Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neměl pravdu. Vůbec mě to neuklidnilo. Jenom mě to utvrdilo v tom, že takové šílenosti jsou tu na denním pořádku ještě častější, než jsem si mohla myslet. Dokud se tu rozhodnu zůstávat, nebudu mít klid, vždy se bude moct něco naprosto zvrtnout. Já tedy čekala, že s příchodem sem se můj život tak trochu změní, ale sakra tohle bylo fakt dost mimo moje představy.
Život bez dobrodružství prý není život. Pokrčila jsem nezaujatě rameny. Život tuláka bylo jedno velké dobrodružství samo o sobě. Život tuláka. Najednou mě to trklo. Chyběla mi stálost, a jak. Nahlas bych si to nepřiznala, ale bylo to tak. Ta stálost, co jsem měla s bratry, přestože to byli pitomci. Stálost, kterou jsem prožívala s Kesselem v horské jeskyni a o kterou jsem nadobro přišla, když jsem se vydala sem. Možná bylo na čase se k ní vrátit.
Rozpomněla jsem se, že tu nejsem sama, ale vlk naštěstí stále zaujatě obdivoval ledovou ozdůbku. "Jasně, že sluší. Vlčice by přece nenosila nic, co jí dokonale nepadne," utrousila jsem jízlivě. Neměla jsem tyhle domněnky ráda. Vlčice si mohli vypadat jak chtějí, stejně jako vlci. A taky jsem se trochu prala s tím, že budu muset nejspíš snášet tyhle jeho pokusy o komplimenty za každou další větou. Jaro, povzdechla jsem si, vždycky to s nima zatočí. "A vlčici by taky nevadilo znát jméno zvědavýho vlka," dodala jsem už ne tak hrubě. Nebyla jsem zvyklá ptát se na jména. Buď mě nezajímala, nebo je na mě vlci vychrlili dřív, než jsem se vůbec stihla nezajímat. Ale vzhledem k tomu, že tohle bude nejspíš na delší dobu, než "dobrodružství kudy?" - "tudy" - "dík" - "čau", nechtělo se mi na něj hulákat jen "hej ty".
"Zatim ne," odpověděla jsem mu na další z jeho zvědavých dotazů. "Po pravdě to nemám zas tak dlouho, sotva pár dní. Normálně ani necítim, že ji mám. Ale je z ledu. Hádám, že kdyby se někde zašprajcla, asi by se prostě rozpadla nebo tak něco." Stejně zůstávala otázka, jak se mi na tom krku vůbec vzala. Nepochybovala jsem, že nějak souvisí s mou magií, ale jak, to je to, co jsem chtěla vědět.
Koukla jsem zpět na vlka. "Takže ty si teď přiběhl od té svítící ryby, jestli to chápu?" Dala jsem mu chvilku na odpověď. Nebo ne. "Znáš místní bohy? Všemocné duchy? Nadvlky nebo jak se jim to tady říká." Chtěl dobrodružství, má ho mít. Smrt a Život. Ty už těch dobrodružství pro vlky zařídili. Najít Smrt a zahrát si s ní třeba na honěnou určitě znělo jako to správné "dobrodrůžo", co hraničí s vlastním přežitím, tedy přesně něco podle jeho gusta, jak jsem pochopila.

