Gallirea - Příspěvky uživatele

Vyrazili jsme z úkrytu a obě se vrhli na tu příšeru, co nebyla příšera, ale medvěd, co ale nebyl medvěd, ale vlk. Jo, trochu se nám to zamotalo.
Tak jsme na něj skočili a podařilo se nám ho skolit k zemi. Sváděla jsem to na moment překvapení, protože za chvilku už se vzepjal a odhodil nás od sebe. Teda silou, že by to byl nějaký mocný pohyb se také říct nedalo. Ale na setřesení dvou vyhublých vlčic to očividně stačilo. Odskočila jsem od něj, a bez vrávorání se pevně postavila na sněhu. Cítila jsem ten rozdíl, když bylo mé tělo alespoň trochu odpočaté. Vážně jsem za to byla vděčná, a menší rvačka po ránu jako rozcvička mi díky tomu rovněž příliš nevadila.
Vlk výhružně vrčel a tak jsem vrčela taky. Znovu už jsem po něm ale neskočila. "Co tu chceš?!" vyštěkla jsem namísto toho a dál cenila tesáky. "Myslíš, že si můžeš dělat chutě na nic netušící spící vlky?! Nějak ti to nevyšlo." Už jsem měla jasno v tom, oč tu běží. Dokud to byl medvěd, bylo to jednoduché. Protože medvědi jsou jednoduší. Když mají hlad, tak prostě jdou a hledají, co by sežrali. Ale vlci? Vlčic přemýšlí. Tedy většina. Takže tohle menší přepadení rozhodně nemohla být náhoda. Musel o nás vědět. Musel po nás jít. Naštěstí jsme ho předběhli.

Kaleo se probudila a ještě z polospánku protestovala proti opuštění našeho konečně trochu vyhřátého úkrytu. Život je teď tak trochu důležitější, než pohodlí, promiň. Nastražila jsem uši, zase se ozvalo to bručení. Zaslechla ho i Kaleo, tak snad už pochopila, proč musíme zmizet. Ne, nepochopila.
"Jo, ale pokud tu zůstaneme a on-" podle mě to byl stále medvěd - "nás přesto najde, jsme v háji. Měli by-" už jsem nedopověděla a jen zůstala s úžasem zírat na vlčici. Jasně, její nápad byl taky nápad a rozhodně nebyl k zahození. Co mě dostalo bylo, že právě ona přišla s návrhem útoku na takovou bestii. Byla spousta jiných vlků, od kterých bych to očekávala, ale Kaleo? Wow.
Zvuky blížících se kroků mi pomohly probrat se. "Fajn, může to být po tvém. Zkusíme ho skolit, ale jak se něco pokazí, mizíme, jasný?" mrkla jsem na vlčici. Vážně jsem teď odsouhlasila hon na medvěda? Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. "Půjdu první, odlákám jeho pozornost. Pak na něj můžeš zaútočit ze zálohy." Kývla jsem, a připravila se k útoku a čekala, až se zvuk kroků ještě trochu přiblíží...
S rozzuřeným vrčením jsem vyrazila z nory a vrhla se vpřed přímo k medvědovi. Bez váhání jsem se vzepřela a skočila přímo na něj s úmyslem se zahryznout do jakékoliv čísti těla, která mi přijde pod tlamu. Vlk! došlo mi až příliš pozdě, abych svůj výpad zastavila - teda, kdybych chtěla.

