Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takže ty dvě byly taky z nějaké smečky. Přemítala jsem zpětně, kolik vlků už jsem z Borůvky potkala, kolik jich znám. To by tak bylo, aby tihle byli taky naši, i když by to řešilo zásadní otázku dělení kořisti. Neměla jsem to však dle čeho odhadnout a tak jsem jen spoléhala na to, že ony by můj pach jistě rozeznaly, kdybychom všichni smrděli po ovoci.
Šéfová nabídla dohodu vcelku rychle, až mě to zaskočilo, ale nemohla jsem si ztěžovat. Souhlasně jsem přikývla. "Domluveno," broukla jsem, abych stvrdila naši dohodu dřív, než si to černá zase rozmyslí, protože její mladá společnice měla pořád s něčím problém a tahle situace nebyla výjimkou. I když řeka skutečně mohla představovat překážku, mě to netrápilo. Ne od doby, co se mi na krku pohupovala ledová vločka. Na mě už si žádná pitomá běžící voda nepřijde. "Řeka je v cajku," odmávla jsem starosti vlčice, aniž bych se dál namáhala s vysvětlováním. Černá ji vyzvala, aby také s něčím přišla. Jo, dobrej nápad. Když si tak chytrá, holka, tak taky zapoj do akce tu svoji krásnou makovičku. Nadzdvihla jsem na vlčici obočí a čekala jsem, co za moudro z ní vypadne.
"Když sou všechny smečky přes řeku, můžem nejdřív dostat tady paroháče na druhou stranu. A pak vyřešíme... no, to vostatní," zabloudila jsem zkřiveným pohledem na zvíře, aby bylo jasné, že mi způsob jeho "rozdělení" není zatím moc jasný. Ale to se vyřeší. A může se to vyřešit jinde, než uprostřed otevřené pláně. "Kde máte smečku?" obrátila jsem se z ničeho nic zpátky na ty dvě.

Sněžná slepota zjevně béžové vlčici nevoněla. Bystrá holka, nebylo to nic příjemného. Naštěstí, jak jí v závěsu její černá společnice objasnila, jí žádné takové riziko z pojídání uloveného jelena nehrozilo. Ta černá překračovala má očekávání. Byla chytrá, což se o velkém počtu zdejších vlků prohlásit nedalo. Nikdo mi nemohl mít za zlé, že jsem si je z počátku zaškatulkovala jako každého. No a ta druhá... byla mladá. Musela se to holt ještě naučit, ale marná mi úplně nepřišla. I když mi trochu připomínala... Kaleo? Jo, teď už jsem to tam viděla. Vzhledem. Dlouho jsem takhle béžového vlka nepotkala. Byly tady takovou vzácností, stejně jako ti chytří? Hmm, zabručela jsem sama na sebe, abych rozehnala další myšlenky a raději se soustředila na rvaní a žvýkání čerstvého masa.
Abych pravdu řekla, nesnědla jsem toho moc. Apetit jsem měla malý, postavu zrovna tak a s tím, jak málo jsem žrala normálně, by se mi z přežírání leda udělalo zle. Faktem pak zůstávalo, že velký kus kořisti zůstal skoro nedotčený. Mumlání šéfové dolehlo k mým uším, jednak protože tu jinak bylo fakt ticho a pak jsem zrovna na svůj vytrénovaný sluch byla patřičně hrdá. "Nechat to tu takhle ležet by byla škoda. A taky blbost," zhodnotila jsem, co rozhodně nepřicházelo v úvahu. "Náhodou vim vo smečce, kde by takovým úlovkem nepohrdli," vrhla jsem trpělivý pohled na ty dvě, jaké mají ony návrhy. Byla jsem ochotná vyjednávat, ale rozhodně jsem plánovala si kus jelena uzmout pro moji smečku. Heh, moji. Pořád to znělo divně.

