Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Omlouvám se za sloh, neumím se vyjadřovat stručně.
Děkuji za oficiální vyjádření AT.

Obnovení vlků - přesto, že se mě to dost týká, mě tohle osobně zrovna moc nepálí, ale já taky tu hru pojímám úplně jinak než ostatní, jsem ochotná si to přiznat a pochopit jejich přístup. Oceňuji, že se z "nic nedostaneš" přešlo k "alespoň něco", ale chápu, proč je to stále pro jiné málo. Představte si, že hrajete hru, jste jako fakt dobří, ale pak na tu hru nemáte čas nebo cokoliv a ona vám smaže všechna uložená data. Vy se k ní po nějaké době zase dostanete a máte fakt chuť hrát, ale zjistíte, že všechno, co už jste odehráli, veškerý progress je fuč. Budete hrát tu hru znova od začátku nebo se na to vykašlete? Tak vy možná ne, ale většina lidí je skupina B. A mě to přijde jako hrozná škoda připravit se o tyhle staronové hráče kvůli "ztrátě dat". V té lepší variantě neodejdou úplně, ale založí si char nový. Ale víte, jak by bylo super, kdyby se vraceli vlci mazáci? Jaký boom by to bylo pro jeho známé, že se vrátil a můžou s ním zase hrát, není navždy zatracen mimo Gall, protože jeho progress z dřívějška není brán v potaz? Jasný, ne všechno je dohledatelné a chápu, že se za tím skrývá jistý motivační prvek hrát, nahrabat si to všechno zpátky, a dřív to třeba fungovalo. Když to teď ale má spíš opačný účinek, tak to moc k užitku není a k čemu je pravidlo, které nepřispívá k blahu samotné hry?
(+ vyjádření od Styx, protože to napsala moc pěkně a souhlasím s tím)

Kreslíři - a ta paleta barev by být mohla, prosím? Fakt by se to šiklo. :-D

Smečky v páru - DĚKUJI.

Více vlků v jedné smečce - rozumím argumentaci a chápu, kolik problémů se pojí s tím, co se chystám říct dál, ale tím pádem by bylo na zvážení více smeček. Mít možnosti u pěti vlků jen pěti smeček je nic moc a jen protože nějaké smečky jsou prázdné a žádné jiné nejsou, neznamená, že ty prázdné se zaplní. Vlci radši zůstanou tulákem, než jít do smečky, která jim z jakýkoliv důvodů nevyhovuje. (A jít tam jen za výhodou - mít vlčata nebo tak - budou tam jen po dobu nezbytně nutnou pro to a pak zase vypadnou. To smečce stejně neprospěje.) Otázka množství vhodných kandidátů na vůdce smeček je zase něco jiného.

Změna smečky s vlčetem - to zní fér.

Vlče jako tulák - Beru, mě to dává smysl, ale zase se vrátím k tomu, co už jsem nakousla výš: Vlci se přidají do smečky jen za vidinou vlčat, až si odkroutí svoje, tak z ní zase vypadnou, jejich prťata nejspíš taky a smečce to tak ve finále moc neprospěje...

Odměňování vlků - Věřím, že už tak jsou alfy pečlivě vybírané a tuhle nově nabytou pravomoc zvládnou ukočírovat. xD Chápu to správně, že odměňovat mohou jen vlky s funkcí? A co odměňování členů smečky jako takové zejména s ohledem na ty, kteří už na funkci/vyšší pozici ve smečce nedosáhnou, protože je všechno třeba obsazené? Aby byla jejich aktivita pro smečku stále hmotně odměnitelná...

Morfeus a tresty - tresty. TRESTY. Pojďme se bavit o slovíčkaření, protože tohle slovo dělá hrozně moc a to prostě nechcete. Svůj názor k počasí jsem už vyjádřila, s výsledkem souhlasím, ale prosím, vážně prosím, nevydávejte to v pravidlech pod tímhle názvem, protože jinak je naprosto jasné, že tahle změna se s pozitivním přijetím tuplem nesetká. Není to trest, protože jinak dáváte hráčům povinnost počasí sledovat a to by povinnost být neměla. Pořád je to jen prostředek pro obohacení hry. I reakce na ignor počasí a vmetení přirozeného následku vlkovi do tváře by měl být jen prostředek pro hru. S efektem překvapení. :P

Koutek z pavích per - Asi jsem tenhle návrh pochopila jinak. Účel předělání koutku nebyl takový, aby z něj byly nové žádosti a dotazy. Žádost a dotazy jsou povětšinou směřovány na AT - "proč mám cizí vzhled", "posunout Aničku na gammu", "jak se přechází z území na území" - kdežto vidina nového koutku spočívala v něčem, jako diskuzní fórum, kam by lidi mohly házet svoje nápady a přehledně o nich s ostatními diskutovat - např. Sionnovo Limbo. Představa v praxi: Sionna napadne Limbo pro mrtvé hráče -> je to dost hustý nápad a tak ho chce konstruktivně prodiskutovat a vytvoří pro něj samostatné téma v koutku, popíše svůj nápad -> ostatní mohou v daném tématu diskutovat, vyjadřovat svoje postoje k té dané věci, další návrhy... Výhody? Všechno je na jednom místě, přehledné a k tématu, diskuze se neztrácí mezi dalšími zprávami. Přístup k tomu má každý, včetně AT, který tak může sledovat vývoj nápadu, také se samozřejmě zapojovat do diskuze atd... Transparentnost? Když se po nás chce, abychom věci řešili tady a ne na discordu (s čímž souhlasím, tam všechno zapadne raz dva), dejte nám k tomu prosím vhodné místo, kniha dotazů a žádostí to není. Vzhledem k tomu, že se koutek stejně už nějakou dobu nepoužívá, čemu by místo něj takový Nápadovníček uškodil?

