Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem kdesi uprostřed neznámého, potemnělého, pochybného lesa a hlídkovala pro cizí, polomrtvou vlčici. Čím víc jsem o tom přemýšlela - a jakože jsem přemýšlela, protože víc toho k dělaní nějak nebylo - tím legračnější mi to připadalo. Ne legračně legrační. Šíleně legrační. Směšně legrační. Cítila jsem, jak mi cukají koutky do úšklebku. Jak lehce jsem se nechala touhle přiblblou krajinou zblbnout. Vrtěla jsem hlavou sama nad sebou, ale už jsem tím vším nepohrdala tak, jako dřív. Jindy, dostat se do takové situace, bych sebou byla naprosto znechucená.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se o mě nepokoušela únava. Bylo by až příliš snadné se teď nechat zlákat příslibem klidného odpočinku. Kdy naposledy jsem vlastně spala? Měla bych si dát někde voraz, takhle sotva za chvíli stihnu bránit sebe, co teprv... nedokončila jsem myšlenku. Možná končit neměla. Co jsem měla bránit? Tuhle vlčici? To bylo přechodné. Smečku? Jo, tu vlastně teď taky mám.
Vlčice kousek ode mě se pohnula a vytrhla mě tak z proudu myšlenek. Ohlédla jsem se na ni a sledovala, jak se drápe na všechny čtyři. Dobrá, možná jsem byla víc vyřízená, než jsem si byla ochotná přiznat, protože tentokrát jsem nevystřelila na nohy spolu s ní, ale na místo toho zůstala poklidně ležet, jen očima jsem ji doprovázela. Aniž bych si to uvědomovala, chtěla jsem vědět, co udělá dál teď, když už jí gravitace nečiní takové problémy. Zachytila jsem její nepatrné gesto díků, ale už jsem neměla energii číst do detailů každý její pohyb a další náznaky. Rozešla se pryč. Nechala jsem ji jít. Pochopila jsem to nejdůležitější - žije. To byl dobrý začátek. Dál to určitě zvládne sama.

Rozlepila jsem oči. Kdy jsem usnula? Neměla jsem tušení. V jednu chvíli mě musela únava přemoci. Svižně jsem se rozhlédla kolem - nikde nikdo. Ta vlčice... Odešla, matně jsem si vybavila poslední vzpomínku. Vstala jsem a oklepala ze sebe jehličí a jiný nepořádek. Měla bych si dávat většího majzla na tohle usínání na náhodných místech, udělala jsem si mentální poznámku, pohledem obratně zmapovala krajinu a vydala se směrem, kterým jsem předpokládala východ z lesa. Možná řeku, která by mě dovedla zpátky na území smečky. Měla bych se tam vrátit.

// Narrské kopce

Kdybych jen věděla, jak šťastná jsem momentálně byla, že jsem neuměla číst myšlenky. Kdybych slyšela, jak nesmyslně moje teorie o počasí a jejím stavu vlčici zní, asi bych se trapností propadla do středu země. Ale ono to fakt dávalo smysl, jasný? Nejsem žádný pitomec, tohle... to totálně mohlo způsobit počasí.
Ale jak jsem řekla, mohla jsem být ráda, že jsem žádnou z těch myšlenek ve skutečnosti neznala. Jediné, co jsem mohla číst, byly pohledy. Některé jsem si nechávala dobrovolně uniknout, některé jsem pochytila a jiným se odvracela. Okamžik vděčnosti zračící se v jejích očích mě přinutil zase jednou sjet pohledem stranou. Vděk byl na místě. Ještě, aby nadávala - i když by mě to nepřekvapilo, z nějakého důvodu to byla na mě dost častá reakce. Vyvolával u vlka vlastně docela příjemný pocit. Pro mě vcelku cizí. Nemohla jsem si dovolit nechat se rozptylovat nějakými cizími pocity v tak napjaté situaci. Musela jsem být ve střehu. Chránila jsem vlčici, ale zároveň samu sebe.
Usadila jsem se tentokrát blíž u ní a zabořila svou pozornost do vnímání okolí a zvuků noci. Na ni už jsem se raději ani nepodívala. Dobře, možná jednou.
"S votevřenýma očima se spí fakt špatně, věř mi," prohodila jsem, odvracejíc se zpátky k lesu. Ticho jsem pak po chvíli přerušila ještě jednou, tentokrát bez ohlížení. "Jsem Kaya, mimochodem." Normálně jsem se s nějakým představováním zřídka kdy obtěžovala, ale znalost jména podporuje vzájemnou důvěru nebo nějaký podobný žvásty... myslím, že jsem o tom kdysi dávno něco slyšela.