Jedna z věcí, za kterou jsem se příležitostně po celý svůj život proklínala, bylo moje lehké spaní. I když později jsem pochopila, jakou výhodu to představuje. S hlubokým spánkem by vás divočina zadávila bez varování. Já byla speciální. Mě varovala, než se mi vrhla po krku.
Nepohodlně jsem se zavrtěla, když jsem se už po několikáté snažila pořádně usnou. Nešlo to. Chvíli jsem sice spala, chvála Vlčí matce, ale jedno pootevření očí mě přesvědčilo, že ne příliš dlouho. Pořád byla noc. Nebo to možná byla už jiná noc! Ne, takovou dobu jsem opravdu spát nemohla. A tak jsem se snažila jen v klidu ležet a šetřit síly, abych neprobudila Kaleo. Tedy alespoň do doby, než jsem zaslechla podezřelé zvuky.
Strnula jsem a zpozorněla. Zaposlouchala jsem se, všechno to znělo naštěstí vzdáleněji. Nezvyklé šplouchání vody a praskání sněhu. Zajíc? Srnka? Ne... Nelíbilo se mi to, ale dokud to bylo dál, nemuselo mě to trápit. Jenže co když se přiblíží? Nechtělo se mi čekat na "co když".
Opatrně jsem se zvedla - byla jsem pořád pěkně rozlámaná, ale únava už trochu ustoupila - a vykoukla ze sněžné nory. Díky roušce noci bylo všude vidět bílo a pak stíny, ale nic pořádného. A tak, když jsem se ujistila, že neznámého návštěvníka nemám za zády, vylezla jsem ven jako další ze záhadných nočních stínů. Rozhlédla jsem se po zasněžené zemi, na které byli jenom jedny stopy. Naše. Nikdo jiný kolem neprošel. Zatím.
Udělala jsem pár kroků, než si můj zrak zvykl na kontrast sněhu a tmy. Pak jsem zaslechla podivné zabručení a při pohledu jeho směrem zahlédla něčí siluetu. Něčí, protože na rozdíl od keřů a balvanů se tahle pohybovala. Medvěd, došlo mi okamžitě. To byl problém. Jakože fakt velký problém. S hladovým medvědem si nechcete zahrávat, to opravdu ne.
Hbitě jsem sklouzla zpátky do úkrytu a šťouchla do béžové vlčice. "Kaleo," šeptla jsem při tom a uši měla stále nastražené, kdyby se medvěd přibližoval. "Vstávej Kal, musíme vypadnout, hned."

Jestli jsem ze severu? Tahle otázka mě znatelně zarazila, co mohlo tu písčitou vlčici vést k takové myšlence? Aha, ten sníh.
"Nejsem ze severu," a moje nepříliš huňatá srst to potvrzoval, "ale zimu na vlastní kožich nepřežívám poprvé. Znám pár triků, jak na ni vyzrát, to je všechno." Život tuláka je možná nebezpečný, ale pokud to vlk přežije, dost se toho naučí.
Kaleo se také schoulila do vyhloubeného sněžného ukrytu a utrousila něco o tom, že je to tu krásné. "Je to díra ve sněhu," odvětila jsem skepticky, než mi došlo, že nemluví přímo o tom. Rozpovídala se a opět byla v té své říši fantazie a výmyslů. Sněžné vlčí princezny a zmražené srdce. Ale nechala jsem jí, ať vykládá. Bylo to svým způsobem uklidňující. "U nás jsme takové pohádky neměli. Vysněné příběhy... teda pokud nepočítáš vyprávění o tom, jak se dva vlci rvou a jeden odchází se zajícem a druhý bez ucha."
Když se vlčice přisunula blíž, zdálo se mi, že se snad třese? Její srst byla studená a pod už toho také nebylo moc, co by hřálo. Troufala jsem si hádat, že ze severu nejsme ani jedna. Její otázka zněla starostlivě. Napadlo mě, jestli má strach o naše dřívější společníky, o své přátele, nebo prostě o všechny tam venku. Strachovat se o neznámé vlky mi přišlo pošetilé, ale u téhle vlčice by mě to nepřekvapilo.
"Je to dost nepravděpodobný. Tam venku musí být spousta úkrytů plný vlků. Když jsme je nenašli my neznamená, že tam nejsou. A taky jsou tam smečky. Ve smečkách vlci tuhle zimu zvládnou levou zadní." To jsem hodně zlehčila, ani smečka nebyla absolutní zárukou, ale kvůli Kaleo jsem se to snažila nechat vyznít dostatečně nadějně.
Krajina se začala halit pod roušku tmy a já začala být o to vděčnější, že máme alespoň tuhle naši jámu. Zavřela jsem oči a začala se soustředit na dech a na zimu kolem. Zase něco málo pochyceného z cest. Když se dostatečně soustředím a zklidním, dokážu rozpoznat své teplo od okolního a lépe si ho udržet. Zkusila jsem to i teď a po chvíli už tu nebyla taková zima. Na okamžik jsem měla dokonce pocit, jako by se začalo oteplovat, když mě přepadla únava a já cukla hlavou, abych se probrala. Celou mě to rozhodilo, ale brala jsem to jako znamení, že už je vážně nejvyšší čas na odpočinek. Naposledy jsem zamžourala očima, položila hlavu a záhy jsem nevěděla o světě.

