Gallirea - Příspěvky uživatele

// Vrbový lesík (přes Magický palouk)

Mohutné vrby rychle ustupovaly a mizely v dálce za mnou, zatímco jsem se drala kupředu. Když už krajinu nechránily vysoké kmeny stromů, byla zase o něco víc zapadanější. Chůze přes tající, mokrý sníh ale byla o dost snazší, než prodírání se bohatou, čerstvou bílou nadílkou, ve které se každý krok propadal do nekonečných hlubin země. Ne, to u zbytků jarního sněhu nehrozilo. Ten se totiž krásně ušlapával a nohy se v něm ztrácely jen velmi zřídka. Tedy pokud jstee nehnali jako o život a nedupali při tom jako smečka medvědů.
Srst mi pročísl chladný noční vánek a i když v sobě stále nesl poselství zimy, nemohl se rovnat mrazivým vichrům, které se tudy ještě před nedávnem divoce proháněly. Obloha byla zatažená, ale svět kolem mě byl i přes to rozjasněný zářivou peřinkou. Pomalými kroky jsem kráčela krajinou a pohledem se pokoušela zjistit, kde jsem a kam bych se mohla vydat dál. Přede mnou byla jenom holá pustina, napravo se mi zdálo, že se ve tmě tyčí hranice nějakého lesa. Nezabočila jsem a dál táhla proti větru, až k mým uším dolehl slabý šepot. Zesílil, když jsem se přibližovala.
Teď už to nebyla jen pouhopouhá pustina, nýbrž obrovské jezero, které se přede mnou rozpínalo. Ne, jezero ne. Jezera mají konec, ale tohle? Jako by pokračovalo do nekonečně. Nešla jsem až na okraj břehu, proč také. I z místa, kde jsem stála, jsem měla dostatečný výhled. Naslouchala jsem šeptání vody, která omílala pevninu a kdesi v dálce se bouřila do vysokých vln. Sledovala jsem nezkrotné pohyby toho běsnícího živlu a nemohla od něj odtrhnout oči. Vlk by v nich ale úžasu nedohledal. Nedohledal by se ničeho. Zlatý pohled byl upřený do neznáma a jakoby nechtěl prozradit nic o tom, co se jeho majitelce hodí hlavou.
"Tady svět končí," hlesla jsem tiše s povzdechem, "kam dál?" Ohlédla jsem se směrem ke vzdálenému lesu. Co tam budu hledat? Co hledám tady? Bylo na čase přemýšlet nad tím, kam mě mají mé kroky vlastně vést. Sklopila jsem oči k zemi. "Krok jedna. Najdi vlčí zemi. Krok dva. Najdi magii. Krok tři. Ovládni jí." Připomněla jsem si, proč jsem vůbec tady. Každý vlk je vládcem nějaké magie. Najdi toho, kdo rozumí té tvojí, zněla mi v hlavě rada od dávného přítele. Kývla jsem, jako bych mu odpovídala a dala se opět do pohybu. Najednou mé zítřky začaly být o něco jasnější.

// Les ztracených duší (přes Mušličkovou pláž)

(území 8/10)

// Jižní hornatina (přes Zlatavý les)

Přes zasněžené úpatí hor jsem běžela jen chvíli. Přesně do té doby, dokud jsem si nebyla jistá, že je nebezpečí zažehnáno. Nebezpečí? Neříkej tomu nebezpečí. Skutečný nebezpečí vypadá jinak, upozornila jsem se. Utíkala jsem před nepříjemnou situací, nikoli před něčím života ohrožujícím. Ano, v to jsem věřila. Nicméně příliš dlouho jsem utíkat nevydržela a byla jsem ráda, když jsem konečně mohla své tempo zase zmírnit a jen tak se líně courat krajinou, která se postupně začala svažovat zpátky do lesů. Úplně mě přešla chuť se škrábat do hor po takovém setkání.
Tiše jsem zaúpěla. Nebylo to jenom o chuti. Bolel mě celý vlk. Mohla jsem být ráda, že alespoň tu chůzi zvládám. I užívání magie se na mé kondičce slušně podepsalo.
"Debil," procedila jsem mezi zuby na adresu toho oškubánka, kterého jsem na rozloučenou poslala skluzavkou Smrt ví kam. To kvůli němu jsem dopadla takhle. Když už jsem vyležela bolavou nohu z toho šíleného lovu, muselo mi cestu zkřížit tohle. Musela jsem si přiznat, že za tu dobu putování s pískovou vlčicí jsem si nějak moc přivykla myšlence přátelských vlků. Byla to blbost, vlci jsou vlci. Spoléhat se na "dobré srdce" druhého vlka je prostě pitomost. Zřejmě jsem přesně tohle potřebovala pro své prozření.
"No to snad už ne," vydechla jsem otráveně, když jsem stanula přes další tekoucí vodou. Při podrobnějším zkoumání vypadala velmi povědomě. "Vážně? Jak dlouhý je sakra ten potok?" Zabručela jsem a zahleděla se do dálky, ve které mizelo koryto potůčku.
Kousek za potůčkem začal normální les řídnou, kmeny stromů začaly tloustnout a větvě se ohýbaly k zemi. Vrby. Znala jsem tyhle dřeviny. A tady jich byl celý háj. Napadlo mě, že zarostlé to tu musí vypadat náramně. Ale teď, sotva na začátku jara a při svitu půlky měsíce, kterou nezakrývala mračná obloha, to spíš nahánělo mrazení. Snadno se tu dalo dohlédnout daleko do dálky, a samota, která si pohrávala ve stínech byla nepříjemný společník. Na druhou stranu by se v nich i mé tmavé tělo snadno ukrylo. S respektem v očích jsem vzhlédla k jedné z největších vrb, než jsem ji i její druh nechala daleko za sebou.

