Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dobře, nebylo to žádné otravné světýlko modré ani jiné barvy. Mohla bych to označit za pozitivní zprávu, jasně, ale nic pozitivního na tom nebylo. Pořád v tom bylo něco víc, než přirozeného a to mi bouřilo krev v žilách. Než jsem se nadála, objevila jsem se u nějaké skupiny vlků, kteří asi teď také byli ti super vyvolení a mohli tu se mnou postávat a čekat, co s nimi tenhle kraj zase zamýšlí. Vyvolení, vyvolení, má to být jako nějaká čest, že jsem pořád v něčem namočená?
Letmo jsem se rozhlédla po přítomných a asi bych se mohla zaobírat tím, proč členy stejné smečky nepotkávám na smečkovém území, ale někde v tramtárii to jde samo, jenomže mě do uší praštil zvuk cizího hlasu. Hlasu pronášející mé jméno. Natočila jsem uši a pak i pohled za jeho původcem a zůstala zírat na vlčici jako na zjevení. Rychle jsem si tmavou zařadila. Neodpověděla jsem jí a málem mi ujelo "ty žiješ?", ale naštěstí mi jen tlama sklapla naprázdno. Překvapovali mě na téhle situaci hned tři věci.
První - žila. A i když pořád vypadala dost zbitá, od posledně to bylo velké zlepšení. Při našem posledním shledání bych spíš sázela, že si to půjde někam skočit, jestli se ještě sebere z té země a tam "někam" dojde.
Druhá - mluví. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli mluvila i tenkrát, ale jestli ano, bylo to daleko od toho výrazného hlásku, kterým se oháněla teď.
Třetí - já se jí představila? V tom dusném víru dramatu, který celé té situaci s tmavou vlčicí tenkrát v lese panoval, jsem měla čas ji říct své jméno? A ona si ho zapamatovala. I přes to, že byla na hranici totálního kolapsu. To bylo... milé. Asi.
Zjevení vlčice, která měla dle mých předpokladů už dávno pykat s krtky pod zemí, mě ošálilo na dost dlouho, abych si včas nevšimla, že moje nožky stále jdou kupředu, i když jsem jim nic neporučila. A zastavily se skoro až nepříjemně blízko někomu úplně cizímu. Černobílá vlčice. Zlaté oči. Stála jsem teď na místě jako přikovaná a chvíli do nich zpříma koukala, jako bych čekala, že tady panička bude vědět, o co kráčí a milostivě se pustí do vysvětlování. Vlkužel, to bych tu také mohla stát celou věčnost. Chtěla jsem udělat krok zpátky, ale nešlo to. "Co to má bejt?" sykla jsem a zamračila se na zem za sebou, jako bych tam očekávala nějakou stěnu, která mi brání v pohybu.
Víte, co je ještě horší, než magické čachry machry, co vám říkají, co máte dělat? Magické čachry machry, co vám neříkají vůbec nic.

// Orlí dráp (přes Ještěrčí lučinu)

Bezstarostně jsem si to šinula dál. Opustila jsem les a vkročila na louku, za níž se tyčily povědomé kopce. Nebo... ne, určitě už jsem tam někdy byla. A také jsem tam mířila teď. Vešla jsem do kopců a spíš lemovala nížinné uličky mezi nimi, než abych se šplhala do výšek. Myslela jsem si, jak nejdu někam naslepo. Jak se zkrátka neprocházím, nerazím si cestu světem jen tak jak se mi zlíbí. Ale ono to nebylo tak docela na mě, že?
Do mysli se mi začal vkrádat nepříjemný pocit. Jakési tušení, že jsem tam, kde bych měla být. Ale proč bych do háje měla takový pocit vůbec mít, kdybych si šla jen tak někam? Ne, v tomhle bylo víc. Už jsem to cítila výrazněji. Nutkání. Tahání. Nevím co, ale nabádalo mě to, abych šla dál kupředu. Nelíbilo se mi to ani za píď, ale z nějakého důvodu jsem přesto nezastavila a zkrátka šla. "Přísahám, jestli to zase bude nějaký blbý modrý světlo," procedila jsem podrážděně mezi zuby, jak jsem zahýbala s uličkou do strany za jeden z mnoha všudypřítomných kopců a kopečků.

