Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Něco uvnitř mě jakoby ztěžklo, když Kaleo přiznala, že všechno skutečně nebylo v pohodě. Vážila jsem si její upřímnosti. Očividně i přes to nechtěla, abych si dělala starosti. Ale na to bylo až příliš pozdě, pocit viny už mnou byl prolezlý skrz na skrz.
Vlčice přiznala, že se naše velkolepá výprava za magií bude muset ještě na nějakou dobu odložit. Magie. Zaťala jsem tesáky nad představou magie a všech nedávných událostí, co mě s ní teď spojovaly. Nebylo to o zdržování, Kaleo neměla ani tušení, že magie teď bylo skoro to jediné, co jsem měla na mysli. A nebyly to zrovna pohádkové myšlenky. Když se však vlčice omlouvala a označila nás za kamarádky, dlouze jsem se na ni zadívala. Kamarádky? Hm, jak dlouho už to je od doby, kdys mohla takhle někomu říkat? pomyslela jsem si. Už to bude nějaký ten úplněk. Rok, možná?
"Ano, Kaleo, jsme kamarádky," hlesla jsem vlídně a také se trochu pousmála. Byl to spíš bolestivý úsměv, ale i to se počítá, ne? "A i pro to bude nejlepší, když půjdeme každá svojí cestou. To hledání magie," odmlčela jsem se a zadívala do země, "nemyslím si, že to byl zas tak dobrý nápad." Kaleo vychválila ledový trik, ale mě to děsilo. Nahlas bych to samozřejmě neřekla, ale v té magii bylo něco... něco strašlivého. Jako odkud se to vzalo? Proč teď? A v takové síle? Nic jsem o tom vlastně nevěděla, ani jak to mám ovládat. Ostatně stejně jako skvělá pomoc nás to mohlo všechny zabít.
"Ten led," promluvila jsem po chvíli, "kdyby neprasknul... sám neprasknul, ta srnka by se nepropadla. A ta vlčice by v něm zůstala chycená." Upřela jsem na Kaleo významný pohled. Nemusela jsem říkat, jak by to v takovém případě dopadlo. "Musím přijít na to, jak to ovládat. Jinak jsou vlci kolem mě v nebezpečí. Všichni," zdůraznila jsem. Všichni - tedy i moji přátelé. Tedy i ona.
Nebyla jsem si jistá, co dál. Zůstávat tady se svými nestabilními myšlenkami nebylo správné. Ale jako správná věc se ani nejevilo nechávat tady vlčici v tomhle stavu samotnou. Chápeš, že od té doby, co cestujete spolu, je to pořád jen o nebezpečí? Třeba půjde smůla dál za tebou a tady bude konečně klid. Mé myšlenky měly něco do sebe. Do téhle situace jsme se dostali, protože jsem se já rozhodla motat do cizího lovu. "Omlouvám se," promluvila jsem do ticha. "Že jsem nás do tohohle zapletla." Omluvy jsem neměla zrovna ve zvyku, ale měla jsem pocit, že alespoň to Kaleo dlužím, když už jsem se chystala jí tu takhle nechat. "Jsi si jistá, že to sama zvládneš?"
Pohledem jsem pročesala nejbližší okolí lesa. Klid, všichni se rozutekli. Ale pach čerstvého masa by mohl přilákat další potíže. "Na odpočinek tu nezůstávej. Sněz co můžeš a běž. Pro zbytky si určitě někdo přijde," pronesla jsem k vlčici a znatelně v hlase naznačila, že ten někdo nemusí být nutně zrovna přátelský. "Hodně štěstí, Kal. Zase se uvidíme," kývla jsem ke své kamarádce a přemohla se i na jeden poslední povzbudivý úsměv, než jsem se obrátila a začala mizet v lese. Nejraději bych odsud prostě vyběhla co nejdál, ale kvůli bolavé noze jsem se zmohla jen na svižné kulhání do neznáma.

