Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd

Tak tedy močály.
Z posledních sil jsem se dopravila dál od hranic a plácla sebou do trsu trávy, u kterého jsem předpokládala, že bude alespoň částečně suchý. Neměla jsem čas svou teorii otestovat a tak jsem se vydala močálům na pospas.
Měla jsem kliku. Opravdu jsem si vybrala zrovna nějaký suchý flek země a ještě příjemně měkký. Jakmile jsem své zbylé tři nohy zbavila váhy mého těla, pocítila jsem rychlou úlevu. Měla jsem pocit, jako bych se teď několik dní neměla zvednout.
Při "pádu" do porostu jsem dopadla i na krk a spálenina na něm, na kterou jsem už skoro zapomněla, o sobě okamžitě dala vědět. Přetočila jsem se na bok, abych na ní neležela a zároveň odlehčila i popálené, trním potrhané noze. Tady už nebyl voda, ve které bych si to mohla zchladit. Nestěžovala jsem si.
Povalovala jsem se v té trávě, spokojená, že teď už nemusím nikam. Můžu tu zůstat, přímo tady. Den. Dva. Do dalšího úplňku. Členství ve smečce začalo projevovat své výhody, a tak jsem si nerušeně užívala klidu a pro jednou se snažila nepřemýšlet nad... to je jedno.
Smečka v močálech, pokoušela jsem se odvést proud svých myšlenek, zvláštní nápad. A pak už jsem raději nemyslela na nic...

// řeka Mahtae (přes Galtavar)

Kulhala jsem přes louku a teda, zážitek to nebyl zrovna příjemný. Krátký odpočinek u řeky zajistil, že mě nebolel celý vlk, ale na nohu jsem stále nemohla došlápnout tak, jak bych si přála. Úspěšně se mi dařilo ignorovat prázdné břicho a plně jsem si uvědomovala ztrátu svých sil. Unavená jsem možná nebyla, ale vyřízená určitě. Únava a síla nebylo totéž.
Nesnažila jsem se svůj stav moc maskovat. Tvářit se, že dokážu jít normálním tempem nebo snad neposkakovat jen na třech tlapách by mě stálo zbytečně moc energie. Určitě by se mi hodila nějaká zastávka při cestě, ale odmítala jsem sebou fláknout kdekoliv na té pláni. Už jsem se dost ohrožovala u té řeky, teď jsem se mohla došourat alespoň do skrytu lesa. Lesy jsou fajn. Lesy jsou dobrá útočiště.
Nezastavila jsem hned na kraji, snažila jsem se dostat hlouběji do srdce hvozdu. Věděla jsem, že až dorazím na jeho druhou stranu, budu už skoro u cíle. Ale stav tohoto místa mojí kondici nijak nepodporoval. Terén se tu zvažoval a vyvyšoval jak se mu zlíbilo a můj postup to tak ještě zpomalilo.
Říkala jsem něco o pauze? Jo, tak ta se nekonala. Místo toho jsem se přemáhala, abych tenhle kus cesty zdolala v celku. Ještě jeden strom, ještě jeden strom... a najednou stromy došly. Močály byly na dosah.

// Mahar

Ležela jsem na těsném břehu řeky a střídavě si máčela zranění. Spíš nemáčela, než máčela. Vůbec jsem se necítila na tomhle místě dobře. U vody. A ještě takhle zbitá. Kuš, okřikla jsem se v duchu. Nebyla jsem zbitá, jen... dočasně omezená. Ne, ne to vůbec neznělo líp. Hold jsem si musela přiznat, že jsem na tom teď fakt mizerně. Pro mé tulácké já by to byla opravdu nemilá situace. Bez úkrytu, bez jídla bych musela nějak přežívat, než bych byla schopná si něco obstarat. Ale já nejsem tulák, připomněla jsem si, už ne.
Ohlédla jsem se směrem ke vzdáleným kopcům, za kterými jsem předpokládala močály. Kdyby se mi jen podařilo dobelhat se až tam, ale byla to dálka. Takových dálek už jsem si vodkulhala, ušklíbla jsem se. Stejně... pohledem jsem sjela na vlnící se hladinu řeky, jako bych měla kam jinam jít. Kdyby někdo mé myšlenky zaslechl, asi by je považoval za smutné. Nebyly. Tlapu v tlapě se s nimi totiž vynořili i pěkné věci. Vzpomínky. Vzpomínky na doby, kdy jsem měla, kam se vracet. Vzpomínky na domov.
Sentiment mě po chvíli postavil na nohy. Nesmim kvůli nějaký hloupý smečce vyměknout. Zkusila jsem přenést váhu na popálenou nohy. Ne. Takhle by to nešlo. Fajn, budu se belhat. Rezignovaně jsem vydechla a natočila uši. Něco jsem zaslechla. Volání? Ohlédla jsem se za zvukem a na druhé straně řeky zahlédla mávajícího bílého vlka. Neodpověděla jsem, jen zaskočeně sledovala, jak se obrací a peláší pryč. Připadal mi povědomí. Kde jsem ho jenom... aha. To bylo to vlče tehdy z té deštivé pláně. Jen to teda už nebylo tak docela vlče. Tehdy tam taky nebyl sám.
Znovu jsem se zadívala na les, který náležel Borůvkové smečce, tentokrát s myšlenkou na tvrdohlavé, žvatlající vlče. Její duše to určitě nebyla. Co by si taky Smrt počala s vlčetem, že?
Že?
S obtížemi jsem překonávala touhu se do lesa vypravit. Zjistit, co se doopravdy stalo. Zjistit, jestli je přeci jen to vlče v bezpečí. Zjistit všechno. Ale neudělala jsem to. Nestrkej čumák do cizích záležitostí, opakovala jsem si. Nebyla to moje smečka. V tom lese jsem neměla co pohledávat.
Rozhodla jsem se.
A vydala jsem se na dlouhou, pomalou a bolestivou cestu.

