Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Thaileo se mi dostal pod kůži. Snažila jsem se držet v klidu, nechtěla jsem na sobě nechat znát, jak moc mě vytáčel, ale s každým jeho dalším otevření tlamy jsem pochybovala, že to vydržím. I když nás přes zataženou oblohu objímal dusný opar, cítila jsem, jak se mi po tlapkách rozlézá chlad. Já z něj fakt udělám rampouch, syčela jsem v duchu a jen sledovala, jak klape tlamou při svých dalších průpovídkách. Rozuměla jsem jen pár věcí z toho, jako "prolhaná", "jizvu", něco o dobytku a smrtelnících. Měl fakt nervy, dál si takhle v klidu pokračovat v té jeho připitomnělé hře. Bohové, smrtelníci, tituly a co všechno mi teď vážně bylo ukradený.
"Tobě už ani to štěstí nepomůže," utrousila jsem za mizejícím vlkem sice tlumeně, ale snad mě ještě slyšel. A možná ne. A možná mi to bylo jedno. Nebyl to úplný tupec - alespoň věděl, kdy je čas se pakovat.
Postávala jsem ještě chvíli na místě a protínala pohledem směr, kterým ten otrapa zmizel. Snad abych se ujistila, že je opravdu pryč. Začal se dostavovat klid, ale ne tak úplně. Odebrala jsem se k řece a opatrně se z ní napila, jakoby voda měla uhasit ten vztek, který mnou cloumal. Jenomže voda hasí oheň, ne emoce. Krátce jsem zachytila svůj zvlněný odraz na temné vodní hladině, než jsem se opět odebrala do bezpečnější vzdálenosti.
"Pitomec," sykla jsem a odkopla větev ležící přede mnou. Neměl pravdu. Nemám problém vycházet s vlky. Tedy... možná malý jo. Ale to nic neznamená. Vyrůstala jsem ve smečce. Léta jsem žila ve smečce! - Tak proč v ní už nejsi? - Zmlkni. Dohadovala jsem se sice sama se sebou, ale za ty tulácká léta to pro mě nebylo nic neobvyklého. Tulácká léta. Možná právě to bylo ono. Už jsem se toulala moc dlouho. Uměla bych ještě vůbec fungovat ve smečce? A vážně si to někdy uměla? - DRŽ...!
Snažila jsem se přesvědčit, že to nedělám kvůli tomu, co řekl ten neohroženej. Že to nedělám, abych sama sebe přesvědčila o čemkoliv. Ne. Už jen prostě nemůžu fungovat na vlastní tlapu. Dorazila jsem, kam jsem chtěla. Gallirea. A jestli tu chci zůstat, musím se zajistit. Jo. Tak to je. Smečka je prostě jen logické řešení, nic víc. Nic víc. Rozhodla jsem se. Odhodlaně jsem se vzpřímila a vyrazila pod blýskající se oblohou kupředu naplnit jedno ze svých ne zrovna nejrozumnějších rozhodnutí - přidat se do první smečky, na kterou narazím.

// Mahar

Hlasuji pro:
Srpen: 8.8. (so), 14. 8. (pá), 15. 8. (so), 21. 8. (pá), 22.8. (so), 29.8. (so)
Září: (možná) 5.9. (so), 12.9. (so)

Měsíc! Teda srpen!
Krom prvního víkendu a všedních dnů posledního týdne (tj. 24.-28.) mohu zatím kdykoliv.

Klidně hlasuji i pro Brno (pokud by to byl srpen )

Praha!

