Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se zasmál vlastnímu vtipu. Já se nesmála. Pozorovala jsem ho nezaujatým pohledem a nebyla si jistá, co si mám myslet. Zdejší smečky byla jedna divnější než druhá. A když jsem si myslela, že usídlit se v močálech bylo to nejzvláštnější, co mě u některé z nich potká, rozhodně jsem nečekala, že další, na kterou narazím, bude vtipkovat o své chatrné obraně teritoria. Nikdo se mi nemohl divit, že jsem se ani netvářila, že by mi snad tohoto hrubého vstupu na cizí území bylo líto. Nelitovala jsem. Nebylo čeho. Tady hnědákovi očividně taky bylo dost šumák, kdo si sem vleze a odleze.
Pohrdavě jsem sykla a ušklíbla se. Tohle byl cirkus. "Mít nechráněnou smečku v horách mi taky nezní jako jeden z těch nejlepších," opáčila jsem. Kde jsem se v jakém počasí motala byla zcela a naprosto moje starost.
Z vlka se k mému překvapení vyklubala zdejší alfa. Tedy, k překvapení... když jsem ho tak zběžně prohlédla, jeho zjev na vyšší postavení vypadal dost věrohodně. I pírka za uchem napovídala, že bude asi nějak "spešl". Nejvíc mu ale jeho alfa vizáž narušovalo, když mluvil. Nemohla jsem ho brát vážně. Jestli byla tahle smečka celá taková, tak už jsem se nedivila, že to tu vypadá takhle.
"Jistě..." hlesla jsem nepřesvědčeně. "Dovedla mě sem chůze. Když vlk jde, někam dojde, ne? Tak jsem tady." Po očku jsem se rozhlédla, abych naznačila, že tohle "tady" není zrovna nějaký úchvatný světa kraj. "A snad, abych už zase šla, ne, alfo?" Zabodla jsem ostrý pohled do očí Faliona. Přišlo mi komické, abych tady jako cizinec velkému alfovi radila, jak se zachází s narušiteli. Ještě k tomu s takovými, jako jsem já. Věděla jsem, že mé chování nebylo na místě. Jako nezvaný host bych si neměla zrovna vyskakovat, ale nějak jsem nenabyla dojmu, že by to tu někomu vadilo.
Švihla jsem ocasem a jala se k odchodu. "Mějte se," prohodila jsem na dvojici, "a dávejte si pozor. Slyšela jsem, že toulat se po horách v tomhle počasí není dobrý nápad." Nenápadně jsem se přes rameno na Faliona ušklíbla a zmizela.

// Západní Galtavar (přes Ageron)

Směr rovnou za nosem mě vedl do stejné sněhobílé prázdnoty, ze které jsem přišla. Počasí se netvářilo, že se chystá někdy v dohledné době umoudřit, ale přesto jsem si vzala do hlavy, že by nebylo na škodu najít nějaké šikovné místečko - sráz, vyhlídku - zkrátka něco, odkud bude vidět trochu do dálky. Ach jak snadné by bylo se odsud vymotat, kdyby tu bylo něco vidět!
Začínala jsem se smiřovat se svým osudem, který jasně znamenal nekonečné bloudění v horách, když mě to ťuklo. Možná jsem nenašla Smrt, to ovšem neznamenalo, že bych tuhle zacházku nemohla využít pro vlastní dobro. Jelikož jsem tady nahoře nenatrefila na živou duši - a že bych něčím ulovitelným nepohrdla - mohla jsem si tu dělat, co se mi zlíbí a nemusela myslet na následky. Pokud neskončim někde pod lavinou nebo v nějaký tajmený ledový propasti, ušklíbla jsem se v duchu. Zatím jsem spoléhala, že mi vlastní moc uškodit nemůže, ale faktem bylo, že zvrtnout se mohlo cokoliv.
Najednou se monotónní krajina bílých kopců proměnila na ohromné tréninkové pole. Zatím jsem měla nejvíc zkušenosti s ledem, ale tenkrát na jihu jsem nějak vytvořila sněhovou vlnu. Sníh můžu zmrazit. Vodu můžu zmrazit. To jsem chápala. Co ještě se dá dělat s touhle nadílkou. Zadívala jsem se soustředěně na hromádku před sebou. Netušila jsem, oč se snažím, spíš jsem se jenom... snažila využít tentýž pocit, tu samou energii, co vždy mé projevy magie doprovázely. Chvíli se nic nedělo a pak- Zem jako by se mi hnula pod nohama a já zapadla nohama do sněhu. Cukla jsem sebou. "Sakra." Pohnout se měl sníh přede mnou, ne pode mnou, ale i to byla tak nějak výhra? Naštěstí tu zřejmě nebyl už sníh tak hluboký, jinak bych se propadla hlouběji. Teď jsem mohla však bez větších potíží vytáhnout tlapy zase na povrch. "Hmm..." mračila jsem se na místo, kde jsem se propadla a pak se zadívala na hromádku sněhu opodál. Problém zjevně nebyl ve schopnosti jako takové, jen jsem se ji musela naučit lépe směřovat. A tamhle ta hromada za chvilku chtě nechtě půjde k zemi.
Soustředila jsem se na kupku tak úpěnlivě, div jsem nevyskočila z kůže, když ticho kolem mě prořízl cizí hlas. Škubla jsem sebou, hromádka přede mnou se skutečně sesypala, ale sníh z ní se trousil dál, až se nabalil do sněhové koule, která se postupně zvětšovala a zvětšovala, jak se kutálela dolů do neznáma. Chvíli jsem jí doprovázela zmateným pohledem. "To taky nebylo zrovna co jsem chtěla," zkřivila jsem čumák zamyšleně a otočila se na vlka, kterému ten rušivý hlas náležel.
"Hej, vážně?" utrousila jsem a protočila oči v sloup. Další smečka. Už mě to fakt nevzrušovalo. "No vyšlapaný cestičky od jejích členů vzorně strážících hranice to vočividně nebyly," odpověděla jsem hnědému vlku s neskrývaným sarkasmem a pohledem si ho přeměřila. "Teda pokud tu nežiješ sám? Víš, že pokud seš tu sám," krátce jsem koukla po vlčeti, "tak se tomu smečka říkat nedá, že jo?" Povytáhla jsem na vlka čelo a přemýšlela, jestli se prostě nezpakovat a neodejít rovnou. Mělo smysl se s ním bavit? Smečka nesmečka, pokud si chtěl nárokovat tohle místo, bylo mi to fuk. O co bych tady tak já mohla stát?

