Gallirea - Příspěvky uživatele

// Mahar (přes Kaskády)

Prima. Takže jsem vypadla z močálů rovnou za nosem a kam mě to zavedlo? Zase do kopců, zase do hor. Tady to začalo. Tady jsem potkala Dobrodruha a tady mi také vnukl tu přihlouplou myšlenku. A stalo se toho samozřejmě ještě mnohem víc, ale kdo si to má pamatovat.
Řeč svojí situaci, řeš svojí situaci... opakovala jsem si, zatímco jsem se rozhlížela krajinou. Kudy teď? Kam jít? Nemít žádný plán mě najednou ubíjelo. Zkoušela jsem si pro zklidnění pohrávat s magií, ale nefungovalo to. Ne to zklidnění - magie. Měla jsem z toho nepříjemný pocit. Nebylo to, jako by mi to jen nešlo ovládat. Spíš jako když žádná magie není. A že já moc dobře vím, jaký je to pocit žít bez vědomí magie. Může magie jenom tak zmizet? Na to jsem se nikdy předtím nikoho neptala. Možná jsem měla.
Putovala jsem od kraje ke kraji, až jsem se zastavila nad známým lesem, kterému jsem věnovala zvlášť dlouhý pohled. Vlastně už jsem se dál nikam nepodívala. "Mmm..." bručela jsem si pro sebe, protože se mi můj momentální nápad moc nezamlouval. "Neměla bych. Fakt bych neměla." Přesvědčovala jsem samu sebe, jako by to bylo co platné. "Nebo jsem měla už dávno... urgh!" Nesnášela jsem se. Super. A já ještě k tomu předtim zdrhla tomu troubovi. Co když tam bude? No jasný! Jasný, že tam bude, na co myslim! Nervózně jsem přešlapovala na místě. Chtěla jsem jít, ale rozum mi radil zůstat. Sakra, bylo tolik důvodů, proč to nedělat! Tak proč jsem se už dávno neotočila a neodkráčela si to jinam?
"Uuuuuurggghhh nesnášim to!" sklapla jsem podrážděně tlamu. "Čím dřív tam vlezu, tím dřív budu pryč," ujasnila jsem si a začala rázně slézat z kopců k lesu. Vážně jsem se chystala to udělat...

// Borůvkový les

// Bažiny

Našla jsem cestu zpět do močálů a víte co? Najednou tohle místo nebylo tak hrozné. Alespoň v porovnání s tím, ze kterého jsem právě jen o fou upláchla. Taky tomu tady dodávalo na kráse ta prázdnota, která mě přivítala. "Dneska už jsem měla těch divnej věcí až až," usmyslela jsem si a nedožadovala se dalšího vysvětlení, proč tu nemůžu natrefit na jedinou živou duši. Asi to bylo znamení. Neměla jsem tu nikoho potkat. Neměla jsem mluvit s nikým z nich. Teď jsem měla šanci. Druhou šanci se na to prostě vykašlat a dělat si zase všechno po svém. Byl to přeci pěkný život, ne? když jsem si mohla dělat, co jsem já sama chtěla. Žádný zákon smečky, žádné závazky mě neomezovali. Dobrodruh říkal, že by se mnou nikdo nevydržel, ale co když to bylo obráceně? Co když já nemohla vydržet s nimi?
Něco uvnitř mě stejně pokleslo. Chtěla jsem být silná. Chtěla jsem se už na všechny ty přihlouplé pocity vykašlat. Bylo to krásné, když jsem se ničím podobným nemusela trápit, tak proč jsem se toho nemohla zbavit úplně? Protože si fakt doufala, že to vyjde. "Mlč," houkla jsem sama na sebe a pro náhodné kolemjdoucí bych musela vypadat jako blázen. Pravdu jsem ale umlčet nemohla a tak jsem ji raději zasunula někam do kouta své mysli, kde mě tolik neotravovala a začala jsem se šourat krajinou pryč. Asi jsem tak trochu tušila, kam mám namířeno, a při tom jsem neměla žádný další plán. Zima byla za humny a má naděje na její poklidné přežití se utopila v močálech. Nebo se z nich rozprchla, kdo ví. Tak jako tak jsem musela rychle začít svojí situaci řešit.

// Vyhlídka (přes Kaskády)

// Středozemní pláň (přes Mahar)

