Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Je to podstatný, jestli nechceš, abych ti říkala Hej-ty nebo Modrooká nebo něco podobně nevoriginálního," oponovala jsem, i když kdybych chtěla, rozhodně bych vymyslela nějakou mnohem osobitější přezdívku. To však bílá vědět nemusela. Jak že to říkala? Bouře? "I když Bouře zní taky spíš jako přezdívka. Musíš bejt pěknej živel," přemýšlela jsem nahlas a vůbec se nepozastavila nad tím, jak pitomě to znělo. Normálně jo. Normálně bych něco takového snad z tlamy nevypustila. Snad.
Takže ta Bouře se svěřila, že je na útěku. Po vylíčení její situace jsem s ní velmi soucítila. Tady se potulovalo tolik existencí, od kterých bylo nejlepší prostě utéct. Problém byl, že sotva jste pláchly od jednoho, vběhli jste do cesty jinému. "Jo, tak vo takový tu nouze není. Lháři, neurvalci, domýšlivci a namyšlenci, stačí si vybrat," mávla jsem ve vzduchu tlapou, jako by o tom zkrátka byla škoda mluvit. I když jsem o tom vlastně mluvit chtěla. "Když budeš mít hodně smůlu, potkáš tu i takový, co si myslí, že jsou minimálně bohové nebo tak něco."
Poukázala, že já jsem místní, vlastně doslova "odsud", s čímž jsem nemohla tak úplně souhlasit. "Jo i ne. Jsem tu sotva dvě zimy. Ale asi tě zklamu, na zapadnutí se ptáš špatnýho vlka, já na to do teď nepřišla. Vlastně jo, přišla a zahrnuje buď spoustu sluníčkový nálady, naivity, celodenního usmívání a kamarádíčkování s každým a se vším a nebo to ostatní," odkázala jsem na zbylý výčet vlastností, o kterém jsem se zmiňovala před chvílí. "Což není zrovna moje věc, takže... eh," pokrčila jsem rameny, smířena se svým osudem. "Takže buď tak hodná a nesnaž se zapadnout. Ono je pak celkem fajn tady sem tam natrefit na někoho normálního," mrkla jsem na vlčici. Ono být normální v tomhle světě nebylo zrovna jednoduché...
"Tohle?" vypustila jsem řečnickou otázku a sklopila hlavu, jako bych si sama chtěla přívěsek prohlédnout. "To je vločka, co si řekla, že se nikdy nerozpustí. I když někdy zmizí, ale vždycky se zase objeví. Hádám, že je nějak propojená s mojí magií." Nechala jsem vločku líně pohupovat na krku a zvedla pohled zpátky k Bouři. "Takový všelijaký blbůstky tu má spousta vlků, i když pochybuju, že u všech to má co dělat s magií. Jestli chceš fakt zapadnout, s něčím takovým by si tě klidně někdo s místní mohl splést," napadlo mě přeci řešení její předešlé otázky, ale zazubila jsem se u toho, jako by to byla spíš výzva než něco, po čem by měl někdo toužit. Vážně, kdo by chtěl zapadnout zrovna tady?

Shlížela jsem do temné průrvy, když mě vyrušil zvuk blížících se kroků. Než jsem se ohlédla, už opodál postávala světlá vlčice a zírala na mě. Nelíbilo se mi, že na mě tak zírala, však jsem si všechen sajrajt z kožichu už vyprala. "Co je?" vyhrkla jsem na ni nepříjemně a chtěla se dál mračit ale... najednou jsem měla hroznou chuť se s ní začít vykecávat. O čemkoliv a vlastně o všem. Přišla mi na to najednou jako naprosto ideální kandidát. Rozešla jsem se k ní blíž a tvářila se o dost přístupněji.
"Čau! Já jsem nějaká Kaya," představila jsem se, což bylo v mém případě fakt neobvyklé. Normálně jsem nikomu první své jméno nevnucovala. "Ty?" pobídla jsem ji krátce s posunky hlavou. "Hledáš něco? Nebo někoho? Nevypadáš úplně marně. Dostatečně normálně, abych pravdu řekla. Což je teda dobrá věc v porovnání se zbytkem vlčí populace tady, prohodila jsem a bylo zřejmé, že o místních vlcích mám dost jasný obrázek. "Takže buď nejsi vodsaď nebo si tu naopak už až moc dlouho, usoudila jsem s úšklebkem.