// Východní hvozd (přes Galtavar)

// Jedlový pás (přes Galtavar)

Tohle pomalé tempo mě ubíjelo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Mohla jsem být ráda, že jsem vůbec schopná pohybu. Že jsem vůbec měla šanci se odpohybovat pryč z té-
Zatřepala jsem hlavou. Nechtěla jsem na to myslet. Prostě jdi, napomenula jsem se a dál se kulhala podél hranic stromů, protože v tomhle stavu bych si to jen tak neštrádovala prostředkem nějaké planiny. Dlouho jsem si ale hlavu čistou udržet nedokázala, když se přede mnou za řekou začala rýsovat silueta známého lesa. Nevím, kdy přesně jsem zastavila, ale přistihla jsem se, že stojím a pozorně ho pozoruji, přeměřuji. Vypadal... jinak. Ale kdo ví, třeba to bylo jen tou vzdáleností. Třeba jsem Smrt jen špatně pochopila.
Stále mi nedala klidu ta vlčí duše, o které mluvila. Ale pokud jsem vyrozuměla správně a tím lesem skutečně byla Borůvka, byla Kaleo z obliga. Nejspíš. Určitě. Co by tam taky dělala? Mělo by se mi ulevit, tak proč jsem se necítila lépe? Kdo ví, třeba to byl někdo úplně cizí, přeci jsem neznala celou smečku. Ale co když...
Netroufla jsem si na území vstoupit. Místo toho jsem došla k řece a chvíli se v ní pozorovala. Moje podezření se potvrdilo, na krku jsem měla spáleninu, která se tam teď vyjímala jako ozdůbka místo něčeho jiného. Rybám se představil můj znepokojený výraz. Ledová vločka byla pryč. Roztroušená na podlaze zříceniny, připomněla jsem si. Moc jsem se tím netrápila. Chtěla jsem přeci zjistit, kolik toho vydrží.
Po překonání ohromné nevole jsem vstoupila předníma do vody a proud řeky je objal ze všech stran. Hladil spálenou kůži na mé noze, ale že by to bylo nijak příjemné se říct nedalo. Nakonec jsem musela sestoupit ještě trochu níž, abych smočila i ránu na krku a pak honem zase ven.
Jen jsem se znechuceně zatřásla, jakmile jsem byla na souši. Nesnášela jsem vodu, ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych ji ze sebe mohla mocným oklepáním všechnu setřást. Smířeně jsem si lehla na břeh a tesáky rozkousala trní na tlapě, kterou jsem po té sklouzla zpátky do řeky pro další dávku chlazení.

