Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(257)
|| LOTERIE 10 ||

//Kaya sedí doslova ve vchodu do společné jeskyně

Druhá část spánku už nebyla tak poklidná. Několikrát jsem docela procitla a zase se dlouze přemlouvala do odpočinku. Kdo ví, kdy zase bude příležitost pořádně vypnout? Tušila jsem, že v momentě, kdy se proberu, pro mě svět nachystá nové nástrahy, pod tlamy mi nastrká spoustu nových větví a já se nějaký čas opět nezastavím. Musela jsem využít příležitosti. Musela jsem! Ale už se to nedalo.
Převalila jsem se na druhý bok, záda mě z toho ležení pěkně bolela. Vážně mohlo být odpočívání tak vyčerpávající? Zůstala jsem ještě na okamžik ležet a vyčkávat, až si oči zas a znovu přivyknou na tmu, abych v ní něco viděla. Bylo tu ještě větší šero, než předtím. Byla noc. Podle kvílení větru ve skulinách skal jsem uhodla, že počasí se za tu dobu neumoudřilo. A pak jsem vstala.
Svět kolem byl stále jako zmražený, ale tentokrát to nebyl sen. Pomalými krůčky jsem došla ke vstupu do jeskyně. Sníh tu prozrazoval, že nikdo další dovnitř během našeho spánku nevešel ani neodešel. Zadívala jsem se ven, na krajinu rozházenou větrem a vůbec mě nelákalo jít ji vstříc. Raději jsem se u vchodu prostě posadila a tiše vyhlížela do lesa. Netrápilo mě to. Dříve či později musel ten blizard přestat a pak jsem mohla v klidu jít obejít území, co se kde asi přihodilo. Teď? Bylo by to k ničemu. Já bych byla k ničemu. Ne, hezky si tu počkám v zákrytu a budu si vychutnávat, že zbytek smečky smrdí někde jinde.
Soustředila jsem se na svůj dech a kvílení větru. Jejich rytmus. Pohyb. Zvláštní. Přesto, že jsem seděla chladu uprostřed vchodu pěkně na ráně, netřásla jsem se zimou. Něco mě hřálo a kožich to nebyl. Bylo to cosi uvnitř... a ne, vy sentimentální ztroskotanci, nešlo o žádný blbý pocity a emoce, tohle bylo skutečné. Byla jsem ale až příliš rozespalá, než abych se zabývala příčinou. Důležité teď bylo, že jsem tu tak mohla vysedávat a nerušeně vyhlížet do divoké noci.

(256)
|| LOTERIE 9 ||

Hnědá chlupatá koule schoulená o kousek dál ještě reagovala na mou poznámku, ale její hlas už v mé hlavě zněl jen velice vzdáleně, vytrácel se a s ním všechny ostatní zvuky kolem, třebaže jich nebylo mnoho. Odpovědi už se ode mě vlčice nedočkala.
Usnula jsem zaslouženým, tvrdým spánkem konečně někde chráněná před nepřízní počasí, kde o mě snad někdo ani nebude zakopávat a vyrušovat. Bylo zpochybnitelné, jestli by mě vůbec v tomto stavu ze spánku vytrhlo, kdyby si to do jeskyně napochodoval někdo další. Normálně jsem spánek měla velice lehký, v životě tuláka musíte být vždy na pozoru a spát na jedno oko, aby vás nic nepřekvapilo. Ale teď jsem o tom neměla ani čas přemýšlet, tak vyčerpaná jsem byla, prostě jsem se tomu pocitu poddala jako největšímu životnímu pokušení. Spokojeně a pravidelně jsem oddychovala, možná trochu funěla.
Stála jsem na okraji skály a shlížela do kraje. Všechno bylo zasypáno a zahaleno v bílém hábitu, na němž se odrážela světla jasné noční oblohy v podobně mihotavých tančících třpytek. Nejhlasitějším zvukem bylo ticho. Svět spal a krajina jako by byla sama zamrzlá v čase. Zhluboka jsem se nadechla a nasála do plic chladný vzduch. Panoval tu naprostý klid. Krása, kterou nenarušovala jediná nedokonalost. Postávala jsem ve výšce a vychutnávala si každý okamžik tohoto nekonečna.
"Kayo..." Ztuhla jsem. Magická energie mlčící krajiny se začala skoro neznatelně vytrácet. "Kayo..." Zaškubala jsem ušima. Ohlédla jsem se. Co po mě zase chtěl? Tady? "Kayo..." S křupáním sněhu pod tlapami jsem se vydala za tím hlasem, který jako by vycházel odnikud. Mžourala jsem podezíravě před sebe. Vidění jsem měla stále rozmazanější. "Kayo..." Hlas slábnul, vzdaloval se a vytrácel se s tlumenou ozvěnou. Svět kolem mě začala mizet. Rozplýval se a měnil v prázdnotu.
Záhy mě přepadla salva hnusných pocitů. Strach. Nejistota. Zmatek. V uších mi pulzoval tep, který postupně přecházel v docela něco jiného. Smích. Nabíral na síle. Kyselý, jedovatý smích prořezával vzduch. Odporný, hnusný, vtíravý smích. Skřípala jsem tesáky. Nesnášela jsem ten smích. Přicházel odevšad. Srst se mi sama od sebe ježila. Krčila jsem se a hledala. Kde je? KDE JE?! Chystala jsem se vyskočit, namířit útok prostě někam, když- sotva jsem se odrazila, síla, který mě držela "na zemi" zmizela a já začala propadat do neznáma, až se ozvalo žblunknutí a já pocítila, jak mě polyká vodní hlubina.
Se škubnutím jsem se probudila. Prudce jsem zvedla hlavu a zhluboka se nadechla, jako bych právě dlouze zadržovala dech. Očima rychle si přivykajícíma na tmu jsem těkala po okolí a snažila se zklidnit přerývaný dech. Nic se nedělo. Byla jsem v jeskyni. Žádná voda v dohlednu. Vlastně v dohlednu nebylo vůbec nic. To bylo dobře, byl to jen sen. Pitomej sen. Vzpomněla jsem si, proč jsem nebyla fanouškem hlubokého spánku. Pak se totiž dělo tohle. Vcelku rychle jsem se dokázala uklidnit a hlavu jsem položila zpět na tlapy. Zavřela jsem znovu oči, ale do dalšího tvrdého spánku už jsem si podruhé propadnou nedovolila.