Dobrá, možná mě ty močály nepohltily úplně doslova. Zatím. Ale víte o té opuštěnosti, kterou zjev močálů z venku vyvolává? Tak to asi nebyl jenom zjev. Prokličkovala jsem území vcelku usilovně, ale na místě nebylo po vlčí tlapě ani památky. Posledně tu bylo vlků vcelku dost - ostatně, proto jsem taky vypadla, ale teď? Ani o vlče tu vlk nezakopne a to už bylo divné. Tohle místo bývalo vlčaty jak zamořené.
Divný, pomyslela jsem si a pokračovala dál v procházení lesem, až jsem došla na místo, které jsem doposud nenavštívila. Ukázalo se, že jsem ani o nic nepřicházela. Zápach oplývající tuhle část země byl tak urputný, že se prodral i ke mě. No a to fakt chcete, aby první věc, co po letech doopravdy cítíte, bylo tohle. Zkřivila jsem čenich a protože odpudivý zápach asi nebyl dostatečným varováním, rozhodla jsem se to projít i tady. Třeba tohle bylo to místo, kam se všichni vytratili?
"Eh," křivila jsem nos stále dál, zatímco jsem se obtížně brodila lepkavým bahnem. Nepotrpěla jsem si na čistotu, ale tohle byl skutečný humus. A pak jsem udělala to nejhorší, co jsem mohla udělat. Zastavila jsem se. Zprudka jsem otočila hlavu a nastražila uši. Přísahala bych, že jsem zaslechla hlasy. Pak už ale nic. Muselo se mi to jen zdát a chtěla jsem jít dál, ale... nešlo to. "Sakra, co to-" rvala jsem nohy z bahna, ale čím víc jsem zápasila, tím větší silou mě bahníčko tlačilo k sobě. Podrážděně jsem zavrčela. Ihned mi došlo, že tohle vůbec není dobré.
Snažila jsem se zachovat klid, i když kolem mě by v pohodě mohl hrát dramatický dynamický soundtrack podtrhující poslední chvíle mého života. No táák... funguj sakra... "FUNGUJ!" Magie se rozhodla stávkovat v tu nejméně vhodnou chvíli.
"To nepůjde." Ozval se povědomí hlas. "Na to už jsem přišla sama, ty chytolíne," odsekla jsem a ohlédla se na mého rádoby inteligentního společníka. Rázem mi z tlamy zmizela všechna další slova. Zírala jsem totiž na vlka, přímo vedle mě. Zabořeného v bahně, stejně jako jsem byla já, ale to nebylo to nejdivnějšího. Nejdivnější bylo, že ten vlk nebyl... jak jen to říct... celý. Byl zjevem celý oškubaný, vypelichaný a sem tam mu dokonce koukali kosti. Maso? Tam zrovna nebylo. Byl jak mrtvola v rozkladu. To ale stále nebylo to nejdivnější, ne ne. To nejdivnější bylo, že z v těch posledních pár rysech, co mu zůstávali ze života se až nepříjemně podobal... mně.
"Tváříš se, jako bys viděla mrtvolu," nadzdvihl vlk co, to mu zbylo z obočí. "To nemůžeš myslet vážně," odpověděla jsem mu... mně... tomu nevěřícně. "Jo, to je fakt," přiznala mrtvola. "Je neslušný zírat." Mrtvola mě poučovala o mravech. To byla konečná. "Drž tlamu a koukej vyvalit, co po mě chceš," vyprskla jsem podrážděně. Někdo si ze mě dělal opravdu hloupé fóry a já na ně neměla náladu. Mé polorozpadlé já neodpovědělo a jeho němý pohled mě vytáčel ještě víc. Nakonec jsem se rozhodla ten přelud ignorovat. Musel to být přelud, ne? Nemohlo to být skutečné.
Zase jsem se začala prát s bahnem o mé uvězněné tlapy. "To nebude-" "Jo já vim, to nebude fungovat. A co mám asi tak dělat? Čekat, až dopadnu jako ty? Ne, díky." Mrtvola s křupnutím natočila hlavu na stranu. Čemu z toho, co jsem právě řekla, asi nerozuměla?
"Nebudeš sama." Po zádech mi přejel mráz. Tohle opravdu chcete slyšet, když jste uvěznění uprostřed bažiny s rozpadajícím se nemrtvým. "Sorry, radši sama než s tímhle." Ticho. Můžou se mrtvoly urazit?
Když jsem se přestala s bahnem prát a šla na to pomaleji, skoro to fungovalo. Kousek od sebe jsem si všimla velké klády. Kde se tu vzala, když tu nebyl jediní strom, mi bylo záhadou, kterou jsem se nepotřebovala zabývat. Natáhla jsem se po jedné větvi čouhající z klády a opatrně se za ni povytahovala z bažiny. Hlavou mi mezitím vrtalo, co bylo zač to mrtvolné já, které mi postávalo za zády. Nesnažilo se zachránit, ani se nepotápělo hlouběji do země. Jen tam tak stála a němě mě pozorovala. Bylo to nepříjemné.
"Koukej, nemám páru co si zač. Jestli přelud z výparů z bažin nebo poskok samotné Smrti," rozhodla jsem se přeci k mrtvole ještě promluvit, zatímco jsem se úspěšně vysvobodila z bahnitého vězení, "ale jestli s ní budeš mluvit, vyřiď jí, že svojí šanci už měla. Jestli mě chce dostat teď, bude se muset trochu víc snažit." Otočila jsem se, abych si naposledy pohlédla na ten popudivý zjev tolik podobným mému živému já, ale bažina byla prázdná. Znovu mnou projel nepříjemný pocit. Nechtěla jsem na sobě nechat znát to znepokojení - to kdyby se ona přeci jen dívala, ale zůstávat jsem tu také nemusela, ne? Kdo by se tu po takové zkušenosti ještě zdržoval...

