Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2Ú2: Popiš světlo, které vychází z výdutě. (V postu nesmíš použít žádnou barvu)

Plavala jsem ne už tak obratně za rybovlkem a přestávalo se mi líbit, kam nás vlastně vede. Pod námi bylo relativně pěkné podmořské město plné života, tak proč mi plujeme někam do pryč mezi strašidelné skály a zubaté stíny? Jestli nás tu plánuje odpravit, mohl by to alespoň neprotahovat. Myslela jsem, že možná je jeho plán se nám prostě ztratit, ale nakonec se mi podařilo ho dohnat. Vznášel se, ale na místě. Zvědavě jsem doplula k němu, protože jsem měla ještě pár věcí, co jsem mu chtěla vymáchat tlapami. Než jsem se k tomu dostala, dloubla mě Cynthia do ramene a já se nesouhlasně otočila, protože do mě nikdo dloubat nebude. Bylo ale jedno, jak moc jsem se na ní za to mračila, protože ona nekoukala na mě. Následovala jsem směr jejího pohledu a všimla si toho, co upoutalo i ji.
V jedné z podvodních skladních dutin pulzovalo drobné světélko. Slabě se chvělo, jako by každým dalším probliknutím ztrácelo na síle a opouštělo tenhle svět. Bylo to živé? Tentokrát jsem zdvihla hlavu k rybovlkovi, který tohle místo označil nejspíš za chrám. Nebyla jsem na chrámy zrovna odborník, ale tohle jako jeden rozhodně nevypadalo. Nestihla jsem ho však zkritizovat, protože se ozvalo prasknutí. Jenomže ve vodě klacky, které by takové praskání vydávaly, nejsou.

Jsem fakt ráda, že tohle můžu psát jako poděkování za váš čas a práci, kterou jste do Galli vložili a ne jako rozloučení a můžu se těšit, až se ve hře zase setkáme. Zítra, po pauze, za rok za dva, kdo ví, ale alespoň se můžu radovat, že tu zůstanete s námi, i když už si to také budete (snad) užívat z té hráčské strany. Takže ještě jednou, díky za vaší práci!

F2Ú1: Zkus siréně vysvětlit, že jsi tady „omylem“. (Popiš emoci jako přítomnou osobu)

Dobře, všechny ryby neměly doslova rybí mozek. Tahle vlkoryba vypadala, že konečně mé naprosto organizované máchání tlapami pochopila, ale nadšená z toho nebyla. No nečuč, to nejsme ani my! zabručela jsem alespoň v duchu, když jsem jí to nemohla říct na přímo. Tvářila se, jako bychom jí vlezly do jeskyně bez pozvání. A měla pravdu, ale my tu taky nechtěli být, takže kdyby byla tak laskavá a ukázala nám východ, hned vypadneme.
Rozhodila jsem znovu tlapami, abych odpověděla na další rybí otázku. Co asi, přišli jsme vám vypít všechnu vodu! Propalovala jsem rybovlka pohledem, jako by byl ten nejhloupější tvor pod hladinou (i na souši). Frustrovalo mě tohle pod vodou bytí a frustrovalo mě, že nemůžu mluvit, protože rybovlk by si něco vyslechl. Všichni by si něco vyslechli. Moje frustrace byla tak velká, že by se sama mohla zhmotnit a máchat tu tlapama vedle mě. Máchaly bychom obě a rybě by to furt bylo jedno. Ale třeba bychom jí pak společně lépe mohli zakroutit krkem, až by nás začnula opravdu vytáčet. Nevraživost byla zjevně vzájemná a já začala nenápadně klapat zuby, jako bych zkoušela, jestli pod vodou něco skutečno zvládnu zakousnout. Než tomu ale přijdu na kloub, rybovlk vezme do zaječích. Ohlédnu se na Cynthiu, ale moc časem nemrhám a rozplavu se za ním, než nám zmizí z dohledu.