// Vyhlídka

A tak už jsem s nově nabytým cílem klesala z vyhlídky zpět do nížin. Jak jsem však postupně začala scházet mezi stromy, mohlo mě napadnout, že bez pořádného výhledu mi ta jáma... trhlina... nebo co to bylo, zmizí z očí. Pře stromy, kterých tu rostlo vskutku hojně, jsem ji nemohla znovu pohledem vyhledat. "Hmm..." broukla jsem zamyšleně a celkem nespokojeně. Tohle nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. "A to snad někdy něco je? Jednoduché? Pcha," zavrtěla jsem pobaveně hlavou a sestoupila až mezi stromy, abych se mohla pohybovat dál. Nebylo možné přeci takovou obrovitánskou díru jen tak minout. Musela jsem na ni čase zase natrefit, stačilo prostě jít.
A jít.
A jít.
Stromy houstly a terén se nakláněl. Jistě, přece nemůže být zem jenom rovná, a tak mi to nepřipadalo vůbec podivné. Šla jsem zkrátka kupředu a- "SAKRA-" sykla jsem a trhla sebou, než jsem se stihla zřítit přes okraj mohutné propasti. Jen jsem zírala do temnoty pod sebou, která mě málem pohltila. "Nemůžeš ji přehlédnout, huh?" Rýpla jsem si do svých vlastních slov a vnímala, jak se bušení mého srdce vrací pozvolna do přirozeného rytmu.

// Borůvkový les

Šplhala jsem se docela snadno do výšin a následovala tmavnoucí oblohu. Mé tiché, lehké krůčky mě vynášeli výš a výš, až jsem spočinula úplně na vrcholu. Teď ještě dojít až ke kraji, kde byl rozhodně lepší výhled do okolí. Díky svým toulavým tlapkám jsem z výšku hned několik míst poznávala. Přesto se přímo pode mnou nacházel les, který jsem ještě neměla tu možnost prozkoumat. Byl velký, rozkládal se na nemalém území a klesal kamsi k řece a pláním podobně, jako Borůvkový les na opačné straně kopců.
"Tam se taky jednou podívám," usmyslela jsem si, ale dnes to být nemělo. Neměla jsem jakoukoliv náladu na objevování a prozkoumávání. Posledně mě tyhle choutky stály důstojnost a osobní prostor, mimo mnoho dalšího. Místo toho jsem změnila polohu a vydala se porozhlédnout i na druhou stranu kopců. Říkala jsem žádné prozkoumávání? No tak to jsem se asi sekla. Pode mnou se totiž naskytl výhled, který jsem ještě neznala a jeho součástí byla i dlouze se táhnoucí puklina v zemi. Jakože fakt velká puklina. "Tak malý prozkoumávání. Jen malý," přesvědčovala jsem se a začala se sestupem.