Nevím, jestli jsem vůbec mohla čekat jinou odpověď. Každopádně snažit se z ní něco vypáčit slovně zjevně nikam nevedlo. Podle toho, jak se vlčice snažila otevírat tlamu jsem ale usoudila, že mluvit umí. Určitě ano. Jen z nějakého důvodu zrovna teď nemůže. Ukouslo jí něco jazyk? Ne, ten byl pořád na svém místě. Najednou mě mi hlavou proletěla vzpomínka, jako by mě hryzla. Jasně! To, co mě za vlčici v první řadě přivedlo byl nehorázný řev. Řev tak silní, intenzivní a divoký, že to bylo určitě to poslední, co jí z tlamy vyšlo. To se může stát, ne? Ještě nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala, takže jsem si svou teorií zas tak jistá nebyla, ale byl to začátek.
Vlčici se opět začala máčet srst pod očima. Tak mě to rozhodilo, až jsem na okamžik zapomněla na svůj drsňácký kukuč. Koukala jsem zaskočeně, div ne s otevřenou tlamou, jak vlčice těžce zápolí s gravitací a snaží se postavit na roztřesené nohy, jako by na nich nikdy dřív nenesla svou váhu. O co se... Někdy v průběhu jejího snažení jsem se taky vzpřímila. Instinktivně. Nemohla jsem ležet, když ona stála. Zachytila jsem její pohled těsně před tím, než se začala klátit zpátky k zemi. Cukla jsem sebou, jako bych ji chtěla přiskočit na pomoc. Podepřít ji, ubránit před tvrdým pádem, ale bylo by to marné. Byla rychlejší.
Zase jednou jsem se tyčila nad ní a dávala si na čas, abych zpracovala, co se právě událo. Vlčice se už dál nehýbala. Přestala se snažit. Co se jí stalo? Začalo mě to zajímat víc a víc možná proto, že mě to víc a víc znepokojovalo. Děsilo. Co způsobí, aby někdo dopadl... takhle?
"Možná by ses neměla hýbat. Zatím." Přistoupila jsem k ní blíž a sklonila k ní hlavu. "Tohle... není kvůli počasí, že ne?" zeptala jsem se, přestože odpověď už mi byla jasná. Narovnala jsem se a zadívala kamsi do prázdna. "Neublížim ti," hlesla jsem ledabyle, "takže se nemusíš snažit utéct nebo tak. Ne, že by to k něčemu bylo." Tím jsem možná mohla celé naše setkání začít, to jsem si ovšem ještě nemohla být jistá, jestli to bude pravda. Znovu jsem k vlčici shlédla. "Přepínáním se si vočividně nepomáháš. Zkus si vodpočinou, nechat to být. Nabrat sílu." Odmlčela jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem se chystala vypustit z tlamy. Předcházelo tomu rezignované vzdechnutí. "Zůstanu tady hlídat, aby se tě nic nepokusilo sežrat, jasný? Budeš v bezpečí."

Vedla jsem válku sama se sebou, se všemi zásadami života na vlastní tlapu, které jsem svým momentálním chováním zahrabávala pod zem. Vymstí se mi to a pak budu čumět. Vážně bylo nutné dostat přes čumák od života, abych se zase vzpamatovala?
Proud myšlenek přeťalo zašustění a těžké zasípání. Okamžitě jsem se obrátila za zdrojem. Vlčice se pohnula. Překvapilo mě to. Vrtět se? Možná. Ale že zvládne takové manévry, to jsem nečekala, zvláště, když ještě před chvílí jako by její pohyb doprovázela neuchopitelná bolest. Nebyla jsem si jistá, zda je to dobré znamení.
Pozorovala mě a já ji. Pokud jednala takhle nepředvídatelně, nemohla jsem z ní už jen tak spustit oči. Její pohled měl sice daleko do výrazu lstivého zabijáka, ale odmítala jsem se spoléhat na náhodu, nezaujímala jsem zrovna pozici, ve které bych si mohla dovolit být neopatrná. I tak jsem zůstávala ležet. Část mě silně odmítala věřit, že by se tenhle ubohý skopaný tvor zahnaný kdo ví čím do skrytu potemnělého lesa rozhodl mi jít po krku. A možná přesně to chtěla, abych si myslela.
Můj pohled už nebyl ani zamyšlený, ani zvídavý jako předtím. Byl tvrdší, neoblomný. Chtěla jsem jím dát jasně vlčici najevo, že by si měla pořádně rozmyslet jakékoliv své možné nekalé úmysly. Chtěla jsem, aby věděla, že já jsem stoprocentně bdělá a připravená se bránit. V jejích očích ale nebyl vzdor, zlost, ani jiskra záludnosti. Vlastně tam nebyla žádná jiskra. Vypadala zmateně. Ztraceně. Až jsem se skoro cítila za svůj podezíravý pohled provinile, ale nezjemnila jsem ho. Zas tak moc jsem všanc svůj kožich dávat neplánovala.
Vlčice jakoby čekala, co bude dál. S ní. S námi. To jsme byly dvě. "Můžeš mluvit?" zkusila jsem to znovu ne tak drsným tónem, jaký by se ode mě asi dal očekávat. Neměla jsem tušení, o co se snažím, jen jsem věděla, že tu nemůžeme na sebe jen tak zírat do skonání světa, i když jsem nepochybovala o tom, že bychom to nedokázali.