// Východní hvozd (přes řeku Kierb)

Ukázalo se, že ani jeden z mně nabízených směrů nebyl zrovna ideální. Když to nebyla hora ani bažiny, byla to řeka. Tady si vlk prostě nevybral. Poradila jsem si s ní jako s každou jinou od doby, co jsem alespoň trochu ovládala svou magií. Nebudu si máčet kožich. Slunce se pomalu schovávalo za obzor, když jsem pokládala své tlapky na druhý břeh. Sníh pod nimi nepraskal. Líně tál. Za posledních pár dní se začalo oteplovat a příchod jara se zdál nevyhnutelný. Neměla jsem jaro ráda, vlci se během něj chovali jako pitomý. Jo, ještě víc, než jindy.
Nehodlala jsem se zaobírat rozborem tajícího sněhu a dala se znovu do pohybu. Když byl teď ve své nejtěžší fázi, chodilo se mi po něm vlastně docela dobře. Byla jsem lehoučká a rozhodně to bylo snazší, než prodírat se čerstvým prašanem. Co jsem to říkala o tom sněhu? Jo, nerozebírat. Raději jsem se zaměřila na celý les, aby mi náhodou neuniklo, kdybych tu nebyla sama. A skutečně nebyla, jen mi společnost nedělal žádný jiný vlk - naštěstí. Jen pár ptáků, dvojice skotačivých veverek a z nedalekého houští jsem vyrušila cosi těžkého, co dusivými kroky uhánělo pryč.

// Kopce Tary (přes Ještěrčí lučinu)

// Borůvkový les (přes Vyhlídku)

Dobrá, můj původní plán sice byl najít Tati, to bylo naprosto skutečné, ano? Chtěla jsem prohledat les a zjistit, kde je, ale než jsem se nadála, přeběhla jsem horu a hup, byla jsem úplně někde jinde. Jejda? Ne, že by mi to vadilo. Ze svého krátkého pobytu na území jsem pochopila, že je tam živo. Až moc živo na můj vkus. A panují tam pravidla, se kterýma... nejsem úplně smířená. Možná bude lepší, když ještě chvilku pobudu mimo, než se tam zase všechno uklidní a všichni ti "zvaní" hosté vymizí. Vážně, kolik cizíků s "dovolenkou" se vlastně na tom území pohybuje? No, na tom nesešlo. Jestli jsem byla schopná vyhnat do divočiny páreček vlčat, pak už vyženu každého.
Teď jsem ale byla tady. Stále v lese, ale v jiném. Poznávala jsem to tu, trochu. Už jsem kroužila po tomhle kraji tolik, že jsem se začínala pozvolna orientovat. Tak nějak jsem tušila, kam bych došla, kdybych zamířila víc na jih, a tam se mi rozhodně nechtělo. Na sever to bylo do kopce a ne, že bych byla nějaká ufňukaná mánička, ale momentálně to taky nebylo to, po čem by mé srdce - a hlavně tělo - toužilo. A tak jsem šla prostě rovně dál, kam mě nohy nesly a utápěla se v myšlenkách. Pohyb byl na provětrání hlavy to nejlepší.

// Orlí dráp (přes řeku Kierb)

