Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvka přes řeku

Zelenáč se nám pletl do šarvátky, takže jsem ho poctila zakaboněným pohledem a protočením očí, jakože on absolutně netuší, o co tady šlo. Ale jestli tak moc chtěl, mohla jsem začít prskat i na něj - akorát tedy s tím rozdílem, že na Arminiuse jsem byla ještě dost hodná, kdežto s ním jako s cizákem bych si nebrala servítky. Do karet mu nehrálo ani to, že tu teď nebyl poblíž nikdo, kdo by mě zastavil, kdybych se do toho fakt opřela. Ne, že by moc takových jedinců vůbec existovalo. Naštěstí se vlk přestal motat mezi nás a začal dělat to, od čeho tu byl. Řídit lov.
A hned navrhnul losa. Nechala jsem si chvilku na rozmyšlenou, do které už Arminius stačil vyhrknout svůj souhlas. Mlčky jsem se na něj obrátila a přeměřovala ho pohledem, když se snažil obhájit. Ve skutečnosti jsem ale přemýšlela, jak moc na to má. Lov losa nebyla žádná hračka, rozhodně to byla dost riskantní volba pro první lov vůbec. A já věděla, že pokud do toho půjdeme, skolit ho bude úkolem hlavně těch dvou, protože do mých předností fyzická síla nepatřila.
"O sebe strach rozhodně nemám," odpověděla jsem nonšalantně. Zelenáč mi byl ukradený, ale bude na to Arminius stačit? Přestože jsem nejspíš nemusela, cítila jsem za něj určitou zodpovědnost. Na druhou stranu, pokud vycouvám, když to vlče se do toho tak hrne, bude mít určitě plnou tlamu silných řečí. Byl to rozum versus hrdost. A já se rozhodla.
"Fajn, tak teda na losa," prohodila jsem, jako by mi to bylo u zádele, ale když jsem se hbitě otočila k Zelenáčovi a prošla kolem něj, abych následovala stopu stáda, nevybíravě jsem do něj strčila. Jestli se tomu mláděti něco stane, je to na tebe, byla zpráva, kterou jsem se mu tím snažila předat.

Arminius se snažil tvářit jako drsňák a asi mu to ještě nikdo za ten jeho kraťoučký život neřekl, ale když na to někdo nemá, to přehrávání bije do očí. Jestli si myslel, že tím udělá dojem, byl na omylu, ale nic jsem neříkala, protože jsem si to jeho vystoupení popravdě škodolibě užívala. Čím vyšší podstavec, tím tvrdší pád, pomyslela jsem si a docela se už nemohla dočkat, až si během lovu nabije čumák. Decentně, samozřejmě. Neplánovala jsem ho nechat úplně zmordit čímkoliv, co jsme plánovali lovit, ale nějaký ten výchovný kopanec do čenichu ještě nikdy nikomu neublížil... tolik.
"Ha," vykročila jsem vpřed, když mi řekl Kajdo. Rozhodnuto. Jestli ho něco nenakope na lovu, nakopu ho já. "Plašení zvěře je celkem důležitá část lovu, ale neboj se Miniusi, všechno to budeš moct vokoukat vod nás vopravdovách lovců, abys nepošel hlady, kdyby sis nedej vlku musel někdy něco ulovit sám. I když myš už bys mohl zvládnout chytit sám," prohodila jsem posměšně, prošla kolem něj a vydala se za Zelenáčem a Kezi, kteří naší skupiny vedli na jinou stranu, než šla ta druhá.
Jo, a taky pěkně pršelo. Jestli takhle lilo v lese, jak asi leje na pláních? Normálně by mi to vadilo, hodila bych zpátečku a nechala ostatní, ať si ten nejnepříjemnější lov ze všech užijí sami. Ale tentokrát představa toho, že mám sedadla v první řadě na tu podívanou, až se Arminius vymlátí na podmáčené louce, byla silnější než touha po vlastním pohodlí. Po tlamě se mu rozlil úšklebek. Tohle bude zábava.