Vlčice celé to fiasko docela přešly hlavně asi proto, že se nic vážného nestalo. To byla ironie, protože já být na jejich místě, udělám přesný opak a dám si to pěkně sežrat. A nemyslím si, že by mě takhle situace nijak poučila, ale byla jsem jim vděčná. Sice jsem se se před nimi provinile nekrčila, ale byla jsem si jistá, že část mé vnější hrubosti a nepřístupnosti tímhle dost opadla. To byl nejspíš jediný způsob, jak jsem dovedla dát najevo, že mě to mrzí. Mohla bys ses omluvit. - Tsss, jasný. - Ale můžeš za to... - ŠT! Omlouvání nepatřilo mezi mé silné stránky. Vlastně nepatřilo mezi žádné mé stránky. Dělala jsem to tak málo, že už jsem asi i zapomněla, jak se taková omluva dostane z hlavy do tlamy a k tomu, komu má být určena.
Pár výčitek mi přeci bylo předhozeno - tak snadno jsem z toho přeci vyváznout nemohla - ale nejvíc mě na tom štvalo, že měly pravdu a já nemohla ani ceknout. Princeznička mi vrátila otázku a já tiše pokývala hlavou. "Hmm, dobrý," odpověděla jsem a nebylo jisté, jestli jsem tak shrnula celou situaci, nebo jen tu svou. Sedělo to na obojí.
Zatímco se černá pustila do jídla, já se chytila vyjádřených obav a jelena jsem obešla k hlavě. Ha, už jsem se mohla normálně hýbat! Zadívala jsem se mu do strachem vytřeštěných mrtvých očí. "Nevypadá nemocně." Protože podle očí toho poznáte dost. "Asi byl jen pomatenej. Možná sněžná slepota," poznamenala jsem nahlas a zvíře obešla zpět, protože z hlavy se toho moc sežrat nedá. Pokynula jsem hlavou na béžovou. Čekala jsem, až se obě vlčice pustí do jídla, než si uzmu kus žvance i já. Takové gesto byla vlastně jakási snaha o němé vyjádření omluvy. Jediná, na kterou jsem se opravdu zmohla.
Nakonec jsem také zabořila tesáky do kořisti. Jelen nechutnal nemocně, naopak, byla to hostina. Kam se na tohle hrabou kuny a zajíci.

S vytřeštěným výrazem jsem sledovala, jak se mohutné zvíře kácí k zemi i s vlčicemi. Sledovala jsem, jak se klouže po leže, jak béžová přiskakuje k hrdlu a černá se vzápětí přidává. Sledovala jsem to všechno, zatímco jsem stála na místě jako přimražená. Popravdě jsem čekala. Čekala jsem na další zelenou. Plameny. Smích. Čekala jsem, až se jelen s rozdrásaným hrdlem zvedne jako by nic a přejde do protiútoku přesně jako tenkrát... Nic z toho se ale nestalo. Kopyta ještě párkrát máchla ve vzduchu a pak už se zvíře ani nehnulo. Nechtěla jsem tomu věřit. Nechtěla jsem věřit, že je po všem. Nemohla jsem. Nemohla jsem se hýbat. Proč jsem se sakra nemohla hýbat?!
Z transu mě probral až rázný hlas černé vlčice. Až teď jsem si všimla, že kouká na mě a už se nesklání nad zvířetem. Chtěla vysvětlení. Zmateně jsem pootevřela tlamu a zase ji zavřela. Co bych jí asi tak mohla říct? Co se stalo? Sama jsem tomu pořádně nerozuměla.
Dala jsem si s tím na čas, ale konečně se mi podařilo udělat pár kroků a dojít až k nim. Nedůvěřivě jsem zamžourala na mrtvé tělo paroháče, než jsem věnovala pohled i princezničce a šéfové. "Nestalo se vám nic?" Otázk přišla jak blesk z čistého nebe. Mnohem očekávatelnější by ode mě asi bylo, kdybych teď ze sebe vysypala kritiku na jejich lovecké schopnosti, ale na to nedošlo. Měla jsem černé svědomí. Pořád jsem si dost věcí nedokázala vysvětlit, ale v jednom jsem měla jasno. Při lovu musí být vlk ve střehu, nesmí se nechat rozptýlit. Ničím. Musí být připravený, aby zbytečně neohrozil sebe ani ostatní členy lovecké tlupy. Známé nebo cizinky, tyhle dvě v jednu chvíli byly součástí mé lovecké skupiny a já svým konáním ohrozila jejich život. Tohle bylo naprosté lovecké selhání.