// Pahorkatina dlouhých uší

// pardon, skáču Saviora, stejně se nás váš děj už tak nějak netýká

Ležela jsem a bylo to fakt příjemné. Takovou dobu jsem si nelehla, neodpočinula, a po tom představení tady to přišlo vhod. Měla jsem pocit, jako bych se už neměla zvednout - vůbec jsem necítila tělo, nohy. Ale nebyl to nepříjemný pocit. Konečně jsem nemusela myslet na to, jak mě všechno neskutečně bolí.
Ale odpočinku mi nebylo přáno, jelikož se ke mě přihnala vlčice s bílým uchem - ta druhá ji myslím říkala Aseti - a začala na mě halekat. Chápala jsem to. Nemohla jsem se tu povalovat, když nevíme, co za nástrahy na nás ještě může číhat. Přesto jsem jí jen mlčky neutrálně pozorovala a neubránila se myšlence, že jsem jí možná měla nechat zamrznutou v ledu.
Kvapem se u mě zjevila i Kaleo a vehementně se dožadovala informací o mém aktuálním stavu. "Nic mi není," odvětila jsem krátce, aby si vlčice nedělala starosti. Ve skutečnosti mi bylo snad všechno. Ale já to zvládnu. Musím to zvládnout. Vždycky jsem to zvládla. A přesto jsem se rozhodla neodmítnout její pomoc. Chtějí, abych vstala? Fajn, tak já vstanu. Ležet bylo stejně nemístné, přestože se zdálo, že už se to šílenství kolem nás uklidnilo. Opřela jsem se o Kaleo, nebyla to veliká zátěž, přeci jen jsem vážila minimum - i když to ona taky - a s její pomocí se vyhoupla zpět na nohy. Nenápadně jsem hned přenesla váhu jen na tři z nich, levou zadní jsem od zátěže svého těla ušetřila, protože se mi v ní stále ozývala bolest. Zůstala ale v kontaktu se zemí, jako ty ostatní. Nic ti není, opakovala jsem si pro zachování klidné tváře. "Díky, Kal," pokynula jsem vděčně béžové vlčici.
Ta poslední, černobílá vlčice se s námi jala vyjednávat o kořisti. Nemusela, s žádným spravedlivým zacházením už jsem tu nepočítala, ale přesto k tomu ona takhle přistoupila. Mluvila vyrovnaně a to, co říkala, dokonce dávalo smysl - nemyslete si, u místních vlků to rozhodně nebyla samozřejmost. A musela jsem uznat, že i ten její plán útoku nebyl zcela marný. Smečka? Takže ona je alfa? napadlo mě a dávalo mi to perfektní smysl.
Pohlédla jsem na dva ulovené kusy zvěře a na Kaleo, než jsem se vrátila pozorností zpátky k bezejmenné. "Mládě bude stačit," oznámila jsem jí a kývla hlavou. Malé gesto na znamení díků za žrádlo, za boj, za všechno, za co jsem nebyla schopna kvůli své hrdosti svůj vděk naplno vyslovit. I tak to bylo ale dost jasné a zřetelné.

Když se vlčice vzdálili i se svým podílem kořisti, přistoupila jsem k mladému daňkovi a krátce si ho prohlížela, jako bych čekala, že znovu oživne, začne hořet, rozpadne se na brouky nebo tak něco. Když se žádná další šílenost nedostavovala, vrhla jsem se do jídla. Každé sousto chutnalo, jako zcela nové, jako bych nikdy před tím neměla maso v tlamě. A taky, jaká doba už tomu bude. Byla to slast, až jsem na chvíli dočista zapomněla na okolí a jen si užívala ten skvělý pocit plnícího se žaludku. A až jsem měla dost, ohlédla jsem se na svou béžovou společnici. Před očima mi proběhl moment, kdy nehybně ležela ve sněhu, zatímco se na ní hnaly divoké srny. A nebýt toho ledu... Sklopila jsem zrak ke svým tlapám, které teď byly zakrvácené od daňka.
"Kaleo," hlesla jsem a koukla na vlčici, "jsi v pořádku, viď? Nic se... nic vážnýho se ti nestalo?" Hloupá otázka. Kdyby jo, asi by tady teď takhle nestála. Tohle vůbec neznělo jako já. Věděla jsem to, a taky jsem věděla, že to musím slyšet.