// Středozemní propadlina

Možná jsem na chvilku usnula. Možná to byla víc než chvilka. Určitě to byla víc než chvilka. Mžourala jsem však teď už s pootevřenýma očima kolem sebe na keříky borůvčí. Než na nich přibydou fialové plody, zabere to ještě nějaký čas. Jak jsem si tu teď tak bezostyšně povalovala - a ne, vůbec jsem se kvůli tomu necítila špatně, potřebovala jsem taky trochu voraz - míjely se mi hlavou všelijaké myšlenky. Mezi nimi byla i jedna taková dosti dotěrná.
Všechno tu musí být cítit po borůvkách, napadlo mě. A všichni. Je tu vůbec někdo v lese vystopovatelnej, když všichni a všechno sou cítit jako borůvky? Musí se to hrozně motat do sebe. Co já vim by mě teď nikdo nemusel po čichu najít, jak jsem tu dokola obklopená tímhle... tímhle. Docela mě ta myšlenka pobavila. Že bych se ani nemusela hledat s úkrytem a stačilo by prostě se zašít do borůvčí, když chce vlk trochu soukromí? To neznělo vůbec zle. Už jsem ale toho nečinného dumání měla dost.
Vstala jsem a pokračovala v ledabylé obchůzce lesa. Vypadalo to, že tohle místo mělo jen dva druhy života. Buď tu všichni strašili, klábosili a vystavovali se na každém kroku, nebo tu vlk nenatrefil ani na živáčka. Přesto jsem si byla jistá, že to tu není opuštěné. Tohle nejsou močály, připomněla jsem si. Tenhle les byl rozhodně pro život lepší. Houževnatý. Vlci z téhle smečky by byli hlupáci, kdyby tohle všechno zahodili a nechali na pospas tulákům. Ne, že bych si za svých tuláckých let stěžovala.
Slunce se líně sklánělo nad krajinou a mě se zachtělo ho následovat, když tu nebylo do čeho - ani do koho - kousnout. Vyhlídka bylo také hezké místo na nic nedělání. Než jsem však odešla, zdvihla jsem čumák k obloze a nechala lesem rozeznít krátké vytí. Jen zprávu, že jsem tu byla a zprávu, že přijdu zas. Pak jsem utichla a chvíli vyčkávala na odpověď. Ujištění, že tu opravdu nejsem docela sama, než jsem se rozešla znovu pryč.
"Zůstaň," přistihla jsem se, jak našeptávám lesu při odchodu. Musel tu být. Vydržet, až se zase vrátím.

// Vyhlídka

// Náhorní plošina (přes Mahtae - sever)

Zabralo to více času, než jsem si myslela. Asi jsem měla vidinu, že se najednou objevím v lese a bude, ale cesta byla delší, než jsem si pamatovala. Také jsem velkou její část urazila poslepu, nutno podotknout. Jistě, že jsem to měla zkreslené.
Teď už jsem vpadla mezi stromy a byla vskutku šťastná, že na mě hned nevybafnul nějaký pobuda či vetřelec, jak to tihle vlci tady měli ve zvyku. Ono je fakt dost na nic, když si jdete domů odpočinou a hned na prahu narazíte na nezvané hosty. A já neměla ve zvyku se tvářit, že mi neohlášené návštěvy nevadí. "Domů, hm?" přistihla jsem se při té kradmé myšlence a bloudila zrakem po docela opuštěném, a tedy klidném lese. "Možná," broukla jsem si pro sebe a vydala se hlouběji do území.
Pro jednou mě netrápilo, jak vlkuprázdné to tu bylo. "Heh, třeba všichni pro jednou dělaj něco užitečnýho," přemýšlela jsem nahlas a pobaveně se tomu zasmála. Jistě, to bylo totiž naprosto uvěřitelné. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, že mě to vůbec napadlo a konečně našla docela pěkné místečko, kde bych se mohla uvelebit. Vyhoupla jsem se na docela placatý, ale nijak vysoký kámen a spokojeně se na něj uložila. Kolem něj obrůstalo nekonečné borůvčí. Položila jsem hlavu na tlapy a hluboce úlevně vydechla...

