Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem vyprávění Křoviňáka a snažila se netvářit moc zaujatě. Přesto mě zarazila zmínka o uzdravení magií. Magie uzdravení? podivila jsem se v duchu. Blueberry byl podle barvy očí a sem tam zamazané rudé srsti jasný ohnivý vlk, ale třeba byl jedním z těch, kdo měl magií víc. To bylo zajímavé zjištění a trochu tím u mě stoupl v žebříčku.
Výklad byl u konce, Wizku prý byla někdy v lese a Nel trvala na tom, že za ní tak jako tak zajde. Pro sichr, že jo, ale nic menšího by se od ní asi ani očekávat nedalo. "Kdyby byl problém, stačí dát vědět," pronesla jsem k ní, protože jsem neměla v plánu ji k černobílé doprovázet, ale pořád jsem byla poblíž a připravena zakročit. Proto jsem do smečky přeci lezla, ne? Abych tu byla, až budu potřeba.
Nel se ještě chtěla ujistit, že se tu něco nepěkného nesemele, jen co zmizí. Důležitě jsem pohlédla na vlka, jako bych se ještě o svém postoji rozmýšlela. "Je to člen smečky," oznámila jsem ji svůj verdikt, což mělo ve směs znamenat, že minimálně vyhnat se ho snažit nebudu. Nemohla ale čekat, že se mu teď vrhnu kolem krku a budeme nejlepší kámoši, to určitě chápala. Důvěra chce čas a paradoxně byla časem moje ochota důvěřovat menší a menší.
"Seznamuješ se," otočila jsem se k vlkovi s už ne tak hrubým tónem, "s kym už si tu mluvil?" I když se to mohlo tvářit jako další záludná otázka, nebylo tomu tak. Jen jsem si řekla, že trochu využiji vlkova sociálního elánu, abych to samé nemusela podstupovat já. Fakt, že jsem po něm chtěla jména, ale vlastní jsem mu ještě neposkytla, mě vůbec netrápil. Zapomínala jsem se představovat naprosto běžně.

Byla jsem maximálně v právu tomuhle dvojbarevnému pobudovi nedůvěřovat a naštěstí se alespoň tom se mnou nikdo nedohadoval. Křoviňák pak utrousil něco na ten způsob, že mi nebude vykládat svůj příběh, protože by to bylo zbytečné. Ne, že by neměl pravdu. Cokoliv co z jeho tlamy vyjde mohlo být dost dobře pravda stejně jako lež, ale alespoň se nesnažit? "Jo jistě, protože mlčet je ooooo tolik přesvědčivější," utrousila jsem se silným sarkasmem a mrskala neklidně ocasem.
Vlk se zjevně nechtěl zpovídat mně, ale Nel mu nevadila - "překvapivě". Takže na sebe stejně něco vyklopil. Bylo mi jedno, jak moc to co vykládal dávalo smysl. Slovy uměl obalamutit každý, já čekala na ty důkazy. Ale ty sis ho nevšimla, chtěla jsem upozornit důrazně sněhobílou, ale slova se nevydrala ven a zůstala jen v mé hlavě, zatímco jsem si vyměňovala s vlčicí zatvrzelý pohled.
Vlk vzpomenul, že už jsem se stejně na území smečky potkali, to u té "poklidné" tůňky. Zamžourala jsem na něj podezíravě. To.... mohla být pravda, ale nemohla jsem si tím být jistá úplně, sněm vlků u tůňky jsem si vůbec neprohlížela tak pečlivě, jak jsem měla. "Fajn," hlesla jsem prudce, "alespoň něco uvěřitelnýho." Takže jsem se asi rozhodla mu věřit. Narovnala jsem se a už ho tolik neprobodávala pohledem, pořád jsem ale ještě zůstávala ostražitá. To, že je tedy zjevně členem smečky ještě neznamená, že je to nějaký svatoušek jako tady Nel.
Křoviňák pokračoval o Wizku a důrazně uvedl, že on ji nezranil, při čemž mě obdařil také jedním ze svých významných pohledů. Spokojeně jsem se ušklíbla, nebyl úplně blbej. Pro jednou jsem ho z žádné další levárny neosočila. "Asi nic vážnýho, Blueberry by ti určitě jinak řekl než odcházel, ne?" Tedy to jsem tak nějak předpokládala. Mrkla jsem na Křoviňáka, jestli plánuje to zranění, se kterým tak moc nechtěl být spojován, nějak objasnit, když už u toho tak nějak jakože byl.