// Přímořské pláně (přeš Magický palouk)

(území 7/10)

Vlk vrčel. A vrčel. A vrčel. A čím déle se z jeho tlamy linul ten chraplavý, ostrý zvuk, tím více trpělivosti mě opouštělo. Takže takhle to mělo být? Budeme tu stát a zírat na sebe do skonání věků? Věřila jsem, že na to máme oba v plánu mnohem záživnější věci, než abychom se tu nechat zahrabat časem. Jeho oči mě propalovaly - ne. Nebyly tak útočné, chyběla v nich jiskra lovce, válečníka. Tohle nebyl žádný krvelačný rváč. A přesto byly jeho oči zalité vztekem a zlobou, přes kterou v nich nebylo k nalezení nic jiného. Jen slepá nenávist k... ke mě? Koukal na mě, to ano. A přesto jako by se mě jeho pohled nedotýkal. Nezáleželo na tom. Nezáleželo, na koho či proč měl zlost, protože byl tady a teď. Tyčil se přede mnou a svým chováním mi nedával na výběr jinak, než abych tu trčela s ním.
Atmosféra ztěžkla, zhoustla. Mé vnitřnosti se začaly nepříjemně stahovat. Nemohli jsme takhle stát do nekonečna. Něco se stane. Něco se musí stát. Posunula jsem nohy ve sněhu, abych si zpevnila základnu a zároveň zjistila, jak moc tu zem klouže. Srst mi pročísl vánek. Počkat- vá- Z vánku se stala vichřice.
Vichr mnou jedinkrát zacloumal, ale neshodil mě. Ne, místo toho jsem ztratila kontakt se zemí, když mě pohltil do svého víru a vymrštil se mnou vzhůru. Z tlamy mi stihlo uniknout hlasité vzteklé zavrčení, a druhé, jak jsem rotovala ve vzduchu výš a výš. Do prdele. Měla jsem pocit, že za chvíli vrhnu. A pak vítr zmizel a vše co mi zbylo byl prudký pád k zemi. K zasněžené zemi, naštěstí, jinak to mohlo dopadnout mnohem hůř.
Mé tělo s dutým buch zapadlo do sněhové závěje a na okamžik v ní zcela zmizelo. Sníh nebo ne, tohle už nebyl ten měkoučký prosincový poprašek, ale mokrá jarní duchna. Ležela jsem strnule na místě a zápasila s tupou bolestí, kterou mi náraz rozehnal po celém těle, než jsem byla schopná se postavit. Nešlo to tak hladce, ale na foukání bolístek není v takových chvílích místo. Pohledem jsem vyhledala vlk, který byl nepochybným strůjcem mého leteckého zážitku. Tak vlčátko umí i kousat, ušklíbla jsem se v duchu nad celou touhle situací. Bylo to směšné. On byl směšný.
"Heh," uniklo mi, "pryč jo? Vážně? To je všechno? A proč to trvalo tak dlouho?" Promluvila jsem jakoby nic a sebejistě se narovnala. Měla jsem svojí úroveň, nehodlala jsem se tímhle trasořitkou nechat zastrašit. "Většinou ale nevyhání návštěva, a ty seš ten, kdo se mi skutálel do cesty. Nechápej mě špatně, já si mile ráda půjdu zase po svých a ty si tu třeba zdechni," hlesla jsem jedovatě klidným hlasem. Ještě na okamžik se naše pohledy setkaly, než jsem se jala k odchodu. Tady k boji nebyl řádný důvod a já se nesmyslných potyček neúčastnila.
Přesto, že jsem se začala od vlka vzdalovat a byla toho přesvědčení, že když mě sám vyzval k odchodu, tak mi to také ochotně umožní, měla jsem stále všechny smysly v pohotovosti. To, co dávalo smysl mě a co dávalo smysl jemu byly jasně dvě rozdílné věci. Tenhle vlk nebyl v pořádku a tak jsem odmítala polevit v ostražitosti, dokud... nohy mě zase brněli, tentokrát nedočkavostí. Na co? Zase ten pocit. Myslí jsem se vrátila k chlupáčovi stojícímu na sněhové hromadě kousek za mnou. S dalším nádechem jsem víc jak nikdy cítila chladný vzduch, který mi pronikl do těla. Jo... jo to zvládnu. Pootočila jsem hlavu a letmým pohledem jsem se zaměřila na sníh pod nohama vlka.
Sníh pod vlkem už nebyl sníh. Ztuhl a zledovatěl. A klouzal. A vlk po něm. Nejdřív ho kluzký led svezl z jeho hromádky, ale pak po ledové krustě klouzal ještě dál dolů po kopci. Ledová plocha za pár dalších metrů od místa, kde původně stál, zmizela, ale setrvačnost vlkovo tělo valila dál do nížin. Nevěděla jsem, kde se zastavil. Jestli se skutálel až do lesů nebo se zastavil o keř či strom, co se mu objevili v cestě. Bylo mi to jedno. Tohle byla moje šance.
Vyběhla jsem a zmizela v horách.