// za Varjou

Šťouchla jsem si do vlčete a nejspíš tím spustila nějaký obranný reflex, protože vlček se najednou naježil a naparoval, jako by mě snad mohl přerůst teď a tady, když ten krk bude jo natahovat. Popravdě, dejme tomu pár dní a podaří se mu to i tak, ale zatím jsem měla navrch. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si to jeho rozhořčení neužívala, ale vlastně na mě udělalo dojem, jak se hned vrhnul do protiútoku. Jen ho to někdo musí pořádně naučit a jednou z něj třeba bude dobrý kousavý otravný vlk.
Vypláznul na mě jazyk. "Vodvážnej. Abysme tě nemuseli sbírat na všech frontách," ušklíbla jsem se, ale víc jsem říct nestačila, protože to už jsme byly obklopeni bandou vlků a pozornost si nárokovala Aranel.
"Já a Arminius budem jedna skupina," prohlásila jsem hned, jak nás bílá vyzvala, abychom se rozdělili. Na vlče jsem pak hodila jen krátký pohled ala "jestli si troufáš", ale vzhledem k naší předchozí výměně jsem nepředpokládala, že by z toho teď vycouval. To by si pak pan velký vlk za rámeček tuplem nedal. "A vezmem si zelenáče. Když bude třeba, pomůžu mu se do toho lovení dostat," hlesla jsem až podezřele ochotně a nahodila při tom takový škleb, že mohla Aranel jen hádat, co mám za lubem. O mých reálných schopnostech ale pochybovat nemohla. To už jsem se ale propletla mezi vlky a zjevila se u huňatého Varji.
"Hoj. Jsem Kaya. A tamhleto je velký vlk Arminius, jestlis to ještě nepochytil. Jo a neříkej mu špunt, nebo tě kousne do kotníku," prohodila jsem záměrně dost nahlas, aby to jmenované vlče slyšelo a pak na něj mrkla a na oplátku také decentně povyplázla jazyk. Kolik toho asi to pídě snese?

// úkryt

Se širokým zívnutím jsem vylezla ven, přestože jsem nespala. Zamžourala jsem do světla, které mě náhle pálilo do očí, které už si zvykly na přítmí jeskyně. Popošla jsem dál od vchodu, abych si protáhla nohy a nasála čerstvý vzduch do plic. Byla v něm cítit vlhkost. Pršelo. Vůbec mi nevadilo, že jsem o to přišla.
Kousek před jeskyní jsem zahlédla Aranel a další známý kožíšek. Jen ve větším provedení, než jsem ho viděla posledně. Dvě vlčata uvnitř, jedno venku. To byla asi všechna? Neviděla jsem je tak dlouho, že jsem zapomněla, kolik jich vlastně má být. "Táhneš na lov celou famílii?" prohodila jsem pobaveně k bílé vlčici a přišla k dvojici blíž. "Seš si jistej, že na to máš, špunte?" šťouchla jsem si do vlčete, které už nebylo tak úplně špunt. "Takovej velkej lov není žádná flákárna. A v těhlech podmínkách? Stačí jedno uklouznutí a máš hnědej i zbytek toho svýho fešáckýho kožíšku," neodpustila jsem si ho trochu nepozlobit, zatímco jsme čekali na zbytek skupiny.

(559)

Najednou tu bylo fakt dost vlků a dělo se toho fakt hodně naráz. Všichni mluvili přes sebe a Cynthiu si k sobě povolala Baghý, takže jsem se zkroutila zpátky do klubíčka, že ten rámus odignoruju a prospím se. Omyl! Hlas Baghý se po nějaké době roznesl po jeskyni tak výrazně, že se nedal nevnímat. Zněl důležitě. A tak jsem špicovala uši, aniž bych se obtěžovala jejím směrem otočit, dokud z ní hned na začátku nevypadlo, že Erlend bude teď její pravá tlapka. "Wow," ujelo mi obdivně a už jsem se rozhlížela po jeskyni, kde ho zahlédnu. Zasekla jsem se v momentě, kdy Baghý oznamovala, že jsem novým ochráncem smečky. Novým? Jako jako novým? nechápala jsem a totálně při tom tak bez poznámky přešla své druhé povýšení. Pak padla nějaké jména, se kterýma jsem ještě neměla tu čest. No, měli štěstí, že jsem se o nich dozvěděla takhle. Jejich šance na to, že je z lesa vynesu v zubech, se tím rapidně snížily.
Povalovala jsem se a pozorovala ten mumraj, opodál jsem věnovala extra pozornost našemu novému alfákovi a jeho snahám komunikovat s Ivy. Ušklíbla jsem se a doufala, že až to tam uzavřou, budu mu k tomu moct jít něco říct. Místo toho moje jméno vznesla Aranel. Zatvářila jsem se, že dlouze přemýšlím a přemáhám se, ale pak jsem se s dlouhým protažením vyhoupla na nohy. "Co byste si beze mě počali," prohodila jsem nonšalantně a vyrazila letmým krokem ven z úkrytu.

