Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// řeka Kierb

Ukázalo se, že tenhle úkryt byl fakt veliký. Jeskyně. No a protože byl tak rozlehlý, samozřejmě jsme nebyli jediní, kdo ho našel. Tak tohle nevyšlo. Doufala jsem, že se nebudeme muset zabývat skupinou jiných vlků. Poslední skupina, se kterou jsem byla nucena trávit čas, byla příšerná, a tak jsem uvítala návrh vlčice, abychom zůstali stranou. Ta se zdála být přítomností cizinců doslova vytočená. Jasné, chtěla klidný úkryt. Tohle? Naprosto se to míjelo s požadavky.
Také jsem si udělala pohodlí a konečně, po setsakra dlouhatánské době zabořila zuby do masa ne proto, abych ho přemístila, ale bych ho spolkla. Vlastní žaludek mě mohl přestat komandovat. Perfektní!
"Jo, tak to předpokládáš špatně," zakřenila jsem se nad tou ironií. Skoro už to byla pravda. Skoro už jsem smečku měla, ale pak to všechno šlo jako vždycky do kytek. Vážně jsem věřila, že to vyjde. A blížila se zima. Ta poslední nebyla nic pěkného. Možná by nebylo na škodu si ještě chvíli udržovat společnost zvlášť, když jsem s ní teď měla takové štěstí, protože povím vám, najít v dnešní době snesitelnou společnost, to je teda oříšek. Neměla bych se toho vzdávat tak rychle, osamocená netykavka můžu být kdykoliv jindy.
"Vlastně žádný plány nemám- HEJ!" Vstala jsem k odchodu, když mě málem sejmulo něco, co mi proletělo těsně nad hlavou. Škubla jsem sebou a sledovala, jak stín létající krysy mizí v dálce. Ohlédla jsem se do nitra jeskyně. Na jejím stropě se vychloubala celá kolonie těch potvor a přítomnost tolika vlků, zvláště těch extra hlasitých, jim nejspíš k spánku nepřidávala. Čas zmizet, než si umanou, že nás vyprovodí sami. "Jdu s tebou," houkla jsem za vlčicí, "teda pokud ti to neva." Stejně jsem potřebovala nějak zabít čas, než vymyslím, co se sebou provedu dál.

// Aina (přes Neprobádaný les)

// Kopce Tary (přes Nad Kopci)

Jenom hlas. Jistě. Nějak se mi nechtělo jí věřit. Vypadala možná trochu chatrně, ale na úplného strašpytla bych ji netipovala. Nechala jsem to být. Ať si nechá ty svoje hlasy a bludy pro sebe, byl to její život a mě do toho bylo velký kulový. Mě se v životě taky nikdo nešťoural a tak to mělo být. Já. Oni. Každý hezky to svoje a svět bude v pořádku.
Nechala jsem vlčici, ať vede naší cestu, ale pohoršeně jsem se zašklebila, když jsme dorazili k řece. Fakt jsem doufala, že nemá v plánu lézt přes ní. Protože proč ne, když konečně přestalo pršet. Dlouho jsem neměla promočenej kožich, zabručela jsem si podrážděně. Naštěstí jsme pokračovali jen po jejím břehu. Správně. Cítila jsem se, jako bych tentokrát nad řekou vyzrála. Dneska mě nedostane.
Hlídala jsem nenápadně vodní tok a zároveň poslouchala šedou, která mi po dlouhém monologu prozradila jméno své sestry. Otočila jsem se plně na ni zvlášť pro to, že to nejdřív vypadalo, jako by na mě začala syčet a mlčky předstírala, že pátrám v paměti po někom toho jména. Po pravdě mi ale hned bylo jasné, že je to marné. Já si ani jména moc nezapamatovávala a tohle... "Tak to mi nic neříká," zavrtěla jsem hlavou a hned se ohlédla, kam vlčice ukazovala. Úkryt. Pěkné. "No jo," vypadlo ze mě, "dobrá práce," broukla jsem k ní. Věděla snad o tomhle místě?