Zašklebila jsem se, když Kaleo v rychlosti řekla, že jí tohle místo vůbec nevadí. Snažila se chránit moje city? Moje ego? Bylo to legrační, protože já jsem moc dobře věděla, jak naprosto hloupé tohle místo pro jakýkoliv odpočinek bylo.
"Hm, to zní jako plán," odsouhlasila jsem návrh druhé vlčice nezúčastněně. Prostě tu počkáme, až roztaje sníh a kořist nám poběží naproti. Nebudeme si lhát, nebyl to dobrý plán. Čekat na jednom ne zrovna strategickém místě, až se jaro uráčí vylézt ze své skrýše? Kdo ví, kdy to vůbec mělo být. Jak dlouho už vlastně byla zima? Kolik uběhlo úplňků?
Ne její druhou otázku jsem ani nestihla odpovědět a Kaleo už se pustila do hrabání. "Tak... fajn..." vyšlo mi pouze z tlamy, zatímco jsem zdvihla hlavu a zaskočeně pozorovala vlčici při práci. Elán a hlavně energie ji ale velmi rychle opouštěli. Rezignovaně jsem protočila oči a vyhoupla se na nohy.
"Nemusíš se dohrabat do středu země," prohodila jsem, zatímco jsem k ní přišla blíž a po očku zhodnotila díru, kterou s takovým vypětím vyhloubila. "Vlastně se nemusíš dohrabat skoro nikam." Proč mi to nedošlo dřív? "Skrýše nebo... nebo sněžný nory a tak jsou v zimě dost běžný. Sami sice zrovna nehřejou, ale urdžujou teplo. A chrání před větrem. A je to dobrá schovka, páč v tom všem sněhu nejsou kolikrát vidět." Vyhrabat si vlastní úkryt místo hledání nějakého. Vážně mi to nedošlo? Tuhle zimu jsem byla fakt mimo, že by mě snad už ani nepřekvapilo, kdybych dobrovolně vběhla medvědovi do tlamy. "Ukaž," vrhla jsem se také do hrabání. Protože dvě vyřízené vlčice toho vyhrabou více, než jedna. Jednoduché počty, že?
Po nějaké době hrabání a těžkého oddechování vznikl ve sněhu slušný malý kráter. Přestože jsem tlapami přehazovala jen lehounký sníh, bolestně se ozývaly při každém dalším hrábnutí. Špatně jsem přešlápla, jednou nohou se zabořila do sněhu, druhou jsem svou váhu už neunesla a skončila v jámě čenichem napřed.
"To by mohlo stačit," prohlásila jsem, zatímco jsem z čumáku vyfukovala sníh. "Stejnak je to jen dočasný. Žrádlo o nás jen tak uprostřed ničeho samo do sebe nezakopne." Ne, že bych se ale takové realitě bránila.

// Křovinatý svah

"Storm?" zpozorněla jsem, ale rychle jsem si dala dvě a dvě dohromady. Musel to být ten starouš, jehož jméno jsem za celou dobu nepostřehla. Na rozdíl od svého věku ho totiž neměl vepsané ve tváři. "Aha, tak takhle se jmenoval. Jo jo, byli... milí..."
Sestupovali jsme po svahu a už i slepý by podle zvuku poznal, že se blížíme k řece. Moje prosby tedy vyslyšeny nebyly, děkuji pěkně. Myšlenkami jsem však stále byla u magií, do kterých se mi zamíchávala slova Kaleo. Asi jsem už musela být fakticky vyřízená, protože mě v jednu chvíli napadlo, jak by mohla fungovala magie bobulí. Zatřepala jsem hlavou, abych tu myšlenu zaplašila. Na ztřeštěné kreativní nápady už tu jedna vlčice byla.
Jsme tu. U řeky. S maximální opatrností jsem došla až k jejímu břehu. Tedy tomu, co jsem za břeh považovala. Stačil ale jen jeden pohled do proudící vody, abych si uvědomila, že stojím na částečně zamrzlé ploše pokryté stejně hustou vrstvou sněhu, jakou bylo zaváté okolí. Voda v řece, jindy nejspíš klidná a plouživá, se teď divoce valila zbývajícím nezamrzlým říčním korytem. Ani dráp jsem tam smočit nemusela, abych věděla, že bude k tomu všemu ukrutně ledová. Odhodlaně jsem se narovnala a odkráčela zpět tak daleko, dokud jsem si nebyla naprosto jistá, že hluboko pode mnou pod nánosem sněhu je skutečně pevnina.
A pak jsem sebou flákla na zem. Byl to příjemný pocit, když se mi všechen stres ze svalů začal postupně uvolňovat. "Konečná," prohlásila jsem jednoduše a povalovala se dál v bělostné nadílce.
Ano, řeka pro mě byla prostě konečná. Cesta po jejím břehu by nás zavedla kdo ví kam a za jak dlouho, a vyšplhat se zpátky do svahu a schoulit se pod nějaký ten keř, na to už jsem taky neměla. Proč to nezapíchnout tady a teď, alespoň tu nefoukalo. Umřít v úkrytu nebo tady, vždyť na tom nesejde.