"Přiznat pravdu?! Fajn, přiznávám pravdu. A tou je, že sem tě vo žádný sebevražedný kousky neprosila." Artikulovala jsem snad nejzřetelněji za celý život. Hláskovala jsem pomalu, protože tady vlčkovi to očividně příliš rychle nemyslelo. Vařila se ve mě krev. Thaileo mohl být rád, že je naživu, ale kdyby nebyl, zřejmě by mi jeho duše nikdy nedala pokoj a věčně mě z jeho smrti vinila. Neprávem. Naprostým neprávem. Ať si tady udatný obránce pravdy říká co chce, tohle mi na kožich nepřišije. Ano, měla jsem neblahou tendenci dostávat vlky z mého okolí do nepříjemných a nebezpečných situací, ale tohle nebyla jedna z nich. Tohle jsem nebyla já.
Vlk se chytil mé poslední poznámky a dal se do nějakého blábolení o vlčatech. Držela jsem jazyk za zuby a fakt jsem měla kousek od toho, abych po něm neskočila a nesladila mu zdravé ucho s tím natrženým. Normálně jsem se přímým střetům vyhýbala. Ať se mnou vztek cloumal sebevíc, věděla jsem, že moje síla se jen málokdy rovnala té protivníkovi. Jestli to ale budu muset poslouchat ještě chvíli, nějaký poměr sil mi brzy bude fakt ukradený. Nemůžu uvěřit, že jsem si myslela, že by mohl být snad i v pohodě, zlobila jsem se i na sebe. Vidíš kam to vedlo. Vidíš? Vlci nikdy nejsou v pohodě! "Wow, bravo, došly ti argumenty, že se musíš opírat o neexistující 'co kdyby' situace?" zavrčela jsem pohrdavě. Takové opovrhující zcestné kecy jsem nesnášela. Mohla jsem být klidně milion mil vzdálená od domova, ale i tady očividně existovali stejní tupci se stejným smýšlením. "Seš vlčice - starej se o vlčata, najdi si partnera - proto tu jsi."
Měla jsem tě ještě postrčit, problesklo mi hlavou, když Thaileo podotkl, že jsem se mu nesnažila na římse pomoc. "Najednou se udatný dobrodruh dožaduje pomoci, to se podívejme," sykla jsem sarkasticky. Neměla jsem čistou hlavu, a tak mi lehce uniklo, že v tomhle měl tak trochu pravdu. Moje magie mohla být v tu chvíli užitečná, kdybych si tedy uvědomila, že ji vlastně mám. "Divil by ses," odvětila jsem, jako by mě pro jednou jeho komentář vůbec netrápil. Moje projevy se teď střídaly jak na běžícím páse. Chvíle zlosti, chvíle pohrdání a pak zase ta zlost. "Ale chápu, že tomu nerozumíš. Ty máš do nějakého autoritativního zjevu fakt daleko."
Zbláznil se. Fakt se zbláznil. Prskáme tu jedovatě jeden na druhého a on se mě ještě zeptá, jak jsem se naučila zacházet se svou magií. Nenaučila. To jsem mu samozřejmě říkat neplánovala. To, že jsem jí občas uměla přimět k tomu, aby dělala, co chci, se nejspíš ani z části nepodobalo tomu, co si Thaileo pod pojmem "ovládat" představil. Sjela jsem ho pohledem nejistá, jestli mu chci vůbec něco prozrazovat. "Znám dost teorie," odpověděla jsem nakonec neutrálně. "Teoreticky vím, jak magie fungují a jak je ovládat. Ale každá magie je zároveň specifická a potřebuje špetku unikátního umu a přístupu." Vlčí matko, už zním jako on.
Vlka zajímalo, jestli můžu magii použít i bez vločky. Konečně otázka, na kterou jsem se nezdráhala odpovědět. "Jo," odsekla jsem svižně. "Stačí ti na to slovo prolhané vlčice, nebo chceš důkaz?" utrousila jsem ledabyle hlavně proto, že by mi teď vůbec nevadilo ho tu nechat mrznout v ledové kostce nebo tak něco. Tedy, pokud by se mi to vážně povedlo, měla jsem v sobě ale teď tolik adrenalinu, že mě ani nenapadlo o tom pochybovat.