Podle rychlého úsudku vypadal vlk na pohodu. Docela. Zatím. Stejně nemáš nic moc dalšího na plánu, připomněla jsem si a přiměla se tak nepřemýšlet o tom, že bych novému návštěvníku přes okraj trošinku pomohla. Byla to ale zajímavá otázka. Co když odsud opravdu někdo skákal?
Na rozdíl od vlka jsem zůstala stát, ale už jsem nebyla tolik napjatá. Stát pro mě bylo jistější, než vysedávat. Udržovala jsem se ve střehu.
"Chytrej," ušklíbla jsem se, když vlk poznamenal, že mě skutečný důvod jeho přítomnosti nezajímá. Přesto jsem si ho vyslechla. "Takže ty seš nějakej neohroženej dobrodruh?" prohodila jsem mimoděk a přeměřila si ho pohledem. Na můj vkus měl na neohroženého dobrodruha málo jizev a moc končetin. "No hádám, že si na správnym místě. Tady mám pocit si zážitky doslova sami hledaj vlky. Stačí si jít třeba zalovit k řece a hup, prastarej medvědovlk tě vyšle na výpravu za záchranou světa. Nebo si najdi naprosto nevinné stádo vysoké a za chvíli tě budou nahánět krvelačný paroháči s celou svojí famílií, zatímco kolem tebe prskaj zelený plameny," vyprávěla jsem neutrálním hlasem, jako by takové jevy byly součástí mé každodenní rutiny. I když k pravdě to nemělo daleko. Potlačila jsem znechucené zkřivení čumáku nad těmi vzpomínkami, jako by se mi samotné téhle mé části života vůbec nechtělo věřit. Nebo to snad neznělo jako naprosto šílený výklad ze sna?
Vlka zaujala má vločka a mě bylo jasné, že takhle už to bude vždy. Všichni na ni budou zírat a vyzvídat, na co to je a k čemu. A vlastně, nedivila jsem se jim. Já bych to také ráda věděla.
"Umí to odlákat pozornost," hlesla jsem a slabě se pohnula, takže se vločka na mém krku malinko rozhoupala. "Funguje docela dobře, nemyslíš?" Samozřejmě jsem neplánovala tady Neohroženému vyklopit, že toho o ní vím sotva víc, než on. Možná bych si mohla vymyslet nějakou storku, než přijdu na něco víc.

Vlk na okamžik zavře oči a než se vzpamatuje, prospí... nevím, jak dlouho. Když jsem se opět rozkoukala, slunce vycházelo, ale silně jsem pochybovala, že to byl ten samý východ, jako před "chvílí". Jak dlouho jsem byla mimo? byla už standardně moje první myšlenka vždy, když jsem se probrala ze spánku. Tentokrát to nebylo jiné.
Nehnutě jsem dál polehávala na okraji římsy a koukala do dálky na rozléhající se krajinu. Toulala jsem se tu už takovou dobu a stále jsem měla pocit, že jsem se nedostala k tomu, proč jsem sem vůbec přišla. A při tom, když jsem se zamyslela, jsem měla tolik možností. Ale co jako? To se mám zpovídat každýmu vlkovi, na kterýho narazim? Ta představa se mi nelíbila. Jestli je magie skutečně součástí života každého vlka, tak v mém věku na plnou tlamu přiznat, že tu svoji neznám nebo neovládám, mohl být osudný tah.
Za zdržení v mé misi jsem se rozhodla vinit i ty malé zablácené smradlavé chlupaté koule. Kdybych si já blbá hleděla svého a ty smráďata se nestarala, určitě už bych se mohla hnout. Ale ne, já do toho musela strkat čumák a proč? Úplně na nic. Zbytečná ztráta energie a teď tu díky nim ležím, místo abych dělala... něco. Cokoliv.
Při tom pomyšlení to ve mě opět začalo vřít. Cítila jsem, jak mi cuká čenich, zatímco odhaluji tesáky do dálky...
Zpozorněla jsem a v tu ránu byla na nohou, otočená na nově příchozího jsem si ho pozorně přeměřovala pohledem, když mluvil. Co to má bejt? Nechat si vlka připlížit se takhle blízko, sakra. Měla bych bejt vopatrnější... Vlk se tu sice zjevil z čistého nebe, ale nevypadal, že by jeho úmysly byly nekalé. Jasně. Protože takhle nikdy nikdo nevypadá.
"Hej," utrousila jsem něco jako pozdrav a dál zůstala ostražitá. Krásná vlčí dáma? Ew, hochu, kdo tě tohle naučil? "Počítám, kolik vlků už se tu stihlo vrhnout přes okraj. Co sem vede tebe? Chceš navýšit číslo?" ušklíbla jsem se a mrskla ocasem. Nebyla jsem vyloženě nepřátelská, ale sluníčková aura ze mě rozhodně nesálala. Tak se ukaž, co si zač.

Mine!

BOMBA.
Totiž, ta akce... byla... bomba. Prosím, přestaňte panikařit, nevolejte rozvětku, zachovejte klid a řádné rozestupy! Aaaaaaa
Ale teď vážně. Wow. Jako wow! Super akce! Taky pořádná výzva, měla jsem takový kousek k tomu to vzdát... ale nedalo mi to a i když mi nakonec dost úkolů záviselo na aktivitě jiných, stihla jsem to dřív než za pět dvanáct. Úžasný plán, jak prohnat vlka milionem událostí během krátkého času, to se také musí nechat. Jsem ráda, že jsem do toho šla. Tedy děkuji za akci, skvělý nápad i má ty Smrti ty ceny! Děkuji, akce opravdu užitá i s tím lehkým časovým presem a vedlejšími účinky v podání nervózního vyčkávání a pomateného pobíhání přes celou mapu. Fakt. Super. Ale to už jsem říkala, že?

