Gallirea - Příspěvky uživatele

Musela jsem dát zlaté vlčici za pravdu, tohle místo mělo v rámci obrany své výhody. Místní vlci se tu zajistě pravidelně bavili pohledem, jak se jejich rivalové topí po břicho v močálech. Ale žádný jiný šarm jsem tu nevyhledala. Opět, proč by někdo chtěl žít v močálech? Vlastně to znělo jako zajímavá výzva. Ne každý by tu přežil ne každý by tu vydržel. Přejela jsem vlčici přede mnou pohledem o špiček uší až po tlapy. Zdejší vlci musí mít něco do sebe, když přežívají tady.
Náhlá změna v chování cizinky mě zaskočila. Nechápavě jsem sledovala, jak přešla do obezřetné obrany nad drobné vlče. Jediné, co jsem z toho pochopila bylo, že tentokrát nevrčela na mě.
"Jo, jasně. Přivedla jsem si s sebou tlupu vlkožravých veverek," prohodila jsem sarkasticky k vlčici, která mi ještě před chvílí dávala kázání o ztrátě smyslů, ale teď si nedokázala vyčmuchat přítomnost... čeho vlastně? Co jí tak rozhodilo? Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho, za okamžik se totiž kousek za zlatou vlčicí vynořil další vlk s vlčetem na hřbetě.
Super, tenhle tu ještě chyběl. Takže v těch horách neumřel. Chmm... Pozorovala jsem známého vlka neutrálním pohledem. "Je tamhle to ten tvůj "ještě někdo"?" hlesla jsem a pohodila hlavou jeho směrem. Nešel k nám. Zastavil se opodál a lákal k sobě spolu s tím svým prtětem to šedivé prtě, které bránila vlčice. A vůbec, celá ta scenérie byla nějaká roztodivná. "Aby bylo jasno, s tímhle vlkem nemám nic společnýho," ubezpečovala jsem chvatně vlčici, protože jsem rozhodně nestála o to, aby si mě kdokoliv s tou prapodivnou existencí jen na vteřinu spojoval. Docela mě zajímalo, jak se ozve vlčice na to, že se jí snaží odloudit vlče. Podle toho, jak reagovala na přítomnost někoho dalšího jsem totiž usoudila, že tenhle vlk nebude přítel. Zajímalo mě, jestli teď bude vlk litovat toho, že v těch horách raději nezůstal. Sama jsem se do žádné akce nehrnula, vlče ani tenhle les nebyli moje starost, ale přirozená zvědavost mi nedovolovala spouštět pozornost z nastalé situace.

Poslušně hlásím, že se hlásím!

Měla jsem hlavu plnou nápadů, jak z toho ven, opravdu. Jeden víc nereálný, než druhý. Ale ten s ledem se mi zamlouval nejvíc a tak jsem si s ním začala pohrávat víc do hloubky. Nevrhla jsem se do toho hned, moje magie byla stále nestabilní - ostatně jak teď na krásno dokazovala tahle přihlouplá situace. Pořád tu byla ta možnost, že místo zmražení se do té země úplně zamrazím a budu pro změnu uvězněná v pevném skupenství, místo v nechutně čvachtavém. Když jsem o tom tak přemýšlela, i to bylo lepší než tohle.
Kousla jsem se do jazyka, když začala zlatá vlčice pokřikovat něco o smyslech a postižení. Nech ji být, nevšímej si toho, opakovala jsem si. Nepotřebovala jsem se dohadovat s ní a zároveň trčet v močálu. Ne, muselo to mít systém. Nejdřív se dostat ven a pak se můžu hádat s opelichanou kupkou sena.
Les proťal výskavý... smích? Začala jsem podezírat močály, že vypuzují nějaké omamné páry.
Kupka sena pobídla vlče, ať se činí, když má tak hloupé nápady. Tedy neřekla to přesně takhle, ale tušila jsem, že v duchu si myslela ještě něco horšího. Abychom v tom měli jasno, já se o pomoc neprosila, já bych si poradila, ale stejně jsem mlčky pozorovala, jak se vlče pere s kládou, kterou ani nebylo schopné pořádně čapnou do tlamy. Hloupé vlče. Hloupé, to ano. Celé to působilo komicky, ale jedno jsem tomu prckovi musela nechat. Měla kuráž. A očividně i větší charakter, než její chůvička. Sice nakonec rezignovala, ale taková dávka odhodlání bylo přesně to, co je třeba, aby z hloupého vlčete nevyrostl hloupý vlk. Kupka sena se nakonec zhostila jejího činu a s další otrávenou průpovídkou ke mě natáhla klacek.
Pohledem jsem sjela klacek i vlčici. A pak se do něj zakousla.
Vylezla jsem na pevnou zem a znechuceně si prohlížela zablácené tlapy. Byla jsem ráda, že ten puch, který nejspíš z té hmoty vycházel, necítím. "Dík," odvětila jsem krátce k vlčici, přestože bych si samozřejmě poradila i sama, a krátký zkoumavý pohled jsem vrhla i na šedivé vlče. V něm se mi v tu chvíli nezračila zlost, či nenávist, spíš jen spousta otazníků. Na nějaké děkovačky mě moc neužije, a přesto jsem váhala, jestli i tomu prtěti něco neříct. Kuráž se musí pěstovat už od útlého věku. Nakonec jsem mu ale neřekla nic.
"Nechtěla jsem vám vlézt na území," zopakovala jsem vlčici, kdyby mě náhodou prvně v tom močálu přeslechla - protože to tak vypadalo. "A nechci vám tady dělat nějaký potíže, jasný?" Ano, určitě bych na svých omluvách měla zapracovat. Mrkla jsem k rozryté bahnité cestičce. "Proč vlastně močály? V čem jsou močály dobrý místo pro smečku?" Zeptala jsem se, protože mi to opravdu nešlo na rozum, a bylo mi v tu chvíli tak nějak jedno, jak hrozně nevhodná otázka by to mohla být.