Absolutně jsem neměla páru, co se právě stalo a na led pod sebou jsem zírala jako na zjevení. Dokonce víc, než předtím na ten zelený oheň. Jak to, že tu najednou byl led? Odkud se vzal?
V tom jsem si uvědomila, proč jsem se po něm vůbec klouzala a prudce otočila hlavu, abych našla ty dvě skvrnité srnky. Taky s ledem nepočítaly. Cítila jsem, jak z mého těla najednou opadlo ohromné napětí a přesto jsem stála na místě jako ochromená. Srnky na chvilku nepředstavovali smrtelnou hrozbu a dokonce i Kaleo se probrala. Ulevilo se mi, vážně. Asi jsem měla i radost, jen jsem to nemohla vůbec vyjádřit. Věděla jsem, že na mě vlčice mluví, ale jako by její slova vůbec nedoléhala k mým uším, přestože stála v mé těsné blízkosti. Připadala jsem si, jako bych si právě dala pěknou šlupku do hlavy a snažila se z toho probrat, ale hlava mě při tom nebolela. Tedy alespoň nebyla jediná.
Přihnala se k nám černobílá vlčice. Že by přeci jen někdo tady alespoň trochu přemýšlel?
"Já?!" vyhrkla jsem zmateně, skoro až dotčeně, když po mě chtěla "vytvářet další led". "Proč bych- Jak-" chtěla jsem protestovat, ale postupně to začínalo dávat smysl. Led, co se objeví přímo pod mýma nohama, způsobí přesně to, co jsem potřebovala. A ten divný pocit, co se mi rozlil po těle. Prudký pokles energie, síly... Dávala jsem si na čas, když jsem se mlčky zamyšleně rozhlížela po ledové ploše. A pak moje oči zahlédly planoucí samici, která se k nám řítila s jasným poselstvím smrti. "Udělám to," hlesla jsem odhodlaně, i když jsem neměla nejmenší tušení, co "to" vlastně znamená.
Odvrátila jsem se plně k samici, která si to teď mířila plnou parou na vlčici s bílým uchem. Jednala jsem intuitivně - jinak to ani nešlo. Skokem jsem se vrátila na již zmrzlou plochu a sklouzla se tak blíž ke svému cíli. Skoro u konce jsem se díky drápům smykem zastavila a "zabořila se do ledu" tlapami i myšlenkou. Z konce kluziště se v mžiku začal šířit led dál, přes vlčici až pod kopyta běsnící srnky. Sníh ale promrzl kompletně a tak vlčici (Aseti) uvěznil tlapy na místě a ona se nemohla hnout, zatímco srna už naskakovala na ledovou plochu a i kdyby jen klouzala, skončilo by to jejich srážkou. Vidina takové šlamastiky - a taky značný úbytek sil - mě vyvedl z koncentrace. Na okamžik se mi zatmělo před očima a já zavrávorala a lehla na led. Ten začal praskat. Zatímco vlčici to tak pozvolna uvolňovalo nohy, pod těžkou - a hlavně hořící - klouzající srnou se led probořil, přední část jejího těla zapadla do sněhu, ale zadek jí přeletěl a... zlomil jí vaz. Alespoň to tak vypadalo, protože se začala... roztékat?
Super, co to bude teď... Čekala jsem, že se rozteklá srna začne rozlévat po zemi a požírat všechno, čeho se dotkne, nebo snad že všechno vzplane. Nevěděla jsem, co za levárnu za tím číhá dál, ale pozorovala jsem to, zatímco jsem ležela vyčerpaně na popraskaném ledě a neměla vůli k tomu znovu vstát.