Kaya získala 40 bodů.
Poprosím všechno převést na 320 drahokamů.
A magii prosím elektřinu.
Děkuji~

Převedeno ✔

// Borůvkový les

Nasupěně jsem si to kráčela zkrátka někam. Kamkoliv. Nevěděla jsem kam. Bylo mi to fuk. Hlavně pryč. Pryč od všeho a od všech. Od všech zvířat, od všech vlků, od všech vlčat. Blé, vlčata. Znechuceně jsem se otřásla jen nad tou myšlenkou. Začala jsem stoupat. To bylo dobré. Do takového krpálu snad žádná odporná mrňavá chlupatá koule nevyleze. Jo, tam budu v suchu.
Než jsem se vyškrábala nahoru, netušila jsem, jak moc "v suchu" vlastně skutečně budu. Z vršku se mi nabídl neuvěřitelný výhled do okolní krajiny. Tady jsem měla začít, došlo mi, když jsem se vydávala na průzkumy. Odsud bylo vidět snad všechno. Nebo alespoň většina všeho, to jsem si myslela. Výhled do kraje navíc zdobily sluneční paprsky trhající černá mračna. Přestalo pršet, začalo svítat. Nastal nový den a už stihl vysušit zem pod mýma tlapama a pozvolna mi ohřát černý kožíšek. Paprsky hladící má záda jako by mi vlévaly novou energii do těla. Bylo to uvolňující. A tak, i s novým přívalem energie jsem si dovolila na okamžik odpočinout. Jen tak ležet a relaxovat.
Proč jsem vlastně byla naštvaná? Už jsem skoro zapomněla.
A pak jsem si lehala, na krku mi zazvonila ledová vločka a mě se vybavila zablácená žvatlající chlupatá koule. Vystřelila jsem na nohy, měla jsem pocit, jako by byla přímo přede mnou. Nebyla. Vydechla jsem. Fuj to byla odporná představa, div jsem se z toho neosypala. Znechuceně jsem se oklepala a lehla si o kousek dál, protože tohle místo už bylo infikované tou samotnou myšlenkou na přítomnost vlčete.
Uložila jsem se na okraj vyhlídky, hlavu si položila na přední a na okamžik si dovolila dokonce zavřít oči, abych si mohla řádně vychutnat ostré ranní sluníčko vykukující za horizontem.

Na Blueberryho otázku, jestli už mám smečku, jsem reagovala potutelným úšklebkem, který vlk nemohl vidět, protože jsem koukala smečem k Tati. Bylo mi jasné, co tím myslel. Mohla jsem si začít dělat sbírku z vlků z tohoto lesa, co už na mé začlenění naráželi. Ale stejně jako tehdy s Nel jsem to ponechala bez komentáře.
Hlavně proto, že Tati se úzkostně rozbrečela a zabořila čumák do mého krku. Zapálili? Jak zapálili?! naskočilo mi v hlavě snad milion vykřičníků. Najednou nešlo o nějaký pošetilý dětský strach z neznámého, i když respekt k ohnivému živlu nebyl tak docela pošetilý v žádném věku. Zapálili? Kdo zapálil?! Milion vykřičníků šlo tlapu v tlapě s milionem otazníků. Všechny mé otázky ale zůstaly nevyřčené, jak jsem vstřebávala samotnou informaci i blízký kontakt usouženého vlčete. Mládě poodešlo dál, omlouvalo se. Ze všech těch chvil, kdy jsem nebyla sto její řeč rozluštit jsem teď rozpoznala každé slovo. Proč? Proč teď? Radši bych nerozuměla. Blue vlče chlácholil a ujišťoval, ale já věděla, co tyhle slova skutečně znamenají. A že patřila mě. Stiskla jsem čelisti a mlčela. Vlčata by o sobě neměla říkat, že jsou hloupá. Nikdo by to o sobě neměl říkat. Jenom já jsem to o nich mohla říkat. Nevyslala jsem k vlčeti už ani hlásku, jen jsem ji pozorovala, jako lapená v transu. Tohle bylo všechno špatně.
Vážně holka? Vážně? Měkneš.
Drž hubu.
Stálo mě dvě mrknutí, aby se tu najednou zjevilo hejno motýlů a zase zmizelo i s Tati. Trans pominul a já zůstala zírat s pootevřenou tlamou. "Co to do p..." Zatřepala jsem hlavou a tlamu zavřela. Najednou mě ovládl zcela jiný pocit. Zlost. Vztek. To jako fakt? FAKT?! Jako blbec se sem táhnu s tou hnědou jednohubkou, vykecávám se tu s těmahle... těma... trpím JE. A PROČ?! Jako aby si tady smrádě vodletělo na motejlech?! Veškerá empatie byla ta tam. Přibelhala se k nám Wizku, a když mě sotva slyšitelně pozdravila, oplatila jsem jí to rozhořčeným pohledem, jako by měla ona být důvod mého aktuálního rozpoložení. A možná taky byla. Kdyby si hlídala tu malou podvraťačku, nemusela jsem tu být vůbec. Pitomý vlče. Teď už to nebyla moje starost.
"Svatej klid by se šik," utrousila jsem k Blueberrymu podrážděně a otočila se k odchodu jako by nic.