// Mahar

// Zrádcův řemínek (přes Náhorní plošinu)

Vyrazila jsem z lesa s tou proklatou jámou. Vážně, co udělá takovou díru a nechá jí jen tak uprostřed lesa, aby do ní náhodní kolemjdoucí padali jak zralé švestky. I když mi ta skluzavka nejspíš prospěla. To jsem byla na cestě zjistit, jestli to bylo dobré rozhodnutí, nebo ne. Ale co můžu ztratit? Teď už fakt nic. Prostě tam nakráčim, řeknu prvnímu vlkovi ať se mnou nepočítaj a vypadnu. Tečka, konec. Můžem bejt všichni spokojený. Co by se mohlo pokazit? Je docela profláknutý fakt, že po položení takové otázky vám na ni sám osud obratem odpoví. Nedovedla jsem si ani představit, co všechno by se mohlo zvrtnout, ale upřímně? Mohlo mi to být fuk. Naštvaní už na mě byli tak jako tak, leda by se mě pokusili vyprovodit s tesáky a k tomu jsem jim neplánovala zavdat příležitost.
Skoč tam, řekni báj báj a vypadni. Skoč tam, čus hus a vypadni, opakovala jsem si a snažila se přimět k tomu, že to má smysl. Že je správné se tam ještě jednou, naposledy vrátit. Snažit se urovnat něco, co nikdy urovnané nebylo... Nebo jsem zkrátka bláhově doufala, že tím napravím křivdu dávno minulou. Že mě tohle uzavření s Maharem zbaví té ubíjející viny, která se se mnou táhla už takovou řádku let. Možná, ale jen možná, budu schopná v sobě uzavřít tuhle kapitolu a nastane klid.
Musela jsem se vysmát vlastním myšlenkám. Zastavila jsem se uprostřed rozlehlé louky a věnovala pobavený pohled vycházejícímu slunci za horizontem. "Sem fakt tak pitomá?" broukla jsem si pro sebe. "Vidět mě tu tak kluci... Kyle, Kurtis... by mi to dali sežrat. A hernajs, pro jednou by mi to patřilo." Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych čekala náhlou společnost. Znovu jsem se ušklíbla. "Se divim, že si nechají tuhle příležitost ujít." Pohodila jsem pobaveně hlavou a volnějším krokem pokračovala v cestě. Zvláštní, ale pro jednou mi vzpomínky na mé bratry nerozvířily krev v žilách, ba naopak. Najednou jsem cítila větší klid. Pohodu. Napětí ze mě opadalo. "Ať sou kde sou, musej je teď pekelně svědět tlapy," uculila jsem se škodolibě. Představa neškodného utrpení mých bratrů to celé ještě o malinko zlepšovala.
Ať jsou, kde jsou - to byla dobrá otázka. Zůstali ve smečce? S Kirianem? Odešli? Nebyla jsem až tak bláhová, abych si snad myslela, že by se vydali hledat mě po té, jsem se prostě vypařila. Spíš byli mezi prvními, co navrhli plány na oslavu hned, jak se to zjistilo. A stejně, i přes to, jací otrapové a chuligáni to byli, jsem se přistihla, jak si pohrávám s myšlenkou... Možná by nebylo tak špatný je mít tady. Nakonec by nevotravovali vzduch jenom mě a... jo, rodina se nezapře. Rodina je navždy. To byla slova mého nejstaršího bratra. Pamatovala jsem si je jasně, jako bych je od něj slyšela včera. Pamatovala jsem si hodně jeho slov. Znovu jsem se ušklíbla. Až na to, že já ji zapřela.
Už mě to netrápilo. Alespoň ne tím nuzným, tichým, sužujícím způsobem. Už jsem se tomu chtěla jenom smát. Tedy, to jsem si myslela. Konec konců mi beztak nic jiného nezbývalo. Vysmát se vlastní blbosti přímo do tváře, to jsem potřebovala. Ale protože tu nebyla nikde dostatečně čirá kaluž, aby mi posloužila za zrcadlo, musel mi stačit jen zvuk vlastního pohrdání, který se mi dral z hrdla. Bylo to tiché posmívání, skučení, chrblání a řehotání, které postupně ztrácelo na síle a chraplavosti. Zaskřípala jsem zuby a nucený smích přešel v něco jiného. Polkla jsem a zkřivila tlamu, hlavu svěšenou k zemi. Byla těžká, nedovedla jsem ji zdvihnout k obloze.
"Promiň... promiň bráško..." Pár mokrých kapek se mi skutálelo po tvářích. Vrátil se ten déšť? Musel to být déšť. "Nebyla to tvoje chyba, měla sem ti to říct. Chci... chci abys tu byl. Řekla bych ti všecko, vopravdu. Ale ty tu nejsi. Vím, že tu nejsi a tohle... tohleto nic nezpraví, ale musim to zkusit, víš? Musim... se vo to pokusit. Protože to bys ty chtěl, ne? To bys určitě chtěl..." Popotáhla jsem a zaklepala hlavou, abych roztrousila do pryč kapky z neexistujícího deště. Pomalu jsem vydechla a nadechla se. Tohle je už vopravdu patetický... Kurtis. Kyle. Kirian. Nikdo z nich tu není, ale to přece neznamená, že to musí být... takhle. Narovnala jsem se, musela jsem se sebrat, protože už jsem byla tady. Močály se rozkládaly přímo přede mnou a odsud vypadali tak tiše a neškodně. Tak prázdně. Vlastně žádná změna od doby, co jsem tu byla naposledy.
"No tak deme na to," povzbudila jsem se a nechala se jimi spolknout.