____________________________________________________

Neumím psát moc hezké závěry. Prakticky se ztotožňuji s tím, co napsala Styx. Ráda bych se o návrzích a změnách normálně bavila, znala i vaše pro a proti...

Vlče se na mě z ničeho nic pověsilo a opakovalo dokola něco o šišce. Lovu šišky? No prostě to byly nesmysly. Odstrčila jsem vlče stranou. "Ne. Šišky lovit nebudeme," oznámila jsem mu nesmlouvavě. Co by z nich asi tak měl ten prcek.
Dál se mrňous vybavoval s cizinkou. Jak že to - jo Sunstorm. Ne, že by mě to zajímalo. Ne, že bych plánovala si to jméno zapamatovat. Dokud to bylo v mezích zbytečných otázek, nezáleželo mi na tom. Alespoň chvilku vykecával do hlavy díru někomu jinému. Pak ale z vlčice vylezlo, že by ráda do smečky a tady špunt se jí rozhodl hned naverbovat. Paráda. Už jsem zpozorněla.
"Kaya," opravila jsem vlče a to jméno jsem stále spíš mířila k němu, než že bych se představovala bílé vlčici. Tentokrát jsem poznala, že mluví přímo o mě. Pak jsem ale svou pozornost k cizince přeci jen odvrátila. "Takže ty chceš do smečky, jo?" Velice neskrývaně jsem si ji přeměřila pohledem a vědoucně se ušklíbla. "A to tam chceš nakráčet... takhle?" Pokynula jsem celé její postavě. Neměla by zapomínat, že byla stále raněná a krev na tom dříve bělostném kožichu se pěkně vyjímala. Byla dost nepřehlédnutelná. To ta rána na boku také. A kulhání... Kdo by přijal do smečky takhle zřízeného vlka? "By ses měla dát nejdřív trochu dohromady," upozornila jsem ji, i když jsem nemusela. Mohla jsem jí hned dovést za Skylieth a bavit se tím, jak se snaží uzmout si místo ve smečce v tomhle stavu. "Takhle vypadáš jako neschopná vyžírka, než že bys byla smečce co k čemu. Alespoň ze sebe smej tu krev. Tam někde by měla být řeka." Nejdřív jsem chtěla naznačit směr, a ať se vlčice už stará. Pak jsem ale mrkla očkem po Raysterovi. Možná by cesta k řece přinesla další, lepší příležitost k lovu. Oba bychom potřebovali víc, než jedno myší mládě. "Ukážu ti cestu," otočila jsem se k odchodu a když už mi nebylo vidět do tváře, protočila jsem rezignovaně oči v sloup, "a pak tě zavedu do smečky." Nadšení mi z hlasu zrovna nesršelo. "Pískle," houkla jsem na vlče, aby nezůstalo pozadu a vyrazila. Co já vím, třeba nás nakonec cizinka následovat nebude, ale moc velké šance jsem tomu nedávala.

// Midiam (přes Kaskády)

Sice jsem strávila hodnou chvilku vysvětlováním, že ostatní vlci se neloví, ale teď jsem měla vážné nutkání udělat výjimku. A byl by to snadný lov, dle letmého zhodnocení vzhledu vlčice, která si to k nám nakvartýrovala, jako by se nechumelilo a zvesela se pustila do řeči. Takže není mrtvá. Narovnala jsem se, teď už byly nějaké snahy o tiché plížení zbytečné. Vlčice nám oznámila, že nory jsou prázdné a já ji za to na oplátku probodla pohledem s doprovodem tichého vrčení. Možná měla pravdu, to jsem já vědět nemohla a bylo mi to putna. Nikdo - ani vlk, ani vlčice - mi nebude kecat do lovu. Nikdo.
Chtěla jsem od ní vlče držet dál, ale Rayster si dělal co chtěl. Vyslepičil jí všechno, co mohl a pak odběhl k té sledované noře. Alespoň ne k vlčici. "Jo, sme ze smečky. Smečky CO-JE-TI-PO-TOM," pronesla jsem stroze. Byla jsem odměřená. Pokud jsem vrčela, bylo to tím, jak otrávená jsem z téhle situace začínala být, nikoli pokus o zastrašení toho zbitého stvoření přede mnou. To by bylo k ničemu. Vlčice byla jistě alespoň na tolik inteligentní, že ve svém ubohém stavu nebude zkoušet žádné pitomosti. A i kdyby, neměla by šanci.
Vlče se vrátilo, překvapivě i s úlovkem, pokud se tomu tak dalo přezdívat. Přesto jsem na ten výjev uznale pokývla. Nečekala jsem, že by byl schopný opravdu chytit něco jiného, než světlušku. "No super, takže jídlo máš. Můžem se vrátit," rozhodla jsem se. V močálech vlče předám někomu... komukoliv a půjdu na pořádný lov sama. Takhle se totiž nedalo pracovat.
Najednou se z močálů vyřítil další vlk. A to tohle místo vypadalo fakt poklidně. Mrmlal něco o vlčatech, močálech, strašení... žádné novinky. Asi nás chtěl varovat, abychom do močálů nelezli, ale pak se tam sám vrátil. Zvláštní, ale alespoň jsem se nemusela ptát. Byl stejně pomatený, jako Rayster. Ten byl určitě ze smečky. Nedivim se, že mě Skylieth přijala tak snadno, jestli má ve smečce samý takový. Zděsila jsem se. Nepřidala jsem se do smečky, abych tam dělala všem chůvu.
"A co ty ještě chceš?" houkla jsem na vlčici. Odejít jen tak beze slova by určitě nefungovalo. Obávala jsem se, že by nás sledovala jako stín a o to jsem nestála. Pojďme to vyřešit tady a teď.

