Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// "Kayi" protože dvě y za sebou jsou zlo, ale dobrý! :D

// Zrcadlové jeskyně (osud)

A když už se zdálo, že se budeme kutálet a koulet do nekonečna, zahlédla jsem světlo. A pak jsme se vyvalili všichni někde... no někde. Prásklo to se mnou na zem a díky tomu, že obě mé chlupaté společnice si zjevně cenili té bezprostřední blízkosti mezi námi asi stejně jako já a chvatně se odebraly do přijatelnější vzdálenosti, nemusela jsem se sama tak snažit. To se hodilo, protože třebaže bych to nikomu nepřiznala, potřebovala jsem trochu času na vzpamatování se a zklidnění žaludku. Tím se situace moc nezlepšila.
Když jsem konečně měla pocit, že se můžu vypotácet na nohy a nehodím při tom šavli, vrátila se mi bolest hlavy. Snažila jsem se rozpomenout, co za tenhle můj příšerný stav může, ale všechny vzpomínky jako by byly nějak rozmazané. A vzpomínání navíc bolelo. Nechala jsem toho a konečně se oklepala ve snaze ze sebe dostat něco málo z toho hnusu jeskynního. Jistě, že to bylo úplně na nic.
Zběžně jsem obhlédla okolí. Kromě toho, že jsem byla v lese, který jsem vůbec nepoznávala, tu ještě byly ty dvě. Hnědá se vyválela v jehličí a teď vypadala příšerně. Kdyby mi nebylo tak šíleně zle, vysmála bych se jí. Tasa postávala na místě, jako by čekala, až zahřmí. Neodešla, nemluvila. Já pár otázek měla, ale náladu na vykecávání vůbec. Teď jsem si chtěla jen někam zalézt a dát se dohromady. Připadala jsem si příliš zranitelná a to bylo nebezpečné. Věnovala jsem jí jen krátký pohled. "Zkus se nenechat zabít," broukla jsem s vážností v hlase, protože vzpomínky na šedou ležící v kaluži vlastní krve ještě tak zastřené nebyly, a s těmito slovy jsem se rozešla pryč.

// Západní Galtavar

// Také děkuji za prima oslizlou osudovku! Bylo to... věřím, že spravedlivě namáhavé pro obě strany. :D

Vlezla jsem jako poslední do tunelu, který měl daleko k pohodlné jeskyni vykládané měkoučkým mechem a kožešinami, i když něčím opravdu vykládaný byl. Pokračovala jsem dál, a i když čvachtání slizu mou chůzi nezpomalovalo, rozhodně to bylo... zvláštní. Kde se tu všechen ten sliz vzal? Jak jsme se dostávali dál a dál od výparů z teplého podzemního jezera, začínalo mi to opět trochu šrotovat, ale s tím jsem pocítila nastupující bolest hlavy a věřila jsem, že to bude jenom horší. Co to sakra bylo...
Slizké stěny se mi několikrát podepsaly do kožichu, ale copak mělo smysl to oklepávat? Jen bych se přilepila k nějaké ještě oslizlejší stěně. Nebyla jsem žádná panička, co by dbala o svůj vzhled, ale cokoliv, co stékalo po mé srsti mi bylo nepříjemné. Zvlášť něco tak lepkavého, co jsem nedovedla ani identifikovat. Navíc tu něco nehrálo. Nejdřív takový rádoby podzemní ráj a teď nás to dovede sem? "Sajrajt. Připadám si jako v břiše nějaký bestie," utrousila jsem mezi čvachtáním. Výpary stále působily dost silně na to, aby mi nedovolovali si mé myšlenky nechávat pro sebe. Hlava mi drnčela čím dál víc, a jak jsem se jí zrovna snažila zatřást ve snaze se té stoupající bolesti alespoň na chvíli zbavit, uklouzla jsem. "A do p-" a už jsem jela.
Cesta se svažovala víc, než jsem si myslela a být při smyslech a nekutálet se teď tmou nějakým slizkým hnusem někam do pryč, snad by mi došlo, že pokud jdeme pořád dolů a dolů, tak odsud sakra nikdy nevylezeme. Vrazila jsem do hnědé a jeli jsme obě. Na něco tak slizce lepkavého to pod námi pěkně klouzalo. Snažila jsem se natáhnout tlapy a zachytit se něčeho, čehokoliv, co by náš sesuv alespoň zpomalilo. BUM. Nabrali jsme někoho dalšího, ale pořád jsme si to klouzali dolů. No tak, no tak! Zatínala jsem zuby a snažila se nahmatat úplně cokoliv. O něco se tu přeci musí dát zachytit. Magie nepřicházela v úvahu. Sešup byl moc rychlý a já se nedovedla absolutně soustředit, dál jsem tedy dělala totéž, co zbylé dvě vlčice. Hrabala, hmatala, zarývala tlapy do... země to asi nebyla. Začínalo se mi z toho všeho dělat docela šoufl.