// Vrbový lesík (přes Zlatavý les)

(magie 1/2)

Strnule jsem postávala a očima projížděla přes hladký povrch sněhového kopečku, jako bych mezi třpytivými sněhovými vločkami hledala ten nejmenší drahokam.
Myslíš, že existuje něco, jako sněhová magie? - Vidíš, magie ledu existuje a ty ji dokonce máš! Vločky na hromádce zůstávaly nehybné, všechno jako by na chvíli naprosto utichlo a celý okolní svět se ponořil do pozadí. Byla jsem já a tahle kupka zmrzlé vody přede mnou. Každý vlk se s magii narodí. Dříve či později dožene každého. Vyvíjí se spolu s vlkem. Sílí. Všechny magie jsou mocné a ve výsledku velice nebezpečné, pokud se je nenaučí vlk ovládat. Slova a myšlenky mi divoce tančily v hlavě a jedna přes druhou se horlivě hlásily o slovo. Reaguje na tvé emoce. Chrání tě. Nikdy sis nevšimla, že bys v rozrušení zvládla něco neobvyklého? Nepatrně jsem přešlápla předníma nohama na místě. Musím se to naučit ovládat. Musím, jinak to bude nebezpečné... Má vlastní slova zakončila vír hlasů v mojí hlavě a stejně se mi na nic nedostávalo odpovědí. Jen víc a víc otázek...
Sníh byl stále tam, kam ho moje magie spláchla. Nehnula jsem ani brvou, tahle pohnutka vůbec nezkřížila moji mysl. Taková troška sněhu. Bylo to i tak přehnané? Ano. Ale vyhrabat se ze špetky sněhového poprašku snad ten vlk zvládne sám, když už to dovedl jednou.
A hle, měla jsem pravdu. Kolem se zvířil vzduch a vyzvedl vlka zpod sněhové přikrývky pěkně vzhůru. Magie, problesklo mi hlavou. Na tváři se mi na okamžik usadil zaujatý obdiv, při kterém mě pohltila další vlna nostalgie. Magie vzduchu byla jednou z těch, které jsem dovedla bezpečně rozpoznat a přestože mi nebyla vlastní, věděla jsem toho o ní zrovna tolik. Bylo to už tak dlouho, co jsem jí naposledy viděla na vlastní oči...
Vlčí zavrčení mi dopomohlo k tomu, abych se vrátila zpátky na zem - jakože obrazně, protože doslova se na zem vrátil ten druhý. Nasadila jsem opět tvrdý výraz a zpevnila postoj. Cizinec nebyl ze sněhové spršky zrovna nadšený. Nemohla jsem se mu divit, takové gesto rozhodně nevysílalo zrovna přátelské signály. Ale co, já s tímhle nezačala.
"Heh, sorry za ten sníh. Trocha magie, to víš, občas si dělá tak nějak co chce," ušklíbla jsem se. Můj hlas zněl pevně, byl sebejistý, klidný a výrazný. A celé to vůbec od upřímné omluvy bylo dost vzdálené. Já na omluvy nikdy moc nebyla, zvlášť, když jsem se neměla za co omlouvat. Ochotně jsem vlkovi oplatila jeho pronikavý pohled a odhodlaně se mu zadívala přímo do světle zářících očí. Vrčel. Já mlčky trpělivě vyčkávala. To je všechno, co umí? Trocha větru a bručení? Ne, to přeci nemůže být. O co mu... co máš za problém, vlčku? O co ti jde?