Zdálo se, že nám skutečně došla místa na obhlédnutí i otázky k zodpovězení. Byla jsem volná a mohla si to tu prošmejdit sama. Pokývla jsem k Nel: "Fajn, tak já půjd-" zpozorněla jsem a napnula celé tělo, když jsem se ohlédla a zahleděla do blízkého křoví, které se rozhodlo jen tak samo od sebe rozšustit. Zaregistrovala jsem vedle sebe varovné vrčení a sama se připravila na... no na cokoliv, co na nás hodlalo vyskočit.
Vlk.
Vylezl z křoví, jeho bílá srst silně kontrastovala se všudypřítomnou okolní tmou i jeho zbytkem kožichu. Teď už jsem začala vrčet taky a bylo mi jedno, že do toho vlk mluvil. Jestli se na něm něco nezdálo Nel, muselo být něco špatně - hlavně protože jsem si vzala do hlavy, že Nel tu určitě zná všechny členy. Tenhle cizák si dovolil tvrdit, že je místní, ale sněhobílá nevypadala, že by ho poznávala. Zabodávala jsem do něj pohled. Vzduch kolem nás jako by se ještě o něco ochladil. Dech se stal v tu chvíli viditelným a na krku se mi pomalu mrazem začala formovat vločka. Ani jsem si toho nevšimla. Sorry sem novej slepej člen smečky ha ha jasně, to může říct každej.
Byla jsem připravená pomoc Nel vyhnat toho cizáka z lesa, když se mu vlčice přátelsky jako by nic představila a naprosto mi tím vyrazila dech. Nevěřícně jsem se na ni ohlédla. "Ty mu věříš?!" vyhrkla jsem zaraženě. Měla jsem ji za rozumnou vlčici, ale tohle mi nepřišlo rozumné vůbec. "Vždyť právě vypadl z křoví jak nějakej pobudnej přivadrovalec! Neznáš ho! Tohle přece může tvrdit každej!" bránila jsem se rozhozeně proti jejímu rozhodnutí brát vlkova slova jako fakt a snažila se co nejdůvěryhodněji zakrýt zoufalství, které se mi do hlasu vkrádalo.
Vrhla jsem zamračený pohled na vlka, který si říkal Awarak. "Můžeš to dokázat? Že nelžeš?" Přeměřila jsem si ho od tlap až po špičky uší. Nel ho nepoznala. Vrčela na něj, opakovala jsem si v duchu, protože to znamenalo, že ještě nesmrdí stejně jako zbytek smečky. Ostatně to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se já hned ze začátku držela Nel. Doufala jsem, že když s ní nějakou chvíli pobudu, rychleji se na mně pach smečky usadí - nebo alespoň někoho z ní - a ušetřím se, no, přesně tohohle. "A nováček takhle sám? Se mi nezdá," zafuněla jsem. Moc mu na důvěryhodnosti nedodával ani fakt, že se na nás vyvalil z křoví jak chlupatá koule. A že ho jenom neviděl? Ha! Kdo ví, co tam dělal! No když jsem mu nevěřila jednu věc, proč mu hned nevěřit všechno.