Děkuji za akci! Rozhodně to bylo super zpestření! Parádní nápad, uděluji jedničku s hvězdičkou pro strůjce (když už nám ty školy tak chybí, že).
Co se úkolů týče, přiznám se, že jsem měla radost, když se sem tam ukázala nějaká "známá firma" jako puzzle nebo hádanky s emoji. Za takové odpočinkové úkoly jsem vždycky ráda, i když na sebe nejsem zrovna pyšná, že tvoří většinu těch, co jsem vůbec splnila. ^^" To ovšem neznamená, že by ty ostatní byly špatné! Obdivuji kreativitu, která se tímto kalendářem nesla. Obzvlášť se mi líbil úkol... myslím, že to bylo něco se vztahy vlka, s kým by vydržel v izolaci? A komiks byl taky úžasný, stejně jako bezpečnostní rady pro vlčata - třebaže jsem se ani k jednomu z těchto úkolů nedokopala.
Musím říct, že některé úkoly na mě působily až jako strašáci a smekám před těmi, co je daly. Konkrétně tím myslím báseň o osmi slokách pro jednu osobu - i když spolupráce na básni mě lákala, takovýhle limit byl pro mě stopka jako vrata.
V neposlední řadě mě příliš nenadchly úkoly s vymýšlením her. Myslím, že jedno byla deskovka a druhé něco sportovního? Ale to je pravděpodobně jen můj zcela osobní grudge, protože takového vymýšlení her a aktivit mám i mimo Gall až až.
Nicméně všeho všudy, kolem a kolem, prosím, zaveďte mě k té studni, kde čerpáte na tohle pořád nové a nové nápady, fakt bych to potřebovala. xD Ještě jednou děkuji za zpestření a doufám, že se teď mocnému organizátorovi dostaví zasloužená chvíle klidu a odpočinku.

Přetahovala jsem se o vlastní končetiny s matkou přírodou. Jasně, že čím více síly jsem do toho vkládala, tím horší to bylo. Moje klidná, rozumná povaha se mi ale nějak vymkla z tlapek. Zastínil ji vztek, který jsem právě teď měla na to nekonečné bahno pode mnou. Proč mě prostě nenechalo jít? Očividně mě nemělo rádo, no já jeho zrovna tak. Naše pocity byly sdílené, tak proč jsme si nemohli jít každý svou cestou. Tedy já jít svou cestu a tady ten močál se tu mohl dál spokojeně povalovat a natahovat se po dalších nepozorných kolemjdoucích. Nepozorných, jistě. Byla jsem naštvaná i na sebe. Jak jsem si mohla nevšimnou, kde se to motám? Jak mi mohlo uniknout to charakteristicky vybarvené prostředí, promáčená zem, za kterou rozhodně nemohl stát jenom rozpuštěný sníh. Vytrvale jsem zápasila s močálem a tiše u toho vrčela. Močál nebyl jedním z těch nepřátel, kteří se takhle dali zastrašit, ale... vlastně nevím, proč jsem vrčela. Ozývala se tím ze mě jen frustrace a zlost na úplně cokoliv. Byla jsem sice zvědavá, jak funguje život v močálu, ale bez téhle zkušenosti bych se bez váhání obešla.
Soustředila jsem se na své vlastní vysvobození, a tak jsem někde hluboko v mysli utěsnila informaci, že mimo močálů to mělo být území smečky. Smečka znamená vlky. Vlci bránící smečku znamenají potíž. A zrovna jedna taková potíž se za nedlouho dostavila. Vrhla jsem na ní ostrý pohled, stále uzavřená v opojení vlastního hněvu. Béžová vlčice si jen tak postávala opodál a mě bylo jasné, že si tuhle podívanou užívá. Jak často se tu místním takové scenérie naskytne?
"Nedá se říct, že bych plánovala lízt někomu na území. Ale taky, kdo by čekal, že na takovýmhle místě bude někdo žít," odvětila jsem vlčici stroze a zabrala tlapou. Nic. Jaká to změna. Vedle dospělé pozorovatelky se najednou mihlo něco menšího a záhy po jejím boku vykouklo vlče. Super. Vlče. Vlčata to všechno dělaj ještě horší, zahudrovala jsem skepticky v duchu a převrátila pozornost na svůj aktuálnější problém. Slyšela jsem, jak vlče písklo, že by mohli pomoct, ale vlčice na to nevypadala. To bylo v pořádku. Nestála jsem o jejich dobrosrdečnost. Dostanu se odsud sama, ale jak?
Možná, kdyby se mi podařilo vrátit zpátky na ten kořen - ne. Ten byl pořád zmrzlý. Nevyšplhala bych tam a i kdyby, zase bych sklouzla zpátky. Zmrzlý, zmrzlý... počkat... Začvachtala jsem tlapami. Možná, kdyby se mi povedlo tu hmotu zmrazit...