// Sněžné hory

Nežertovala jsem. Vážně jsem se několikrát kutálela a sem tam žuchla do nové a nové hromady sněhu. A pak jsem zase stoupala. A zase dolů. Přišlo mi to zvláštní, určitě jsem chodila v kruzích a motala se, jenomže když je kolem vás jenom bílá, bílá a ještě více bílé, a je pod vámi a nad vámi a prakticky všude, dost špatně se zorientujete. Můžete prostě jenom jít, nejlépe dolů a doufat, že dorazíte někam, kde znají i jiné barvy. Ne vždy se to povede.
"Huf," vydechla jsem, když jsem se vyhoupla na další podezřelí stupínek a doufala, že se se mnou nepropadne do neznáma. Byl pevný, super. Rozhlédla jsem se kolem, ale žádná změna mě nepřivítala. Chladný vítr se opíral do mého promrzlého těla a do očí mi vehnal několik sněhových vloček. Oklepala jsem se. Alespoň, že můj kožich už nebyl promočený a z nějakého mě neznámého důvodu z něj nebyl ani rampouch. Jak dokázal v takových podmínkách proschnout mi bylo záhadou, které jsem se teď neměla čas věnovat.
Kam dál, kam... tak se podívejme. Doleva do bílé stěny? Doprava do bílé stěny? Mé myšlenky doprovázelo pokukování tam a sem, než jsem vzhlédla před sebe. "Heh, nebo ještě vejš?" ušklíbla jsem se, protože všechny mé možnosti byli stejně na nic. A tak jsem zkrátka šla rovnou za nosem a doufala, že za chvíli už zase půjdu dolů a tentokrát, tentokrát snad už se nahoru vracet nebudu.


// jsem tu na skok, dva-tři rychlo posty a jsem pryč, nebojte xD

// Ageronský les (přes Tajgu)