Pojďme si nalít čisté vody. Byli jsme v háji, všichni. A mohli jsme vzdorovat jak dlouho jsme chtěli, ale tahle nadpřirozená síla jako by byla nekonečná, všemohoucí. Jak porazit něco, co je neporazitelné?
Za to může Grum, napadlo mě. A ten jeho pitomej disk. Mrtví vlci, mrtví jeleni... je to to samé. Přišli si pro odplatu. Všechno to bylo k ničemu. Neměla jsem teď čas být naštvaná a hledat viníky, přesto, že už jsem jich měla minimálně tucet vytipovaných. Nastražila jsem uši, abych slyšela vlk z té skupiny přede mnou. Taky k ničemu. Tmavá vlčice mi neprozradila naprosto nic užitečného. Zajímalo mě, proč tady byli všichni tak neochotní nebo neschopní spolupráce. Ale na druhou stranu, já na tom nebyla jinak. Vrčela jsem přes sklapnuté tesáky, protože už mi docházeli síly i nápady. Prostě tady umřeme. Když se s tím smířím teď, třeba to alespoň bude rychlý.
Podezřelý vánek, který se mi prohnal srstí, upoutal moji pozornost. A co má bejt zase tohle?! Už jsem nic nechápala. Miláčci? Sestra? Smrt? Zlomit vaz? Ne, počkat, tomu jsem rozuměla. Tak takhle to je. Jasně. Rozhodla jsem se přestat si klást další otázky a smířit se prozatím s tím, že tohle žádné logické vysvětlení nemá. Cítila jsem, jak se mi tělem šířila čerstvá dávka energie, díky níž jsem se mohla tvrdohlavě dál účastnit bitvy.
Otočila jsem se od skupiny vlků, co se rvala s mláďaty a nechala je, ať si hrají. Na druhé straně jsem k mému překvapení ale už žádné vlky neviděla. Jen něco v krajině připomínalo propadlinu a velkého paroháče, který se jí zdál být velmi zaměstnán. Kde je?! blesklo mi zděšeně hlavou, jak jsem se divoce rozhlížela. Ale po mé světlé společnici nebylo nikde ani stopy. Za to jsem zbystřila ty dvě flekaté srnky, jak se mohutnými skoky řítí... co to leželo v tom sněhu?
Vyběhla jsem za nimi, ale moje krátké slabé nohy v tak hlubokém sněhu nebyly proti těm jejich rovnocenným soupeřem. Nemohla jsem je doběhnout, na tož zastavit. Měla jsem se držet u ní. Neměla jsem odcházet. Nejednej na vlastní tlapu, dělej, co ti řeknou. Nejsi to jen ty... Pohlcovalo mě zoufalství a já neměla špetku vůle mu vzdorovat. Udělala jsem chybu. Znovu. A opět za ní má platit někdo jiný.
"ZNOVU UŽ NE!" vykřikla jsem s dalším výskokem. Když se moje tlapy opět dotkly země, nepropadly se. Sníh pod mýma nohama doslova zmrzl a magie se šířila dál přede mnou. Ze zasněžené plochy vzniklo ledové kluziště. Samotnou mě to zastihlo nepřipravenou, takže mi nohy podklouzly a já se svezla břichem po kluzišti. Důležitější však bylo, že zem nečekaně zmrzla pod kopyty i uhánějícím srnkám. A zkuste si v plné rychlosti naběhnout na ledové pole...