// řeka Midiam

Pokoušela jsem se se nevšímat si šumění řeky a co nejrychleji zapadnout do lesa na druhé straně. Teda, kdybych věděla, jak moc doslovné to bude, asi bych s tím tolik nechvátala.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si všimla, že mi pod tlapami čvachtá sníh víc a víc. Ne, tady už to přestával být pomalu sníh, jen nechutná břečka polotuhé vody smíchaná s lesním bordelem. Perfektní, nevykoupala jsem se sice v řece, ale vypadá to, že si to hned vynahradím v tomhle sajrajtu. Na mokré tlapy jsem si už přivykla, těm se vlk v období jara nevyhne, ale když se mi začala máčet srst na břiše, bylo to opravdu nepříjemné. Čvachtala jsem tu v kruhu a rozhlížela se, kudy dál. Kolem se nacházely shluky stromů, sem tam popadané větvě a ještě víc rozmašírovaného sněhu. Žádná nápověda k tomu, jak se odsud vymotat. Přesto, že stromy ještě nebyly obalené listím, jejich výška a propletené větvoví perfektně zastiňovala tmavnoucí oblohu. Další přirozené vodítko, na které jsem se teď nemohla spolehnout. A tak jsem jen zmateně čvachtala dál.
Vyskočila jsem na jeden mohutný kořen, co tu krásně trčel ze země a tvářil se jako ten pravý přítel, co vám podává pomocnou tlapu v době krize. Tohle byla krize a kořen rostl nad ní. Na zemí. Nad sněhem. Nad břečkou. Oklepala jsem se, ale tím jsem nikdy všechnu vodu z kožichu nevytřásla. Alespoň jsem do něj nenabírala další. Posadila jsem se a rozhlédla. Vypadalo to tu pořád stejně, i z téhle výšky. Nešťastně jsem se zamračila na břečku. K mé smůle jsem nemohla na tomhle kořenu kempovat až do léta. "Prostě odsud musím nějak pryč," přesvědčovala jsem sama sebe. Vstala jsem, udělala krok a - kořen zledovatěl. Prudkým švihem jsem se svezla do rozblácené směsi a s hlasitým plácnutím do ní zapadla.
Zvedla jsem hlavu a začala vyplivovat cosi nechutného, co jsem si cestou nabrala do tlamy. Chtěla jsem se vyhoupnout co nejdříve na nohy, ale k mému překvapení to šlo ztuha. Hodně ztuha. Zem se mě nechtěla vzdát. Uchopila mé tlapy do pevného sevření a nepouštěla. Hlavou mi probleskl obraz vlka popisující smečky a mrskajíc při tom hlavou do příslušných směrů. Kudy jsem potom šla já... Došlo mi to. Došlo, mi kde jsem, a že tohle už není jen rozčvachtaný sníh a bláto. "Močály..."

// Borůvkový les (přes Vyhlídku)

I když jsem neměla zrovna radost z toho, že jsem vpadla na teritorium smečky, musela jsem uznat, že bylo fajn narazit na známou tvář. Najednou jsem měla pocit, jako bych nekřižovala tak docela neznámým kusem světa. Všude kolem byli vlci, které jsem znala. Vlci, které zase určitě jednou potkám. Ať už jsou z té ovocné - Borůvkové - fajn, Borůvkové smečky, nebo odjinud. Ať už je to obří medvědovitý cápek plížící se tmou nebo nafrněné princátko, co se vypaří při první známce nebezpečí. Když jsem si na to tak vzpomněla, kam se ti dva vůbec ztratili? Dobrá, možná že zrovna tihle mohli doufat, že se naše cesty znovu nezkříží. Pro jejich vlastní dobro.
Slunce se začalo naklánět k obzoru, zatímco jsem překračovala vršek hor. Byl odtamtud znamenitý výhled, ale nechtěla jsem se tu dlouho zdržovat. Musela jsem se dostat dolů do lesa, dokud bylo ještě alespoň trochu světla. Už při sestupu k mým uším opět dolehl šum nedaleké řeky. Její koryto bylo schované za mnoha skalisky a balvany, které se povalovaly po jejích březích.
Stanula jsem opět před valícím se proudem, tentokrát ještě agresivnějším, než posledně. Čvachtání pod nohami mi napovídalo, co je toho příčinou. Nastala obleva. A s ní přichází mnohem větší riziko při překračování řek. Možná bych zkrátka měla zůstat na téhle straně. Ta myšlenka mě upřímně rozesmála. Nechat se zastrašit vodou? Možná jsme nebyli nejlepší kámošky, ale rozhodně jsem si od ní neplánovala nechat rozkazovat. Musela jsem na druhou stranu. Už z principu. Ledový most ale nepřicházel v úvahu. Už posledně to bylo o chlup, teď jsem experimentování nemohla riskovat.
Procházela jsem podél břehů a hledala způsob, jak se dostat přes. Řeka se valila výhružně vedle mě, kalná od nadměrného množství vody, které v sobě teď jímala. Most neprošel. Přeskočit se to nedalo. Ale možná... moje pozornost utkvěla na balvanech povalujících se kolem.
"No taaaak! Šutráku... jeden.... blbej..." tlačila jsem na podkopaný kámen. Z jeho druhé strany byla připravená ledová skluzavka, která ho měla svést až do říčního koryta. Pak bych přes něj jen přeskákala a bylo by. Dokonalý plán. Jo, jenže to bych nejdřív musela s tím skaliskem hnout. "Aaargh!" zavrčela jsem a svezla se k zemi. Naštvaně jsem si odfrkla. V mé hlavně to vypadalo mnohem snazší. Ale možná... možná jsem jen měla špatný kámen. "Jo... jo! To by určitě šlo!" Vyhlédla jsem si jiného obra. Ten seděl trochu víš po břehu. Stačilo do něj jen malinkou šťouchnout a skutálel by se sem. Narazil by do tohohle šutru a ten by se svezl do vody... no zbytek už znáte. Energicky jsem vyskočila vstříc svému novému plánu.
Chcete radu? Nikdy nepodhrabávejte kámen na kopci. Nikdy. Prostě mi věřte.
Jen tak tak jsem uskočila, po té, co jsem nějakou dobu uháněla před valícím se obrem. Udělala jsem několik kotrmelců stranou, zatímco můj tunový přítel si to valil dál. A skutečně, narazil do mého vyvoleného kamene. A skutečně ho rozpohyboval. Ale špatný směrem. Kámen se pohnul jen o píď, ale cvrnkl do dalšího, menšího vedle sebe, který se rozkutálel dál po břehu. Sledovala jsem tu spoušť, jak kámen vrážel do kamene a všechny ty setkání vysílaly do okolí ohromné tupé rány, zatím co jsem ležela na zemi a těžce oddechovala, adrenalin mi stále koloval v žilách.
"To si ze mě děláte srandu," vydechla jsem nevěřícně. Takový poprask, aby se pak do řeky neskutálel ani jeden balvan. Naštvaně jsem seskočila z jedno z nich a rázným krokem jsem se proplétala dál. Nebylo možné, aby alespoň jeden kamínek - zastavila jsem se. Přede mnou se přes řeku klenula povalená kláda. Jen tak. Prostře si tu ležela. Nevypadala staře, ten strom musel spadnout nedávno. Možná to způsobily silné zimní vichřice. A stejně jsem netušila, jestli mě ten zjev vytáčí, nebo štve ještě víc. Vyskočila jsem nahoru a po kmeni bez mrknutí oka přešla na druhou stranu. Radost jsem z toho neměla. Když jsem nechávala řeku za sebou, její šum mi dozníval v uších a vytvářel dojem, jako by se mi samotná voda v ní vysmívala.