Zachytila jsem snahu vlčice o pohyb, který jí okamžitě přepadl s bolestí. S bolestí od čeho? Únava, nevolnost, malátnost, zmatenost - to všechno k pobytu na otevřeném prostranství za horkách letních dnů pasovalo. Ale bolest? Z tak malého pohybu?
A sem snad nějakej léčitel? Na tohle nemám trénink! A proč se vlastně starám? Vim já?! Vlčice mě němě pozorovala. Škubla jsem pohledem stranou. Nechtěla jsem se jí dívat do očí a nechtěla jsem, aby ona koukala do mých. V očích vlka se dá vyčíst všelicos. Jen za ten mžik jsem zachytila to prázdno, co se zračilo v jejích. Ještě před chvílí v nich byla i bolest, ale teď jako už by z nich postupně vyprchávala a nezanechala za sebou vůbec nic. A přeci to nebyl konec. Jako by se vlčice nedovedla rozhodnout. Proto jsem se na ni nemohla podívat. Sama jsem si nebyla jistá, jak dál.
Ležela tu. Nehybně. Mlčky. Udělala jsem, co se dalo. A už to bylo zbytečně moc. Co mi bylo do umírajících cizáků. Na toulačku jede každý sám za sebe, to bylo pravidlo. Mohla bych se otočit a vypadnout. Nikdo by mi nemohl nic vyčítat -i když ve skutečnosti mi na mysl přišlo hned několik vlků, kteří by mi to určitě vyčítali.
Rezignovaně jsem vyfoukla čumákem a narovnala se. Stmívalo se. Svojí šanci na nezájem jsem stejně prošvihla ve chvíli, kdy jsem se k té vlčici přiblížila. Buď se do rána zlepší, nebo pojde. Rozešla jsem se od ní a ulehla dál pod stromem. Možná jsem jí tak zmizela ze zorného pole, co já vím. Nemínila jsem spát, hlavu jsem držela zdviženou. Ještě jednou jsem se zadívala na vlčici, jako bych čekala, že se třeba pohne, vstane, cokoliv... než jsem se zahleděla kamsi do hlubin pozvolna tmavnoucího lesa a pokoušela se nevnímat bouři hlasů v mé hlavě, které divoce hartusily a nadávaly na všechna má momentální rozhodnutí. Mísily se ve mě dost rozporuplné pocity. V duchu jsem vrčela a měla co dělat, abych nezačala vrčet i nahlas. Přece se nenechám utlačovat vlastníma myšlenkama.

Vlčice přijala ledový krystal. Považovala jsem to za úspěch, za dobré znamení. Určitě jsem na to šla správně, odhalila jsem její trápení bez toho, aby mi to musela odříkat. Kdyby led nebyl správné řešení, přeci by si ho nevzala ne? Ne? Měla jsem ze sebe radost. Heh, nakonec to nebude tak těžký. Byla jsem prostě dobrá.
Protože by mi přišlo hloupé zírat bez ustání na vlčici, jak okusuje zmrzlou vodu, rozhlížela jsem se ledabyle kolem. Stromy, stromy a stromy. V nevábném stavu, ještě k tomu. Nebylo tady toho moc k vidění a když jsem nepočítala chroupání ledu, tak tu vládlo docela příjemné ticho. Příjemné proto, že v okolí pravděpodobně tedy nebylo nic, co by představovalo hrozbu.
Vrátila jsem se pohledem zpět k vlčici. Vypadal, že jí osvěžení fakt bodlo, takže jsem se jí rozhodla odpustit ty ošklivé pohledy, co po mě házela předtím. Zdálo se mi to, nebo se jí kolem očí leskla vlhká srst? To z ledu mít nemůže.
"Lepší?" zeptala jsem se, ale s odpovědí jsem vlastně ani nepočítala, i když jsem doufala, že po svlažení hrdla bude schopná mluvit. Pokud to teda umí. Možná je němá. "Můžu přinýst další," prohodila jsem a přemýšlela, jestli je tenhle její stav vážně způsoben počasím. To bych totiž ještě nějak dokázala řešit. Prostě jí pohřbít pod hromadou ledu, dokud se nevzpamatuje. Ale ta srst... ta srst pod očima indikovala něco docela jiného, na co by nejspíš ani ledový hrad nestačil. Ale o co tak hrozného mohlo jít, aby se tu povalovala jako odložená mrtvola? Ne, určitě to bylo počasí. V tom vedru by prostě jeden padl a druhý už tu ležel. Tohle už bude brnkačka.