F1Ú6: Popiš, jak se cítíš pod hladinou. (Vlož do postu slovo „neklid“ dvakrát – pokaždé jinak)

Reakce Cynthie na mojí uměleckou pantomimu bylo nečekaně agresivní rozhození tlapkami. Žíš, jsem se jenom zeptala! Už takhle jsme namočený v pěkným průšvihu, nemusí to ještě zhoršovat nějakým pitomým naštváváním. Nehledě na to, že to byla moje práce. Po jejím vzoru jsem rozhodila tlapama. Frustrované jsme teď byly obě, tak ať si laskavě ona tu svojí vylívá ne někom jiným. Jednoho adepta měla hned vedle.
Všechny mé pohyby pod vodou byly ale daleko pomalejší, než kdybych je prováděla na souši. Byl to jen další drobeček k hromádce, která mě přiváděla k šílenství. Voda neměla pevný stav a přesto jsem se cítila, jako by se po mé natahovala mokrými pařáty, stahovala se kolem mě a snažila se mě stáhnout hlouběji, uvěznit mě tu navždycky. Označit to jako neklid by bylo hodně slabé. Cítila jsem napětí v nohách a ostatně v celém těle, které nemělo doslova o co se zapřít. Pokoušela se o mě bezmoc, protože jsem takhle absolutně neměla situaci pod kontrolou. Možná bych mohla pro začátek čapnout kolem krku toho vlka s ploutví, to by mohl být dobrý odrazový bod.
Když jsem byla myšlenkami zpátky u Ploutváka, ukázala jsem na něj tlapou, pak na mořské město pod námi. Na to jsem ukázala mezi sebou a Cynthiou a namířila tlapku vzhůru k hladině. Kapiš? Bylo to to nejvíc, co jsem pro naší komunikaci mohla udělat. Když jsem na něj pak zůstala nabručeně zírat, jestli by nám teď nechtěl laskavě říct něco o sobě, všimla jsem si koutkem oka, že město pod námi není jenom živé. Panoval v něm přímo pohyblivý neklid. Mohla za to naše přítomnost? Nebo se město chystalo na příchod něčeho mnohem horšího?

F1Ú5: Popiš město, které vidíš pod sebou. (Napiš post bez jakékoli přímé emoce)

Vytrvale jsem vzdorovala, ale síly ubývaly. Odmítala jsem se vzdát, ale když tělo dál nemůže, neptá se. V jednu chvíli mi plíce povolili a já se nadechla, připravená na to, až se mi dýchací cesty zaplaví vodou. V ten moment jsem se bez vzdoru začala vznášet v moři a všechno začalo být jasnější.
Nejdřív jsem si ke svému překvapení všimla, že se netopím. Mohla jsem... normálně dýchat? Vyzkoušela jsem to ještě jednou, dvakrát, ale bylo to tak. To značně mé reakce zklidnilo a dopřálo mi to čas se rozhlédnout, i když slaná voda v očích stále nebyla něco, co po čem bych toužila.
Teď jsem zírala na moře kolem sebe, kde jsem očekávala pusto prázdno, ale místo toho to tu žilo jak v nejobývanějším lese. Akorát se tu v proudu místo stromů vlnily řasy, chaluhy a další mořské trávy a mohutné mořské skály a propadliny zdobily korály jako nějaké exotické kvítí a drobné mnohobarevné rybky, které kličkovaly mezi tím vším. Při mém průzkumu se mi podařilo nedaleko sebe zahlédnout i vznášející se tělo druhé černé vlčice a já začala pádlovat tlapama, abych se dostala alespoň k ní. Vypadala podobně neutopeně. Co se to tu sakra dělo? Ne, že bych si stěžovala, že už nejsem pod drnem.
Sotva se mi podařilo k Cynthii dostat, všimla jsem si někoho třetího. Vedle nás se vznášel další vlk. Napadlo mě, že ho moře spolklo podobně jako nás, až na to, že... byl napůl ryba? Naprosto neskrývaně jsem si přeměřila pohledem ocas, který mu trčel z druhé poloviny těla. My co jsme zač? Co byl zač on!
Zamračila jsem se na něj a chtěla mu odpovědět, ale když jsem sama tlamu otevřela, vyšlo z ní jen pár bublin. Zamračila jsem se o to víc a ohlédla se na Cynthiu. Tlapou jsem si při tom jakože zaťukala na hlavu, ve snaze od ní zjistit, jestli ona tohle mluvení do hlavy dokáže. Věděla jsem, že někteří vlci to umí. Erlend, například. Sama jsem tuhle moc neovládala.

