Příspěvky uživatele

< návrat zpět

167 (Gallictober - Kluzký)

Kap... Kap... Kap...
Nevím, jak dlouho jsem tu ležela. Z venčí se stále ozývalo neslábnoucí bušení deště, za to zvuk hromů se pozvolna vytrácel v dálce, ani blesky už nerozjasňovaly prostory úkrytu jako předtím. Tma se začala zvětšovat, rozpínat a natahovat do všech koutů, všemi směry. Můj tmavý kožich se v ní musel dočista ztrácet, v téhle jeskyni jsem pro pouhé oko přestávala existovat.
Kap... Kap... Kap...
Už tu se mnou nebyl. Bratr. Zmizel bez rozloučení, ale já mu to neměla za zlé. Zdržoval se tu tak dlouho, jak jen jsem to dovedla. Únava mě zmáhala a já už nedovedla dál udržet vzpomínky. Dostala jsem se ke konci, vyčerpala jsem své poslední myšlenky. Nezbylo vůbec nic.
Kap... Kap... Kap...
Nespala jsem. Nepřemýšlela. Nehýbala se. V téhle schránce už nezbylo dost sil. Tady, v temném koutě světa, ani nic dělat nemusíte. Ležte tiše, nehnutě a svět na vás zapomene. Všichni na vás zapomenou. Jediným vaším věčným společníkem bude tma.
Kap... Kap... Kap...
Prázdné oči hledí do prázdna. V jejich výhledu stékají proužky vody po vlhkých stěnách jeskyně. Klouzají se, předhánějí, na hranách nerovného povrchu ztrácí kontakt a odpadají jako střípky. Znovu. Znovu. Znovu. Poslouchám, jak se tříští o studenou zem. Jistota. Důkaz toho, že čas se ještě nezastavil. Čas je ještě v pořádku.
Kap... Kap... Kap...

166 (Gallictober - Zlomený)

// Mahar

A byla jsem zpět. Tady. V úkrytu, ze kterého jsem skrz otvor přímo nad hlavou mohla sledovat, jak venku stále dovádí rozjařené živly. Tedy mohla bych, kdyby mě to zajímalo. Nezajímalo. Už mě nezajímalo vůbec nic.
Ihned jsem se klidila do ukrytého zákoutí. Nezkoumala jsem, jestli jsem tu sama, nebo už sem někdo stihl dorazit. Neměla jsem zájem o pozdravy, nestála jsem o společnost. Ale o tom smečka je. Společnost. Zájem. Rodina. Znechuceně jsem se zakřenila nad tou myšlenkou. Rodina a tohle? To tak. Plácla jsem sebou někde stranou a schoulila se, abych si udržela alespoň vlastní tělesnou teplotu. S promáčeným kožichem to šlo jen stěží. Nevnímala jsem chlad postupující mým tělem. Mé myšlenky mi nedovolovaly soustředit se na nic jiného. Tohle... takhle to nemělo být. A má mysl mě zavedla k časům dávno minulým...
Byla jsem zvyklá. Zvyklá na odstrkování, pohrdání druhými. Na nevraživé pohledy od vlastní rodiny. Bylo to součástí mého života. Bylo. Dokud jsem neodešla. A všichni si mohli konečně oddychnout. Tedy, nevěděla jsem, jestli to bylo skutečně tak, ale vždy jsem si to takhle představovala. Bez mé maličkosti musel být život ve smečce o tolik poklidnější...
Doufala jsem, že po takové době- po tak dlouhém čase - by to mohlo být jiné. Že jinde by to mohlo být jiné. Musela jsem se mýlit. Všechny smečky jsou stejné. Ve všech je líp beze mě. Alespoň ta hnědá chlupatá hrudka mi to dávala dost jasně najevo. Bylo jedno, jak moc se snažím, jak moc můžu být přínosem. Ležela jsem v prázdné jeskyni a přesto tu pro mě nebylo místo.
Vzpomněla jsem si na bratra. Kdyby mě teď viděl. Kdyby slyšel mé myšlenky. Pousmála jsem se. Říkával, že mám nezkrotnou duši. Nezlomná vlčice, to jsem byla. Kdyby jenom věděl, co je z jeho nezlomné vlčice teď. Ale stejně by zůstal. Usmíval by se.
Únava mě objímala a hýčkala ve své náruči, a přesto jsem nemohla usnout. Nešlo to. A tak jsem dál jenom ležela a myšlenkami udržovala vzpomínku na jediného vlka, který mě měl vždy skutečně a bezpodmínečně rád. Byl tady se mnou. Byl mojí pojistkou, že všechno bude zase dobré.
Neodcházej. Prosím...