// Stepní pláň

"Věřím nevěřím, nedá se říct, že bych měla zrovna na výběr," prohodila jsem k vlčici. Když si něco takové zažijete na vlastní kůži, těžko se tomu nevěří. "Jen doufám, že další takový dobrodružství bude trochu míň... destruktivní." Přepadla mě zvědavost a chtěla jsem zjistit, co se vůbec dělo při získávání jejich části disku. Kde byli? Jak ho vůbec našli? Museli o něj bojovat? Tolik otázek, ale ani jednu jsem neřekla nahlas. Nemusela jsem se ani ohlížet na posmutnělou Kaleo, abych z jejího hlasu poznala, že celá tahle akce není něco, na co by chtěla vzpomínat.
Prodrali jsme se před jazyky sněhu až jsme došli... nevím kam. Sníh tu byl pořád, ale kromě prázdné pustiny z něj sem tam vykukovaly pletence větví. Začala jsem pomalu křižovat od jednoho k druhému a pozorně je si je prohlížela.
"Neslyšela jsem o magii sněhu," navázala jsem náhle na již dávno zmíněnou myšlenku, "ale to asi neznamená, že neexistuje. Možná je součástí vody a vlci s magií vody dovedou přivolat sníh. Nebo tak něco."
Popošla jsem k dalšímu trsu větví a tentokrát u něj několikrát prohrábla sněžnou nadílku.
"Tak jako tak tohle ale spíš vypadá na normální zimu. Sníh a boj o přežití k tomu tak nějak patří." Boj. Boj. Můžu už prosím na tu šílenost zapomenout?! Děkuju.
Vyhloubila jsem menší díru, než jsem se s povzdechem rozhlédla kolem. "Tyhle keře jsou na ukrytí jako rostlé. Kdyby teda nebyly zavátý hromadou sněhu." Alespoň už se tu tolik neproháněl ledový vítr. "Můžeme zkusit sejít níž," navrhla jsem a dívala se tam, kam se terén svažoval. Měla jsem silné tušení, co se na dně podobných údolí skrývá, ale třeba... třeba jsem se mýlila. Prosím, prosím ať se pletu, naléhala jsem, zatímco jsem začala pomalu sestupovat. Pomalu ne proto, že by snad to bylo nějak strmé, ale proto, že rychle bych to už stejně nedovedla.
"Někteří z těch smečkových vlků ale ovládali magii docela dobře. Třeba až se... umm..." nechtělo se mi přiznávat, že se z toho zážitku musím taky vzpamatovávat, "no po zima a tak, můžeme je zkusit najít. Mohli by nás něco naučit." S učením jsem problém neměla, chtěla jsem vědět víc. Chtěla jsem vědět všechno, co je o magii k vědění. Proto jsem tu byla, proto jsem sem přišla. A proto to taky udělám.

//Řeka Mahtaë (jih)