// les

(558)

"Ó, kdysme tu ale všechny cizáky nechávali z dobroty srdéčka, to bychom pak samou laskavostí mohli taky uhořet," odpověděla jsem jí podobně protaženým tónem, který použila ona. A jsem pak zpozorněla, když z ní vypadlo, že tu vlastně není jenom z náhody na skok. "Ty taky?" vypadlo ze mě nevybíravě, zatímco jsem se ohlédla po Aranel. "To nám někdo chodí po Galliree a rozhlašuje, že nabíráme kde koho, kdo se nám svalí v lese?" tázala jsem se bílé vlčice, protože mi ten náhlý zájem přišel zvláštní. V době padajícího listí by to dávalo smysl, tuláci si chtějí zachránit zadnice před zimou, ale teď, když je to nejhorší snad za námi?
"Nazdar, vlče," prohodila jsem k černobílému už ne tolik vlčeti, co se přichomýtlo k Nel a vrátila se pozorností zpátky k černé. "Proč zrovna Borůvka? Vidělas tu příšeru venku, ne? Takový věci tu jsou na denním pořádku," zalhala jsem, "nepřinutilo tě to si to ještě rozmyslet?"

(557)

// les

Cestou do úkrytu jsme minuli několik vlků vycházejících z něj. Alespoň tam nebude narváno, ale proč tu sakra je další vlče? Kdybych se chtěla zdržovat venku a vykecávat, asi bych se ptala, ale takhle mi zůstala varovná kontrolka blikat jen v hlavě, zatímco jsem zaplula do jeskyně. Už jen to, že tady nefučelo, byl obrovský rozdíl. Teď sebou ještě plácnout na nějakou kožešinu a budu nejspokojenější.
V jeskyni se povalovala jenom ta černá vlčice a Aranel se s ní dala do řeči, zatímco já jsem se natáhla na úhledně vyhlížející kus kožešiny opodál. "Když už tu máme každou chvíli den votevřených jeskyní, měli bysme jim to alespoň naúčtovat. V zajících, třeba. Dva zajíce za noc," vložila jsem se jim do rozhovoru s návrhem, když už jsem musela zkousnout to, že se nám v úkrytu promenáduje kde jaký cizák. Přetočila jsem se na druhý bok, abych viděla, jak se na nové potencionální podmínky pobytu bude tmavá vlčice tvářit. Měla jsem chtít tři.

Awarak s Aranel by mě měli přestat chválit, nebo toho budou brzy pěkně litovat. Jako by mě neznali. Ale samozřejmě jsem se jejich slovům nebránila, sama jsem poznala, když se mi prostě něco povedlo a na tenhle kousek jsem byla právoplatně hrdá.
"Tos mohl, třeba by se smíchy rozpadla sama," odvětila jsem Cyrilovi, jakože mě jeho výmluvy nezajímaly. Popravdě, třeba by ten trik s hlavou fakt příšeru překvapil, co já vím, na co jsou takové sněžné obludy zvyklé. Nebo by si myslela, že je Cyril jedním z nich. Ta její hlava byla taky taková divná...
Ale což. Dozvěděla jsem se, že Ivy naše není. Ale bude. Nejspíš. A pro jednou jsem neměla námitky. Takových kdyby se přidávalo víc, tak bych asi už neměla o čem remcat. Schopní vlci ve smečce? Začíná snad nová éra? Cyrila vycvičíme, taky to ještě nemusí být ztracený případ.
"Myslim, že můžem do úkrytu všichni. Po dobře vodvedený práci si zasloužíme někde na chvíli zahřát zadek," prohodila jsem a zamířila k úkrytu jako první. Ne, že bych chtěla vést, ale prostě už jsem sakra chtěla do toho tepla. V té chvíli adrenalinu jsem zapomněla, jak vlezle se mi zima už takovou dobu vtírá pod kožich, který na ni vůbec, ale vůbec nebyl stavěný.