// Maharské močály

(řeky 3/3)

V uvolněném rozladění jsem se věnovala spícímu vlčeti, dokud k mým uším opět nedolehly zvuky blížících se kroků. Hlasitost i kroky samotné napovídaly, že se Nel vrací s doprovodem. Bodejť by ne, však také říkala, že sem toho cizáka přivede. Nenechala by mě tu dlouho samotnou se spícím klubkem zranitelnost. Naposledy jsem přejela očima po vlčeti a zase se od něj kousíček vzdálila. Věděla jsem, že mě u něj Nel jistě zahlédla, ale to tu nešlo. Bylo v tom cosi intuitivního. Zkrátka nebude postávat a vybavovat se s cizími vlky u spícího prcka. I tak jsem z vlčice vycítila určité napětí, které jsem neplánovala přikrmovat. Nezasloužila si to.
Nově příchozí vypadal příšerně. Vypadalo to, že jeho také zima nešetřila. Nebo někdo jiný pěkně nevrlý. Přesto, že jeho zjizvený vzhled vyprávěl příběh rváče, vlk se tam rozhodně nejevil. Bedlivě jsem ho pozorovala a pouze mu mlčky oplatila pozdrav pokynutím hlavou. Chodí po smečkách? Nechápala jsem. To se tu skutečně vlci jen tak procházejí po cizích územích a vybavují se s kde kým? Začala jsem mít o nezranitelnosti místních smeček pochybnosti. Vpouštět si cizáky do lesa a ještě jim vykládat všechno o něm. Taky jsem cizí. Ano, ale to bylo jiné. Já byla jiná. Jinak cizí, než se zdál být tady ten.
Přesto se vlk - jak že říkal že se to... jo, Zdeněk - ukázal být užitečný, když Nel přiznala, že moc přehled o světě mimo hranice smečky nemá. Neříkala to s kdo ví jakou hrdostí, asi by jí taky nevadilo občas vytáhnout paty z tohohle lesa. To si ovšem momentálně nemohla dovolit.
Poslouchala jsem Zdeňka, jeho výklad o smečkách, a snažila si vše zapamatovat. "Smečka v močálech? Heh, zajímavý," ušklíbla jsem se. Jak to asi muselo vypadat v takové močálové smečce. "Díky. Za přehled," hlesla jsem k vlkovi a obrátila se na Nel.
"Nebudu zdržovat, vypadá to, že tu i tak máte plné tlapy práce," nenápadně jsem posunky poukázala na Zdeňka. "Zvládnu se vyprovodit sama, jestli to ničemu nevadí." Hleděla jsem na vlčici a vyčkávala jejího souhlasu. Hryzalo mě svědomí. Měla jsem pocit, že jí dlužím alespoň poděkování. Ale za co? Díky, žes mě nezamodrovala? "Díky za tvůj čas." Ano, protože to znělo o tolik líp...
Oběma vlkům jsem přikývla na rozloučenou, než jsem se je rozhodla zanechat kdesi za sebou, zatímco jsem se prodírala lesem pryč. Při troše štěstí se mi odsud povede vymotat dřív, než potkám někoho dalšího.