Terén stoupal výš a výš a já s ním. Kolem stále žádné stopy po Smrti. Už i les začínal místy řídnout a mě se to přestávalo pozdávat. Ale konec konců, ve skutečnosti jsem netušila, jak daleko "tímhle směrem" jsem vlastně měla jít, abych tu vlčici... boha.... ducha? Našla. Možná Smrt sídlila až na druhé straně těchto hor. Nebo dokonce na jejich samotném vršku.
Určitě na jejich samotném vršku, proběhlo mi hlavou, když jsem zdolávala stále horší a horší terén. Už po páté mi někam zapadla noha a nejmíň třikrát jsem se málem skutálela dolů. Jednou jsem se doopravdy chvíli kutálela, naštěstí ne moc dlouho. Tahle cesta byla učiněné zlo, a klidně by mohla znamenat něčí konec. Jestli bych si jako bůh všeho strašného, šíleného, bolestivého a děsivého měla vybrat své místo k životu, určitě by vypadalo nějak takhle. Ale mělo to tu i svojí světlou stránku. Byla tu taková zima, že už tu alespoň nepršelo. Ne, tady totiž ještě pořád sněžilo! Já bych ale vyměnila sníh za déšť naprosto kdykoliv, a tak jsem si nemohla stěžovat. Jen jsem čekala, že se každou chvíli začnou z nebe snášet - co já vím - žhavé uhlíky, až Smrt zjistí, že si tohle chumelení užívám. No, užívám bylo také silné slovo. Kožich jsem stále měla prosáklý vodou a místní ledový vítr mi tak dával zabrat. Naštěstí jsem měla plně zaměstnané tělo i mysl, abych nesklouzla někam, kam jsem nechtěla a na to, že se pozvolna měním na kostku ledu, už mi nezbývala myšlenková kapacita.
Šplhala jsem vzhůru. Vyhoupla jsem se přes obrovskou závěj - jednu z mnoha dalších, které jsem musela cestou sem překonat - a upadla do sněhu. Ztěžka jsem oddechovala, třesoucí se vyzáblé tělo už jsem skoro necítila. Na chvíli jsem zavřela oči, když mě přepadl nepříjemný pocit a donutil mě je znovu otevřít. Zdálo se mi to, nebo se přede mnou něco pohnulo? Zbystřila jsem, ale žádný další pohyb jsem nezahlédla. Přesto jsem měla pocit, že tu nejsem sama. Zvedla jsem se a popošla dál, než jsem zjistila, že dál už se jít nikam nedá. Byla jsem na vrcholu. Na vrcholu hory, ze které nebylo přes tahle mizerné podmínky nic vidět. Zvládla jsem to.
Rozhlédla jsem se. Byla jsem tady. Já ano. Kde byla Smrt?
"Hej!" houkla jsem do prázdna, "je tu někdo?!" Můj hlas zanikl ve větru. Nelíbilo se mi to. "Halooo... Smrt? Ne? Nikdo?" Zkoušela jsem to dál, ale odpověď nepřicházela. Asi jsem nemluvila dost hlasitě. Ale jak hlasitě by vlk musel křičet aby...
Kopce hor prořízlo výrazné vytí. Mé vytí. Můj hlas mohl zmizet s větrem, ale tohle mi ani vítr sebrat nedokázal. Vyla jsem jednou. Dvakrát. Třikrát. Jestli tohle nikoho nepřivolá, tak už nevim. Ztichla jsem a s nastraženýma ušima vyčkávala na cokoliv. Zvuky kroků. Cizí vytí. Obří stěnu ze zeleného ohně, která mě pohltí a navždy smete z povrchu zemského. Ale nic z toho se nestalo. Absolutně nic. "To fakticky necháš kohokoliv, aby ti nakráčel do bejváku a dělal tu bordel?! To je ta všemi vobávaná Smrt, jo?!" Už jsem nevěděla, co dělat. Škrábala jsem se sem nahoru a zbytečně. Smrt tu není a možná ani nikdy nebyla. Ani já už neměla důvod tu zůstávat. Čekala jsem, že cesta dolů bude snadná. Stačí se kutálet - a on se vás ani nebude nikdo ptát, jestli chcete.

// Ragarské pohoří

(zavýt na hoře 1/1)

// VVJ (přes Západní Galtavar)

Šla jsem stále rovně, dál a dál... tedy, alespoň jsem si myslela, že jsem šla rovně. Chvíli přes louku, pak ještě chvíli po louce. Tady ty louku někdy skoro nekončily. A přeci! Zapadla jsem do lesa, který se přede mnou z čistajasna zjevil. Doufala jsem, že odsud už budu vědět, kudy dál. Cesta ke Smrti přeci nemohla být nějak nenápadná. Čekala bych, že její úkryt bude už z dálky vábit pošetilé duše řvavým zeleným plamenem a příslibem bolestivých muk, ale nic z toho jsem tu nezahlédla ani nezaslechla. Les vypadal obyčejně, jako každý jiný. Klidně. Tiše. Mokře. Pokračovala jsem dál. Když už jsem neměla v plánu se před deštěm schovávat, tak nějak jsem doufala, že bych mu mohla alespoň ujít. Ne utéct, to ne. Každý snad přeci věděl, že čím rychleji se v dešti pohybuje, tím horší to je. Jenomže ať jsem šla sebe dál, obloha se stále neprojasňovala. Pršelo celý den a celou noc, a i teď, když začalo opět svítat, byla vlastně stále tma, protože sluneční světlo jen obtížně přes tu hradu z mračen prostupovalo.
Nesnášela jsem déšť.
Terén se začal svažovat. Žila snad Smrt někde v horách? No, to brzy zjistím.