// Kamenné pole

Společně s Kaleo jsme se belhali zasněženou krajinou. Vzduch byl proklatě chladný a každý další krok těžší a těžší. Zdálo se mi to, nebo jsme se zabořovali do země stále víc a víc. Vážně jsme v takových podmínkách zachraňovali svět, ani jsme nemrkli? Protočila jsem oči. Teď, když bylo zase po všem, znělo to stejně absurdně, jako na samém začátku. Magické průchody, obří vlko-něco, rozpadající se hnilobná armáda... proč si něco takového vůbec pamatovat? Stejně by si všichni mysleli, že jsem se zbláznila, kdybych to chtěla někomu vyprávět. Tedy pravda, jeden vlk by si to nejspíš nemyslel.
"Upřímně nemám tušení," odpověděla jsem po úctyhodné odmlce Kaleo. "Všechno to přemisťování a přeskakování z místa na místo mi dost komplikuje orientaci tady. Nevím, kam bychom měli jít, ale tak nějak tuším, co bychom měli hledat." Bolest v prázdném žaludku mi do mysli na okamžik přinesla obraz čerstvě ulovené kachny. Té kachny, co jsme chytali s Kaleo u řeky, než jsme se nechali zatáhnout do víru šílenství. Té kachny, která měla být mé poslední jídlo na dlouhou dobu a ze které jsem nesnědla ani sousto. Pohledem jsem zabrousila k vlčici. O sobě jsem věděla, že jsem na tom dost mizerně a ve vší upřímnosti Kaleo taky nevypadala nejlíp.
"Co zkusit najít něco k snědku?" Zastavila jsem se, abych se rozhlédla po zasněžené pláni. Široko daleko nebyly jediné stopy, jenom ty naše. Byl to hloupý nápad, protože dát se znovu do pohybu teď bylo ještě těžší. "Nebo ještě líp, najít nějaké místo na odpočinek? Takhle bychom stejnak nechytili ani třínohýho zajíce," snažila jsem se zlehčit situaci svým pochybným humorem. "Tady zůstat nemůžeme, ale o kus dál by se něco najít mohlo. Jak ti je? To dojdeme, jen se nesmíme zastavovat, pojď." Věděla jsem, o čem mluvím.
A tak jsem nás vedla dál napříč nepřející otevřenou plání s nadějí, že co nevidět narazíme na les. Skály. Zkrátka na cokoliv, co by se dalo použít alespoň z části jako úkryt. Vypadal jsem odhodlaně, jako že vím, co dělám. Ano, vypadala.

// Křovinatý svah

// jajks, pardon za výpadek, trochu mě to přeskakování zmátlo...

Kaleo spojila disk, který nás obdařil svou ostrou jasnou září. Záchvěv jeho uvolněné moci, přestože byl velice krátký, nás poslal k zemi bez ohledu na jakékoliv protesty, a že já jich měla požehnaně. Ale i přes vypětí všech sil jsem se v mžiku válela v silné vrstvě sněhové nadílky. Tohle není dobrý.
Zdvihla jsem hlavu, abych nespouštěla oči z nepřátel, ale ti se doslova vypařili. A pak? Najednou bylo po všem. Disk, světlo, pára a bum, všechno bylo jako na začátku. Nemalou chvíli jsem zůstala zkrátka mlčet. Všechno se odehrálo tak rychle a teď... bylo po všem. Rozhlédla jsem se kolem. Ano, zase jsme byly jen banda vlků uprostřed záhadné divočiny, kde jsme největší nebezpečí představovali sobě navzájem.
"Jsme tak nějak.. odevšad," zareagovala jsem na Naomi a s vypětím všech sil jsem se vyhoupla zpátky na nohy. Nebyla jsem na tom vůbec dobře, jen jsem si to kvůli vší té akci a adrenalinu předtím neuvědomovala. Ale teď, když bylo po všem? Rozhodně jsem to na sobě ale nemínila nechat znát. Jen ještě chvilku, pomyslela jsem si a povzbuzovala tak svoje zbývající síly. "A teď když už je po všem... teda doufejme, že je po všem, i když nevím jak vy, já teda neplánuju tu zůstávat o nic dýl, abych zjistila, jestli si ti polomrtvoni nepřijdou pro odvetu." Myslela jsem to vážně. Bez disku bychom druhé kolo nedali. Nikdo z nás. Vlastně bychom bez něj nedali ani to první. "Takže byla to fakt ehm... zajímavá zkušenost tahle společná 'záchrana světa', ale hádám, že teď je ta chvíle, kdy si zase každý jdeme po svém. Snad se příště sejdeme za trochu lepších okolností. Teda jestli." Pak už jsem jen pokývla na rozloučenou. V opětovné shledání jsem ale skutečně doufala. Někteří z těchto vlků předvedli úžasný magický potenciál, toužila jsem vědět víc. Jsou i ostatní vlci z Gallirei takhle nadaní? Co dalšího tahle zem skrývá? I když momentálně jsem doufala hlavně ve velký kus čehokoliv obaleného masem.
"Kaleo?" Vybídla jsem vlčici pohledem. Tak nějak jsem předpokládala, že naše cesta je stále společná. I když držet se ve větší skupině dávalo v tuhle dobu smysl, já už tu zůstat nemohla. Každou vteřinou jsem cítila, jak mé tělo slábne a až o se mnou sekne do sněhu i bez zemětřesení, nepotřebuji kolem sebe mít smečku čumilů. Rozešla jsem se pryč, i když jsem neměla nejmenší tušení, kam mě moje kroky donesou.