F1Ú4: Zkus se neutopit. (V každém odstavci musí být alespoň jeden smyslový vjem)

Neznámo jak jsem se ocitla na té cestě, na kterou bych jinak jaktěživa dobrovolně nevkročila. Snažila jsem se zvednout tlapky a přimět je k ústupu, ale bylo to marné. Byly jako přilepené. Navíc jsem zjistila, že není ani kam utíkat. Pláž za námi... zmizela?! Do tváře mi šlehaly slané kapky, jak kolem nás voda divočela. Nebyla to jenom pláž, kterou pohltila. Pokusila jsem naposledy poručit tlapám, v panice jsem vyhledala pohledem Cynthii, která tu taky postávala jako přikovaná, ale než jsem se stačila zmoct na slovo, moře nás spolklo.
Náhlý tlak vody se mnou škubnul. Vrazila jsem do Cynthie a pak už se kolíbala v hlubině do všech stran. Tlapami jsem pádlovala jako o život, ale nebylo to nic platné, protože hladina jako by přestala existovat a rozhlížení ve slané vodě bolelo. Oči mě pálily, ale odmítala jsem je zavřít. Místo toho jsem se snažila prohlédnout směť bublin kolem sebe, za kterou jsem si mohla čistě sama.
Nenáviděla jsem to. Potřebovala jsem pevnou půdu pod nohama a čím déle jsem ji neměla, tím víc jsem panikařila. Přes vodu k mým uším doléhal jen šum mých vlastních pohybů a nos mi zaplavila sůl. Začala bych lapat po dechu, kdyby tu byl nějaký kyslík, kterého by se dalo dolapat. Ale nebyl. Kopala jsem a kopala směrem, kterým jsem tušila, doufala, modlila se, že bude hladina, přestože jsem měla pocit, že se z místa vůbec nehýbu. Nebo hůř - klesám.

F1Ú3: Popiš, co slyšíš a co si myslíš, že to znamená - a jak tě to ovlivňuje. (Každá věta se musí týkat části těla)

Věřila bych jí, že si z toho jen utahuje, ale pak tu byla ta kytka za uchem. A také poznámka, že dnes je tu nějaké ponuré, která naznačovala, že ji sem její nohy nedonesly poprvé. Jestli jsem svou přítomnosti narušila nějaké dostaveníčko, plánovala jsem se klidit, jak nejrychleji to moje tlapky dovedou. Když jsme však u těch tlapek, tou, kterou jsem stále měla položenou na neoblázku, jsem náhle prudce ucukla, protože jsem měla pocit, jako by se pod ní sám od sebe pohnul. A pak jsem našpicovala uši, protože jimi prošel táhlý zvuk, který se linul od moře, přestože jsem si byla jistá, že takový zvuk moře dělat nemá. Ohlédla jsem se nejdřív na Cynthii, abych zjistila, jestli to slyší také, nebo to mám v hlavě už totálně v nepořádku.
Zvuk byl vytrvalý, ne a ne ustat, až jsem měla pocit, že mi z toho uši zalehnou a neuslyším už nikdy nic jiného. Stahoval se mi z toho hrudník a vůbec to ve mě nevyvolávalo nic dobrého. Znělo to jako vytí vlka na smrtelném pelechu, který je však uvězněný v hluboké jeskyni a hrudník mu svírá kamení, které jeho plíce obírá o poslední zbytky kyslíku. Jenomže ať jsem očima pátrala sebevíc, žádné skryté jeskyně tu nebyly, a tak jsem nakonec musela rezignovaně pohledem spočinout na tom skutečném místě, odkud se zvuk linul.
Při pohledu na rozestoupené moře jako bych měla v břiše kámen, balvan, který mě táhnul k zemi. Najednou jsem stála na té cestě, chtěla jsem vzít nohy na ramena, ale tlapky mě neposlouchaly a já si byla jistá, že teď a tady můj život končí.