(Gallictober - Dizzy)

Vlčata na mě nereagovala zrovna nejlíp. Nebylo to nic překvapivého, ale já teď neměla náladu na doceňování jejich pudů sebezáchovy. Zrovna, když jsem potřebovala, aby někdo byl jako Rayster, narazila jsem na tohle. Jala se mě krátká vnitřní slabost, jako by někdo silně zmáčkl mojí hruď, ale ta byla úplně prázdná. Bublina, která nešla prasknout a vzduch z ní se jen přeléval do nové a nové. Zatmělo se mi před očima. Bylo toho moc. Chtěla jsem spát.
"Věř mi, prcku, to bych udělala s největší radostí," odpověděla jsem hnědému, naježenému vlčeti, které se přede mnou statečně krčilo a pisklavým hláskem se dožadovalo, abych je nechala být. "Launee chce všechny v úkrytu. To zahrnuje i vás. Hlavně vás. Tak jde-" otočila jsem se k odchodu, když naši skupinku rozšířil nově příchozí. Jen tak tak jsem se ubránila, abych na něj nezačala vrčet. Ne snad proto, že bych se ho lekla, ale proto, že to byl blbec a ještě k tomu se mě pokoušel napomínat? Oplatila jsem mu nepřátelský pohled a radši... radši nic neříkala.
Začínala jsem silněji pociťovat ten tlak, který se mě o pokoušel. Jako by se se mnou zhoupl svět, ujel mi pod tlapami, ale já stále stála nehnutě na místě. Měla jsem tušení, co za tím vězí. Hlad. Vztek. Únava. Chaos. Tahle vopelýchanej... Nestojí ti za to, upozorňoval mě hlas, prostě běž. Ať se o ně stará sám, hrdina. Musela jsem si dát za pravdu. Alespoň jsem měla jednu starost z krku. Cokoliv se s nimi stane, teď to bylo na něj.
Naštvaně jsem odfrkla a jala se vrátit do úkrytu. Tady pro mě už nic nebylo.

// skála Mahar

// skála Mahar

Tak jsem tedy s maximální neochotou a znechucením opustila suché zákoutí úkrytu a vydala se zpátky do té odporné plískanice. Kvůli vlčatům. VLČATŮM. Kdyby radši seděla na zadku a dělala, co se jim řekne. Nikdo jim určitě nenařídil "vypadněte z úkrytu v té nejhorší možné chvíli"! bručela jsem si pro sebe v hlavě. Vyřítila jsem se ven s představou, že čím rychleji prolezu okolí, tím rychleji najdu svůj cíl a budu zase zpátky. V úkrytu.
Vážně jsem nemusela hledat dlouho. Vlčata se v těchto podmínkách daleko nedostala. Až mě překvapovali, jakým způsobem jsme se jenom mohli minout.
Nejdřív ke mě přes burácení hromů dolehly hlasy a bez dalšího užitečného vodítka jsem šla zkrátka za nimi. Bingo. Dvě malé postavičky se trmácely přes močály. Neměla jsem čas ani náladu na nějaké okecávání, prostě jsem přiskočila k nim.
"Vy dva!" zjevila jsem se u nich z ničeho nic. "Co si myslíte, že tady děláte!" Mluvila jsem dost nahlas, zřetelně, dávala jsem si pozor na to, aby mě opravdu slyšeli. "Nemáte bejt náhodou schovaný v jeskyni? Připadá vám tohle jako počasí na procházku? Otočka a de se zpátky! Teď!" Nebyla to otázka. Vlčata vypadala dost vyjukaně, možná z té bouřky, možná z něčeho jiného, ale co mě bylo po tom. Jednoduchý příkaz jako "jde se" snad pochopí každý.

