Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaraženě jsem na vlče povytáhla obočí, když byla celá hr do lovu. Protože z toho lovu taky musíme nějakej úlovek přinýst, pískle, vrtěla jsem hlavou v duchu, ale hlasitého vysvětlování se naštěstí mnohem diplomatičtěji chopila Nel a já jen s vážnou tváří souhlasně přikyvovala. Vlče se muselo hodně učit, než se zaslouží své místo v lovecké skupině.
A z nikoho nebude pořádný lovec, když bude fňukat kvůli každý ptákovině - doslova. Maeve se div nerozbrečela a valila na mě vlhké vlčácká očka, která na mě neměla absolutně žádný vliv. To se ale nedalo říct o každém z nás, Nel se jimi zjevně nechala obměkčit, což mi bylo jasné v momentě, kdy se přidala do této debaty. Zvídavě jsem na ni pohlédla a doufala, že teď nezačne vlče utěšovat nějakými výmysly, jen protože si párkrát fňuklo. Moc se mi tedy to její magické vysvětlení nelíbilo. Ne všechno se tu dá okecávat magií, zabručela jsem nesouhlasně v duchu, protože před sněhobílou se mi zas tak moc otevřeně remcat nechtělo a mrskla pohledem po vlčeti, jestli jí tohle konečně přiměje přestat fňukat, ale silně jsem o tom pochybovala. Určitě si co nevidět najde něco jiného, s čím by mohla otravovat tím svým energickým pisklavým hláskem.
Také jsem se zaposlouchala do vyprávění vlčete, a když došla ke zmínce o nemluvícím vlkovi, nemohla jsem se ubránit drobnému úšklebku. Němí vlk, to zní fajn, ne? Škoda, žes to vod něj neokoukala, prolítlo mi pobaveně hlavou, zatímco jsem toho údajně šedobílého vlka vlastně docela litovala. Pokud skutečně nemluvil, jak by pak mohl téhle malé chlupaté kouli říct, ať na chvilku sklapne? Není divu, že se jí zbavil hned, jak měl příležitost. I když... "A kde je ten tvůj vobrovskej nemluvící vlk teď?" ozvala jsem se a podařilo se mi zachovat nezaujatost v hlase. Hlavně mě zajímalo, jestli se nám někdo takový teď nepotuluje po území bez našeho vědomí. Vlče bylo dost naivní, aby mu to dovolilo, já ne.

Po našem rozhovoru o lovu jsem si v mysli udělala drobnou poznámku, že bych se sama s tou Baghý měla nejdřív seznámit. Lovcem by asi neudělali kde koho, a tak mě celkem překvapovalo, že jsem tu na ni ještě nenatrefila, musela být... no, někdo.
Nicméně teď už bylo po lovu a zbývalo jen úlovek zpracovat. Jakože sežrat, chápeme se, ne. Přežvykovala jsem kus masa a zároveň dávala vlčeti lekci z kruté reality. Ta se s ní mermomocí odmítala smířit, že prý jí ten pták má rád nebo tak něco. Jasný, prcku. Někdy přesně to je důvod k odchodu, mihlo se mi hlavou, ale nic jsem neřekla. Asi bych se teď ráda škodolibě ušklíbla, jak ta lapálie s ptáčkem malou trápila, ale já si z ní konec konců legraci nedělala. "Pochybuju, že je nějakej pták schopnej takových emocí k nějakými vlkovi. Ale všichni jednou vodejdou, ber to jako lekci. Máš výhodu, můžeš se s tím učit srovnávat dřív, než vostatní tvýho věku. Budeš mít náskok," broukla jsem nezaujatě a zahryzla se do dalšího kusu masa.
Plnila jsem si už ne tak prázdné břicho a poslouchala, jak dál vlče seznamovalo Nel se svými dobrodružstvími. Nemusela jsem být přeborník na čtení emocí nebo myšlenek, abych poznala, že se to sněhobílé vlčici vůbec nelíbí. Spokojeně jsem se živila a mlčky seděla, čekajíc, jestli za svůj malý výlet s cizincem do neznámých končin dostane Maeve za uši.