Výraz ohromené Nel mě potěšil a nevědomky jsem hrdě vypnula hruď, i když jsem musela přiznat, že skolený jelen nebyl čistě jen má zásluha. "Fakt ráda bych tvrdila, že jo, ale byla to.... em, týmová práce," zamlaskala jsem, jako bych v tlamě hledala ta správná slova. Zas takový magor jsem nebyla, abych si na jelena troufla sama. To by mě ve stejném stavu teď on mohl nést ke svému stádu. Nope, rozum především. Mrtvá jsem sotva mohla být smečce k užitku.
V tom, co s kořistí, měli hned jasno a taky mi byl představen ten prcek, co šel s nimi a teď na mě toužebně kulil očka, jako by týdny nežral. Mě tím tedy moc neobměkčila. Roztomilost. Jediná zbraň, kterou vlčata ve svých tlapkách mají. Není divu, že jich tolik umře, než dospějí. Ale tahle měla alespoň doprovod, což znamenalo, že neskončí na krku mě, což znamenalo, že jsem jí byla ochotná tenhle nečistý pokus o manipulaci odpustit.
"No, netáhla jsem se s tím přes půl světa, abychom na to tady jen koukali," prohodila jsem s neskrývaným sarkasmem, ale protože jsem věděla, že Stařík svou otázku myslel jen v dobrém, nic skutečně zlého v mé odpovědi nezaznělo. Žádný jed, žádná protivnost. "Ne, že by tu některé zajímalo, co k tomu mám co říct." S pozvednutým obočím jsem sklouzla pohledem k vlčeti, které na mé vyjádření nečekalo a vrhlo se s vervou do jídla. Ale nezlobila jsem se, však jak jsem sama řekla, proto jsem sem ten flák masa táhla.
"Dejte si. Já už sem jedla, jinak bych ležela na pláni hned vedle něj," poukázala jsem posunky na mrtvolu a pobídla Nel a Staříka - kterého jsem se odmítala znovu ptát na jméno, jelikož jsem to už považovala za fakt blbý a tak jsem se rozhodla ho prostě přímo neoslovovat - aby si také vzali, než jim to ta malá piraňa všechno sní. A když jsme u piraně, zajímala se teď s plnou pusou o můj přívěšek. Vlčata snad nějak přitahoval. Zapřemýšlela jsem, jestli se svou mocí nemůžu zařídit, aby zmizel a ty malý chlupatý koule mi pak dají navždy pokoj. "Vločka. Sníh. Led. Chápeš? Jestli ses nenarodila včera, tak víš. Takový to bílý, co se tu povaluje po lese už několik úplňků?" Uvědomila jsem si, že mluvím na vlče dost hrubě a musela jsem si připomenout, abych se uklidnila. Ne kvůli němu, ale kvůli těm dalším dvěma. Vydechla jsem. "Je magická," objasnila jsem trochu trpělivěji, ale netoužila jsem se tady tvářit, že chci tomu prckovi vyprávět o magiích a čem všem, co mohlo po téhle informaci následovat. Nebyla jsem sakra žádnej učitel. Kde byla Tati? Před tou jsem se snažit nemusela.
"Nepotkali jste Tati?" zdvihla jsem tázavě oči k Nel a Staříkovi. "Půjdu se po ní podívat," oznámila jsem, aniž bych jim dala čas na odpověď. Otočila jsem se k odchodu a nechala za sebou ty tři, ať se se zbylou kořistí vypořádají po svém.

// Východní hvozd (přes Vyhlídku)

Wizku nám tu dovolila chvilku zůstat rozhodně nemělo ten uklidňující efekt, který asi tmavé vlče zamýšlelo. "No jasně, že to dovolila," zabručela jsem nabroušeně a sjela ty dva pohledem, jako by toho už teď neměli dost. Takže nejsou naši, fajn. Tak co se tu maj co sakra poflakovat. 'Dovolila, dovolila'. Co sme nějaká charita nebo co?! Docela mi drásalo nervy, že si v tomhle kraji očividně nikdo neumí hlídat svoje haranty. Tihle měli kliku, že vlezli zrovna do překamárádíčkovaný Borůvky, kdekoliv jinde by je už určitě použili k doplnění zásob ze zimy. "Škaredice tě vynese v zubech, skrčku nevděčnej. Vypadněte. Voba. Hned." Zavrčela jsem výhružně a ani na okamžik mě nenapadlo mít trochu soucitu s tím fňukajícím usmrkancem. Jestli měl slabou chvilku zrovna, když se rozhodl mít přidzlý kecy, byl to jeho problém.
Když vlčata laskavě vypadla, vrátila jsem se k odležené kořisti a táhla se s ní přes les, i když jsem si nebyla přesně jistá, kam ji hodlám dopravit. Asi se na mě rozhodla usmát štěstěna - paráda, takže to mám zase vybráno na pár let dopředu - jelikož se nedaleko mě v lese vynořila další partička. Rozpoznala jsem Staříka, jeho jméno jsem ustavičně zapomínala, bělostný kožíšek Nel a nového malého caparta, co si to štrádoval za nimi. Další vlče. Proč ne. S nemalým kusem fláku z jelena jsem se zastavila u nich. "Nazdar vespolek," prohodila jsem ke skupině a mrkla významně na vlče, jako bych se mlčky doptávala, co je ta malá zač. Pak jsem vzhlédla ke Staříkovi a nakonec k Nel. "Nějaká rada, kam s tímhle? Přes zimu jsem zrovna o moc smečkových zásob nezakopla, tak nevim, kde se tu přispívá," broukla jsem docela neutrálně, ale taková Tati by jistě poznala, že jsem si tu dovolila poukázat na velké nedostatky v zásobování smečky přes zimu.