163 (Gallictober - Duch)

// Mahar

Skutečně mi netrvalo dlouho úkryt najít. Nekonečné bloudění lesem s Raysterem se začínalo vyplácet. Už jsem se těšila na suchý kousek země a tak jsem vpadla dovnitř a- jo, na tu díru ve stropě jsem zapomněla. Nepříjemně jsem si ji prohlížela, jako bych ji očima měla zaplašit a ona utekla. Jenže to nešlo, díra zůstala. Alespoň nebyla tak veliká a ve skále stále zůstávala suchá zákoutí. Ani já tu nebyla jen kvůli suchu.
"Hej vlčata, ste tu?" houkla jsem do prázdna a slabá ozvěna mi vrátila má slova zpět. Nikoho jsem tu neviděla, ani neslyšela. Jen sebe. Přesto jsem zůstávala obezřetná. Při poslední návštěvě to tu vypadalo, jako by tu bydleli duchové, ale... ne, u sta vlků, na co to myslím. Na duchy věří leda tak malá vlčátka, nejsou skuteční. Ale Rayster... je mimo. Ať tenkrát viděl, co viděl, duch to nebyl. Po zádech mi přesto přejel mráz, kterému jsem se nemohla ubránit. Za to určitě mohly ty štípance od komárů. I když představa, že je tu někdo, kdo mě vidí, ale já jeho ne...
"Nemusíte se bát. Vylezte. Poslala mě sem Launee, za chvíli taky dorazí, až posbírá zbytek smečky v lese." Procházela jsem po úkrytu a prozkoumávala každou skulinku. Vlčata se klidně mohla schovávat, že. Bylo by to od nich rozhodně víc než rozumné, když netušila, kdo jsem. Jenomže jak jsem tak šmejdila víc a víc, kromě nepříjemného pocitu za krkem z těch duchařských báchorek jsem tu nic jiného nevyšmejdila.
Vlčata tu nebyla. A když nebyla tady, musela být venku. Minula jsem je? Zaskřípala jsem zuby. Asi by nebylo na místě, kdybych zůstala tady hezky v suchu a je nechala napospas počasí. A přesně proto nemám ráda vlčata! Naposledy jsem si s hlubokým nádechem vychutnala to sucho, než jsem se znovu dobrovolně vypravila do deště...

// Mahar

(Gallictober - Prokletí)

Překvapilo mě, když jsem se od vlčice vlastně nedozvěděla nic nového. Možná jsem i věděla víc, než ona. To bylo... zvláštní. Vlka jsem možná ignorovala, ale to nic neměnilo na faktu, že tu zkrátka byl. A tak, když promluvil, pochopitelně jsem ho slyšela. Nevšímala bych si ho v klidu dál, ale jeho slova mi moc klidu rozhodně nedodávala. "Jak to myslíš, "dávno pryč?" " Dokonce jsem na něj i promluvila. Wow.
Launee mi poskytla bohatý výčet místních členů. To byl asi ten nejpodrobnější popis, kterého se mi zatím dostalo. Od Skylieth jsem pouze věděla, že tu bylo hodně vlčat. A teď to znělo, jakože říkala pravdu. Hodně. Skoro to vypadalo, jako že jediní dospělý jsou právě teď tady. My tři. A asi tucet vlčat. Kývla jsem hlavou na otázku o Raysterovi. "Jo, spí o kus dál tímhle směrem." Nedošlo mi, že to jí říkat nemusím. Kdyby chtěla, mohla si ho vyčenichat. "Je schovanej, neprší na něj," dodala jsem. Měla jsem pocit, že tu informaci vlčice uvítá s ohledem na to, co jsem se jí chystala sdělit dál. "A..." váhala jsem, jestli to vůbec říkat. Vlčice nevypadala, že by potřebovala víc takových zpráv. "Toho vašeho Sigyho sem asi viděla. A pokud to byl von, tak... je tu už ani neucítíš." Víc jsem dodávat nemusela. Určitě to pochopila.
Jak jsem si v hlavě shrnovala situaci, vůbec se mi to nelíbilo. Bez alfy. Tuna vlčat, hrstka dospělých. Komáři, močály. Co přijde příště, povodeň? Nepřekvapilo by mě to. Je to kvůli mě? napadlo mě. Však sotva jsem přišla, už se někdo hrnul pryč. Nálety komárů tu asi taky nebyly v takovém počtu normální. Do teď. Do té doby, dokud jsem se tu neobjevila já. A to ani nemluvě o tom uklepaném vlkovi, který nebyl zjevně z mé přítomnosti o nich nadšenější, než já z té jeho. Takhle to být nemělo. Dala jsem životu ve smečce druhou šanci a teď to vypadalo, že to skončí úplně stejně, jako tenkrát. Možná to tak má být. Možná je to osud, moje prokletí, a poklidný smečkový život mi nikdy nebyl souzen. Ale zatím... můžu alespoň pomoc.
"Jo," kývla jsem na plán Launee. Taky jsem chtěla z toho deště vypadnout. "Asi bude nejlepší, když se po těch ostatních porozhlédnete vy. Přeci jen to tu pořád znáte - i je - víc, než já. Do úkrytu trefim, můžu zkontrolovat situaci tam," navrhla jsem. U hledání nějaké neznámé bandičky vlčků bych teď skutečně byla k ničemu. "Vlčata nežeru," dodala jsem, pro jistotu.