F1Ú2: Prozkoumej artefakt, který jsi našel v písku a zkus přijít na to k čemu by mohl sloužit. (Použij alespoň jednu metaforu související s mořem – ale neříkej, že jde o moře)

Hrábla jsem do písku znovu a odhalila kámen. Pochopitelně. Kámen na pláži nebyl ničím zajímavý. Znovu jsem hrábla, abych ho se zbytkem přesunula na svou hromadu, ale byl těžší, než jsem čekala. Větší, možná? Musela jsem zalovit pečlivěji a větší silou, abych ho z písčité jámy vydloubla a zase v ní nezapadnul. Teď jsem na to koukala a... byl to fakt divný kámen. Hladký byl spíš jako oblázek, ale oblázky byly lehké. Tenhle lehký nebyl. Navíc měl na sobě něco vytlačeného. Kromě čehosi, co připomínalo mušli, také vypadal, jako by prošel bojem s medvědem, protože byl všelijak poškrábaný. Jestli to tak skutečně bylo, tak ten medvěd byl také umělec, protože to nebyly obyčejné otisky drápů, ale také všelijaké klikyháky a zakrouceniny.
S tlapou položenou na vytlačené mušli jsem se zaobleným neoblázkem pokyvovala v písku sem a tam, zatímco jsem přemýšlela, co s úlovkem z nekonečných vod udělám. Třeba měl nějakou hodnotu, šlo o něco cenného. Napadlo mě, co by mi za to asi mohla dát Smrt, kdybych jí to přinesla, než mi došlo, že s ní nechci mít nic společného. Život ale takové věci nesbírá a mně to bylo taky k ničemu. Možná bych to mohla hodit po někom fakt otravném. Kdybych se trefila, měl by hezky vytlačenou mušličku na čele.
Z bloumání mě vytrhnul hlas. Ohlédla jsem se po jeho původci a musela hodnou chvilku civět na černou vlčici jako na zjevení. Protože jestli se mi nezdála, tak tohle nebyla moje pláž. A co hůř, dost možná byla fakt blízko Borůvkovému lesu. V duchu jsem zaklela. Fakt bych chtěla mít tohle místo jen pro sebe.
"Magie," odpověděla jsem krátce a máchla při tom tlapou, jako by to byl ten nejobyčejnější způsob přepravy. "Někdo si moc moc přál, aby Borůvka nemusela hledat novýho lovce," utrousila jsem mimoděk. "Co tu děláš ty? Nehádala bych tě na ten typ, co se rozvaluje u moře, i když za mě by žádnej vlk k té zrádné mokré zubaté temnotě lézt neměl."

F1Ú1: Uplácej hrad / nebo něco jiného z písku, abys zahnal to nepříjemné ticho. (Vlož do příspěvku alespoň 3 přívlastky popisující něco živého – ale vztahuj je na věci)

Nevím, kdy se to stalo. Chtěla jsem odejít, ale z nějakého důvodu jsem zůstala. Uvědomila jsem si, že sedím v tmavém písku, zírám před sebe do mlčících dálek nekonečného horizontu a konec konců si to užívám. Připadala jsem si, jako by tenhle kousek světa, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela - protože černou pláž bych si pamatovala - patřil jenom mně. Možná na tom něco bylo, přeci jen jsem se tu zjevila doslova z ničeho. Napadlo mě, zda se dokážu stejně přenést i zpátky. Jen tak, prostě puf, protože jakmile jsem se ohlédla na vysoké hory, za nimiž jsem předpokládala pokračující pevninu, moc do skoku mi nebylo.
Není kam spěchat, připomněla jsem si, že jsem tady ráda. Žádný lovecký budižknižemu, žádná okřídlená vlčata a sebevědomí teenageři. Líně jsem prohrábla písek, který kopíroval barvu mé srsti a v pohybu šeptal přímořskou řečí. Nerozuměla jsem mu, a přesto jsem ho nechávala mluvit znovu a znovu, jak jsem ho jen tak kupila na sebe. Nebyla to velká hromada. Neposedná zrnka se postupně zase rozutíkala z vršku dolů. Mohla jsem je plácat jak jsem chtěla, ale protože jsem se usadila v uctivé vzdálenosti od zlověstného mořského břehu, suchý písek tvar nedržel. Pokračovala jsem tak jako v transu v monotónním přesýpání, když moje tlapka zavadila o něco tvrdšího.