// řeka Mahtae (sever)

Úlovek byl v lese. Já taky. Konečně zpátky. Myslela jsem, že padnu. "Příště se na nějaký milosrdný lovy na konci světa vybodnu," zaskřípala jsem zuby a párkrát tlamou žvýkala na prázdno. Taky mě z toho tahání pěkně bolela. Ale háček byl v tom, že tohle nebyla konečná. Přeci nemůžu nechat úlovek, takový pěkný kus jeleního masa, povalovat se jen tak u hranic. To jsem ho rovnou mohla nechat na tý blbý pláni. Takže ještě cesta k úkrytu, to už nemuselo být tak zlý.
Přesto, že jsem kolem sebe nikoho hned nezahlédla, měla jsem pocit, že les je o něco živější, než při té bouři. Že by se tu přeci něco dělo a vlci se tvářili, že se tu o to starají? To by mi byly teda novinky. Sehnula jsem se, že jelena doprovodím na jeho konečnou zastávku, když jsem poblíž zaslechla hlasy. Hlas. Docela mladý. "Chmmm," zabručela jsem si, nechala úlovek ležet a šla to omrknout. Nějaký den jsem tu nebyla, musela jsem si obnovit rozhled a čula jsem problémy.
Problémy se přede mnou zjevily v podobě dvou už slušně vzrostlých vlčat. "Co je tohle tady za bordel?" Vyhrkla jsem na ně rázně. Větší nebo ne, pořád to byla vlčata. Sama. U hranic. Pečovatel nikde v dohledu. Ani mě to už nepřekvapovalo. Vlastně jsem ani neměla tušení, jestli jsou místní nebo co jsou zač. Spoléhala jsem však, že můj zakaboněný ostrý výraz je přiměje vyklopit, co tu takhle sami dva pohledávají. Byla jsem až moc unavená na to, abych si hrála na hodnou tetku.

// Dlouhá řeka (přes Úzkou rokli)

Měla jsem dobré tušení. Nebyla to sranda. Rozhodně to nebyla sranda, ještě když si k tomu zrovna sníh usmyslel, že si začne vesele tát. Fakt díky, sněhu. Vytáhla jsem s vypětím všech sil kus uloveného zvířete z rokle a pak jsem si tam tak dřepla a sbírala síly a v duchu nadávala a nahlas nadávala a bylo asi jen dobře, že nikdo nebyl zrovna poblíž.
Když jsem ulevila své duši, mohla jsem se vrátit k práci. Dokud nebude úlovek v lese, neměla jsem v plánu moc polevovat. Dotrmácela jsem se až k řece, která se také už asi domákla předem o mém příchodu, protože si tu spokojeně tekla přímo mě přes cestu. K čemu jsem se tak nedostala předtím, musela jsem provést teď a přes řeku se překlenul ledový most, abych kořist a hlavně sebe uchovala pěkně v suchu. Byla jsem na sebe za tenhle kousek právem pyšná. Cítila jsem, jak se mi s magií pracuje den ode dne líp a líp. Měla bych si konečně najít chvilku a zjistit, co všechno vlastně dovede. Ale teď ne, teď jsem zvedla úlovek a vydala se s ním k hranicím lesa.