// Stará zřícenina

Kulhavým krokem jsem vyšla ze zříceniny. Nikam jsem nehnala. Nemohla jsem, do přední nohy mi při každém kroku vystřelovala bolest. Určitě jsem byla popálená. Kolem tlapy jsem stále měla omotaný zbytek kořene s ostny, ale nedokázala jsem vnímat, jak se mi při pohybu znovu a znovu zarývají do kůže. Nevnímala jsem vlastně vůbec nic. V hlavě mi nepřestával poskakovat samolibý výraz jedovaté vlčice. V jejích očích se v tu též chvíli dokázalo zračit utrpení desítky vlků, i ukrutná radost, jakou si tím sama vytvářela. Byla na sebe hrdá? Jak někdo mohl být pyšný, že...
"Aumhm..." Špatně jsem došlápla. Bolest mě tentokrát vytrhla z proudu myšlenek. Díky za to. Tiše jsem zaúpěla a konečně se prohlédla. Nevypadalo to dobře, ale mohlo to být stokrát horší. Spálená srst na spodní straně krku, možná i kůže. To jsem vědět nemohla, neviděla jsem si tam. Noha na tom nebyla o moc lépe, ale kůže byla jen silně zarudlá, ne seškvařená, jak jsem se taky chvíli obávala. Přesto bych to neměla nechat jen tak. Zvažovala jsem, jestli s takovou dojdu až do močálů. Zpátky to byl pěkný kus cesty, který tentokrát nemůžu jen tak přeběhnout.
Naposledy jsem věnovala kamenné stavbě pohled. Začaly se ve mě hromadit střípky nenávisti. Nenáviděla jsem to místo. Nenáviděla jsem tu vlčici. A nenáviděla jsem, jak hroznou radost jí ta nenávist jisto jistě činní. Zaskřípala jsem tesáky a jala se k odchodu. Tady už stejně nic nezmůžu.

// řeka Mahtae (sever) přes Galtavar

OBJEDNÁVKA

ID-M01/neviditelnost -> 20 křišťálů, 200 oblázků
ID-M01/halucinace -> 20 křišťálů, 200 oblázků

ID-M02/oheň/2* -> 40 drahokamů
ID-M02/halucinace/2* -> 40 drahokamů

Celkem: 40 křišťálů, 400 oblázků, 80 drahokamů

UPLATŇUJI SLEVU 30%, tj.:

CELKEM: 28 křišťálů, 280 oblázků, 56 drahokamů (56 ametystů)