// Východní úkryt

// Březina

Běh už dávno zpomalil, vlčice přede mnou ale stále uháněla dost svižným krokem vzhůru do kopců. Opakuji - do kopců. A s koroptví v tlamě. Musela jsem uznat, že na takovou vyžli měla výdrž. V klidu jsem jí stačila, přesto, že jsem se držela za ní. Rozhodně by mi nevadila ale malá pauza a vysvětlení, co to sakra v tom lese mělo znamenat.
Tak dobrý, nesnažila se setřást mě. To byla totiž také jedna z variant. "Něco?" zopakovala jsem lehce podezíravě. Co mohlo být "to něco", že jí to přimělo zdrhnout tak daleko? Bála se zvuků? Ty ses lekla blbýho stínu, kterej tam ani nebyl. Pravda. Drž tlamu.
Došla jsem k vlčici a také si dopřála rozhled z výšky, do které jsme se teď pracně škrábali. Víc mě ale zajímalo, co asi sleduje ona. Po očku jsem mžourala, jestli třeba v lese pod námi nepátrá po tom záhadné původu zvuku, který jí tak znepokojoval. Třeba čekala, že se to něco vyžene sem za námi? Pak se natáhla k obloze a já čekala typické vlčí zavytí. Nic. Zachmuřila jsem se. Nemůže výt? Cítila jsem vůči ní lítost. Skutečnou lítost, ne tu obyčejně jízlivou. Od kdy jsem sakra upřímně litovala ostatní?
Vztyčila jsem čenich a mohutně zavyla. Za nás za obě.
"Jo. To zní jako plán," přikývla jsem po té, co jsme tu ještě nějakou dobu postávali a mlčeli, protože jsem neměla tušení, co vlastně říkat, i když jsem měla na šedou ještě pár otázek. Ale ticho bylo taky občas fajn.
"Kdo jsou ty tvý sourozenci... sourozenec? Jestli sou někde tady, možná je znám." Spíš ne. Zatím jsem tady měla štěstí skoro na samé pitomce a protivy a tak trochu jsem doufala, že nikdo z nich zrovna její krev nesdílí. Ale to už jsem popadla svůj úlovek a srovnala krok s jejím při klesání.
Byla jsem až příliš zabraná do momentální situace, abych si všimla, že vločka na mém krku zase jednou zmizela.

// řeka Kierb (přes Nad Kopci)

Téma magie vážně nebylo Tasy nejoblíbenější. Tvrdohlavě popírala, že by ona nějakou měla a nevypadala v takové náladě, že by se o tom chtěla bavit, tak jsem jí nechala. Ani bych se s ní nemohla dohadovat kdo má a nemá pravdu. Já taky žila většinu svého života v domnění, že jsem obyčejná. Ale Kessel říkal... Nedávalo to smysl. Tak mají magii všichni nebo ne?
Dost už bylo magií. Byl čas na lov, trochu toho vzrušení a čisté práce, žádné magické čachry machry. Připravila jsem, vlčice odkývala můj plán neplán a pak se šlo na věc. Vyrazila jsem ze svého místa do hloučku okamžitě se rozbíhajících ptáků a čapla prvního až překvapivě rychle. Zatímco jsem kořist svírala v tlamě, pronásledovala jsem další - což nebylo tak jednoduché s tlamou plnou peří. Už jsem byla na dosah, poslední šance. Vyplivla jsem mrtvolku a-
Zaváhala jsem, zavrávorala, zastavila a div se neschoulila, abych se ubránila. Před čím? To... jsem vlastně pořádně nezjistila, když jsem zase rozkoukala. Ale přísahala bych, že tu přede mnou najednou něco bylo. Obrovský stín mi zastoupil cestu a vrhal se na mě. Vyjukaně jsem několikrát zamrkala. Ne, nikde nic. Dokonce i koroptve už byly ty tam. "Divný," zafuněla jsem, "hej Ta-" obrátila jsem se na šedou, aby mi potvrdila, že nejsem blázen a fakt tu něco bylo. Zeptat jsem se ale už nestihla. Zahlédla jsem jen její poplašený výraz, divoce se rozhlížela, jako by jí každou chvíli mělo něco skočit po krku, hlava její koroptve se skutálela na zem a vlčice v tu ránu vzala do zaječích. Doslova. Upalovala, jen se jí za patami prášilo. A to bylo všude mokro.
"Hej!" vyhrkla jsem, ale stěží ji můj křik mohl zastavit. Zaskřípala jsem zuby. "Počkej přece, ne?!" řekla jsem už spíš pro svojí spokojenost, popadla jsem ze země svého jednoho ubohého uloveného ptáka - přeci se nepřipravím o další jídlo - a rozběhla se za ní. Viděla to taky? Nebo co jí to přelítlo přes čumák?