// Cedrový háj

Pozorovala jsem, jak mi má magie doslova rozkvétala pod tlama a vypadala jsem tím stejně fascinovaně, jako bych to viděla prvně. Ledová cestička se táhla dál a dál pomalu formovala třpytivý most napříč jezerem. Ohlédla jsem se na hnědou vlčici, která moje čarovné kousky sledovala. "Hustýýý, co?" zavrtěla jsem zvesela pyšně ohonem. Za tohle chování se půjdu zahrabat do země hned, jak mě tohle pomatení přejde. A už nevylezu. Nikdy.
Také jsem vkročila na led a kráčela přes něj po řece. Bylo to jako chodit po vodě. Jo, chodila jsem po vodě, to bylo taky hustý. Kdo jiný něco takového uměl, no? No? Na chvíli jsem se na mostě zastavila a znovu se podívala do vody, tentokrát jen pro to, abych na ni vyplázla jazyk. To jsem jí to nandala.
Došla jsem na druhý břeh a led nechala ledem. Vydržel tak dlouho jen proto, že byl magický, ale byla jen otázka času, než ho teplá voda naprosto rozpustí. Rozhlédla jsem se a hlava mi padla tázavě ke straně. "Kde je Tasa?" zeptala jsem se, jako by tu byl někdo, kdo by mi mohl odpovědět a sklopila uši k hlavě. To od ní vůbec nebylo hezké, že na své kamarádky nepočkala. Ohlédla jsem se po hnědé, která objevila další tunel a už jsem byla u ní. Strčila jsem dovnitř hlavu. "TaaaaasoooOOooo?" zavolala jsem a zase vylezla. Tázavě jsem se podívala na hnědou. Byla Tasa v tom tunelu? Místo odpovědi do něj hnědá taky zalezla. Fajn, jde se do tunelu!

Vydala jsem se vstříc našemu příchodovému tunelu a při tom jsem začala pociťovat, jak se o mě pokouší zvláštní pocit. Únava, možná? Cítila jsem, jak se mi zatemňují smysli a najednou bylo neskutečně obtížné se soustředit. Na cokoliv. Všechno se ale dělo tak rychle, že jsem se tomu nedovedla ubránit a výpary ze světélkujícího pramene mě dočista pohltily. Bylo to asi někdy v tom momentě, kdy jsem napálila do kamenné stěny, protože už jsem nebyla sto se trefit do úzkého vstupu do tunelu.
Náraz mě přiměl zmotaně ustoupit a zatřepat hlavou. Čumák jsem měla červeně podlitý, sem tam se objevila na povrchu krev, ale pulzující bolet jsem vůbec nevnímala. Místo toho jsem se neobratně otočila a sledovala, jak se dvě mé společnice čvachtají v obřím jezeře. "Héééj, to jako nečekáte jooo?" zahulákala jsem na ně a hlas mi přeskakoval, až mě to rozesmálo. Zněla jsem hrozně legračně, nějaký tunel se mi vykouřil z hlavy a já se rozběhla, abych za těma dvěma nezůstala pozadu, přece všechnu tu prču nenechám jen jim.
Neutíkala jsem dlouho, nohy se mi pletly a já se neohrabaně dokutálela ke břehu. Na chvíli mě přepadla myšlenka, že té vodě nevěřím. Nebyla to dobrá voda. Ale proč to nebyla dobrá voda? Zírala jsem do ní doširoka rozevřenýma očima a kroutila hlavou. Hrozně hustě šajnila, to přece nemůže být špatný. Zvedla jsem tlapu, abych plácla do vodní hladiny a rozprskla vodu do vzduchu, jen tak, protože se mi prostě chtělo, ale svůj geniální počin jsem nedokončila, protože mě upoutal hlas hnědé vlčice, která se z té šajnící lázně zrovna vypotácela. Zírala jsem na ní tupě jak na zjevení a pak se dala do hlasitého smíchu. "Umřeme tady! Umřeme!" vykřikovala jsem pobaveně, jako by neexistoval lepší vtip, než vlastní smrt v zapomenutém podzemním jezeře. A pak jsem se výrazně hlasitě nadechla a zmlkla. Asi na dvě vteřiny. "Nápaaaad!" vyhrkla jsem a přiskočila k vlčici. "Koukej!" Musela jsem samozřejmě přijít až k ní, aby se jakože fakt koukala. Na to jsem se hbitě otočila, ale jak už bylo zmíněno, rychlé pohyby mi v tomhle stavu absolutně nevycházely a tak jsem při tom do vlčice bokem vrazila. Moje váha ji ale stěží mohla něco udělat.
Přiblížila jsem se zpátky k vodě a uchváceně se pohledem utápěla v její průzračnosti. Zase jsem zvedla tlapu, ale tentokrát jsem ji zlehka položila tak, aby se sotva dotkla hladiny, ne které se okamžitě zformovala docela malá ledová krusta...