// řeka Midiam (přes Vyhlídku)

Dávalo to smysl, i když jsem si včas uvědomila, že přikývnout otevřeně Nel na to, že je Storm stařík, asi nebylo zrovna vhodné. Někdy bylo fakt obtížné krotit mé drsnější, drzejší projevy, ale musela jsem to ještě vydržet. Byla jsem vděčná za to, že se tu na mě nesesypala celá smečka a nevynesli mě v zubech, tak bych to na sobě také měla nechat nějak znát. A znehodnocování věku zdejších vlků asi nebyl jeden ze způsobů, jak toho docílit.
Vyslechla jsem si vyprávění o alfách a zaskočeně zamrkala, při zmínce jmen. Tailla. Dovtípila jsem se, že to bude ta vlčice s drahokamy. Pozorně jsem držela s výkladem krok, Nel mluvila, jako bych všemu, co řekne měla rozumět. "Ta záležitost". Asi to muselo být něco špatného. Blueberry. Další neznámé jméno. Ten tomu tady teď prý velí. Sám. Smečka se slušným územím. Pár členů. Cizí vlčata. Jedna alfa. Shrnula jsem si v duchu ty nejpodstatnější fakta a přemýšlela, jak to tady v takovém uskupení zvládají. Na okamžik mi na tváři vyvstanul starostlivý výraz. Neviděla jsem tuhle situaci moc růžově. Ne pro ně. Ale jestli měli ve smečce nějaké potíže, Nel to na sobě rozhodně nedávala znát.
"Jo, Wizku. Ne, tu jsem nemyslela. Nevadí, to není důležitý," odvětila jsem, aby si má sněhobílá společnost už s pátráním po záhadné černobílé vlčici nedělala hlavu. Když tady nebyla, nebyla tu. To jen potvrzovalo, že je tu víc smeček. "Říkalas, že vedle vás je další smečka. Jsou tu v okolí ještě další smečky? Kromě vás a té druhé?" Bylo dobré udržovat si přehled. A hlavně, pokud Nel věděla o dalších smečkách, a tedy možná i o jejich umístění, mohla jsem se pro příště vyvarovat téhle situaci. Věděla jsem, že tím, že jsem v cizím teritoriu natrefila na známou tvář, jsem si vyplýtvala štěstěnu na roky dopředu.
Byly jsme přerušeny, a zjevně nějakým cizákem. Bílá vlčice se vydala za ním a já chvíli zauvažovala, jestli bych neměla jít s ní. Nemotej se do toho, není to tvoje věc, připomněl mi vnitřní hlas. A měl pravdu. Zůstala jsem tedy stát, i když ne na dlouho. Než Nel odešla, zaujal mě její pohled kamsi do lesa. Udělala jsem pár kroků tím směrem a brzy jsem si všimla drobného hnědého klubíčka schouleného pod stromem. Už jsem chápala, proč se tak obezřetně rozhlížela. To bude jedno z těch vlčat. Zastavila jsem se kousíček od něj a jen ho mlčky pozorovala. Tu malou chlupatou hromádku, jak se jí zvolna pravidelně pohybuje srst při nádechu a výdechu. Nebyla jsem vyloženě milovník vlčat, opravdu jsem nechápala, co na nich všechny vždycky tak rozněžní. Ale pohled na tohoto bezbranného nic netušícího spícího tvora, který si tu spokojeně chrupká, zatímco kolem něj utíká svět, byl nevysvětlitelným způsobem uklidňující.

Borůvková. Udělala jsem si mentální poznámku o názvu smečky, neboť jsem si na ni nemohli s Kaleo vzpomenout. I když Smrt ví, jak dlouho si to vydržím pamatovat tentokrát. Do tváře se mi nutil pobavený vědoucí úšklebek, když Nel vyprávěla o místní ovocné vůni. Stačí se soustředit... kdyby tak věděla. Ale neví. Nikdo to neví. A tak to bylo správné, tak to mělo zůstat. A tak jsem jenom mlčky přikývla na její slova. Došli, byli unavení, ale jinak to vypadalo, že na nich naše drobné šílené dobrodružství nijak razantně nepodepsalo. Tentokrát jsem v duchu kroutila hlavou sama nad sebou. Vážně mě zajímalo, jak se jim vedlo? Stále to byli cizí vlci. Co na tom, že jsme společně - ehm - "zachránili svět", to z naší skupiny přeci nedělalo přátele, že ne? Že ne?
Nel se rozvyprávěla o smečce. O lese. O členech. O zatoulaných vlčatech a o další smečce, která měla sídlit hned za kopcem. "A nepatří ta vlčata k té druhé smečce?" Vítejte zpět u pokračování hloupých otázek. Slova mi vyklouzla z tlamy dřív, než jsem je stihla zarazit. Jasně, že by museli poznat, kdyby ta vlčata byla od vedle. Nestihla jsem to zamluvit a vlčice už se mě ptala, jestli se do smečky nechci přidat. Mlčela jsem. Proč myslela, že jsem se tenkrát zdejchla tak rychle? Bylo mi jasné, kam by to jinak vedlo. Očividně jsem to jenom oddálila.
Smečka. Představa smečky byla zvláštní. Mé smečky. Společenství vlků, do kterého bych zase jednou mohla patřit. A pak jsem se rozpomněla, proč už jsem jednou tohle všechno nechala za sebou. Co vůbec vedlo k mému tuláckému životu. Smečka? Kdepak. To nemohlo být. Vlčici jsem se k tomuhle rozhodla nevyjadřovat a dělat, jako by se o tom vůbec nezmínila.
"Jo, tak nějak," reagovala jsem raději na zmínku o Kaleo. "Přečkali jsme společně zimu a pak se rozhodli jít každá zase na chvíli svou cestou." Nepochybovala jsem o tom, že se znovu potkáme. Některých vlků se zkrátka nezbavíte. A některých se už ani zbavit nechcete.
Modré drahokamy mě zaujaly, ale neseděly na popis mě známé vlčice. Něčeho takového bych si určitě všimla i v té divoké vřavě, která při našem setkání panovala. Takže jiná smečka. Ta za kopcem? Nebo ještě dál... A Storm, ten starouš z výpravy, byl prý kdysi zdejší alfou. "Byl alfou?" zopakovala jsem tázavě její slova. "Takže už není? Kdo jsou teda teď vaše alfy?" Přemýšlela jsem, jestli to je někdo jiný z té skupiny, co jsem znala. Ten vlk s tečkou na tváři... ne, ten snad ani nebyl odsud. Možná Naomi?
Proud mých myšlenek přerušilo táhlé vytí, které prořízlo ticho odpočívajícího lesa. Ohlédla jsem se za zvukem a pak zpět k bílé vlčici. "Někdo od vás?"