Škubla jsem sebou, jako by mnou projel elektrický výboj. Znepokojeně jsem stáhla uši a přimhouřila oči. Snad jsem si nebyla jistá, co se právě stalo. Za to všechno mohl jediný zvuk, výrazný, krátký ve svém znění, ale zprávu nesl velice jasnou. Vrčí? Vrčí na mě? To jako fakt? Nebyla jsem dotčená, to by bylo směšné. Proč by se mě měly dotknout činy nějakého pomláceného vyklepaného cizáka? Ale tohle byla urážka. To ne, chlapče. Na vrčení jsi měl dost času. Čelist mi varovně sklapla a mou mysl velice rychle opouštěly jakékoliv přátelsky laděné dobrotivé myšlenky. Že já se vůbec snažila. Ale což, nebyla jsem překvapená. Každý vlk sám za svůj kožich. Takový už vlci jsou.
Škubla jsem sebou podruhé, když se hromádka začala přetáčet, kroutit, hýbat. Skutečně hýbat. Vlk se začal vymotávat a převracet, snažil se postavit. Napřímit? Zaútočit? Přikrčila jsem se, připravená se hbitě bránit. Nevrčela jsem, ale možná jsem měla. Je to vlk. Je velký. Je silný? Uvědomovala jsem si spoustu svých nedostatků, které se rozhodně do přímého boje nehodily, a s tím vědomím jsem si svého potencionálního protivníka přeměřovala očima dravce. Pohledem, kterému neunikne sebemenší pohyb, sebemenší náznak...
Posadil se. Couvla jsem. Neustupuj! Musela jsem. Teď, když už to nebyla drobná chvějící se hromádka krčící se ve sněhu, ale vzpřímený vlk, stát takhle blízko bylo jak nevýhodné, tak nepříjemné. Příliš malý prostor mezi mnou a hrozícím nebezpečím. Podívej se na něj. Pomlácená troska. Co mi může? Náhle udělal vlk něco tak nečekaného, že to mé reflexy vyhodnotily jako povel k útoku.
Promluvil.
Tělem mi projel opět ten prazvláštní pocit hromadící se energie, zmizel v tlapách, které mě zabrněly. Pode mnou se sesunul sníh, který se - i přes minimální vzdálenost mezi námi - nakupil do vskutku slušné sněhové vlny a jedním prudkým spádem vlka zavalil. Já stála stále na svém místě, oči vyvalené dokořán, zaskočená celou touhle nenadálou událostí. Překvapeně jsem zamrkala, sledujíc čerstvou sněhovou hromádku přímo před sebou. "Tak přeci jen umí mluvit."

(nepřítel 1/3)

Byla jsem trpělivá. Trpělivější, než by u mě bylo obvyklé, až mě to samotnou zaráželo. Ale čekala jsem a čekala. Řekla bych, že jsem byla skutečně štědrá s časem, který jsem tady té hromádce dávala na vzpamatování, rozkoukání a konečně postavení, abychom si tuhle patálii mohli vysvětlit jako kultivovaní vlci, kterými jsme zřejmě nebyli, protože hromádka se ani nehnula.
Zamračila jsem se, upírajíc na vlka ošklivý pohled, který stejně nejspíš neviděl. Co je zač? Na co si tu se mnou hraje? Pravda, tahle schoulená trasořitka vůbec nevypadala nebezpečně. To nikdo nikdy. A pak už je pozdě. Vlastně vypadala... smutně? Ano, ten pohled na nehybné pomuchlané tělo vlka byl takový. Oklepala jsem se. Neměla jsem důvod se takhle cítit kvůli nějakému cizákovi.
Porozhlédla jsem se kolem a vzhlédla tam, kam vedla krásně rozrytá cestička ve sněhu. Nahoru. Vzhůru do hor. Nemusela jsem se ptát, co se stalo pak, že skončil tady. Dráha ale vedle až úcty hodně vysoko. Pěkný sešup, pomyslela jsem si uctivě a vrátila se pozorností k hromádce.
Jeden letmý pohled. Rezignovaně jsem si povzdychla a protočila oči vzhůru. "Proč tohle dělám," špitla jsem si pro sebe bezradně. Protože jsi dobrák, odpovědělo mi svědomí. Sklapni.
"Hej, umm-" v tomhle jsem nebyla zrovna dobrá, "vlku? Jsi... jsi v pohodě?" Můj hlas už nebyl tak drsný a rázný, ale ani dvakrát sladce či přívětivě nezněl. Nikdy takhle nezněl. Doufala jsem, že alespoň špetka milejšího "zatím-tě-nechci-zabít" podtónu tam bude znát. Přiblížila jsem se k hromádce a pozorně sledovala, aby mi neunikl žádný projev jakékoliv reakce. Možná je němej? "To musela bejt pořádná jízda tam shora." Nucený smích. Když se bavíte jakoby nic, rozproudí to konverzaci a prolomí ledy, že? Jo, něco podobného jsem slýchávala. Takový blbosti.

Chlupatá hora sebou zamlela a promluvila. No, promluvila. Zkrátka z ní vyšly nějaké pazvuky. To mě dostalo opět do pozoru, ucukla jsem zpátky, přikrčila se, naježila a pohlcená tím jediným momentem jsem tiše varovně zavrčela přes odhalené tesáky. Byla jsem okamžitě připravená na to, až se vlk hbitě vyhrabe ze sněhové peřiny a vší svou silou a vahou po mě skočí. Čekala jsem, ale... nějak se přesně tohle nestalo. Tak o co tu šlo? Čekal, aby mě mohl srabácky přepadnout za zády, až se otočím k odchodu? To by byl hodně pitomý plán.
Čím víc jsem však třesoucí se hromádku pozorovala, tím silnější začínalo být mé přesvědčení, že tenhle chlupáč nezaútočí. Nespouštěla jsem ho z očí, ale pozvolna jsem upouštěla od svého obranného postoje. Tesáky se ztratily v hnědé tlamě.
"Hej," houkla jsem razantně a při tom se rovně tyčila v celé své výšce - "výšce" - nad chvějícím se cizím tělem. "Vstávej," přikázala jsem tvrdým, nekompromisním hlasem. Nebyla to žádost. Byla to výzva. Výzva, která ve své jednoduchosti jasně prozrazovala, že není radno ji neuposlechnout. Tak se podíváme, co seš teda zač?