// Vyhlídka třeba

Neušel mi přiblblý úsměv od tmavé vlka, ale rozhodla jsem se ho ignorovat stejně, jako jeho lživé vychloubání. Nestálo mi to za pozornost. Za to z toho druhého se vyklubala zdejší alfa. To by sedělo. Zdejší alfu jsem ještě neviděla, i když jsem o něm už něco málo slyšela. "Tak ty si Blueberry?" zopakovala jsem, spíše pro sebe, než že bych k tomu potřebovala další ujištění. Nejistě jsem si ho přeměřila pohledem. Asi jsem očekávala něco jiného, ale nakonec, alfy mohou mít různé tvary, velikosti, barvy... Narovnala jsem se, jako bych tím na závěr uznala jeho titul. "Kaya," představila jsem se stručně.
Vedle nás zajiskřil plamen a z toho doslova zajiskřilo vlče. Raflo tmavého do nohy - zlomyslně jsem se pousmála, ta malá se mi začínala líbit - a v druhé chvíli se mi motalo vyklepané do ocasu. Škubla jsem sebou, protože už zase naprosto ignorovala něco jako osobní prostor. I tak mi z tlamy uniklo varovné zavrčení, když na ni začal tmavý pyskovat. "A není trochu na palici dělat fajnový táboráčky v cizim lese?" štěkla jsem na něj otráveně a ukročila, aby měl k vlčeti horší přístup, kdyby ho náhodou napadla nějaká další pitomost. Očividně měl blbých nápadů plnou hlavu. Vypadal tak. Mluvil tak. Choval se tak.
Chtěla jsem odsud pryč, už tak jsem tu byla déle, než jsem plánovala. Ale s vlčetem přilepeným na ocasu se odcházelo fakt špatně. Blueberry nejspíš také nebyl její oblíbenec, ale byli z jedné smečky a tak jsem se rozhodla mu pomoc. "Slyšíš, prcku? Trocha ohně ti neublíží, když máš na svý straně někoho, kdo s nim umí zacházet. A ještě ze svý smečky, to je něco jako super výhra! A tady Blue je kámoš, ne? Je to alfa! Tvoje alfa! A s takovou ohnivou alfou se žádnýho pidi táboráčku bát nemusíš. Měla bys jít s ním." Snažila jsem se vlče povzbudit a uvolnit si oháňku. Sledovala jsem jenom ji a bylo mi jedno, jak se tady alfovi líbí nebo nelíbí, jak jsem o něm mluvila. Nebylo to zrovna uctivé, přezdívky a "kámoš" pro alfu, ale i tak by měl děkovat, a ne se urážet. Taky jsem se mohla otočit a s jejich vlčetem v závěsu zase odejít. Něco mi napovídalo, že z toho by taky radost neměl.