// Bažiny (přes Mahar)

// Náhodní plošina

Tlap tlap tlap - pokračovala jsem hlouběji do lesa a moc se nerozhlížela. Zahrabaná ve svých myšlenkách jsem neměla náladu na kochání se okolím. Možná jsem tu už někdy byla, možná ne. Bylo mi to ukradené. Šla jsem dál jen proto, protože kdybych zůstala stát na místě, to bych už teprve nedělala vůbec nic. Jít dál alespoň znamenalo, že třeba někam dojdu. Vždycky jsem někam došla, když jsme neseděla na zadeli. Třeba i tentokrát-
"WUAAUMP!" vyhrkla jsem, když mi podjela hlína pod tlapou a já najednou sklouzla do hlubin ohromné díry, kterou tu nechal kdo ví kdo. Dobrá, možná jsem se jenom se přeci jen měla trochu věnovat i svému okolí.
Dolů jsem sjela pěkně po předu a tlamou nabrala spoustu hlíny, ze které se přede mnou udělala také malá hromádka. Vstala jsem a začala ten sajrajt z pusy plivat ven. Oklepala jsem se, nejvíc se mnou zamávalo to překvapení z pádu, ale jinak jsem se zdála být v pořádku. Teda až na ten drobný, malinký, nepatrňoučký fakt, že jsem ZAPADLÉ V NĚJAKÝ ZADĚLANÝ DÍŘE UPROSTŘED NAPROSTÝHO NIČEHO. Vzhlédla jsem a ani se nepokusila dostat ven. Raději jsem se přemístila ke stěně kráteru a schoulila se u ní do klubíčka.
Možná bylo dobře, že tu jsem. Mělo to tak být. Proč se snažit, když mi je vočividně nějaká zapomenutá vopuštěná ďuzna předpovězená? Teď už stačilo usnout. Byla jsem přesvědčená, že když usnu, budu mít klid. Ne teď. Na pořád. Zůstanu tady. Navždycky.
Ale nepodařilo se mi to. Usnou - mám na mysli. Místo toho jsem si jen přeležela nohy, protože jsem se odmítala převalit do pohodlnější polohy. Nebo jsem si toho ani nevšimla. Místo toho jsem přemýšlela, jak jsem se sem vlastně dostala. Co mě sem dostalo.
Zrada, docvaklo mi rychle. Kdybych tehdy neodešla... ale byla to vůbec zrada? Šak mě všichni chtěli pryč. Určitě slavili, když mě nemohli nikde najít. Jak může být zrada něco, co si všichni přejou. Jenomže to ve skutečnosti nebyla otázka všech, nýbrž jednoho. Jednoho jediného vlka, který jistě té noci neslavil. Mohla jsem tomu říkat, jak jsem chtěla, ale pravdě jsem stejně utéct nemohla. Zradila jsem ho, znělo mi v hlavě, jako by mi pravý význam slova ještě stále unikal. Buď to, nebo mě už nezajímal. Věřil mi. Věřil ve mě. Já ho tam nechala. Odešla jsem. Bez rozloučení. Bez ničeho. Kdybych tehdy skousla svojí pýchu. Kdybych dělala, co se mi řeklo, mohla jsem zůstat. Mohla jsem dál žít ve své smečce. Dál být se svou rodinou. A k tomuhle? Nemuselo vůbec dojít. Nemusela bych ležet na dně nějaké jámy a užírat se vlastní neschopností.
I tu druhou jsem opustila, připomněla jsem si. Nechtěla jsem se tam vrátit. Nestojí mi to za to, byla to blbost, ale... možná jim alespoň dlužim vysvětlení. Možná... bych to alespoň teď mohla udělat správně. To pomyšlení mi pomalu začalo otevírat oči. Ano, už jsem věděla, co musím udělat jako další. Musím se vrátit. Do smečky. Do močálů. A vyřešit si pár účtů.
Ale ne hned. Nejdřív se musím dostat odsud. Vstala jsem s nově nabytým elánem a začala kroužit, abych vytipovala nejlepší strategií úniku. Využila jsem svoji výhodu. Byla jsem malá. Byla jsem lehká, rychlá a obratná. Jo a taky jsem svým sešupem dolů vytvořila docela dobrou cestičku ke stoupání. Pořád strmá a pekelně podkluzovala, ale vyškrábala jsem se po ní až nahoru i díky kamenům, které kolem trčely.
Zběžně jsem se oklepala od hlíny a ohlédla se na díru. Nechápala jsem, jak jsem ji mohla přehlédnout. "Tak zase někdy," hlesla jsem, jako bychom s jámou byli staré známé a vydala se zpátky na sever. Tedy na východ. No, prostě tam někam.

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

// Vodopády (přes Mahtae)

V jednu chvíli jsem doprovázela černého vlka, v druhou se bleskurychle smýkala kolem řeky, až jsem se zjevila na rozlehlé pláni, kde jsem konečně zpomalila a dovolila si se ohlédnout. Ohlížela jsem se docela dlouho. Na řeku za sebou. Na lesy. Udělalas správně, připomínala jsem si. Nemotej se do cizích záležitostí a všichni budou šťastní. Moje mantra mi zněla v uších a doprovázela mé další kroky, jak jsem se začala přesouvat dál přes otevřené prostranství osvícené měsíční září. Už jsem nepospíchala a můj stín se líně sunul krajinou jako tichý posel.
A co teď? Byla jsem sama. Zase. Byla jsem bez domova. Zase. Byla jsem- zastavila jsem a zamžourala na svůj krk jak nejlépe jsem dovedla. Aha, takže jsem byla už i bez vločky. Zase. Já vlastně neměla tušení, jak ta věc funguje. Jednou ji mám a jindy zase ne. Byla jsem si jistá, že není obyčejná. Musela nějak souviset s mojí magií. Ale jak? Tak to vráno raď.
Vráno.
Snad Tasa najde svojí sestru. Pak by nebyla sama. Já... možná by mi tu moji bratři také nevadili. Alespoň jeden. Možná bychom si lezli na nervy, ale nesnášeli bychom se společně. To by bylo hezké, ne?
Šla jsem, šla, až mě obklopily nové stíny a já vklouzla do dalšího lesa.