Nel přijala mé v pohodě bez zjevného podezření, a tak to také mělo být. Konec, šlus, ende. Všechno v pohodě. Nechme to tak. Den, kdy se já začnu otevřeně dělit o své pocity a emoce bude dnem, kdy tenhle svět lehne popelem, dřív bych to neviděla.
Mé odvrácení pozornosti zabralo na výbornou a bílá se rozpovídala o lovu. "Baghý, hm," broukla jsem si pod čumák a pozorně vlčici poslouchala a přikyvovala, že rozumím. Tohle jediné jméno jsem ještě nedovedla přiřadit ke tváři, ještě jsem tu Baghý tady nepotkala a tak jsem si potřebovala alespoň jméno uložit pro budoucí referenci. Mou pozornost si získala i zmínka o Tati. Takže byla zpátky v lese, to bylo asi dobré znamení, ne? Takže to s touhle bandou ještě docela nevzdala, hm? ušklíbla jsem se v duchu a znovu se zaposlouchala, protože řeč sněhobílé nebrala konce.
Při zmínce o daňcích mi po zádech přejel mráz, který výjimečně nebyl následkem mé magie, a na venek jsem se na krátko nepříjemně zaškaredila. Naposledy jsem z takové lovu sotva vyvázla živá a do dalšího honu na tenhle druh proklaté zvěře jsem se zrovna nehrnula. Seš lovec, připomněla jsem si. Děláš to pro smečku. Pro sebe. Musíš dokázat, co v tobě je. Přece se nebojíš blbých flekatých jelenů. Nebála jsem se, jasně, že ne! Ale možná... "Fajn," skočila jsem Nel do řeči snad přesně v momentě, kdy domluvila, abych si to nestihla ještě rozmyslet, "tak až to bude aktuální, myslete i na mě, jo? Ať to nevypadá, že se tu jen kopu do zadku a nechávám se smečkou rozmazlovat. Chci být užitečná. Můžu být. Každý ve smečce by měl k jejímu životu přispívat svým dílem, ne jenom brát." Moje životní filozofie měla svou logiku, a proto jsem dost dobře nechápala, proč by se smečka v první řadě vůbec měla dělit o jídlo s nějakým opeřencem, i kdyby to maso žral. Co to to vlče mělo za nápady?
Chvíli mi tedy trvalo, než jsem si toho ptáčka spojila s nějakou Růženkou, ale dávalo to smysl. Nicméně teď už to bylo jedno, protože jsem ho tu nikde neviděla. Odletěl. Co jiného se dalo čekat? "Ne, vážně ne," odpověděla jsem Maeve. "I kdyby to jedl, jakože nejí, stejně už vodletěl. Nemyslela sis, že tu kolem bude poletovat pořád, že ne? Takhle ptáci nefungujou. Nemaj proč se paktovat s vlky, jen ať se hezky držej svýho druhu." Seznámila jsem to naivní vlčátko s krutou realitou a přistoupila ke kanci, abych si taky něco uzmula, než nám ten úlovek Maeve rozdá před očima. Unikly mi během toho tázavé pohledy sněhové vlčice, která asi dost dobře nevěděla, o čem je tady vůbec řeč. Zakousla jsem se do chutného masa a uslyšela, jak se lesem nese další vytí (Storm). Fakt je tu najednou tak živo, pomyslela jsem si a tázavě pro změnu pohlédla já na Nel, protože já to vytí nerozeznávala, ale předpokládala jsem, že ona ano.

"Vlkožravé kopce, jistě," broukla jsem, ale nikoli proto, že bych vlčeti nevěřila. Ano, byly časy, kdy bych se tomuhle narovinu vysmála. Sakra, však slyšíte, jak to zní, ne? Ale už jsem v tomhle kraji žila dost dlouho na to, abych takové šílenosti prostě přijímala jakou jeho součást. Máme to ale štěstí, pomyslela jsem si ironicky, když se chvástala, jak vyvázla ze spárů smrti s nějakým strejcem. "Tomu se říká štěstí. A to nebude trvat věčně," upozornila jsem na oko vážně vlče, aby si nemyslelo, že jeden útěk z bezprostředního nebezpečí pro ni znamená výhru na celý život. Ale třebaže se Maeve snažila tvářit odvážně, moc jí to nešlo. Možná bych s tím strašením měla trochu ubrat, než si tím zadělám na průšvih.