"Hej, stůj! Kam si myslíš, že-" vlče se asi rozhodlo vzít roha, ale její útěk netrval dlouho, když hned vrazila do vlka postávajícího opodál.Kde ten se tu vzal? Zadumala jsem, protože ještě před chvíli tu nebyla kromě nás živá duše. Beze slova jsem ho sledovala. Podle chování Tati jsem pochopila, že ho při nejmenším zná a nebezpeční nejspíš nepředstavuje. Přesto jsem přetrvávala ostražitá. Je taky odsud? Ještě jsem ho tu neviděla. Pch, ale taky tu neznám každýho, že jo. Super, teď už můžu- rozmýšlela se, jestli nechat vlče v jeho péči a zmizet, když se z lesa vynořila další postava. Taky neznámá. To je krev? zaujali mě jeho rudé tlapy.
Vrhla jsem na tmavého vlka ostrý pohled, který by jím projel skrz, kdyby mohl skutečně krájet. Už to bylo jasné. Tenhle nebyl místní. Kupodivu jsem ale jeho lež o naší neexistující spolupráci nevyvrátila. Nevyjadřovala jsem se k tomu.
"Motala se sama na louce, po tom co zmizela," hlesla jsem neutrálně k rudotlapému vlkovi, abych ho uvedla do obrazu. "Wizku." Dodala jsem, abych ujasnila, kdo byl ten zmizelý a ohlédla se na tmavého, který se pravděpodobně snažil chvástat tím, že právě jmenovanou vlčici přemohl. Očima jsem ho sjela od paty k uším a nadzdvihla obočí. Kdo z nich že byl ten zmlácenej?
Vrátila jsem se zpátky k druhému vlku. "Ty jsi odsaď, že jo?" zeptala jsem se ho, pro sichr. Už před chvíli jsem tu to vlče málem nechala s tamtou tmavou pochybnou existencí v domnění, že je tu doma.

// Východní Galtavar

Vlče si zvolilo cestu po zlém, a tak jsem ho táhla v tlamě, zatímco se nesouhlasně smýkalo a snažilo vykroutit. Ještě chvíli a opravdu by se jí to povedlo, protože jinak bych musela zpevnit stisk a to jsem nechtěla. Neměla jsem v plánu jí vyloženě ublížit. Protože jsem nerozuměla jejímu jedinému slovu, netušila jsem, jestli se vzteká, protože chce už jí po svých, nebo protože nechce jít vůbec. Jako by na tom záleželo, tak jako tak jsem oproti ní měla navrch. Nechala jsem jí, aby se dál rozčilovala a uraženě nafukovala, než jsme dorazili k hranicím lesa, kde jsem jí upustila položila na zem.
"Poslouchej, vlče, nerozumim jedinýmu tvýmu slovu. Nauč se mluvit a pak můžeme vo něčem diskutovat, chápem?" houkla jsem na ni a doufala, že by ji snad můj tón hlasu mohl trochu zklidnit, i když nebyl extra hrubý. Buď to a nebo se nafoukne ještě víc. Měla na to ideální předpoklady. "Tak, jsme tu," dodala jsem a postrčila ji kupředu, abychom se mohli před deštěm alespoň trochu schovat pod korunami stromů. Jen co jsme zapadli, rozhlédla jsem se po okolí, že by se nám poštěstilo a někdo se motal poblíž. Nikoho jsem ale nezahlédla a tak jsem bez zaváhání zavyla, abych naši přítomnost v lese oznámila. Znovu jsem se tu na tajňačku plížit neplánovala.