// Magický palouk (přes Údolí morény)

Vyrazila jsem přes otevřenou pláň ke kopcům tyčícím se na severu. Už jsem se docela těšila, až budu v lese. Kromě občas otravné a dotěrné společnosti tam vlk natrefil i na docela fajn jedince a hlavně mě tam nečekala žádná další magická překvapení. Snad. Doufala jsem. Hodně jsem doufala. Chtěla jsem si jen odpočinout.
Normálně jsem vodu v jakékoliv její podobě - a tedy i déšť - příliš nemusela. Nebo hodně nemusela. Ale přeháňky, které se přes den prohnaly krajinou mi tentokrát přišly vhod. Zmáčely a spláchly mi kožich, takže jsem se nemusela otravovat s koupáním v řece nebo jezeře. A že to bylo potřeba po tom malém... dobrodružství. "Evvv," ohrnula jsem nos při té vzpomínce a raději se ještě párkrát povalila do mokré trávy a vytírala srst v ní, jen pro jistotu.
Díky mokrému kožíšku se mi snáze pod kůži dostával vlezlý chlad. Naštěstí jsem ho v pohybu dokázala alespoň maličko ignorovat. Navíc jsem na louce. V lese určitě bude bezvětří, domýšlela jsem si, jak mě mé kroky k němu přibližovaly stále více a více.

// Borůvkový les (přes Mahtae - sever)

Jak se potvrdilo, opravdu jsme tu byly docela samotné. Tedy, Nym mi sdělila, že nikoho necítí a já samozřejmě také ne, takže mi nezbývalo, než jí věřit. Zavrtěla jsem hlavou a z vlčice slezla, než by rozhodla bránit. Tohle se mi nelíbilo, prostě ne. Ale bylo to magické, a mně obecně tyhle magické čachry byly dost proti srsti. Jestli za tím byl Život nebo Smrt, tak s tím stejně nic neudělám. A jestli to je nějakej blbej vtípek někoho jinýho, tak bych se na jeho místě taky raději neukazovala.
"To tys tu poskakovala jak žába na rybníce. Nemůžeš čekat, že takhle po tobě někdo neskočí," opáčila jsem taktně v sebeobraně, ale potom jsem se také pobaveně ušklíbla. Nym za naší situaci nemohla, a tak jsem na ni nechtěla být nepříjemná a rozhodla se raději sdílet radost z toho, že už je po všem. Přeci jen ona byla v tomhle všem oběť stejně jako já. A když jsme teď nemuseli doslova sdílet naše kožíšky, přátelíčkovalo se o dost lépe. Nym potvrdila, že i jí se smysly vracejí a já se spiklenecky pousmála. "Obávám se, že to už se nedozvíš," prohodila jsem tajemně.
Všimla jsem si, že se rozhlíží a zřejmě tápe, co dál. To jsme byly dvě, ale já už tak nějak věděla, co se sebou. A jelikož se skutečně zdálo, že se všechno zase vracelo do normálu, mohli se naše cesty opět bezpečně rozejít. Zamrkala jsem, abych rozehnala zbývající mžitky před očima. To už je dobrý, takhle to zvládnu.
"Takže co teď?" nadhodila jsem, co se nám oběma motalo hlavou. "Navrhuji se rozdělit, než si ta pošahaná magie usmyslí, že jsme ještě neměli dost," zasmála jsem se, i když jsem se trochu obávala, abych neměla pravdu. "Musim se vrátit ke smečce, ty už to sama nějak zvládneš, ne?" Posunky hlavou jsem naznačila, že mluvím o jejím sluchu a dala ji okamžik na vyjádření, než jsem se jala k odchodu. "Tak zatim. Třeba budem mít někdy tu smůlu a zase se potkáme," mrkla jsem na černobílou naposled a vydala se zpátky na sever.

// Náhorní plošina (přes Údolí Morény)

Protože nechci otevírat novým komentářem nové "téma", považuji toto za vlákno pro téma alá "JOO NA TO JSME ČEKALI NEMŮŽU SE DOČKAT AŽ TO ZAČNE FUNGOVAT V PRAXI!!!"

A jak jsem řekla, tohle mi dělá fakt radost. Je to super a jsem zvědavá na všechny ty nové situace, které tím budou moci ve hře vzniknout! A na změny u Života jak by smet.