(255)
|| LOTERIE 8 ||

Prohlížela jsem si zadumaně stěny jeskyně, protože nic jiného tu moc nebylo. Ještě pár poházených kožešin tu a tady. Ale byly prázdné. Jako tohle místo. Byla jsem si docela jistá, že v těch nejzazších zákoutích, které jsou haleny stíny, jelikož světlo zapadajícího dne už k nim nedoléhá, se rozhodně polovina smečky netlačí. Ale třeba... třeba tak všichni dělají něco jiného užitečného pro smečku. Co asi? Jestli v tomhle hnusu venku někdo loví, asi se ve smečce brzo uvolní pár dalších míst, problesklo mi hlavou a následovala jsem několika kroky Tati na odlehlejší část úkrytu.
Při zemi - a v zemi - tu bylo několik příhodných prohlubenin. Nijak velké, ale to já jsem také nebyla. Prozkoumala jsem své možnosti a pak k té vyvolené přitáhla jednu menší kožešinu, co se tu opodál povalovala. Podle pachu jsem nemohla určit, jestli si na ni někdo nedělal pravidelně nárok, ale podle zjevu vyhlížela, že na ní dlouho nikdo nelehl, takže i kdyby, smůla pro neznámého. Šoupla jsem ji do prohlubně a spokojeně se na ni uvelebila. Tati měla pravdu, i přes mohutný vchodový otvor sem vítr doléhal jen obtížně. V momentě, kdy jsem nechala své tělo padnout k zemi, mě polila úleva spojená s únavou. Tak moc jsem chtěla spát, tak dlouho už jsem se přepínala. Zaváhala jsem, jestli to byl dobrý nápad. Co když se teď nebudu moct zvednout po té přemrštěné námaze? Zívla jsem. Nesmysl, prostě jen- Hnědá mluvila.
"Hm. Když zmrznou, prostě je na jaře zase rozmrazíme," zažertovala jsem svým typicky znepokojivým humorem. Hlavu jsem nechala klesnout na natažené tlapy a oči se mi pomalu začaly klížit.

// Ovocná tůň

(254)
|| LOTERIE 7 ||

Tati měla sakra štěstí, že mi stihla nějakým zázračným způsobem prokázat, že její existence není úplně marná, jinak bych ji za ty její věčné pomatené otázky už nechala někde v křoví. Protože jsem ale byla přesvědčená, že si neplácám játra nadarmo, trpělivě - s vypětím všech psychický sil - jsem pokračovala. S hlubokým nádechem na úvod, protože jsem nechtěla před culící se Tati vypadat až tak zpruzeně. "Nevim přesně, ale smečky se můžou lišit v mnoha věcech. Třeba v území. Některý jsou v lese, některý v horách a jiný třeba v močálech. Jo, močály jsou děsný místo pro smečku," doplnila jsem mimoděk to, co asi Tati hned přišlo na mysl, a pokračovala: "Pak tam sou různí vlci, že jo. V nějaký smečce si s nikym nemusíš rozumět a jinde tě můžou všichni vesele přijmout. Ale nemusej. Spíš nepřijmou." Odkašlala jsem si. Byla jsem realista, jasný? "A taky věci, co tě tady štvou, můžou jinde klapat. Ale zas jinde tě může vytáčet něco jinýho. Dokonalá smečka neexistuje, s tim se smiř." Tímto veledůležitým poznatkem jsem uzavřela svůj monolog o smečkách a soustředila se, abych nezapadla omylem do až příliš vysoké závěje. Už takhle se mi šlo fakt blbě.
Tiše jsem oceňovala blízkost chundelatého kožíšku hnědé vlčice, což jsem dávala najevo tím, že jsem na ni nevrčela, aby si dala zpátečku a nenarušovala mi osobní prostor. Hnědá ale tak metala ocasem, že bych se nedivila, kdyby za tenhle blizard mohlo právě to. Naštěstí jsme brzy dorazili k hledanému úkrytu. "Heh, jo, to zní jako plán," oplatila jsem jí úšklebek a vešla nemalým vchodovým otvorem dovnitř, připravená na... prázdnou jeskyni?
Trochu zmateně jsem popošla do středu místnosti. Jelikož dva jediní současní obyvatelé úkrytu byli někde zašití za rohem ve stínu a já si jich nevšimla, přišlo mi to tu v takovém počasí až překvapivě opuštěné, ani jsem se své zmatení nesnažila maskovat. "Oukeeeej.... asi nám to s tou neviditelností projde," prohodila jsem jen tak do větru a otočila se na Tati. "To sem v celý smečce jediná, kdo se v zimě nemění na chodící nemrznoucí huňatou kouli?" Jinak jsem si totiž pustost úkrytu nedokázala vysvětlit. Přidala jsem se opravdu do smečky plné seveřanů? Tati by to mohla vědět. Tati tu byla přeci jen o trochu déle, než já.