// Sněžné hory (přes Tajgu)

Rozpovídala jsem se o své magii, o níž jsem věděla velké nic, zatímco Gee jako vzorný posluchač tiše přikyvovala. Asi jí tyhle magické strasti nebyly zrovna cizí. Komu ano? Podle toho, co jsem věděla, jednou všichni museli svojí magii objevit, a pak by je čekalo přesně tohle. Spousta otazníků, nedorozumění, potíže a ještě víc otazníků. Jenže ostatní magie bych alespoň dovedla pojmenovat.
Gee se najednou ozvala a protože to znělo, že má nápad, plně jsem se soustředila na to, co chce říct. Zahleděla se kamsi do dálky zastřené dešťovým oparem a já její pohled následovala, jako bych tam měla najít odpověď. No, pokud se tam kdesi vznášela a poletovala ve vzduchu, nebyla vidět. Vlčice naštěstí svojí myšlenku dokončila a měla pravdu. Nelíbila se mi. Vypadalo to však, že přestávám mít na výběr a Smrt se jevila jako příšerné, ale jediné efektivní řešení mého problému.
"Jo," přikývla jsem. "Doufala jsem, že to nebude třeba, ale asi to tak bude nejlepší. Najdu jí, když pujdu tímhle směrem, že jo?" pohodila jsem hlavou tam, kam před chvíli směřoval pohled vlčice, protože jsem si dala dvě a dvě dohromady. Nemělo smysl na nic čekat, čím dřív budu mít tohle setkání za sebou, tím líp.
"Jo a tu rybu si nedám. Ani ten šálek. Nechápej to špatně, jenom-" oklepala jsem se, abych předvedla, že i tak mám pro sebe vody dostatek, "to není zrovna příhodný. Možná jindy?" mrkla jsem na vlčici. Nevadilo by mi, kdyby se naše cesty zase jednou zkřížily, byla docela fajn. "Asi bys neměla chytat žádnou rybu. Vypadá to, že ani na ryby není dobrá doba," dodala jsem s chabě maskovaným starostlivým tónem. Rozbouřená voda byla mocný nepřítel, ale občas jsem měla pocit, že si to spousta vlků neuvědomuje. A nebylo moc vlků, kterým bych přála, aby na to přišli tou drsnou cestou.
"Dokud se znovu nesetkáme," pousmála jsem se na Gee a na rozloučenou pokynula hlavou, než jsem se rozešla za Smrtí. Vlastní smrt, cizí Smrt - jak tenká hranice mezi tím vlastně existovala...

// Ageronský les (přes Západní Galtavar)

Ulevilo se mi, že na mě Gee za tohle mrazivé nedorozumění nebyla naštvaná. Nemělo by mi na tom záležet. Mělo by mi být jedno, co si myslíš nějaká vlčice, co jsem sotva včera potkala, ale nebylo. Nějak jsem neměla tužbu teď vyvolávat konflikty, sama už jsem měla těch problémů dost. Gee si to nevyložila nijak ve zlém, ale stejně chtěla vysvětlení. Netušila jsem, co jí na to říct. Sama jsem tomu vlastně pořádně nerozuměla a pak... kolik jsem chtěla, aby toho černá vlčice věděla? Mrazivá magie jako taková zněla ohromně, ale nikoho zastraší, nikoho neuchvátí, když zjistí, že s ní neumím zacházet.
Očima jsem sklouzla ke straně a pohled zamířila do dálky, do prázdna. "Nevím," přiznala jsem nakonec smířeně. "Magie je pro mě dost nová," pokračovala jsem, "i tohle je pro mě nový." Přestala jsem koukat mimo a zaměřila se opět na černou vlčici před sebou. "Umim to ovládat. Teda, trochu. Ale většinou si to dělá, co chce." Mrkla jsem směrem k vodě, abych naznačila, že "co chce" znamená, že sem tam například uvězním vlky na místě, kde se to nejméně hodí. "Bylo mi řečeno, že nejlepším učitelem pro magii je zkušený vlk, který už takovou magii ovládá. Tahle magie ale... neznám nikoho jiného, kdo by ji ovládal. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela a co já vím, třeba jsou tyhle... ledový výpady jen součástí úplně jiné magie. Takže se tak nějak učim sama." A tak to také vypadalo. Shrnula jsem pro Gee, co přesně o téhle magii vlastně (ne)vím. Trochu jsem doufala, že by mohla znát něco, někoho, kdo by mi pomohl. Nějaký ledový mistr by se hodil, ale soudě podle toho, jak byla sama zprvu překvapená, toho také nejspíš moc vědět nebude.