// Kopce Tary

Po tom, co mi byl objasněn význam slova magič, jsem chvíli mlčela. Skoro až to mohlo vypadat, že jsem nechala otázku vyšumět a zapomněla odpovědět. Já ale nezapomněla a po pauze konečně promluvila naprosto všedním hlasem: "To sou všichni, ne? Všichni vlci maj v sobě magii." Řekla jsem to jako jasnou věc. Něco, co je prostě dáno a všichni o tom ví. No, možná ne všichni...
Jen z krátkého poslechu jsem dokázala pochytit, že vlčice nemá k magiím zrovna nejlepší vztah. Pokud se ale rozhodla toulat tady, tak měla prostě smůlu. "Jo, hezkej plán," broukla jsem ledabyle, "pochybuji, že vyjde. Tady se do ničeho plést nemusíš, to něco si tě najde a zaplete samo." Muselo to zní rezignovaně. Taky jem ta zdejší magická dobrodružství nesnášela, ale pomalu - opravdu pomalu - jsem se s nimi začínala smiřovat.
Tasa vyjmenovala zdejší menu. Koroptev zněla lákavě, ale já zrovna před nedávnem už tlamu plnou peří měla. Takže lasička. Jenomže... v našem stavu bude koroptev jistá kořist, na rozdíl od lasičky. A kde je jedna, tam jich je víc. Víc koroptví znělo pro dva vlky jako lepší úlovek, než jedna ubohá lasička. A tak jsem se nadechla na lasičku, ale pak řekla: "Koroptve." Pak se mé chování mohlo bystrému oku jevit trochu zvláštně, protože jsem měla zkrátka jiný způsob stopování kořisti než ti, co ji jednoduše cítí. Netrvalo to však dlouho a chytila jsem snad správný směr, kterým jsem bez váhání vyrazila.
Byl správný. První jsem zaslechla šustění listí, jak ho prohrabují drobné zobáčky. To byl pokyn k plížení. Jak jsme se dál nenápadně přibližovali, objevila se kus před námi skupinka opeřenců. Zastavila jsem se a přikrčila. "Stojí tohle za nějaké plánování? Prostě mezi ně vběhnem a každá něco chytí," navrhla jsem Tase, protože skutečně v téhle situaci to byla nejjistější taktika.

// Lužiny

Snažila jsem se nevyjadřovat k tomu, co jsem nechápala. Jako tu vránu. Ale teď mě přepadla zvědavost. To, a taky to byla otázka. Asi by bylo fajn na ni reagovat. "Co je magič?" nejspíš nebyla reakce, kterou vlčice čekala. Nevěděla jsem, o čem mluví, co že bych mohla či nemohla být. S takovým slůvkem jsem se ještě nesetkala. Magič... opakovala jsem si pro sebe jako zaklínadlo.
Na můj dotaz se očividně odpovídalo lépe. Začalo mi být vlčice líto. Pamatovala jsem si, jaké bylo mé první přímé setkání s realitou Gallirei, a to jsem si myslela, že vím, co čekat. "Tak bych tě asi měla varovat," začala jsem vážněji. Zastavila jsem se a obrátila čelem k ní. "Nevim, co si tady vo tom slyšela, ale věř, že to může bejt ještě horší. Tohle místo je napumpovaný magií a ne jen tak ledajakou. Vobčas to tu je fakt šílený," řekla jsem a můj hlas naznačoval, že "šílený" rozhodně neznamená "dobrý". "Splašený maminy vod vlčat jsou tady tím nejmenším." Dramatická pauza pro doznění mých slov - a pak už jsem se otočila a rozhlédla kolem sebe.
Údolí kaluží jsme nechali kdesi za sebou a teď jsme se nacházeli v lese, který podzim úchvatně zbarvil do všemožných odstínů. Netušila jsem, jak jsem se sem dostala, ale najednou jsem přesně věděla, kde jsem. Zhluboka jsem se nadechla a nasála chladný lesní vzduch, který s sebou jisto jistě nesl pachy všelijaké zvěře, což mě už bylo jedno. Byla jsem ráda, že rozpoznám alespoň tu místní vlhkost a chlad. "Tak jsme tady!" pronesla jsem s větší hrdostí, než jsem plánovala. "Tady pořád něco pobíhá. To by v tom byla Smrt, abychom něco nechytili." Pozdě jsem si uvědomila, že spojovat po mých zkušenostech Smrt s lovem byla dost pitomost. Smrt tu byla. Byla všude. Sledovala nás. Poslouchala. Ale snad teď měla něco zábavnějšího na práci, než mi zase jednou otravovat plány.