// Borůvkový les

S argumentem černé šlo jen stěží nesouhlasit, navíc krásně zdůvodňoval mé vlastní činy. Pokud mám od každého očekávat cokoliv, musím prověřovat. Už jsem se k tomu nevyjadřovala, protože jsem věřila, že to konečně černé docvaklo a další zbytečný prupovídky by byly... no, zbytečný.
Čapli jsme jelena, přetáhli ho přes most, dostali se na druhou stranu suchou tlapou, ha ha ha, všichni jsou happy a pohádky je konec. Byl čas to zabalit a táhnout do smečky. Bude to ještě pěkná štreka a hlavně... nahoru. Protože jsme tak trochu vlezli do týhle pitomý rokle a nějak jsme museli i ven.
Chystala jsem se vzít si svoje, když se mě Princeznička naprosto z čista jasna zeptala na jméno. No jo, na to jsem vždycky nějak zapomínala, i když v současné společnosti jsem nebyla jediná. Nikdy jsem to nepovažovala za důležité. Proč poslouchat jména vlků, se kterýma se neplánujete už nikdy v životě znovu setkat? Zbytečnost. A přesto jsem se na béžovou pobaveně ušklíbla. Ono žádné tajemství to také nebylo. "Kaya," pronesla jsem jednoduše a zahryzla se do jelena.
Rvala jsem od sebe maso i s pomocí těch dvou, až se konečně kus urval. Nebyla to teda vůbec spravedlivá třetinka, ale na tom už mi tolik nesešlo. Pro tentokrát. Velkou roli v tom pořád hrála ta rokle. "Paráda," ulevila jsem si a oklepala se. "Odcházím. Hodně štěstí s cestou nebo tak něco," mrkla jsem na ty dvě vlastně docela povzbudivě a nechala je za sebou, jak jsem se pustila do drápání vzhůru s nemalým kusem zvířete v tlamě. Funěla jsem. Co jsem si to sakra na sebe vymyslela.

// řeka Mahtae sever (přes Úzkou rokli)

"Nebudu se vomlouvat, že sem vod vlka s fialovýma očima nečekala skutečnej most," opáčila jsem snad dotčené černé vlčici. Jasně, že jsem si to pro jistotu zkontrolovala, než jsem se na tu lávku plnou vahou vrhla, jsem snad blázen? Jasný, iluze mostu by byla svým způsobem pitomost, páč bychom se vykoupali všichni, ale co já vím, co se téhle honí v hlavě?
Upustila jsem od dalšího diskutování a jala se taky čapnout mrtvolu, abychom ji po té ne-iluzi přetáhli na druhý břeh. Napadlo mě pochybovat o nosnosti, ale to až když jsme postupně všichni vstoupili na most a nebylo tak úplně cesty zpět. No co, kdyžtak to zmrazíš, ujišťovala jsem se, i když jsem si nebyla tak úplně jistá, jak by to mělo v případě potřeby vypadat. Naštěstí takhle potřeba nenastala a s jelen jsme pomalu skončili zase na pevné zemi. Pustila jsem ho a zadívala se na mostek, jako bych čekala... no, ani jsem nevěděla, co přesně. "Fajn, uznávám, že tohle předešlo moje vočekávání. Jaká je pravděpodobnost, že jsme se s tím mohli zřítit? No, to už je fuk." Skoro to znělo jako kompliment, ale nechtěla jsem to s ním přehánět, aby Šéfová neměla potom moc čumáček nahoru. Musela jsem uznat, že tenhle magický kousek nebyl úplně k zahození. "Řeku bychom měli, takže když bude někerá z vás tak hodná, čapněte toho jelena, ať si můžu urvat svůj kus žvance a jít si po svým," prohodila jsem svým běžně neurvalým způsobem, který sice nebyl tak kousavý a podrážděný, ale do miloučkého kamarádíčkování měl sakra daleko. A pak jsem zabořila zuby do jelenova masa, abych se jím prokousala a uzmula, co mi právem po dohodě náleželo.

Takže. Odbila půlnoc. Co že v takovým čase normálně lidi dělaj? Píšou žádosti, přeci!

Ahoj, ahoj!
Víte co? Řekla jsem si, že to zkusím. Ne snad proto, že mám charakter už dlouho vymyšlený. Ani proto, že bych na něj nějak pospíchala. Ale hlavně proto, že jsem sama usoudila, že momentální stav dvou charakterů zvládám (upřímně lépe, než jsem čekala) a přesvědčila jsem se, že ty kapacity na další postavu mám. To je mé vnitřní přesvědčení, co vidím a vnímám já. Co můžete vnímat a vidět vy, je má všeobecná aktivita ve hře i mimo ní v rámci účasti na akcích a kdesi cosi. Nějakým záhadným způsobem jsem zvládla hrát i během zkouškového (a jak mě nepokořilo to, tak už nevím, co by mělo), a od doby, co mám aktivně dva chary jsem stihla nahrát něco přes 200 herních příspěvků. Věřím, že při tom ani jednoho nezanedbávám a věnuji se jim pěkně rovnoměrně.
Netvrdím, že jsem fretka. Nejsem. Nejspíš nikdy nebudu a vůbec mi to nevadí. Hraju svým tempem, někdy stíhám i víc postů za den, někdy ne. (Někdy bych ráda, ale herní okolnosti to nedovolují.) Takhle to je a takhle mě to baví. A hlavně věřím, že bych ve stejné podobě dokázala udržet aktivitu i s dalším charem na hrbu.
Takže:
Mám chuť hrát? - mám ✓
Mám plán? - mám ✓
Mám možnosti ke zvládnu další postavy? - věřím, že mám ✓
Mám už dávno spát? - mám ✓
Vše sečteno, podtrženo, prosím tímto o 3. herní charakter.