// Východní Galtavar

Hrdě jsem se v chůzi narovnala, s čumákem pyšně zdviženým. Byla jsem se sebou spokojená, že jsem si toho o Smrti i Životu tolik ještě stále pamatovala. Možná z týhle krajiny ještě nejsem tak zblblá, pochvalovala jsem si. Gee zajímalo, jestli už jsem s místním božstvem měla tu čest, asi když jsem toho věděla tolik. Ironií bylo, že jsem o nich nejvíc zjistila ještě před tím, než jsem do místních krajin vůbec vstoupila. "Dalo by se to tak říct," odpověděla jsem, když se mi vybavily vzpomínky na ten šílený lov plný magie. A ten chraplavý hlas a bílý vlk... dost seděli na popis určitých všemohoucích. Vážně mi až teď docvaklo, kdo byl za ten poprask v lese zodpovědný?
Bylo dobré mít někoho k tlapě, bylo dobré mít společnost, parťáka. Slova tmavé vlčice mi ozvěnou vracely. Já jsem na samotu byla zvyklá, vystačila jsem si, nepotřebovala jsem pomoc nikoho dalšího. Navíc jsem nikomu ani natolik nevěřila. Byl to jeden z těch problémů, které jsem si uvědomovala, ale neměla jsem potřebu ho jakkoliv řešit. Nemá smysl důvěřovat ostatním, když mám samu sebe. Ale jednoduchá společnost... občas nebyla na škodu. Musela jsem být toho názoru, jinak bych se teď s jednou takovou náhodnou společností netrmácela deštěm k jezeru. Společnost byla... prostě zvláštní, ale takovým příjemným způsobem.
"Když vo tom takhle přemýšlim, tak za tu divnou vysokou nejspíš mohlo to vaše slavné božstvo. Zní zelenej oheň jako něco, co by je mohlo prozradit?" zeptala jsem se, i když už jsem si byla vcelku jistá odpovědí.
Gee mě ujistila, že svá slova dodrží. To bylo jenom dobře, protože už jsme se blížili. A čím menší vzdálenost nás od jezera dělila, tím nepříjemnější pocit se mě zmocňoval. Mohlo mě napadnout, že po zimě a s takovými urputnými dešti budou jezera stoupat a divočit. Nešla jsem k němu tak blízko, jako Gee. Nepřiblížila jsem se ani k jeho okraji. Ve skutečnosti se nejspíš nejevilo tak děsivě, v mých očích ale zkalená hladina jezera vypadala jako rozbouřené moře. Ztrnule jsem postávala opodál a nebyla si jistá, jestli zakročit. Tohle mi nepřišlo bezpečné, ale vlčice s tím zřejmě neměla problém, když se její tlapy ponořily do vody. Chtěla dodržet svoje slovo? Nechtěla jsem za ni být zodpovědná jenom proto, že se rozhodla dostát tomu, co plácla jen tak z rozmaru. Nepotřebovala jsem žádnou blbou rybu, nemusela to dělat.
"Počkej, ne-" křikla jsem za ní a zarazila se, když mnou projel povědomí pocit. Zděsila jsem se. Hladina jezera obklopující tlapy Gee zamrzla. Panika, která mě v ten okamžik přepadla, mi dovolila překonat pomyslnou zeď u jezera a já přiskočila k vlčici blíž. "Promiň, to jsem nechtěla!" vyhrkla jsem spěšně a snažila se soustředit na led, aby povolil. Jen jsem nevěděla, jak na to. Úmyslně se mi ho zbavit ještě nikdy před tím nepodařilo, a soustředit se v téhle situaci mi přišlo jako nemožné. I přes to, že jsem z toho byla celá rozhozená, začal po chvíli led praskat a vlčí tlapy ze svého sevření uvolnil. Úleva. Nejistě jsem na vlčici pohlédla. Neměla jsem zrovna moc jasno v tom, co se právě stalo, ale vážně bych uvítala, kdyby se moje magie přestala projevovat kdykoliv se jí zachtělo.

magie 2/2

// Východní hvozd

Gee přiznala, že i přes svojí lásku ke smečce, je mít nějaký ten čas sám pro sebe nezbytností. Tím jen utvrdila mé přesvědčení, že já do ničeho takové patřit nepotřebuji. Mě ústavičně štvala spousta vlků, bylo lehčí se netvářit, že je toleruji jen proto, že máme jakože držet za jeden provaz. Vlčice mě ale zaujala zmínkou o místních bozích. Přikývla jsem. "Život a Smrt? Něco málo jsem o nich už slyšela." Ucítila jsem, jak mi tok vzpomínek křivý tlamu do úsměvné grimasy. "Nebo spíš dost. Smrt žije v nějaké prapodivné rozpadající se hromadě kamení a přesto, že nenávidí všechno a všechny, od ní vlci odcházejí s dary. Život... od toho by vlci raději neodcházeli vůbec." Tázavě jsem se ohlédla na vlčici, jestli jsem si tohle všechno ještě správně pamatovala. Byla to už dlouhá doba, co jsem o nich něco slyšela. Ale vzhledem k tomu, že to bylo kdysi, když ještě veškerá magie a kouzla pro byla jako smyšlená pohádka, mi představa, že někdo takový skutečně existuje, utkvěla silně v hlavě.
"Jo no, nebyla to zrovna procházka třešňovym hájem," prohodila jsem k poznámce o zimě. "Asi si nevzpomenu, za dobu svýho toulání, na horší zimu. Ale měla jsem společnost a tak jsme to... nějak zvládli." Nějak. Ano, to bylo přesné. Vzpomněla jsem si na Kaleo a na to, kde se asi teď toulá ona. Snad byla v pořádku. "Ale máte tady fakt divnou vysokou," dodala jsem, jako by to snad Gee mělo dávat smysl. Ostatně jsem netušila, jestli planoucí jeleni a roztékající se srny byli nějakou místní specialitou, ale rozhodla jsem se to tak chápat.
Šli jsme chvíli docela v tichosti a já přes stále neustupující déšť pozorovala louku, kterou jsme právě překonávali, když vedle mě Gee vyhrkla něco o šálku vodu. Vrhla jsem na ní překvapený, nechápavý pohled. Proč musí být všichni vlci, co se mě nesnaží sežrat, tak trochu šílení? Gee k tomu ale přihodila i rybu, to byl deal. Ušklíbla jsem se. S tímhle "šíleným" jsem mohla pracovat. "Slyšelas někdy, že bys neměla říkat to, co nemyslíš vážně?" nadhodila jsem, pobaveně. "Beru tě za slovo," mrkla jsem na vlčici, abych ji ujistila, že nežertuji. Normálně bych za sebe druhé, a už vůbec cizí vlky lovit nenechala, ale každá příležitost, jak se vyhnout plácání ve vodě, byla dobrá příležitost. Zamžourala jsem přes hustou smršť dešťových kapek přímo před sebe, kde se začínal rýsovat nový obraz. Jezero. Za chvilku tam budeme.