// úkryt

Její plán vyšel a příšera brzo letěla vzduchem do dálky, že ani její dopad kdo ví kde slyšet nebyl. Dívala jsem se ještě chvíli tím směrem, zatímco jsem zpomalovala magii, která mé tělo ovládla. Kdybych jí uvolnila najednou, asi by to se mnou seklo. A tohle rozhodně nebyla chvíle, kdy bych to ocenila. Ne, že jindy by ta chvíle byla.
"Tvrdil snad někdo někdy vopak?" zazubila jsem se pyšně při pochvale Aranel a měla co dělat, abych to její poplácání ustála a ještě se tvářila, že to nic nebylo. Ale bylo. Plahočila jsem se co je zima dlouhá mimo les a sotva jsem dorazila, biju se zuby drápy o jeho území. Odpočinek by taky bodnul, ale skácela se už ta hnědá, neplánovala jsem být další.
"Takys nebyla úplně marná," odvětila jsem hnědé, protože rozdávat milé pochvaly nebyl zrovna můj šálek. "Ivy. Tak na tebe Cyril hulákal, že jo?" Ujistila jsem se, že jsem zachytila správně její jméno, a letmo při tom přelétla Cyrila pohledem, který ho soudil za to, že se na víc než pokřikování nezmohl. "Ta je naše?" otočila jsem se pak s otázkou na Aranel. Nebo Awaraka. Zkrátka někoho, kdo mi mohl bezpečně odpovědět, jestli Ivy k nám do smečky patří, nebo ne.

Boj s příšerou 4/6

"Já ne- Neváleli jsme se ve sněhu!" obořila jsem se dotčeně na Aranel, i když bylo jasné, že to tak nemyslela. Moje plamenné reakce ale byly silnější, než její humor. Co si to o mě myslela? Pche! Zamračila jsem se na protest.
A pak už neřešila Cyrila, ale příšeru. Takový každodenní život v Borůvce, což? Příšera se dobíjela přes mojí zeď a než jsem stihla vymyslet, co dál, protože tyhle ledový čáry máry mi taky ubíraly energii, viděla jsem, jak vzduchem letí strom. Zírala jsem nejdřív, jak bacil tu obludu, a pak se ohlédla po původci toho útoku. Křoviňák se zjevil odnikud a připojil tlapky k dílu. "Dost hustý," ušklíbla jsem se jeho směrem a s vědomím, že na to už nejsem sama, se mi v hlavě začal rodit nový plán.
Zatím se kolem nás zdvihl vítr. Řízený vítr. A já přemýšlela, jak toho využít. Obluda zatím prolomila zeď a vyrazila k vlkům. Nastartovaná vyrazit a skočit jí do cesty jsem se záhy zase zarazila, když ze země vyjely kořeny a obludy pohyb zastavili. Ohlédla jsem se, ale Awarak za tím tentokrát zjevně nebyl. Ale u skupinky vlků se krčila ta hnědá mladá a vypadala, že se vydává ze všech sil. Vida, třeba nebyli všichni úplní budižkničemu.
Seběhla jsem k hnědé a postavila se vedle ní. "Ještě chvíli vydrž," instruovala jsem ji a sama zapříčinila, že volné nohy obludy začaly k zemi přimrzat, aby už nemohla uhnout o krok ani jednou z nich. "Znehybníme to! Awaraku!" křikla jsem přes své soustředění po černobílém, aby se připojil a ideálně udělal to, co dělala hnědá, pokud to taky dokázal. Podle mých znalostí magií by měl, ale co jsem mohla vědět, nakolik dobře tu svou ovládá. Ale hází s ní stromy, tak snad dostatečně. "Aranel! Udělej vítr! Pořádnej! A pak to odpočítej! Na teď ho pustíme, jasný?" hulákala jsem, aby mě slyšeli všichni tři a snad už pochopili, o co se snažím. Když kolem obludy uděláme pořádný vichr a pak ji pustíme, snad ji to katapultuje někam dost daleko, aby se nechtěla vracet. Pokud se při dopadu nerozpadne.