// Ovocná tůň

Překonala jsem své mlčící bariéry a vyptávala se na další a další věci o smečce a jejím fungování. Jednak mě to možná trochu zajímalo, ale hlavně to asi vypadalo dobře. Jakože se snažím, že jo. Minimálně Nel vypadala, že jí moje dotěrné otázky těší a na každou další se rozpovídala víc a víc. Buď hodně dlouho s nikým nemluvila a potřebovala se vykecat - což v tak veliké smečce asi nehrozilo - nebo byla takhle sdílná pořád. Nejspíš za B bylo správně.
Ocenila jsem, že si vlčice svojí upovídanost uměla alespoň sama ohlídat a včas se zastavila, když už mluvila fakt z cesty. Takový úkaz se jen tak nevidí, v tom jsem měla s Nel kliku. Dozvěděla jsem se, že nějaký systém tu zatím moc nefunguje hlavně proto, že tu prý je dost čerstvé krve. "Aha," mrskla jsem ocasem a zatvářila se nezaujatě, když vlčice mluvila o volných funkcích jako velké šanci k povýšení. Snažila jsem se vypadat, že mě to tolik nezajímá, i když jsem nejspíš nebyla v tomhle moc přesvědčivá.
Po zbytek cesty k úkrytu jsme mlčeli a já se tak mohla nerušeně topit ve víru vlastních myšlenek, než jsme zastavili a mě bylo prozrazeno místo smečkové jeskyně. Prohlížela jsem si bedlivě okolí, zatímco sněhobílá se pustila do další přednášky. "Burūberī? Vážně?" povytáhla jsem obočí a ušklíbla se. Až příliš mi to připomínalo jméno alfy. Pojmenoval to tu sám? Co si tím asi musel kompenzovat. "Nemusíme dovnitř. Za chvíli tam stejně budem určitě trávit spoustu času, až to tu zasype sníh. Ráda si užiju pár těhlech posledních slunečních dnů venku, zvlášť po tom vyrtvalym dešti," prohodila jsem a tlapou, kterou jsem právě jako na potvoru šlápla do nějaké zapomenuté louže, jsem ve vzduchu zatřepala, abych ji zbavila nežádané vody.
Rozhovor se stočil ke Kaleo, Nel nahlas polemizovala o vhodnosti "návštěv" na smečkovém území - díky Vlčí matko alespoň někdo se nad tím při nejmenším pozastaví! - a já už se k tomu dál nevyjadřovala. Zachmuřeně jsem si bručela pod nosem. Nevěděla jsem, jestli jsem jen rozhozená nebo vyloženě naštvaná, že se písková vlčice prostě vypařila. Říkala přeci, že jsme kamarádky a já toho teda o přátelství moc nevím, ale řekla bych, že takhle se přátelé nechovají. Ale co jsem mohla čekat jiného...
"No nevim, jestli tu je ještě něco důležitýho, co bych měla vědět nebo vidět," zabrumlala jsem neutrálně, "ale jestli ne, tak díky za provedení." Krátce jsem koukla na vlčici a zase se odvrátila. Přepadla mě ne zrovna dobrá nálada a nepotřebovala jsem, aby mi to sněhobílá ještě četla na očích. Určitě měla kopu svých povinností jako jedna z mála výše postavených a já tiše zadoufala, že když mě má vyřízenou, půjde si po svém, než řeknu něco, čeho bych mohla rychle litovat.

// je tedy tohle poblouznění založeno čistě na čichu, nebo je Wizku celkově neodolatelnost sama? :D

Moje domněnka byla potvrzena. Alespoň jedna z nich. Takže jedna alfa a jedna beta? naklonila jsem tázavě jen zlehka hlavu na bok a poslouchala dál trpělivý výklad bílé vlčice, která se rovnou rozpovídala o zbytku smečky. Proč ne, alespoň nemusím otravovat takovými dotěrnými dotazy já, když mi je zodpoví předem. Nel byla pečovatelka. To mě nepřekvapilo. Co mě zarazilo byla delta. Jenom? Bez slovního doprovodu museli moje vnější projevy být docela matoucí. Wizku... to je ta, co se kvůli ní ztratila tenkrát Tati, ne? zalovila jsem v paměti, protože jinak jsem si na jmenovanou vlčici už moc nevzpomínala. To jí teda to pečovatelství moc nejde, ušklíbla jsem se v duchu. Velké množství členů pak bylo obyčejnou kappou. Buď tu byli všichni naprosto neschopní, nebo bylo sakra těžké se vyšplhat někam výš. Výzva přijata, zablýsklo se mi v očích. "Co lovci? Máte tu nějaký, ne? Někdo musí dávat pozor, jestli má smečka dost jídla, hlavně teď před zimou. A co ochránci? Kdo tu má to potěšení vyhazovat cizí zadnicEHM- teda zatoulané cizince?" zachránila jsem chvatně situaci. Něco mi napovídalo, že sněhobílá vlčice by můj vybraný slovník neocenila.
Nel mě zatím už vedla od přecpané tůňky směrem k úkrytu a tedy zpátky do lesa. Byla jsem ráda, že tu sebranku cizích vlků zase necháváme za sebou, nebyla jsem v nejlepším rozpoložení na předstírání snahy navazovat nové známosti. Teď ale z čistajasna přišla řeč na ty známé.
Uplynula nějaká doba, po kterou jsem nechala otázku vlčice nezodpovězenou. A co vlastně Kaleo? Kde je jí konec? "To bych taky ráda věděla," zabručela jsem zachmuřeně a ani si neuvědomila, že jsem to udělala nahlas. "Naposled sem ji viděla na jaře. Každá sme se tak nějak rozešly svojí cestou a vlastně sme se měly zase potkat. Teď. Před zimou, ale..." jaksi ji nemůžu vyčenichat? To přeci takhle bílé vlčici vyklopit nemůžu. "Borůvkovou smečku známe obě," řekla jsem raději, "jestli je někde poblíž, dřív nebo pozdějc se ukáže tady."