// VVJ

Bylo rozhodnuto. Zvířata v lesích byla buď ještě moc slabá a pohublá ze zimy, nebo schovaná k nevyhledání. Jezero bylo jedinou možností potencionálního úlovku. Gee věděla o jednom, které bylo nedaleko. Nebo o něm něco tušila. Nevypadala si tím zrovna sto procentně jistá. Rozhlížela se, jako by se snažila najít správný směr. Pokud jsem to správně pochopila, byli jsme v okolí její smečky, a přesto neznala tu druhou močálovou, kterou mají skoro za rohem. A teď si dávala na čas, aby určila cestu. Napadlo mě, že paty ze svého domovského lesa nejspíš příliš často nevytáhne. Jaké to bylo, nežít dnem i nocí na pochodu? Nemuset se trmácet z lesa do lesa, mít jen to své místo? Připadalo mi to už jako věčnost, co jsem tenhle blahobyt čehosi, jako domova, měla šanci prožívat. Vyhnala jsem si tyhle myšlenky z hlavy. Byla jsem tulák, nepotřebovala jsem svoje místo.
Trhla jsem sebou a jala jsem se následovat svou novou společnici. "Takže. Gee," ozvala jsem se vlčici za zády, než jsem s ní srovnala krok, "cos ty vůbec dělala tady v lese? Když máš smečku takhle blízko, a v tomhle počasí, nebylo by lepší zůstat tam?" Zajímalo mě, co všechno vytáhne vlka z pohodlí domova. "Hledalas nějakej úlovek pro smečku? Tahle zima musela bejt pěkně krutá i pro vás. A když jsou dvě smečky hned vedle sebe... museli jste se určitě dost vo jídlo rvát," nadhodila jsem. Dvě smečky. Vedle sebe. V době, kdy není dost jídla ani pro jednu? To muselo být opravdu peklo, i když taková Nel na to zrovna nevypadala.
Nechala jsem se dál vést černou vlčicí a v duchu si říkala, jaké to štěstí budeme mít, když potkáme cestou něco jiného ulovitelného, než dorazíme k vodě, protože najít vodu jsem momentálně rozhodně za znamení štěstěny nepovažovala.