Normálně bych byla opatrnější. Mnohem opatrnější. Připravená. Nikdy nevíte, kdy vám takový cizí vlk skočí po krku. Ale teď jsem o nějaké ostražitosti ani nepřemýšlela. Vlčice vypadala jako na svém posledním tažení, sotva by se na něco zmohla.
Koukala na mě, vnímala. To bylo dobře. Asi. Ale nemluvila. Jen funěla. "Nevypadáš zraněně," odpověděla jsem si tedy za ní. Vlčice otevřela tlamu a- nic. Hlavu jsem naklonila nechápavě ke straně. "Nemůžeš mluvit? To je blbý, já nejsem na šarády moc dobrá." Šarády. Poslušnost. Empatie. Bylo dost věcí, ve kterých jsem nebyla moc dobrá a pokud mi tady vlčice neprozradí, co má za problém, budu asi tak stejně užitečná, jako bych tu nebyla vůbec.
Vzpomněla jsem si na Kaleo a tu její přátelskou, pečovatelskou náturu. Kdyby tady byla, byla by to ona, kdo by se rozběhl na pomoc a nejspíš by i věděla, co dělat, zatímco já bych si něco mohla mrzoutsky mrmlat pod nosem o tom, jak se nemá motat do cizích záležitostí, a všichni bychom byli spokojení. Jenže písková vlčice tu nebyla a já tak musela sehrát obě role sama. Ještě přijít na to, jak.
Tfuj, na přemejšlení je moc vedro. A v tom mi to došlo. Vedro. Možná byla vlčice vyřízená vedrem a doplazila se sem, aby se schovala před neúprosnými paprsky? Sípe. Nemůže mluvit. Vodu.
Beze slova jsem zmizela v hustém lese.
Když jsem se po nějaké době z lesa opět vynořila, nesla jsem v tlamě kus krystalu. Teda led. Byl to led. Položila jsem ho před vlčici a přisunula jí ho přímo před čumák, aby ho měla na dosah.
"Třeba pomůže." Snažila jsem se alespoň z části znít, jako že vím, co dělám.

// Mahar přes řeku Tenebrae

Mým plánem sice bylo prozkoumat území mého nového... útočiště, ale než jsem se nadála, zabloudila jsem někam úplně jinam. Tady už to dávno nevypadalo jako močály. Tady to nevypadalo nijak, a právě proto jsem nejspíš nezastavila a nezměnila kurz. Velké neznámé. Chtěla jsem to tu prozkoumat, poněvadž ve výsledku to tu mohlo té Maharské smečce klidně patřit. Nezdravé stromy by se k rozkládající se půdě močálů určitě hodily. Muselo to tu i podobně páchnout, to jsem si však mohla leda domýšlet.
A vlastně mě sem vedla ještě jedna věc.
Vlk nemusel mít ani tak dobrý sluch, aby zachytil ten šílený řev, co se odsud linul snad až za hranice lesa. Na bitku to bylo příliš intenzivní, na vlka v nesnázích málo naléhavé. Ten křik jako by prostě jenom byl, nedovedla jsem si k němu přiřadit situaci a tak jsem jí musela zjistit. Páč nevědomost, tu jsem neměla ráda.
Jak jsem se prodírala lesem - pokud se tomu tak dalo říkat - křik utichl. Pokračovala jsem ve směru a za krátko se přede mnou začala rýsovat jakási hromádka chlupů povalující se v jehličí. Je to mrtví? napadlo mě okamžitě. Po takovém řevu bych se tomu nedivila. Ne, vlk dýchal. Ale jen tak ležel, jako by ho tam někdo pohodil. To on tady tak ječel? Chtěla jsem se přiblížit, ale zarazila jsem se. Ne. Nemusíš se do toho montovat. Byl to fakt. Nic mi po tom cizákovi nebylo. Dokud jsem si všímala svého, můj život byl v pohodě. Všechno se to zvrtlo až tady. A přeci... jsem se rozešla blíž, v duchu znechucená sama sebou. Tohle místo dělá z vlků měkoty. Měla bych něco zabít, čím dřív tím líp.
Nesnažila jsem se připlížit nijak nenápadně, nakráčela jsem si to k vlčici - jak jsem s blízkostí zjistila - šustivým, pohodovým krokem. "To ty tu tak hulákáš?" houkla jsem ještě z dálky, abych na sebe jo upozornila, ale vlčice vypadala jako v transu. Už jsem byla u ní.
"Wow, vypadáš příšerně," vyklouzlo mi z tlamy. Ne, že bych se tomu snažila nijak zabránit. Vlčice byla jako zbitá na hromádku, ale při tom nevypadala nijak zraněně. To mě mátlo. Proč se tu tak povalovala, když jí nic nebylo? "Um, si... si zraněná nebo tak něco?"