Zase jsem byla osočená z lhaní. Ten chlupáč by si měl dát pohov. Kdybych mu chtěla lhát, poznal by velký kulový. "To jako fakt?! Než jsem za tebou přišla, už si se škrábal nahoru. Co jsem jako měla dělat, sehnat liánu a přivázat tě ke stromu? Chvástáš se, jaký jsi neohrožený dobrodruh, tak snad svoje rozhodnutí nebudeš házet na vostatní. Proč bych ti měla říkat, kam máš a nemáš lízt, nejsem tvoje máma." Protínala jsem ho přímým pohledem zarytých zlatavých očí. Dobře, možná jsem neudělala nic pro to, abych ho zastavila, ale pravdu jsem měla já. Nebyla moje zodpovědnost mu hlídat kejhák.
Poznámku o blechách jsem nechala být. Jen mě to utvrdilo v tom, že nechápal jisté hranice. Osobní prostor, například.
Neodpustil si jakože vtipnou poznámku na můj účet. Tohle byla asi ta normální chvíle, která by každého jiného vlka vytočila. Já měla spouštěče jinde, zatímco ironické poznámky mě - i v této vcelku vypjaté situaci - nechávaly chladnou. "Já vim, že už jsem dost dobrá i tak," opáčila jsem sebevědomě, "ale klidně se nechám učit. Jen učitel za to musí trochu stát." A to opravdu už ten učitel musí být někdo, protože skutečně, jen tak od někoho bych se komandovat nenechala.
Zůstala jsem na místě, i po nečekaném pohybu mého společníka, který se prošel zpátky k řece. "To já taky," dodala jsem. "Ale nepřemýšlels někdy, že by ty tvoje... dobrodružství byly s ní vo něco zajímavější?" Život bez magie jsem zvládala, ale něco na jejím příslibu bylo zkrátka lákavé. "Nepovídej," utrousila jsem ironicky. Moje oči mi tohle tajemství také dost dlouho upíraly. "Ovládám led. Nebo tak něco. Zmražuju věci." Krásný popis, vskutku. Najednou dávala vločka houpající se na mém krku o něco větší smysl.

Byla jsem vyzvána, abych se připojila k cákání ve vodě a hledání slibovaných vodních potvor. Jasně, tos uhodl, chlupáči. V sedě jsem se hrdě napřímila a neplánovala se ze svého místa hnout ani o píď. "Nebojím se nějakých šneků," opáčila jsem, "jen si myslim, že až jim jeden z nás padne za oběť, ten druhý by měl mít šanci truchlit, než si bude vesele pokračovat v žití." Vysvětlila jsem svůj naprosto logický přístup k věci zcela vážným tónem. Teď už Thaileovi určitě muselo být jasné, proč se k vodě nehrnu za ním.
Bavili jsme se o vločce a i když se Thaileo usmíval, cítila jsem, jak se mi vzdouvá srst za krkem. "Já tě žádnej život riskovat nenechala," vyštěkla jsem naštvaně. Ne, z tohohle jsem se nehodlala nechat obvinit. Náhlý příval vzteku mě vystřelil na nohy, do zpevněného postoje. Do výhružného útoku to mělo sice daleko, ale neručila bych za sebe. Měla jsem silné nutkání něco zakousnout. "Na tu pitomou římsu ses rozhod vylízt sám," připomněla jsem mu s tichým vrčením. O nic, při čem by měl snad měl riskovat život, jsem ho neprosila. Za svoje blbý rozhodnutí si mohl sám. A za to ucho taky. Patřilo mu to, když se chtěl předvádět.
Hlasitě jsem si odfrkla a ohlédla se stranou, abych se zklidnila. Někdo by mohl říct, že jsem reagovala přehnaně. Já ne. Nehodlala jsem se omlouvat. "Pěkná pohádka," utrousila jsem tiše s výraznou dávkou sarkasmu. Netušila jsem, jestli to vlk slyšel. Bylo mi to jedno.
Posadil se vedle mě. Ustoupila jsem, abych mezi námi udělala větší mezeru a taky se konečně opět posadila. Blízkost, kterou mezi námi vlk na chvíli vytvořil, byla nepříjemná. Polovinu těla měl stále zmáčenou od vody a hlavně jsem na něj byla pořád ještě naštvaná. Zeptal se na smečku, ale vytušila jsem, že odpovídat nemusím. Co mi bylo známo, vlci na tuhle otázku odpověď doslova vycítí, někteří jen byli líní čas od času zavětřit. Ohlédla jsem se na něj, protože to rozhodně nemohlo být všechno, co měl v plánu z tlamy ještě vypustit. Měla jsem pravdu.
"Jsem na místě, kam jsem chtěla dorazit," odpověděla jsem. "Gallirea. Je to trochu větší místo, než jsem myslela. A o dost... praštěnější. A plný magie. Proto jsem tu. Říkám to, protože by ses stejně zeptal," doplnila jsem stroze a pokračovala: "Netoulám se jen tak. Jsem tu, abych našla mistra magie. Takový, jako mám já. Abych se mohla naučit ji ovládat. Aby bylo jasný," znovu jsem se přerušila, "něco zvládám i sama." Hodila jsem po vlkovi pohledem, jako bych ho varovala, aby si nemyslel, že teď jsem nějaká bezbranná chudinka bez špetky magie - to kdyby ho napadla nějaká blbost. Ne, že by si mého pohledu všiml, když zíral kamsi do prázdna.
"Ty ovládáš magii země, že?" Usoudila jsem tak podle barvy jeho očí. Na rozdíl od těch mých totiž nesly magické zbarvení. "Nejsi v ní moc dobrej, viď," hlesla jsem a odvrátila oči k čisté noční obloze. Možná jsme přeci jen měli počítat hvězdy.