V neposlední řadě děkuji za zvážení mého návrhu. Byla to jen zajímavá myšlenka, jsem ráda, že zaujala a chápu, že to není zase tak snadné a energie musí být momentálně koncentrována trochu jinými směry. I tahle změna je myslím zatím dost veliká, aby na chvilku zabavila. xD

Pěkné pozorovat, jak se to tu mění před očima... počasí v denní době je hezký nápad, snad ho najdeme i po tom, co tenhle článek zmizí... :D

Přehled fauny je moc super, jednoduchý a přehledný, přesně něco takového tu chybělo!

// Mušličková pláň

Nym si na vodním ježkovi docela trvala. No, já měla spoustu lepších věcí na práci, až budu zase vidět, ne jít hledat ježky pod vodou. Až budu vidět? A budu... budu vidět? Přece se mi zrak musí vrátit, ne? A takhle taky nemůžeme zůstat věčně. Nelíbilo se mi, že se mi do mysli opět vkrádaly ty nepěkné myšlenky. Pochybnosti. Nejhorší možné scenérie. Jako že nějakým zázrakem přesvědčím Nym, abychom se vyšplhali za Životem jen pro to, aby nám řekl, že s tím nic nesvede a budeme nahraný. Zajímalo mě, jestli by pak Nym byla proti, že bychom si to rovnou z těch jeho kopců šli skočit.
Zabranou do myšlenek mě překvapilo náhlé škubnutí. Zakopla jsem? Já ne. Nym? Teď jsem zaškobrtla a zastavila, abych našla černobílou pohledem. Co mě překvapilo, nebyla přímo vedle mě. Zmateně jsem se musela pootočit. Stála opodál. Jakože ne nalepená na mě, fakt asi krok vedle. Zůstala jsem zírat, jako bych si nebyla jistá, co se děje. Nym mi to naštěstí ujasnila, když začala jančit a poskakovat a křičet. "Vol... ný..." artikulovala jsem polohlasně a velmi opatrně, abych to snad nezakřikla. Ale ne, vlčice si dál poskakovala, zatímco já jsem stála na místě.
Jsme volný... VOLNÝ... začalo mi konečně spínat a tvář se mi pomaličku rozjasňovala radostí i úlevou. "Je po všem," vydechla jsem, když mi to docvaklo. A taky mi došlo něco jiného. Rozhlédla jsem se, ale v mém stavu to stále bylo dost k ničemu. A tak jsem honem skočila po jančící Nym a nějakým zázrakem se mi ji povedlo i svalit na zem. "PŠŠŠT!" sykla jsem na ni a tlapkami ji držela v klidu na zemi - i když co si budeme nalhávat, kdyby chtěla, hravě by mě ze sebe svalila. "Cítíš něco? Někoho?" vyhrkla jsem na ni a sama jsem zpozorněla, ale spíš jsem nastražila uši, než abych vsázela na svůj stále chabý zrak. Asi jsem doufala, že bychom při troše štěstí mohli zastihnout toho neřáda, který si s námi takhle přitrouble zahrával. Ale ani tu trochu štěstí jsme neměli, protože jsme tu byli zřejmě naprosto sami.
"Sakra," zaklela jsem nespokojeně, "doufala sem, že bychom se mohli dočkat nějakých vodpovědí." Ne že bych nebyla ráda, že kouzlo pominulo, ale to naprosto nic nevysvětlovalo. Shlédla jsem na Nym. "Um, sorry," prohodila jsem a spěšně z ní konečně slezla. Bezprostřední blízkost jsme nedobrovolně sdíleli už dost dlouho a tímhle manévrem jsem celkem riskovala, že se zase neoddělíme. Byla jsem ale ráda, že to nebyla tatáž situace a já mohla poodstoupit, aby měla černobílá prostor se postavit. Během toho jsem měla možnost zjistit, že okolí už není tolik rozmazané. Několikrát jsem rychle zamrkala, jako bych se snažila poslední nejasné obrazce rozehnat. Chtělo to ale ještě čas. "Myslím... že začínám zase líp vidět," přemýšlela jsem nahlas, záměrně, a tázavě se podívala na vlčici, jak je na tom ona.