// teleport Jižní Galtavar

Záblesk. Závan. A já stála jako opařená. Kolem mě už nebyla zelená tráva, v dálce stromy ani hory. Tedy, jedny hory tu byly, ale to nebyly tytéž. První mě zaujal zvuk šplouchající vody a hned na to jsem mohla vnímat ten široký výhled na nekonečné moře, který se mi právě naskytl. Uff.
Ohlédla jsem se jiným směrem. Kolem sebe, protože voda bylo to poslední, co mě zajímalo. Zajímalo mě, kde jsem a jak se nejlépe dostat... kam? Zpátky? Však jsem zrovna odcházela a vracet jsem se jen tak nehodlala. Jen jak jsem si rozpomenula na ten lov, na Zelenáčův ksich, začala se ve mě opět vřít krev. Ne, tady je to vlastně fajn. Zůstanu tady. Hotovo.
Ale kde bylo "tady"? Pod tlapkami mi podkluzoval černý písek. Zvláštní. Rozhodně jsem mohla prohlásit, že tohle místo vidím poprvé. Do zad se mi opíralo teplo z ranního slunce, už tak dost ostré. Naštěstí, mně teplo nikdy moc nevadilo. Když jsem si ale dala dohromady dvě a dvě, možná by bylo lepší někam zmizet, než začne skutečně péct. Teď jsem se ale dívala pod vlastní nohy a jednou z nich písek prohrábla. Musela jsem uznat, že jsem si tu trochu připadala, jako bych chodila po jiném světě. A vůbec mi to nevadilo.

"Aha takže to najednou je moje chyba?!" vyštěkla jsem, aniž bych ho nechala domluvit. Já že vyběhla dřív. Já. Měla jsem sto chutí ho složit vedle té losice. "Já jsem vyběhla, jak bylo v plánu. Ona," pohodila jsem prudce hlavou ke Kezi, "v plánu nebyla. Víš, k čemu jsou plány, ty velkej lovče? Aby VŠICHNI věděli, co se bude dít. Ne, že uprostřed lovu si tam přidáš obří vránu a nějakou chobotnici z hlubin. To možná můžeme bejt rádi, že ty tady nežijou, by sis určitě našel způsob, jak jí neohlášeně zapojit," prskala jsem a probodávala Zelenáče pohledem. Tohle byl náš nový lovec? Pche. Chuť skočit mu po krku mě postupně opouštěla a nahradilo ji prachsprosté pohrdání.
"Nikomu se nic nestalo. Tentokrát. Ale až to tvoje ubohý vedení příště někoho bude stát krk, tak takovýho hrdinu dělat nebudeš," sykla jsem naposled. Sklouzla jsem pohledem mlčky k Arminovi a losici. Usoudila jsem, že jich je tu dost na to, aby si s její přepravou do úkrytu poradili i beze mě. Po Zelenáčovi jsem střelila posledním pohledem, než jsem se otočila a dala se na ochod. Pryč. Bylo lepší, když půjdu, než se to tu zvrtne k něčemu, co pak budu muset vysvětlovat. Ušla jsem ale sotva pár kroků, než jsem doslova zmizela.

// teleport Popelavá pláž

Ok ok, hlásím:
Kayu na Hrozbu
Zurri na Záhadu
Finnicka na Piráty
Ciela na Vlčata

Stalo se něco, co jsem absolutně nečekala. Ale měla jsem vezmeme-li v potaz, co je tohle za kraj. Na obleze se objevil stín obřího ptáka. Vylekala jsem se, pochopitelně, protože kdo by se ksakru tak velkýho ptáka neleknul? Něco tak velkého jsem po obloze viděla naposledy letět, když Baghý... "Baghý?" Pozorněji jsem zamžourala proti sluníčku, ale nebyla to ona.
Hůř.
Byla to Keziah.
Druhý šok. Co tady dělá? Jedno vlče u lovu nestačí? Znovu jsem získala rychlost a hnala se losici za zadkem. Zelenáč a Arminiem už taky vyběhli, konečně, a lov byl v plném proudu. Moje krev taky. Zabiju ho, znělo mi v uších a nebyla řeč o losu. Když se pak Keziah snesla jako dravý pták na záda té losice a společně šli tak nějak krkolomně k zemi, srdce mi málem vynechalo pár temp. Což bych mimochodem nikdy nepřiznala, kdyby se někdo zpětně ptal. Dva vlci byli hned v závěsu jí pomoci, má role byla splněna, ale já stejně běžela dál k nim, protože jsem usoudila, že je to nezbytné.