|| LOTERIE 6 ||

Tak jsem povídala, a při tom se elegantně držela na ledě, protože k mluvení moc pohybu potřeba nebylo. Tati byla až příliš nadšená ze zjištění, že Borůvka není jediná smečka v širém okolí. Nebyla jsem si jistá, jestli mě víc zaskočilo, že to fakt neví, nebo jak na to reagovala. Ale možná... měla jen radost z nových informací. Čím víc času jsem s ní strávila, tím víc mi připadalo, že svá poslední vlčácká léta strávila někde v jeskyni a o světě kolem věděla kulový. Svou situaci mi ale nejednou vylíčila a tak to nebylo tak nepochopitelné. Upřímná lítost nebyla zrovna součástí mého emočního arsenálu, ale kdyby ano, nejspíš bych ji cítila právě k ní. Lítost nic neřeší, zbytečná emoce. "Jasně, že je. Teda já vim určitě o dvou, ale nejspíš jich tu bude víc." Můj vlastní slovník nebyl nejbohatší, ale mohlo mi dojít, že i to bude na mladou vlčici moc. "Parodie. To je emm..." dopřála jsem si chvilku, abych přišla na to, jak to nejlépe vysvětlit. Sakra, proč jsem tohle dělala já? Na tohle měl do šakalí zadele být ve smečce snad někdo určený, ne?! "Jako když něco napodobuješ. Ale špatně. Fakt špatně. Tak špatně, až je to k smíchu, jak neschopná v tom napodobování seš."
O záchraně světa jsem se zmínila jen proto, že jsem si z toho ráda střílela, ale už mě asi nepřekvapovalo, že se toho hnědá chytila. V hlavě mi naskočily vzpomínky na velké množství magie, medvědovlka, armádu těl, která měla z přírodních zákonů ležet někde hluboko pod drnem, a opravdu hnusný počasí. "Asi před jistou zkázou," prohodila jsem stejně nezaujatě. "Dávali sme dohromady nějakej fakt mocnej magickej tentononc a pak s ním odrovnali armádu mrtvol dřív, než voni pobili nás." Vidíte, nic zajímavého. Prostě běžný den na Gallirei.
Za to dnešek byl výjimka. Flákání se na přirozeně vzniklém ledu uprostřed přírodního lesa s naprosto přírodní zimě? Šílenství! Tati si nenechala můj rádoby útok líbit a já se najednou klouzala po tůňce úplně opačným směrem. "Vidíš, to nebylo zlý," prohodila jsem skoro uznale. Skoro. Zamračila jsem se na oblohu, která se na mě vytrvale mračila zpět a z tlamy mi vyklouzlo tiché nespokojené zavrčení, když Tati spustila o jeskyni. Měla sice pravdu, což ovšem neznamenalo, že se mi to muselo zamlouvat. Nemohla jsem ale být tak blbá a odmítat smečkový úkryt do nekonečna. Zima se netvářila, že by mi v tomhle dávala na výběr.
Tatin kopanec mě poslal až ke kraji ledu, takže jsem z něj mohla docela snadno padnout zpět do nadýchané sněhové závěje. "Vypadá to tak," utrousila jsem. "Měli bychom sebou pohnout, aby nám ho někdo nevyfouk," pobídla jsem pohledem hnědou na ledě a nechala ji, ať se sama doklouže ke břehu, zatímco jsem prostě čekala. Do úkrytu se mi stále o nic víc nechtělo a sama bych tam už vůbec nelezla, ale s Tati to bylo lehčí. Mohla jsem ji strčit dovnitř první a vpadnout tam za ní, jakože jsem ji tam z dobré vůle nechtěla nechat samotnou. Co kdyby tam byl ten zlý Sigy, se kterým se předtím pohádala, hm? Jasný, z 'dobrý vůle'. Povedený fakt dobrý, bavila jsem se v duchu a konečně se jala brodit sněhem k řečené jeskyni. Až teď jsem si uvědomila, že jsem uvnitř ještě nebyla. "Jestli tam bude moc vlků, mizim," broukla jsem.

// úkryt

|| LOTERIE 5||

Po té, co jsme asi na sto způsobů rozebrali tenhle les, (ne)fungování smečky a jejích členů, včetně odpovědnosti a nezodpovědnosti alfy, přišla Tati s dost trefnou otázkou, která by mě neměla zaskočit. Jenomže zaskočila. Proč tenhle les? Protože mě do něj Nel hned několikrát lanařila? Proč tenhle les? Protože to byla jediná fungující smečka, o které jsem v okolí věděla? Proč tenhle les? Protože... jsem vždycky nakonec stejně skončila tady. Kolik jsem toho ale doopravdy chci sdílet s touhle huňatou severskou koulí?
"Mám tu pár známostí," zvolila jsem nakonec. "Původně jsem byla ještě v jiný smečce a pokud si myslíš, že tady to je zlý, přála bych ti vidět tamtu. Byl to hroznej džouk, leda parodie na smečku," zakřenila jsem se znechuceně, "taky už ta smečka neexistuje." Oklepala jsem se a narovnala. "Když jsem pak přišla sem do lesa, Nel mi nabídla, abych tu zůstala. Tak sem si řekla proč ne," ledabyle jsem pohodila rameny, jako by o nic nešlo. "S několika místními vlky jsem minulou zimu, ehm, zachraňovala svět," pronesla jsem stejně teatrálně a ironicky protočila oči, jako vždy, když jsem se o tom zmiňovala. Nemohla jsem si zkrátka odpustit nezdůraznit, jak pitomě to zní. "S Nel, Wizku, tím staříkem, Naomi..." hlas se mi na chvíli z hrdla vytratil. Naomi se přeci už do smečky nepočítala... zamrkala jsem a doufala, že si mého výpadku vlče nějak výrazně nevšimlo. "Takže jsem aspoň trochu věděla, kam to vlastně lezu," dokončila jsem svou vyčerpávající odpověď na Tatinu otázku.
Má rozmluva o magii nebyla tak bohatá, ale nezdálo se, že by to vlčeti nějak vadilo. Tentokrát. Měla jsem pocit, jako bych v jejích očích zahlédla jiskru a tušila, že jednou se k tomu stejně zase vrátíme. Teď jsme ale museli využít volného kluziště.
Naskočila jsem na led a Tati se také nenechala dvakrát pobízet. Sledovala jsem ji, jak se nemotorně válí po zamrzlé hladině tůňky. "No bravo, to je teda výkon," utrousila jsem s úšklebkem, ale nijak zlým a vyčkávala, až se vyhrabe na nohy. Zatím jsem tlapou nahmatala v ledu zamrzlou větev, kterou jsem použila jako pevný bod k odrazu a doklouzala jsem až k vlčeti. Samozřejmě jsem neměla jak zastavit a tak mě zabrzdil až letmý náraz do chlupatého těla Tati, kterou jsem tak poslala dál po ledě. Tady jsem nemusela mít závratnou váhu a sílu, abych s někým hnula.
Začínalo přituhovat. Jakože, opravdu přituhovat. I při pohybu mi teď pronikal chlad pod kožich víc a víc. Vítr se stupňoval a mračna stahovala. Z nebe už nepadal jen sníh. Tohle se mi přestávalo líbit.