// Zarostlý les (Gallictober - Vrána)

Dělala si ze mě ta vlčice legraci? Jako bych jí právě neřekla, že se tu taky dvakrát nevyznám. Takže ne, nevěděla jsem moc dobře, kam jdeme. Ve finále jsem jí na to nic neřekla, všechny ty kousavé poznámky jsem nechala hýřit jen v sobě. A pak tu byla vrána. Tedy ne opravdová, ale to oslovení... zaškubaly mi uši, jako by to pro ně byl cizí, nový zvuk. Nepříjemný? Možná. I tak jsem raději ponechala komentář nevyřčený, přestože v duchu jsem se snažila přijít na to, co mají vlci s těmi přezdívkami. Kaya. Kaya. Bylo to tak těžké? Nemohlo být, měla jsem úžasně jednoduché jméno a přesto měla vlčice potřebu mě spíš přirovnat k nějakému ptákovi. Když se to vezme kol a kolem, ještě jsem z toho vyvázla dobře. Mohla jsem být kachna. Čáp. Volavka a co já vím. Vrána alespoň dávala smysl, můj dokonale černý kožich se musel tomu zvířeti hodně podobat.
Nicméně tahle vrána zabloudila zpátky na území plné vody. Počasí z posledních dní tomu tady rozhodně nepomáhalo. Zaváhal jsem ve své jinak rázné chůzi. Bála jsem se, že jsem zpátky v močálech, což bylo to poslední místo, kde bych se teď chtěla motat. Ne, to není... naštěstí jsem měla močály tak prochozené, že kdyby tohle bylo jejich součástí, poznala bych to. Hnusně mokro bylo ale na obou místech úplně stejně. Našlapovala jsem s nejvyšší opatrností, ale kalužím se tu vyhnout nedalo. Kdybych byla vrána, přeletěla bych to. Problém? Nebyla jsem vrána. Perfektní.
"Tohle není vono," upozornila jsem vlčici, aby si nemyslela, že tady nás plánuju nechat lovit. Nebyla jsem si jistá, jestli tím tomu podezření zabráním, protože jsem měla pocit, že mě stejně většinu času vnímá tak napůl. "Říkalas, že nejseš vodsaď," pokračovala jsem přesto dál v hovoru. Hlavně kvůli sobě, potřebovala jsem odvést mysl od toho odporného brodění se po tlapy vodou. "Myslelas Gallireu?" Zabořila jsem se tlapou do hlubší zaplavené díry a tak jsem na chvíli zmlkla, abych se s tím mohla v klidu psychicky vypořádat.
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA.
"To je všechno tady. Ten les, močály, tohle... louky, kopce. Gallirea. Vážně si tu ještě nebyla?" Vody pod nohama začalo ubývat. Hlavně nezpomalovat.

// Březina

(Gallictober - Kostra)