Zasloužený, zoufale vytoužený spánek byl dlouho ničím nerušený. V téhle krajině na konci světa, kdo by ho také rušil? Kolem se rozléhalo jen neutichající mlčení vysokých kopců a občasné ťukání holých větví, jak si s nimi vítr v korunách pohrával. Ještě pár dní a z pupenů na větvích bude listí a z dřevěného ťukání se stane příjemná šelest přírody. Dny se oteplí, zem se zahřeje a na světě snad opět na nějakou dobu vznikne klid a řád. Krásná představa.
Obrazy vysněné letní přírody se mi míhaly myslí. Dnes žádný sen o padání do propasti, honbě medvědem ani pátrání po neexistující magické blbůstce. Ne, jen já a moje mysl tam, kde už zoufale toužím být celým tělem. V teple. V létě. V-
KŘACH-FJUM-BUM-PRÁSK.
Hlavou jsem vystřelila vzhůru, oči dokořán, uši na stopkách. Co to bylo?! Tohle neodpovídalo zvukům zdejšího běžného ticha. Instinkt mi velel prozkoumat tu anomálii a tak jsem vylezla ze své skrýše a vydala se tam, odkud rány přicházely.
Znělo to, jako by něco odněkud spadlo, kutálelo se a- O kousek níž, zahrabané pod sněhem, vyčuhovalo něco hnědého. Nebyl to strom, leda by to byl ten nechlupatější strom, co jsem kdy viděla. Otráveně jsem zkřivila tvář. Konec blahodárné samoty, konec odpočinku. Nebo ne?
Sešla jsem blíž k té nehybné hromádce, přibližovala jsem se s nejvyšší opatrností. Možná je mrtví? Napadlo mě, když jsem nezpozorovala žádné známky života a pro potvrzení své teorie jsem tlapou do té chlupaté hory strčila.

// Tajemná louka (přes Ronherský potok)

Zaplula jsem do lesa a až jsem si byla naprosto jistá - a k tomu ještě trochu - že jsem z dohledu louky, s úlevou jsem vydechla a nadzdvihla nohu, kterou jsem namáhala při předstírané normální chůzi víc, než bylo zdrávo. Rozhlédl jsem se kolem a byla ráda, že jsem zase ve skrytu stromů. Zasněžená prostranství také nebyla špatná, ale les se k odpočinku přeci jen hodil víc. Bylo tu mnohem víc příležitostí, kam se zašít, schovat a bezpečně načerpat nové síly.
Terén se velice rychle začal zvedat a já si při každém dalším kroku uvědomovala, jak moc ty nové síly, ta nová energie už je zapotřebí. A přesto jsem to drala dál, přemáhala se, přepínala a namlouvala si, že za chvilku už si fakt dám oraz. Už jen kousek za tamhle tím stromem. Nebo tamhle za tím! Nohy se mi propadaly do tajícího sněhu, podkluzovaly. To už se proti mě vážně spiknul celý svět?
Báječně, tlapy se mi přestali propadat. Jo aha, on pod tím sněhem je totiž led. Tak jo. Nohy mi podjely a já se s pár kotrmelci ocitla o několik metrů níž. Proč jsem vlastně chtěla nahoru? Bylo to hrozné místo, když se tam tak špatně lezlo. A proto ideální. Tam ve výšce, kdo by se tam šplhal? Kdo by mě tam hledal? Bylo by to tam dostatečně bezpečné. I když, bylo?
Bylo? Sklouzla jsem pohledem po kopci a když jsem se s vypětím všech svalů zvedala, konečně jsem se smířila s tím, že výš už stejně v tomhle stavu nevyšplhám. A tady okolí alespoň nabízelo pár houštin pro zavrtání.
"Jako za starých časů," povzdechla jsem si a doplížila se k jedné z nich. První keř byl hodně řídký, ani sněhová čepice se na něm už nedržela. Za ním se ale ukrýval jeho o něco prorostlejší kolega. Začala jsem v jeho těsné blízkosti hrabat ve sněhu jámu, abych do ní mohla vklouznout a být ještě neviditelnější. Při tom mi samozřejmě dvakrát zapadla sněhem, který se z toho keře setřásl. Oklepala jsem si ho z čenichu a schoulila se pod něj. Nestihla jsem se ani zavrtět, abych si v jámě udělala větší pohodlí. Spánek mě přepadl v okamžiku a najednou svět kolem už nebyl.

(6/10)