// pardon, přeskakuji a klidím se stranou

Vlk začal mluvil ke Skylieth a já měla chvilku pocit, že bych neměla poslouchat. Ale vlastně jsem teď byla jednou z nich, takže proč by to nemělo být i pro mé uši, že jo? Vlk sice nevypadal z mé přítomnosti moc odvařený, ale kdybych tu vadila až moc, všimla bych si toho. Jsem třída v rozpoznávání podobných signálů. Vím, když někde nejsem chtěná.
"... odejít ze smečky."
A tohle byl ten signál. Možná to přeci jen nebylo pro mé uši. Jakou vizitku něco takové tvoří smečka v očích nového člena? Zaskočilo mě to, ale nenechala jsem to na sobě znát. Mrkla jsem na Skylieth, aby mi neunikla její reakce a pak se bezostyšně zaposlouchala do vlkova výčtu problémů s tímhle místem. Protože všechny informace mohou být cenné, nebo tak něco.
Nestačila jsem žasnout. Doslova. Tahle smečka byla magnet na problémy a to ještě dávno přede mnou. Wow. Možná, že má fakt každej na světe svoje místo a tohle je to moje, ušklíbla jsem se v duchu pobaveně. Znala jsem štěstí, které mě ve smečce provádělo a byla jsem ráda, že tady snad nebudou veškeré pohromy jen s mým podpisem. Tohle místo si je vytvářelo samo, i bez mé pomoci.
Vyslechla jsem si, co jsem potřebovala, než to začalo být nepříjemné i mně. Říká se, že tři už je dav a já uznala za vhodné, že bude lepší se klidit stranou dřív, než tu začne být dusno.
"No vidim, že máte vo čem mluvit," skočila jsem do diskuze dřív, než stačila alfa na vlka zareagovat. "U toho asi bejt nemusim. Půjdu si vobhlídnout okolí, jo?" Koukal jsem na černou a krátce pokynula vlkovi na rozloučenou. S ním se tu už asi nesetkám.
"Slibuju, že žádný vlče cestou nesežeru," dodala jsem, když jsem se od nich začala vzdalovat. Nemístný humor byl top.