// Ústí

Smířlivě jsme kráčeli a nevěděli kam. Tedy, Nym to možná věděla, já vůbec. Ale odevzdaně jsem se nechala vést. Jako by tu bylo ještě něco horšího, co by nás mohlo potkat a pak taky... neměla jsem energii na hádání. Na čertění se. Na prskání. Všechno, co mi zbývalo, jsem vkládala do něčeho tak pošetilého, jako byla naděje. Já! Zakřenila jsem se a z tlamy mi vyklouzl prapodivný zvuk. Nevěděla jsem, co si o sobě myslet. Nechtěla jsem si o sobě nic myslet. A tak jsem raději poslouchala. Tedy ne, že by bylo co. Všude písek? A to mělo znamenat?
Nemohla jsem se tvářit, že vlčici nevěřím, protože půda pod nohama skutečně písku odpovídala. To mi ale vůbec nepomáhalo k tomu se zorientovat. Moře, písek, mušle... jak daleko jsme od Borůvky? mihlo se mi hlavou. Ani jsem si to neuvědomila, ale zdálo se, že nápad s hledáním pomoci ve smečce opustil mě i Nym už dávno. Co mi však v myšlenkách stále setrvávalo bylo cosi, o čem jsem si nebyla jistá, jak to v klidu vlčici přednést. Život. Mrkla jsem po ní pohledem, jako bych během té chvilky z ní mohla něco vyčíst. Ale třeba změnila názor. Třeba pochopí, proč by mohl být on naše jediná možnost...
"Ježci?" zopakoval jsem místo toho zaskočeně a nakrčila zmateně čenich. "Tss, jasně! Začali v ní žít hned po krtcích a veverkách!" ozvala jsem se celkem hlasitě a pobaveně opět strčila do Nym, aby si nemyslela, že mě nachytá na takový vtípek. Ježci ve vodě, no jistě...

// Magický palouk

// řeka Mahtae (jih)

Nálada byla opět vypjatá, jak jinak. Hádám, že jsem na tom také měla svůj podíl, co si budeme namlouvat, ale vycházet ve směs s kýmkoliv nepatřilo mezi mé silné stránky. A Nym v tom zjevně také zrovna nevynikala. Ale zatím mojí jedovatost snášela docela dobře, to se jí muselo nechat.
Zastavili jsme. Proč jsme zastavili? "Co to..." vyhrkla jsem a zamračila se, zbytečně. Nastražila jsem uši. Šum vody zesílil a byl... jiný. "Kde to-" nemusela jsem dokončovat otázku, Nym byla s odpovědí rychlejší. Moře?! škubla jsem sebou ve snaze se stáhnout někam... pryč, dál. Dozadu. Ono to ale moc nešlo, když černobílá stála pořád na místě. Kdyby nestála tak pevně, minimálně bychom si z toho kecli na zadek. Ztuhla jsem a všechny svaly v těle napjala. Řeka byla jedna věc, ale moře? No tak asi umřeme navždycky spojeny, protože do moře mě nikdo nedostane. Naštěstí to po mně ani nebylo vyžadováno. Vedle sebe jsem zaregistrovala rezignovaný hlas vlčice. Čekala jsem toho hodně, ale tohle ne. Omlouvala se. A co víc, zněla... vážně. Jakože se fakt omlouvala. Mně. Bez špetky hořkosti. Sarkasmu. U všech vlčích bohů, proč?
Zaskočená jsem nevěděla moc, co říct. Tedy, nevěděla bych to ani normálně, nebyla jsem nějaký motivační mluvčí, ale nějak jsem tušila, že zrovna to by nám teď přišlo vhod. Rozešla jsem se spolu s Nym, jakmile bylo jasné, že do moře mě nepotáhne. Pořád jsem ale vnímala jeho blízkost.
"Něco vymyslíme," broukla jsem si pod čumák, "nebo možná nevymyslíme ale... ale alespoň se hýbeme a to je lepší, než sedět na zadku, ne? Tohle se přece neděje jenom tak, musí... musí to jít nějak vyřešit!" Koho jsem se snažila přesvědčit? Došlo mi, že Nym mě nemusela vůbec slyšet. Strčila jsem do ní za chůze ramenem - osobní prostor mezi námi stejně dávno neexistoval - abych upoutala její pozornost, a upřela na ni pevný, odhodlaný pohled. Nemusela jsem si vykřičet hlasivky abych dala jasně najevo, že vzdávat se nebylo v mém plánu a nemělo by to být ani v tom jejím. Vyřešíme to. Nějak. Vyřešíme.
Odvrátila jsem pohled zpět na cestu před sebe, stále neznalá dalšího plánu, zatímco jsme pokračovali podél moře. Rozhodla jsem se vlčici přeci jen trochu věřit a tak jsem svým pohybem tolik nevzdorovala, když vedla do neznáma, a hned se šlo o poznání snáze. "Můžeš -ehm... ŘEKNI MI, CO VIDÍŠ KOLEM," požádala jsem ji. Tedy, 'požádala'. "Prosim..."