// Stepní pláň

// čekám na reakci Kaleo, pak napíšu přechod

// Děkuji za akci, kdo by to byl řekl, že záchrana světa bude taková dřina. xD
Hvězdičku prosím do ohně (stejně nemám na výběr, ale můžu se tak tvářit xD)

Jo, jo, jo. Všichni jsme živí a zdraví, paráda. Poplácali jsme se po hřbetech a teď šmahem zpátky do akce, vlci. Copak tu nikdo nechápal, jak hrozně v... háji jsme?
Pocítila jsem úlevu jen na okamžik, když Kaleo potvrdila, že svou část disku také získali. Neměla jsem ale čas se radovat, protože vlčice nejistě začala hrabat kolem sebe. Neztratili ho. Taková věc se snad ani ztratit nedá. Že ne?!
Druhá vlna úlevy. Kaleo vytáhla disk ze sněhu. Jenomže když už na plné obrátky zachraňujete svět, úleva vám nikdy dlouho nevydrží.
"Ta- Sakra." Otočila jsem se, abych vlčici nasměrovala ke zbytku magického předmětu, ale zůstala jsem jen zírat, jak nás začali obklopovat... kdo vlastně? Byli to fakt divní tvorové, odporní už na pohled. A taky dost připomínali ty vlky, se kterými jsme měli tu čest u veliké vody. A to nebyla ta jediná povědomá věc.
"Grum nevypadá, že by byl schopný v blízké době někoho někam posílat," hlesla jsem. Měla jsem takovou úžasnou vlastnost, kdy jsem se s nepříjemnými situacemi vypořádávala skrz přiblblé poznámky.
Pak jsem zůstala zírat ještě na jeden úkaz. Stejně, jako nás obklopovala armáda rozpadajících se mrtvol, nás najednou obklopila armáda... Naomi? Mrskla jsem pohledem k místu, kde stála původně jen jedna vlčice toho jména a kdyby na to byl čas, určitě bych ji dál obdivně pozorovala. Za dobu naší výpravy už předvedla tolik magických kousků a já musela jen tiše žasnout nad tím umem. Řekla jsem žasnout, ne žárlit, jasný?
No jak už jsem říkala, na obdiv nebyl čas a výkřik magické vlčice mě nakopl k akci. Kaleo držela jednu část disku, takže jsem obratně přiskočila k té druhé. "Kaleo!" vykřikla jsem, abych upoutala pozornost jmenované vlčice. "Spoj disky!" A odkopla jsem jeho zbytek jejím směrem. Písková vlčice vypadala z toho všeho docela strnule, ale já spoléhala na to, že až bude disk sám sobě v takové blízkosti, spojí se vlastní silou se stejnou lehkostí, jako předtím. Co nás čeká potom? Netušila jsem. A to mě upřímně děsilo ze všeho nejvíc.

Ahoj ahoj! Tak jsem došla k závěru, že za zkoušku nic nedám a žádám tímto o druhý herní charakter.

Buďme upřímní, nejsem na Gallu zrovna dlouho, a tak jsem váhala, jestli se do té žádosti vůbec pouštět. Ale kolem a kolem už mám za sebou "zkušebku", tak mi to už tak hloupé nepřišlo.
K aktivitě. Snažím se zapojovat do akcí, na stránku nakukuju denně, abych nepřišla o nejčerstvější drby novinky. Ne, nemám nahranou hromadu příspěvků. Hned z počátku hry jsem skočila do osudovky a protože nás tam není po málu, tak hra trošičku trvá. Znamená to, že dávám tak jeden příspěvek týdně? Ano. Chtěla bych psát víc než to? Ano. Zvládla bych psát víc než to? Určitě! Do budoucna neplánuji nic, co by mělo můj časový rozvrh nějak omezit. Čas na alespoň jeden postík denně mám, jen bych ráda ještě měla tu možnost tak často hrát. A to je jeden z důvodů, proč bych ráda měla druhý charakter. Abych mohla aktivně psát, i když je jeden vlk momentálně "nedostupný".
Zároveň bych tak ráda vrátila na Gall jednu z jejích ztracených duší. Původně jsem neplánovala vrátit se ke "starému" vlkovi, ale brzy jsem začala v nové hře za něj vidět ohromný potenciál a od té doby se nemůžu dočkat, až s ním budu moct opět pracovat. To, a i když mám mou drahou Kayu ráda, opravdu mě překvapilo, jak moc mi chybí hrát za vlka. xD Tedy kdyby mi byl druhý slot umožněn, rozhodně by nezel prázdnotou dlouho a netrpěl na aktivitu.