Nová firma přebrala zákazníky i od dalších výrobců a tak končili další a další továrny a víc a víc lidí přicházelo o práci.

Neměla jsem ani tušení, že můj úžasný plán byl ještě chatrnější, než domeček z karet. Ale brzy jsem to měla nejspíš zjistit.
Soustředila jsem se na skrvnitého jelena a šla mu po kopytech. Bylo to vzájemné, i jeho útok mi prosvištěl jen tak tak kolem hlavy. Bylo riskantní, ale vycouvat už se nedalo. Ohlédla jsem se rychle, abych zjistila, že Kaleo se akčně připojila při narážení na divoké zvíře. Co se mi nelíbilo bylo, že jsem nikde nezahlédla ani Etneyho ani Sayuriho. Teda jasný, možná měl někdo z nich ten skvělý plán, že zaútočí v pravý překvapivý moment a triumfálně to zvíře skolí, ale neuškodilo by, kdybychom alespoň my měli tušení, kde se skrývají. V tu chvíli mě tak nějak vůbec nenapadlo, že by tam nikde dost možná ani nemuseli být a já vyčkávala na posilu, které neexistovala.
Co tu ale prokazatelně existovalo, byli ti ostatní vlci. Jejich přítomnost jsem doslova pocítila, když mě z ničeho nic sejmulo k zemi něco ohromného a chlupatého a udělalo to se mnou ještě několik kotoulů navíc, než se to ze mě zvedlo a já mohla popadnout dech, i když mě pořádně z toho nárazu bolel celý vlk. Vyhoupla jsem se na nohy a snažila se při tom vypadat co nejméně nemotorně. Když jsem došlápla plnou vahou i na zadní nohu, vystřelila mi z ní bodavá bolest do celého těla. Zaťala jsem zuby a snažila se zranění ignorovat.
"Co to mělo do prdele bejt?!" vyštěkla jsem na vlčici před sebou, bylo mu fuk, že se očividně nehodlala vybavovat. Přejížděla jsem očima z ní na dění za ní a pokoušela se najít skulinku, kterou bych proklouzla, abych mohla být k užitku tam, kde to bylo potřeba. "Nemůžeme nejdřív zabít je a rvát se o úlovek až potom?" vrčela jsem a měla sto chutí místo po paroháči skočit po ní, i když mi zdravý rozum radil naprostý opak. Nakonec jsem ale nemusela sama dělat vůbec nic, protože se kolem nás (bez nás!) odehrávalo rodeo, ve kterém paroháč exceloval. V jednu chvíli jsem ho ztratila z dohledu a v tu druhou mě silným kopem vymrštil dopředu, přímo proti té protivné dementní vlčici. Vrazila jsem do ní a jen díky síle kopyt jelena jsme ve sněhu zavrávorali, ale další série kotoulů se nekonala. Na to moje ochablé, drobné tělo nestačilo.
Zapadla jsem do sněhu, překulila se a vyhoupla na nohy způsobem, aby mě tolik neotravovala ta bolavá noha. O bolavé zadnici ani nemluvě. Chtěla jsem zase něco vykřiknout, možná něco udělat, nevím. Mou mysl totiž najednou pohltil pohled na vysoké plameny, které nás v mžiku mezi sebou uzavřeli. Byla jsem blázen, nebo byl vážně najednou ten oheň zelený?
Na okamžik jako by se celý svět zastavil.
Ozval se hlas. Cizí, ale nepřátelsky jedovatý. Hrát? Jak jako hrát? Na otázky nebyla ta nejvhodnější chvíle.
Zírala jsem, když se zvířata, která ještě před minutou ležela bezvládně v kalužích krve, zvedla a s rozzářenýma zelenýma očima se rozběhla po nás. Nemohla jsem tomu uvěřit. Útočili. Úmyslně.
Na poslední chvíli jsem se švihem odkutálela stranou, když se naším směrem vrhnul parohatý obr. Přeci mě ale parohami smějknul do stehna a já tiše přes zaťaté zuby bolestí zakvílela, než jsem se vypotácela ze sněhového zákopu. Z honu na daňky se stal boj o život. Z lovce byla kořist.
"Kaleo!" hledala jsem známou tvář. Pochopila jsem, že od zdejších cizinců nic rozumného čekat nemám. "Nevím, vo co de, ale tohle není v pohodě." Vlčice naštěstí byla opodál. "Můžeš vstát? Musíme- POZOR!" Naběhlo proti nám akorát to malé. Stála jsem mu v cestě, ale bylo to mládě, takže jsem nemínila uhýbat. Chyba.
Mládě se vymrštilo proti mě, sehnula jsem se do sněhu a zakousla se mu do boku, čímž jsem ho srazila k zemi. Vlastně nás oba. Mládě se mi ale jedním škubnutím vymanilo ze stisku s takovou vervou, jako by právě vůbec nemělo rozdrásanou půlku těla. Vyhrabalo se ze sněhu a uhánělo dál. Já zůstala ležet ve sněhu. Zvedání bolelo. Místo toho jsem se rozhlížela po té situaci kolem a v tom zmatku si povšimla něčeho ležícího mezi stromy. Parohy? Daňek. Ale proč neútočil s ostatními? Ležel tam jako... mrtví.
S bolestivým tišeným zasténáním jsem se postavila. Bylo na čase, řítila se sem nadupaná samice. "Tamhle, ten jelen," snažila jsem se vysvětlit, i když jsem nechtěla už ani moc mluvit, abych si šetřila poslední zbytky sil. "Z nějakýho důvodu-" nádech, výdech "-není jako ostatní. Když zjistíme proč, třeba se zbavíme i těch dalších." Na mém hlasu bylo znát vyčerpáním. Ale na mé tváři plálo odhodlání. Tvrdohlavé, ale nezlomné.
Začala jsem se prodírat sněhem k mrtvému zvířeti a tedy i blíž k druhé skupině cizích vlků. Asi dvakrát jsem během toho musela uhýbat řádícím smrtícím kopytům a pokaždé to doprovázela bolest, i když kopyta minuly. Očima jsem se snažila střetnout se s někým z těch cizinců (Sarumen). Chtěla jsem se ujistit, že je nenapadne taková pitomost, jako napadat se tu ještě navzájem. Když se s jedním z nich můj pohled setkal, pokynula jsem ve znamení příměří a pak pohodila hlavou směrem k mrtvole. "Jak jste ho zabili?" křikla jsem na ně, protože na normální hlas jsem byla daleko. Nemohla jsem k nim blíž, leda bych měla nohy dvakrát tak dlouhé, pětkrát tak zdravé a silné a hlavně by tu nesměli všude pobíhat ty ďáblem posednuté srnky.