// Zrádcův řemínek

Blueberry? To jméno mi něco říkalo, ale nebylo mi divné, že od něj o našem velkolepém dobrodružství neslyšel. Ten tam s námi totiž vůbec nebyl. Černý vlk nejspíš nabyl dojmu, že se chci dá vybavovat o vší té praštěné magií a výletech, co si tenhle kraj vymýšlí. Slunce? Jak jako vlk zachrání Slunce? Šak je hrozně vysoko, nechápala jsem, ale tohle byla Galliea. Nějaký způsob určitě existoval a já se bála, že když se zeptám nahlas, vlk mi o tom ještě začne vyprávět. Na další historky jsem neměla náladu.
"Jo," zopakovala jsem, "to nic nemění na faktu, že tam nepatřím." Mrskla jsem ocasem. Teď už ty jeho pohledy začínaly být až moc. Ale já se taky mohla trochu lépe vyjadřovat, že. Udělala jsem krok dozadu, když se vlk zase vyhoupl ze sedu na nohy. O dost mě najednou převyšoval a tak jsem si raději udělala větší odstup. Byl celý roztěkaný. O co mu šlo? Každopádně stále trval na tom, abych šla s ním. Tušila jsem to, třebaže mi dával jakože na výběr. Ale ty tam chceš jít... a takhle to bude lepší, než tam nakráče sama. Přemýšlej.
"Fajn, deme," broukla jsem rázně za zdráhajícím se vlkem, skokem ho předběhla a ujala se vedení, abych ho taky přiměla k rychlejšímu pohybu. Během cesty jsem ale začala zpomalovat, nejdřív jsem srovnala krok s jeho, pak nenápadně začala zaostávat... a jak jsme došli k řece, byla jsem pryč.
Přemýšlela jsem.
Přemýšlela jsem špatně.

// Náhorní plošina (přes Mahtae)

Snažila jsem se nevšímat si toho jeho pronikavého pohledu, i když to bylo sakra nepříjemné. Ale třeba to byla vada už od narození, že tak kulil oči, přece mu to nebudu teď takhle předhazovat. Tedy mohla bych, ale teď ještě ne. Potřebuji informace.
Černý vlk vyvalil oči ještě víc. Neměla jsem snad právo na to znát Borůvkovou smečku? Zapomněli mi snad říct, že jsou ve skutečnosti nějaké super tajné společenství? Protože to tak vypadalo. "Jo, znám. Tak trochu sme spolu zachraňovali svět." Jestli někdo dokáže o záchraně světa mluvit tak nudně a nezaujatě jako o rodinném pikniku na louce, byla jsem to já. Za to tady kuliočko měl taky své chvilky. Vrhla jsem na něj podezíravý pohled, když mi vykládal o bitce se Smrtí a při tom se vesele kroutil jak žížala. BITKA SE SMRTÍ, KÁMO - u toho se ocasem nezametá. "Něco jsem zaslechla..." Uhla jsem očima stranou. "Něco" nebyly ty nejlepší zprávy. Ale vlk pokračoval dál ve vykládání a pro jednou mi to nelezlo krkem. Les byl v pohodě a smečka... smečka co?
Znovu z něj vypadal nějaká blbost. "Fakt jo?" nadzdvihla jsem přísně obočí, "ale nejsem člen smečky. Nemam v tom lese co vokounět. Co by ti na to asi řekli, že jim tam vodíš nějaký prašivý tuláky?" Muselo to vypadat, jako bych ho kárala, zkoušela. Skutečně mě to ale zajímalo. Co by na to řekli? Proč by se nějaký cizák měl potloukat po smečkovém území? Pokud tenhle do té smečky patřil... nedivila bych se, kdyby to tam už vypadalo jako na vlčí křižovatce. Navíc jsem opravdu chtěla zjistit, jak na tom jsou, měla jsem tam zajít už dávno, jenomže moje zásady byly silnější. Není to můj les. Nepatřím tam. Není to moje starost.
Mýlila jsem se. Moje starost to začala být v momentě, kdy jsem se s Borůvkovou smečkou zapletla poprvé.