boj s příšerou 1/6

Už dlouho na mě nikdo nehalekal a když ke mě doléhalo pohoršené provolávání mého jména hned z několik zdrojů, byla to jako hudba pro mé uši. Nemohla jsem jinak, než se škodolibě ušklíbnout a tvářit se, že vím, co dělám, protože omlouvat jsem se rozhodně neměla v plánu. Za co?
"Chtěla jsem tady Cyrilovi dopřát patřičný přivítání v naší smečce. Víš, že ty bys na něj byla moc měkká," ohlédla jsem se nevinně po Aranel, která měla přesně tu reakci, kterou bych od ní očekávala. Docela mi to chybělo, domove, sladký domove.
Nechala jsem se Cyrilem setřást, stejně jsem ho neplánovala mučit dlouho, a na prázdno klapla tesáky, když mě jakože plácnul přes čumák. "Je to jeden ze způsobů," prohodila jsem jakoby nic na jeho otázku. "Mám i horší, ale ty bys nechtěl zažít," mrkla jsem na něj, aby věděl, že jsem ho ještě dost šetřila. Na další výměnu ale nebyl čas. Z lesa se začaly ozývat děsivé zvuky a rychle se přibližovaly.
Ihned jsem zaujala postoj připravený vyrazit do akce, ačkoliv jsem ještě nevěděla, co ta akce má být. Brzy si nás však našla sama. "No dop..." moje zaklení zmizelo v rachotu, který tu ohromnou sněhovou obludu doprovázel. "A kam se má asi TADY schovat, ty chytráku?" obořila jsem se na Cyrila, který vedle mě halekal dost hlasitě směrem k té hnědé vlčici a k té černé, jejíž jméno jsem kdysi znala. Nebyla na tom dobře, to nám tak ještě scházelo. "Aran-" obrátila jsem se na bílou vlčici, ale ta už se hrnula pomoc černé. Nespokojeně jsem zavrčela. Byla jsem vážně zase jediný příčetný vlk, který považoval chránění našeho lesa za důležitější, než nějaký nezvaný cizáky? "Jestli se budete zdržovat někym, kdo nemůže utíkat po svejch, tak vás vezme sebou," zabručela jsem, jako by mě v tom všem Aranel snad mohla slyšet. Ale já je v tom neplánovala nechat. Někdo tu skupinku nemožných vlků musel před tou obludou ochránit.
Vyrazila jsem proti příšeře, abych jí odsekla cestu a nedovolila jí se k ostatním hned tak lehce přiblížit. Nebyl jsem dost hloupá, abych na ni zaútočila tesáky, ale nechala jsem před ní neohlášeně vyrůst několik ledových jehlanů, které vyrazily ze země rychlostí blesku ale obluda je hravě rozlámala jako větve, které jí cestou potkaly. Zastavila jsem, ne zrovna v bezpečné vzdálenosti vzhledem k rychlosti obludy, a soustředila se, aby tentokrát místo jehlanů před příšerou vyrostla ledová stěna. Uf, to by jí mělo- Nemělo nic. Stěna začala praskat po pár tupých nárazech obludy a následně se nepříjemně rychlým tempem začala rozkládat a drolit k zemi. Znepokojeně jsem sykla a začala vymýšlet, co dalšího s ní provést.