// skála Mahar

(Gallictober - ominous)

Vyrazila jsem napříč močály a všechno bylo ještě horší, než... no, prostě horší. V hlavě jsem si přehrávala události z posledních dní. Nic příjemného. Smrt si mě podala jako třešinku, na krk se mi pověsilo vlče, protože nikdo jiný široko daleko nebyl, pak ta bílá, co si snad myslí, že svět je jenom sluníčkový, zpackaný lov, do toho nálety komárů, ten hrbatej uklepanej chlupáč a na vrch toho všeho jsem právě fakt ztratila vlče. A prší. Hnusně prší. Nesnáším déšť. Od doby, co jsem se přidala do smečky to byla opravdu nádhera. Co jsem vlastně čekala? Alespoň už tu nejsem sama. Až najdu Raye, musím se vrátit. Chci si pár věcí ujasnit...
Čím déle jsem ale bezvýsledně kličkovala územím, tím nepříjemnější pocit se mě zmocňoval. S ohlédnutím na mé štěstí v poslední době... Polkla jsem. To vlče musí někde být. Přidala jsem do kroku a sledovala i četná vodní jezírka, jestli se jejich hladina neobvykle nekroutí nebo se na ní netvoří bublinky. Nechtěla jsem si tuhle možnost příliš připouštět, ale má neblahá předtucha mi nedovolovala ponechat to náhodě. Možná se za nima přece jen vracet nebudu, tohle se mi fakt nechce vysvětlovat- "Oh."
Vlče najednou zničeho nic leželo schoulené přímo přede mnou. V momentě překvapení jsem si zapomněla uleveně vydechnout. "Pískle?" hlesla jsem a zkoumavě nadzdvihla obočí. Vypadal v pořádku. Spal. Takže v sobě nakonec nemá nekonečný zdroj energie. Dobrý. Sehnula jsem se k němu, pro bližší zkoumání. Opravdu ho neskolilo nic jiného, než únava. A hlad - soudě podle jeho stále kručícího žaludku. Myslela jsem to vážně. Světlušky a myší mládě nebylo jídlo.
Zanedlouho vedle spícího vlčete přistálo nehybné tělo kachny. Když mě konečně nic nerušilo, mohla jsem lovit. Tuhle jsem našla na nedalekém jezírku, očividně ji počasí nijak netrápilo. Nenáviděla jsem lov vodních ptáků, protože to zahrnovalo hlavně tu vodu. Teď na tom tolik nezáleželo, stejně už jsem byla komplet promáčená. Po obleze sem tam přelítl zlověstný záblesk světla. Možná jsem si to brodění za kachnou mohla přeci jen odpustit.
Oklepala jsem se, jako by to mělo zastavit nekonečné řetězce vody valící se z nebe. Vlče jsem nechala spát, byl před deštěm docela chráněný pod porostem, a vyrazila jsem zpět, kde jsem tušila skupinu vlků, kterou jsem před chvíli opustila.
Když jsem k nim dorazila, Sunstorm už tu nebyla. Co s ní asi udělali? "Launee, je to tak?" obrátila jsem se ihned k hnědé vlčici a vlka si nevšímala. To bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Předstírat, že tu prostě není. "Dobrý vědět, že to tu nakonec fakt není vopuštěný. Naposled sem tu viděla Skylieth a nějakýho hnědýho... ale to už je sakra dávno. Kde sou všichni?" Potřebovala jsem pár odpovědí. Kdybych jen tušila, že vlčici nejspíš tížily tytéž otázky.