// Jedlový pás

Odhodlaně jsem si to nakráčela přímo do centra zříceniny. Nerozhlížela jsem se víc, než bylo zapotřebí. Čím víc bych tohle místo zkoumala, tím víc bych se vystavovala riziku. Strachu. Nechtěla jsem, aby ze měl byl cítit strach. Takovou radost jsem rozhodně dopřát Smrti neplánovala. A tak jsem se musela pokusit ignorovat potemnělost a hrozivý vzhled tohoto místa, jak jen to šlo.
Moc dlouho to nešlo. Jak jsem došla někam, kde to vypadalo jako velká jeskynní místnost, musela jsem se porozhlédnout. Měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale když jsem se ohlédla, byla jsem stále sama. Společnost mi dělalo jen mihotající světlo zeleného ohně, na který jsem se znechuceně zašklebila. Patřil jí.
"Hej!" zahulákala jsem do potemnělého prázdna, "je tu někdo?!" Pohledem jsem těkala kolem sebe a pomalu se otáčela všemi směry. Ne moc rychle, jen tak akorát, abych nevypadala... vyděšeně. To jsem nebyla. Vyděšená, myslím. Zatím jsem to zvládala. Zatím ano. Zatím...
"Vchod byl tak nějak vytelený dokořán, tak jsem se pozvala dál." Mluvila jsem jasně a mezi řečí dělala prostoje. To abych slyšela blížící se kroky. Smrt měla kroky, ne? "Mmm..." Sakra. Začaly se dostavovat pochybnosti. Odkašlala jsem si. "Teda... vím, že tu si!" Napřímila jsem, takový postoj mi alespoň dodával sebevědomí. Čas kvapil, nechtěla jsem tu kejsnout ani o chvilku déle, než bylo nutné. Smrt tu byla. Věděla jsem to. A ona věděla o mně. Na co čeká? "Mám na tebe pár votázek, tak ukážeš se? Nebo se snad bojíš? Jakože by ó veliká Smrt, postrach všech a všeho, měla nahnáno? Víš, bych se ani nedivila. Schovávat se v hromadě kamení a za hradbou plamenů, to by ti šlo, ale z blízka? Seš vobyčejnej sra-" Z pod mé tlapy ze země vyšlehl zelený plamen. Škubla jsem sebou jen tak tak stranou, sežehlo mi to nějaké chlupy a z celé nohy se mi čoudilo. Na horší zranění to nevypadalo. To jsem však neměla čas zjišťovat, protože jsem musela uhnout padajícím kamenům ze stropu. A kam jsem došlápla, vyšlehl nový oheň. Tančila jsem a uskakovala jednomu, pak druhému. Prudce jsem se otočila a- přísahám, že v tu chvíli jsem spolkla vlastní jazyk.
"Dávej si pozor na tlamu, holčičko, aby ses o ty svoje slovíčka nespálila," sykla jedovatě. Stála přímo přede mnou. Čumákem se mě skoro dotýkala. Smrt. Kdy se dostala tak blízko? Moje neohroženost vyletěla stropem. Hlas se mi zadřel v krku a v hrudi mi divoce bušilo. Nedokázala jsem to ovládat. Stála jsem jako zkamenělá a zírala do hněvem rozpálených smaragdových očí. Užívala si to. Ten strach. Tu paniku. Nesnášela jsem ji.
Noha mě pálila. Možná to přeci jen nebyly jen chlupy.
Popadla jsem druhý dech a udělala nemyslitelné. Teď už vím, jaká pitomost to byla.
Ze země pod Smrtí vyrazila ledová kra, než se však stihla vlčice jenom dotknout, Smrt zmizela. Musela jsem v tu chvíli mrknout, nebo tak něco. Po zřícenině se rozlil šílený, skřípavý smích. Byl všude. Ozýval se ze všech stran a zabodával se mi do uší jako jehly. Nepříjemný, nesnesitelný řehot, který Smrt vydávala, nebral konce. "V mém vlastní - HA HAAA HA HAA - vlastním sídle na mě - HA HA HAA -" Smrt se tím očividně bavila. Mě to vtipné nepřišlo. Byla jsem tak vyděšená, že už jsem se ani třást nedokázala.
A pak všechno utichlo.
"No jak myslíš."
"Co-" nemusela jsem se ptát. Zem se pode mnou začala propadat. Balancovala jsem na zbylé podlaze a snažila se doskákat k východu, uhýbajíc dalšímu kamení a ohnivým gejzírům. Kousek ode mě proletěl blesk. COŽE?! Zakopla jsem. Kde se tu sakra vzal ten kořen? Než jsem vstala, začal se mi obmotávat kolem tlapy. Vyrazily z něj ostny a zaryli se mi pod kůži. Vyjekla jsem bolestí i překvapením a škubla nohou tak silně, až jsem kořen utrhla. K východu už zbýval jenom kousek, když se zem znovu pohnula, zavlnila se a odmrštila mě přímo na protější zeď. Ledová vločka se roztříštila. S tupým BUCH jsem dopadla na zem a zůstala ležel.
Konečně se mi podařilo otevřít oči. Vlk by čekal, že po takovém představení bude zřícenina v troskách. Ona ale vypadala stejně, jako když jsem do ní prvně vstoupila. Bolestivě jsem zasýpala, když jsem se pokusila zatnout svaly a třeba se jen otočit, a tak jsem raději zůstala nehnutě na místě. Přede mnou se objevily úhlově černé tlapy. Zavřela jsem oči a čumák slabě natočila stranou. Tak dělej, pobídla jsem vlčici v duchu, připravená na nejhorší.
"Pche," vyprskla posměšně, "kdybych tě chtěla zabít, tak už z tebe není nic. Takový pískle jako ty mi nesahá ani po drápy." Asi jí takhle snadná oběť nebyla dost dobrá. Paráda, už ani jako mrtvola nestojím za nic. "Takže se zvedej a padej odsaď, než si to rozmyslim," vyprskla už o něco podrážděněji. Vzhlédla jsem k ní a s vypětím všech sil se začala sbírat na nohy. Nešikovným krokem jsem prošla kolem ní a pomalinku mířila k východu. Zase. Bolest mi ale asi zastiňovala smysly. Měla bych se bát, klidit se se staženým ocasem. Místo toho jsem při odchodu míjela nějaký lesklý kámen a v afektu ho nakopla jejím směrem.
"Seš blbá?! S tímhle se nehází!" vyštěkla na mě a mě šokovalo, s jakou opatrností ho chytila. Možná byl způsob, jak s touhle vochechulí ještě vyjednávat.
"Jo, um, s tímhle? Však je to jen nějakej lesklej šutr, ne? Heh." Snažila jsem se co nejvíc zamaskovat třes v hlase. Smrt mě probodla pohledem. Tušila, že mám něco za lubem. "Takovejch jsem viděla spoustu cestou sem. Mohla bych ti říct, kde je najdeš." Měla jsem její pozornost. To jsem poznala hlavně díky tomu, že se na mě pro jednou neřítil strop. Mlčela. Nechala mě mluvit dál. Čekala, jaký je v tom háček. Vždycky v tom byl nějaký háček. Nervózně jsem vydechla. Nevěděla jsem, jak moudré je si něco nárokovat na oplátku. "A ty bys mi zase mohla pomoc s magií. Slyšela jsem, že si v tom dobrá."
Smrt vyprskla smíchy. Zase. "WHA-HA-HA, do úkrytu mi vleze bez pozvání, zaútočí na mě a ještě po mně něco chce!" Když se to vezme kol a kolem, mohla jsem si něco klidně účtovat za tohle představení, protože ona s v tom zjevně vyžívala. "Máš kliku, že jsem si nedávno už jednu dušičku obstarala," řehtala se jako smyslů zbavená, "jinak bych místo toho lesa klidně mohla podpálit a vzít si tebe." Kompliment? Doufala jsem, že ne. "Podívej, já toho opravdu moc nechci. Kdybys mě jen mohla naučit, jak pořádně- počkat. Les? Podpálila? Jaká dušička?" "Ta vlčice byl jen začátek, na všechny se dostane," ušklíbla se spokojeně. Vlčice? "Jaká vlčice?!" vyhrkla jsem vyděšeně. Kal... "MLČ. Po tom ti nic není," vyštěkla Smrt. Začínala mít toho tlachání dost. "Vyklop, kde jsou moje drahokamy." Zaťala jsem zuby. Bála jsem se, ale už ne o sebe. Kdo byla ta vlčice? Jaký les podpálila? Smrt mě propalovala očima. Byla netrpělivá. Neměla bych ji nechat dlouho čekat. A tak jsem jí to řekla.
Tvářila se pro jednou spokojeně.
"Ohledně té magie," zkusila jsem to opatrně ještě jednou. "Rozmyslím si to," odsekla, spíš aby ode mě už měla pokoj. Moc jsem na její férovost nesázela a tak jsem se smířila s tím, že můj život výměnou za pár šutrů je taky dobrý deal. Už jsem se měla k odchodu, když jsem se ještě naposled otočila. Ta otázka mi prostě nedala. Možná bylo dobré to nevědět, ale nevědomost nebyla moje parketa. Nebyla jsem zvyklá nevědět. "Ještě jak si říkala, to s vlčicí... a lesem... tak kde-" můj pohled se střetl s jejím. Smrti se při tom šklebení až odhalovaly tesáky. A já najednou věděla. Věděla jsem, kde se to stalo.