// Východní Galtavar

Nenechala jsem se fascinací cizí vlčice nad tím, že existuje smečka z močálů, vyvést z míry. Nakonec ale opravdu vypadala, že s tamními vlky nemá nic společného a všechno, co říká, je pravda. Není z močálů a očividně to nebyla ani její ideální představa domova. Heh, a to si to tam ještě nezkusila na vlastní kožich, ušklíbla jsem se a trochu jsem se uvolnila. Tohle nebyl nepřítel.
"O tom jsem neslyšela," zavrtěla jsem hlavou, než mi došlo, že to není tak docela pravda. "Ne, vlastně jo. Asgaarská smečka? Sousedíte s Borůvkovou smečkou," pronesla jsem, spíš abych si tyhle informace dala do kopy sama pro sebe. Nel se o takové smečce zmiňovala. A byla prý nedaleko. Dobrá, už jsem pomalu začínala chápat, kde zhruba jsem. Návštěva močálů mě drobet dezorientovala.
Odbili jsme si formality a Gee se chytila mé zmínky o lovu. To jsem potřebovala. Jako místní, teda skoro místní, určitě věděla něco o zdejších možnostech. "My to přežili," opáčila jsem hrdě, povzbudivě, jasně odkazujíc na dvě zimou spráskané, vyhublé a zmáčené, ale živé vlčí figury postávající uprostřed holého lesa. "A určitě to přežili i další. Jen bude těžký teď něco najít, v tomhle počasí se všechno někde schovává a špatně stopuje." Zamžourala jsem k obloze a schytala pár kapek přímo do tváře. "Nedivim se jim," prohodila jsem a oklepala se. Už jsem zmiňovala, že nesnáším déšť?
Vlčice navrhla jako dobré místo jezero. Nebo řeku. "Chmm," nad zmínkou o rybách jsem ale zkřivila čumák. Ty byly až na úplném konci mého vybraného jídelníčku, hlavně tedy proto, že se pro ně muselo, no, do vody. Jako naschvál ale byly tím nejistějším zdrojem potravy. Ryb bylo málo jen zřídka kdy. Jo, hurá, fakt štěstí. Můj kožich byl těžký, prosáklý deštěm. Jako by mi trocha vody na víc měla ještě vadit. "No co," přerušila jsem své mlčení, "není to, jako by si vlk moh v těhlech podmínkách vybírat. Nějaká šance, že tu znáš nějakou řeku nebo jezero v okolí?" mrkla jsem na vlčici. Mohla jsem si to najít sama, ale už mě přestávalo bavit bloudit a doufat, že na něco narazím.

Byla jsem ráda. Vážně. Ve slovech bych nedovedla vyjádřit, jakou radost jsem pocítila z toho, že mi další vlk nepřišel dát kázání o tom, že mu šlapu po trávníčku. Takže tohle přeci jen nebylo ničí území. Super, protože kdyby bylo, už bych si připadala jak v nějakém zakletém bludišti, plném smeček. Co krok, to smečka. Je to divné v porovnání s tím, když cestujete měsíce bez jediného takového přešlapu a pak najednou skáčete ze smečky do smečky, jako by vám sami lezly pod nohy.
"Seš taky jedna z těch z močálů? Poslali tě snad za mnou?" zeptala jsem se podezíravě, když vlčice zmínila smečku nedaleko. Co po mě ještě chtěj? Nic jsem jim neprovedla, ať se staraj o svojí smradlavou kaluž a nechaj mě bejt. Stačil však jeden letmý pohled, abych usoudila, že pokud patří k těm močálovým, tak dlouho nebyla doma. Její kožich sice nepatřil mezi ty nejupravenější, ale na močálového vlka podle mého názoru stále vypadala až moc čistě. Nebo to smyl déšť. Vlčice se ale chovala spíš opatrně, než agresivně. Pokud byla poslaná, aby na mě zaútočila, rozhodně to dělala špatně.
"Kaya," hlesla jsem krátce a švihla ocasem. Neměla jsem ve zvyku podávat víc informací, než bylo potřeba. Tedy dokud se vlčice nezačala dál vyptávat. Pohodila jsem rameny. "Jen tudy procházim a..." krátce jsem se odmlčela a zahleděla na postavu před sebou. Nakonec jsem se rozhodla, že není na škodu taky jednou zapříst rozhovor s někým, kdo na vás při každém slově rozzuřeně neprská. "A vymýšlim, jak v tomhle," pohodila jsem hlavou, abych poukázala na déšť, "něco ulovit." Někdo by mohl namítnout, že nejmoudřejší by bylo zkrátka počkat, až se počasí uklidní. Takový déšť ale mohl trvat den, dva nebo měsíc. Tak dlouho jsem čekat nehodlala.

(taktika lovu 1/1)

Zkoumala jsem okolí a přemýšlela, jaká kořist by se ve zdejším lese mohla ukrývat. Co mám hledat, po čem mám pátrat? Vysoká zvěř nepřicházela v úvahu. Jednak mě na ní díky mé poslední zkušenosti na dlouhou dobu přešla chuť, a pak bych jí hlavně sama neudolala. Nikdy jsem sama vysokou nezdolala. Ale teď mám magii, problesklo mi hlavou a donutilo mě to zvážit další možnosti.
"S magií se dá lovit..." přemýšlela jsem v polohlase a v hlavě mi rotovaly nápady, jak svou nově nalezenou schopnost využít v taktickou výhodu. Nikdy předtím jsem magii k lovu nepoužívala, a tak... "Nikdy předtím jsem ji nepotřebovala," zopakovala jsem si. Zachvátila mě vlna pochybností. Možná bych neměla na tu prapodivnou vlastnost spoléhat, přeci jen jsem se o ní ještě měla dost co učit. V takových podmínkách, při neuváženém kroku bych samo sobě mohla být na obtíž. Uzavřená ve svém taktickém dilematu, unikl mi temný stín přibližující se lesem.
Nemám ráda déšť a mám k tomu naprosto oprávněné důvody. Ne jen, že je díky němu všechno - včetně mého kožichu - promočené. Ještě k tomu otupuje smysly, nebo jim spíš znemožňuje jejich dokonalou funkci. O čichu ani nemluvě, můj hlavní smysl, na který jsem se spoléhala ze všech nejvíc, proti bubnujícím kapkám neměl šanci. Sluch. Kdyby nepršelo, vlčici bych zaregistrovala mnohem dřív.
"Eh," vyhrkla jsem zaskočeně. "Paráda. Nech mě hádat. Jsem na území smečky a ty ses přišla podívat, který blbec nevyčmuchá hranice," prohodila jsem k vlčici škrobeně. Jen co jsem si jí ale lépe prohlédla, všimla jsem si, že vůbec nevypadá, jakoby přišla bránit nějaké své území. Tázavě jsem nadzdvihla obočí. "A nebo taky ne. Emm... ahoj. Ty si?" Vybídla jsem vlčici k představení a tak trochu uvedení věcí na správnou míru, zatímco jsem si od ní pro jistu nadále udržovala odstup. Můj ostražitý výraz vypovídal o tom, že cizince příliš nevěřím. Proč také? Kdo ví, co měla vlastně za lubem.