//Já vím, že jsem asi jakože trochu zaspala, ale pojďme se alespoň tvářit, že nejdu tak pozdě... xD

Začala jsem hrát ještě na Silmu začátkem roku 2012 (hádám, že to bylo docela krátce před tím, než jsme se přesunuli na Gall). Textovky jsem hrála od nějakých svých 13 let, začínala jsem s hrami s tématikou anime a naše psací skupina si pak vytvářela jedno hrací forum za druhým. Chtěla jsem hrát i něco jiného (s jinými lidmi, ale pšt), ale vždycky jsem byla dost vybíravá, co se kvality týče a tak jsem hledala... a našla Silm. S podobnou hrou jsem se do té doby nesetkala a tak jsem to hnedka zkusila.
Zaregistrovala jsem si Kessela (narozdíl od ostatních jsem měla asi štěstí, Neon mě schválila asi do měsíce :D), jakožto přesně ten typický friendly good charakter a začala hrát. Mimochodem, jméno jsem si původně vymyslela, měla to být jen slátanina písmen, co se mi líbila... po čase jsem zjistila, že je to fakt jméno, ale co dneska není, že. :D Rok na to jsem dostala možnost druhého charakteru, dohodla jsem si sourozenectví a tak vznikl úžasný a skvělý Deuteniell - taky friendly, ale navíc naprostý děcko, ignorant a narcista (psát posty za něj byl ten největší relax, u toho se ani nesmělo přemýšlet). No zatímco Deute mě udržoval ještě jakž takž aktivní, chuť hrát za Kessela neskutečně vázla, chyběla, mizela... přestal mě bavit, nevěděla jsem co s ním, i když obecně měl plánů hrozně moc... Přemýšlela jsem, že se ho vzdám a budu dál pokračovat jen s Deutem, ale upřímně jsem se bála vzdát se charakteru, který měl toho tolik před sebou a zůstat tu okounět s jiným, tak jsem se nechala smazat kompletně. (Yep, I was that level of dumb.) A tak začala moje asi čtyřletá pauza.
...
Někdy začátkem roku 2018 mi začalo chybět kreativní vybití, hlavně po té písemné stránce. Chtěla jsem se vrátit k textovkám a tak se zrodil nápad vrátit se sem, neskutečně dlouho jsem pak zápasila s tím, jak se vrátit. Deute? Kessel? Nová postava? Sourozenec? Řekla jsem si, že Kessel to nebude, on byl přeci jen důvod, proč jsem vůbec prvně odešla. (Nechtěla jsem ho vracet vůbec, ale ve finále jsem přišla na to, jak uchopit jeho charakter, aby mě to zase bavilo.) Vyhrála to nová postava a přesto, že jsem koncept Kayi měla připravený už z dřívějšího herního období, protože byla připravená pro třetí slot, trvalo mi ROK, než jsem její registraci dala dohromady a zaslala. xD Takže jsem vlastně mohla být zpátky mnohem déle, kdybych nebyla absolutně zmožena svou leností...
Nicméně už jsem zase tu, je to super, jsem hrozně ráda, že jsem se dokopala k tomu se vrátit a že je tu pořád taková banda super lidí

O sobě vám prozradím třeba to, že se nejmenuji Karolína, jak se někteří mohou mylně podle Kayi domnívat (ale je to super jméno a klidně bych měnila :D). Věkově spadám do smečkového průměru, takže alespoň tady mi nikdo nemůže říkat, že jsem stará. Maturitu už mám nějaký ten pátek za sebou, pracuji a po nemalé studijní pauze prvním rokem studuji na vejšce. Pocházím ze severních Čech a při volné chvíli ráda kreslím, čtu nebo vyrážím do přírody - obzvlášť ráda navštěvuji zříceniny. :D Jinak třeba sbírám citáty a protože nemám dětí dost z práce, tak vedu skautskou družinu.