"Já pomoc nepotřebuju," utrousila jsem okamžitě polohlasně a trochu podrážděně. Ale těžko říct, zda to došlo až k uším vlčice, řekla jsem si to hlavně pro sebe. Bylo to důležité, jak jinak bych asi celou tu dobu přežívala sama? A takhle nahlas to zase jednou znělo jako pravda. Já pomoc nepotřebuju. Ona potřebuje probrat.
Naštěstí se Tasa rychle lovu chytila a už to šrotovalo. Rozhlédla jsem se kolem a zatoulala se pohledem i ke korunám stromů. Ani jsem se nepokoušela si něco nalhávat, měla pravdu. "Jo," houkla jsem a zase zmlkla ve snaze zmapovat krajinu. "Já to tu popravdě taky nemám zrovna prokličkovaný," kdyby přes ty pitomý stromy bylo alespoň vidět nebe, "ale na něco přídem." A pak jsem vypadala o něco jistě, protože už jsem se začínala orientovat. Nebo, alespoň to jsem si myslela. "Asi to mám," potvrdila jsem slovy, co můj postoj už naznačoval. "Tudy," mávla jsem ocasem a vydala se kupředu.
Kam? Ono ve skutečnosti na tom ani tolik nesešlo, prvním bodem na taktickém plánu tohoto lovu bylo se prostě dostat odsud. Druhým bylo nalezení něčeho, co - jak už Tasa taktně podotkla - by ulovili i dva vlčí kostlivci a zároveň to nebyla nějaká vyhublá jednohubka. Jako kostlivci možná můžeme lovit, ale hnát se za další kostrou by nám bylo k ničemu. Potřebujeme maso a já ve svém úžasném propracovaném plánu počítala s tím, že nás k němu dovedu.

// Lužiny

(Gallictober - Lektvar)

Zvláštní. Přemýšlela jsem nad tím, zatímco ta šedá to prostě řekla nahlas. A stále to byla dobrá otázka. Kde? Kde bydlím? Pokrčila jsem ledabyle rameny. "Všude. A nikde." Tam ne, znělo mi opět v myšlenkách a tentokrát to nebylo o nějakém přihlouplém keři. Nebyl to domov. Nebylo to místo, kde bych "bydlela". Bylo to jen... nic. Bylo to nic.
"To zní dost... přehnaně," zhodnotila jsem vyprávění vlčice. Za své úmysly se setkala leda s násilím a opovržením. Rozuměla jsem tomu. Chtěla jsem, aby chápala, že chápu. A šedá se zatím trochu zmátořila. Možná, že image ztlučeného vlčete nebylo všechno, co v ní dřímalo. Bylo dobré vědět, že má i dospělejší stránku, alespoň jsem se nemusela tak snažit. Dospělého vlka snad svým "hrubějším" přístupem hned nezastraším.
Vlčice vypadal klidněji. Představila se. Pravda, to je docela dobrá věc. Často na to zapomínám, ale většinou je to tak jako tak zbytečné. Na co se představovat vlkům, které v životě už neplánuji potkat. "Kaya," hlesla jsem krátce, jednoduše, jako vždycky a mírně kývla hlavou, i když na pozdravy už bylo trochu pozdě. Kdybych to nevěděla, řekla bych, že mě někdo přetáhl po hlavě baňkou. Skleněnou, protože se po nárazu s hlasitým prasknutím roztříštila a její obsah mě zlil až na kůži. Co to bylo za lektvar, který způsoboval tenhle stav... Hlad, blbče. Hlad. To bude ono. Už jsem fakt potřebovala se s ním vypořádat. Ale takový lektvar na věčný zahnání hladu... Yep. Jíst. Pronto. Než se z toho zcvoknu úplně.
"Hledala jsem něco k lovu, když sem..." odmlčela jsem se, protože pokračovat na způsob "když jsem tě našla a přemýšlela, jestli bych radši zakousla tebe nebo dýni" mi nepřišlo vhodné. Raději jsem ta slova spolkla. "No to je fuk. Prostě, nechceš se přidat?" Tady. Přímo tady existovala jistá hranice, propast, čára, kterou jsem zpravidla nepřekračovala. Lovila jsem sama. Nezvala jsem nějaký náhodný cizí vlky, aby se se mnou paktovali. Tedy, až do teď. "Trocha adrenalinu, zakousnout něco živýho... by ti mohlo bodnout. Přívíst na jiný myšlenky, víš jak." Snad vlčice věděla jak, protože já jsem neměla tušení, ale to se přeci jakože běžně říká, ne? Ne?