|| LOTERIE 4||

Během naší cesty k tůňce jsem se aktivně rýpala a zpochybňovala zodpovědnost našich drahocenných pečovatelek. Tedy vlastně jenom jedné, ale na tom nesešlo. Tati se rozpovídala o svém velkém cestování mimo Borůvku bez dohledu staršího a zmínila spousty věcí, co mi šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zaujalo mě jen jedno jméno. Styx, hm? Už mi nějak uniklo, co vlastně chtěla s Tati provést. Styx... to byla ta sestra, co hledala Tasa, určitě jsem si to jméno pamatovala dobře. Takže se tu skutečně po kraji pohybuje. Nezeptala jsem se Tasy při našem posledním setkání, jestli už jí našla, na takové prázdné krafání nějak tehdy nebyla příležitost. Ale neříkala něco o tom, že odsud vypadne, až ji najde? Takže se možná ještě nesetkaly...
Nechala jsem se myšlenkami trochu unést, zatímco vlče vedle mě vykládalo o... něco o nudě a alfě? Po dlouhé době jsem ji věnovala krátký pohled, abych vytvořila dojem, že jsem jí dobře poslouchala. Přišla mi ale zase moc rozmrzelá na to, aby ji moje pozornost či nepozornost nějak zajímala. Její nálady se střídaly s nepravidelnou rychlostí. V jednu chvíli bezstarostně chňape po sněhu, v druhé s mračí jak bouřlivé nebe. Vlče, připomněla jsem si. Taková už vlčata byla. "Není to jedno," opáčila jsem překvapivě klidně a upřela zrak na cestu před sebou. "Jestli se ti něco nelíbí, řekni to. Alfa by měl bejt schopnej přijímat kritiku a něco s tim dělat," doplnila jsem rázně a mrskla ocasem. To byl ideál alfy, ale jaký byl ten jejich? "A když ne... chm!" pohrdavě jsem odfrkla. Tati by se neměla čertit někde v křoví, když se jí zdá něco v nepořádku. Jakmile se třeba mě něco nelíbí, všichni to vědí. Řeknu to. Co si budu brát servítky s cizí neschopností.
U tůňky zevlovali další dva chlupáči, takže jsme se nemohli vhrnout hned na led podle plánu, ale dalo nám to chvilku na rozjímání nad magii. Tati se velmi zajímala, co ta moje magie dělá. Trochu jsem zkřivila čumák nad nesmyslností téhle otázky. "Um, mráz?" odpověděla jsem, jako by to nebylo snad jasné, ale rychle jsem svou neomalenost spolkla. Vydržela jsem se s ní normálně bavit do teď, tak nač být najednou nepříjemná. Odkašlala jsem si. "Mráz," zopakovala jsem s vhodnějším tónem, "mrazí. Můžu zmrazit vodu, takže i sníh, ochladit okolní vzduch a tak." Chtěla jsem zmínit, že bych nejspíš byla schopná sníh i rozpustit, ale ještě jsem to nezkoušela a nevadilo mi zatím před Tati vypadat, že alespoň své magii dobře rozumím. Ptala se dál a já si nebyla jistá, jestli mě poprvé slyšela, když jsem říkala, že s jednou magií se vlk už rodí. A tak jsem jen nahrbila ramena. "Je to zatim jedinej způsob, co znám," hlesla jsem pro jednou na 100% upřímně.
Letmým pohledem jsem zjistila, že družení ve větší skupině se naštěstí konat nebude, protože ti dva otrapové z tůňky vzali do zaječích. Vyrušili jsme je při něčem? To bylo fuk, hlavně že jsou pryč, hned se mi o něco ulevilo. "Tak poď," vyhrkla jsem, mrkla povzbudivě na vlče a bez čekání energicky vyběhla k zamrzlé vodě, jak jen mi to sníh dovolil. Vyskočila jsem na ledovou hladinu a sklouzla se napříč tůňkou s větším švihem, než jsem očekávala. Naštěstí bylo v té rychlosti mé překvapení jen těžce rozpoznatelné. Podařilo se mi na ledu získat stabilitu a vyzývavě jsem pokynula hlavou k Tati. "Tak se ukaž."