// Jedlový pás

// VVJ (přes Galtavar)

Netušila jsem, jak jsem se tu vzala. Kdybyste můj život závisel na jediné, jakékoliv vzpomínce na cestu tímhle lesem, prohrála bych ho. Nesešlo na tom. Důležité bylo, že jsem to našla tak snadno, jako bych nikdy nemohla zabloudit.
Stála jsem teď před ní. Tou hromadou naskládaného kamení. Heh, stála. Říkala jsem, že si vzpomenu, jak se to dělá, až bude ta správná chvíle. Tohle byla ona.
Je tam uvnitř. Krajinu špikovalo mrtvolné ticho. Zřícenina nevypadala, že by ji někdo obýval, přesto jsem měla pocit, že se mi jen z toho pohledu na ni přetočí žaludek. Váhala jsem? Ví o mě? Čeká na mě? Určitě.
Svou mysl jsem teď upnula na kymácející se vločku na krku. Můj symbol moci. Nejsem zcela bezbranná. Na to, jestli jsem dost silná, abych se vyrovnala samotné Smrti, jsem se už neptala. Bylo načase si vyříkat pár věcí.
Vstoupila jsem.

// Zřícenina

// Východní hvozd (přes V. Galtavar)

Bude?
Má temná silueta klouzala tmou přes otevřenou pláň. Měsíc se stále houpal na obloze. Já se pohupovala při chůzi. Houpavými kroky jsem pokračovala, nesměla jsem se zastavit. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec vím, jak na to. Kdybych teď měla stát, zvládla bych to? Jak přimět nohy, aby se přestaly hýbat? Znělo to jako pohádka, záhada, kterou jako bych ještě nebyla sto vyluštit. Jenže jsem ani nechtěla. Až bude správný čas, jistě si vzpomenu, jak se to dělá.
Přede mnou se začala s blízkostí rozkládat větší a větší vodní plocha. I na tu jsem si vzpomínala. Teď jsem ale nedovolila žádným dalším špatným vzpomínkám, aby mě ovládly. Bez vlastního vědomí jsem se jen zhluboka nadechla a štrádovala si to dál stejným tempem. Možná jsem se mohla alespoň napít. Jak dlouho jsem nepila? Ani u Života jsem si z potůčku nelokla. Měla jsem. Neudělala jsem to. V dálce se začaly rýsovat vrcholky povědomých hor. Zdálo se mi to, nebo mě začínaly pálit tlapy?