// Stepní pláň (přes Úzkou rokli)

Takže jsme se táhli s jelenem roklí a já byla rozpolcená mezi myšlenkou s tím prostě seknout a nechat celého jelena jim jen proto, abych se s ním nemusela vláčet v tak zatroleném terénu. A pak až do lesa... no ty kráso. A tvrdohlavým přesvědčením, že se sakra nenechám pokořit blbým mrtvým jelenem. Tahle dopálená tvrdohlavost mi naštěstí teď přidávala na odhodlání a tak jsem škubla sem tam trochu silněji.
Trmáceli jsme se dolů, kde na nás čekala řeka a mě napadlo, že bych prostě z toho srázu udělala skluzavku a nechala jelena sjet až dolů hezky po svých. Jakože, po svých... zbytcích? Po nohou by to asi nedal, chlapec jeden chcípnutej. Ale rozhodla jsem se energií tohoto typu šetřit. Bude potřeba, až dojdeme tam dolů...
Nebo ne.
Béžová kladla otázky a černá odpovídala. Jednoduše, hm? Teď mě to začalo zajímat. Měla jsem v hlavě svůj plán, a nechala jsem ho tam uschovaný, kdyby náhodou. Po vzoru Šéfové jsem pustila z tlamy jelena, ale zůstala jsem stát po jeho mrtvole, zatímco jsem černou zpola nedůvěřivě, zpola zaujatě pozorovala. Postavila se ke břehu řeky a-
Užasle jsem vytřeštila oči, než jsem se začala mračit. Vlčice přeci měla jasně fialové oči, tak proč tu před ní šlehají ze země kořeny a kdesi cosi? Iluze? Země? Ale jak... Přestala jsem se mračit. Měla jsem zkušenost, že ostatní si to pak špatně vykládají. "To neni zlý, taky by to šlo," hlesla jsem skoro uznale a přišla k tomu pofidérnímu výtvoru blíž, abych na něj položila tlapu. Tou jsem se opravdu dotkla, neprošla skrz. "Je skutečnej," poznamenala jsem nezaujatě, jako bych si tím do teď nebyla jistá. A taky, že nebyla.

// Pery si zaslouží imaginární cookies za bod, který jsem zapomněla uvést. :D Ano, základ se stále zvyšuje.

Co se získanými body za postavení, pokud vlk smečku opustí/o postavení přijde?

//Edit Savior: Predsa sa mu znížia na pôvodnú hodnotu to, čo bolo navysene. A keďže sme ľudia a nebudeme si náhodou pamätať, uberie sa na základe osobnej dohody.

Myslím, že to je velký otazník i v současném systému a určitě by stálo za to to nějak objasnit.

Souhlasím, jsem hrozně ráda, že se tomuhle začala věnovat větší pozornost a taková změna určitě přinese ozvláštnění do hry.
♥️ Jsem pro plošné odebrání a kompenzaci. (add níže)
♥️ Jsem pro umožnění přeházení vrozených procent v rámci zaváděních novinek.
♥️ Jsem pro a moc se mi líbí možnost si změnu vrozených čísel případně poupravit u Života (ztráta táhnoucí se s případnou změnou mi přijde rozumný a dostatečně odůvodněná).
♥️ Jsem pro, aby se procenta navíc získávala jinak, než koupí.

Ve své části ALE se vyjádřím ke každé komplikaci zvlášť, místo abych se jen přifařila k názoru ostatních. Mějte se mnou prosím trpělivost. O:)

ALE 1 - uplatnění květin
Opakuji, souhlasím se stanovenou výší kompenzace, ovšem je pravda, že pro vrácené květiny pak pro mnoho z nás už nemají využití a jejich směna jim razantně ubírá na hodnotě. Co s tím?
- add Rez: navrhnout výhodný kurz na směnu v rámci zavádění změny (tedy na stejné bázi jako umožnění proházení vrozených schopností bez prvotní návštěvy Života)
- nebo: rozšířit nabídku u Života o nový sortiment za kytičky?