Děkuji za zvážení mé žádosti a všem ostatním uchazečům držím tlapky!

// Ostrůvky

Světlo, které nás obklopilo, bylo oslepující. Nebyl tedy důvod do něj zírat. Zavřela jsem oči a čekala. Když pominul ten zvláštní pocit, že se něco děje, pozvolna jsem začala nakukovat. Trvalo to, než jsem vůbec zahlédla tvary a rozhlédla se tak, abych při nejmenším zjistila, že už nejsme u velké vody. Jinak to tu nebylo o moc jiné. Sníh a zase sníh. Špatně se rozkoukáváte z oslnění bílým světlem, když normální svět je také celý bílý. Nepatrně jsem zatřásla hlavou, jako bych si z ní chtěla vyhnat mžitky, které se mi stále ještě míhaly před očima. Pak jsem svůj zrak upřela na tu nejvýraznější věc tady. Disk. Ležel přede mnou a stále zářil, už však ne tak intenzivně. Instinktivně jsem udělala tři kroky dozadu, chtěla jsem od něj být prostě dál.
V mém zorném poli se objevily dvě siluety. Věnovala jsem Nel a Wizku letmý pohled, jako by snad ony přesně věděly, co se právě stalo. "Asi... zabralo to?" Hlesla jsem nejistě, ale jenom proto, že jsem si ještě nevšimla, že tu nestojíme jediní. To až teď jsem si uvědomila další pohyb kolem nás, další postavy ve kterých jsem nepoznala nikoho jiného, než zbytek naší party, co "zachraňuje svět".
"Zabralo to..." šeptla jsem znovu, když jsem se nevěřícně rozhlížela. "Zabralo to!" Do třetice všeho dobrého, říká se. "Jsme tu! Všichni!" zajásala jsem. Vypadalo to, že ke ztrátám nedošlo. Díky vlčí matce. A teď to důležité.
"Kaleo!" přiskočila jsem ke jmenované vlčici. Byla jsem ráda, že zase vidím známější tvář. "Máte to? Poslední část disku, získali jste jí?" Vyhrkla jsem a můj naléhavý tón naznačoval, že je zle. Tázavý pohled jsem nasměrovala i na ostatní vlky. "Musíme dokončit disk, pronto!" Pronto? Koukej, co tahle 'záchrana světa' dělá s tvým slovníkem, holka.

Trvalo to snad věčnost. Neustále jsem myslela dokola na to samé, na to, oč nám šlo momentálně nejvíc. Začínalo to být namáhavé, soustředit se tak dlouho. Měla jsem pocit, jako by mi mysl už pomalu vypovídala službu. Tak dělej... kde máš ten svůj zbytek?! Naléhala jsem. Netušila jsem, jak dlouho ještě vydržím pokušení od disku odolávat. Byla to však otázka chvíle. Disk musel začít spolupracovat. Prostě musel. Disk... disk... byl tak krásný, zářivý. Ta energie, jak lákavá. Vezmu si ho. Vezmu si to všechno. Můžu!
Nemůžu! Sakra, mysli! Disk, disk... ne tenhle, ten druhej... Moje vůle začala povolovat. Možná to nebyl dobrý nápad. Chystala jsem svojí poslední svobodnou myšlenku věnovat tomu, abych se od disku vzdálila, když se přede mnou rozestřela vidina rozlehlé kamenité pustiny... Nic tady není... je to to místo? Probleskl mi hlavou, ale na nějaké rozjímání nebyl čas. Pustina mi před očima zmizela já byla zase na břehu velké vody s diskem v tlapách a dvě vlčicemi za zády.
Zmínila jsem, že ten disk zářil? Jako, hodně zářil. Zdá se mi to, nebo ta záře zesiluje? "HE-!" Chtěla jsem vykřiknout, ale to už mě jas doslova pohltil a já neviděla nic.