// Jedlový pás (přes Z. Galtavar)

// Mahar (přes palouk)

Byla jsem ráda, že jsem se opět ocitla v místech, kde jsem to alespoň trochu poznávala. Připadala jsem si hned jistější, sebevědomější. Ani jsem si neuvědomila, že jsem po opuštění močálů nezařadila zpět do rychlého tempa - tedy běhu. Svižně jsem se pohybovala pořád. Nebylo to kvůli všudypřítomným stromům a překážkám. Ha! Nenechte se vysmát, to bych zvládla přeběhnout se zavřenýma očima. Ne. Jenom jsem... nechtěla běžet.
Proplétala jsem se nocí a mysl měla stále upřenou k cíli, k tomu jedinému, na co jsem se teď musela soustředit a zároveň se snažila od toho rozptýlit. No, snažila. Spíš to byla ten kousek rozumu, tam někde hodně vzadu v hlavě, který mě nahlodával a pokoušel se mě varovat. Marně. Všechno bylo marné. Jak jsem si jednou vzala něco do hlavy, bylo těžké se toho vzdát. A tohle bude stát za to. Byla jsem o tom přesvědčená. Smrt. Smrt bude litovat. Bude? Bude.

// VVJ (přes Galtavar)

// Ježčí mýtina

Otevřenou pláň jsem zdolala jako nic a hbitě jsem vklouzla do lesa. Močálů. Však víte, co myslím.
Na území smečky jsem zpomalila, ale nezastavila. Jen jsem procházela opatrněji. Ještě jsem to tu neznala na tolik, abych si troufla tu zběsile manévrovat. Teď by se mi nehodilo tady někde zkejsnout v hromadě bahna. Koukala jsem pod nohy, ale i kolem. Všimla jsem si místního ticha, jehož jediným narušitelem bylo čvachtání rozmáčené země pod mou vahou. Zajímalo by mě, jestli je ten vlk už pryč, vzpomněla jsem si letmo na hnědého vlka, kterého jsem nechala se Skylieth, aby si vyříkali nějaké zjevně nepříjemné záležitosti. Co že to říkal o tomhle lese? Nějak jsem z hlavy nemohla dostat jeho barvitý výklad místních překvapení. Kdybychom se nesetkali za tak nepříjemné situace, vyptávala bych se ho. Možná pořád můžu, pokud ho Skylieth nesežrala. To byl ale plán na neurčito. Teď už jsem se zase blížila k hranicím na severní části. Moc dlouho jsem se nezdržela. Já se vrátím, snažila jsem se přesvědčit, ale tohle je důležitější.

// Východní hvozd (přes Vřesový palouk)

// Vrchol (přes Narrské kopce)

Řítila jsem se z kopců takovou rychlostí, že bych se ani nedivila, kdybych se kutálela. Ale já neběžela, jen se rychlou ráznou chůzí vzdalovala od toho manipulativního rádoby dobráčka a kupředu přímo za svým cílem. Dlouho jsem někam nešla tak zapálená, tak jistá si o svou cestou. Naposledy... ano, vlastně to byla dost podobná situace. Ale tenkrát, tenkrát jsem místo u Smrti skončila kdo ví kde v horách. Tentokrát se to nestane. Přesnější informace snad už mi nikdo dát nemohl. Jasný směr - sever. Jasné místo - úpatí Sněžných hor. Co hledám? Hromadu kamení. Jo, to k ní vlastně dost sedí, pomyslela jsem si podrážděně a snažila se moc nemyslet na to, co se chystám udělat. Kdybych nad tím přemýšlela, mohla bych se ještě zastavit. Mohla bych odradit samu sebe. To jsem nechtěla. Nejsem žádnej srab, připomněla jsem si namísto toho a jak jsem pod tlapkami zase ucítila měkkou trávu a rovnou zem, chůze se změnila v běh.
Cítila jsem, jak mi tělem proudí energie. Běh. Ano, běh byl dobrý. Prostě to uběhnu. Ještě chvíli takhle vydržet a na nějaké couvání nebude ani pomyšlení. Ještě chvíli a ústup už nebude možnost. Cesta zpět přestane existovat. Jen počkej. Jdu za tebou, pronesla jsem v duchu, jako bych k ní mluvila doopravdy. Měla jsem pocit, že mě i tak mohla slyšet. Určitě už o mě ví.