"Ne. Ne kámoš. Nebezpečný." Jasně, rázně, heslovitě jsem to vlčeti vyložila. Nemůže si prostě kámoše dělat ze všech a všeho. Ať se klidně kamarádíčkuje se stromy, co mi je po tom. Ale ostatní vlci představovali nebezpečí, dokud nebylo prokázáno jinak. Tečka. Jemu to ale bylo jedno. Šel k té cizince. Zavrčela jsem a už po něm skoro skočila, že ho odtáhnu násilím, když se zastavil a přišel zpátky. Vida, tak přece trochu poslouchá? Po dalším stručném vysvětlení, že ostatní vlci se nejedí - nejdřív to byl kámoš a teď ho chtěl jíst, co se tomu vlčeti- ne, já to vlastně ani nechci vědět - jsem se rozhodla zkusit štěstí s lovem o kousek dál.
Vlče se mi najednou zabořilo do srsti a přesto, že jsem na blízkost nikoho a ničeho nevyhledávala a nebyla na ni zvyklá, něco ve mě jako by pookřálo. Protočila jsem oči, abych se od toho pocitu malinko odpoutala. Ts. Vlčata. Tohle na mě nezabírá, zalhala jsem sama sobě. Pojďme si ještě chvíli nepřiznat, že byl Rayster možná trochu roztomilý s tou svou otravnou nevypočitatelností a přiblblými otázkami.
Vlče při přesunu vydávala větší rámus, než bylo žádoucí, ale já to čekala mnohem horší. Uši mi zacukaly, až když zase začal žvatlat. Reagovala jsem, protože mluvil. Ne, protože řekl mé jméno. Už nějakou dobu tuhle slátaninu jako své jméno nerozpoznávám. "Ne, šišky se nejí. A teď PŠT." Zahlédla jsem pár děr pod keříky vřesu a pak vyhledala pohledem jeden pěkný keřík opodál. Šťouchla jsem mlčky čumákem do vlčete, aby se za to křoví schovalo. "K zemi. Tiše." Přikrčila jsem se vedle něj. "Musíme teď čekat, jasný? Potichu. Nehýbej se, nevrť se, nemluv. Žádný otázky. Sleduj tu díru, lovče," šeptla jsem k němu a sama monitorovala prostor před námi a čekala, kdy a jestli vůbec se u nor objeví její ušatý nájemník.

Vlče bylo celé hrozně dramatické ohledně toho, že neznám toho jeho Tetilona. Mohla bych se zlobit, jak pode mnou bědoval, ale tohle jeho melodramatické chování bylo docela k popukání. Samozřejmě jsem to na sobě nedala znát, ještě to tak. Přiznat otevřeně, že to není jen černobílá koule chlupů? Na to bylo pro hošánka ještě trochu brzy.
Měla jsem v merku oba cizí vlky a vlče od nich dělila tělem. Sice jsem mu nařídila, aby utíkal - a jemu se tento nápad velmi zamlouval - ale zapomněla jsem na jednu malinkatou, titěrnou drobnost. Udat směr. A než jsem si tohle uvědomila, vlče se kolem mě nějakým způsobem prosmýklo a už kroužilo ve vřesovém podrostu skoro u cizáků. "Do pr... RAYI ZPÁTKY. HNED." Vyrazila jsem za ním, když už u nich stál a něco na mě halekal. Neposlouchala jsem ho. Uvědomila jsem si, že "utopilo se ti vlče" zní najednou o dost lépe než "banda cizáků ti za hranicema roztrhala vlče".
Najednou byl zase u mě. Zlobil se. To já taky. "Co tě mělo jako bejt!" vyštěkla jsem fakt naštvaně. "Nemůžeš jen se jen tak zjevit před nějakýma vlkama." To samé udělal se mnou. Ale to jsme byli ve smečce. To je ještě skoro omluvitelné. Teď? Životní chyba. Možná by mu někdo měl ten kožich přeci jen pocuchat, pak by mu to třeba bylo jasnější. "Ne," odsekla jsem znovu, "vostatní vlci se neloví, jasný? Prostě se vod nich drž dál." Výhružně jsem zavrčela a zvedla hlavu. Nemělo smysl si hrát na schovávanou, všichni už jsme o sobě věděli.
Jen vlk padl k zemi, s pohledem toho druhého se střetl ten můj. Neuhnula jsem. Vyhrožovala mi. Beze slov. Nenechám se zastrašit. Takových jako ona už jsem potkala. Dát najevo strach byl první krok vedle. Nemohla jsem tušit, jestli bych se jí v souboji vyrovnala, pravděpodobně ne. Ale byla jsem odhodlaná to zkusit, kdyby na to přišlo. Nepřišlo. Vlčice si spokojeně odkráčela.
"Mohli tu být zajíci. Myši. Lišky. Kvůli tvýmu řádění tady teď ale stěží něco najdem," střelila jsem přísným pohledem zpět k vlčeti. Druhá vlčice už mi nedělala starosti. Podle toho, co jsem viděla, nepředstavovala hrozbu. Buď je mrtvá nebo mrtvá brzy nejspíš bude. To nebyl už můj problém. Můj problém bylo nakrmit tohle vlče. A hlavně sebe. "Zkusíme druhou stranu u lesa. Tam by ještě něco mohlo být. V klidu. Pomalu. POTICHU," zdůraznila jsem vlčeti, otočila se a vydala se na druhou stranu mýtinky s tím, že mě prcek bude bez pochyby následovat.
Někteří vlci se neponaučí.
Někdy jsem někteří vlci já.