I když ono už tak trochu pozdě bylo, jak jsme se ploužili lesem za vytím a nakonec našli Nel. Sakra, blesklo mi hlavou okamžitě. Tvářila jsem se, jako by nic. Maeve ihned vystartovala a vrhla se k ní, takže to asi bylo dobrý? Nel se na mě zadívala takovým nečitelným pohledem, který mi tedy zrovna moc klidu nedopřával. Myslí si, že sem jí něco provedla? Nebyla moc nadšená z toho, jak jsem s ní mluvila posledně. Pamatuje si to? Znala jsem Nel jako přátelskou, milou a přístupnou vlčici. Nelíbilo se mi, že se ke mě teď stavěla takhle odměřeně kvůli nějakému vlastně úplně cizímu vlčeti. "Jasný, všechno v pohodě," odmávla jsem její dotaz jakoby nic a raději jsem pozornost rychle přenesla na divočáka.
"Přinesli?" zopakovala jsem po ní, poukazujíc na to, že mluvila v množném čísle přesto, že tu teď byla docela sama. "Kdybych to věděla, mohla sem pomoc." Nebyla to výčitka, jako spíš poznámka, že jsem taky vždy připravená do akce. "Příště se mnou počítejte. Kolik vás na něj vůbec bylo?" přeměřovala jsem si nemalý úlovek. "Bylo to tu dost pustý totiž, jako by lovila celá smečka," poznamenala jsem mimoděk s fingovaným zasmáním, abych zamaskovala, jak nepříjemný pocit to vlastně byl.

Spíš jsem si z vlčete dělala legraci, ale tu to pěkně sebralo, a tak jsem si chvilku mlčky a škodolibě užívala paniku v jejím hlase a očích. Jenom malinko, jasné? Nikomu jsem neublížila! Maeve zajímalo, jestli se na takovou nemoc umírá, a já, protože jsem si samozřejmě nemohla tuhle příležitost odpustit, jsem jen nonšalantně pokrčila rameny. "To zjistíme," prohodila jsem, jako by o nic nešlo, a dál nechávala vlče vesele panikařit. Legrace končila v momentě, kdy na mě zase vytasila tetičku. Já nebyla žádná ničí tetička. Ve tváři jsem se zachmuřila, zatímco ona na mě odevzdaně koulela nevinná zlatá očka. Ta představa, že by tohle se mnou mělo sdílet smečku na věky věků...
"Fajn, nejsou to borůvky, jasné? Tak se uklidni. Podívej," rezignovala jsem a ukázala posunky na borůvčí přímo u nás, protože co si budeme nalhávat, tady byly tyhle keříky na každém kroku. "Vidíš? Borůvky nemaj květy. Nemůžeš na ně takhle reagovat, pokud si žádnou nesnědla." Obeznámila jsem ji s fakty těsně před tím, než se lesem začalo nést první z mnoha vytí a také jedno z těch mála, která už jsem poznávala. Popravdě, tenhle pazvuk si nešlo splést a jak se Heather rozběhla tím směrem, už to byla tutovka. "Sigy," oznámila ve zkratce zvídavému vlčeti a samotnou ji překvapilo, že tuhle její otázku neodignorovala jako mnoho těch předešlých.