|| LOTERIE 3||

// Borůvkáč

"Ano, ty pravdu přiznáš," odkývala jsem Tatina slova, přestože už si to zase všechno svrhla na sebe a jen se jimi hájila. Ve směs ale měla pravdu, ona schopná byla. Schopná si nedostatky uvědomit. Ale na kolik byla schopná je i napravovat?
Raději jsme opustili téma pravd a nepravd a zamířili si to přes les. Poznala jsem, že sněhová nadílka se ještě navršila od té chvíle, co jsem se vrátila, ale teď sněžení ustalo a obloha byla jasná a bohatě posetá hvězdami. Jasně, určitě úchvatná podívaná, ale já byla spíš praktik. Jasné obloha znamenala větší mráz a tak jsem byla ráda, že jsem se konečně dala do pohybu, i když do energického skotačení poskakujícího vlčete měla má svižnější chůze daleko.
"Nepotkala jsem jí tu, co jsem se přidala," odpověděla jsem Tati neuvědomujíc si, že to ani nebyla přímo otázka. "Vážně si jí neviděla od jara?" opáčila jsem vcelku nevěřícně. Tolik k pečovatelkám, pomyslela jsem si zahořkle. "Takže se vo tebe starala Nel?" vyzvídala jsem, ale tohle byla zbytečná otázka. Jistě, že se o ní tedy starala bílá. Někdo se o ni přeci starat musel, ne?
Můj komentář k jejímu dávnému rádoby zachránci vlče zasáhl. Nebo to bylo něco jiného, těžko říct, nebyla jsem emocionální detektor, abych se v té směti vlčích nálad uměla vyznat. A nebyla jsem dost zběhlá v tom, jak na takovou traumatizující chvilku reagovat a tak jsem mlčela. Vlče se naštěstí rychle vzpamatovalo samo a alespoň ten drobný náznak úsměvu jsem jí tak mohla opětovat. "Smečka je rodina, kterou nepojí stejná krev, ale to, že jsou si v ní všichni připraveni krýt navzájem záda." Trochu moc chytrácké, než aby taková myšlenka vzešla z mé hlavy. A taky že ne, jen jsem opakovala slova mého bratra. Ten s takovými moudry kolem mě nikdy nešetřil. Nepřítomně jsem se zahleděla před sebe. Bratrovi vždycky záleželo na tom, abych si pamatovala, o čem život ve smečce opravdu je.
Můj hyperaktivní doprovod mi nedovolil se duchem vytratit na dlouho. Teď se zajímala o magie, takže jsem to stejně musela vyklopit. Tedy, nemusela, že jo, mohla jsem si klidně vymýšlet až do alelůja, ale nenašla jsem k tomu dostatečný důvod. Pro tentokrát. "Mrazivou," pronesla jsem skoro až tajemně a posunky poukázala na zmrzlou vločku pohupující se mi na krku. "Co já vím, vlk se rodí jen s jednou magií. Další by asi přišla vhod, ale to bych se musela jít plazit a škemrat ke Smrti a vod tý mrchy jedovatý nic nechci," zaskřípala jsem podrážděně zuby. "Ty už víš, jakou magii máš? Nebo máš nějakou, co bys fakt moc chtěla?" obrátila jsem se zpátky k vlčeti, když mě podráždění ze zmínky té zelené potvory trochu přešlo. Museli jsme být blízko našeho cíle. Zahnuli jsme za strom, propletli se mezi nějakými těmi šutráky a-
Zůstala jsem stát u nich, výhled na tůňku mi odsud bohatě stačil, abych ztratila jakýkoliv zájem jít dál. "Dobrá zpráva je, že ta voda je fakt zamrzlá," utrousila jsem ne nijak nadšeně jakoby k Tati a zamžourala na ty dva další chlupáče, kteří už to tu okupovali. Co že byla za špatná správa?
Oni.

|| LOTERIE 2||

Možná jsem teď nevědomky rozšiřovala vlčeti slovní zásobu, ale hlavně jsem jí pomáhala budovat reálný pohled na svět. Jestli se nechá sžírat jen tím, že se někomu nelíbí její názor, moc dlouho by kolem nepochodila. Její zkušenosti pocházely ještě z jejího dávného a velmi vzdáleného života na severu. Udělalo na mě celkem dojem, že si je donesla s sebou až sem. A pak mě pěkně rozhodila, když začala s nějakým nošením pravdy. Nošením, chápete? Protože já ne. Zkřivila jsem tvář v očekávání, co to Tati zase vykládá. Vlče, jasný, musela jsem si připomenout, abych si to dala dohromady. "To se jen tak říká," upřesnila jsem jí, když se začala ohlížet, jako by po něčem pátrala. "Neunýst pravdu znamená, že ji nechceš slyšet, protože to může bejt něco nepříjemnýho, co se ti nelíbí nebo poukazuje na tvou neschopnost." Tak. Snad to teď bylo jasnější a Tati se nechytí něčeho dalšího. Rozhodně jsem neplánovala jí dělat slovník, na to tu určitě byla spousta vhodnějších rozumbradů. Tati si z toho nakonec ale přeci jen něco odnesla, když se vítězně naparovala a hanila teď alfu i toho žíhance, co na ni byl nepříjemný. Spokojeně jsem pokývala hlavou, schvalujíc její nově nabyté odhodlání. Tak se to dělá! Tohle vlče v sobě mělo překvapivě velký potenciál a ten se musel řádně tvarovat, dokud to šlo.
Abych pravdu řekla, tu její urážlivost jsem si užívala. Utahovala jsem si z ní, sice nijak ve zlém, ale Tati si to pokaždé dovedla vzít nějak osobně. Měla smůlu, já se svými hloupými řečmi přestat neplánovala. Napadlo mě vyrazit k tůňce, když tady vlčátko neúnavně básnilo o klouzání po ledě. Na její otázku jsem jen krčila rameny. "Je jen jeden způsob, jak to zjistit." Mohla jsem samo sebou zmínit, že i kdyby tam dost ledu nebylo, v mé přítomnosti to nepředstavovalo problém, ale nechtěla jsem se chvástat, když jsem si nebyla jistá, jestli bych se v současném stavu na nějakou magii vůbec zmohla. Radši bych tu zbylou energii využila rozumněji.
Zajímala jsem se, jak se takové pídě dostalo přes tak ohromný kus světa a její velice krátké vysvětlení dávalo smysl. Prostě to neudělala sama. "Hm. To nezní jako moc odbrej pěstoun," utrousila jsem neutrálně spíš pro sebe, ale z nějakého důvodu jsem to řekla nahlas. "Já sem přišla schválně. Kvůli magii," shrnula jsem snad ještě stručněji svojí část. Co víc by to vlče potřebovalo slyšet?
Pomalu jsem se rozešla. "Tak dem na led?" houkla jsem na tu hnědou huňatou kouli a vyrazila směrem, kterým jsem tušila to ovocné zákoutí.