"Jo, ryby," přikývla jsem a netušila, co jsem vlastně odsouhlasila, protože z tlamy vlčete se zase jednou linula jen změť jakýchsi pazvuků, které dohromady mým uším nedávaly smysl. Takže prostě ryby. Tečka. Možná jsem teď odhnula vlčeti nejzazší tajemství vesmíru, co já vím.
Ale teď už k tomu lovu, že. Neuhodla bych, že Pískle pozná, jak titěrné mínění o jeho loveckých dovednostech mám. Možná přeci jen trošičku vnímal, co se kolem děje. Mnohem víc mě ale překvapilo, jak dotčeně a hrdě se vykrucoval, zatímco se sám prohlašoval za lovce. Po tlamě se mi rozlil úšklebek. Kurážná vlčata byla už trochu něco jiného, než ty upovídané, hyperaktivní problematické koule chlupů. Že by v sobě tenhle vlček přeci jen měl něco víc? "Budeš mít šanci to převíst," ubezpečila jsem ho. Najednou byl prcek do lovu celý hrr.
Začala jsem ho strkat směrem pryč od cizinců, zatímco vydávala další podivné zvuky. Z jeho napjatosti jsem nějak pochopila, že by mělo jít o vrčení? Čekala ho ještě spousta práce, než se tohohle skřípání někdo bude bát. Oceňovala jsem jeho bojovnost, ale teď bych byla mnohem radši, kdyby byl zticha a šel, kam má.
A pak se vlče přestalo hýbat úplně. Zastavilo se. Já se zamračila. "Jde-" Vyhrkl nějakou otázku. Zase. Úplně mimo. Zase. "Jakej tetilon? To je nějakej tvůj další vymyšlenej kámoš nebo halušková kytka? Teď není na nějaký tetilon čas," spražila jsem ho, ale to už jsem slyšela rychle se blížící kroky. Na nenápadný odchod bylo pozdě. "Sakra," sykla jsem a prudce se otočila, abych mohla čelit tváří tvář nezvané návštěvě. Naskytl se mi ale jen pohled na dvě chlupaté čmouhy, které právě zahučeli do vřesovitého porostu. Skoro to vypadalo, jako by jedna čmouha na tu druhou útočila. Podezíravě jsem sledovala bod, ve kterém zmizely.
"Až řeknu, poběžíš, jasný?" sykla jsem na vlče za sebou a o krok couvla, neodvažujíc se spustit znovu druhou stranu paloučku z očí.

// Mahar

Nezáleželo na tom, kolik jsem toho vysvětlila, Pískle nacházelo další a další otázky. Čas s vlčaty byl zvláštní tím, že se pořád mluvilo. Buď mluvili oni, nebo jste mluvili vy. Jen málo kdy bylo ticho. Sladké, úžasné ticho. S tím jsem se musela na nějakou dobu rozloučit a jen jsem zavrtěla hlavou nad kolébavou chůzí mého miniaturního společníka. Čekala jsem, kdy z toho začne válet sudy. K mému obdivu to ale ustál a ještě si přiběhl zpět ke mě, aby mě popohnal. To bylo nadšení. Copak ten prcek ještě nevytáhl tlapky z močálů?
"Takhle to prostě je," pokračovala jsem v zasvěcování vlčete do tajů tohoto světa. "Narodíš se jako prcek a pak musíš vyrůst, protože když si malej, všechno po tobě de a chce tě zabít. Abys přežil, musíš vyrůst a pak... je to trochu lepší. Na velkého vlka už si jen tak něco netroufne." Šlo mi to docela snadno, ani jsem se nemusela moc zamýšlet. "A rodit, no, každej se narodil. Je to jako když poprvý vlezeš na tenhle svět. Vznikneš? Hmm... Vyskytneš se a můžeš začít žít a vyrůstat a dělat takový ty věci, co teď děláš. Lovit světlušky, například," ušklíbla jsem se. Vlče by mělo být rádo, že se narodilo a může tak chytat světlušky. Kdyby se nenarodilo, o tuhle zábavu by bylo jisto jistě ochuzeno.
Už jsme byli pryč. Z močálů, myslím. Akorát jsme vkročili na nějakou loučku ohraničenou vysokými stromy z protějšího lesa. Noc vrhala na toto místo ještě temnější stín a mě se jako vhodné prostředí pro lov docela zamlouvalo. Mrkla jsem na vlče a přemítala, jestli má smysl ho zkoušet učit lovit něco zkutečného nebo něco zardousím sama. Rozhodně by to bylo rychlejší. Ale pokud vlče alespoň trochu nezasvětím, asi na to nebudu mít dost klid. "Fajn," vydechla jsem, "si připravený stát se opravdovým lovcem?" Důležitě jsem zvýšila hlas. Pak jsem ale zaslechla.... hlasy? Škubla jsem hlavou jejich směrem a tiše zavrčela, ze zvyku. Opodál se potulovali další vlci. Bylo mi jedno, co jsou zač. Tenhle palouk nebyl pro tolik vlků dost veliký. "Jdeme Pískle, tohle místo už vypadá vobsazeně," vrčela jsem polohlasně a ohlédla se po prckovi, abych ho odstrkala pryč, než ho napadne se k těm cizákům nedej Smrti rozběhnout. To taky vlčata dělají dost často. Vrhají se vstříc vlastní smrti.