Opatrně jsem se snažila odebrat pryč z lesa. Nepozorovaně, kdyby to bylo jen trochu možné. Ale byly tu určité aspekty, které jsem ovlivnit nemohla. Zaměřila jsem se na to, co jsem maskovat dovedla a tichými krůčky přecházela přes tající sníh. Nemohla jsem se přeci dostat tak hluboko do lesa, ne. Ještě kousek a budu pryč. Nikdo si mě nevšimne a až to zjistí, bude pozdě. Snažila jsem se ubezpečit, ale šlo to ztěžka. Věděla jsem, jak mizerná pravděpodobnost to byla. A najednou se zbytek mé naděje rozpadl úplně, když jsem zaslechla něčí kroky. Blížily se. Rychle. Jsou tu.
Ohlédla jsem se za zvukem a soustředila svůj pohled jen a jen tím směrem. Musela jsem si připomínat, abych nebyla zlá. Jenom decentně sebevědomá, ano. Já jsem tu vetřelec. Mají právo být naštvaní. Já odsud chci jenom pryč. Žádné rvaní. Žádné...
"Nel?" Hlava se mi překvapeně stočila ke straně, čímž jsem v okamžiku ztratila veškerý svůj takt. Ten ale ani nebyl potřeba, protože tahle vlčice nebyla tak docela nepřítel. Znala jsem jí. Má úleva jakoby se v ten moment stala hmatatelnou, ale snažila jsem se jí skrýt. Znovu jsem zabrousila pohledem po okolí a do korun nejbližších stromů. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. "No jistě, takže tohle je váš les," hlesla jsem spíš sama pro sebe, než se má pozornost vrátila k bílé vlčici.
"To bych taky ráda věděla," odpověděla jsem neurčitě. "Nechtěla jsem vám sem takhle vpadnout," pronesla jsem něco, co mělo nejspíš představovat omluvu. "Nevěděla jsem, že jste tady." Málem jsem se při téhle části kousla do jazyka. Jak jako nevěděla? Jak jsem mohla nevědět, že je tohle území smečky? Tedy já jsem samozřejmě odpověď znala, ale nikomu jinému do toho nic nebylo. Musela jsem být opatrnější.
"Takže jste trefili zpátky domů, to je... dobrý." Neohrabaně jsem se snažila změnit téma a koutkem očí pátrala po něčem, co by k tomu pomohlo. "Máte... hezký les?" dodala jsem, ale vyznělo to spíš jako otázka. Vau, super, fakt dobrý holka, poplácala jsem se za svůj výkon s notnou dávkou ironie. Vzpomněla jsem si na mohutné koruny stromů a bohatě vyšlapané cestičky mezi kmeny. "Vypadá to, že je to dost veliký les. Žije vás tu hodně?" Konečně jsem byla schopná se uklidnit a i můj hlas zněl mnohem přirozeněji. Možná pro to, že jsem se začala soustředit na to, co mě opravdu zajímalo. Když už jsem byla tady, proč siněco nezjistit.
Jedna smečka... určitě tu není jenom jedna. Vzpomněla jsem si na bandu vlků z lovu. Patří také sem? Je to docela daleko. Ne, to bude určitě jiná. Víc na jihu. A přeci mi zvědavost nedala. Nějaké členy jsem odsud už potkala, ale to přeci zdaleka nemohli být všichni. "Nežije tu náhodou..." uvědomila jsem si, že neznám jména, "taková černobílá vlčice?" Jasný, fakt specifický. "Nebo vlčice s bílým uchem?"

// řeka Mahtae (sever)

Nechala jsem se chvíli vést řekou proti proudu. Ale když kolem mě nebylo ani po několika dálkách nic jiného, než les, les a zase les, rozhodla jsem se do něj zapadnout a říct vodě sbohem. Po pravdě jsem byla dost vysílená, magie nebyla legrace. Chtěla jsem si najít místo, kde bych mohla vyčkat třeba do rána a načerpat novou energii. To v okolí jakékoliv vodní plochy nepřipadalo v úvahu. Břehy řek bývají nebezpečné i v bdělém stavu, na tož ve stavu nepozornosti. Ne, na zašití byl, je a bude vždy nejlepší les. Sám. Bez řeky. A když už jsem si ujasnili základy, pojďme se podívat, co nám tenhle tady může nabídnout.
Nedovedla jsem to vysvětlit. Už od chvíle, kdy jsem se vzdálila od řeky, se za mnou táhl nepříjemný pocit. Chtěla jsem si oddychnout, ale něco uvnitř mě mi to dovolovalo. Podvědomí mě nutilo být ve střehu a já se za ty roky toulání naučila svému podvědomí důvěřovat. O to víc mě ale pálila otázka, proč. Co je na tomhle místě, že na mě zanechávalo takový pocit. Čím se tak razantně lišit tenhle les od těch ostatních. Proč nemůžu polevit, když kolem nebyla ani živáčka.
Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že to nebyla tak úplně pravda. Začínalo mi to docházet, jak jsem postupovala hlouběji a hlouběji do lesa. To množství stop a zvířecích cestiček. Vlčích cestiček. Rozhrabaný sníh. Další stopy. Zjev tohoto lesa neodpovídal těm, které jsem doposud prošla. Ne, tenhle byl skutečně jiný. Tady stopy nezanechávali vlci, co procházeli. Takový mumraj neudělá ani patra procházející vlků. To proto, že ti, kdo tady tohle zanechali, tudy neprocházeli. Žili tady.
"Smečka," vydechla jsem tlumeně a pohledem projela nejbližší okolí, jestli neuvidím pohyb. Byla jsem zamotaná kdesi v hlubinách nekonečného stromoví, ale ještě nebylo pozdě. Třeba se odsud vymotám dřív, než si mě vůbec všimnou. To bylo naivní přání, ale ne zcela nereálné. Byla jsem přirozeně nenápadná - tedy jen tak, jak asi dokáže černý kožich uprostřed zasněženého lesa být. Ale vážně jsem se teď nepotřebovala dostat do dalšího křížku a hned s celou smečkou. Musela jsem zmizet. Rychle. Hned.