Ještě v tunelu jsem zaslechla nějaký zavýsknutí, jako by někdo nadával. Nepřinutilo mě to zastavit, jak bych asi taky mohla něco udělat v téhle pozici? Brzy jsem před sebou zrakem momentálně přecitlivělým na jakýkoliv netemný podnět zahlédla světlo. Ha! No konečně! zaradovala jsem se až příliš předčasně, prosmýkla se zbytkem úzké chodbičky ještě rychleji a vylezla... no vůbec ne ven. Jen se mi naskytl výhled na tu scenérii, zůstala jsem stát na místě jako přimražená. Tohle nebylo venku. Tohle bylo pořád uvnitř. A bylo to ještě horší...
Světlo, ozařující tuto jeskyni, pocházelo z vody. Přesněji velikého zářivého jezera. Smrt to vem, že bylo průzračně čisté, bylo to jezero, což znamenalo ohromné množství vody. Další dvě vlčice se vynořily z tunelu za mnou a Tasa si to hned neohroženě namířila dolů. Také jsem se přiměla přiblížit, ale věděla jsem, že daleko nedojdu. Zůstala jsem stát několik metrů od břehu, zatímco šedá už skoro lezla do vody. Rozhlížela jsem se, musela tu být přece i jiná cesta! Kde je pochybná ztrouchnivělá kláda, když ji vlk potřebuje?!
Zarazilo mě, že Tasa z ničeho nic úplně otočila. Však už byla skoro ve vodě a najednou to nejde? Bylo mi jedno, co měla za problém, já ucítila příležitost. Příležitost pro to nemuset se lživě vykecávat z toho, proč do jezera za žádnou cenu nepolezu. "Nekončí," opravila jsem rozhodně vlčici, "najdeme jinou cestu, tohle určitě není jediná. Nebo se prostě vrátíme a budeme hledat tam, nějak jsme se sem přece z venku dostali, tak to pujde i vobráceně." Rozhodnutá najít jinou cestu ven jsem si to štrádovala zpět k tunelu, kterým jsme se sem protáhli. Byla jsem fakt ráda, že jsem se zase mohla tvářit jako ta neohrožená a silná vlčice, kterou jen tak něco nerozhází - hlavně ne nějaký jezero, že jo.

Jak jsem předpokládala, tunel byl maličký, ale pro jednou se můj drobný vzrůst vyplatil a já se do něj prosmýkla jako nic. S čím jsem tak trochu nepočítala, byla tma, která se velmi brzy v tunelu rozhostila. Jasné, co jsem také čekala od tak uzoučkého místa, další průduchy? Nevidět nebylo zrovna příjemné, tma mě tu připravila o jeden z dalších smyslů a já se o to víc soustředila na sluch - ale co bych tady taky mohla slyšet - a doteky. Cítila jsem, že se tunel pokračuje stále dál a dál, protože jsem se příležitostně otírala tělem o jeho stěny. Oslizlé nebo ne, docela to pomáhalo při utišování neústupného svědění, od které jsem si jinak teď pomoci nemohla.
Necítila jsem sice les ani jehličí, ale vánek tudy stále slabě procházel. Byla jsem přesvědčená, že tahle chodbička někam vede. Někam ven, kde je čertví vzduch. Musela jsem jenom vydržet a jít prostě dál a dál, dokud nedojdu až na konec.
Z počátku jsem za sebou slyšela různé zvuky a pochopila jsem, že jsem do chodbičky nevlezla sama. Tak že by přeci šla? Přemýšlela jsem, jestli se šedá trochu vzpamatovala a následovala mě. Pomyšlení, že by těsně za mnou snad mohl být někdo úplně jiný, cizí, bylo tak nepříjemné, že mi ani nepřišlo na mysl. Nicméně pokud to byla šedá, půjde prostě dál stejnou chodbou, nebylo tu moc šancí někam se ztratit a tak, i když se mi zdálo, že se kolem mě rozhostilo až moc velké ticho a Tasa musela někde zaostávat, necítila jsem potřebu se zastavovat. Razila jsem si cestu dál tmou.

// přeskakuji jestli chápu, hrajeme už v těch trojicích...