// jezírko Levander

Pochopila jsem, že s tímhle černobílým přívěškem nikdy asi nebude nuda a zřejmě také jen málo kdy bude něco dávat smysl. Teď pro změnu spustil něco o bydlení a motýlech. Přeměřovala jsem ho nedůvěřivým pohledem, snad v naději, že něco z jeho slov bude mít hlavu a ocas. Místo toho mu břicho začalo vydávat zvuky podobné malé močálové příšeře. "Jo, jasný. Takhle určitě zní motýl," utrousila jsem s neskrývanou ironií a vědomím, že vlčeti moje ironie bude úplně volná.
Zase jednou jsem si povzdechla. Chtělo se mi to vysvětlovat? Chtělo se mi vůbec mluvit? Bylo to k něčemu? Třeba na něj mluvim špatně. Jak se mluví k vlčatům? A pak jsem se sklonila na jeho výšku. "Koukej. Já - velká - potřebovat velký jídlo. Ty - malá - potřebovat malý jídlo. Ale ty ne tak malá aby stačit na jídlo světluška, okey?" Tak. Jako pro blbce. To by mohl pobrat, ne? Takhle nějak se s tou drobotinou dorozumívá.
Narovnala jsem se a vydala se zpět do hlubin močálů, v závěsu Pískle. Ani jsem nedoufala, že na něco ulovitelného narazíme tady. I kdyby, nechtělo se mi tu lovit. Je tu všude mokro, bahno a kdo ví co ještě. Jeden špatný pohyb a jsme v pěkný brindě. Nezájem. Na lov se musí chytře - totiž bez bahna a skrytých močálů. Razila jsem si proto bez zastavení cestu kamsi na sever, kde už jsem tušila les a lepší lovecké zázemí. Navíc to nebylo tak daleko, takže jsem vždycky v případě nouze mohla Pískle vrátit zpátky a nechat ho tu močálům na pospas- teda svěřit ho tu někomu zodpovědnému do péče, samozřejmě.
Podrážděně jsem zabručela - i na mé náladě se hlad začínal podepisovat. Co zase? "Co já vim," pokrčila jsem rameny, "asi by se špatně rodily vlčata dospělé velikosti. Ale můžeš bejt v klidu. Pokud se neutopíš nebo tě něco nesežere, tak budeš taky jednou tak velký jako já." Spíš větší. Ale to jsem mu neřekla. K druhé otázce jsem se musela ohlédnout, abych se ujistila, o čem je řeč. Nejistě jsem těkala pohledem z vlčete na ocas a zpátky, jestli to myslí vážně. Myslel to vážně. No, asi mi mohl pokládat i mnohem horší anatomické otázky.
"To je taková ploutev," vysvětlila jsem, "víš, jako maj ryby, tak vlci taky jakože dřív žili ve vodě, ale pak vylezli a začali se toulat po lesích. No ale ta ploutev jim zůstala, kdyby si to ještě chtěli rozmyslet a vrátit se do tý vody." Podala jsem to s naprostou vážností, bez zaváhání. To vlče si stejně houby pamatuje a na hloupou otázku hloupá odpověď.
Bylo mi, divné, že jsme při křižování nikoho nepotkali. Jasně, nemohla jsem je vycítit, ale určitě bychom už měli na někoho narazit alespoň z dálky. V močálech ale jako by se po vlcích slehla zem. Zastavila jsem a nastražila uši, vychytala moment, kdy i černobílé bahňátko sklaplo svůj zobáček a naslouchala zvukům, které ke mě noc přivála. Hmm... A na to se dala bez varování opět do pohybu.
"Pudem lovit. Veen." Seznámila jsem vlče se situací v jeho nářečí - nebo jsem se o to minimálně pokusila, důležitě se ušklíbla, protože jsem čekala, že alespoň z toho by mohl projevit trochu nadšení a vypadla z mokřadů.

// Vřesový palouk

// Mahar

Netušila jsem, jestli omylem, náhodou nebo záměrně jsme dorazili na místo, které se trochu lišilo od zbytku lesa. Mohla jsem to říct, protože jsem s jistotou už znala měla celý zbytek lesa prochozený nejmíň stokrát díky Pískleti. Tady to bylo trochu fialovější. Levandule. A jakože dost levandulí, jejichž takzvaně blahodárné účinky mi nebyly cizí. Na co to tady maj? Pěstujou to tu? Plánujou s tím urelaxovat všechny k smrti nebo co? Moc mi význam tohohle místa nešel na rozum. Možná proto, že na mě nemohlo svou vůní působit jako na ostatní. Kytka jako kytka. Pro mě tohle místo bylo stejné, jako jakékoliv jiné květinové pole.
Rozmýšlela jsem a tak jsem málem vrazila do toho ušmudlaného caparta, když se z ničeho nic zastavil. Zamračila jsem se na něj, jako by to byla jeho chyba - nebyla snad? - a pak nadzdvihla významně obočí. "Já, jo?" zafuněla jsem a přejela vlče pohledem. Co já vím, možná jsem smrděla, ale určitě ne víc, než tahle močálová příšera. Táhlo to z něj tak silně, že i já bych mohla zachytit nějaký pachový podtext, když bych se jo soustředila. Jelikož jsem ale nebyla zvyklá si pachů vůbec všímat, byl to jen jeho problém.
Dorazili jsme na místo. Asi. Nevím. Vlče se zastavilo, tak to muselo být ono. Tedy, nemuselo, ale mohlo. Prosím, ať je to ono, škemrala jsem v duchu. Další putování po močálech s tímhle fantomem bych už nedala. "To je ono?" chtěla jsem se ujistit, ale to už prcek vykřikoval a skákal a chystal... světlušky. Plácla jsem se tlapou do čela. Měla jsem to tušit. Když mi přinesl dar v podobě uslintaných broučků, zaškaredila jsem se. To bych radši sežrala kytky, otřásla jsem se a demonstrativně jednu hned vedle sebe ukousla a rozžvýkala.
Kolem mě se mihotalo víc a víc světélek. Poletovaly ve vzduchu sem a tam, ale hlavně vzhůru. Hvězdy. Musely to být hvězdy. Co dělaly tady dole? Spadly? Spaly? Asi se chtěli dostat zpátky na oblohu. Jak se hezky třpytí... Zírala jsem na světlušky jako na největší div světa. Jako vlče v zimě, co uvidělo Vlčíška. Vydala jsem se nevědomky za jednou a pozorovala ji. Poletující světélko. Jak to dělá, že lítá? Pak jsem se otočila za hlasem a uviděla vlčátko, také ve víru světélek. Nebo to nebylo vlčátko? Docela svítilo... třeba to je také světélko. Taková veliká hvězda. Je veliká a tak nemůže létat... proto tu asi jsou ty ostatní hvězdičky, aby veliká hvězda nebyla-
Do nosu mi vletěla světluška. Zaprskala jsem a vyplivla rozžvýkanou blevanduli. Otřepala jsem se. Mráz mi projel celým tělem. Ble, co se to právě stalo, brrrr. Hlava mi třeštila a do toho ta černobílá siréna zase něco blábolila. "Ven?" zopakovala jsem a mhouřila u toho oči, jako bych pořádně neviděla. "Jak jako ven? Jsme venku. Jak víc ven bys ještě chtěl?" Nechápala jsem. Žádná změna. Bolest hlavy pozvolna odeznívala a vlče se vrhlo po něčem rychlejším, co mu zmizelo pod kamenem. Protočila jsem hlasitě oči. Ano, hlasitě. Přinejmenším jsem měla pocit, že by to mělo být slyšet.
Přišla jsem k němu, chňapla ho za ocas a odtáhla od kamene. "Poslouchej," pustila jsem ho a chvilku se snažila srovnat s tou pachutí v tlamě, protože jsem naprosto zapomněla, v čem je čerstvě vyválený, "pudem ulovit něco většího, co říkáš. Z čehokoliv, co se vejde pod takovej voblázek by ses houby najed." Rozhlédla jsem se. Protože jsem neměla trpělivost vyčkávat na odhalení místního kouzla, kdy by se mi kořist doslova valila do tlamy, rozhodla jsem se, že nemá cenu tu ztrácet čas. Museli jsme jídlu jít naproti. Ale co dá takhle v močálech vůbec ulovit?
"Poď ty bahňáku," pobídla jsem vlče a vydala se pryč od jezírka dřív, než se pustí do druhého kola chytání světlušek.