(Gallictober - Squeeze)

Vlčice začala mluvit, ale měla jsem co dělat, abych jí rozuměla. Pomalu šeptala a nemělo to daleko do nic neříkajícího mumlání. Naštěstí jsem teď byla po dlouhodobé chůvovské praxi a žvatlání jsem tak docela rozluštila.
Utekla jsem krátce pohledem na keř za sebou a hned zpět na šedou. Vážně? Vážně se mě ptá na tohle? Zvláštní otázka. Dokonce se i ptala na věci jako vlče. "Tam ne," odpověděla jsem krátce. Popravdě jsem už asi nebydlela vůbec nikde. Zase. Netušila jsem, jestli se mi bude chtít do té smečky ještě vracet. Ne, dokud tam vokouní von, zavrčela jsem v duchu, ale hned se uklidnila. Teď tu nebyl. Nebudu si kazit den myšlenkou na něj.
Spíš jsem sledovala podivné chování vlčice přede mnou. Začala si přetlapkávat ocas, mačkala ho v tlapách, žmoulala a svírala a u toho nejistě blekotala. Ať se stalo cokoliv, nejspíš z toho byla pořád dost mimo. A jak jsem poslouchala a dávala si dvě a dvě dohromady...
Vyprskla jsem smíchy. Nesmála jsem se jí, jako té situaci samotné. "Pcha! No jasně!" Zasmála jsem se a tlapou si přejela přes čumák, jako bych chtěla zamáčknout slzu, která tam nebyla. "Nech mě hádat. To vlče bylo asi takhle malý, vyjukaný a vyklepaný," naznačila jsem tlapou výšku od země, "a to nebezpečný místo bylo zhruba tímhle směrem," ukázala jsem za sebe. "Močály, že jo?" koukla jsem na vlčici vědoucně. "Nic si z toho nedělej. Místo je to hrozný a vlci tam taky. Sou na ty svoje vyklepaný vlčátka vysazený. Nedej Smrti, abys jim chtěla pomoc. Ještě budeš ta špatná ty." Najednou mi tlama jela. Byla jsem ráda, že můžu s někým sdílet svou frustraci a nesvírat ji v sobě. Takhle vlčice mě musela chápat.
Byla jsem nabuzená, hýřila divokou energií, ale šedá vedle mě pořád připomínala nervózní klubíčko. Pookřála jsem. Stále jsem nepůsobila o moc mileji či přátelštěji, ale snad o trochu přístupněji ano. Na té empata... emprapata... empapatatii jsem musela ještě zapracovat. "Ta moc silná vlčice už je pryč. Udělala ti něco?" zajímala jsem se s pohledem na ocas si svírající vlčici. Najednou jsem v tom byla zainvestovaná až po uši.

(Gallictober - Sbírat)

Věděla jsem, že vlčici moje přítomnost nemohla uniknout. Přesto jsem se pokusila rychle zmizet, než bude příliš pozdě. Na co, ptáte se? No jen si počkejte...
Podrost zašustil a já zmizela z dohledu. V mysli stále s tou vidinou stočeného vyklepaného těla šedé cizinky. Co to asi mělo znamenat? Ne - nezajímalo mě to. Nesmělo mě to zajímat. Měla jsem svoje plány, svojí cestu a ostatní... neměla jsem se do nich montovat. Ale tak to nakonec nikdy nebylo, no ne? Vždycky jsem se nakonec vrátila. Tihle rozbití, stlučení a životem dohnaní chlupáči, nakonec jsem je nikdy nenechala za sebou. Proč? Proč jsem musela být taková? Bylo to jako s tou tmavou v lese a kdo ví, kde jí je teď konec. Taky jsem jí tam ale jen tak nenechala umřít. Mohla jsem. Neudělala jsem to. Nebo s tím hnědým otrapou v horách, to dopadlo mnohem hůř. Vlk by si myslel, že bych se z takové zkušenosti mohla alespoň poučit. Vlk by neměl pravdu. Byla jsem jako sběrač. Sbírala jsem tyhle chatrné duše, přes všechen odpor, který jsem k té milosrdné myšlence chovala, a mohla jenom doufat, že se mi to zas a znovu nevymstí.
Vymstí. Dobrý skutek nikdy nezůstane po zásluze nepotrestán.
Zjevila jsem se zpátky u šedé. Přes svůj malý vzrůst jsem se teď tyčila nad jejím zakrouceným tělem. Nevrčela jsem. Neútočila. Ale chtěla jsem, aby z mého postoje bylo znát, že mám kontrolu. "To záleží," odpověděla jsem na její dávno položenou otázku. "Co se stalo, že se tu krčíš, jako by na tebe zaútočilo medvědí komando?" Moje slova nebyla zrovna empatická, můj hlas nebyl ani milý, ani zlý, jen velice neutrální, nezaujatý. Kdybych od ní mohla cítit pach Launee, asi bych pokládala úplně jiné otázky úplně jiným způsobem.