Vlče poukázala na mojí vločku. Počkat, cože? A seriózně mě tím zarazilo. Podívala jsem se tam, kam směřoval i jeho pohled a skutečně, na krku se mi houpala obří ledová vločka. Strnule jsem ji pozorovala a přemýšlela, jak dlouho už se tam takhle houpe. Může za to to fiasko v horách? přemýšlela jsem, jak jsem k ní mohla přijít, ale ani na chvilku jsem nepochybovala, že bude nějakým záhadným výplodem mojí ledové magie. Oklepala jsem se a už si z toho nic nedělala. Nebylo to, jako bych na krku měla přisátou obří pijavici nebo tak něco.
Tedy zatím to tak nebylo. Ale jak to vypadalo, za okamžik ze sebe budu muset setřást tu hnědou, která najednou od vločky nemohla odtrhnout své obří, úžasem vykulené oči. Přiblížila se až ke mě a šťouchla do ní. Lehce jsem se zamračila, protože vlče nevlče, osobní prostor byl osobní prostor. Ale ani jsem se nepohnula. Dokonce jsem nevrčela, což mě samotnou překvapilo.
Hnědé vlče obdivovalo vločku a já se věnovala tomu druhému, které umělo tvořit slova. "Šikula, jo? Wow," nadzdvihla jsem obočí pobaveně. Že mě to nepřekvapovalo. Záhadně jsem se ušklíbla. "Možná znám, možná ne." Rozhodla jsem se ponechat si trochu toho tajemna a hlavně se jím nenechat nachytat. Podle jeho výrazu to bylo přesně to, co chtěl. Pěknej pokus, mladej.
Odkašlala jsem si a zavrtěla se, abych odpoutala pozornost hnědé od kusu okrasného ledu, co se mi houpal na krku. "Ty svoje vlčecí hry si můžete hrát jindy. Měli bychom jít. Vysedávat tak dlouho na dešti není dobrý ani pro dospělý vlky," hlesla jsem a koukla na hnědou, jak se hrabala v trávě. "Borůvkový les je kousek, odvedu tě tam," oznámila jsem jí hlasem, který nedával prostor pro jakékoliv diskuze. Nech ho tady, nech ho tady, nech ho tady, nabádal mě hlas uvnitř hlavy. Ohlédla jsem se na bílého a rezignovaně vydechla. "Můžeš jít taky. V lese se nezdržíme. Třeba až se sem pak vrátíš, už sem konečně ti tvoji kamarádi doběhnou," mrkla jsem na něj a přistoupila tak na jeho hru o tom, jaký to není superblesk.
Otočila jsem se a zamířila směrem, kterým jsem předpokládala Borůvkový les. V tom k nám vpálilo další vlče. Fakt super. Vypadalo naprosto sluníčkově, jak jinak. Vlče. Odfrkla jsem si. V dálce se rýsovala další vlčí silueta a já pochopila, že ten bílý - "Sionn, jo? Zdá se, že tě konečně dohnali." - tu nejspíš zůstane s nimi. Možná se ho přeci jen nechtěli zbavit.
"Jo, jasný, všichni jste krásný. Promiň prcku, ale my odcházíme. Pokecat si můžete jindy," řekla jsem spěšně, a na své standarty relativně mile, k novému vlčeti a pobídla Tati - tak ji ta nová oslovila - aby mě následovala. A pokud měla hnědá s mým doprovodem problém, prostě jsem ji vzala za kůži na krku a i navzdory protestům ji nesla pryč.

// Borůvkový les

"Nejsem ničí kamarádka," odpověděla jsem bílému vlčeti, které si mě asi s někým snažilo spojit. "A černých vlčic tady pobíhá spousta, není to zrovna přesnej popis," zabručela jsem na něj. Popravdě jsem nějakou černou vlčici znala, ale fakt jsem nemohla vědět, jestli to je zrovna ta jeho. Zachmuřila jsem se a vrhla na vlčka přísný pohled. Na takový pískle byl docela drzí.
"Ne," odsekla jsem, "a ty by sis měl začít dávat pozor na jazyk, aby něco nesežralo tebe." Tiše jsem varovně zavrčela. Vlček se ode mě postupně odsunoval, ale to jsem dávala za vinu tomu, že jsem velice rychle shodila svojí sluníčkovou fasádu. Tvrdil, že si pro něj každou chvíli určitě někdo přijde. Pochybovala jsem. Jestli byl takový furt, určitě se ho tou "hrou na honěnou" prostě zbavili.
Vlčata hned poznala, že pampelišky nejsou ovoce a tím naprosto upřímně předčila má očekávání. Měla jsem vlčátka obyčejně za velmi hloupoučká stvoření. Neměla jsem čas se nad tím moc pozastavovat, protože jsem se snažila rozšifrovat, co říkala tak malá hnědá. Neskutečně žvatlala, ale alespoň nebyla tak drzá. Teda, snad nebyla. Nevím. Nerozuměla jsem jí. Skoro. "Znám tě, i když ty neznáš mě. Kouzlo, co?" pronesla jsem suše. "Spala si. Nevidělas mě," vysvětlila jsem krátce. Nečekala jsem, že to pochopí.
Její doprovod taky zmizel, to bylo to poslední, co jsem z té spleti zvuků, které vydávala, pochytila. Pak jsem to vzdala. Alespoň bílý používal ke komunikaci slova a tak jsem mohla letmo odhadnout, oč běží. "Teď neroste nic. Na ovoce je ještě moc brzo. Pokud nemáš k tlapě magii země, abys růst popohnal, musíš si vystačit s okusováním kůry ze stromů," zareagovala jsem stroze na jeho otázku. Jestli čekal, že si teď půjde nacpat břicho někam do borůvčí, byl dost mimo.
Protočila jsem oči. "Nejseš ty ale malej génius," řekla jsem sarkasticky. Úžasné, že vlče poznalo rozdíl mezi loukou a lesem. "Takže z Asgaaru, hm?" usoudila jsem, když to teda byli skoro sousedi, a byla spokojená se svou nově nabytou znalostí místních smeček. "A kde máš to svoje hrací garde?" Znovu jsem se - ale jen na oko - rozhlédla, abych vlčeti připomněla, že tu pořád je sám na to, že už tu někdo "měl brzy být". Otočila jsem se na hnědé vlče. "Jestli seš tu sama, měla bys jít domů. Nel by asi nebyla na větvi z toho, že se tu motáš takhle bez dohledu." Co bude s bílým vlčetem mi bylo celkem jedno, ale vyhodnotila jsem, že za jeho návrat by mi jeho smečka s největší pravděpodobností neděkovala, když se jim ho sotva podařilo zbavit.