Jestli si ta magická věcička myslela, že mě svými čáry uklidní, tak... měla pravdu. Protože proti magii se jen vůlí bojovalo těžko. Cítila jsem, jak mnou prostupuje uklidňující teplo, o které jsem se neprosila. Necítila jsem se v nebezpečí, ale pořád jsem byla naštvaná. Vadilo mi a vytáčelo mě, že jsem nevěděla, co tu s námi to světýlko hraje za habaďůru.
Chtě nechtě jsme následovali plamínek až do nějaké jeskyně. To byla nejspíš konečná, světlo sem prostupovalo zvenčí průduchy ve vysokém stropě a hlasitě tu protékala nějaká zapomenutá řeka, přes kterou se klenul nedůvěryhodně vyhlížející kmen. V duchu jsem zaúpěla, situace se vůbec nelepšila, ba naopak. Alespoň šedá už přestala řvát, to ale neznamenalo, že by se uklidnila úplně. Hodila jsem očko na toho cizáka, který se jí extra nelíbil. Až teď jsem si všimla, že vypadá fakt divně, jako by někdo vzal dva vlky a nějak se sešil k sobě. Jde to vůbec? Napadlo mě, že taková Smrt by to zmákla levou zadní. Třeba byl tohle taky nějaký její výtvor. Netvor? Poskok. Nelíbil se mi. Ani ta hnědá fiflena vedle něj. A vlastně nikdo a nic tady. Nadávala jsem si, do čeho jsem se to zase namočila.
Když jsme konečně zastavili, bylo načase si něco vyjasnit. Modrá poletující věcička zjevně uměla komunikovat, tak by taky mohla odpovídat. Než jsem se na ní však stihla ohradit, pláchla dírou ve stropě jeskyně dřív, než ji Tasa stihla zakousnout. Jde taková věc vůbec zakousnout? "Nebojte se, nic vám nehrozí, jen vás zavedu někam do háje a nechám vás tam shnít," utrousila jsem sarkasticky podrážděným tónem a rozhlédla se po možnostech úniku. Plamínek byl pryč, takže jsem konečně mohla být zase svým pánem. Musela jsem vypadnout, kdyby se náhodou vrátil a chtěl tuhle pitomost opakovat.
Neochotně jsem přistoupila k pofidérní lávce přes proudící řeku a zmocnil se mě nepříjemný pocit. Tahle řeka snad byla ještě horší, než ty venku. Tlapou jsem se dotkla kmene a už jsem se viděla, jak se jím propadám, sotva na něj vlezu. Ne, na tu kládu mě nikdo nedostane, to si radši počkám, až mi narostou křídla a vyletím stropem. Důstojně jsem od kmene zase odkráčela, jako bych jen hodnotila situaci a neskrývala v sobě nervózně bijící srdce.
Obhlížela jsem stěny jeskyně a pak se posadila, abych se konečně podrbala za uchem a krkem. Proč mě najednou všechno tak svědilo? "Perfektní, ztracení a ještě zablešení," odfrkla jsem si a oklepala se, jako by to snad mělo ty pidipotvůrky z kožichu dostat ven. A pak jsem to uviděla. Docela malý tunýlek přímo přede mnou. Vešla bych se do něj, já ano. Přišla jsem blíž a ucítila vzduch, který přes něj proudil, jak mi pročesává slabě srst na tváři a čenichu. Rozhodně to někam vedlo a všechno teď bylo lepší, než stará kláda přes temnou řeku.
Od ostatní vlků jsem si držela odstup. Byla to banda cizáků, nezajímali mě. Teda až na jednu...
Tasa se krčila u stěny a vypadala vyděšeně. Nevěděla jsem, jestli čekala, že se na ní všichni vrhnou nebo co. Ostatně bych se ani nedivila, tím řevem si o to dost říkala. Přišla jsem k ní, abych nemusela hulákat přes celou jeskyni a hlavně, abych si byla jistá, že mě vnímá. "Padáme vodsaď?" vyzvala jsem ji a pokynula směrem k tunýlku ve stěně, který snad skrýval cestu ven. Byla to nabídka a už mi bylo jedno, jestli ji přijme nebo radši poleze přes řeku nebo se tu uklepe v koutě k smrti. Nehodlala jsem ztrácet víc času, s čistým svědomím jsem si to sama k tunelu namířila a vklouzla dovnitř.