Šedá vlčice nebyla z narušitele zrovna nadšená. O to jsem si myslela, že já nemám ráda cizince. Očividně jsem měla ještě na čem pracovat, jelikož na rozdíl ode mě Tasa na příchozího výhružně vrčela. Chtěla jsem jí ujistit, že je to v pohodě, i kdyby něco zkusil, máme jasnou početní převahu, ale nedostala jsem se k tomu. Vlčice si umanula, že páchnou tady s tímhle černým zjevem nebude už ani vteřinu. A taky měla na spěch, mluvila přeci furt o té své sestře. Třeba jí fakt cítila. Nechala jsem ji jít, už jsem ze sebe dělala přívěsek dost dlouho, a místo slov ji vyprovázela pouze pohledem. Někdy příště? To určitě. Nevěřila jsem, že bych ji znovu potkala. Zatím jsem tu měla tu zkušenost, že opětovně jsem potkávala jen otrapy a pitomce, jako toho vlka z močálů. Jako by ti akceptovatelní po setkání se mnou zmizeli z povrchu zemského.
Jako bych o tom zrovna nepřemýšlela, u vodopádů se zjevila další skupinka vlků v doprovodu princátka. Nech ho. Nech to být. Teď ne. Držela jsem se, abych jeho přítomnost co nejvíc ignorovala a při tom jsem po něm tak moc chtěla skočit. Zasloužil by si to. Vystrašit. Zakousnout. Za to, jak se na nás vybodl při tom lovu, kde jsme všichni málem pochcípali. Ano, pořád jsem si to pamatovala, a tenhle za to jednou zaplatí.
Čím se rozptýlit- no jistě, pořád tu byla ta černá koule přede mnou. Zíral na mě takovýma divnýma očima. Ne hnědýma, prostě divnýma. Super, další podivín. A začal mektat o vodopádu. Podivín, co má rád vodopády. Ještě lepší, protočila jsem oči a chtěla podotknout, že je to jen kupa padající vody, když zmínil něco, co konečně vzbudilo moji plnou pozornost. Najednou jsem zřetelně zbystřila.
"Borůvkovém lese?" zopakovala jsem a tázavě si ho přeměřila pohledem. "Ty seš z Borůvkový smečky?" Nějak jsem si nemohla vybavit, že bych ho tam někdy zahlédla, ale taky jsem tam určitě nemohla znát každého. "Kaya," odpověděla jsem zběžně, jako by na hloupém jménu teď vůbec nezáleželo. "Řekni, jak se jim teď vede? V Borůvce." Chtěla jsem znít ledabyle, jako ze slušnosti, a při tom mě v duchu neskutečně hlodala ta jedna jediná otázka, kterou jsem ale nemohla takhle hloupě vyplivnout na vlka, kterého jsem sotva potkala. Kdo ví, jestli mi vůbec říkal pravdu.
Ta vlčice byl jen začátek, zněl mi ozvěnou v uších jedovatý hlas Smrti.

// já vím, že Nori je černej jako bota, tak se to špatně porovnává, ale Kaya je taky černá

BODŮ CELKEM: 91 bodů
SMĚNA: 182 oblázků
CELKEM: 182 oblázků
________________________________

Prosím pěkně se ještě rychle opožděně hlásím!

A děkuji za akci, bylo to supeeer a jsem ráda, že to nebyl celý měsíc, to bych nedala ani omylem. Ono už těch 15 dní bylo i s obrázky naprosto zabijáckých, každý den po desátém byla krize, jestli mi to za to stojí... :D Ale mockrát děkuji, nápad skvělý a gratuluji všem... přeživším.

PŘIDÁNO

Můj sluch se nemýlil. Ostatně, jako by o tom někdo pochyboval. Stromy se rozestoupily a dopřály nám výhled na mohutné salvy padající vody. Mě ale zaujaly červené oblé předměty protáčející se v řece pod ní. Jabka? Mrkla jsem vzhůru. Že by je sem zanesla voda? A odkud? Jsou tam nahoře takové stromy?
Mé šedé společnici nebyl můj příběh zase tak po chuti. Nadzdvihla jsem obočí. "Nepovídej," hlesla jsem a otočila svou plnou pozornost na ni. "Tak prosim, předveď se." Poslouchala jsem vlčici a využila ten okamžik stání na zběžné pročištění kožichu. Alespoň jsem si z něj postupně vytahala šišky a klacíky, které se v něm zatvrzele usadily. Normálně mi bylo jedno, jak moje srst vypadá či nevypadá, ale čeho je moc... a že toho za poslední dobu bylo moc. A teď jsem měla po tlapě dokonce ideální místo na smytí toho bahna. Ale to by znamenalo vlézt do vody a tak... no ať to mám rychle za sebou.
Pokynula jsem na vlčici, aby dál vyprávěla, že poslouchám, a nechala ji na břehu, zatímco jsem s absolutní nevolí a nechutí sklouzla na okraj vody pod vodopádem. Brrrrr. Trochu jsem se prošla po dně a nikdy nešla dál tak, aby mi voda sahala po hřbet. Neplavala jsem, na rozdíl od jablek kolem mě. Vypadaly pěkně, možná bych mohla nějaká vytáhnout s sebou ven, když jsem už jednou dobrovolně vlezla sem mezi ně. A tak jsem si jich pár nahnala stranou, abych je mohla snáze vylovit.
Tasa se chvástala strašidelnou historkou, ale zatím v ní byla jen kopa vlčat a nějaké její halucinace. Jakože zatím nic moc. Moje historka se Smrtí mi přišla mnohem- strnula jsem s jablekm v tlamě, když jsem měla pocit, že jsem v příběhu zaslechla, jak jen tak hala bala zabila ta vlčata. Uznávám, to mě zaskočilo. Ale ona bez přestávky pokračovala ve vypravování až k nějakému duchovi. Vylezla jsem na souš a položila úlovek na zem. "Jo, no, duchové nejsou," zmínila jsem nezaujatě. "Jabko?" a tlapou šťouchla do jablka, které se odkutálelo k šedé. No a ta vlčata... byla to historka, ok? Něco pravdy, něco fantazie - i když ta její mě teda lehce znepokojovala. Určitě si myslela, že mě dostane zrovna touhle částí, ale zas tak strhují co nebylo.
"Tys chtěla štrašidlácké historky," připomněla jsem jí taktně, proč tu ještě ztrácíme čas a oklepala si vodu z kožichu. Zdvihla jsem po jejím vzoru čumák k obleze, symbolicky. "Hmm," broukla jsem místo souhlasu, na češ můj pohled sjel k čemusi, co se pohybovalo naším směrem.
Vlk. Cizí vlk. Proč k nám jde cizí vlk? "Tady máš toho svýho ducha," zavrčela jsem podrážděně a srovnala postoj. Jakmile však vlk promluvil, bylo mi jasné, že z něj žádná hrozba nebude. Vypadal spíš jako mamlas. "Na ducha vypadá docela živej," mrkla jsem na Tasu. Vidíš? Duchové ne-e-xi-stu-jou. Vrátila jsem se k tomu vlkovi, který si z nějakého důvodu myslel, že mu dokážeme, nebo snad chceme poradit. "Řekla bych, že u vodopádů," odpověděla jsem stroze, ale hned na to se viditelně ohlédla na padající vodu za sebou, abych zdůraznila, jak hloupá otázka to asi musela být. Vážně, co si myslel, že mu povíme?