Doběhla jsem k padlému zvířeti. Losice byla celá potrhaná. Na krku jí visel Arminius, celý od krve, jak se vyvalila z prokousnuté tepny. Vypadalo to, že si ještě nevšimnul, že je zvíře mrtvé. V zadních nohách losice byla zapletená okřídlená Keziah. I když v divné poloze, vypadala živě a nenaříkala. Zabodla jsem pohled do posledního vlka.
"TY IDIOTE," vyprskla jsem na Zelenáče s vyceněnými tesáky. "Co to mělo bejt?! Mohlo váš to zabít! Na co ste čekali?! A co tu dělá vona?!" pohodila jsem hlavou směrem k černé okřídlené, která se tu podle všeho mě známého zjevila z čista jasna, ale Zelenáč vůbec nevypadal, že by ho její přítomnost zarážela. Tohle nebyl lov, tohle byl cirkus.

Vrtění v trávě na opačné straně za losicí jsem si vyložila jako znamení, že jsou připraveni, a vyběhla jsem vpřed. Losice si mě všimla až když jsem byla fakt blízko, protože už jsem zmiňovala, že plížení mi dost jde? Musela jsem si hlídat, aby mě nekopla, když zabrala, až zadníma odhazovala ze země hlínu s trávou. Scvakla jsem za ní tesáky a chvíli ji naháněla, kam jsem potřebovala. Když běžela moc vlevo, klapla jsem vlevo, když zahnula příliš doprava, klapla jsem doprava. Potřebovala jsem, aby běžela víc dopředu, tam, kde na ni v trávě budou čekat Zelenáč s opravdovým zelenáčem. Netušila jsem, co se tam momentálně doopravdy odehrávalo.
Nahánění ale trvalo nějak moc dlouho. Až pozdě jsem si všimla, že už jsme skoro u toho místa, kde by hoši měli vyrazit, ale nic se nedělo. Čekala jsem. Se zatajeným dechem. Teď. Teď! "TEĎ!" vykřikla jsem v naději, že ty dva proberu k akci. Co se tam sakra dělo? Copak úplně zapomněli, že se teď mají soustředit? Začínala se ve mně vařit krev z úplně jiných důvodů, než byl adrenalin. Jestli celou tu skupinku v trávě losice nerozdupe, roznesu je v zubech sama.

Hoši si za mnou ještě něco vyřizovali, zatímco já už větřila a vydala se po stopě, brzy s nimi v závěsu. Nakonec jsme měli na očích náš budoucí úlovek. Snad. Krčili jsme se opodál a já zvažovala naše možnosti, zatímco Zelenáč spřádal plán. Přikývla jsem, když mi byl svěřen úkol naháněče. Jako vždycky. Takže jsem v tom vlastně už byla dost dobrá.
"Nemůžeme počítat s tím, že za nás tu nejtěžší práci odvede tráva," odpověděla jsem na Zelenáčovo "doufání" a naznačila tím, ať je připravený plnou silou to zvíře skolit. Nebo ať do toho neleze vůbec. Když jsem se pak plížila pryč, abych zaujala své místo na druhé straně u jezera, zastavila jsem se na krátko u Armina. "Dávej bacha na kopyta, kopou i předníma. Až to zvíře stáhnete k zemi, buď ho hned zakousneš, nebo ho tam budeš držet dost dlouho na to, aby ho zakousl někdo jinej," instruovala jsem ho krátce, protože jsem měla pocit, že Zelenáč to neudělá. Nebylo v tom žádné pošklebování ani dobírání, to šlo teď stranou a zbyly jen dobře míněné rady, ze kterých mohl Arminius vyčíst, jak vážná věc takový losí lov je. Vyčkala jsem na kývnutí, že rozumí a pak se vyplížila pryč.
Plížení mi šlo na výbornou. Zmizela jsem z dohledu i dvojici vlků, držela jsem se proti větru, abych nás neprozradila a brzy se ocitla na druhé straně za losicí. Pohledem jsem vyhledala Zelenáče a čekala na znamení, že můžeme začít. Tlapkami jsem netrpělivě přešlápla na místě, udělala ještě pár pomalých plíživých krůčků vpřed, pak začala zrychlovat a nakonec jsem vyrazila ze svého úkrytu přímo na losici, která se okamžitě dala na útěk...