Začínalo tu být převlčíno a já toužila hned po několika odpovědích. Jako třeba proč se tu Tasa válela v kaluži krve, co s tím měli společného ti dva tam nahoře, proč mě z ničeho nic kouše kožich a CO JE SAKRA ZASE TOHLE?!
Naježila jsem se a vrčela na modrý plamínek, který poletoval kolem šedé vlčice asi hlavně proto, že ona z toho málem měla infarkt a řvala jako střelené. Takže jí nakonec neudělali nic tamti dva? Mohla za to tahle modrá... věc? Modrý plamen. Měla jsem po krk barevných plamenů. Modrý, zelený, na tom nesešlo, všechno to bylo špatně. Věděla jsem, že to musí být nějaký druh magie, ale kromě vrčení jsem se neměla k činu. Zaškubala jsem uchem. Svědilo mě, ale nedovolila jsem si se podrbat. Jak se s takovým plamenem vůbec bojuje? Očima jsem přelétávala přítomné. Čí to byla magie?
Na to, že ještě před okamžikem byla z šedé prakticky mrtvola, tu teď docela čiperně jančila a řvala. Nic jsem nechápala. Vypadalo to, že nechce jít tam, kam jde, ale stejně tam šla. A teď jsem tím směrem šla i já. Proč jsem tam šla? Nechtěla jsem, ale nohy se řídily úplně sami. Zamračila jsem se nejdřív na ně a pak na plamínek tancující před námi. Co je tohle zase za levárnu...
Tasino hysterické řvaní se mi dařilo vytěsňovat - asi jako jediné - jelikož mě neskutečně iritovala moc toho modrého světla a nemohla jsem nad ní přestat přemýšlet. Vytáčelo mě, že mě něco doslova takhle ovládá. Jenomže pak do toho řvaní začal kecat ještě někdo. "Sklapni, nebo fakt bude vo jednoho míň," sykla jsem na hnědou dámičku. Jestli jí ten řev vadí, nemusí ho ještě doplňovat o to svoje skuhrání. Vyhrůžka to ale byla na prázdno, nemohla bych se k hnědé dostat, ani kdybych chtěla. Nohy neposlouchaly - a mě už začínalo ubíjet nutkání podrbat se, za chůze to jaksi nešlo. Nemohla jsem se proto dostat ani blíž k Tase, abych ji pořádnou ranou zdárně probrala z toho hysteráku a tak jsem usoudila, že nejlepší bude ji nechat se trochu vyšílet. Nemůže přeci takhle vyvádět věčně, ne? ...Ne?

// Borůvkový les přes Vyhlídku

Vypadla jsem z lesa. To bylo fakt perfektní. Asi by mi nemělo záležet na tom, co si o mě ten vlk myslí, že jsem mu pohanila jeho vytí, jenomže dobrý pocit jsem z toho taky neměla.
Tak si to sečteme. Alfa ok. Stín. Šla jsem po Kroviňákovi a udělala ze sebe blbce před Nel, ale za to jsem se vlastně nemínila ani omlouvat. Byla jsem v právu, v naprostém právu. A přesto to vypadalo jako děsná komedie. A pak vlítnu na spícího vlka v domnění, že umírá. "Ale von tak fakt zněl," připomínala jsem si, zatímco jsem.... kde jsem to vlastně byla?
Rozhlédla jsem se. Kdy přesně - a hlavně JAK KRUCI PÍSEK - jsem se dostala do nějaký jeskyně, chodby nebo co tohle bylo. Otočila jsem se, ale za mnou i přede mnou to vypadalo stejně. Byla jsem teď snad náměsíčná, nebo jsem opravdu nedávala pozor kudy kam jdu? "Perfektní," zabručela jsem a prostě šla dál chodbou, "to by se mi nikdy dřív stát nemohlo."
Nemusela jsem bloudit dlouho a k mým citlivým ouškům se doneslo hned několik zvuků. Hlasů. Byli tu jiní vlci? Než jsem si stihla pomyslet, jak ráda bych se s nimi vůbec nepotkala, už jsem zahlédla siluety před sebou. Ještě se jim můžeš vyhnout. Prostě je vobejdi. Nemusíš s nima mluvit. Rozhodla jsem si udržet odstup a vzít to kolem dvojice obloukem. Jenom procházející cizinec, nemusíme si hrát na kamarády, nechte vy být mě a já nechám-
VŽUM.
Vlítla jsem hlavou napřed do nějaké ďuzny. Nebyl to příjemný pád a pěkně mě z toho rozbolela hlava, jak jsem se skládala zase na nohy. Šmarja tak tohle bylo fakt trapný. Protože v jámě není zrovna moc místa, že jo, téměř okamžitě jsem si všimla povalujícího se šedého těla. "No to potěš hraboš," utrousila jsem nahlas zprvu jako by nic. Tahle situace byla až moc povědomá našemu předešlému setkání. Šedá se taky tak vypráskaně krčila a... Zarazila jsem se. Je tohle krev?
Přišla jsem k vlčici blíž. Ne, tentokrát to nebylo totéž. Protože teď to bylo mnohem horší. Koutkem oka jsem zaregistrovala krčící se vlče, ale to mi teď bylo ukradený. Jako by nějaký vlče dokázalo udělat tohle. Vzhlédla jsem a z jámy se vydralo varovné vrčení. Varovné? Pěkně nas**né. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. Za tohle určitě mohli ti dva tam nahoře.