Vypadalo to, že můj neúspěšný útok inspiroval k činu i další. Chvíli jsem myslela, že zasáhne černá, ale ta mladá ji předběhla a skočila přímo na zdivočelé zvíře. Nechala bych to plavat, kdyby hned nebylo jasné, že tenhle tak absolutně nikam nevedl. A to to mohlo být fakt dobrý, kdyby nad tím jen trochu ta béžová přemýšlela. V hlavě jsem si přebírala možnosti. Vlčice se zjevně sotva držela, ale jelen se pohyboval o to neobratněji, ať chtěl nebo ne. Byla pro něj přítěž. Byla pro něj komplikací. Pro něj. Pro nás to mohla být výhoda, kdybychom-
"HeHEheheeee~" Škubla jsem sebou, jak mě do uší praštil nechutně známý jedovatý smích. Oči jsem strhla od kořisti. Odkud to přicházelo? Rychle jsem vrátila svou pozornost k lovu. To se ti zdálo, ujasnila jsem si v duchu a vyhlížela nejvhodnější moment, kdy na zvíře skočit. TEĎ.
Kolem vyšlehly zelené plameny. Místo útoku jsem prudce zastavila. Ne ne ne ne ne, znovu ne, přerývaně jsem dýchala a kmitala pohledem kolem sebe. Tohle nemohla být pravda, nemohla. To snad ta prohnilá zkažená vlčice neměla nic lepšího na práci, než mi otravovat život? Plameny byly dávno pryč. Co se to dělo? Snad tu nikdy nebyly? Nechápala jsem a zápasila se zmatkem, který se mě chopil. Až do chvíle, než jsem znovu zahlédla vzpírajícího se jelena a vlčice, které na něm visely jak ozdoby na stromečku. Nemohla jsem se přimět k nim přispěchat, ale jestli jsem měla jednu užitečnou vzpomínku, která se pojila s tou hrůzou, která se mi teď vrátila v obrazech, bylo to tohle.
Přiměla jsem se soustředit. Jen na moment. Pod jelenem sníh rázem ztuhnul a proměnil se v kluzký led. Zvíře nemělo jedinou šanci udržet se déle na nohou a skácelo se k zemi. Jestli si něco nepřerazilo při pádu, jeho dodělání teď bylo na těch dvou...

Naše plánování se už nesetkalo s žádnou obměnou a ni námitkami - a ještě aby jo, tohle bylo totiž jasně ta nejlepší možnost, co jsme měli - a tak jsem nechala ty dvě údajně schopné za sebou a jala jsem se brodit tiše sněhem ke kořisti. Je to obtížné. Fakt obtížné, překonávat hromady bílého sněhu a při tom se tvářit ne nápadně, když máte sakra super tmavý kožich, který jde vidět na míle daleko. Ještě, že tady na té pláni foukalo tak, že se tu vytvořily prima závěje, ty mi poskytovaly ideální schovku.
Opustila jsem skryt lesa a plížila se prostranstvím, ne nijak daleko. Pak už jsem se jen přikrčila a střídavě sledovala místo, kde jsem předpokládala ty dvě vlčice, a náš zmatený cíl. Zahlédla jsem pohyb. Teď. Začalo to. Jelenovi to chvíli trvalo, ale také si všiml a dal se na útěk. Díky tomu jsem znovu změnila stanoviště a posunula se trochu víc stranou, sledovala jsem, kam ho ty dvě nahání. "Otočte ho, sakra," zavrčela jsem tiše, protože se zvíře hnalo docela jinam, než jsem potřebovala. A pak se smykem obrátil a mířil správně. Super. Alespoň něco. Jak byl dost blízko, vyrazila jsem se svého úkrytu a ocitla se před ním. Jelena to nezastavilo, pouze zpomalilo, jak se snažil najít nový směr. Chtěla jsem využít toho momentu a skočit mu po krku, místo toho jsem se mu svezla po krku a způsobila mu tam nepěknou tržnou ránu. Nespokojeně jsem zaskřípala zuby, ale neúnavně jsem pokračovala v nahánění s těmi dvěma a pokoušela se znovu dostat náskok.