Ono je vlastně naprosto normální, že si v jednu chvíli pokojně šmejdíte v tvávě a v té druhé jste obklíčeni armádou vlčat. Že ne? Tak poslouchejte.
Na nic drobného, ulovitelného jsem tu nenarazila. Dle očekávání, ale za pokus to stálo. Louka vypadala, že nedisponuje ničím příliš jedlým, ať tomu v žilách kolovala krev nebo šťáva. Zvedla jsem hlavu a oklepala se, abych se zbavila nejhoršího nánosu vody, co jsem si takhle nabrala na čenich. V zelené krajině mě v tu ránu upoutal pohyb. A co víc, pohyb něčeho bílého opodál. Bílý zajíc? byla první myšlenka, která mě napadla. Po druhém prozkoumání mé nadšení prudce opadlo. Nebyl to zajíc. Ani liška. Ani nic jiného, co byste mohli ulovit bez toho, aby na vás ostatní vlci neházeli pohoršené pohledy. Byl to vlk. Vlče. Něco mezi tím. Vypadal prostě mladě a zmateně. Viděla jsem, že si mě všiml, ale přeci postával ostražitě opodál a nepřiblížil se. Tak jsem se přiblížila já.
"Hej prcku," houkla jsem na něj z dálky, abych upoutala jeho pozornost, zatímco jsem k němu pomalu docházela. "Nemusíš se bát, zas takovej hlad nemám," prohodila jsem klidným hlasem a zastavila se kousek od něj. "Vypadáš ztraceně. Seš si jistej, že by ses tu měl toulat takhle s-" Než jsem to stihla doříct, jako střela odnikud se tu zjevilo další vlče. Jako střela. Doslova. Bělostný kožíšek prvního vlčete by v tu ránu mohl konkurovat tomu, co náležel malinké vlčici. Uchechtla jsem se, než se mi podařilo znovu nabýt vážnou tvář.
"Sbíráme lesní ovoce. Dáš si s námi? První jarní je nejlepší," prohodila jsem k hnědému vlčeti a tlapou prohrábla trs vzrostlých zlatých pampelišek. Samozřejmě jsem si dělala legraci, pampelišky nebyly žádné ovoce, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se do nich vlče pustilo.
"Počkat, tebe znám," svitlo mi, když jsem si hnědé vlče více prohlédla. Zamračila jsem se a rozhlédla se po krajině, jako bych něco hledala. Nebo někoho. "Kde máš doprovod, mládě?" Shlédla jsem na vlče ostrým pohledem, jako by snad ona mohla za to, že se tu potuluje na vlastní kožich. Hodila jsem očko i na bílého vlčka. Byly oba od Borůvek? Rozhodla jsem se, že ano."Tohle není váš les, není to bezpečné. Nebo... jste tu sami?" hlas se mi ke konci zjemnil a tvrdý výraz ve tváři povolil. Vlčata tu byla sama, už to tak vypadalo. Nemělo smysl na ně za to hudrovat. Kdo ví, jak se tady vůbec ocitla. Měla bych je odvést domů, radil mi vnitřní hlas, jiný hlas mi zase připomínal, že ani jeden z nich nebyl moje starost. Vlčata jsou samý malér a tohle byl toho ukázkový příklad. A přesto... přesto jsem tu zůstala s nimi, místo abych se otočila na patě a zanechala je svému osudu.