// les

// Borůvkový les

Asi jsem se svým úsudkem o klidném lese měla ještě počkat. Nel nás zavedla na místo obklopené obrovským vztyčeným kamením a za ním bylo pěkně živo. Takže les nebyl prázdný, jenom se všichni rozhodli utábořit zrovna tady.
"Klid a soukromí. To vidim," utrousila jsem ledabyle a přejela letmo pohledem po kožíškách přítomných vlků, ale ne tak důkladně, abych rozpoznala opodál černého vlka, kterému jsem se zdechla naprosto bez pardonu před nějakou dobou v lese, ani světlou nabručenou cácoru, se kterou jsem kdysi dávno měla tu čest v močálech. I když se to totiž tak nemusela zdát, nejvíc své pozornosti jsem soustředila na barvité vyprávění sněhobílé vlčice. Meloun? tázavě jsem se na ni obrátila, ale ani nedutala. Už bych si připadal fakt hloupě, kdybych zase přiznala, že nevím, o čem mluví. Jediné, co jsem dokázala pochopit bylo, že šlo o jídlo. Ale ne o maso. A když nešlo o maso, už mě to tolik nezajímalo. Na okusování nějakých ovocných keříčků mě zrovna moc neužilo.
Následovala jsem Nel kolem obvodu tůňky a vyslechla si výčet všemožných stromů, které tu rostou. A taky borůvky. Že mě to nepřekvapovalo... Řeč přišla i na ryby v tůňce, ke které jsem teď nedůvěřivě stočila pohled. Tam mě nikdo nedostane, proběhlo mi hlavou skálopevné rozhodnutí. Úlovek z tůňky mile ráda přenechám ostatním členům.
Bílá vlčice se na chvíli odmlčela a očividně jen tiše rozjímala a užívala si přítomnost. Vypadalo to, že to tu má skutečně upřímně ráda a já se přistihla při myšlence, že bych také jednou byla někde alespoň z poloviny tak spokojená, jako ona tady. "Jo, to by bylo fajn," broukla jsem na návrh úkrytu. Ten bych bez cizí pomoci asi hledala obtížněji, než tuhle studánku. "Nic nemam," hlesla jsem, když se zajímala, zda není něco dalšího, co bych chtěla vědět. Ale pak mě to trklo. "Vlastně mám. Blueberry je tu jediná alfa?" To mě docela zajímalo. Z předchozích rozhovorů už jsem tak nějak vytušila odpověď, ale jistota byla jistota. "A co bety? Ty seš beta?" doplnila jsem svou otázku a mrkla na vlčici. Nevím, jak jsem došla k tomuto závěru, ale bílá na mě zanechávala takový dojem. Obyčejná kappa rozhodně nebyla.

Zdálo se, že "povinnosti smečky" v tomhle případě znamenalo, že se alfa s tím druhým vlkem na nějakou dobu plánovali zdejchnout z lesa. Pochytila jsem, že se chtějí někoho hledat. Že by další vlče? Měla jsem pocit, že odsud se ztráceli ty malý chlupatý koule docela často. Také se mi zdálo, že Blueberry toho druhého vlka oslovil "slečno". Buď jsem se přeslechla, nebo měl tady alfa opravdu divný smysl pro humor. Neměla jsem čas se tím zaobírat, i kdyby mě to zajímalo, protože vlci se začali vzdalovat svým vlastním směrem.
Za to sněhobílá tu zůstala. Alfa ji pasoval na mého průvodce a já byla ráda, že mě tentokrát provede někdo po území systematicky a nebudu muset jak pomatená pobíhat za ztřeštěným vlčetem, které se tváří, že ví, co dělá. "Nemám absolutně žádný tušení, co to je," připomněla jsem Nel, která se zmínila o jakési tůni a vlastně ani nečekala na můj názor. Zdvořilostní otázka. Jasný. Zakřenila jsem se a spěšně uvedla své tělo do pohybu, abych bílé vlčici stačila. Zdálo se mi to, nebo byla z celé téhle "proveď nováčka po území" záležitosti nějak moc nadšená? Nerozuměla jsem tomu, ale pro tentokrát jsem se rozhodla v tom provokativně nešťourat ve jménu mé nevyřčené vděčnosti.
Při cestě jsem si bedlivě prohlížela okolí. Les se zdál být klidný, přesto že v něm podle Blueberryho slov žila nemálo početná smečka. Kolik je tady vůbec vlků? tápala jsem v mysli, místo abych se jednoduše zeptala své průvodkyně.