Skutečně jsme brzy došli k řece. Tedy, jasně že jsme došli k řece, přeci jsem nebyla tak pitomá, abych ještě nepoznala zvuk tekoucí vody. Zůstala jsem od ní stát ale dál, zatímco Thaileo ji šel prozkoumat zblízka. Piraně tam prý nebyly. "Třeba se tam schovávají alespoň agresivní říční šneci," prohodila jsem ve hrané snaze jakože ukonejšit jeho rádoby hořké zklamání.
Vlkovi trvalo až podezřele dlouho, než do té vody vlez. Možná v ní přeci jen něco bylo, ale to nebyl můj problém. Já si dál hověla v bezpečné vzdálenosti od břehu a nehodlala jsem se přibližovat. Vlk systematicky v řece nakonec smočil jen část těla, zatímco se druhou polovinou držel na souši. Bylo zvláštní pro jednou nevidět druhé, jak se s divokým rozeběhem nevrhnou do proudu, neskotačí a nestříkají vodu po všem kolem.
Ze zamyšlení mě probrala otázka, které jsem rozuměla moc dobře. Přesto jsem na Thailea zírala, jako bych nejednou nemluvila jeho řečí. On si myslel... vážně si myslel... Dávala jsem si na čas s odpovědí. Váhala jsem, protože mi teď všechno došlo. Thaileo z nějakého důvodu nabyl dojmu, že mi na té zmrzlé ozdůbce nějak hluboce záleží. Však jsem po něm sama chtěla, aby se ji pokusil zničit, tak jak... Nechápala jsem, jak k tomu přišel, ale dovtípila jsem se, že tahle domněnka byla tím, co ho vyhnalo na nestabilní kamennou římsu.
"Ne," vydechla jsem nakonec. "Neznamená pro mě tak moc. Je to jen kus ledu. Zmrzlá voda. Dobře, možná magická zmrzlá voda, ale pořád zmrzlá voda." Seděla jsem na místě a pozorovala samozvaného dobrodruha. "Ale tos věděl, ne? Přece by po tobě někdo nechtěl, abys zničil něco, na čem mu záleží, ne?" Možná jsem měla lhát, vykládat jak cenná věcička to je, jak mi ji přímo před smrtí předal někdo fakt důležitý, to bych zvládla hravě. Přesto jsem volila pravdu a nejistě čekala, co s vlkem udělá.