// Tmavé smrčiny přes řeku Tenebrae

Vlčice zvažovala má slova, zatímco já už jsem jen v klidu vyčkávala na svůj rozsudek. Všechna ta nervozita a nejistota ze mě postupně opadaly, jak jsem tak mluvila a mluvila a mluvila. Měla jsem pocit, že jsem toho měla na rok zase namluveno do zásoby. Skylieth uznala, že mi bude věřit. Jako by tu byla nějaká jiná možnost, kousavě jsem se v duchu pousmála, a navenek se pokusila o cosi, jako potěšený úsměv, což byl pro mě vskutku úctyhodný herecký výkon. Ale zvládla jsem to. "Děkuji," vyšlo ze mě až nezvykle příjemným hlasem, až mě to samotnou zaskočilo. Wow-wow-wow tak klid, ještě budu mít sama ze sebe cukrovku, bleh. Lehce jsem se oklepala, jak mi z toho projel mráz celým tělem. Snad to byl poslední výpadek a teď, když jsou všechny ty formálnosti za mnou, zase budu moct být sama sebou. Ještě aby mě smečka změnila. Pff, to tak.
Do uší mě doslova praštilo šílené skřehotání - pardon, vytí - které k nám přiléhalo z nepříliš veliké dálky. Sklopila jsem uši k hlavě, pro můj citlivý sluch nic příjemného. Kdo sakra vydává takový zvuky, to chce bejt sežranej všim živim v okolí?! Byla jsem přesvědčená, že cokoliv, co dělá takové skřeky, by mělo být zakousnuto pro dobro vlastní i ostatních. Netrvalo dlouho, než se u nás zjevil původce toho krákání a vůbec nevypadal tak mrtvě, jak byste od někoho s takovým chraplákem čekali.
Mrskla jsem pohledem z vlka na Skylieth. Přítel, nepřítel? Neměla jsem tu výhodu, podle které ostatní ihned poznali, komu skočit a neskočit okamžitě po krku, ale měla jsem své metody. Vlk se na území ohlásil, přišel a choval se naprosto vyladěně. Skylieth jeho přítomnost nechávala klidnou, nebyla z něj nijak rozrušená ani podrážděná. Přítel, uznala jsem po krátkém zvážení situace a mlčky také přikývla příchozímu na pozdrav. Slov už jsem dnes vážně měla dost.

Hrdě jsem se ušklíbla. Byla jsem přesvědčená, že na mém přijetí může smečka jenom získat. Ostatně, jako vždy. Byla jsem prostě dobrá, však už jsem se zmínila, jak dlouho jsem se byla sama schopná toulat a takový toulání není žádná procházka třešňovým hájem. Tuláci jsou ostřílení,vycvičení tím nejlepším, co je k dostání - drsnou nepřátelskou divočinou.
"Jako tulák mám vytrénovaný smysly pro přežití. Když je teď nebudu potřebovat k boji o vlastní krk, můžu je využit pro dobro smečky. K její ochraně i k jejímu, um, vobohacení? Troufla bych si říct, že jsem dost dobrý lovec. Toho smečka vždycky užije, ne?" Nevím, proč jsem to najednou opět hrála na lovce, ale úpěnlivě jsem se snažila nemyslet na to, jak dopadl můj poslední lov se smečkou, i když to nebyla chyba mých loveckých dovedností, ale- no, na tom už stejně nesejde.
Napadlo mě, jestli by nebylo dobré předvést i něco z mé úžasné magie, ale tu myšlenku jsem rychle zavrhla. Předvádět se s magií, kterou umím sotva ovládat, nebylo chytré. Přeci jen to tady nebyla taková zvláštnost a ještě bych tím mohla zničit tohle místo nebo co já vím. Ne, magii teď ne.
Zůstala jsem dál překvapeně koukat, zatímco se Skylieth rozpovídala o té důležité otázce, jejímž předmětem byla vlčata. To bylo to, co mě zarazilo. Nějak jsem nepřikládala zrovna tomuhle velkou důležitost. Vlčata, no jasně. Nemělo by mě to překvapovat, to ke smečce patří, ne? Ale dost vlčat? Co znamená "dost" vlčat? Žádného jsem si za celou dobu tady nevšimla, takže jich zase tolik určitě být nemohlo. Trochu mi pocuchala srst její poznámka o tom, jak mají vlčice k vlčatům blíž. Jo, jo, protože jsem vlčice a ty mají rády vlčata a kamarádíčkování a každýho druhýho vlka s jen trochu rovnou chůzí. Pf. Ubránila jsem se protočení očí. "Nemám vlčata," odpověděla jsem stroze, "a nemám s nima moc zkušeností. Nejsem zrovna chůva." Ale vlčata mi nevadila. Ne tolik, jako většina dospělých vlků. Byla v pohodě. Teda, některá vlčata byla ok a některá méně ok, ale pořád to všechno byly jen miniaturní koule chlupů, co nic nevědí o světe. Pokud bylo nějaké vlče nesnesitelné, mohl za to ten blb, co ho vychovával. "Ale nemám s nima problém. Co bych měla z ubližování vlčatům? Jsou součástí smečky a tak jim patří moje ochrana stejně, jako ostatním." Odmlčela jsem se. Stále jsem věřila tomu, že Skylieth není hloupá.
"Nemůžeš," dodala jsem smířlivě. "Nebo mě vopravdu nenapadá, čím že ujistit. Můžu ti dát svoje slovo, ale co je slib od nějakýho cizího toulavýho vlka." Uváděla jsem jenom fakta, kterých si vlčice přede mnou jistě byla vědoma. Její obavy byly na místě, ale jak ode mě chtěla dokázat, že nepředstavuji pro vlčata hrozbu?