// Ovocná tůň

Vychrlila jsem na aflu hromadu informací, o které si ještě ani nestihl říct a doufala, že tím tuhle formální šarádičku trochu urychlím, neměla jsem to zrovna v lásce. Narovnala jsem se, připravená tedy už jen přijmout jeho verdikt, když mě místo něj zasáhl informací, že pro mě vlastně už nemají místo. Sklonila jsem mírně hlavu a kysele se ušklíbla. No jasně. Jasně, že nemaj místo, co sem si myslela? Vom mě prostě osud už ani do žádný smečky radši nepustí. To je fakt. Když mě nikde nepřijmou, nemusím pak řešit, co tam vlastně můžu všechno pokazit. Nebylo to zklamání, které by na mě mohlo být znát. Spíš vpád do reality. Neměla jsem věřit v nějaké vzdušný zámky a teď jsem dostala realitou přes papulu.
Postávala jsem tam a Blueberryho slova dál jsem moc nevnímala. Jen jsem čekala, až se dostane k té části, kdy mě teda milostivě vykopne z území, aby si mohl jít řešit svoje povinnosti. To se nestalo. Místo toho se rozhodl pro výjimku. Zvedla jsem k němu zaražený pohled, jako bych si jeho slova jenom představovala a hledala nějakou známku, vodítko, které by mě ubezpečilo o tom, že byla skutečná. To jsem našla u Nel, které se radostně rozkmitala oháňka. Než jsem se stačila sama ovládnout, i můj ocas stihl udělat pár potěšených temp ze strany na stranu.
"Děkuju," pronesla jsem s nemalými obtížemi, jelikož jsem to slůvka zrovna často nepoužívala a komfortní to nebylo. "Udělám, co bude v mých silách," dodala jsem, jelikož jsem se mohla sice snažit zapadnout, ale to nebylo jen o mě. Také ostatní členi smečky nesměli být pitomci. Jako třeba tady Nel. Nel byla fajn, ale silně jsem pochybovala, že i všichni ostatní tady budou takhle v pohodě. Můžeš to alespoň zkusit, víš. Aby někdo neřek, že ses nesnažila.
Nel s alfou si pak prohodily pár slov, kterým jsem nevěnovala příliš pozornosti možná hlavně proto, že tam zazněla spousta jmen, která mi zatím naprosto nic neříkala. Místo toho jsem uhnula pohledem k hnědobílému vlku, který tu postával v naprosté tichosti a působil spíš jako Blueberryho stín než samostatná existence. Pravděpodobně to byl ale jeden z těch, se kterými se budu muset "snažit vycházet".