// Mušličková pláž

// řeka Mahtae (sever)

Protože jsme tedy nějak šli, a nechtěla jsem jít úplně v tichosti, bylo naprosto logické, že je čas si začít stěžovat. Tedy, ne stěžovat, jasný? Měla jsem pravdu. Říkala jsem, co si myslím. A Nym se to asi nepozdávalo, překvapivě. Zachmuřila jsem se, protože jak vykřikla, nebyla jsem si hned jistá, jestli je to proto, že jí moje poznámka až tak pocuchala srst, nebo stihla zapomenout, že hluchá je tu ona a ne já. Naštěstí rychle přešla do normální řeči a já jí to tak nemusela znovu připomínat.
Dívala jsem se před sebe - ne, že by mi to k něčemu bylo - a přemýšlela. Nelíbilo se mi, jak velký smysl dávalo to, co vlčice po mém boku vykládala. Měla pravdu, naneštěstí. "Hmm..." uteklo mi místo nějakého dalšího složitého slovního uznání. To se snad ode mě ani nečekalo, ne? A teď mě hlodala trochu jiná, jeden by řekl důležitější, otázka.
Prý budeme muset jít dál. Wow, génius. To jsem se toho dozvěděla. "Ach ty chudinko," broukla jsem polohlasně a protočila jsem očka, když Nym popisovala, jak nic nevidí. To muselo být fakt těžký pro ni. Nic nevidět. Opravdu. Moc těžký. Zarazilo mě ale, že Nym se pokoušela znít, jako by mě snad znala. Troufalé. Naneštěstí ale taky teď byla tím jediným, co jsem měla, a tak jsem asi trochu té troufalosti musela tolerovat. Pokračovala jsem s ní dál bez námitek, hlavně protože jsem se soustředila na to klouzání, před kterým mě varovala, než jsem se znovu dostala ke slovu.
"JÁ VIM," informovala jsem ji po sléze, "vim, že.... VIM, ŽE SEZENIM NA ZADKU NIC NESPRAVÍME." Když už jsem byla nucená celou touhle pitomou situací věřit Nym, chtěla jsem, aby tak trochu i ona důvěřovala mě. Nebyla jsem blbá a ani ne taková osina v zadku, jak si o mně asi mnozí mysleli. Byla jsem jen... opatrná. "ALE NEPTALA SEM SE... MOŽNÁ SEM SLEPÁ, ALE TOHO, ŽE FURT DEME, JSEM SI JEŠTĚ VŠIMLA." Dělala jsem pauzy, abych se nadechla. Nevadilo mi na vlky řvát, ale tohle... tohle nebylo ono. "PTALA SEM SE KAM. KAM NÁS VEDe-E-eŠ-" podklouzla mi tlapa a já zadržela dech, abych vše vybalancovala a ještě neztratila rytmus chůze s vlčící. Oboje by znamenalo jasnou cestu k zemi, ne-li do řeky, kdybych to nezvládla. A něco takového bylo naprosto... ne, to vůbec nepřicházelo v úvahu. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co by se dělo, kdybychom fakt v řece skončili. Jak blízko ní vůbec jdeme? Podle zvuku hodně blízko... Napadlo Nym, jak nebezpečné to je? Měli bychom se držet dál, pro jistotu. Prosim. Polkla jsem. "JSME U ŘEKY, TO VIM. CO, KDYŽ V NÍ NIC NENAJDEŠ. KAM VEDE VÍŠ?" dožadovala jsem se tvrdohlavě své odpovědi. Nebo jsem v tuhle chvíli už jen potřebovala o něčem mluvit, abych furt nemyslela, jak nepříjemně blízko tekoucí vodu máme.