ALE 2 - cena vrozených hvězd
(Za tenhle bod mě asi ne každý bude mít rád, ale máte smůlu, řeknu to. :D) Vzhledem k tomu, že s ohledem na tento návrh by pak ke koupi byly jen vrozené hvězdy, zvýšila by se jejich cena? K tomu by mě asi zajímal názor kohokoliv, ne jen vedení. Mi to přijde tak nějak rozumné vzhledem ke změně systému a k tomu, aby kytky byly uplatitelné... uznávám, že pak vyvstává otázka, jak se budou přičítat plusová procenta za akce, kdyby byly hvězdy dražší a každý by je neměl prakticky "hned".

ALE 3 - vlastnosti nepůjdou nad vrozené (add Arcanus tak trochu)
Také vidím určitý problém v tom, že sice teď vlastnosti zkrouhneme, ale jak to půjde nějak i přes vrozené, časem bychom se mohli dostat do stejné situace, kde jsou všichni ve všem nejlepší. Zároveň se mi líbí "vícestupňováé" získávání procent (vrozené koupit -> plusové získat), které dovoluje další rozmanitost v odměnách na akcích, a je to zase trochu něco jiného. Jak tedy vyřešit, aby jednou zase všichni nebyli nej?
Navrhuji ze schopností udělat třístupňovou záležitost. A nebojte, není to tak složité, jak to zní. :D Ve zkratce by ke dvěma stupňům (vrozený + získaný) přibyl ještě jeden. Nedosažitelný. Ve smyslu určení hranice schopnosti, přes kterou se už vlk nijak nedostane. Stejně jako si u registrace vlk rozhazuje nějakých 20 procent vrozených, by si zvolil třeba 10 nedosažitelných. Šlo by zkrátka o hvězdy, které by nemohl naplnit. kuk názorná ukázka To by ve finále znamenalo, že i po vymaxování jednotlivých vlků by mezi nimi byly zachovány určité rozdíly. (Zároveň ale třístupňový systém dává možnost vymaxování určitých schopností rychleji díky vrozeným bodům a další dotáhnout příležitostně na bázi získaných...)

Doplňující zvídavá otázka: K čemu jsou darované hvězdy? Jak se projevují, jaký je jejich význam?

Poslední ALE
ALE jsem opravdu moc ráda, že otevíráte takovou věc k diskuzi a dáváte prostor pro další vyjádření hráčů. Jakože z toho mám fakt radost. Díky. :-)

To bylo samé vyjednávání a dohadování, co nebralo konce. Kam dáme jelena, kdo vezme jelena, kolik jelena. Kde se mám podepsat? Budou ty dvě chtít přislíbit moje prvorozený vlče, než se konečně pohneme z místa? Dohoda byla dohoda, co víc by chtěli? Jo rozdělovat. Fajn, tak budeme rozdělovat. Uznale jsem pokývla na béžovou princezničku. "Chytrá. I počítat umí," broukla jsem rýpavě a koukla na Šéfku, jakože jí to asi dobře naučila. Celý tohle začínalo být divadlo, proč tomu trochu nepřispět. Ve směs to hlavně byl jediný druh jakéhosi souhlasu, kterého se ode mě těm dvěma dostalo.
Vlčice byly z hor. Smečka v horách... musela jsem se hlídat, abych pobaveně nevyfrkla. Jo, asi jsem měla tušení, o kterou smečku se jedná. "Taky sever. Er, více méně." Popsala jsem naprosto nepřesně polohu Borůvkového lesa, ale důležité bylo, že jsme nešli úplně na opačné strany. Šéfová - a já začínala mít pocit, že ta přezdívka jí padne víc, než jsem zprvu plánovala - diskuzi rozsekla a zavelela k posunu. Svým způsobem. "No, to je slovo do pranice!" zvolala jsem souhlasně, připravená k přesunu zbytků zadáveného zvířete napříč krajinou. Zakousla jsem se do volné části jelena a zatáhla.

// Dlouhá řeka (přes Úzkou rokli)