BERU

Taileovi se tohle místo očividně nezdálo. Nezapomněl sám sobě trochu načechrat chmýří, když podotýkal, že tak daleko to snad dopadnout nemohlo. Na tváři se mi usadil nezaujatý výraz. Teď z něj bude chytrolín? Na to už bylo trochu pozdě. Ušetřila jsem si vysvětlování, jak fungují věci, co se hodí z výšky. Však víte, padají dolů a dolů a dolů... takže kde bychom měli hledat? Dole. Dávalo to smysl, jasné? Fajn, tak jsme teda hledali. Oba.
Taky jsem se přidala při prodírání okolím. Odněkud velmi z blízka ke mě doléhal šum vody a mě bylo jasné, že tu poblíž musí být řeka nebo něco takového. Byla bych nejraději, kdybychom nemuseli až k ní a tak jsem svou pátrací trasu záměrně vedla na druhou stranu. Mezitím se znovu ozval vlkův protestující hlas a jeho chlupaté tělo začalo stoupat cestou zpět. Nechala jsem ho. Věřila jsem, že je dost tvrdohlavý na to, aby se mě snažil přesvědčit, že má pravdu, spíš než, že by pláchl. Bylo tak. Za okamžik už vítězoslavně hulákal, že ji našel. "No vida," utrousila jsem a při stoupání za ním se už připravovala na to naparování.
Naparování se nekonalo. Tedy ne tak, jak jsem čekala. Ke skutečnému získání vločky vedla vcelku nehezká cestička, jestli se tomu tak dalo říkat. Nemusela jsem nic říkat a Thaileo se vrhl kupředu. Sledovala jsem, jak balancuje na úzké římse a neměla jsem z toho dobrý pocit. Neznala jsem vlka zrovna dlouho, ale vypadal jako dobrák a sešup z téhle římsy zase vypadal dost bolestivě. Pro jednou jsem někomu takový osud nepřála. "Blbec," procedila jsem tiše mezi tesáky a dál strnule pozorovala sebevražedného dobrodruha.
Hrklo ve mě a celé tělo mi vystřelilo do pozoru, když se vlkovi pod tlapami ulomila římsa a on visel na větvi. Tohle přestala být legrace. Očima jsem divoce těkala po okolní skále a přemýšlela, jak se dostat blíž, jak vlkovi pomoci. Už jsem se vydávala na cestičku k římse, když se s praskáním celá větev ulomila. Vytřeštila jsem zděšeně oči a dech se mi uvízl v plicích. Konec.
Nebo ne?
Thaileo se stále držel na římse a já si pořád nedovolila dýchat. Pohledem jsem doprovázela vlka, který se po chvíli pomalu začala škrábat zpátky po kamení a na pevnou zem. Couvla jsem, stále s nevěřícně vykulenýma očima, abych mu udělala prostor. Začala vymotávat vločku z větve jako by nic a z jednoho ucha mi vytékal pramínek krve.
"Idiot," odsekla jsem hrubě a vrhla na něj tvrdý pohled, který ale netrval dlouho. Blbec se málem zabil kvůli kusu zmrzlý vody. "Ale neohroženej idiot, to uznávám," dodala jsem a výraz se mi zjemnil. Sklouzla jsem pohledem na vločku. "Nezničils jí, ale skoro si zničil sám sebe a kus skály k tomu. Můžeme se tvářit, že to byl ten úkol," mrkla jsem na něj a natáhla se, abych si ozdůbku vzala zpátky.
"Měl by sis to umýt," hlesla jsem a pokynula k jeho natrženému uchu, za což jsem se cítila trochu zodpovědná. Není to moje chyba. On tam vlezl sám, jasný? Jeho blbost, jen jeho. "Tam dole je řeka. Pokud se ti to zdá málo dobrodružný, můžeš doufat, že v ní třeba budou plavat partičky piraní nebo tak," navrhla jsem mu a vydala se zpět, odkud jsem slyšela k nám doléhat zvuk řeky, které jsem se původně chtěla vyhnout. Ale konec konců, lézt do ní stejně bude jen on.

// Vyhlídka

Klesali jsme z výšin a jelikož jsem šla v předu, považovala jsem za svou povinnost hlídat, abychom nesešli moc z cesty a drželi směr. Pokoušela jsem se nás držet co nejblíže pod místem, ze kterého tak neohrabaně svrhl ten chlupatý trouba ledovou vločku. Přišlo to vhod, měla jsem zaměstnanou mysl a nemusela se tak příliš soustředit na to, abych příležitostně nestrčila omylem Thailea ze svahu. Ale klidně jsem mohla. Nehody se stávají pořád a tady, tady na těch nešikovných vratkých kamenech to po nějaké nehodě přímo volalo- Klid. Nejdřív ho to nech najít. Přeci to nebudeš hledat sama, když to byl jeho nápad. Po očku jsem se ohlédla na vlka za sebou. Nevím, co jsem čekala. Doufala jsem, že se bude kát? A bylo by to upřímné? Začala jsem se lehce ztrácet v tom, co z toho všeho je hra a co je skutečné. Ale on tu pořád byl, i když nemusel. Nedržela jsem ho tu žádným kouzlem. Ale možná bych po magii šáhla, kdyby vzal do zaječích - To bude asi ono.
Mlčky jsem došla až na samotné úpatí kopce. "No," vzhlédla jsem, jako bych odsud dovedla ještě najít to správné místo vysoko na kopci. Ten ale z velké části zastiňovaly větvě všudypřítomných mohutných stromů. "Cestou dolů jsem nic neviděla, takže to musí být tady někde." A taky nemusí. Vločka se mohla roztříštit. Rozpustit. Zůstat viset na stromě nebo skále.
Z místa jsem se rozhlédla, jako by mi jeden pohled stačil, abych něco tak malého v tak velkém prostoru hned zpozorovala. Vrhla jsem prudký pohled na vlka a vyzvala ho tak, aby hnul svým chlupatým zadkem a napravil, co spáchal. Blížila se noc. Jestli vločku nenajdeme teď, ve tmě nemáme šanci.