// Maharské močály (přeš Vřesový palouk)

Konečně jsem se vydrala z močálů, ale že by se dalo mluvit o nějaké změně, to ne. I když jsem si už byla naprosto jistá, že jsem mimo to nejhorší území, zem byla rozčvachtaná a prosáklá vodou i dál. Sníh už pomalu mizel a za nechával po sobě už jen tenkou vrstvu, kterou kterékoliv kroky krásně rozmočí. To, že na některých místech po dlouhé době byla vidět tráva, ale nebyla teď moje starost. Mojí starostí byly ty tuny vody, valící se z nebes v podobě bombardujících obřích kapek. Déšť. Nesnášela jsem déšť. Zapadla jsem hbitě do nejbližšího lesa.
Jaro. Nesnášela jsem jaro. Na jaře je na sníh už moc teplo, a tak prší. Ale protože ještě není dost teplo, tak nejsou pořádné lesy, kam se před tím zpropadeným deštěm dá schovat. Úprkem do houští jsem si tedy jen sotva pomohla. A co, ono to už bylo jedno, kožich jsem stejně měla úspěšně celý promáčený a díky větru, který se prodíral i tady mezi kmeny stromů, jsem měla pocit, že se vrátili mrazy. Oklepala jsem se - už po několikáté - bez výsledku. Suchý úkryt by teď už neměl smysl. Ale místo zahřátí celého těla jsem alespoň mohla zahřát svůj žaludek.
Začala jsem se rozhlížet. Déšť nebyl ideální podmínkou vůbec pro nic - ani pro lov. Ale rozhodně to nebylo nemožné.

Vlčice na mě nedůvěřivě mžourala, jako by čekala, že snad opravdu plánuji se svojí imaginární armádou veverek jejich les přepadnout. Ale to nic, už od začátku nevypadala normálně. Klid, přejde jí to. Nemám se za co krčit, nic jsem jim tu neprovedla. Zatím. Zírala jsem na vlčici, ale nenechala jsem se jí vyprovokovat. Naštěstí to ani nebylo nebylo nutné s příchodem dalších vlků. Vlčice sice pořád vypadala nevrle, ale asi už přestala vyčkávat na útok mých neviditelných kumpánů.
Tváří se, že je členem? Zaskočeně jsem zamrkala. Tak je členem smečky, nebo ne? Skoro se mi zdálo, jako když to neví. Přišlo mi to zvláštní. Zvláštní smečka, kde se členové neznají. Já sice za svůj život byla jen v jedné, ale za to jsme tam každý o každém věděli. O tom přeci smečka je. Ale takhle smečka žije v močálech, je jasné, že nebude tak docela normální. "Tváří se, že je členem? To je vás tady tolik, že se ani všichni neznáte?" zopakovala jsem pro vlčici své myšlenky nahlas. Ano, docela jsem chtěla vědět, kolik dalších podobně šílených vlků tohle místo nazývá domovem.
Jako na zavolanou se opodál vynořil další vlk. A další vlče. To byla konečná. Má tady snad každý přidělený svoje kapesní vlče nebo co? Začínalo tu být rušno, takže jsem uvítala, že se vlčice taky jednou zeptala na něco, co dávalo smysl. "Odcházím," odpověděla jsem. Její kousavý tón jsem ignorovala. "Necháš mě jít, nebo mě k hranicím raději doprovodíš, abych se náhodou po cestě ještě nestihla dohodnout se svou alfa veverkou na novém útoku?" hlesla jsem neutrálně, ale neskrývala jsem, že si z toho utahuji. A pak, ať už se zlatým stínem za zády, nebo sama, jsem vypadla z toho rozmáčeného zabahněného lesa.

// Východní hvozd (přes Vřesový palouk)

smečka 2/2