Byla jsem rozhodnutá, a protože jsem to před Nel řekla nahlas, už nebylo cesty zpět. To mi dodávalo na sebevědomí - ta myšlenka, že jinak už to stejně nejde. Byla jsem připravená s bílou vlčicí vyrazit napříč lesem na honbu za alfou, ale o tohle bloudění jsme byli ušetřeni hned o vteřinu později, kdy se mezi stromy vynořila dvojice vlků. Cizí pach. Najednou zajímá úplně všechny, co? Naštěstí se mi díky nedávnému dešti nemohla tak snadno naježit srst, jelikož to by prvnímu dojmu nejspíš moc nepřidalo. Dámy... Ještě někdo mě tak může zkusit oslovit. Byla jsem bojovník. Taktik. Lovec. Žádná dámička - a jednoho dne všechny přinutím si to konečně zapamatovat.
Na pozdrav jsem jen němě přikývla a nechala povědomě vyhlížejícího vlka, ať mluví dál. Blueberry, blesklo mi rázem hlavou a hned jsem si vybavila, kde jsem ho viděla poprvé. To jemu jsem tehdy předávala v lese zatoulanou Tati. A pak tam byl ještě jeden, který mě nesmírně vytočil. Doufala jsem, že ten se tu taky někde neprohání, jinak by tohle celé byly močály a třasořitka zase dokola.
Chtěla jsem alfě sdělit, co na území její smečky pohledávám, ale Nel mě předběhla. Mrkla jsem pohledem od ní k Blueberrymu a zpět. Být malé chundelaté vlčátko, tak se mi teď trucovitě nafoukne chlupatý hrudníček až k prasknutí. Taky jsem se jako to vlče cítila. Nechat za sebe takhle mluvit někoho jiného, jakou mi to asi dávalo vizitku? Na kteréhokoliv jiného vlka bych už vyjela, ať si dělá mluvčího někde jinde, ale u Nel mi to nepřišlo správné. Však jsem jí o tu pomoc tak nějak přímo nepřímo požádala, ne? Chtěla být milá, nechtěla mi tím uškodit. Určitě ne.
Seber se sakra! Si myslíš, že tě přijmou někde jako smetáka se staženym vocasem? Tak. Sakra. MLUV.
Vyhrabala jsem se z pomyslného kouta, do kterého mě, jistě nevědomky, Nel zahnala. "Jo, ehm, zdravim," ozvala jsem se a nějak se mi postupně dařilo najít normální hlas. Sebevědomý. Rozhodný. Zřetelný. To bylo důležité. Tak fajn. "Jsem Kaya a jak říkala Nel, měla bych zájem se přidat k vám. Do smečky. Znám tu pár vlků. S několika z nich jsme zachránili svět." Nikdy si neodpustím ten ironický podtón, když o tom mluvím. Nikdy. "A myslim, že zachránci světa žádná smečka nepohrdne," dodala jsem. Zvrtlo se to docela rychle. "Kdyby to ovšem nestačilo, můžu k tomu nabídnout veškeré své dovednosti vytříbené letitou tuláckou praxí. Na obranu smečky a jejích členů. Řekla bych, že lovec taky nejsem zrovna špatnej. Nejsem žádná vyžírka. Co smečka nabídne mně, ji dovedu vrátit." Dívala jsem se zpříma na Blueberryho, ke kterému byla také mířená všechna tahle slova. Chtěla jsem ho - a hlavně sebe - ušetřit zdlouhavého dotazování. Už jsem věděla, jak tohle asi tak chodí. Navíc, i když jsem si to nerada přiznávala jako výhodu, měla jsem na své straně sněhobílou vlčici. Nepochybovala jsem, že by to snad nemělo vyjít. "Jo, a vlčata nežeru," doplnila jsem další nejspíš docela zarážející informaci. Ale co? Posledně si zrovna na tomhle alfa docela zakládala.

Seznámila jsem stručně Nel s mojí smečkovou situací. Jakou smečkovou situací? No právě. Nezabíhala jsem moc do detailů, koho by taky bavilo poslouchat moje fňukání. Myslela jsem, že tím naše přátelské setkání končí. Já zjistila, pro co jsem si přišla a ty ostatní formálnosti jsme také zmákly. No, mýlila jsem se.
Vlčice na moje slova zaprotestovala. Zpozorněla jsem a upřela na ni nechápavý, trochu zamračený pohled. S čim jako nesouhlasí? Připadala jsem si na okamžik jako malé vlče. Šikovná. Statečná. Tak se chválí vlčata, ne? Mlč a poslouchej! Měla jsem tendenci si ze všeho nejdřív odnést to nejhorší, ale naštěstí jsem se přiměla neskočit vlčici hned do řeči a poslouchat dál.
A poslouchala jsem dál, i když začala opěvovat milion a jednu krásu tohohle lesa. Vskutku, z jejích slov to znělo jako pohádka, ale když jste v paměti ještě stále měli i zprávy o ohni a Smrti věděli jste, jak to doopravdy je. Zúčastněně jsem přikývla, když zmínila charakteristickou vůni ovoce jako nedílnou součást tohoto místa. Vůně ovoce, jasný. Všichni jsou cítit po ovoci, udělala jsem si v hlavě malou poznámku, kdybych tuto informaci někdy v budoucnu potřebovala využít. Sama jsem k ní neměla jak přijít. Už jsem se nemračila, ale stále nejistě vyčkávala, kam tím vším bělostná vlčice míří.
Hned na to jsem to zjistila.
Mlčela jsem a nechal zatím Nel a Tati, ať si vyřídí... nevím vlastně co a v nejmenším mě to teď nezajímalo. Nelina nabídka by mě neměla tak překvapovat. Není to poprvý, ne? Co mi nabídla tu zůstat. Zastříhala jsem ušima a ne, že bych si nebyla jistá, co říct. Spíš jsem sama nevěděla, pro co se vůbec rozhodnout. Nebuď blbá, tohle je dobrý, šak to furt chceš... ale močály... to byla blbost, šla si naslepo, naprosto hloupej nápad, ale tady už vlky znáš. A když je znáš tak... tak by to mohlo fungovat. A nikam se nevnucuješ, oni tě tu chtějí! Ale...
Zamlaskala jsem, abych zahnala sucho v tlamě. "To je... to je vod tebe milá nabídka, vopravdu, ale..." musela jsem si najít alespoň pár důvodů, proč by to nešlo, jinak bych to přeci nebyla já. "To s tou smůlou sem myslela taky dovopravdy. Vím, že sem dobrý lovec a znám dobře svoje silný stránky, mám čím smečce přispět," zase jsem na chvíli mluvila pevně a rozhodně. Konec konců o sobě jsem jen zřídkakdy pochybovala nahlas. "Jen si nejsem jistá, jestli..." uznala jsem a v ten okamžik mi definitivně došlo, že mi na tom záleží. Proč bych se tak starala, kdyby mi to bylo volný? "Víš co," ozvala jsem se náhle, aniž bych čekala na vyjádření vlčice. "Pokud to teda myslíš vážně tak... tak já to beru. Postarám se, abych smečce za to stála." Rozhodně jsem se narovnala a pokývla na vlčici. Už nebylo o čem mě přesvědčovat. "Myslíš, že bys mě mohla zavíst za tim Blueberrym? To je alfa, že jo? To jméno mi něco říká..." snažila jsem se vylovit vzpomínku z paměti, ale obraz vlka byl víc než nejasný. Třeba si vybavím víc, až ho uvidím.