// pořadí: Therion -> Launee -> Kaya -> Sunstorm
Mojo, Jaimie, Lorenzo a Rayster hrají mimo naší skupinu. :-)

(Gallictober - friend)

Dost. Vzduch se začínal teplotou srovnávat se zbytkem okolí, ne příliš rychle, ale znatelně. To bylo dobře, jinak by nám tu hodně rychle všem začaly klapat zuby. Pocítila jsem náhlou úlevu, když ze mě opadl tlak spojený s užíváním magie. Ještě chvíli jsem se nehýbala, abych nedala najevo, jak dezorientovaně se cítím. Čeho jsem si ale všimla velmi rychle bylo, že se mi na krku opět houpala ledová vločka. Zvláštní. Souviselo to s tou magií?
Komárů už moc nezbývalo. Vyhráli jsme. "Kaya," představila jsem se hnědé vlčici neutrálně. Jenom jí, protože bílá mé jméno už znala a co o mě ví a neví ten hnědý jsem měla někde. Chtěla jsem kousavě poznamenat, o kolik jednodušší by bylo na prvním místě k těm hejnům komárů prostě nelézt, ale mlčela jsem - pro tentokrát. Místo toho jsem se podrbala na jednom ze zasažených míst - a že jsem jich měla.
Jo hele, ta bílá tu nakonec byla taky. Přeskočili jsme tu část s řekou, takže jí zaschlá krev stále zdobila srst na boku. Hnědá vlčice z její přítomnosti nebyla nadšená. Vlk vypadal pateticky, jak jinak. Mohla jsem se ozvat, trochu pro Sunstorm situaci urovnat, ale proč bych to dělala? Prakticky jsem ji neznala. Raději jsem mlčky sledovala, jak z toho vybruslí. Necítila hranice... hlavě že cítíš vopuštěnou noru, co, bručela jsem si jedovatě v mysli a zpozorněla, když jsem zaslechla své jméno. Proč mě do toho tahá?! Můj vnitřní hlas křičel, zatímco jsem zabodla pohled do bílé vlčice. Nelíbilo se mi to. Jen ať mě do toho nemotá, ještě si ta hnědá bude myslet, že jsme kámošky nebo něco. Nejsme kámošky. Nejsme přátelé. Sakra, nejsme ani známí! Já se do tohohle zaplést nenechám. Přišla žádat o místo ve smečce s natrženým kožichem, tak ať se snaží. Sama.
Ze vší té zlosti mě pálily a bolely štípance snad ještě víc, než normálně. A možná právě oni byli příčinou mé rozmrzelosti. Ale spíš ne. To ta bílá. A ten hnědý. A ta- ta hnědá... kdybych se snažila, taky bych na ní našla něco, co mě vytáčí. Určitě. Jenže teď na sebe strhla pozornost Sunstorm a vykřikovala cosi o Raysterovi. Skoro jsem se naježila. Co jí co bylo do mé-ehm teda toho vlčete?! "Starej se radši vo sebe," zabručela jsem varovně. Kdyby neuhodila hřebíček na hlavičku, byla bych mnohem nepříjemnější. Jenže na to jsem teď neměla čas, protože jsem se musela opravdu vydat najít to vlče. Ať si to tady moje NEkámoška zatím vyřeší.
Skupinu vlků jsem nechala za sebou, když jsem se vydala zpět po svých stopách v naději, že na vlče cestou narazím. Určitě šlo za mnou, nepochybovala jsem o tom. Ale protože jsem už tak nějak znala jeho orientační smysl, mohl teď i tak s klidem být už někde na druhé straně Gallirei. Najdu ho. Pokud zase nebublá někde pod leknínem, tak ho najdu.