// Ovocná tůň

|| LOTERIE 1||

Tati mé zajíknutí nejspíš nezaznamenala. To bylo dobře. Byla jsem dobrá. A tak jsem mohla jakoby nic pokračovat o těch horách, které mladou vlčici tak zajímaly, ale naštěstí mě ujistila, že teď se jí tam vyrážet nechce. Věnovala jsem jí zkoumavý pohled, netušila jsem totiž, nakolik té chlupaté kouli mám věřit. Navíc se teď oháněla novými slovíčky. Komické, když si vzpomenu, že ještě nedávno nedokázala srozumitelně žbleptnout. "Nevim, na nic jsem až tak vysoko nenarazila. Možná je to tam vopuštěný, ale normálně po horách běhaj sněžný kozy nebo třeba kamzíci." I když Tati by to mohlo být jedno, copak by něco z toho zvládla sama ulovit? Na to bych nesázela.
Vlče bylo rozhozené z neshod z úkrytu a když mi konečně objasnila, o co se jednalo, pořád jsem to nechápala. Nebo naopak, chápala jsem to až moc dobře. "Radikální názor," řekla jsem, jako bych ji opravovala. "Většina vlků prostě jen neunese pravdu. S tim se musíš smířit, pokud chceš věci říkat tak, jak sou." Nemělo smysl ji chlácholit a vykládat, že jednou se to změní. Nezmění, a čím dřív se s tím smíří, tím dřív jí to přestane užírat. "Pokud vopravdu smečka nemá zásoby, bude to brzo problém." Mluvila jsem, jako bych o tom neměla přehled - a taky neměla. Přidala jsem se nedávno, netušila jsem, jak připravená smečka je. A zjištění? Není. "Za to by měli zodpovídat hlavně lovci, ale co sem pochopila, tahle smečka žádné nemá..." Alespoň tak to říkala Nel. Jedinou aktivní funkcí tu byl pečovatel, a ti nejspíš taky stávkovali, když jsem tu nakonec s vlčetem trčela já. Možná by mě jako "zodpovědného dospělého" tak mělo znepokojovat, že nazvala alfu blbcem, ale já nebyla zrovna ideální výchovný vzor.
Vlče se naparovalo pod mou ani ne nijak významnou chválou. Pobaveně jsem obrátila oči v sloup. Vlčata, pomyslela jsem si a dál vykládala a nechávala si od Tati skákat do řeči, protože jsem potřebovala, aby si nevšimla, co na ni plánuji. Odplata se vydařila a já se vítězoslavně narovnala a užívala si dotčený výraz vlčete, které ze sebe střepávalo sníh. "To si piš," houkla jsem. "A jak často si skončila ve středu ty?" ušklíbla jsem se. "Můžem se podívat k tůňce, jestli nezamrzla," nabídla jsem ji. Zamrzlá voda byl jediný stav, ve kterém jsem byla ochotná se k ní dobrovolně přiblížit.
Přišla jsem k vlčeti trochu blíž, aby bylo jasné, že už na ni neplánuju žádné sněhové překvapení. "Říkalas, že si ze Sibiře? To je dost daleko, ne? Pro malý vlče... tak co děláš tady?" zeptala jsem se dost neomaleně, aniž by mě jen na okamžik napadlo, že by to mohlo být nepříjemné téma. Byla jsem dost emocionálně tupá na to, abych tohle z konverzací nebyla schopná nikdy včas vytušit.