// omlouvám se za výpadek, teď už by měla být aktivita v pohodě

Reakce tmavého vlka mi přišla zvláštní, dost nepochopitelná a tak jsem si ho značnou chvíli přeměřovala pohledem a snažila se přijít na to, o co mu jde. Nemusela jsem se mu ale snažit číst myšlenky, v mžiku to ze sebe vyklopil sám. Doslova vyklopil. Sypal to ze sebe jako valící se hromadu kamení ze srázu. Lži zřejmě nebyly jedinou věcí, co Thaileo neměl v lásce. I když jsem to na sobě nedala znát, ocenila jsem jeho nemotornou omluvu, protože omlouvání nepatřilo ani mezi mé silné stránky. Na taková přiznání ale teď nebyla vhodná chvíle. Vlastně, na taková přiznání nebyla nikdy vhodná chvíle. "A záleží na tom, když ti je jedno, co si o tobě vlci myslí?" odvětila jsem místo přímé odpovědi a taky se zasmála. Thaileo by si to neměl brát osobně, podle mě byl exot snad skoro každý.
Vlk nechtěl přijmout můj úkol. Škoda. Zdál se mi jako vhodný kandidát na takovou šílenost, ale asi jsem ho přecenila. Existuje pro pravé dobrodruhy vůbec něco takového, jako "až moc dobrodružné"? Možná jsem se měla soustředit víc na vlka, než svůj úkol, protože vzápětí už se moje vločka nehoupala na krku, ale v tlamě. V tlamě cizího chlupáče. "Hej!" Vyjelo mi z tlamy automaticky, div jsem se po něm ze zvyku neohnala. Rychle jsem si ale dala dvě a dvě dohromady a překvapení na sobě nedala znát dlouho. Vystřídalo ho očekávání. Jakou moc, jakou taktiku vlk využije, aby úkol dokončil? Aby zničil ledovou ozdůbku? Ušklíbla jsem se a-
Thaileo hodil vločku ze skály.
Stála jsem na místě jako přimražená, a tentokrát s naprosto upřímně nevěřícným výrazem sledovala ozdůbku, jak mizí v hlubině srázu. "Myslíš?" odpověděla jsem překvapivě nepodrážděně - asi ještě doznívající následek šoku.
Konečně jsem se odhodlala a pohlédla strůjce toho geniálního plánu. "Zírám," ozvala jsem se nakonec, "asi si myslíš, jak jsi mě překvapil, když ses ke mě připlížil a tu vločku sebral, ale tohle, TOHLE... sem fakt nečekala." Uznale jsem pokývla hlavou a snažila se nenechat ovládnout zlostí. V duchu jsem si opakovala, že to byl vlastně můj nápad se té věcičky zbavit. Zachovej si takt holka. Nezapomeň, seš bůh. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Dobrý. "Plánuješ skočit za výsledkem své práce taky přes okraj, nebo se spokojíš s cestou smrtelníků?" Očividně byl Thaileo mnohem nepředvídatelnější, než jsem si myslela. Určitě chápal, že musíme jít vločku najít, aby mohl být úkol pokládán za splněný, ale jaký způsob sestupu zvolí jsem si netroufala hádat. Já sama si zvolila kamennou rádoby cestičku opodál, která se tvářila, že by nás mohla zavést na to správné místo.