Ani jedné z nich se má poznámka nelíbila, ale nemínila jsem se za to omlouvat. Nemohli mi to mít za zlé, že chci prostě vědět, s čím se mám paktovat. Možná mě i těšilo, jak rychle jsem se jim dostala pod kůži. S některými vlky to bylo tak snadné... Mé absolutně neskrývané pochybnosti hlavně mladou dámičku dost napružily. Ačkoli na mě udělalo dojem, že za sebe nenechala lobovat tady černotu a sama se nezdráhala prskat - hlavně, protože jsem to zrovna od ní fakt nečekala - přesně taková horlivost a domýšlivost mohla být zrovna tak na škodu. Však bych sama mohla vyprávět. Ale mladá měla kuráž a černá dávala docela smysl, a s tím už se dalo pracovat.
"Fajn, to je dobrý vědět," usmála jsem se nuceně na kratinko, jako by vůbec o nic nešlo a já je právě skoro proti mně nepoštvala. Však se brzy ukáže, myslela jsem si svoje. "Šéfová má pravdu, princezničko. Ani vod degouše nechceš dostat kopytem," mrkla jsem na béžovou. Musela jsem ji pěkně štvát a bylo mi to fuk.
Černota neztrácela čas a vrhla se do líčení strategie. Geniální plán. Musela jsem se přemáhat, abych neprotočila oči. Bylo to jednoduché, ale snad to bude stačit. Přikývla jsem, že rozumím. "Takže na něj vyběhnete vodsud, aby neměl potřebu sem zabíhat," upřesnila jsem. Jelikož rokle byla až za námi, bylo jenom logické jelenovi prostě ten nápad běžet tímto směrem vůbec nezavdat. "V týhle kopě sněhu je běhání na nic. Zkusim se k němu dostat z druhý strany co nejblíž. Dejte mi chvilku a pak vyražte," koukla jsem krátce do fialových a krátce do zlatých očí, jestli si rozumíme a když bylo všechno vyjasněné, jala jsem se od těch dvou vzdálit, abych se tiše zahájila začátek jelenova konce.

Takže si to shrneme. Kousek ode mě se trmácel pomatený jelen, který se tvářil jako lehká super kořist, pokud jste měli sebevražedné choutky. Opodál se objevili vlci, které zjevně paroháč také zaujal. Jednoduchá matika - zbytečná ztráta času. Už jsem se sbírala, že se odplížím pryč, když se někdo plížil ke mě. To byly ty dvě, co asi chtěly? Přišli si se mnou milostivě vyříkat, ať jim nelezu na loviště nebo něco? Fakt jsem se zrovna teď s někým chtěla dohadovat. A proč ne? Chtělas něco zakousnout, ne?
Od svého ústupu jsem na chvíli upustila, abych si tedy vyslechla, co mají ty dvě na srdíčku. Vidíte, tak štědrá jsem dneska byla. Pokynula jsem mlčky na pozdrav černé vlčice a beze slov vyčkávala, co z ní vypadne. Mluvila tak nenápadně, jako by mi chtěla podstrčit pašovaný kožešiny nebo tak něco. Tázavě jsem pozvedla obočí. Co jí bylo co do toho, jestli lovím? Jo aha, tohle. Dobrá, konečně se dostala k něčemu, čím si skutečně vysloužila mou plnou pozornost. Na mém výrazu muselo být znát, že o tom přemýšlím, přesto že jsem se stále neměla ke slovu. Pohledem jsem zabloudila k té druhé vlčici, která vyhlížela sakra mladě. To bylo na pováženou. Černá se alespoň tvářila zkušeně, ale ta béžová? I pro tři zdatné lovce by to mohl být oříšek. "Jestli ste si jistý, že to zvládnete," pronesla jsem nakonec k černé, ale můj pohled prozrazoval dost jasně, o čích schopnostech mám pochybnosti.