Ozvalo se druhé vytí a nejednou měl les pocit plnosti. Že by vracela parta z lovu? Tohle vytí jsem nepoznávala. Bylo melodičtější, než toho žíhaného vlka. I když, všechno bylo melodičtější než jeho skřehotání. Teď bych to tipla na vlčici. Rozhodla jsem se to vydat prozkoumat a naneštěstí jsem musela táhnout vlče s sebou. Alfastín se někam zdejchnul, takže to bylo na mně. Bylo mi totiž jasné, že kdybych tu Maeve nechala, ten had by se záhadně vrátil a spoknul ji a pak by se odplazil k Nel nebo Blueberrymu nebo někomu jinému pověřenému, nabyl schopnosti řeči a vyslepičil jim, jak to vlče sežral díky tomu, že jsem ho tu nechala nehlídané. Ne, díky.
"Deme zjistit, co je to tu za poprask," pobídla jsem vlče a vydala se směrem, odkud přišlo druhé vytí, zatímco vlče mělo další divné otázky. Nadzdvihla jsem obočí při pohledu na toho ptáčka u ní. "Někteří jo. Ptáci sou různí. A jsou i takový, co jedí maso. Můžou dokonce ulovit i nic netušící malý vlče, když se toulá samo třeba po louce. Je to pro ně vlastně dost snadná kořist." Sledovala jsem tím něco? Možná ano. Každopádně jsem si neodpustila dramatickou pauzičku, aby se to Maeve trošičku rozložilo v hlavince. "Ale tohle malý ptáčátko sní sotva pár brouků, což tě nemusí zajímat, protože si vobstará jídlo sám. Nebo pro něj snad plánuješ jít chytat komáry do močálů?" Nasadila jsem vlčeti do hlavy celkem nebezpečnou myšlenku, zatímco jsme si to štrádovali lesem. Stromy se pozvolna rozestupovaly a než jsme se nadály, začal se před námi rýsovat bělostný kožíšek Aranel.

Vyčkávala jsem na odpověď jednoho vlčete, a odpovědělo mi druhé, no, "vlče". Obrátila jsem se na ni, zatímco mluvila a přemýšlela, proč se dál nepaktovala s tím hnědobílým, když si to sem společně nakráčeli. Neměla jsem moc klábosící náladu, ale nakonec se mladá vlčí slečna ukázala jako ne zase tak marná společnost, jak jsem ji tak poslouchala. Taky tě tu vidim prvně, takže je ta nevědomost dost vzájemná, co? Protože mi ale jména jejích rodičů zněla povědomě, usoudila sem, že mluví pravdu. Proč by si vlastně vymýšlela?
"Ty si mi nějaká bystrá," ušklíbla jsem se, a pro jednou jsem si odpustila jedovatý podtón, který jsem s takovou oblibou běžně do své mluvy mísila. "Není," dala jsem ji za pravdu. Byla jsem ráda, že si mě s tou pištící koulí nespojila. "Jsem Kaya. Přidala jsem se před zimou, ale hádám, že to stejně nebylo dost času, abych všechny místní poznala. A tohle j-" chtěla jsem pobídnout vlče, aby už ze sebe taky to jméno vysypalo, ale kdybych věděla, do čeho se pustí, radši bych ji podporovala v mlčení. Vlčátko se zatím už nadechlo a začalo chrlit slova takovým typickým, energickým a popravdě docela nesnesitelným vlčecím způsobem.
"Maeve, Maeve. Jasný, chápem. Víc takových by slunce asi stejně nezvládlo," prohodila jsem a doufala, že vlče zase zmlkne. A taky zmlklo. A místo slov začalo pčíkat. Zamračila jsem se. Přece se nemohla nachladit z trošky chladného větříku, ne? Za to jsem odmítala nést zodpovědnost. "Tak doufám, prcku, že nejseš alergická na borůvky. To by v tomhle lese mohl bejt trochu problém," nadhodila jsem, i když jsem si nemyslela, že to by byl ten případ. Ale myšlenka to byla zajímavá, no ne? Jak by asi přežíval vlk alergický na borůvky v Borůvkové smečce?