// Západní Galtavar (přes VVJ)

Jak jsem očekávala, Gee už u jezera nebyla a tak jsem se u něj nezdržovala víc ani já. Jeho hladina byla stále nepříjemně vysoká a zakalené hlubiny jeho vod jasně křičely problém. Místo toho jsem dál pokračovala přes luka. Měla jsem příležitost se lépe pokochat okolní krajinou, když jí nesužovaly provazy deště. Nešlo mi ale o nějaké bláhové rozplývání se nad rozkvetlou vegetací a úchvatnými obrazci zachycenými v jednotlivých kapkách vody, které se stále ještě držely na některých stéblech trávy, či listech. Mohla jsem hlavně pozorně prozkoumat, jestli tu nenarazím na nějaký osamocený keřík s ostružinami. Nebo jahodami? Ne, nesmysl, na jahody bylo už fakt hodně brzo. A v borůvky jsem také ani nedoufala, těm se dařilo na úplně jiných místech.
Nemohla jsem říct, že by mé pátrání vypadalo zdárně úspěšně. Pokud jsem si nechtěla žaludek zaplnit kyticí sedmikrásek s lehkým dochucením pampeliškou, neměla jsem nic. Uškubla jsem si trs trávy na přežvýkání. Na žaludek dobré, ale jako jídlo to nemělo žádnou hodnotu. Začala jsem čumákem lovit v promáčené trávě. Doufala jsem, že odhalím v zemi nějaké díry. Známku toho, že tu žije alespoň nějaký zákusek.

// Ragar (přes Ageronský les)

Ještě dlouho po té, co jsem za sebou zanechala hory, jsem kroutila hlavou na tím, co se tam stalo. Smečky už dnes nejsou, co bývaly. Pochopila jsem, když se mě Nel na území Borůvkové smečky nerozhodla stáhnout z kůže. Znali jsme se. Tedy, v rámci možností. V močálech mě sice také nevynesly v zubech, ale ta slámová vlčice nevypadala, že by měla problém s tím, mě tam nechat se utopit. Za ně špinavou práci odváděla příroda sama. Doslova. Ale tady? "Tse," uchechtla jsem se. Zprvu jsem zpochybňovala cestování od smečky ke smečce, o kterém vyprávěl ten vlk v Borůvkovém lese, ale teď mi to už neznělo jako tak špatný nápad. Zajímalo mě, jaký je ten zbytek. Jací jsou tam vlci a jaká je to krajina. A jak se staví k nahodilým návštěvám na území.
K mé radosti už jsem jenom klesala a klesala, až se kolem mě začal tvořit les. Unikla jsem z bludiště hor, sláva! Na chvíli přestalo i pršet a tak jsem si mohla ještě užívat svého suchého kožichu, přestože obloha napovídala, že mé nadšení nebude mít dlouhého trvání. Brodila jsem se lesem a tak nějak tušila, kam mě tento směr zavede. Mé tušení se potvrdilo, sotva se přede mnou otevřel výhled na rozlehlou holou pláň. Rozhlédla jsem se po obvodu lesa. Smrt jsem nenašla, a další plán jsem neměla. Vrátit se k jezeru neznělo nejhůř. Možná tam bude ještě Gee, i když v tom jsem už tolik naděje nevkládala. Při vzpomínce na vlčici jsem si rozpomněla i na nevydařený rybolov a na to, že jsem vlastně zůstala o hladu. A tak se přede mnou zjevil nový cíl. Byl čas sehnat něco k snědku.
Procházela jsem loukou, oči i uši na stopkách, ale marně. Zvířata se schovávají, došlo mi. Předzvěst deště stále visela ve vzduchu a radila veškeré mé potencionální kořisti nevystrkovat čumák z úkrytu. Děkuji pěkně, zamračila jsem se na černou oblohu. Vypadalo to, že čerstvé maso dnes na jídelníčku nebude a tak, i když jsem "zelené stravě" zrovna moc neholdovala, asi nastala ta chvíle, abych se začala poohlížet po lesních plodech. Sníh už v nížinách opadl, tráva se zelenala, květiny zdobily louky a pláně. Nějaké ty bobule už by také mohly být někde k mání.

// Východní Galtavar (přes VVJ)