// Úzká rokle

Co že jsem to chtěla? Dostat se z rokle. No tak to bychom měli. Vylezla jsem strmý sráz s nečekanou lehkostí, za kterou jsem vděčila své obratnosti a drobné postavě. Jen ta představa, jak se nějaký mohutnější zavalitější vlk trmácí složitě vzhůru mě těšila. Protože přiznejme si to, co nepotěší víc, než neštěstí druhých.
Ocitla jsem se na kraji rozlehlé, otevřené krajiny. Vítr tu opět nabíral na síle, však také neměl, o co se rozbíjet. A mezi tím vším jsem na pláni zahlédla hned několik pohybujících se siluet. Nemalých siluet, jen co byla pravda. To nebyli zajíci. A hned po té upoutalo mojí pozornost něco dalšího. Opuštěné zvířátko nejspíš zatoulané od zbytku stáda, se o kousek blíž motalo jako by chlastalo vodu z magické studánky. Pohled k popukání, chudák pomatený. Ukončila bych jeho trápení, ale nebyla jsem hloupá, abych si myslela, že bych ho dokázala skolit sama. Smečce byl ale takový kus žvance určitě přišel vhod. Samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem začala litovat, že jsem nevzala Tati s sebou. Třeba bych se mohla ještě rychle vrátit, sestavit loveckou skupinu ze všech těch flákačů, co se povalují po území a vyrazit na pořádný lov, jenomže... myslet si, že do té doby by stádo nebo jelen samotný někam nepláchly, bylo dost naivní. Zapeklitá situace, možná bych se přeci jenom měla poohlédnout po nějakých zajících.
Opodál jsem snad jen omylem zaznamenala pohyb. A hele, další vlci! Paráda, to jsem už opravdu na toho jelena mohla rovnou zapomenout.

// Borůvkový les (přes Mahtae)

Vypadnout z lesa bylo fajn. Být na chvíli zase sama bylo fajn. Skoro, jako bych nikdy v žádné smečce nebyla. Zase jen já a divočina. Zhluboka jsem nasála chladný vítr, jak jsem se prodírala vysokým sněhem. Nepospíchala jsem - hlavně proto, že v těch závějích to stejně jinak nešlo. Byla jsem ráda, že počasí teď o něco víc přeje mé toulavé duši. Z vlka asi smečkou toulání jen tak nevyženeš, zapřemýšlela jsem a vyskočila na nějaká zasněžený kámen, abych se jen tak rozhlédla kolem. Nesklouzla jsem, skutečně ne. Takové akrobatické kousky jsem přeci trénovala celý život. Jak mi to teď chybělo! Bylo prima si zase jednou pořádně protáhnout končetiny.
Cesta se svažovala a vedla k řece. Doléhal ke mě šum rozbouřené vody. Našlápla jsem si a nechala se zmrzlým sněhem svést z kamene, abych mohla pokračovat. Neměla jsem cíl, co jsem tam mohla provést? Lovit asi nemělo smysl. Po takovém nečasu bude všechno ještě zalezlé, i když nějakým ušatým úlovkem bych rozhodně nepohrdla. Tady bych něco takového ale sotva našla, to jsem si uvědomovala. Jestli jsem se přeci o něco chtěla pokusit, musela jsem vylézt z téhle... téhle... rokle.