(Gallictober - Dýně)

// Mahar

Tak jsem přeci jen našla zarostlejší území. O dost zarostlejší. S velkou opatrností jsem ho přecházela, tady mi přeražení se hrozilo ještě o to víc, než v močálech. Ale stromy tu byly husté a alespoň mírnily déšť, který se teď k zemi, a tedy ke mě, dostával jen velmi stěží.
Těžko určit, zda tu narazím na něco k zakousnutí. Terén byl vskutku nepřístupný a lovit něco v pohybu by tu nebylo nejlepší. I když... Pch! Věřila jsem si, že bych to hravě zvládla. Přesto lovit něco, co by přede mnou neutíkalo, by tu bylo výhodnější. Dýni. Proč zrovna dýni? ohrnula jsem čumák nad prapodivnými myšlenkami křižující mou hlavu. Takový hnus bych nežrala, ani kdyby mi skočila sama do tlamy.
Zarazil mě zvuk plížící se lesem. Šustění. Chůze. Běh? To byl dobrý začátek, tím směrem muselo být nějaké zvíře. Jaké? To se dozvím, až tam dojdu. Ale chvíli to trvalo, nechtěla jsem se řítit kupředu, abych o sobě nedala znát moc brzy. Riskovala jsem, že kořist mi zatím unikne. Nejspíš tomu tak i bylo, protože šramot se vzdaloval až utichl úplně.
Kdybych mohla cítit pachy, zjistila bych rychle, že nešlo o žádnou kořist, ale vlka. Dokonce o samotnou Launee, se kterou jsem se minula jen o chloupek. Bez téhle výhody jsem ale byla nahraná. Vzdala jsem pronásledování, otočila se a- "Ok," vyhrkla jsem jen tak, když jsem zahlédla šedého vlka zkrouceného na zemi, jako zmláceného. Ale zraněně nevypadala. Zírala jsem na ní, jako by se tu z čistajasna zjevila ona a ne já. Když jsem hledala něco k zakousnutí... Jo, tohle by byl asi lehký úlovek. Musela jsem si připomenout, co jsem říkala Raysterovi. Ostatní vlci se nežerou, jasné? Pak jsem si ale vzpomněla i na dýni a povídám vám, kdybych si měla vybrat, dýně by to nebyla. Jenomže jsem tuhle volbu dělat rozhodně nechtěla a tak jsem zacouvala zpátky do podrostu. Nezbývá než hledat dál.

// skála Mahar

Vypotácela jsem se zpět do promáčených močálů. Tedy, ony byly promáčené i normálně, ale teď to bylo o to hnusnější. O náhodném našlapování na suché travnaté ostrůvky jsem si mohla nechal leda tak zdát. Kožich mi začala okupovat voda z neustávajícího deště. Rozešla jsem se krajinou a dávala pozor, abych nežuchla do něčeho hlubšího, než byly občasné kaluže. O další neštěstí jsem dneska nestála.
Uvítala jsem světlo, které bylo i přes zatažené nebe dostupnější, než v úkrytu. Pomalu mi navracelo energii do žil. Ať jsem se ale rozhlížela jak jsem se rozhlížela, nic víc krom bažin, kaluží a ještě většího mokra jsem tu nezahlédla. Lovit v močálech, to je taky nápad, protočila jsem úsměvně oči nad tím pomyšlením. Jasně, že nebudu nic lovit tady. Znovu mě do lovu kachen nikdo neuvrtá. Chtělo to les. Něco hustějšího, než těch pár chabých stromků, co tu omylem vyrostly. Pokračovala jsem dál, netušila jsem kam, i když jsem tenhle kus země už měla zmapovaný nastokrát. Spíš mi to bylo jedno. Kdekoliv to bude lepší.
Kdekoliv.