Byl čas s touhle habaďůrou skoncovat. Rozpoutala jsem kolem sebe mrazivou zimu a když se i Alfastín uráčil přidat se svým větříkem, který to všechno ještě pěkně rozdmýchal, vypadalo to, že máme vyhráno. Had se začal stahovat. Pořád jsme se mu nelíbili, ale ještě víc se mu obecně nelíbilo tady a s hlasitým syčením, jako by snad nadával, se nejdřív pomaleji, a pak už docela rychle plazil a smýkal lesem někam do háje.
Ještě nějakou dobu po té, co mi zmizel z očí, jsem koukala tím směrem a udržovala zimu, jako bych zapomněla, že jsem vůbec nějakou způsobila. Připomněla mi to až malátnost, která se mi vetřela do hlavy z úbytku vší té energie. Stačí, upozornila jsem se, a chlad začal pozoruhodnou rychlostí ustupovat. Vyčerpaně jsem vydechla. Nechala jsem se unést? To se nesmí stávat, napomínala jsem samu sebe, než jsem se konečně v klidu mohla porozhlédnout po přítomných. Takže tu přeci jen byl i někdo jiný, než otravná syčící bestie a ještě otravnější vlče. Tedy další už-skoro-ne vlče a Alfastín. Znamenalo to, že byl někde poblíž i Blueberry, když byl tady tenhle? Na tom stejně nesešlo. Pokynula jsem hlavou mírně jeho směrem, asi jako ve smyslu "dobrá práce" nebo tak něco, nevím, na chválu mě moc neužije, a otočila se na hnědobílé vlče za sebou.
Po rychlém zhodnocení stavu vlčete jsem došla k jednoduchému závěru - nesežráno. Úkol splněn, hádám. "Jak že se to menuješ?" Nel mi ji představovala. Určitě. Ale to by mě to muselo v tu chvíli zajímat, abych si to zapamatovala.

Takže jsme všichni couvali, to byl dobrý začátek. Dopřát hadovi prostor k úniku a pak ho k němu přimět, jen tak dál, jen tak dál. "Nerozumí. Hadi neslyší," odpověděla jsem nezaujatě dospívajícímu vlčeti, aniž bych se na ni odvrátila. Byla to první slušná odpověď, které se ode mě někdo tady dočkal. Možná jsem usoudila, že ta otázka nebyla tak stupidní, jako všechny předešlé. A možná jsem jen neměla čas její stupiditu posuzovat.
Naopak z toho vlčete za mnou začala opadávat prvotní troufalost a z tlamy se mu vydral plačtivý stesk. Nebyla jsem sto reagovat, protože mě do uší praštilo oslovení, které použila. Tetičko Kayo? Tetičko? Bylo to divný. Fakt hrozně divný. Tak divný, že jsem na okamžik totálně vypustila, že se právě snažím udržet mentální souboj mezi obrovitým plazem a mou maličkostí. Vlče ale skuhralo dál, a tak mi ani její ufňukaný hlásek nedovolil být duchem nepřítomna příliš dlouho. "Nesežere," opáčila jsem vlčeti nekompromisně. Jako by už bylo rozhodnuto. Nebylo, ale já byla. "Nikoho nesežere," zopakovala jsem důrazně pro srozuměnou.
Říkala jsem, že jsme všichni couvali? Asi jsem se přehlédla a všimla si toho až teď, ale ten hnědobílý si řekl, že si bude dělat sám co chce. Zamračila jsem se jeho směrem. Nelíbilo se mi, že si myslel, že jeho se to netýká. Nebyla jsem žádná chůva, aby mě poslouchala jen vlčata. Jestli toho hada rozdráždí ještě víc, doufám, že sežere prvního jeho. Otevřela jsem tlamu na nějakou poznámku, ale než se z ní vyhrnula slova, zvedl se vítr a... no, s ním i ten had. Ne moc, ale bylo to víc, než jsem od toho vlka čekala. Můj výraz se změnil na zamyšlený. To by mohlo fungovat...
"Udělej to znova," vyzvala jsem ho a udělala krok v před, při čemž se vzduch kolem nás prudce ochladil a tráva na zemi mrzla až pod tlapkami praskala. "Udělej to znova. Přivolej vítr. Hadi nemaj zimu rádi, chlad ho vyžene," zopakovala jsem výzvu neptajíc se, jestli to vůbec dokáže zopakovat. Chtěl se předvádět? Teď byla ta správná chvíle.