// Kaskády

Vlk prokoukl, že o své ozdůbce vlastně nic nevím. Co mě ale znepokojilo byl tón, s jakým ta slova procedil skrze zuby. To mě by snad mělo štvát, že o tom nic nevím, ne jeho. "Jo," přiznala jsem tentokrát bez zaváhání, "nevim vo tom víc, než jsem ti už řekla." Zkoumala jsem ho nejistým pohledem. "Bych nečekala, že ti tak pocuchá kožich, že ti nemůžu vo tom kousku ledu říct nic víc." Mrskla jsem ocasem, byl tohle ten jeho problém? Neohrožený dobrodruh, co nemá dost informací o všem divném, na co na svých cestách natrefí?
Teď jsem se zamotala do nějaké jeho hry. Ale vhledem k tomu, že jsem v ní byla bůh, mi to nijak nevadilo. Mohla jsem Thailea využít k mému pokusu s vločkou, ale asi jsem se radovala předčasně. Vlk na mou výzvu vykulil oči - to byla hra - a začal bohatě protestovat, proč to dělat nebude - to už hádám hra nebyla. Škoda, mohla to být zábava.
"Heh, já myslela, že ty si ten neohroženej, co se vrhá do dobrodružství, ale asi ti okradení samotného božstva nezní dost dobrodružně," ušklíbla jsem se, ale moc jsem na obrácenou psychologii teď nesázela. Cuklo ve mně, když se Thaileo vydal blíž ke mně, než jako pokorný služebníček sklonil hlavu a žádal o jiný úkol. To tak. Vzhlédla jsem. Den se blížil ke konci. "Pffff," vyfoukla jsem znuděně. "Pro mě za mě můžeš třeba spočítat hvězdy. To zní jako ten správný, naprosto splnitelný a úžasně dobrodružný úkol podle tvé chuti," pronesla jsem nezaujatě a neskrývaně si z něj tak utahovala. Třeba nakonec uzná, že ten původní nápad byl mnohem lepší.

Tenhle vlk nebyl žádný hlupák. Trochu zvláštní, možná, ale úplný trouba ne. Rychle pochopil, že se s ním jen tak z fleku hned nebudu kamarádíčkovat a nebál se mi to dát najevo.
"Jo, taková já už prostě jsem. Ztělesnění milosti, přívětivost sama," sebevědomě jsem se na vlka ušklíbla. Na vlka. Na vlka, kterému stejně nakonec budu asi říkat "hej ty", protože jeho jméno se mi zdálo nevyslovitelné. Ta-Tali-Thaia... Thaileo, tak nějak? Bude to fakt blbý, když se budu ptát znova. A tak jsem se znovu neptala. Chvíli jsem neříkala vůbec nic, jen mlčky na vlka koukala, jako bych zvažovala, zda mu prozradit své jméno. Ale upřímně? Jen jsem to pro tu švandu dramatizovala, neměla jsem důvod mu ho neříct. "Kaya," vypadlo ze mě krátce, jakoby výsledek mého neexistujícího vnitřního rozhodování.
Diskutovali jsem na téma praktičnosti a odolnosti mé vločky a po slovech Thaileoauoah... toho vlka o opatrnosti mě najednou přepadla hrozná touha ji zničit. Teda, ne vyloženě rozbít, jen se o to pokusit. Zjistit, co vydrží a co se stane, když nevydrží. Teplo jí zřejmě nevadilo, ale co dalšího ještě ustojí? Hrozně mě to zajímalo, byla jsem lapená ve víru myšlenek, a můj výraz momentálně prozrazoval tolik, že by na jejich uhodnutí vlk snad nepotřeboval ani patřičnou magii.
Chtěla jsem vědět, jestli zná místní bohy a už předem předpokládala, že ano. Jeho odpověď mě ale naprosto rozhodila a já na něj zůstala zírat s maximálně zmateným výrazem, zatímco on dál mluvil. Ukázalo se, že mimo jsem skutečně byla jen já. Nějakej Thaileo věděl moc dobře, co dělá. Dobrej tah, to jsem mu musela nechat. Hrdě jsem se narovnala, setřásla ze sebe počáteční zmatenost a důležitě si odkašlala. "No už bylo na čase, aby ti došlo, s kým máš tu čest," pronesla jsem "vznešeně" a taktně se odmlčela. "Je to ale hrubý prohřešek, to víš, odčinit to nebude vůbec snadné." Dramaticky jsem se rozhlédla, jako bych přemýšlela o vhodném trestu. Ve skutečnosti jsem vážně přemýšlela, co na něj vymyslím. "Znič sněhovou vločku," řekla jsem nakonec a opět nechala vločku na mém krku, aby se rozhoupala. "Pokud se ti podaří ji nepozorovaně sebrat a zničit, budiž ti odpuštěno. Možná." Muselo to znít jako žert. Ale nebyl. Po tlamě se mi rozlil tajemný úšklebek.