LILITH | únor 1/10

Všechno mi vycházelo dokonale. Než se to začalo sypat. Lilith obrátila konverzaci zpět na mě, což by nebyl takový problém. Jasný, příšery a smrtelné situace, o tom bych mohla vyprávět vlčatům před spaním i, když už by byla dospělá, kolik jsem těch historek měla. A byla jsem připravena jí dát za pravdu a také se o nějaké zmínit. O kterékoliv. Kromě té, na kterou si vzpomněla ona. Snažila jsem se trapností nezaúpět. Naše setkání tenkrát v zimě na krách nebylo jedno z těch, kterýma bych se chtěla chlubit. Nebo si je vůbec pamatovat. Bylo to strašný fiasko. "J-jo, bylo to divný," snažila jsem se nedat znát, jak moc na to fakticky nechci vzpomínat. "Ale taky pěkně těžký samo vo sobě, ta zima a všechno. Kdyby nás tam něco sežralo, asi by to spíš bylo smilování, a tak hodnej by na nás tenhle kus světa přece bejt nemohl," ušklíbla jsem se na oplátku já na nic a byla spokojená, že jsem z toho zase docela dobře vybruslila. Ale kolik toho bruslení ještě zvládnu?
Jak se ukázalo, moc prostoru k bruslení už mi nebylo dáno. Kdo si hraje s ohněm - znáte to. Ale pálil tenhle oheň vůbec?
Nevím, co se dělo, nestíhala jsem to zpracovávat. A možná se trochu bála nad tím přemýšlet do té míry, kdy bych to zpracovávat zvládla. Vůbec, čemu by to pomohlo? Odstavila jsem rozum na druhou kolej a raději napřemýšlela nad ničím. Moje tělo se hýbalo tak nějak samo, samo se naklonilo dřív, než jsem stačila zasáhnout. A teď jsem byla těm očím ještě blíž a nechtěla z nich číst. Část mě toužila vědět, co bude dál, stejně jako se ta druhá část toho bála. Zašla jsem moc daleko. Bylo toho moc. Na jejím místě bych... tak proč ona...
Proud panikařících myšlenek přerušil pohyb jejího čumáku. Který se neodtáhl. Naopak. V očích se mi v tu chvíli muselo zalesknout překvapení. Milé překvapení, které zakrátko zmizelo, jak jsem se soustředila jen na blízkost kontaktu s ní. A jak promluvila, jako by ve mně její hlas roztříštil všechny zbytečky obav a napětí, které se o mě ještě pokoušely.
Vydechla jsem, aniž bych si uvědomovala, že jsem dech vůbec zadržovala a s tím mi z tlamy uniklo tiché pobavené zamručení. Poposedla jsem si, abych svou stranu mohla víc přitisknout k Lilith. Opřít jsem se do ní víc už nemohla, jinak bych nás nejspíš obě povalila, což by nebylo tak zlé, kdybych ji tím zároveň jisto jistě nevystrčila z našeho skromného přístřešku. "Taky nemám nejhorší společnost," broukla jsem lehce, jako bych byla rádoby nad věcí, přestože jsem ještě před malým okamžikem byla všechno, jenom ne nad věcí, a otřela se hlavou o její. "K tomu, jak jsme tady tak strašně, ale strašně zaseknutý," dodala jsem s neskrývaným pobavením, protože sice lilo jako z konve, ale obě jsme věděli, že bychom se nerozpustily, kdybychom se rozhodli se sebrat a odejít. Přišlo mi to vtipný, ale snažila jsem se tomu smát jen malinko.

Loterka je štědrá, aspoň vrátila, co mi vzala xD A ty statistiky by mě osobně dost zajímaly, ať se můžeme pobavit xD

Prosím o:
100 oblázků na Finnicka
50 perel na Finnicka

Děkuji

Odměny připsány.

lot 2/5

LILITH | leden 1/10 (srry xD)