// Mahar

// jdeme na palouk přepadnout Styx a spol nebo někam random a budeme doufat, že někoho potkáme? xD

// Úkryt

Vylezla jsem z úkrytu za vlčetem, které se s ohromným elánem vrhlo kupředu, jako by znal všechna zákoutí a všechno tajemství místního území. Ale když jsem si vybavila, jak složitě a zdlouhavě jsme vůbec hledali tuhle skálu, nedělala jsem si veliké naděje a sem tam dávala vlčeti veliký náskok, protože za chvíli se stejně objevilo zase u mě a šlo úplně jiným směrem. "Lovec, jo? Tak na to se ráda podívám," prohodila jsem sladce a v duchu se tou představou docela bavila. Tenhle a lovec? Divila bych se, kdyby zvládl chytit blbou luční kobylku. Nebylo divu, že vypadal jako vyhladovělý vyžle. Byla jsem přesvědčená, že vlčata ve smečce by nikdy neměla být takhle vyhublá.
Kráčela jsem relativně rovně, zatímco vlče přede mnou křižovalo cestu a zatímco jemu bylo zjevně jedno, kam šlápne a kde zahučí, já si vybírala tu pokud možno nejsušší trasu. Počasí bylo výjimečně na mé straně, ale to zjevně na vysušení mokřadů nestačilo. Zrovna jsem přemýšlela, jak tomu trochu pomoci, když na mě vybalil prcek další bombu. Možná bylo lepší, když jsem mu nerozuměla. "Cože?" vhrkla jsem skoro dotčeně, "Vlčata? No na jedno teď zrovna kou- PÍSKLE!" vyštěkla jsem, když se vlče z čistajasna ztratilo pod vodou. Sakra. Co teď asi řeknu Skylieth? Utopilo se ti vlče? Máme o jeden hladový krk míň? Počítalo se to jako ublížení?
Vlče se vynořilo a dál ťapkalo, jako by se nic nestalo. Zírala jsem s pootevřenou tlamou, ale pak jsem se vzpamatovala a přidala do kroku, abych prcka dohnala. Dobrý, takže nebudu muset vysvětlovat, proč je tu najednou tak málo vlčat. Vlče bylo celé promočené a kožich měl ušmudlaný od všeho, co se na něm v té vodě zachytilo, ale to už byl jeho problém. Jen jsem si od něj držela rozumný odstup, kdyby se náhodou rozhodl oklepat, nebo tak. Nepotřebovala jsem ten sajrajt mít na sobě.
Pískle ze sebe sypalo otázky jako z rukávu. Rozuměj - kdyby nějaké rukávy mělo. Sice spolu naprosto nesouvisely a mě napadlo, jestli si mé odpovědi vůbec pamatuje, nebo jdou jedním uchem sem a druhým ven, ale byly to dobré otázky. Některé. A některé měly přijít mnohem dřív, než mě začal provázet zdejším územím - jako třeba tahle. Nevadí. To se ještě naučí.
"Kde bydlim?" zopakovala jsem otázku, abych se ujistila, že jsem mu rozuměla. "No tady. Teď. Tak nějak. Tady s váma tu teď jakože bydlim, no." Neznělo to zrovna jistě. Ještě jsem měla stále problém o tomhle místě přemýšlet jako o... o místě, kde bydlím. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, a tak jsem jeho druhý dotaz nechala nezodpovězený, stejně jsem nerozluštila, co chtěl a raději ho dohnala a šla teď vedle něj. "Tak co bude s tim lovem, Pískle? Vopravdu víš, kam deme?" zeptala jsem se taky jednou já, abych se na chvilku spasila té jeho neomalené zvídavosti.