(smečka 1/2)

// Náhorní plošina

"Řeka. Řeka, jezera, nekonečný potoky, moře a kdo ví co ještě. Proč? Se divim, že to tady není celý jeden velkej močál s takovou zásobou vody," odfrkla jsem si otráveně a škaredě jsem se šklebila na plynoucí řeku přím přede mnou. Samozřejmě jsem jí nemusela překonávat, mohla jsem zkrátka jen následovat její tok po břehu a taky bych někam došla. A že jsem přesně tohle zkusila. Hádejte co? Teď tu byly řeky dvě. Voda se rozlévala do dvou ramen a uháněla si vesele dál, jako by nestála v cestě stovkám zvěře, co by se rádi dostali do toho lesa naproti. Suchou nohou. Ne promrzlou a mokrou.
Mohla jsem se vrátit. Ale kam? Nakonec bych zase dorazila k vodě. Byla všude. Nevyhnu se jí. Nezbývá mi, než jí pokořit. Znovu a znovu jako už tolikrát. Mráz mi přeběhl po zádech a zježil chomáč chlupů za krkem při vzpomínce na ty nevyvedené pokusy, při který jsem si zmáčila kožich. "Brrr," oklepala jsem se, jako už bych tam zahučela znova. Ale ne, tentokrát ne. Musela jsem být chytřejší. Je noc. Noc mě nezahřeje, až se vynořím z řeky na druhé straně. Ani den mě nezahřeje, slunce ještě stále nemá takovou moc.
Pátrala jsem po břehu i ve vodě očima. Hledala jsem stezku, přechod. Možná pár šikovných kamenů, po kterých by se dalo přeskákat. Nebo bobří hráz, přes kterou se dá přejít. I ubohý starý spadlý kmen by k mému účelu postačil. Nic. Koryto bylo plné vody, ale ničeho užitečného. A jako na potvoru nebylo ani zamrzlé. Všechny ostatní řeky měly zamrzlé alespoň břehy. S tím by se dalo pracovat, ale tahle? Valící se voda očividně ledu nedovolovala, aby se tu nějak dlouze roztahoval.
"Počkat..." svitlo mi. Nepotřebovala jsem, aby tu led byl. Mohla jsem si obstarat sama. Ušklíbla jsem se, moje staré dobré lišácké já bylo zpátky. Teď ještě zjistit, jak na to. Postavila jsem se těsně na okraj břehu a předníma se natáhla ještě o malinko dopředu, až se jen o píď nedotýkaly vody. Soustřeď se. Napříč řeky najednou vyrazila ledová cestička. Měla jsem radost, ale předčasnou. Cestička nedošla až do konce a začala se rozpadat. Proud do ní narážel a záhy už odnášel kusy ledu pryč. Nabručeně jsem vyfoukla. "Jasně, že to chce víc energie." Muselo to být. Měla jsem se do toho opřít ještě víc. Původně jsem se chtěla šetřit, ale očividně to nefungovalo. Tak znova, a naplno.
Tlapky na značky, soustřeď se. Led se začal tvořit pod tlapami, ale nějakou dobu se nerozšiřoval. Jen nabýval a nabýval a pak až vyrazil ledový most těsně nad vodní hladinou a klenul se až k druhému břehu. Přepadla mě malátnost a v nestabilní poloze jsem se sesunula k zemi. Svět se mi před očima ne a ne zaostřit. Čekala jsem, až odezní to nejhorší a začala jsem se stavět opět na nohy. Musela jsem přejít, ledový můstek nevydrží věčně.
Vyrazila jsem. Kladla jednu nohu před druhou, ale šlo to pomalu. Hlava se mi stále trochu motala a já nechtěla z úzké cestičky sklouznout kvůli tomu, že jsem zbrkle šlápla, kam jsem neměla. Pod nohama jsem cítila, jak led povoluje. Rychleji, upozornila jsem se. A tak jsem zrychlila. Poslední krok jsem tak namířila úplně mimo a prošlápla do vody. Leknutí z chladného doteku mě jako střela probralo a já skočila na břeh. Nohou jsem znechuceně zamávala ve vzduchu, jako bych z ní chtěla všechnu vody oklepat.
Ledový můstek ve vodě praskal, pak se rozlomil a voda ledové kry pohltila. Zmizel. A já s ním.