Možná jsem malinko zaskočeně zírala, když se ukázalo, že její modrý kožich má za sebou větší historku, než jsem čekala. Překvapilo mě to víc, než historka samotná, protože kdo tady nepotkal alespoň jednu příšeru, prakticky jen procházel. "Takže ještě je to něco jako jizvy z boje. Vidíš, to už je vopravdu rarita, kožich s příběhem!" hlesla jsem napůl obdivně, jako bych chtěla podpořit její jen letmo maskovanou hrdost, a napůl důsledně, že mi to tak pěkně hrálo do karet a potvrzovalo moji rychle z drápu vycucanou výmluvu.
Snažila se mi napovídat, že mám také modrý kožich, ale to už jsem se nedala vykolejit a situaci vzala pevně do tlapek. Nebo jsem si to alespoň myslela, ale zatím jsem jí sebejistě pozorovala a trochu si užívala, jak se snaží z té situace vybruslit, což jsem na čumáku nedala znát. Čas od času jsem se ráda bavila neškodným utrpením druhých.
Mrkla jsem na kámen, na který ukázala, a netvářila se přesvědčeně. Nadzdvihla jsem obočí, když se mi snažila opět vnutit myšlenku mých modrých zad, jakože to tam už jsme přeci byli, a očima jí pobízela, jestli je tohle vážně to nejlepší, co dovede. A v tu chvíli jsem nejspíš přiložila polínko do ohně, který se záhy rozšířil mimo moji kontrolu. Když se přese mě Lilith naklonila, polil mě nečekaný pocit, jakési horko a těžkost, které mi nedovolili cuknout ani o píď, přestože bych jindy sebou škubla bez zaváhání. Nechala jsem ji zašeptat mi do ucha, i když jsem netušila, co vlastně říká. Možná neříkala nic.
Když se odtáhla, zmizelo s ní i teplo, které z jejího těla sálalo a které jsem při té krátké blízkosti vnímala víc, než jsem si uvědomovala, dokud nebylo pryč. Zůstala jsem jako opařená koukat kamsi... někam před sebe, než jsem znovu nejistě vyhledala její pohled. Ani jeden z našich výrazů nebyl tak srdnatě sebejistý, jako předtím, ale moje hlava neměla prostor něco takového zachytit, na tož hodnotit. Vnímala jsem jenom ty modré oči, které se postupně vpíjely hlouběji a hlouběji do těch mých. Čas ubíhal a ony neuhýbaly. A leč část mě už vážně uhnout chtěla, jiná část si to přebrala jako výzvu, kterým jen zřídka ustupovala. A když nejde výzvě ustoupit, musíte jí jít naproti.
Ten pohyb dopředu jsem ani nevnímala, jak jsem se naklonila blíž. Tělem jsem se tak víc opřela o Lilith, ale oči z ní nespouštěla, když jsem přitiskla svůj čumák na její.

lot 3/5

// Medvědí jezírka

Baghý jakoby se mi snažila "vysvětlit" Noriho situaci, zatímco já se musela jen ušklíbnout. "Chech, tak to ho možná až lituju. Možná," zasmála jsem se a hupsla spokojeně do lesa, ze kterého na mě hned zpátky nehupsly nějaké povinnosti, což bylo překvapující. Les nepřerůstalo borůvčí, ani se tu nevedla válka s veverkami ani nic podobného. Stál nerušeně zasypaný sněhem, jako všechno. Trefili jsme do správného lesa vůbec?
"To si piš, ráda budu u toho, až přijdeš na to, jak ta tvoje věcička funguje," odkývala jsem jí bez váhání návrh na další toulky, tentokrát se zajímavým cílem. Skoro bych to nejradši otočila a šla to zjišťovat hned, ale povinnosti volali. Lépe řečeno je Baghý volala k sobě. "Budu si to pamatovat," ujistila jsem ji, aby si nemyslela, že ji teď nechám z toho jen tak vyváznout.
Na Baghýino volání se ozvalo další a já se rozhodla jí tam doprovodit, protože kde jinde se dozvím nejlepší novinky než tam, kde je hluk? A jak legendy praví, na konci vytí najdete... vlky? Dva?

"MŮŽEŠ LASKAVĚ ZAVŘÍT ZOBÁK?!" vyhrnula jsem se u dvojice vlčicic v listí. Co se tu u všech vořechů stalo? Sjela jsem pohledem tu mladší hnědou, co nás volala, a pak i tu odpadlici na zemi. Tu jsem znala. Ani jedna z nich ale nevypadala, že by představovali nějaký extra nebezpečí. "Vyřeším toho druhýho," ohlédla jsem se na Baghý a než bych čekala na souhlas, odběhla jsem směrem, kterým k nám další vytí přicházelo.

Které bylo překvapivě blíž, než jsem čekala. Hýbal se ten vlk? Někdo by vážně měl všem těm cizákům ukázat, jak se mají chovat. I když tohle, jak se ukázalo, nebyl tak docela cizák. A už se u něj zjevila i Aranel. Chudák, jestli si myslel, že z toho vyvázne tak snadno.
"CYRILEEE," zařvala jsem varovně těsně před tím, než jsem do něj naběhla a povalila ho na zem. "Vás doma nikdo neučil, že na cizim území se neplíží?!" zavrčela jsem a držela ho přišpendleného na sněhu, jako by mě nemohl jednoduše setřást, kdyby chtěl.