// jezírko Levander

// Bubák, 148 - BEZ VLOČKY

Prcek skoro až vzdorovitě protestoval, když jsem mu laskavě vysvětlila, jak to s mámou chodí a nechodí. Jedna. Jedna je až až. A někdy není ani ta. Navíc se mi snažil vnutit tu hromádku... čehosi, co možná, ale jen s velkým možná, jednou bylo živé. "Tohle?" ohrnula jsem z té nevábnosti čumák, "to bychom mohli použít už leda jako obranu území, servírovat to drzým narušitelům." A nebo, když bychom ještě chvilku počkali, třeba by se ta hmota znovu vrátila k životu a začala se bránit podle své vůle. Po všech těch dobrodružstvích v tomhle kraji by mě to vůbec nepřekvapilo.
Nedal s tou mámou pokoj. Asi se snažil vyjmenovávat všechny čtyři, aby mi dokázal, že je fakt jakože má. Nevím, sotva jsem rozuměla a tak jsem usoudila, že to budou nějaká jména. Pak se ale sebral a pasoval mě na další z nich. Vážně, já a máma? To tak. Chvíli jsem na vlčka zamyšleně koukala. Co se mu asi honí v té jeho nedozrálé makovičce? "Nah, tohle s radostí vynechám," prohodila jsem a odtáhla od něj tlapu. Nelíbilo se mi, co tohle jeho gesto znamenalo. Manipulativní skrček.
Teď jsem zírala do prázdna jeskyně a nemohla odvrátit pohled. I když jsem tam nic neviděla, cítila jsem, jako by něco vidělo mě. Pískle tomu něčemu dalo jméno. Skutečně tam něco bylo? Čím déle jsem se soustředila, tím výrazněji se přede mnou začal vlnit vzduch. A tmavnout. Může vzduch tmavnout? Každopádně se teď přede mnou kroutila zvláštní tmavá skvrna bez tvaru. Neměla oči. Neměla nohy, prostě nic. V pozoru jsem tiše na ten patvar vrčela. Co je to zač? Zdá se mi to? Ale on... s tím mluvil... Mrskla jsem koutkem oka po vlčátku. Začínala jsem chápat, co ten hnědý vlk povídal o bezpečnosti území pro vlčata.
Bývala bych na tu věc nakonec skočila, kdyby prcek nepromluvil. Otočila jsem se na něj a pak zpět - a skvrna byla pryč. Co to do křáku... Neměla jsem čas se tím zaobírat. Vlče přišlo s novou zábavou. Měl dost energie. A já měla lovit. "Lovit, jo? Znáš tu nějaký dobrý místo na lov?" hlesla jsem k němu pobízivě. Když jsem ho sjela pohledem, nějaký kus žvance by mu neuškodil a já... něco menšího bych s tou nohou skolit mohla.
A tak jsem zase jednou následovala Pískle kdo ví kam a přemítala, jestli ho ta tmavá skvrna třeba neposedla, protože vydával dost podivné zvuky. Ale u něj... už jsem si na to skoro začínala zvykat.

// Mahar

// Mahar (Bubák, 147 - BEZ VLOČKY)

Šla jsem za bezstarostně si vykračujícím vlčetem. Proč jsem se rozhodla následovat toho drmolícího drobka mi stále vrtalo hlavou. Ale zjevně jsem neměla na práci nic lepšího, a když už jsem tu byla ta jakože nová, bylo dobře, že jsem se přátelíčkovala s dalšími členy smečky, ne? A není to tak, jako by snad po okolí byl někdo normálnější a vyspělejší, než tahle černobílá enigma.
"Jo, Kaya," řekla jsem to pro jistotu ještě jednou.
Začínala jsem vlče podezírat, že mě tahá za čumák. Prostě mě táhne přes močály kudy se mu zlíbí a vůbec se nesnaží někam dojít. Tamhle! Ten kmen, kolem něho jsme už určitě prošli nejmíň třikrát! Už už jsem se chtěla ozvat, když vlče přede mnou zajásalo a ukázalo kamsi. Netušila jsem ještě, co se skrývá za rozkvetlým závojem a zrovna, když jsem jím procházela, vybalilo na mě vlče další jobovku.
"Cože?" vyhrkla jsem, jako bych mu pořádně snad nerozuměla. Tedy, já mu fakt pořádně nerozuměla, ale z toho, co jsem pochytila... brblal něco o číslech. "Jak můžeš mít tolik- a to je jedno," vzpamatovala jsem se. "Takhle to nefunguje, jasný? Máma je jenom jedna. Ne dvě. Ne čtyři. Jedna. A ta tvoje by asi nebyla zrovna ráda, že její místo nabízíš kde komu," vyčetla jsem mu přísně a konečně ho následovala do jeskyně.
Vlče ze sebe zase dostalo něco... co znělo jako pozdrav? Ale když jsem se rozhlédla, nikdo jiný kromě nás tu nebyl. Nechala jsem to být a zkoumala prostor kolem sebe, zatímco vlče vehementně vyhrabávalo něco z kouta. Já se zatím mračila na jezírko uprostřed jeskyně. Proč máme vodu i tady? V močálech je vody málo bo co? U nohou mi něco zachrastilo a já shlédla na hromádku kostí, kterou sem Pískle hrdě doneslo. "Eh... um... díky?" vyzněla nejistá otázka. Neměla jsem sebemenší tušení, co čeká, že s tím jako budu dělat.
Vlče se otočilo a začalo žvatlat do prázdna, jako by s někým mluvilo. Zatím vrchol jeho podivností. Soustředila jsem svůj pohled stejným směrem, co on. Zdálo se mi to, nebo mi po týlu proběhl mráz? "S kým to mluvíš?" houkla jsem k vlčeti, aniž bych zvážila, že prostě jen pomateně mluví do stěny. Z nějakého důvodu mi tahle možnost vůbec nepřišla na mysl. Něco se mi tu nezdálo.