// Zarostlý les

169

A dost. Neustále fňukání se rozléhalo jeskyní. To by se dalo přežít, kdyby jediné, co můžu dělat, nebylo postávání v koutě. Jenomže jak bych vystrčila čumák a nedej vlku se na někoho tady jen podívala, ten hnědý otrapa by zcela jistě měl zase nějaké kecy. Buuu, vyděsila si mi vlčata, protože nejsou dost citově stabilní, aby se na ně koukalo víc jak jedno oko naráz, představovala jsem si ten rozhovor. Byla jeho. Určitě byla jeho. Celý on, shrbený, nesoběstačný a blbý. Pak tu byl ten rezavý, co fňukal něco o dalších vlčatech. Další? Ty už někdo pohledem uhranul bo co? Tahle smečka měla vážné problémy a já rozhodně neměla chuť stát se dalším z nich nebo se do nich nechat jenom zaplést.
Je to smečka. Moje smečka, snažila jsem se si připomenout. Není moje. Nikdy nebyla, opravila jsem se a vzhlédla k otvoru. Déšť. Stále ta samá píseň padající vody. Přemluvila jsem se. Hlad a touha odsud vypadnout byla silnější, než nutkání zachovat si suchý kožich. A tak jsem se bez jediného slůvka sebrala, prošla jeskyní a vypadla pryč.

// Mahar

168. (Gallictober - Pavučina)

Začalo se rozednívat, ale pokud mě můj sluch neklamal - a že neklamal - deštivá situace mimo úkryt se nijak nelepšila. Tiše jsem zabručela. Byla jsem unavená, rozlámaná z ležení na nepohodlné studené podlaze jeskyně. Spánku jsem za noc moc nedala. Vlastně vůbec.
K mým uším dolehlo mimo spánku ještě nějaké strašlivé kvílení. Vytí. Něco na ten způsob. Chtěla jsem, aby mi to bylo jedno, ale nebylo. Kvílení znělo až moc bolestivě, abych ho ignorovala. Neplánovala jsem do ničeho strkat čumák, přesto jsem konečně vstala a nahlédla do širokého prostoru jeskyně, abych našla původce toho zvuku.
Zrzavý vlk vpadl dovnitř, švihl sebou do stinného zákoutí podobného tomu mému a už se od něj ozývalo jen hekání, fňukání a nářek. Ucítila jsem lehký úsměv rozlévající se mi po tlamě. Jen na krátko. Tohle bylo až moc povědomé. Než jsem se stihla rozhodnout, jestli se v tom chci šťourat zrovna já, objevil se ten uklepaný chlupáč. Neměla jsem tušení, kdy přišel, ale jeho přítomnost nebyla překvapení. Mířili sem, hnala je sem bouřka, někdy se tu zjevit museli.
Ale bylo rozhodnuto. Jak v tom jede on, já nehnu ani tlapou. Nestála jsem o to být zase tou nejhorší za to, že chci pomoc. Určitě to zvládne sám, génius. Nebo s Launee, která také konečně dorazila s malým černobílým klubkem v závěsu. Rayster vypadal... jako Rayster. Byla jsem ráda, že je v pořádku, ale nechala jsem ho být a dál jen jeskyni v situaci sledovala zpovzdálí.
Launee byla zase pryč. Zůstala tu dvě vlčata - z nějakého důvodu vystrašená až pod kůží. Zrzavý vlk klepající se ve svém vlastním koutě nářků. Druhý vlk, který by se tam klidně mohl klepat s ním, ale raději se tvářil, že má vše pod kontrolou. A černobílé vlče, které chvilkami jako by bylo z jiné planety. A já, samozřejmě, já tu trčela s nimi. Byli jsme prapodivná skupinka zahnaná nepřízní počasí do jednoho místa. Bylo to vlastně docela legrační. Připadala jsem si jako moucha. Všichni tady jsme byli mouchy - lapení v úkrytu jako v pavučině, dokud nebude vhodná příležitost k úniku. Tedy pokud unikneme dřív, než se ten obrovitý pavouk obývající tuto síť - naše společná koexistence - probudí, rozzuří a všechny nás sežere.
Do ničeho se nepleť. Nic nedělej. Nic neříkej. Nestojí ti to za to, opakovala jsem si, abych se udržela pod kontrolou. Kdyby jen nebylo toho zpropadeného deště...