Počet bodů: 31
Směna: 30 bodů za 24 kříšťálů, 1 bod za 15 mušlí
Navíc: 2 teleportační lístky za splnění obou herních částí

Bylo to super (DUH) a jsem ráda, že akce obsahovala herní i neherní prvky a tak si tam každý mohl najít něco~ Byla jsem pro změnu ráda za systém, kde úkoly byly předem dány a bylo na nás, kdy se na ně vrhneme. Kdybych nebyla po Gallictoberu naprosto vyšťavená, zabrala bych trochu víc. :D
Děkuji za akci.

Dávala jsem pozor, když Nel vysvětlovala smečkovou politiku Tati. A asi i mě, jak jsem pochopila. Musela jsem jí dát za pravdu, sama mě za sebou posledně zvala, i když jsem si na to hned nevzpomněla. Tak vodsaď se vzal ten nápad sem vůbec chodit! Jasně, že samotnou by mě to ani nenapadlo, ne ne. Někdo mě k tomu musel motivovat. Naznačit, že je to ok. Není to ok, připomněla jsem si, ale když už jsem tady byla...
Když ze mě konečně vypadlo, co tu pohledávám, sněhobílá vlčice začala vyprávět, jak to tedy celé bylo. Dostala se ke "smutné události" a já jen mlčky mrkla stranou a stáhla uši k hlavě. Jasné znamení, že jsem už věděla. Naomi, jo? zopakovala jsem si v duchu. Na výpravě jsem s ní skoro nemluvila a sotva ji viděla, ale přesně jsem věděla, o kom je řeč. Byla hrozně hustá a cool a v první vteřině se mi zapsala do paměti a už tam zůstala. Jak se stalo, že mohla takhle hustá a cool vlčice najednou... nebýt? Z toho pomyšlení se mi nepříjemně svíral žaludek. Nel ale nezůstala u katastrof dlouho a tak došlo i na to, že se smečce začalo přeci dařit.
Přišla řada na mě. Mohlo mi dojít, že se bude ptát. To je jakože slušnost, ne? Zajímat se formálně vo ostatní, říkala jsem si a než jsem se dostala ke slovu, Tati utrousila mým směrem další faktickou poznámku. "Díky, taky na tom pracuju už nějakou dobu," odvětila jsem ledabyle ironicky na poznámku "vlčete" a zhodnotila tak sama svůj nepěkný, pohublý a všeobecně zanedbaný zjev.
Nel nevypadala jako tulácký materiál a tak mě její slova zaskočila a asi jsem se na ni musela chvilku divně dívat. Budila ve mě dojem takového smečkového, rodinného typu a spíš bych se nedivila, kdyby se v téhle smečce narodila a žila tu celý svůj život. Asi jsem se mýlila, ale o to tu teď nešlo. "Neřekla bych přímo užívám," přiznala jsem, "ale nějak přežít musim. Smečka zní fajn, ale můj poslední pokus nevyšel tak docela podle plánu." Ne, že bych nějaký plán měla. "Asi smečkám přinášim víc smůly než užitku. Hádám, že bude lepší, když se prostě do žádné nebudu montovat a všichni budou spokojení," zabručela jsem hlasem, který docela jasně prozrazoval, že minimálně já s tím tak moc spokojená nejsem, ale co jsem asi mohla dělat?
Náš spolehlivý náhodný generátor poznámek se znovu ozval a já si zběžně prohlédla zde přítomné. Dáma? Každá z nás momentálně připomínala spíš zmoklou koroptev. Do nějaké dámy jsme tu teď všechny měly opravdu daleko.