Takže ne jenom, že jako medvěd vypadá... pomyslela jsem si, když z Tati vypadlo, že má spánek v zimě ráda. "Nevýhody hromadnýho úkrytu," přikývla jsem. Stále více věcí mě utvrzovalo v tom, že do smečkového úkrytu snad nikdy nevlezu. Zatím se mi sešla samá negativa, proč bych pro ně něco takového teda dělala?
Vlče se zasněným pohledem ztrácelo mezi stromy, přibližně směrem, kterým jsem popsala polohu hor. "Jasný, ztra-ehm," zarazila jsem se spěšně, když jsem si uvědomila, že vlastně rozhodně nechci přiznávat, jak jsem se tam ocitla. "No, jak jinak bych asi věděla, že tam ten sníh fakt je?" dodala jsem radši, abych nedala vlčeti šanci zaznamenat ten krátký zádrhel. "Ale jak říkám, je to vejšlap. I pro dospělýho vlka a i když není zima. Takže jestli ti teď v hlavě straší nějakej potrhlej nápad, jak by sis tam vyrazila na vejlet, buď tak hodná a počkej, až se trochu voteplý nebo alespoň nikde neříkej, že to máš vode mě, jasný?" Nepotřebovala jsem víc problémů, než si sama dokážu nastřádat a tušila jsem, že by rozhodně pečovatelky nebyly nadšené z toho, že jim nabádám vlčata k takovým fajnovým výpravám. Teda ona Nel byla v pohodě, ale znala jsem tenhle typ vlčic. Byly extrémně přecitlivělé, jak přišlo na bezpečí těch vlčích miniaturek.
Když jsme u té přecitlivělosti, Tati taky byla jak na trní. Protočila jsem oči. Vzrůstem se mi možná už vyrovnala, ale vtip nechápala jako každé jiné vlče. "Legrace, ha, ha," pronesla jsem stroze, abych jí to ujasnila. Chtěla být vážná? Fajn, budeme vážní. "Tak co je to za názor, že vyvolal takový rozruch?" pobídla jsem ji, aby se podělila. Přišlo mi, že ji žere jak se cítí nepochopená. To jsme dvě, holka.
Nálada se rychle uvolnila, jakmile přišla řeč na hry. Hry a vlčata. To zabere vždycky. A Tati se z toho zdála být hodně nadšená. Otevřela jsem tlamu a chystala se něco říct, když mi ve tváři přistála nálož sněhu, kterou po mě vlče vmetlo. Zatřepala jsem hlavou, bylo jasné, že tady už se žádný odpočinek konat nebude. Konečně jsem se zvedla ze své poctivě uležené jámy a sledovala poskakující vlče, které vyprávělo o blbnutí ve sněhu a snažilo se krýt za stromem, jako bych jí tu sněhovou palbu měla vrátit. Zašilhala jsem očima nad ni. Kdyby jenom tušila. "To sou dobrý hry," uznala jsem neutrálním hlasem, "měli ste na to hodně sněhu? Když my měli hodně sněhu, kopali jsme v nich úkryty a hráli na stopovanou. A pak z úkrytů dělali tunely. Pak jsme zapomínali, kde všude jsme ten sníh podhrabali a zapadávali do nich." Nevině jsem na vlčátko mrkla. "Někteří se rádi ve sněhu schovávali, ale pro někoho s mym kožichem to byla fakt blbá hra," broukla jsem dodatečně, švihem se přikrčila, odrazila a skočila po nízké větvi vedlejšího stromku. Větev po mém útoku pohybem strčila do jiné, která se klenula nad Tati a tu teď zasypala sněhová peřina.
Dopadla jsem lehce zlehka na zem a obratně se otočila k vlčeti. "A tak různě," dodala jsem spokojeně. To aby bylo Tati jasné, že metání sněhových bomb se tu neobejde bez odpovědi.

Obdařila jsem Tati varovným bručením a ta se na mě na oplátku snažila hrát nevinné roztomilé vlčátko. Měla smůlu, roztomilost na mě měla minimální obměkčovací efekt, ale taky měla štěstí, že jsem neměla už ani náladu na to si tu nevraživost udržet. Společnost mi možná pomůže chvíli nemyslet na tu zpropadenou zimu zahryzávající se mi pod kožich.
"Tři dny zavřená v jeskyni? To musela bejt votrava," poznamenala jsem mimoděk, protože vlče nevlče vypadalo, že je sakra rádo, že odtamtud konečně vypadlo. S takovým huňatým kožichem tu jeskyni snad ani nepotřebovala a měla vůbec tušení, o co všechno s takovou hordou sněhu přicházela, když se nemusela starat o to, že umrzne? "Myslim, že jo. Měly by bejt vidět v dálce, když vylezeš na kraj lesa a koukáš jakoby na západ. A taky nesmí takhle sněžit, žejo, to je vidět kulový. Ale bude to pěknej vejšlap," doplnila jsem jakože důrazně a mrkla na vlče. Zajímalo mě, jestli má na výzvy kuráž, zatímco jsem si spojovalo jméno Sigy s nějakým obrazem vlka...
"Vrčel?" zopakovala jsem pobaveně i nad Tatiným projevem. Takže bylo nakonec dobře, že jsem zůstala venku. "Proč? Votravovala ho tvoje znuděnost?" ušklíbla jsem se. "Venku je to teď stejně lepší. Sníh je docela fajn, když kvůli němu zrovna neklepeš kosu," odmlčela jsem se dramaticky a jakože se výrazněji zatřásla - což opravdu nebylo těžké 'zahrát'. "Je to nekonečněj zdroj her. Máš nějaký oblíbený sněhový hry?" zpovídala jsem vlče a sama se na chvilku vrátila hodně daleko do vzpomínek, kdy jsme s bratry díky sněhové nadílce tyranizovali celou smečku. Jo, to byly časy. Pitomci, pomyslela jsem si, a pro jednou to nemyslela ve zlém.