Vlče k mému překvapená poslechlo a už se nehrnulo tvorovi přímo do chřtánu. Za to si něco uraženě bručela pod čumák a sakra, jak měla ta malá štěstí, že jsem věděla, že patří k sněhobílé pečovatelce, jinak by s ní bylo vážně zle. Teď jsem si zkousla jazyk, nebyla jsem zrovna v situaci, kdy bych chtěla vlčeti cokoliv vysvětlovat. No, já v tom rozpoložení teda nebyla nikdy, ale teď to bylo ještě víc nevhodný. "Jako co to asi vypadá?" odpověděla jsem na to, jako by to snad nebylo samozřejmé. Obří had, prostě. Nic neobvyklého. Copak ta malá nikdy neviděla obřího hada? To tu přece sakra bylo na denním pořádku, takové zatracené výmysly... někdo měl na tenhle les spadeno. Byla jsem o tom přesvědčená. Smrt? Bylo to za to, jak jsem o ní hezky mluvila před Bouří? Muselo být. Rašple jedna pravěká, ať mi dá už svatej pokoj.
Vlče přeci jenom bylo užitečné, i když se mi informace od ní vůbec nehodily. Část smečky byla nejspíš na lovu a zbytek kdo ví kde. Mezi tím se rozpovídala o blbostech a mé podrážděné zavrčení se ztratilo v tom výhružném, kterým jsem častovala hada. "Tak to je na nic," zabručela jsem nespokojeně a dál se potýkala s nezvaným hostem.
Pak tu byl ten blesk a s vlčetem to pěkně zamávalo, zatímco se mnou to ani nehnulo. Blížila se přeci bouřka, ne? Ve vzduchu... určitě tu bylo nějaké nahromaděné napětí nebo něco, co to způsobilo. Vlastně mě v ten moment ani nenapadlo, že bych za to mohla já. Elektrické hemžení jiskřiček v naježeném kožichu jsem v tom podrážděném opojení ani nevnímala. A pak přišla pomoc.
Teda, byla by to pomoc, kdyby se tu nezjevila a jen tak nečině nezírala s blbými otázkami na jazyku. Kdybych měla ruce, divoce bych je rozhodila do vzduchu. Mohli by všichni přestat klást zbytečný otázky a začít se alespoň tvářit užitečně?! Odolala jsem pokušení Alfastínu sarkasticky odseknout něco o tom, že na schovku tu asi nehraje, nahromaděné rozrušení ve mně za to vedlo k dalšímu výboji. Elektřinou nabitá jiskra těď práskla po druhé straně hada, než ta minulá, a to ho asi dost nakrklo a začal se vytahovat do výšky. Sakra, víte, jak velký je takový zvíře na výšku, když chce? Nebála jsem se ho, jasný, ale... nebylo to příjemný. "Ts," odfrkla jsem si. A teď nás sežere všechny a bude pokoj. "Žádný prudký pohyby," adresovala jsem všechny přítomné vlky, třebaže jsem nespouštěla pohled z vetřelce. "Couvejte. Pomalu." Počkala jsem, až uposlechne vlče za mnou a pak jsem také pomalinku ustupovala. (Pokud neposlechlo, postrčila jsem ho.) Měla jsem plán. Krok jedna - udělat hadovi prostor. Krok dva - nasměrovat ho pryč z lesa. Krok tři - vyhnat ho. Bylo v mém plánu něco o tom nechat se sežrat nebo se pokusit vyprovokovat hada k útoku přímo? Ne. Tak snad to nikdo z přítomných nepodělá.

Cenila jsem tesáky na tu dlouhatánskou obludu, která na mě na oplátku vystrkovala v pravidelných intervalech jazyk. Nezdálo se, že by se jí moje přítomnost zamlouvala. To bylo v pořádku, ani ona mně se nelíbila. Naše rozpoložení bylo víc, než vzájemné. Ale samozřejmě to nemohlo proběhnout v klidu. Samozřejmě jsem ji nemohla prostě jen tak vyhnat. Bez potíží. Komplikací. Ne ne, na to měl osud jiné plány.