// Ronherský potok

Kulhala jsem si to dál krajinou a byla zvědavá, kam se dostanu. Nikde poblíž jsem neviděla nepříjemnou mlhu, takže ať už moje cesta vedla kamkoliv, už teď to bylo dobré.
Řekla jsem, že to bylo dobré? Tak to jsem mluvila moc brzy. Ocitla jsem se na louce a k mé nelibosti nebyla tak krásně zapomenutá a opuštěná, jako ten zbytek světa, který jsem během dnešního dne pokořila. Ne, zrovna tady, když jsem se dobírala ke konci svých sil a představovala si, jak si konečně odpočinu v klidném zákoutí pustoty, jsem musela objevit život. Jo, život. To kdyby to byli zajíci, lišky, dokonce i medvědi, to by se dalo. Takový život se dá zaplašit nebo se s ním alespoň nemusíte vybavovat - pokud zrovna nevyjednáváte s tím medvědem o svůj holý krk - ale tenhle, ten vlčí, byl ten poslední, po kterém jsem toužila.
Cizí vlky jsem řadila do dvou skupin. Do té květinkové, která se s vámi chce hned vybavovat a kamarádit a sdílet super hustá tajemství a příběhy a kde co ještě. Její ukázkovou zástupkyní byla Kaleo. Ta druhá skupina byla pravý opak. Nepřátelská hovada, co vám jdou po krku od chvíle, kdy vás poprvé ucítili. Jako ta flekatá vlčice z lovu. Například.
Já neměla náladu ani na jedno a rozhodně jsem netoužila zjišťovat, kterým typem jsou tihle dva chlupáči, co se tu postávali. Už z dálky jsem se jim rozhodla vyhnout co největším obloukem. Bylo mi jasné, že mě uvidí. Můj tmavý kožich na sněhové přikrývce doslova zářil, ale nemínila jsem jim zavdat šanci na nějaký kontakt. Rychle pryč, pomyslela jsem si a vzhlédla ke kopcům, které se teď pyšnily svými vrcholky přímo přede mnou. Tam by mohl být klid, zadoufala jsem v tichém zoufalství a vydala se tam. Šlo to ale ještě pomaleji, protože jsem se opět snažila, aby z té dálky od vlků nebylo poznat mé kulhání. Cizáci. Nesmím ukázat slabinu.

// Jižní pahorkatina (přes Ronherský potok)

(5/10)

// Osamělý strom

Nezajímala mě únava, ani bolavá noha, jak jsem pelášila kupředu jako o život. Adrenalin to jistil. Srdce mi v hrdi divoce bušil ještě slušnou chvilku po té, co jsem se konečně zastavila. Hlasitě a ztěžka jsem oddychovala. Hlasy zmizeli, díky Vlčí matko.
Mlčky jsem pozorovala mlžné území, ze kterého jsem s takovou vervou prchala. Co se to právě stalo? Nebyla jsem sto se rozhodnout, jestli přemýšlet nad touhle praštěnou zkušeností nebo nad milionem dalších věcí, které se mi teď díky tomu motaly v hlavě. Byla to magie? Jasně, že byla. Ale sejde na tom? Odvrátila jsem nepřítomně zrak. Byla to pravda. Tohle vědomí se ve mě zakotvilo a tížilo mě hluboko uvnitř. Magie nemagie, ve výsledku to nebylo nic vymyšleného. Ať už to bylo cokoliv, jen se to odráželo od pravdy.
Hluboký nádech výdech. "Fajn, nech to bejt. Co bylo, bylo, jasný? Nemá smysl se k tomu vracet. Bude líp. Je líp." I mě samotné přišlo až směšné, že se musím takhle uklidňovat. Kdyby mě tak někdo viděl, propadla bych se do země. Patetické.
Nechtěla jsem tu zůstat, což znamenalo jen pokračovat v cestě. Bylo mi jasné, že jestli se takhle budu přepínat ještě chvilku, moje tělo už se mě na svolení ptát nebude a někde se mnou prostě sekne. Ale zatím drželo. Zatím.
Přišla jsem k potoku. Relativně úzký, hlasitý, částečně zamrzlý. Byla jsem u toho samého potoku, od kterého jsem odešla. "Perfektní," vzdychla jsem nevrle a očima jsem sklouzla k zasněžené zemi. Žádné stopy. Ten cvrček musel jít jinudy. To jsme měli jednu nepříjemnost z krku. Další byla opětovné překročení vody. Ledu už jsem nevěřila, noha mi z posledního přechodu ještě pořádně neuschla. Ale potůček nebyl široký...
Odměřila jsem si pár kroků zpět a pak se rozeběhla ke břehu a skočila. Arg, noha! projelo mi hlavou, stejně jako bolest klouby. Nebyl to ten nejslavnější skok a na okamžik jsem se lekla, že celá do té vody zahučím, ale zvládla jsem to. Nakonec, ten potok fakt nebyl široký. Ale překvapivě to kolem něj klouzalo. Dopadla jsem na druhé straně, nohy se mi podlomily a já sebou plácla jak široká, tak dlouhá na zem.
"Uff," vydechla jsem rezignovaně a začala se zvolna škrábat zpátky na všechny čtyři. Bolest v noze se zhoršila. Překvapení? Ani ne. Kulhání se teď dalo maskovat jen s velkými obtížemi, a tak jsem to nemaskovala vůbec. V okolí nebyla ani živáčka, nemusela jsem se snažit, když jsem velice pomalu opouštěla břehy proklatého potůčku.