Bylo fakt těžké se bránit něčemu, co vlastně nejde uhodit a ještě vám to otupí všechny užitečné smysly. Bručení těch malých otravných potvor mi narušovalo sluch, díky čemuž jsem ztrácela přehled v okolí. Teď jsem jenom hádala, že tady někde je ta druhá vlčice, protože ty mrchy mrňavý mi lítaly i před tváří a do očí. To už neměly dost? Několikrát jsem zaprskala, abych je vyfoukala z čumáku. Hrůza, proč jsem se sem tak hrnula. Komáři. V močálech. No vau. Sakra proč se neseberem a nevypadnem, dokud si tady ti votrapové nevodkroutí, pro co sem přiletěli a zase nezmiznou? Jeden štípanec. Druhý. Šestý. My byli to, pro co si přiletěli, o tom nebyl pochyb.
Srstí se mi prohnal nepřirozený vítr, ale hejno komáru na chvíli rozehnal a tak jsem měla lepší rozhled na situaci.
Ne.
Zírala jsem na známou tvář. Taky mě poznal.
Ten tu fakt chyběl.
Netušila jsem, jak je možné, že jsem na to zapomněla. Že jsem zapomněla na tak důležitý fakt. Že v téhle díře žije i on. JAK JSEM SI MOHLA NEVZPOMENOUT. Na to teď nebyl čas. Vlk se proti mě hrbil, asi v obranném postoji, a vrčel. Šašek. Na tohle teď fakt byla vhodná chvíle. "Co je ti po tom," zavrčela jsem na oplátku. Jakoukoliv delší odpovědí bych riskovala další komáří svačinku.
Vítr nabíral na síle. Takže se oba snažili bojovat proti nim větrem? To znělo jako dobrý plán. Já vítr ovládat neuměla. Ale uměla jsem něco jiného. Soustředila jsem se. Pod tlapami se mi vytvořila dobrá kolečka z jinovatky.
Vítr, který na komáří hejna sesílala cizí síla, začal rapidně chladnout. Mrazil. I kolem nás se silně ochladilo, dech byl skoro viditelný. Komáří tělíčka, zasažená plnou silou mrazivého větru začala odpadávat. A ty, kteří neodpadli, ještě stále vytrvale otravovali můj život.
Mezitím mě vystopovala ta vlčice z palouku a přidala se k našemu komornímu komářímu odboji. Ještě jsem si jí ale nestihla všimnout, soustředila jsem se na udržení magie, která mi rychle docházela.

// <- nezapomínej na lomítka u neherních komentářů

A nic se neděje, omluvy netřeba, chtěla jsem si jen rychle odskočit tohle vyřešit :D

// Vřesový palouk (Gallictober - Ztracený)

Vpadla jsem do močálů jako kulový blesk, najednou mi čvachtání a promočená zem pod tlapami nevadila. Zatím. Kličkovala jsem územím, jako bych ho znala odjakživa. Ještě aby ne, když jsem ho asi stokrát prokličkovala. Tady už se nikdy neztratím, i kdybych chtěla. Přeskakovala jsem keříky a louže bahna, rozhodnutá dorazit k problému a řešit. Popálená noha se snažila dát o sobě znát. Ignorovala jsem to - a to se mi nejspíš brzy vymstí. Šlo to až moc hladce, samozřejmě, takže jsem nakonec stejně někam špatně šlápla a rozplácla se na zem. Naštěstí ten pohyb mou nohu ze chřtánu bažiny zase vyprostil. Hlasitě jsem zanadávala, vstala, oklepala se a pokračovala, už jen s trochu větší opatrností.
Začala jsem se ošívat. Byla jsem si jistá, že se blížím k místu, odkud vycházelo vytí. A čím blíž jsem byla, tím víc mi bzučelo v uších. A něco mě hryzalo pod kožichem. Víc a víc. Zatím to bylo jen otravné, ale přituhovalo. "A DOST," vyštěkla jsem a chňapla po zdroji mého nepohodlí. Ale kolik škody jsem mohla komárům svými tesáky asi taky způsobit. Začala jsem se ztrácet v roji titěrných hmyzích těl. "Co to- pfuj- sakra-" chtěla jsem vysvětlení po vlčí siluetě, k níž jsem se nějakým způsobem dostala, ale nemohla jsem otevírat tlamu bez toho, abych ji neměla hned plnou hmyzu.
Ošívala jsem se. Do cesty se mi připletl nějaký strom. Čapla jsem nízkou větev - zlomila se - a já se s ní začala ohánět po škůdcích. Větev prolétávala tmavými bručícími mračny sem a tam, efekt to mělo fakt mizerný. Jiný plán jsem neměla. Nemohla jsem se na něj ani soustředit přes bolavé štípance, kterými mě hojně naši štědří návštěvníci obdarovávali. Bylo to ale lepší, než nic. Pomalu jsem se propracovala až k vlčici a začala rozhánět mračna, která se seskupila kolem ní.
Teď šli po nás obou.
Paráda.

//dodatek kvůli aktuálnímu dění ve smečce

Rázovala jsem si to směr řeka, když ke mně z močálů dolehlo hlasité, táhlé vytí. Zastavila jsem a zpozorněla. Tohle bylo volání o pomoc. Volání na poplach. A taky známka toho, že území není fakt totálně opuštěné, jak jsem si původně myslela. Neváhala jsem moc dlouho. "Změna plánu," oznámila jsem ve stručnosti Pískleti i vlčici a vyrazila do močálů, zjistit co se děje. Ani na okamžik mě nenapadlo zvažovat bezpečnost situace pro vlče. Prostě se šlo. A rychle.