// Smrkový les

Chtěla jsem vypadnout z toho lesa. Zjevně zavdával vlkům do hlav blbé nápady a ještě tam pochodovaly nějaké bludy. Nepřišlo mi divné potkat toho neznámého tvora, protože Gallirea, ale odmítala jsem s ním mít cokoliv společného. Ještě teď mě mrazilo v zátylku, jak jsem svižně kráčela lesem. Musela jsem ale zpomalit, šedá kolem mě začala poskakovat a vykřikovat něco o historce. Jí se tohle místo muselo zamlouvat. Váhala jsem. Moje vypravěčské schopnosti nebyly zrovna z těch nejlepších a navíc chtěla štrašidláckou historku? Co bych asi tak měla vykládat.
Nejděsivější je skutečnost. Jo, to by šlo. "Fajn, něco mám," broukla jsem, hlavně aby vlčice přestala naléhat a pustila mě ke slovu. Odkašlala jsem si. Tak se to na začátku příběhu dělá, ne?
"Představ si zimu. Tu nejkrutější zimu, co dovedeš. Přes duny sněhu neprojdeš, chlad se ti zahryzává do kožichu. Hladovíš. Už několik dní. Ale nejsi na to sama. To je jediný důvod, proč si ještě naživu. Přežívá s tebou další vlk, společník. Hlídáte si záda, ale jestli brzy nenajdete něco k jídlu... Naštěstí najdete místo, kde je sníh mělký, dá se na něm stát. Skoro. A jsou tam srnky. Celé stádo. Záchrana, říkáte si a pustíte se do lovu. Po stádu ale nepáchnete jenom vy. Další vlci z okolí se stahují do lesa a jdou po něm. A pak je tu něco - NE někdo další. Někdo, kdo jde po vás. A tak se stane, že zabiješ srnku, rozsápeš jí hrdlo... a ona tě vodkopne. Neutíká, vzdoruje. Útočí. Nežije. Její oči žhnou jedovatou zelenou barvou. Není sama. Zbytek stáda se přidává. Roznesou vás na kopytech, udupají, zabijí. Nemáte kam utéct, les obklopili žhavé zelené plameny. Upadla si. Nemůžeš vstát. Nikdo ti nepomůže. Stádo se žene přímo na tebe a to poslední co si budeš před koncem pamatovat, bude ta vodporná zelená záře nemrtvých očí a vohavný, pisklavý, vyřechtaný hlas vlčice vysmívající se vaší beznaději z plamenů..." Neuvědomila jsem si to, ale někde v polovině jsem začala přecházet do dost agresivního tempa a ke konci jsem musela budit dojem, že se chystám někoho zakousnout. Zaskřípala jsem zuby, zavrčela a popadla do tlamy první větev, která se mi mihla v cestě. Nemilosrdně jsem ji vyškubla od zbytku stromu, jediným stiskem ji zlomila vejpůl a švihem odhodila. Takže ano, fakt jsem měla chuť po někom skočit. Tasa to ale nebyla a jakmile jsem si připomněla její přítomnost, zkoušela jsem se uklidnit. Nově nalezený vztek ze mě však vyprchával jen velmi pomalu.
"Ehm, spokojená?" Snažila jsem se o neutrální tón a pohled stočila stranou, abych se nemračila přímo na šedou, kdyby se mi to nepovedlo. "Nebo si myslíš, že máš lepší?" pobídla jsem ji, protože jsem uznala, že bude snazší, když na chvilku bude mluvit ona a já se nebudu muset pokoušet být milá.
K mým uším dolehl vzdálený zvuk šplouchající vody. Vodopády. Museli jsme se blížit...

// Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

Byla jsem ráda, že jsme se od Zříceniny vzdálili. Tak neskutečně ráda. Tasa by tam stejně nenašla, co hledá. Alespoň ne v té podobě, za kterou nejspíš doufala. Živou. Šedá vlčice ale začínala ve svém snažení polevovat. "Tse, se vzdáváš lehce. Ještě jsme neprošli ani polovinu toho, co tvoří tuhleten kraj," broukla jsem takovým vyzývavým způsobem. Hrdý vlk by se po tomhle sebral, ohradil by se uraženě proti vzdávání a vyrazil kupředu ještě dychtivěji. Na mě by to tedy platilo, ale tady na šedou... těžko říct.
Tasa se na chvíli vzdálila a tak jsem sama zatím pomaloučku kráčela dál. Fakt pomalu, aby mě jednoduše dohnala. Smrtko tý to trvá, koulela jsem očima, když jsem zaslechla šramot. Než jsem se stihla otočit, vyskočila na mě Tasa ze křoví jak malý vlče, nechyběl ani bojovný pokřik a šílený zjev. Uskočila jsem leknutím ze samotného překvapení. Co je tohle za nápady?
"Co je tohle za nápady?!" vyhrkla jsem nahlas. Ne naštvaně. Ne poplašeně. Jen jsem něco musela říct, abych hned nepřešla do protiútoku na strašáka. Pak jsem se srovnala do klidného postoje a s úšklebkem vlčici přejela očima. "Vypadáš příšerně." Já měla co mluvit. Bahno se stalo nedílnou součástí mé podzimní vizáže. "Pokračujem?" a vyrazila ve vedení do lesa svižným krokem. Určitě jsem vlčici na chvíli ztratila ze závěsu. Jen počkej.
Hop sem, hop tam. Bahno jako základ už jsem měla. Prolezla jsem kupou jehličí a na krátko se přidala do rodu ježků. Neplánovaně se mi v srsti zadrhlo i pár šišek díky smůle. No super, to pude fakt dobře dolu. Z těla mi trčely větvičky a větve. Z toho správného úhlu a při dobrém stínu by se mě kde kdo snad spletl i s obřím pavoukem. Tak ježek nebo pavouk?... A proč ne vobojí. V těch všech přípravách jsem opravdu ztratila druhou vlčici. Perfektní.
"TONETONETONE- TASO! TASO DĚLEJ POCEM!" vykřikla jsem jak nejnaléhavěji jsem dovedla. "TAK DĚLEJ!" Houkla jsem ještě, aby mě vlčice fakt našla a zaplula za skupinku smrčků, když jsem slyšela ji přicházet. Jak se konečně objevila na místě, kde jsem před chvílí stála, vyskočila jsem ze smrků přímo na ni. "TAKHLE-" povalila jsem ji, "SE TO DĚLÁÁÁááááááá..." Zdvihla jsem pohled a v tu ránu viděla před sebou další zjev. Divný, skrčený tvor, co mu svítili oči, ale víc jsem z něj nedovedla identifikovat. Trčelo z něj kde co a chraplal jako by vylezl ze záhrobí. Pustila jsem vlčici. "NOPE. Padáme!" a smykem jsem razila cestu pryč. Tohle byl fakt pošahanej les.

// Vodopády

// Aina (přes Západní Galtavar)

Šedá si to nerozmyslela a dál jsme pokračovali k lesu a tomu, co v sobě skrýval. Dobrá, ať si sama přijde na to, proč by se odsud nejspíš měla držet dál. A brzy to taky zjistila, když nás nohy zanesly až ke zřícenině. "Smrt," hlesla jsem chladně na její otázku a nepřátelsky mžourala na kupu systematicky poskládaného kamení, jako by právě ono měla být ta největší hrozba. Ale ne, kdepak, šlo o to, co bylo uvnitř. Napjatě jsem stála a neubránila se tlumenému vrčení.
"Vohavná bestie," špitala jsem si pod vousky, "tady se schováváš. Dny. Noci. Špehuješ všechny a čekáš, až se za tebou ještě doplazí s prosíkem. Proč taky nevylezeš ven, to zní jenom fér. Pojď si pro svoje milovaný šutříky a naval, co si za ně slíbila, ty voškubaná babizno." Protínala jsem stavení zlatým pohledem a noha, která už byla zahojená, jako by mě znovu začala pálit. Po pravdě? Ať si tam zůstane zalezlá, nestála jsem o to se z ní kdy znovu setkat. Ale pořád mi něco dlužila.
Konečně se zdálo, že i šedá pochopila, že tohle místo není dobré na zdržovačku. Prohlídla si to, tak jdeme pryč, dokud máme tu možnost, ne? "Jo," utrousila jsem polohlasně a odebírala se k dochudu, stále ještě se ohlížejíc na zřícenino. Nechtěli se mi k ní otáčet zády, jeden totiž nikdy neví...

// Smrkový les (přes Západní Galtavar)

// Východní úkryt (přes Neprobádaný les)

Protože vlčice nic nenamítala, vyložila jsem si její mlčení jako souhlas k dalšímu putování s ní. Že by z toho ale skákala radostí se také číst nedalo. To bylo mimochodem dobře, však to nebyla Kaleo. Kde to potřeštěný hrombidlo vlastně vězí. Nebylo to poprvé, co jsem si položila tuhle otázku. Až pomine zima, bude to celý rok, co jsme se viděli a já tak nějak doufala, že se uvidíme znovu. Ano, pořád to byla naivní a přátelčtoučká chlupatá koule, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že posledně jsme zimu přežili hlavně kvůli tomu, že jsme na to byly dvě. A kdyby tu byla teď, zvládli bychom to znovu. Jen my dvě. Nepotřebovala bych žádnou smečku, žádné laskavosti od potulných cizáků.
Šli jsme v tichosti na západ - ostatně, jak vlčice předem upozorňovala. Už jsem se nesnažila o další rozhovor a měla jsem pocit, že diskuze ani jedné z nás nechybí. Já se namluvila až až a zrovna jsem upírala pohled do dálky, abych si spojila dvě a dvě. Ani jsem si neuvědomovala, že začínám napínat svaly. Smrt. Vlčice neměla zjevně ani tušení, kam nás vede, ale já už to viděla a v duchu se připravovala. Posledně jsem odtamtud totiž neodcházela v nejlepším.

// Jedlový pás (přes Západní Galtavar)