničeho nikde nedržel, jsem udělala kotoul vzad a svalila se do písku. Kus disku jsem upustila na zem a rychle se vyšvihla zpět na nohy, připravená na střet, kdyby se ten vlk pořád chtěl rvát, i bez té své drahocenné ozdoby. "Zab-" snažila jsem se popadnout dech, "zabralo to?" zavrčela jsem a nespouštěla ho z očí.