// Stepní pláň

// úkryt

Když jsem se při cestě z úkrytu letmo minula s hnědým vlkem, co s sebou táhnul spící vlče, zaváhal jsem, jestli se přeci jen ještě nezdržet. Ne, že bych chtěla být kdo ví jak společenská, ale takhle jsem tam s nimi nechala Tati samotnou a co jsem si vybavovala, byl to přesně ten vlk, na kterého si mi stěžovala. Neni hloupá. Odejde, když se jí to nebude líbit, musela jsem si připomenout.
Počasí bylo skutečně o dost přívětivější a s nově načerpanou energií jsem si ho mohla naplno vychutnat, přesto, že nešlo o žádné tropy. Ještě že tak, léto jsem také nemusela. Tohle... ušlo. A tak jsem se vydala na prohlídku lesa. Z počátku vypadal tiše, ale jak jsem se přibližovala k různým skupinkám, začal se probouzet. Z bělostné krajiny na mě za stromy vykoukly tmavé kožichy Křoviňáka a Wizku. Nešla jsem za nimi, nedej vlku bych se pak musela bavit taky, ale udělala jsem si v duchu mentální poznámku, že tu jsou. A nijak zuboženě - tedy, ne víc než je na zimu docela obvyklé - nevypadali. Obdobně na tom byla i poněkud rozsáhlejší skupinka, kterou jsem míjela u hranic. Alfa a jeho stín, jak taky jinak, nějaký dva záprdci a Launee? Zastavila jsem se a prohlížela si skupinu zpovzdálí. Co tady chce? Moc se mi nezamlouvalo, že je tady. A ty dvě prťata u ní nevypadaly jako žádná z těch z močálů. Žádné z nich nebylo Rayster. Celý to bylo hrozně divný, ale přemohla jsem se, abych se k nim nepřidala. Jenom bych si zase nějak zavařila. Pořád jsem tu byla relativně nová, do tohohle bych se plést neměla, však stačilo to fiasko s Křoviňákem a Nel. Alfa si to určitě nějak vyřeší a já se raději odebrala z dohledu.
Území jsem měla jakž takž prolezené a nevypadalo to, že by se někomu něco stalo. "A když si vzpomenu, že jsem vo ně měla skoro starost," s úšklebkem jsem vyplázla jazyk. Ta slova zanechávala hořkou pachuť v tlamě. V tlamě... zamlaskala jsem. Na území mě teď zjevně potřeba nebylo, všichni byli happy a vesele se socializovali, tak proč bych se na chvíli nezdejchla. Při vzpomínce, že jsem se naposledy při takovém zdechnují ocitla v oslizlém labyrintu podzemních chodbiček, jsem na chvíli zaváhala, ale pak jsem se stejně překonala a opustila les.

// Úzká rokle (přes Mahtae)

Za posty od 16. 1. - 14. 2. prosí Kaya 13 lístků.

(260)
|| LOTERIE 13||

Byla jsem opravena, že prý vlčice sedí. Protočila jsem bezradně oči, což ona vidět nemohla, ale já ji tím ušetřila kousavého komentáře. Cítila jsem se dnes štědře. Dobře, tak štědře zase ne. "Pozdě," konstatovala jsem, jakože pokus vlčice o nevyrušování byl vážně chabý, ale pak jsem se ušklíbla, aby si to tolik nebrala. Stále jsem měla na paměti, že Tati si všechny tyhle průpovídky bere až moc vážně. Normálně to byla zábava, štvát a vytáčet s tím jiné vlky, ale Tati do téhle skupiny nepatřila. Nechtěla jsem na ni být zlá, alespoň ne tolik.
Byla jsem ráda, že ji napadlo přilézt blíž a nebručet na mě odněkud z jeskyně. O něco radši jsem byla, že si i tak udržovala odstup a hned se na mě nenalepila. A to není legrace, někteří vlci tohle fakt dělají a pak jsou uražení, když si jeden poposedne. Tati zjevně vstávala vtipnou nohou napřed. Drsnej humor, huh? Jen tak dál, holka. "Jo, je to fakt lákavá představa, ale schovam si to na jindy" ušklíbla jsem se na oplátku. Teď už by mi sebevražedné choutky po umrznutí pod keřem stejně moc nevyšly, jak se zdálo. Vítr začal slábnout a zamračená obloha už jen nečinně přihlížela na probouzející se den. Nově nabytá energie díky relativně klidnému spánku mě vybízela, abych se mu také vydala naproti. "No," vydechla jsem do ticha a vstala, abych se oklepala. "Nevim jak ty, ale páč to venku už nevypadá na konec světa, jdu se rozhlídnout po lese a zjistit, kde se všichni flákaj." Samozřejmě tu byla i ta možnost, že měli někde hrozné potíže a tak prostě nikdo do úkrytu nedorazil. Třeba se někomu něco přihodilo... ale to jsem nemohla zvažovat nahlas. Naznačovalo by to, že mě to zajímá. Že mě oni zajímají. Že se starám. A na to bylo ještě příliš brzy, abych to přiznávala takhle otevřeně. Jediný člen, který byl momentálně hoden mých starostí, byl stejně teď tady. "Uvidíme se," rozloučila jsem se a ještě naposledy se ohlédla. "A dávej si bacha, kam šlapeš," mrkla jsem na vlčici z legrace a opustila úkryt.