// celou dobu válčí se situací, ale poslední odstavec si vyžaduje pozornost kohokoliv ze Sarumenských, aby si toho alespoň někdo všiml O:-)

// Náhorní plošina

Zapadli jsme do lesa a jak jsme do něj nořili hlouběji a hlouběji, vítr se pozvolna tišil. Tím, že tu zem byla krytá stromy - třebaže holými - na ni nedopadalo tolik světla ani tepla a pohybovalo se po ní o dost lépe, než na otevřené pláni. I tak se mi tlapy místy nořili do sněhu víc, než bylo žádoucí. Naší skupinou se jinak neslo převážné ticho a přísahala bych, že mezi některými z nás vládla dost napjatá atmosféra. Vřelými pohledy a pozitivní energií tu snad čišela jen Kaleo. Byli jsme zkrátka úžasná, harmonická skupinka. Ideální na společné aktivity při raním sluníčku.
Dál jsme se proplétali kolem stromů a mě začínalo být jasné, že tohle místo je stejně k ničemu jako ta pláň. Etney byl ke mě teď sice otočený zády, ale i tak jsem ho propalovala nenávistným pohledem. Lhal, že to tu zná. Lhal, že ví co dělá. Asi by mu někdo měl vysvětlit, že lhát se nemá.
Ztuhla jsem a nastražila uši. "Pšt!" sykla jsem na zbytek bandy a rozhlížela se, abych zjistila, odkud ke mě přicházel ten zvuk. Nepotřebovala jsem čenich k tomu, abych věděla, že se opodál děje něco velikého. Přesto, že jsem v téhle vzdálenosti rozhodně nemusela, instinktivně jsem se přikrčila a odpojila se od skupiny, i když jsem předpokládala - a na to už bych si vážně měla dávat pozor - že půjdou za mnou. Já sice musela přijít blíž, abych mohla bezpečně určit, oč běží, ale ostatní už jistě čichali, co se v lese odehrává.
K mému překvapení jsme nebyly od toho zmatku daleko, jen všudy přítomný sníh zvuky dost tlumil a pro mě bylo obtížnější tak vůbec něco zaregistrovat. Naštěstí ti vzteklí vlci, co se právě vrhli do plašení stáda vysoké, dělali rámusu až až. Jídlo, problesklo mi hlavou a záhy jako by žádné jiné myšlenky neexistovali. Našli jsme kořist, ale nebyli jsme jediní, a protože jsme nebyli ani první, času nebylo nazbyt. Zvířata splašeně pelášila pryč a pokud si je necháme pláchnout, už je nedoženeme.
Ale to co neutíká nemusíš honit.
Kousek od nás se najednou ozval zuřivý štěkot a vrčení. Letmý pohled mi prozradil, že je tu vlků víc, než se zdá. Tihle se snažili... skolit samce i s mládětem? Ne, asi jen to mládě. Ale nevypadalo to, že by to bylo o to snazší. Ten samec byl překážka. Ale proč si z něj neudělat cíl. "Jdem po něm," oznámila jsem jasně svým společníkům a nečekala na souhlas. Nevím jak jsem si vzala do hlavy, že vrhnout se po útočné parohaté srnce je dobrý nápad. Možná jsem věřila, že v takovém počtu máme šanci. Možná jsem věřila, že když použijeme Etneyho jako štít proti jeho parohům, nikdo jiný k úhoně nepřijde. Ale hlavně jsem věděla, že jeho nemusíme nahánět, což by bylo v tomhle sněhu nemožné. Bez toho prcka nikam nepláchne.
"Obklíčit, bacha na parohy!" dodala jsem ke skupině, než jsem se sama vrhla do akce a jala se připojit k dvojici cizích vlků. Skočila jsem k paroháči, ztratila se v kupě sněhu, hbitě se z ní vyhrabala - i když to nebyla zrovna hračka a ani to nebylo tak hbité - a dál se snažila jemně došlapovat, abych se znovu úplně nepropadla, zatímco jsem s vrčením kroužila ve vcelku pochybné vzdálenosti od rozrušeného zvířete a čekala na příležitost ho pozlobit, oslabit, rozptýlit. Jo a nenechat se jím zmrzačit. Můj úkol nebylo ho svrhnout, to jsem se rozhodla přenechat statnějším z nás. Jen ať se páni vlci předvedou, když se ještě před nedávnem naparovali hřebínky.

//na přeskáčku se přesuneme alespoň do Zlaťáku, tam pak snad opět nastolíme nějaký řád xD

// jih řeky Mahtaë (přes Kamennou pláž)

Písková vlčice sice s dobrým úmyslem mojí nabídku odmítla, to ovšem neznamenalo, že jsem si nemínila i nadále dávat na Etneyho pozor. Měla jsem pocit, jako by ten vlk musel být neustále na očích, jinak se stane něco strašného. Ano, stane, cítila jsem to v kostech.
Vlastně jsem to cítila úplně všude. Ten urputný, silný vichr, díky kterému mráz mé tělo prostupoval s ještě větší lehkostí. Děkuji pěkně, princátko. Předpokládala jsem, že vlk pochopil, že nás má vést někam za potravou nebo za úkrytem. Ale to byla nejspíš ta chyba. Předpokládala. Tady totiž nebylo ani jedno. Na širé otevřené pláni kromě nás, neúnavného větru a tuny sněhové nadílky nebylo vůbec nic.
"Wow, fakt krásný loviště tady máte," utrousila jsem ironicky, ale moje poznámka se stejně s největší pravděpodobností doslova ztratila ve větru. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že už alespoň začínal nový den a s ním se upokojilo ten nechutný zmrzlý déšť. Ne, že by to nějak chůzi v tomhle zpropadeném terénu zlehčovalo. Napadlo mě, že kdybychom se drželi úplně původního plánu a prostě si podali Sayuri, měli bychom o problém méně. Když jsem se ale ohlédla směrem, kterým jsem řečeného vlka tušila, tahle myšlenka mě opustila. Nebyl zase tak špatný a přeci jen by se mohl ještě hodit.
"Možná by tvoje vznešená zadnice chtěla pohnout a zapadnout někam do-" chtěla jsem na Etneye spustit, když se před námi rozložila dlouhá hranice lesa. "Aha," dořekla jsem a s vítanou úlevou zapadla dovnitř. Ve skrytu stromů bude při nejmenším snazší se slyšet, až tam nebude tolik foukat.

// Zlatavý les

Firmě tak razantně klesl odbyt, což vedlo k jejímu bankrotu.