// Tajemná louka

(řeky 1/3)

// Ronherský potok

Sice jsem vypadla od potoka v zájmu zachování vlastní nezúčastněnosti, ale nebyla jsem si tak docela jistá, kam jsem se to vydala. Tedy, ne že bych tady vůbec měla nějaké tušení, kde jsem. Celou dobu tu bloudím naprosto na slepo s nadějí, že zkrátka dojdu... někam. Ale že dojdu do mlžného oparu, to nebyla moje představa úspěšného bloudění. Navíc, tohle smrdělo. Ne jakože doopravdy smrdělo, ale něco tu nehrálo.
Je to její chyba! Podívej se, co zas provedla! "Co-" ohlédla jsem se po hlase, ale kolem mě nikdo nebyl. Zdálo se mi to? Měla si zůstat u hráze! Rozhlédla jsem se po zdroji toho hlasu, ale bezúspěšně. Asi jsem byla už moc unavená, začínala jsem mít slyšiny. Proč nemůžeš dělat, co se ti řekne?! Fajn, slyšiny, ale proč zněly tak vyčítavě? Přepadl mě z nich nepříjemný pocit. Prostě přestaň být... ty! Zarazila jsem se. Tenhle hlas byl známý. "Kyle-" Proč to děláš? Ztuhla jsem. Tenhle hlas byl můj.
Proč to děláš? Statečná, ničeho se nezalekne, před nebezpečím o krok na před. Chytřejší než všichni kolem. Proč, Kayo? Tolik starostí, tolik neštěstí... kdo za to může? Ten hlas jako by přicházel odevšad. Vzdaloval se a přibližoval. Obklopoval mě, držel mě v šachu a nutil mě se v mysli vrace k věcem dávno minulým. Vážně je to tak dávno? Copak to není sotva den? Tlumeně jsem zavrčela, jako bych se ho snažila zahnat, ale bezúspěšně. Dál mě popichoval a obviňoval ze všeho, z čeho jsem se sama vinila. Pomalu jsem couvala a snažila si ten hlas vyhnat z hlavy, až už jeho vyčítání přestávalo být únosné. Já to věděla, jasné? Znala jsem svou odpovědnost za ty spousty dalších životů, znala jsem své chyby, přešlapy. Copak si ten hlas myslí, že jsem si byla schopná za ně odpustit? A proč teď? Proč se musí všechno vracet?
Přemohl mě instinkt. Když jsem nepříteli nemohla čelit, nemohla jsem s ním bojovat, musela jsem utéct. Chňapla jsem po tom nejprimitivnějším řešení a rozběhla se ani nevím kam. Vážně. Všude byla mlha a tak jsem daleko nedohlédla. Ale snad, snad za chvíli už...

// Ronherský potok

(4/10)

// Ohnivé jezero

Následovala jsem potok proti proudu a naslouchala, jak voda proudí pod tenkou vrstvou ledu a šplouchá, jako by se dobývala ven. V okolí panoval klid, žádná zvěř ani hrozby na dohled, jen vítr si pohrával s mým kožichem a tak to vodní klepání bylo skoro až úsměvné. Byl totiž jeden z mála zvuků, které tu vůbec byly slyšet. Nevadilo mi to, alespoň nic nepřehlušovalo mé myšlenky, které se teď už také poměrně zklidnily.
Chůze, to bude ono. Milovala jsem chůzi a vydržela bych se procházet celé dny, i když jsem se ještě stále sem tam brodila sněhem. Chůze vlka zaměstná, a zaměstnání je důležité. Já nedokázala dlouho sedět a nic nedělat. Zbláznila bych se z toho. Ale tohle? Krása. Nosem jsem nasála čerstvý chladný vánek a blaženě vydechla. Přesně tohle jsem potřebovala.
Potůček po mém boku nebyl příliš široký, vlastně se nepatrně zúžil za tu dobu, co jsem se vzdálila od jezera. Ale při pozornějším prohledání bylo zřejmě, že i led na něm víc a víc slábne. Chtěla jsem ho využít ještě, než zmizí docela. k snadnějšímu překonání vody, protože máčet si třeba jen bříška tlapek se mi rozhodně nezamlouvalo.
Z počátku to vypadalo jako dobrý nápad. Nejsem blbá, takže jsem na led nejprve položila jednu tlapu a zkoušela, jestli mě unese. Unese. Tak druhou. Další.
Křup.
Těsně na druhém břehu se led prolomil a i když jsem vystřelila z místa jako zajíc, noha se mi stejně propadla do ledové vodu. Super. Nechtěla jsem mít mokré tlapy, tak teď mám promáčenou celou nohu. Perfektní. Zamračila jsem se na díru v ledu, ale pak jsem k ní přišla blíž. Voda, proudící skrz ní neměla tu zlověstně narudlou barvu jezera. Rozhodla jsem se z téhle nepříjemné situace alespoň trochu vytěžit a přes vzniklou díru se po dlouhé době napila. Voda byla překvapivě dobrá. Ledová, ale dobrá.
Kousek od břehu upoutalo mou pozornost něco dalšího. Další stopy, ale tentokrát nepatřily králíkům. Ani liškám. Vlče? Ve sněhu stopy vyhlížely čerstvě, ale mě zaráželo, že tu byly jen jedny. Jen jedno vlče. Samotné. Mířilo k jezeru, ale tam jsem žádné mládě nezahlédla. Nechala jsem to být, konec konců tohle pískle nebyla moje starost. I když podle všeho by tu poblíž měla sídlit smečka a tohle mrně bude nejspíš jejich. Někdo si to pěkně odskáče. A s tím jsem se rozešla pryč od potůčky, aby si někdo mou přítomnost s tím vlčetem náhodou nespojoval.