// pochopila jsem teda původně, že Tasa tou dírou právě propadla do jeskyní, ne že prostě uvízla v díře... ale když tak už všichni hrajete, nebudu to překrucovat xD

Byla jsem asi škodolibá - ale to nebylo žádným tajemstvím - když mě naprosto nepřekvapilo, že zprávy o již neexistující smečce s vlkem ani nehnuli. Však už když z ní odcházel, měl o tom nejspíš své představy. Začalo mi docházet, že tamní poměry musely být ještě horší, než jsem je zažila já. A to jsem tam byla chvíli.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nemám tušení, jen hádám, že všichni najednou se nějakou bažinou utopit nenechali, takže spíš někam vodešli. Kam, to nevim. Nikoho z nich sem pak už nepotkala." Ne, že bych se je snažila nějak vyhledávat. Možná se někde schovávali. Nedivila bych se, ve směs to byla banda strašpytlů.
Vlk, ehm, totiž Sigy nakonec na rozdíl od našeho posledního setkání tuto smečku pochvaloval. Posledně měl pravdu, prolítlo mi hlavou a musela jsem uznat, že i tentokrát vím trochu své. Na rozdíl od Maharu jsem si přeci jen Borůvku nevybrala náhodou. Sigymu jsem jenom pokynula. "Jo. Já vim. Neni to tu zlý," přiznala jsem nahlas. Ale zvrtnout se může cokoliv a kdykoliv...
Stále polehával a mě přišlo, že jsme tak nějak vyčerpali témata. Navíc jsem ho ve finále nezachraňovala, ale vzbudila. Určitě chtěl klid. Já bych ho na jeho místě chtěla a rozhodně bych se se sebou ještě takhle trpělivě nevykecávala. "No," mlaskla jsem, "páč tu nic nakonec neumírá, tak já du." Oznámila jsem s rázným mávnutím ocasu a jala se k odchodu. "Nechtěla jsem, ehm, rušit," dodala jsem skoro neslyšně namísto omluvy a pak už byla ta tam.

// Zrcadlové jeskyně přes Vyhlídku

Válející vlk se probral. Alespoň to, v bezvědomí teda ještě nebyl, ale třeba to byla jen otázka času? Vypadal děsně mimo, jako by nevěděl, že před chvílí kvílel bolestí. Bylo to bolestí, ne?
Stála jsem fakt jen kousek od něj a zaskočeně se zamračila, když se vlk choval, jako by se nic nedělo. Teď jsme byli mimo oba, super. "Někdo vodsud řval, jako by ho koza nabrala," utrousila jsem a podezíravě si ho přeměřovala. "A nikdo jinej tu neni, takže hádám, žes to byl ty. Jen jsem se..." spolkla jsem slovo 'zajímala', protože proč bych se pro Vlčí matku měla nějak zajímat, že jo, "jen jsem se přišla podívat, co se děje." Tak. Našla jsem příhodnější slova a snažila se tvářit, jakože mi to je vlastně jedno, i když můj bouřlivý nástup, ve kterém jsem pomalu byla připravena toho nebohého vlka chaoticky oživovat, nejspíš nešel tak lehce zamaskovat náhlým jakože nezájmem.
Vlk jinak vypadal v pořádku. Takže takhle halekal jen tak? To bylo divný. Při vědomí být musel, protože i on si na mě rychle vzpomněl a začal se omlouvat za scénu v Maharu, při čemž se mi rozlil úšklebek po tváři. Jestli se mi tenkrát snažil něco naznačit, uvítala bych spíš, kdyby mi rovnou řekl, ať tam nelezu. Však všechno, co jsem z jeho rozhovoru vyslechla se ukázalo jako pravda. Bylo to znamení. A já byla blbá.
"Jo, pamatuju si ten výstup dost dobře," zašklebila jsem se. "Ale měls pravdu, jinak bych teď nebyla tady. Nikdy sem do těch močálů neměla lízt. Chtěla jsem vodtamtuď vypadnout, ale nakonec to nebylo nutný. Smečka je pryč, všichni tak nějak vodešli. No, doslova se po nich slehla zem. A já sem teď tady." Tady jako ve smečce, ale spoléhala jsem se, že to snad ten chlupáč pochopí. "Kaya," dodala jsem své jméno, když se představil Sigy a na okamžik se odmlčela, aby mi neunikla jeho reakce na močálové novinky. Nebo to už snad věděl?