Nechala jsem jeho divočoučké projevečky bez reakcičky. Vypadalo to, že u tohoto vlčátka už to nebude jiňoulinkaté. Vysvětlovalinkal tu jeho larfičku a já se snažila něco maličkato z jeho popísečku vyrozumět. Spíš pomohly ty jeho roztodivokoučké pohybečky. "Vede lesík?" Naklonila jsem hlavičku na stranečku. To bylo jediňoučké, co jsem skutečně z jeho slovíček zachytila. "Myslíš alfička? Hledáš alfičku?"
Vlčátko bylo jako poháněné nekonečňoučkým zdroječkem energičky. Najednou mě nutně potřebovalinkalo někam dostrkat. Netušila jsem kam, dalším slovíčkům jsem ani za máček nerozuminkala. Byl z toho ale celičkatý úplňoučce natěšeňoučký. Rezignovala jsem. A proč ne. Vstala jsem - zase - a čekala, až vlčátko zvolí cestičku. Pořád žvatlalinkal, pořád jsem většině nerozuminkala. Vlčátečka.
Asi něco se jméníčkem.
"Rayyystrik?" pokoušela jsem se zopakovat jeho jméníčko, nebo alespoň to, co jsem za něj považovalinkala. "Písklátko se pamatulinkuje líp," zhodnotila jsem, protože jsem si fakt nebyla jisťoučká, jak mocinky jeho normálňoučké jméníčko komolinkuju. "Já jsem Kayinka," dodala jsem vzápětí spěšňoulince, aby ho nenapadaly další takové připitoměloučké přezdívečky. "Kayinka," zopakovala jsem důrazňoučce, aby si to zapamatovalinkal. Hnědka bylo opravdu blbounké jméníčko, na to ať si hošáneček nezvykánkuje.

// Úkryt

Vlče vykládalo něco o stromu a já se ani v nejmenším nesnažila skrýt výraz ve tváři, který jasně prozrazoval, že nemám nejmenší tušení, co to u všech lišek blábolí. Strom a kámoš? "Se stromama si dělej co chceš," odpověděla jsem mu. Jeho stromy mi byly volný. Mohl se jít kamarádíčkovat s nimi. Měl by se jít kamarádíčkovat s nimi.
"Začínáš? Co začínáš? Hej CO TO- HEJ!" Zírala jsem na absolutně nepředvídatelné vlče, které se začalo až moc rychle pohybovat a najednou bylo zase u mě. Jak se to malý nemotorný cosi mohlo takhle rychle hýbat?! Vlče se mi "zakouslo" do nohy a já hlasitě zavrčela, hlavně protože byl tak nevypočitatelný a to mi pořádně cuchalo srst. Navíc tenhle mrňous překračoval jednu hranici za druhou. Vyhoupla jsem se z lehu do své plné výšky - s poraněnou nohou o dost vrávoravěji, než jsem doufala - a výhružně cvakla zuby k vlčeti, abych ho usadila na jeho místo tou drsnější cestou. Což bylo samozřejmě úplně k ničemu, když se vlče přede mnou krčilo se zakrytýma očima a napraženou tlapou.
Byla jsem naprosto vyvedená z míry. Zmatený, nechápavý výraz se opět usadil v mé tváři, ke které mi vlče vnutilo tlapku ještě blíž. Chce po mě, abych ho rafla? Spadl na hlavu? "Nemusim nic," a odhrnula jsem svojí tlapou tu jeho stranou, "přece si nenechám poroučet vod takovýho písklete jako si ty. Já mám totiž na rozdíl vod tebe čím kousat, víš. To by tě sakra bolelo." Záměrně jsem při tom odhalila svojí tlamu vysázenou bílými tesáky a pak si znovu lehla smířená s tím, že černobílého narušitele se asi jen tak nezbavím.
"Tak co po mě teda chceš? A kdo má být ta tvoje larfa? Nějaký vlk? Pečovatel? Máma? Imaginární kámoš?" Ptala jsem se docela ledabyle, ale dlouze, a to proto, že jsem se obávala, s čím vlče přijde příště, až na chvíli přestanu mluvit.

Odpočinkem jsem nabírala nové síly. Nutno říct, že by to šlo mnohem lépe, kdyby z poza těch proklatých mraků vylezlo pár teplých slunečních paprsků. Období veder sotva přešlo a už mi chybělo. Co bych dala teď za obyčejné vyhřívání na slunci. Se zavřenýma očima jsem si to mohla alespoň představovat, ale idylka netrvala dlouho.
Ozvaly se kroky, i ťapkání malých tlapek se po zemi dost jasně rozléhalo, když jste na ní měli položené uši. Pak šramot a šustění trávy a nějaký pazvuk, který mi okamžitě prozradil, o jaký druh narušitele se jedná.
"Uuugggghhh," zabručela jsem otráveně a otočila hlavu jen tak, abych si mohla vlče trochu prohlédnout. Nezaujatě jsem koukala jeho směrem, ale můj pohled jím spíš procházel. Mlčela jsem a na otázky nereagovala. Možná proto, že jsem neměla nejmenší tušení, co to mele. To všechny vlčata takhle patlaj? Kdo si má furt všechny ty jejich řeči domýšlet. Ne, že bych byla ochotná se teď něčím podobným obtěžovat. Je tohle jedno z těch vlčat, o kterých mluvila Skylieth? Jedno z místních? Asi jo, co by tu taky dělalo cizí vlče. No slíbila jsem, že jim nic neudělám, ta- Zamračila jsem se. Najednou byla ta černobílá napodobenina vlka hrozně blízko a civěla mi přímo do tváře. Ne do očí, ale prostě jen... na mě. O co mu šlo?
Výrazně jsem vyfrkla nosem vzduch v naději, že tím to škvrně přiměji přestat tak zírat a možná trochu poodstoupit. Osobní prostor, jasný?
"Nějakej důvěrnej na to, že netušíš, kdo jsem," řekla jsem mu namísto odpovědi, i když téhle jeho otázce jsem výjimečně rozuměla. "Víš, jak snadno bych tě mohla zakousnout, kdybych chtěla? Jakože nechci. No, spíš jsem se ještě úplně nerozhodla, ale to ty nemůžeš vědět." Zatvářila jsem se přísně. "Nemůžeš lízt k cizim vlkům takhle blízko, mohlo by to být to poslední, co v životě uděláš, jasný?" zavrčela jsem. Životní rada zdarma. Doufala jsem, že si ji mladej vezme k srdci a bude se jí řídit. Hned teď.