// Borůvkový les

(řeky 2/3)

// Les ztracených duší

Les. Louka. Les. Louka. Les. Louka. Kdybych to nevěděla, řekla bych, že se točím v kruhu. Kde jsem byla? Odkud jsem přišla? Kam mířím? Pamatovala jsem si svojí cestu. Hravě bych trefila zpět k tomu nekonečnému potoku, do zasněžených kopců, či klidně až... no, cestu do té protivné mlhy bych raději zapomněla, ale i tam bych neměla problém trefit. Problém byl si to všechno tak nějak urovnat v hlavě, nastolit všem těm místům řád. Kde leží a jak se prolínají. Co je spojuje, čím se liší.
Byla jsem pyšná na svůj orientační smysl, opravdu. Šlo o jednu z vlastností, která mě vždy bezpečně držela nad vodou, v nouzi jsem se na ni mohla zaručeně spolehnout. Měla jsem dobrou paměť, na krajinu ano. Málo kdy mi unikly detaily, které odlišovali jednu louku od druhé, jako například podoba terénu, rozloha, nebo druhy rostlin, které krajině panovaly. V lesích to bylo ještě snazší. Ty se liší druhem stromů, jejich stářím, zvěří, půdou... bylo toho zkrátka dost. A všechny tyhle maličkosti představovali pro můj zrak hotovou symfonii detailů a vodítek.
V zimě to bylo trochu jiné. Louky, které byly jedna jako druhá zasypané hordou sněhu, splývaly do jedné. Jediné, co napovídalo, kde se zhruba nacházíte, bylo okolí. Jezera, lesy, řeky, hory. A tak, když jsem spočinula někde ve středu rozlehlé pláně, mi konečně svitlo. Nevzpomínala jsem si na moc, jen sníh a prudký vítr, který nás doprovázel, a přesto jsem rozpoznala v dálném horizontu les, do kterého jsme se ztratili, abychom si v něm naplnili prázdné žaludky. Tam se to všechno zvrtlo. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem se při pohledu na něj mračila. Nebyl to dobrý les. Bylo to místo prosáklé magií. Odpornou, krvežíznivou magií. Pochopila jsem. Celou dobu jsem kolem něj kroužila. Dál už ne. Chtěla jsem od něj být co nejdál. Ztratit se odsud a už ho nikdy nevidět.
Nikdy je dlouhá doba. Tušila jsem to. Věděla jsem, že dříve, či později mě zvědavost přivede zpět. Ale dnes ne. Dnes nebyl ten správný čas. Naposledy jsem proťala vzdálené stromy zlatým pohledem a pokračovala dál přes otevřenou zasněženou plochu. Její pokoření teď bylo o dost snazší, než jsem si pamatovala a tak jsem brzy došla k jejímu druhému konci. Ukázalo se, že to ani zdaleka neznamenalo výhru.

// řeka Mahtae (sever)

(území 10/10!!!)

// Přímořské pláně (přes Mušličkovou pláž)

Les byl mnohem dál, než se na pohled zdálo. Teď už jsem to věděla. Ne, vyloženě jsem to cítila. Než jsem dorazila až k němu, moje nohy bolestivě protestovaly proti jakémukoliv dalšímu pohybu. A ani zbytek těla na tom nebyl s energií nijak slavně. Ještě dávno před tím, než jsem pokořila hranici lesa, bylo rozhodnuto, že si tu na nějakou dobu odpočinu. Jenom na chvilku, ne dlouho. Nechtěla jsem spát, na to byla moje mysl moc bdělá. Ne, jen jsem potřebovala uvolnit svaly.
Ještě chvíli jsem bloudila mezi stromy - přeci sebou nefláknu hned na ohraji - a pak už jsem se schoulila nenápadně k jednomu z kmenů. Na okamžik, jako by celé mé tělo hlasitě děkovalo za dopřání pauzy. Ukázalo se, že jsem byla dlouho napnutá, pravděpodobně jsem si nedovolila polevit a uvolnit se už od toho setkání s tím... s tím... no Smrt ho vem jak se jmenuje. Jen jsem se na to rozpomněla, už už mě začal zaplavovat nový příval vzteku.
Zhluboka jsem se nadechla. Ten vlk skončil někde v horách. Nebyl tady. Nikdo tu nebyl. Jenom já a samota. A sova. A veverka. Rozhlédla jsem se ještě párkrát. Tohle místo žilo vlastním životem. Poklidné, stranou od zbytku světa.
Cosi upoutalo mou pozornost. Možná nebylo zas až tak opuštěné. Ve sněhu jsem zahlédla stopy, vlčí stezku. Jsou dva, došlo mi při bližším prozkoumání. Vypadali relativně čerstvě. Jsou vlci, kterým tyto otisky patří, stále tady? Nastražila jsem uši, očima zkoumala každý obrys v šerém přítmí dřevin. Na krátko jsem stopy následovala a zůstala zmateně stát, když mě dovedli ke stromu. Okousanému stromu. S natočenou hlavou jsem se snažila rozpomenout, co taková značka asi znamená. Kdy jsem se už setkala se značením stromů? Mohla by tady být smečka? Ne, na to je tu těch stop zase málo. A jedna značka... ta přeci nic neznamená. Nebo ano? Nehodlala jsem tu zůstávat, abych to zjistila. Koukla jsem, kterým směrem se dál ty cizí stopy ubíraly a pak jsem si to namířila na opačnou stranu. Jistota je jistota, teď jsem o nějakou další pochybnou společnost rozhodně neměla zájem.

// Náhorní plošina

(území 9/10)