// dám ještě tak jeden post a mizím na akci...

//JDEM NA TO

Nel nás zanechala napospas vlastní společnosti a vydala se pátrat po Wizku. Atmosféra se po mém naznačení jisté důvěry černému vlku znatelně uvolnila, alespoň z jeho strany. Bylo to na něm velice snadno poznat, nejspíš se nesnažil nic skrývat. Jakmile jsem se pustila do strategického vyzvídání, vlk všechno vyklopil. Nemohla jsem si stěžovat, přesně to jsem potřebovala. Černej flekatej vlk, dělala jsem si mentální poznámky a hned se zarazila, jestli to není ten trouba od vodopádů, ten přeci byl také odsud. Vlče Frynn... neumí mluvit? Maj tady kult žvatlajících vlčat nebo co? A pak nějaká mamina asi toho Frynna. Zlato bílá. Tři vlci. To nebylo zlé na vlka z křoví.
Z Křoviňáka bylo najednou takové upovídané sluníčko. Rychle otočil a asi se rozhodl pro další konverzaci, když už jsme jakože teda ze stejný smečky. Nechala jsem ho na svou odpověď chvíli čekat. To by mělo bejt v pohodě, ne? Dumala jsem a přemýšlela, jestli mi stojí za to se s ním dál vybavovat. Normálně bych se jím už nezdržovala, pořád tu byla ta věc s keřem, jenže tohle nebyl nějaký obyčejný tulák, na které jsem narazila někde na cestách. Jsme smečka, připomínala jsem si.
"Dobrý tipy," zopakovala jsem se, když už to muselo vypadat, že budu mlčet navždycky a koutek mi maličko ujel do úšklebku. "Znám tu vlky hlavně z venčí, ale moc jich neni. Nel a Wizku jsou jedni z nich. Pak je tu takový stařík, Storm, s tím ses ještě nepotkal? A Tati. Znala jsem ji jako vlče, ale teď je... větší," seznámila jsem Křoviňáka se svým repertoárem místních vlků. "A pak ještě... teda pokus si mluvil s alfou, tak ho asi znáš, takový hnědobílý vlk. Nevim jméno, ale mám pocit, že hlídá alfě stín nebo tak něco," prohodila jsem a nastražila uši, protože se lesem neslo vytí. Jedno za druhým, abych byla přesná. Že by se všichni od tůně rozhodli přesunout hromadně do lesa?
Že tu najednou začalo být opravdu rušno nebylo těžké uhodnout. Kolem se šířilo najednou tolik hluku, tolik zvuků. "Tam nejdu," broukla jsem na první zavytí, jelikož jsem byla přesvědčená, že někdo kompetentnější už si to vzal pod tlapu a já už si svou nedůvěřivostí udělala nejspíš mínus u Nel. Nepotřebovala jsem si kazit vztahy až takovou rychlostí. Další vytí už mě ale nenechalo tak klidnou. Znělo to příšerně. Stalo se někomu něco? "Ale tohle vobhlídnu," zpozorněla jsem. "Deš?" ohlédla jsem se v rychlosti na černobílého, ale na jeho reakci jsem nečekala. Ať si dělá co chce, zatímco já už jsem se prodírala jemně zasněženým lesem ke zdroji toho kvílení.
Před sebou jsem zahlédla ležící siluetu pod stromem. (//Sigy) Odpočinek vlkovi nebyl přán, protože podle těch zvuků, co ze sebe před chvílí vydal, se musel minimálně svíjet ve smrtících křečích. "Hej, co se tu děje?!" křikla jsem ještě za běhu a jak se obraz přibližoval, rozpoznala jsem ve vlkovi toho žíhaného hnědého z močálů. Zpomalila jsem. "Hej!" houkla jsem znova. Možná tu bylo i vlče, nevím. Nevšimla jsem si ho. "Slyšíš? Seš v pohodě? Je ti něco?" hučela jsem do vlka a přemýšlela, jestli do něj nemám něčím strčit, jestli ještě žije. Očima jsem pátrala po viditelných známkách zranění. Nic. Tak proč tak strašně kvílel na celý les?