// Ústí

Nym se mě pokoušela osočit ze vtipkování. Jako by se mnou už nebyla nucena strávit dost času na to, aby věděla, že takhle blbé fóry by byly naprosto pod moji úroveň. Nekřičela jsem. Neodpověděla jsem jí. Jen jsem se o něco víc vážně zamračila. Ono jí to dojde, v jak hrozně pitomý situaci jsme, nemusela jsem si kvůli tomu ještě namáhat hlasivky. Věděla jsem, že je ještě budu potřebovat, pokud se z tohohle rychle nedostaneme.
A zatímco jsem sama byla schopna svůj neklid přesměrovat a udržet v sobě, Nym začala vyšilovat dost otevřeně. Nejdřív něco spustila a já v domnění, že přijde s nějakým grandiózním plánem - ano, pošetilé, já vím - jsem poslouchala. Vlčice ale mluvila rychleji a rychleji a hlas jí nervózně přeskakoval. "Jo, jo, jasně. Mám tebe. Jaká to úleva. Jsme zachráněny," prohodila jsem ironicky a zavrtěla hlavou. Něco na jejím panickém záchvatu mě ale uklidňovalo. Konečně to vypadalo, že začíná celou tuhle situaci chápat. Brát vážně. I když její "brát vážně" bylo docela komické.
Její vyšilování mi pomohlo zapomenout, jak špatně to sama nesu a když jsme se konečně postavili, cukla jsem sebou, abych ji trochu z toho jejího panického transu vyrušila. "KLID." Upřela jsem na ni dvě zlaté oči. "Klid," zopakovala jsem, co už vlčice mohla jenom odezírat a po chvíli posunky pohodila hlavou, abych ji vyzvala k vedení cesty. "Pom-uhm... POMALU," upozornila jsem, aby se v té své rozjařenosti nechtěla hrnout příliš rychle kupředu. A pak jsme vyšli.
"OBRAZY NA ŘECE SOU BLBOST," konstatovala jsem, když se mi podařilo s Nym srovnat pohyb tak, že to nebylo to jediné, na co jsem se musela soustředit. "NEBO ŽE TO VOVLIVNÍ ZRAK, OK, ALE SLUCH? JAK TO MŮŽE VOVLIVNIT SLUCH?" Hledala jsem logiku tam, kde fungovala magie. Ale taky jsem nechtěla celou dobu úplně mlčet. Zaškobrtla jsem a zamžourala před sebe. Zbytečně. Vedle sebe jsem stále slyšela šum řeky, takže jsem zatím ještě tušila, kde tak zhruba jsme. "KAM DEME?" chtěla jsem vědět.

//Řeka Mahtaë (jih)