// Borůvkový les

(259)
|| LOTERIE 12||

(//Kaya sedí ve vchodu do společné jeskyně)

Noc se trpělivě rozpínala a pokračovala si ve svém, jako by nikdy neměla brát konce. Stále jsem seděla, ale předníma nohama jsem přešlápla, jako bych přenesla váhu z jedné na druhou a zpět. Bylo to fajn, ale začínala jsem mít podezření, že tady přimrznu a už se ani nehnu, jestli to bude trvat ještě o něco déle. Při tom jediný skutečný led v mé blízkosti tvořila jen tiše se pohupující vločka. Ráno muselo být už za humny, jen nebylo snadné se probojovat přes hustá sněhová mračna. Do jeskyně profoukl chladný vítr a rozčísl mi srst po celém těle. Nezachvěla jsem se, přesto, že chladný dotyk mé pozornosti neunikl.
Ticho jeskyně teď nenarušovalo jen šustění a tiché mrmlání. Kroky? Uši mi zacukaly, jak jsem svou pozornost přenesla opačným směrem. "Co tam stojíš jako duch?" promluvila jsem a nahlédla za sebe, ale z Tati jsem viděla jen stín, byla až příliš zahalená tmou. A byla vzhůru. Takže to možná nebylo jen žvatlání ze spánku. "Říkalas mi předtim něco?" chtěla jsem se ujistit, ale i když má slova dál směřovala k vlčici, oči jsem opět stočila před sebe. K čemu šilhat jejím směrem, když jsem ji stejně pořádně neviděla. "Odsud jsem nerozuměla," objasnila jsem stručně. Omlouvala jsem se? Ne, vůbec. Ale dala jsem tak vlčici šanci to zopakovat, kdyby se náhodou jednalo o něco důležitého.

(258)
|| LOTERIE 11||

(//Kaya sedí ve vchodu do společné jeskyně)

Nádech. Výdech. Nádech. Studený vzduch mi prostupoval skrze čumák do těla. Nemrazil. Zmocnila se mě prazvláštní harmonie. Něco na tomhle počasí, téhle chvíli bylo zvláštní. Magické. Vločka na mém krku jakoby ztěžkla. Nepochybovala jsem o tom, že tou souviselo s mou magií. Netáhlo to mě to však ven. Nešlo o žádné volání. Tohle bylo také dost. Jen když jsem tu byla, mohla jsem to vidět. Dohlížet nad kouzli a mocí samotné zimní přírody. Byl to takový prazvláštní, rodinný pocit. Může mít vlk v rodině počasí? Roční období? Nikdo mě v tu chvíli nemohl vidět, když se nad mými hloupými otázkami pozvedly mé vlastní koutky do úšklebku. Co tě to napadá, bědovala jsem sama nad sebou a nastražila uši o to bedlivěji. Věděli jste, že když se opravdu, ale opravdu pozorně zaposloucháte, přes neutichající vítr uslyšíte, jak ledové krystalky naráží o sebe a chrastí? Nezvoní, to ne. Ale nešlo o žádné funění. Byl to zkrátka šum. Ostrý, štiplavý šum, díky kterému jste měli pocit, že máte ty krystalky v srsti. Ale nebyly tam, byly tam venku.
Už dlouho jsem neměla tu chvíli, kdybych nepřemýšlela vůbec nad ničím. Tedy, ničím smrtelně důležitým. Nad přežitím. Teď jsem mohla jen... být. Bylo to... uklidňující.
V jeskyni za sebou jsem zaslechla šelest, šustění kožíšku a šepot. Slova jsem nerozpoznala. Krátce jsem se ohlédla, ale po dlouhém zírání do bílo bílého lesa jsem v hloubi úkrytu viděla pouze tmu. To mě nijak neznepokojovalo. Věděla jsem, že tam kdesi dříme Tati a nikdo víc. Možná vlčice mluvila ze spaní? Ať to bylo cokoliv, nevyhodnotila jsem to jako podstatný důvod k tomu nechat si kazit svojí chvilku a tak jsem za krátko zase svou pozornost věnovala jen a jen venkovnímu světu. Už jsem zmiňovala, že to přes svou hrozivost bylo fakt magické?

//beru na vědomí, časem se odpojím, ale minimálně do rána má holka ještě zákaz vycházek :D