Protočila jsem otráveně oči v sloup. Jasně, Asgaarský. Myslel si snad ten vlk, že mám v plánu si pamatovat celé jeho jméno? Chystala jsem se ho zapomenout ve chvíli, když už jeho velectěné nafoukanosti nebudeme potřeba.
Etney mi potvrdil svou modrou krev. A taky přidal, že je něco jako modla nebo tak něco. Nechtělo se mi tomu příliš věřit. Ale třeba to byla pravda. Představila jsem si, jak ho celá jeho rodina na oko uctívá a při tom se tím náramně baví. To už bylo uvěřitelnější. Pozorně jsem na něj upínala oči, když se měl postavit k mé výzvě čelem. Nebyl do toho zrovna hr, a počasí mu hrálo do karet.
"Počasí? Ale prosím tě! Nějaký princ se přeci nenechá omezovat počasím. Ten tvůj úžasný kožich snad taky něco vydrží, ne?" snažila jsem se dál působit na jeho samolibost. Byla to hra. Kožich ani jednoho z nás nebyl stavěný na takové podmínky a já jen doufala, že stejně náhle, jako se déšť proměnil v bodavé zmrzlé krupičky, se také změní zpátky. Nebo zmizí úplně.
Nakonec si vlk dal říct a po pár dalších nezbytně sladkých a kýčovitých poznámkách zvolil cestu. Zachytila jsem jeho pohled, když nepříjemně přejížděl očima přes mě a Sayuriho. Bylo mi jasné, že ani jednoho z nás tu nechce, ale to bylo v pořádku, alespoň nějaké pocity tu byly vzájemné. Sayuri se navíc k mému zklamání neukázal jako místní rodák a znalec, a tak jsme museli jít za velectěným princem Nafrňouskem vlk ví kam. Když se řečená koule chlupů konečně trochu vzdálila, otočila jsem se ke Kaleo starostlivě. "Jsi v pořádku? Je to blbec, nevšímej si ho. Kdyby to přeháněl, stačí říct a... já mu to vysvětlím," znělo určitě líp, než "rafnu ho do prdele, aby pochopil co to je osobní prostor". Usmála jsem se na ni a pak už jsem se prodírala sněhovou nadílkou za Etneyem, abych se ujistila, že nás nevede na nějaký sráz, aby se nás zbavil.

// Náhorní plošina (přes Kamennou pláž)

A tak se rozmohl černý trh, na kterém je překupníci začali vydávat za pilulky ibalginu.

"Jo, jasný, třeba oběd," odmávla jsem s nepatrným úsměvem, protože všude kolem nás právě panovala hustá tma. Můj návrh se setkal s pozitivním ohlasem a mě v tu chvíli polil určitý pocit zadostiučinění. Jen Krásnoočka protestoval, jak nečekané. Jeho úžasný kožíšek a ladné nožky asi nebyly určeny k ničemu jinému, než samolibému pozorování. Ale i když jsem byla přesvědčená, že se snaží jen vymlouvat, něco pravdy na tom bylo. Hodně pravdy.
Byla tma. Obloha byla zatažená a tak ani měsíc na cestu nesvítil. Mimo to se opět vrátil ten zpropadený vítr a tentokrát s sebou přinesl i pěkně nepříjemnou chumelenici. Nebo déšť. Kroupy? Nevěděla jsem teď přesně, jak to pojmenovat, ale začínalo to být čím dál tím nesnesitelnější. Snad ještě víc, než ta šedá koule chlupů. Přičteme k tomu hloubku sněhu, vynásobíme potencionálem dostupné zvěře a vydělíme množstvím přítomných schopných vlků a naše šance na nalezení, ne-li ulovení čehokoliv se velice rychle přiblíží nule.
"Než něco ulovíš, musíš to něco nejdřív najít, takže se stejnak musíme přesunout, páč tady je pusto," ozvala jsem se po krátké odmlce a přerušila tak opětovné Etneyho zamilované vrkání. Vnutila jsem se tělem mezi něj a Kaleo, abych mezi nimi vytvořila nucený odstup, když si ho hošan neuměl udržet dobrovolně, a pozorně se na něj zadívala. "Jak žes to říkal? Etney I. Asgratský? To zní dost vznešeně." A vznešení vlci sami dlouho nepřežijí. "Seš místní? Určitě to tu kolem trochu znáš, proč nám to tu neukážeš? Nějaké dobré loviště... nebo úkryt... Předveď se," vyzvala jsem ho a doufala, že neodmítne příležitost nám všem ukázat, jak je lepší než my. Jen jsem se modlila, abych měla pravdu a vlk to tu znal. Byla jsem přesvědčená, že by se tak totiž mohl klidně jenom tvářit a vést nás úplně někam do háje. Také jsem silně doufala, že se Sayuri odhalí jako místní rodák a ujme se cesty on. Nechtěla jsem se nechat vést ani jedním z nich, ale sama jsem se tu nevyznala a Sayuri přeci jen působil o dost důvěryhodněji.