// Mahar

OBJEDNÁVKA

SMĚNÁRNA
34 mušlí -> 17 kopretin

VLASTNOSTI
ID - VO1/síla/1* -> 5 drahokamů/květin
ID - VO1/rychlost/4* -> 20 drahokamů/květin
ID - VO1/vytrvalost/2* -> 10 drahokamů/květin
ID - VO1/obratnost/3* -> 15 drahokamů/květin
ID - VO1/taktika lovu/5* -> 25 drahokamů/květin

ID - VO2/rychlost/4* -> 200 drahokamů/květin
ID - VO2/vytrvalost/3* -> 150 drahokamů/květin
ID - VO2/obratnost/4* -> 200 drahokamů/květin
ID - VO2/taktika lovu/3* -> 150 drahokamů/květin

Celkem: 34 mušlí, 775 drahokamů/květin

UPLATŇUJI SLEVU 30% tj.:

CELKEM: 24 mušlí, 543 drahokamů/květin (30 pomněnek, 35 kopretin, 36 vlčích máků, 81 opálů, 350 safírů, 11 ametystů)
(po slevě vyšly obě částky s 0,5 - zaokrouhleno nahoru)

// Narrské kopce

Stoupala jsem do kopců a krajina kolem mě se pozvolna měnila. A teď nemám na mysli to, že na můj vkus fakt rychle padla noc. Poslední trsy trávy jsem nechala daleko za sebou a cestovala už jen po tvrdém, písčitém povrchu. Působilo to tu vcelku opuštěným dojmem a přeci jsem jako zázrakem narazila na to jediné, co tu nebylo rozprášené.
Voda.
Malý potůček se líně plížil pustinou. Neměl důvod spěchat, jako by mu tady něco mohlo utéct. Přes překvapivé sucho v tlamě mou pozornost ale mnohem víc upoutala cestička, která se podél potůčku táhla. Neuvědomila jsem si, že se mračím. Vyšlapaná cesta? Tady? Kdo by se sem nahoru tak často šplhal, aby tady vyšlapal cestu? Rozhodla jsem se ji následovat. Zjistit, co je na jejím konci tak skvělého, že to k sobě má osobní cestičku.
Wow. I když jsem byla sama, nahlas bych nad takovou věcí nežasla. To by bylo prostě hloupý. Přesto jsem si neodpustila alespoň v tichosti krátce obdivovat jakýsi přechod, most, který se přede mnou teď klenul ve vší své majestátnosti. Dobře, uznávám, bylo to hustý. Ale pořád ne dost hustý, aby to sem někoho nutilo chodit tak často.
A pak jsem to uviděla.
Tedy vlastně ho. Bílého vlka. Jeho tichou siluetu vykreslenou na horizontu. Přibližoval se a já si všimla, že v tlamě nese... kytky?
"Poslední dobou si ke mně svojí cestu nachází více a více vlků. Nemůžu si stěžovat, společnost je cenný dar. Skoro, jako bych byl už součástí nějaké smečky," pousmál se. Jeho hlas byl vyrovnaný, milý a přívětivý. Choval se uvolněně a mluvil se mnou, jako bychom byli staří známý. Jenže to jsme rozhodně nebyli. Neměla jsem tušení, kdo je tenhle cápek zač a v jakékoliv jiné situaci bych už zuřila. Teď jsem se ale neznámo proč zmohla jen na nedůvěřivé propalování pohledem. Něco na tom vlkovi bylo. Něco divného, co jakoby mi nedovolovalo na něj třeba jen zavrčet. Něco, co se mě snažilo přesvědčit, že tenhle vlk není cizinec. Ani známý. Je to přítel.
"Já tě znám..." začalo mi to pomalu docházet a můj výraz zjemnil. "Překvapilo by mě, kdybys neznala," odpověděl znovu tím lehkým, vyrovnaným hlasem, "i když se nezdá, že bych byl zrovna tím, po čem si pátrala." Měl pravdu. Nehledala jsem jeho. Alespoň ne teď. Ale když už jsem ho našla, Vlčí matko, to je znamení!
"To máš fuk co jsem hledala, tohle je stokrát lepší!" vyhrkla jsem nadšeně. "Tolik sem vo tobě slyšela. Jakože fakt hodně, víš? Hrozně jsem chtěla se s tebou potkat. Abys mi pomohl, víš? Můžeš mi pomoct, ne? To je jakože tvoje věc, ne? Nechci to zadara, jo, s tím počítám. Jsem fakt dobrej lovec, můžu pro nás oba třeba lovit. Zůstanu tady s tebou a ty mě můžeš naučit všechno, co znáš, magie a tak! A bez vobav, já už jsem kdysi v horách s jedním postarším magickým páprdou žila, takže mám zkušenosti." Života jsem svou náhlou proměnou viditelně zmátla. I když si stále zachovával přátelský kukuč, byl zaskočený. Já si tímhle vším sama taky nebyla zrovna jistá, ale to mi nemohlo v mém nadšení zabránit. Všechno najednou jako zázrakem dávat smysl. Dokonalý plán.
"Budu tě muset zklamat," ozval se vlk, když se konečně vzpamatoval, "ale s magií ti nemohu pomoci. Je pravdou, že mohu darovat magický potenciál, avšak jeho rozvinutí už není v mé-"
"Cos to říkal? Sorry, to břicho hrozně rozptyluje," přerušila jsem ho, stále ještě zírajíc na jeho modrou srst. Život si odkašlal. Dramatické odkašlání. Tady končila legrace. "Říkal jsem, že magie není v mé kompetenci. Na té musíš zapracovat sama. Nebo..." odmlčel se. "Nebo?" pobídla jsem ho. Vlk se netvářil, že by se mnou tuhle informaci chtěl sdílet. "Smrt," dokončila jsem uvědomělým hlasem za něj. Dneska mi všechno docházelo nějak pomaleji.
Vlk přikývl. "Měl bych tě ale varovat, s mojí sestrou není radno si zahrávat." "Kvůli tvý debilní sestře jsme málem všichni chcípli při blbym lovu daňků," vyštěkla jsem na něj, jako by to byla jeho chyba. Mlčel, jako by ji přijímal za svou. Při té vzpomínce se ve mně skutečně začínala vařit krev. Ta bezmoc. Strach. Bezmoc. Radost ze setkání se Životem byla ta tam.
"Fajn," odfrkla jsem. Život vzhlédl s nadějí v očích. "Jistě je tu něco jiného, s čím bych ti-" Radoval se předčasně. "Ne. Když mi nepomůžeš ty, budu hold muset zajít za Smrtí. Máme si dost vo čem povídat," procedila jsem nasupeně mezi zuby. "Ale hodily by se mi informace. Ty víš, kde jí najdu." Neřekla jsem to jako otázku. Oči jsem přímo upírala na bílého vlka. Přemýšlel. Váhal. Nechtěl mi tuhle informaci poskytnout o nic víc, než tu předchozí. Ale co, když to nedostanu z něj, zjistím si to jinde. Věděl to. "Na severu, v lese na úpatí hor věčného sněhu ve Staré zřícenině."
"Zřícenině?"
"Taková moc hezky poskládaná hromada kamení."
Přikývla jsem. "Dík." Cítila jsem, jak to pro něj nebylo snadné. Byla jsem mu vděčná, ačkoli jsem to nedokázala dát dost najevo. Nastala chvíle nepříjemného ticha. I když nebylo zase tolik nepříjemné. Chtěla jsem odejít, vyběhnout odsud hned, jak jsem znala, co jsem potřebovala. Nemohla jsem ale přimět své nohy k pohybu. Nemohla jsem se donutit k odchodu.
"Nemůžeš mě tu držet věčně," hlesla jsem stoicky. Věděla jsem, že ať mě od mého odchodu zdržuje cokoliv, může za to on.
"Já vím," odpověděl smířeně.
Po další chvíli ticha jsem začala vyhrávat svůj vnitřní souboj vůle a rozešla se pryč. "Kayo," - myslel si snad, že když řekne moje jméno, jeho slova budou mít nějakou váhu? - "tohle není dobrý nápad."
"Nestojim vo tvoje rady. Schovej si je pro někoho, koho to bude zajímat," utrousila jsem nezaujatě. Pro někoho chytřejšího, mohla jsem dodat. Věděla jsem, jak hloupý nápad to byl. To mě však nemohlo zastavit.
Byl čas na rande se Smrtí.