//Kamenné pole

// přeskakuji, ať to frčí~

Nejspíš jsem těm vlků přeci jen trochu křivdila, nemůžou být zase tak hloupí, když se dali na ústup. To bych určitě hodnotila jako chytré rozhodnutí. Raději jsem se ještě chvíli varovně zubila, zatímco se vlci vzdalovali, aby je náhodou nenapadala nějaká blbost.
Když byli vlci pryč, automaticky jsem přistoupila blíž k Wizku a té velké části disku. Zdejší atmosféra se začala nepříjemně shlukovat a probouzela u mě nutkání se držet co nejvíce pospolu. To jsem ještě netušila, že jakmile se přiblížím, zblázní se i má část disku. Ta mi odpadla jakýmsi magickým způsobem z hrudi a spojila se se zbytkem disku. Zůstala jsem zaskočeně civět, jak drze si ta věcička v mém vlastnictví dovolila se ode mě jen tak oddělit. A tak jsem se zadívala na to, co tu teď leželo před námi.
Kompletní disk.
Tedy, skoro kompletní. Ale potřebovali jsme vůbec ten disk celý? Už teď vypadal ohromně. Mocně. Sálala z něj energie a síla nesrovnatelná s ničím jiným na světě. A ta moc mě dočista pohltila. Moc, jejíž část jsem i já měla nějakou chvíli u sebe. Ale teď? Proč bych nemohla mít tohle všechno? Všechnu tu sílu, jen a jen pro sebe. Bylo by to tak snadné. Ležela přímo přede mnou, jen kousíček. Stačilo by se natáhnout...
Ne! okřikl mě můj vlastní hlas a dovolil mi probrat se z omámení disku. Lehce jsem se stáhla a zatřepala hlavou. "Ne," šeptla jsem si pro sebe.
Neměla jsem moc času nad přemýšlením nad tím záhadným chtíčem, který mě ovládl, protože nad diskem se něco zjevilo. Zamračila jsem se nad tím obrazem. Pohled na toho tvora byl sám o sobě dost nevábný. Mnohem víc mě ale znepokojovalo, jak na nás zíral. Přesto, že měl místo očí jen samotná bělma, bylo jasné, že nás propaluje pohledem. Tohle nevěstilo nic dobrého.
Tlumeně jsem zavrčela, když obraz zmizel. Pohlédla jsem na své společnice a byla si jistá, že nám v tu chvíli projela hlavou stejná myšlenka. Musíme dokončit disk. Hned.
Dlouze jsem se zadívala na věcičku doslova pulzující magickou energií. "Druhá skupina musí mít poslední kus," pronesla jsem jako hotovou věc. Tady nebyl čas na otázky, jestli se jim to povedlo či nikoliv. Ne, oni ho museli mít. "Musíme se s nimi spojit. Dostat části k sobě." Opět jsem se zadívala na vlčice a záměrně se odmlčovala. Doufala jsem, že některá přijde s lepším nápadem, než byl ten, se kterým jsem si momentálně pohrávala v hlavě. Ale docházel nám čas.
"Ten disk," začala jsem a posunky jsem na něj čumákem ukázala, "je zhmotnění neuvěřitelné moci." Věřila jsem, že jsem nebyla jediná, kdo to vycítil. "My se možná nedokážeme s ostatními spojit, ale ten disk by to mohl zvládnout. Kdybychom dokázali použít alespoň část jeho síly," zadívala jsem se na disk, "mohli bychom se všichni sejít a dokončit ho." Vysvětlila jsem vlčicím svůj plán, ale už jsem nečekala na jejich požehnání. Vykročila jsem k disku a snažila se soustředit svou mysl. Věděla jsem, jak neodolatelnou touhu po moci disk vyvolával. Cítila jsem to pokušení, jak se mě opět snaží zmocnit.
Hluboký nádech. Výdech.
Musela jsem to vydržet. Ještě chvilku. Přišla jsem až k disku a zkusila na něj položit tlapu. Jednala jsem ostražitě, snažila jsem si do mysli nevpouštět představy, jak snadno bych teď s tou mocí mohla pláchnout a byla by moje. Nedělila bych se s nikým o tu slast z jeho ohromující síly, o tu nekonečnou energii pulzující- Ne, soustřeď se. Disk neovládá tebe, ty ovládáš disk. Co chceš? Chceš najít poslední kousek. Najít zbytek skupiny. Spojit se. Dát se dohromady...
Naprosto jsem netušila, co vlastně dělám ani zda to bude fungovat. V mých myšlenkách ale nebyl prostor pro pochyby, plně jsem se soustředila jen na to, co jsem teď skutečně potřebovala. Opakovala jsem si to pořád dokola. Najít druhou skupinu. Spojit síly. Dokončit disk. Nepoddat se disku. Najít druhou skupinu. Spojit síly. Najít skupinu. Dokončit disk...