Nervózně jsem se ohlížela i po korunách stromů, když nějakou chvíli nikdo nepřicházel a přistihla jsem se, že přemýšlím, klik škody by tu jeden mohl napáchat, než by se tu zjevila smečka. Jaké to štěstí, že jsem nepřišla škodit. Tedy, alespoň ne úmyslně.
Konečně jsem zaslechla šustění listí pod vlčími tlapami a byla ráda, že ze všech vlků, kteří tu na mě mohli vyskočit, se mezi stromy zjevil zrovna sněhobílý kožíšek Nel. To je až moc štěstí naráz. Sem zvědavá, jak rychle se něco pokazí, mrskla jsem ocasem a kývla vlčici na pozdrav. "Ahoj." Proběhlo to, jak jsem předpokládala. Přivítání s otevřenou náručí. Ale to jsem chtěla, ne? To však hned neznamenalo, že jsem si o tom musela myslela něco hezkého. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. "Mi pořád nějak hlava nebere, že se tu vlk může jen tak promenádovat na území," prohodila jsem zrovna, když naší společnost doplnila Tati. Tedy, hádala jsem, že to bude ona, jen o trochu... dobře, o dost větší. Čím tady ta vlčata krmili? Slečna si to sem nakráčela s velmi rázný argumentem. Musela jsem souhlasit. "Jo, co řekla," a pohodila jsem hlavou k Tati, abych upozornila, že to vlče uhodilo hřebíček na hlavičku. Ignorovala jsem, že si tím naprosto podkopávám vlastní půdu pod nohama.
"Ale jo, jinak máš pravdu," broukla jsem k Nel a pak se odmlčela a nenápadně pokukovala po okolí. Nějak jsem nepromyslela, jak tohle vlastně podat. I já jsem věděla, že "sem slyšela, že vám shořel les a někdo umřel, co mi k tomu řekneš?" nebyl ten nejlepší způsob, jak začít. "Slyšela sem... Donesly se mi nějaký věci, tak... jsem se chtěla přesvědčit... ujistit se..." Byla to hrozná komedie, o co jsem se vlastně snažila? "Víš co, to je jedno. Nevim, proč mě to vůbec napadlo, nic mi do vás neni, ale chtěla jsem jenom zjistit, jestli je všechno ok," uzavřela jsem tu svou blekotavou šarádu o dost důstojněji, než jsem ji začala.

// Vyhlídka

...Vážně jsem se chystala vlézt jen tak na smečkové území. Vědomě. Já. Nepoznávala jsem se. Nesouhlasila jsem se sebou a přesto jsem najednou byla tady. Stromy kolem začaly pomalu houstnout, jak jsem klesala víc a víc k nížině. Ten černý měl pravdu, les tu skutečně nevypadal jako po požáru, ale třeba jsem byla jen ve špatné části. Jak by to jinak mohlo všechno zase vyrůst? To přece nejde, ne. Jasně, že ne, byla to hloupost.
Zastavila jsem se. Dost na tom, že jsem sem takhle vpadla. Přece si to ještě nenakráčím až do samotného středu lesa, jako by mi to tu patřilo. Pocítila jsem nepříjemné mrazení v tlapkách. Bylo to ještě nepříjemnější, než jsem čekala. Hej, seš tu v dobrym, ne? Ze známosti. Kolikrát sjim zachránila voháňky, bylo by fakt blbý, kdyby tě teď hnali. To byl fakt. Stihla jsem si všimnout, s jakou střídmostí se vítají cizí vlci na území. Přece by mě, ze všech těch cizáků... "Jo, cajk," odkývla jsem si a pak dlouze zavyla, abych o sobě dala vědět. Počítala jsem s tím, že najít si mě už dovedou sami. Zůstala jsem stát na místě s nastraženýma ušima a čekala, z jakého směru se někdo přižene a tiše doufala alespoň v nějakou známou tvář.

// čekám na Aranel~