Přesto, že jsem se v celé téhle situaci plácala bezradně jak ryba na suchu - i když jsem se to snažila maskovat jak jen to šlo - můj záměr z toho nakonec vyplynul docela zřetelně. Vlčice alfa se představila jako Skylieth a já pozorovala, jak zamyšleně zvažuje mou žádost. Stála jsem zpříma a vyčkávala jejího rozsudku. Místo toho ale přišly otázky. To dávalo docela smysl. Na krátko jsem si představila, jak by tohle asi dopadlo s tím alfákem z hor. Ten by mě v tuhle chvíli nejspíš už radostně zahrnoval i do své poslední vůle. Skylieth ne. Přemýšlela, nebo se tak alespoň tvářila a mně začínalo docházet, že tohle nemusí být tak špatné. Jo. S tím by se dalo pracovat.
"Přišla jsem sem před zimou, v čase padajícího listí a vod tý doby se tady toulám. Teda toulala jsem se ještě dlouho před tím, ale tady jsem se tak nějak rozhodla zůstat a smečka-" zakašlala jsem. Dávala jsem si pozor, abych nezačala znít moc sentimentálně. Nepotřebovala jsem, aby Skylieth nabyla mylného dojmu, že jsem nějaká ufňukaná emocionální troska. "Smečka je jistota, ok? Jasný, nezní to teď moc důvěryhodně, ale smečka poskytuje vlkům výhody oplátkou za to, co může vlk nabídnout jí. A já mám smečce co nabídnout," pronesla jsem sebevědomě a pocítila návrat mého starého dobrého já. Už bylo na čase.
Celý tento prapodivný proces už byl, díky Vlčí matce, skoro za mnou, když mě Skylieth informovala předem o ještě jedné maličkosti. Znělo to fakt vážně, ale mě to výjimečně nerozhodilo, protože jsem nemohla přijít na to, jaký dotaz by mohl nést takovou důležitost. Nepatrně jsem naklonila hlavu na stranu. "Důležitou otázku, hm? Fajn, tak sem s ní," vyzvala jsem vlčici. Byla jsem připravená na cokoliv.
Nebo jsem si to alespoň myslela.

Udržovat se ve střehu byl zřejmě dobrý nápad, protože mi neuniklo tiché zavrčení přicházející od tmavé vlčice. Jasně, teď bude vrčet. Co má tak najednou za problém. Utrousila jsem v duchu. Vycházet s vlky! napomenula jsem se spěšně. Jo, jasný. To zvládnu. Jak je možné, že vždy, když jsem s někým potřebovala vyjít, bylo to o to obtížnější. Musela jsem se hlídat. Vlčice sice nevypadala na první dojem moc ostře, ale tušila jsem, že mojí kousavost nebude ochotná tolerovat příliš dlouho. Nebo jsem spíš nebyla zrovna v situaci, kdy bych to chtěla testovat.
"Oh," zarazila mě informací o zdejší alfě. Tedy o sobě. Znovu jsem ji přeměřila pohledem. Jo. Jo to by dávalo smysl. S vlkem takového postavení jsem neměla už tak dlouho tu čest, že jsem dočista zapomněla, jak je vlastně rozpoznat. Rozpoznat je byla jedna věc, mluvit s nimi byla věc druhá. A já tak dávala prostor dlouhému tichu, které nastalo, protože to teď bylo lepší, než vyrukovat s nějakou další blbostí. Eventuelně se stejně nějak hloupě prokecnu, o tom nebyl pochyb, ale tu chvíli jsem mohla svým mlčením alespoň o kousek oddálit.
Vlčice stála přede mnou a zřejmě čekala, co na ní vybalím. Já stála bez hnutí zrovna tak a uvědomovala jsem si jen, jak hrozně pitomý tohle ticho je. Fajn, takže... takže alfu mám. To je dobrý začátek, ne? Sama sobě bych nepřiznala, jak moc záměrně jsem to všechno prodlužovala. Protože teď byla ještě šance odejít. Ještě jsem měla na výběr. Opravdu to chci udělat? Když to nezkusím... Znovu přímý pohled na černou alfu. Půjde to vůbec? Kdy mi naposledy někdo říkal, co mám dělat? Kirian. Už jsem měla alfu, ne? Ale to bylo jiný. Tohle není můj bratr. Tohle byl naprosto cizí vlk. Co bych jí měla asi tak říct? Co bych řekla, kdyby to byl on? Co bych řekla...
"Alfa," vydechla jsem náhle, "jistě, omlouvám se, že sem to hned nepoznala." Dobrý. "Jsem Kaya a... dost dobře nevim, jak to funguje, ale chtěla bych se přidat do tvojí... vaší... no, týhle smečky." To už nebylo až tak "dobrý", ale mohlo to dopadnout o dost hůř. Nelhala jsem, opravdu jsem netušila, jak na to a tak jsem radši dala prostor druhé vlčici, než bych se rozpovídala a celý tenhle řekněme relativně decentní start si v mžiku pokazila.