// Ježčí mýtina (přes Narrské kopce)

// Tmavé smrčiny

Měla jsem tak na půl kliku. Tedy kliku ne, to bylo všechno plánované. Dostala jsem se z lesa, ale na řeku jsem už tak docela dle plánu nenarazila. Příliš mě to netížilo, cestu zpět si určitě dovedu najít i tak. Nemohla jsem se dostat tak daleko, ubezpečovala jsem se za chůze.
Terén se začal svažovat a mně trvalo jen okamžik, než jsem se rozhodla vystoupat výš. Z kopců bude určitě lepší rozhled. Zjistím, kde jsem, zjistím, kde je smečka a třeba budu mít i lepší rozhled na zbytek okolní krajiny a všechno, co se kolem skrývá. Kopce byly fajn. Z kopců měl vlk nadhled.
Opomněla jsem, že aby mohl mít vlk z kopců nadhled, musel na ně nejdřív vylézt. Najednou jsem za svůj neplánovaný dopolední šlofíček byla docela vděčná. Určitě bych nepohrdla ani neplánovanou odpolední svačinkou, ale tady se to potencionální kořistí zrovna nehemžilo. Však ani trávě se tu nechtělo pořádně růst. Zaváhala jsem, jestli má tahle námaha smysl, ale už jsem byla alespoň v polovině. Teď jsem se nemohla jen tak otočit, ne. Vylezu tam a alespoň se rozhlédnu, když jsem se vyškrábala tak daleko.

// Vrchol