Choulila jsem se ve svém provizorním úkrytu - jestli se tomu tak vůbec dalo říkat. Nespala jsem, na to jsem se nestačila sama dostatečně zahřát, a odpočinku jsem také zrovna moc nedala, ale bylo to alespoň něco. To "něco" jako konečně klid. Sníh se navíc neúnavně valil z nebe a tak mě postupně schovával pod novou a novou vrstvou. Začínala jsem si na okolní teplotu drobně přivykat a už to skoro vypadalo, že bych na chvíli mohla zamhouřit oči zrovna v momentě, když na mě něco šláplo.
Instinktivně jsem chtěla vystřelit z lehu a zavrčet, ale hlas se mi zadrhl v hrdle, což se občas stává, když se vám někdo přerazí o hrudník. Zdvihla jsem po tom šoku alespoň hlavu a na narušitele pořádně zaostřila. Bylo to to malé žvatlající vlče, co už nebylo vůbec malé. "Já žiju," utrousila jsem, jako bych naznačovala, že u jedné z nás tento stav nemusí být do budoucna jistota, jestli nebude koukat, kde se motá. Vlče poukázalo na úkryt, jako bych o něm snad nevěděla. Věděla, jasné? Koukla jsem stranou, protože jsem se k tomu nemínila vyjadřovat. Dávalo nanejvýš rozum, abych zapadla do vyhřáté jeskyně, takže vysvětlovat, proč se povaluju v mrazu venku se mi zrovna dvakrát nechtělo.
Přisedla si ke mě, nemusela ani tak blízko, a já prochladlým tělem zaznamenala slabé teplo, které z její strany najednou přicházelo. Seveřanka? Ten hustý kožich jsem jí teď mohla jen mlčky závidět. "Ty taky nevypadáš, že by ses nějak hrnula schovat, ale tobě je tohle počasí asi dost jedno," neodpustila jsem si k tomu alespoň drobnou, překvapivě ne protivnou poznámku. Asi jsem už ani neměla energii na to být nepříjemná, všechnu jsem ji musela vynaložit ke snaze netřást se tu jak osika.

// Západní Galtavar (přes Mahtae)

Konečně jsem se dobojovala přes nepřízeň naprosto všeho zpátky na území smečky. Alespoň něco jsem nemusela hledat, našla jsem směr překvapivě rychle. A ještě jednu výhodu ta tuhnoucí zima měla. Všechen ten sliz a humus na mém kožichu v tom větru ztratil na slizkosti a lepkavosti, zbyly z něj jen ledové krystalky. Začala jsem sebou šít hned u prvních stromů, otírala jsem se o jejich hrubou kůru a zbavovala se zmrzlého slizu na kožichu. Na chvíli jsem se do toho zabrala tak intenzivně, že jsem skoro zapomněla, jaká zima kolem panuje a tělem se mi na ten čas rozlilo teplo z náhlých prudkých pohybů. To byl jeden způsob, jak se zahřát! Ale nemohla jsem sebou takhle smýkat do nekonečna.
Oklepala jsem se. To nejhorší bylo z kožichu pryč a zbytek mi byl jedno. Vydala jsem se napříč územím a v jednu chvíli zahlédla v bílé zarostlé krajině vlčí siluety. Nešla jsem k nim, ale bylo... nezvyklé někoho na území takhle spontánně potkat. Šla jsem dál, tak nějak instinktivně a až jak jsem došla k cíli, uvědomila jsem si, kam mě tlapy nesly.
Stála jsem před úkrytem, ke kterému mě předtím Nel zavedla. Nebyla jsem si jistá, jestli chci dál. Úkryt byl přeci dobrá věc, ne? Chtěla jsem si odpočinout, k tomu úkryt byl! Uvítala bych trochu závětří a skrýš, k tomu úkryt byl! Tak proč jsem tu teď postávala a nevlezla rovnou dovnitř?
Náhlý poryv větru mi pročísnul srst na hřbetě a přiměl mě tam alespoň nahlédnout. Z vnitřku sálalo ven mihotavé světlo. Oheň. To byl příslib vytouženého tepla. Jenomže přesto, že tenhle oheň nebyl odporně zelený, ani nechutně modrý, já měla za celou zimu už ohňů po krk. Má věhlasná tvrdohlavost se projevila v celé své kráse, když jsem ze vchodu do úkrytu zase vycouvala a rozhlédla se kolem. Přežila jsem tolik zim bez nějakého jeskynního úkrytu nebo ohně, tohle sněženíčko mě přece neporazí.
Poodešla jsem dál, stranou, a hledala nějaký košatější keř či nízký stromek, který by mi mohl k úkrytu posloužit zrovna tak. Vyhrál nějaký keř. Odhrnula jsem od něj sníh a vytvořila jím ještě větší val kolem, než jsem se do upraveného místa stočila spokojená s vědomím, že teď už bych snad mohla mít chvíli pokoj.
Zachvěla jsem se. Sněhu bylo stále málo na to, aby dostatečně izoloval...

// Cedrový háj

Vylézat z toho zarostlého lesa bylo teda pěkně blbý rozhodnutí. Zjišťovala jsem to postupně, jak se začala přibližovat planina a profukovat silnější vítr a nános sněhu se tak nějak zvyšoval a zvyšoval. Zůstat skrytá mezi stromy znělo asi mnohem přívětivěji, ale já na přívětivost kašlala. Chtěla jsem se vrátit ke smečce, která pro mě teď měla znamenat vhodné místo na odpočinek. Bude? To jsem neměla nejmenší tušení, ale tady jsem vyčkávat nehodlala.
Víte v čem je výhoda šlachovitých zakrslíků? Jsou lehcí. Takže i když nebylo zdolávání závějí na louce nic příjemného ani jednoduchého, rozhodně jsem uvítala, že jsem se spíš neprokopávala tunely. Noha mi jen místy zajela hlouběji, než obvykle. Do zad se mi opíral mrazivý vítr a moje srst nepředstavovala zrovna ideální izolaci. Únava mi k udržení nějakého tělesného tepla také zrovna nepomáhala. Blbá vločka. Blbá zima. Mám přece magii mrazu, ne? Neměla bych být něco jako imunní nebo tak? vrčela jsem v duchu a na venek zápasila s chladem. K čemu je mrazivá magie, když z vás samotných zbude jen ohromný kus ledu?

// Borůvka přes Mahtae