Zábava se nekonala. Tihle vlci byli naprosto nepředvídatelní a mě se z toho začínala motat hlava. Nejdřív mě zaskočil ten šedý cizák, který si z mého i když vymyšleného varování odnesl jen to, že spát s jedním okem otevřeným se nedá. Než jsem se stihla vzpamatovat a laskavě mu vysvětlit, že to se jen tak říká, chytila se mých slov i Kaleo. Z mého krvavého varovaní udělala... pohádku.
"Ne, tak jsem to ne-" a pak jsem to raději vzdala. Rezignovaně jsem povzdechla a zavrtěla hlavou. Kaleo byla až příliš pohádková vlčice, nemusela vědět, co jsem ve skutečnosti měla na mysli. "Zlatou," odpověděla jsem jí místo toho na její otázku. "Jsem se svýma očima spokojená," řekla jsem se špetkou hrdosti. I když mi zrovna neulehčují pátrání po mé magii. "Ale fialová je taky zajímavá volba," dodala jsem a snažila se představit si vlčici i s bílýma očima, ty by ale pro její živou povahu vyhlížely dost prázdně a to by byla škoda.
Najednou jsem nekoukala jen na Kaleo, ale i na toho šedáka, který se k ní vetřel prapodivnou chůzí. Zvídavě jsem pozvedla čelo. O co mu šlo?
"Pozor, aby ti z toho zírání ty tvoje jedinečný očka nevypadly, Krasotinko," ušklíbla jsem se pobaveně nad tou scenérií a na krátko se ohlédla na Sayuriho. Pořád jsem mu nevěřila, ale teď jsem mu musela dát zapravdu. Každé vlče už přeci ví, že srdce se získává rozparováním, ne naparováním.
Jak jsem se tak rozhlížela po té naší malé harmonické skupince, dostala jsem nápad. Nebyl to zrovna geniální nápad, a rozhodně nešlo o něco, do čeho bych se vrhla s nadšením po hlavě, ale v téhle době si vlk nemůže moc vybírat.
Rozešla jsem se a obešla Kaleo tak, že jsem stála přímo vedle ní, když jsem se k ní naklonila a zašeptala: "Můžem týhle sešlosti využít k lovu. Mohli bychom tak uhnat něco většího a neztrácet čas hledáním schovaných nor zajíců a tak." Moje teorie byla tedy taková, že snáze najdeme větší zvíře, než to menší. O lovu s naprosto cizími vlky jsem ale stále měla své pochybnosti. I když Sayuri alespoň schopně vyhlížel a Krásnoočka bychom mohli použít třeba jako návnadu.

Zní lákavě, za zkoušku nic nedám. Hlásím se!

Kdybych mohla, tedy kdybych si dovolila na chvíli polevit v pozornosti a spustit tu obrovskou opelichanou kouli z očí, zabořila bych čumák do tlapek, abych neviděla raději nic. A radši ani nic neslyšela. Ne, Kaleo, ne. Nemůžeš někoho PROSIT, aby tě nesežral. Musíš se bránit, ne prosit. Bylo to marné. A chlupáč se nám k tomu ještě pokoušel namluvit, že po nás vůbec nešel.
"A cos teda chtěl? Co se takhle honí hlavou někomu, kdo se plíží nocí k cizím vlkům? Prosím, povídej, fakt mě to zajímá. Nebo nám tu chceš vykládat, žes o nás nevěděl? Ušetřím tě výmluv, o nás by nevěděl jenom vlk bez čenichu." Přestala jsem vrčet, ale můj postoj pořád vysílal dost silný signál, že mi dva rozhodně nejsme v pohodě.
Cizinec teď už nevypadal, že by se vrhl do rvačky, vlastně to podle svých slov chtěl hodit za hlavu. Představil se jako Sayuri. Neodpověděla jsem. Nejdřív nás ohrozí a pak se chce kamarádíčkovat? Zapomeň. Neušlo mi, že se spíš obracel na Kaleo a nijak mě to nepřekvapovalo. Byla vítací typ. To tady vážně není nikdo příčetnej? Moje otázka byla k mému zaskočení velmi rychle zodpovězena.
Ne.
Připojil se k nám další vlk a já jen mlčky zírala. Je tady snad nějaký shromáždění, o kterém nám nikdo neřekl? Začal nám bez okolků vnucovat svojí srst a... oči? Zdejší vlci jsou fakt šílení. A Sayuri ho v tom podporoval. I když vlastně proč ne, pojďme si zahrát takovou hru.
"Ne, ne, ne," oponovala jsem hnědému chlupáčovi, "má pravdu. Oči. Velice neobvyklé." Popošla jsem k šedému vlk, jako bych si je prohlížela důkladněji. "Ano, neobvyklé. Zářivé. Zlaté. No tak to je průšvih. Být tebou spím s jedním otevřeným. Víš přeci, co se tím myslí, když vlk řekne, že máš strašně neobvyklé oči, že jo? Chce je pro sebe. Jakože... chápeš," zkřivila jsem výraz a zatvářila se, jako že je to až příliš hrůzostrašné, než abych to vůbec mohla vyslovit.