-> nový přechod Mahar

// Har - Lennie už nemohla ten příspěvek napsat víc vstřícněji a srozumitelněji, že o to, kolik ty máš a nemáš charakterů a jak za ně hraješ nehraješ jí vůbec nejde. Použila tě jen jako příklad, pro vysvětlení něčeho, co hlavně tebe trápí.

Mě osobně v tomhle trochu mrzí tvůj pohled na věc. "Nechci odměnu za akci, tak se akcí neúčastním, protože jinou motivaci nemám". Ironie je, že o kousek výš píšeš o tom, že jedním z tvých důvodů vstupu do smečky jsou smečkové akce... Přijde mi škoda, jestli tvou jedinou motivací pro akce jsou odměny. Věřím, že tady ale nejsem zdaleka jediná, kdo se akcí účastní i pro čistou radost ze hry, ze zapojí, z příležitosti zkusit něco nového herně s vlkem i mimo hru. Pokud mě akce zaujme a mám čas, jdu do ní. Odměna k tomu je ještě takový bonus. ^^

A ještě k hlavnímu tématu - Také si nemyslím, že boostění do nekonečna je řešení, ale rozhodně to není myšlenka k zahození. I když se dá vždy s hráči dohodnout, když už jste na stejné úrovni, a do střetu může hrát množství i jiných faktorů, jak uvedla Lennie. Já teda taky jinak vnímám vrozené a doplňkové hvězdičky při hře, ale to je o pohledu jednotlivce. Možná by stálo za to si nějak obecně ujasnit, jaký mají vrozené a další schopnosti význam - Je to jen dražší nákup u Života? Nebo je v nakoupených hvězdách ve výsledku rozdíl a vlk s plnou silou, ale vrozenou 2 nemá nakonec stejnou sílu jako vlk s plnou a vrozenou 10?
Docela se mi líbí návrh od Styx, víc "znepřístupnit" vyšší úrovně.
A ve finále i tenhle stávající systém má svoje výhody. Je jasné, že v něm brzy kde jakého letitého mazáka může nováček s úctyhodnou aktivitou raz dva "dohnat", což si nemyslím, že je zase tak špatné. Nováčci tak mají šanci se alespoň začlenit, nebýt pořád "ti slabší, pomalejší". Mají naději, že i když sem nepřišli tak brzo, jako jiní, pořád se můžou vyšplhat na jejich úroveň. Trochu to bije ty starší, ale ti zase mají už za léta hraní nahrabané magie, vztahy, historii, drama, přívěšek nebo spešl... takže, že by na tom úplně tratili se také říct nedá.

// Sav, nemůžeš mluvit o toleranci a rozumu a pak označit vyjádření Styx jako jediné normální a inteligentní, zatímco diskutuješ pod zcela normálním vyjádřením od Launee. Prosím pozor na to, co vlastně komentuješ, pak z toho můžou vzniknout přesně taková nedorozumění.

Pokud by vlčata ve smečce byla tím jediným a hlavním lákadlem smeček, nemělo by to znamenat, že by teď měly smečky být plné vlčat, protože proto tam ti vlci teda lezou? Ale nejsou, tak tam asi vlci jsou z trochu jiných pohnutek. A pokud fakt hráč leze do smečky kvůli vlčatům, tak je víc, než pravděpodobné, že po vlčatech z té smečky zase odejde. Čím tenhle přístup dané smečce prospěje? Že na chvilku teda měla členy...

Add "předtím to nikomu nevadilo" - možná to jen nikdo neřekl, protože čekal přesně tuhle reakci. Hra jde prostě nějak kupředu a tak někoho napadají nové změny. Že to nikomu nevadilo kdysi neznamená, že by se s tím teď nesmělo nic udělat. :-)

Add "obnova vlka, prevence" - jak by si mohl někdo nenápadně prohazovat vlka, když by to šlo přes registrace? A i kdyby si nevšiml AT, hráčům by jistě neuniklo, že tenhle týpek je tu tenhle rok už po třetí... Ale jasný, je to jen příklad a ještě docela nepravděpodobný. Je mnohem pravděpodobnější, že s opětovným přijetím vlků se vším všudy se s chutí do hry vrátí staří hráči/charaktery, než že by se někdo vrhl na pravidelné obnovování a přehazování charakterů... tak proč to nezkusit?