// Osamělý strom

(3/10)

// Pahorkatina dlouhých uší

Cestičky posázené otisky tlapek od malých savců začaly ubývat, až dočista zmizely, zatímco já jsem pokračovala znaveným krokem vpřed. Už bylo líp. Zlověstný les byl sice stále na dohled, ale už v dálce. A teď jsem za sebou zanechala i tu provokativní krajinku a všechno mohlo být zase dobré. Vítr se tu sice proháněl bez pardonu, ale i přes jeho chladnou přítomnost se mi zdálo, že už tolik nemrzne. Začínalo se oteplovat. Obloha sice ještě nebyla zalitá azurovou modří, ale mračna, která ji stále panovala, už nevyhlížela tak zlověstně, jako nedávno. Z těhlech mraků sněžit nebude, ujišťovala jsem se, zatímco mě mé nohy vedly níž.
Počkat, níž?
Začala jsem zase vnímat, kam přesně jdu a skutečně, povrch se tu mírně svažoval, ale ne takovým tím obvyklým způsobem. Stačilo ještě pár kroků a pochopila jsem proč.
"Jezero, jistě. Proč to vždycky musí být jezero," procedila jsem cynicky a nezaujatě pozorovala zvláštně zbarvenou zamrzlou hladinu, která již pomalu ale jistě začínala tát. Na okamžik mě napadalo využít zdroje vody a po úspěšném lovu si dopřát i pár doušků... ale ne tohohle. Viděla jsem už spoustu prapodivně vyhlížejících vod a taky jsem byla svědkem toho, co dovedou provést s vlčím žaludkem. Ne, v tomhle máčet čumák nehodlám. Ale voda sem odněkud musela přitékat a mě přepadla neodbytná žízeň, takže jsem se rozhodla to ústí najít.
Kroužila jsem po obvodu vodní plochy a měla oči u uši nastražené. Přesto, že se znatelně oteplilo, krajina stále splývala ve všudy přítomné bílé. Ale zadařilo se. Potůček, který mi zkřížil cestu, sem přiváděl vodu odněkud z jihu. Ve veliké dálce byly k rozeznání vrcholky hor tyčící se k nebi. Stačilo jen následovat koryto. Kousek dál proti proudu by snad mohla být voda pitelnější.
Už jen kousek dál, pomyslela jsem si, jen kousek a pak- už jsem si jen představila nějaké pěkné místečko, ideální k odpočinku a na skrytí se před světem.

// Ronherský potok

(2/10)

// Zlatavý les

Kulhala jsem si to přes les, až jsem konečně dorazila na jeho okraj. Vidět před sebou volné prostranství byla příjemná změna, i když jsem jim za normálních okolností zrovna nefandila. Teď to ovšem znamenalo, že můžu definitivně nechat celý tenhle les i jeho čáry máry a celou tu stupidní patálii za sebou. Jo, hodit to za hlavu, zahrabat někam hluboko pod zem a žít si dál svůj růžovoučký sluníčkový život. Ne, nebyla jsem takhle naivní, ale s opuštěným zalesněné krajiny ze mě odešla i zvláštní úzkost. V celé své rozkvetlé kráse musel les vypadat úžasně a představovat skvělé místo pro... pro cokoliv. Ale zkušenosti mi nedovolovali si jeho půvab připustit. Všechno to ještě bylo moc čerstvé.
Les jsem nechala za sebou, jen dlouhým pohledem jako bych se s ním loučila. Nebo se spíš ujišťovala, že zůstává na svém místě a nebude mě pronásledovat. Pak už jsem hleděla před sebe. Kam teď? Co dál? Moje červená nic se vytratila. Do teď jsem měla plán, geniální ve své jednoduchosti - prostě vypadnout. Odškrtnuto, splněno.
Tiše jsem zasyčela bolestí, když jsem na chvíli opomenula svou nohu a zacházela s ní jako se zdravou. Nevypadalo to na závratné zranění, ale bylo mi jasné, že by se můj stav zlepšil rychleji, kdyby si také dopřála nějaký ten odpočinek. Ale tady? Terén tu byl prapodivně svažitý, závěje sněhu se podezřele vlnily a na povrchu bylo k rozpoznání několik cestiček uchozených - tedy uskákaných - od drobné zvěře. Vážně? To jako kdybychom popošli ještě o kousek dál, mohli jsme mít prostě králíka? Vzbudil se ve mě záchvěv hněvu, ale nezlobila jsem se na sebe. Nezlobila jsem se na nikoho. A zároveň na všechny.
Rozčíleně jsem dupla do jedné z cest a na chvíli mě polil stejný pocit, jako když jsem vytvořila tu ledovou plochu při boji. Tentokrát se ale nestalo nic, jen se mi nepříjemně zamotala hlava a cítila jsem se najednou o to unavenější. Zaskřípala jsem zuby a podél hranice lesa se vydala dál. Nebylo mi příjemné, že jsem stále byla tak blízko tomu místu, ale rozhodně se mi nechtělo trmácet přes krajinou plnou žrádla, když jsme teď kvůli jednomu takové málem přišli o život.

// Ohnivé jezero

(1/10)