Po snad dostatečně hlasitém signálu jsem trpělivě čekala. Tak trpělivě, jak jsem jen uměla, ale naštěstí mě zrovna v tomhle situace nechtěla zkoušet, protože o chvíli později jsem zahlédla blížící se siluetu. Přesto, že ke mě vlk mířil relativně normálním tempem, byla jsem na pozoru. Jeden nikdy neví, kdy se někdo bude v jednu chvíli tvářit jak sluníčko na hnoji a v druhé mu půjde po krku.
Z vlka se záhy vyklubala vlčice a já pocítila, jako by ze mě opadla trocha napětí. Dobrý. Nejspíš bych teď neměla na dohadování se s dalším přitroublým samcem.
"Jo, já vim," pokývla jsem namísto pozdravu, zatímco jsem si vlčici před sebou bedlivě přeměřovala pohledem. Už jsem si zvykla, že místní smečky nejdou cizincům na svém území hned po krku, ale tiše jsem oceňovala, že tady ta alespoň nevypadala, jako by můj troufalý vpád chtěla ještě oslavit nad smečkovými zásobami, na rozdíl od jiných.
Co mě sem přivádí, co mě sem přivádí... to byla dobrá otázka. "Asi osud," odpověděla jsem ledabyle s pohozením ramen. Jak se vlastně do takové smečky leze? "Chtěla bych mluvit s někym, no, zodpovědnym? Vyššim. Alfou, nebo tak." Nebylo to dobré. V prosbách jsem nikdy moc nevynikala, jen opravdu vzácně jsem o něco žádala a tak to teď bylo sakra znát. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělám, ale také jsem byla tvrdohlavě přesvědčená, že to nějak vyjde tak jako tak. Já s vlky vycházet umím, jasné? Já ano.

// Kaskády

Přes bouřku a hustý déšť jsem cestovala až do úsvitu. Tedy toho, co jako úsvit vypadalo. Přes temnou zamračenou oblohu jen obtížně pronikalo ranní světlo. Co světlo, ale to mokro. Provazce deště už mi začínaly lézt krkem. Nejraději bych zalezla do nějaké jeskyně, pod kořen nebo převis a tam tuhle hrůzu přečkala. Jako na potvoru jsem ale cestou na nic takového nenarazila a tak nezbývalo, než se potloukat dál.
Tady je snad ještě víc vody než jinde. Zabloudila jsem doprostřed řeky nebo co? Funěla jsem nevrle na čvachtající zem pod tlapami. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to, čím se teď prodírám, není jen tak nějaká voda nebo kaluž. "Sak- znovu už ne," zavrčela jsem a spěšně kolem sebe začala hledat místo k úniku. Jestli jsem ale byla tam, kde jsem si myslela, že jsem byla, bylo to dost bláhové přání.
Nakonec jsem se usadila na nějakém větším kořenu, co se mi připletl do cesty. Lepší než se dál čvachtat a čekat, kdy někde zapadnu nadobro. Vzhlédla jsem. Žádná změna. "Tss, tady přece čekat nemůžu," zašklebila jsem se na blikající oblohu a pak na močály. V těchto podmínkách fakt nebylo moudré se tu potulovat na vlastní kožich. A ani bych neměla. Tohle je území smečky. Jo, pamatuju si to. Heh, smečka v močálech. Podařilo se mi na okamžik ignorovat šílené počasí, když jsem zvažovala svůj původní plán. První smečka. Tohle je první smečka. Ale tohle místo... vážně? Možná bych- Ne. To půjde, jasný? Ty dáš všechno. JÁ dám všechno. A tohle místo... má určitě i svoje výhody, pokoušela jsem se sama sebe ne zrovna úspěšně přesvědčit.
Možná za to mohlo počasí. Možná na tom měla podíl ta hloupá hádka u řeky. Možná jsem měla zkrátka všeho dost a neměla jsem už na to zvažovat všechny pro a proti. A možná, možná jsem prostě nechtěla trčet na tomhle kořenu do konce léta. Zavyla jsem.