Než jsem stihla udělat cokoliv jiného, přijít s plánem, jak hada přimět k ústupu (a měla bych si s tím vymýšlením fakt pospíšit), uslyšela jsem za sebou zvuk. Něco mezi znechucením a pištěním, netuším. Avšak ještě, než jsem se po očku ohlédla, už mi bylo jasné, že to je průšvih. Sakra, sykla jsem v duchu a znovu střelila pohled na hada. Teď se mi tuplem nesměl ztratit z očí - i když, jako by se takhle velká nestvůra vůbec mohla ztratit...
"Zůstaň vzadu!" přikázala jsem vlčeti, které se rozhodlo asi podlehnout svým sebevražedným choutkám a přiblížit se k hadovi. Ukročila jsem a stoupla si vlčeti do cesty, abych ji zastavila. Jistě jsem ji mohla nechat být, ať si dělá, co chce. Třeba by ji pak ten had sežral a spokojeně by se odplazil někam do háje, ale pak tu byl ten problém, jak bych tohle celé asi vysvětlovala Nel. "Vlče ti sežral takovej fakt velkej had, ale už je to dobrý, odplazil se trávit jinam." No, to by asi nešlo. Nechtěla jsem si u Nel dělat zle, a tak jsem teď měla na krku jednoho monstrózního hada a jedno naivní vlče.
Vlče... proč tu bylo zase samo? Posledně bylo s Nel a staříkem, ti by ho samotné nenechali. Jsou někde poblíž? "Kde sou ostatní?" vyhrkla jsem k ní mezi vrčením na vetřelce. Třeba jsou někde nedaleko. Třeba ji můžu prostě poslat zpátky k nim, ať se mi tu nemotá, třeba... třeba by se ten had mohl přestat natahovat sakra proč se natahuje proč zvedá hlavu koukej si lehnout nebo padej pryčsakrasakrasakra.
Mé vrčení přidalo na intenzitě a had sebou prudce zavrtěl, když vedle něj dopadl menší elektrický výboj. Nebyla jsem si jistá, zda se teď chystá k útěku nebo útoku, ale byla jsem připravená útočit první. Udělala jsem další krok a teď už jsem stála přímo mezi hadem a vlčetem. Hlavně nedělej žádný pitomosti, varovala jsem v duchu vlče, jako by to snad mohlo slyšet, a tak to nakonec bylo jen mé němé zbožné přání, aby se nic víc už nepodělalo.

// Středozemní propadlina (přes Vyhlídku)

Vracela jsem se ze svého původně krátkého výletu zase o dost později, než jsem plánovala. K mé úlevě ale les zatím nezmizel. Neshořel, nepropadl se do země, ani nic jiného. Vlastně byl v dost podobném stavu, jako když jsem odcházela. Zel prázdnotou, která ve mě zasela semínko pochybností. Přece není možný, abych tu nikoho nenašla... kolik je tu vlků? Asi dost. Myslím, že dost. Nel, stařík, Křoviňák, Blueberry a stín, Sigy, Tati, Wizku... a nějaký ty drobný, rekapitulovala jsem si v duchu místní osazenstvo, se kterým už jsem měla tu čest. Tak kde jsou všichni? Nepamatuji si, kdy naposledy pro mě můj smyslový handicap byl svazující překážkou, ale teď jsem se přistihla, že bych ráda nasála okolní pachy a zjistila, jak se věci mají. To by však byla marná snaha, a tak jsem byla odkázána na to, co vidím a slyším.
Někde v dálce se zahřmělo. Silně. Možná jsem nerozpoznala pachy, ale i tak jsem ve vzduchu cítila vlhkost. Vzhlédla jsem ke stále čisté obloze. Možná jsou v úkrytu? napadlo mě, a snažila jsem se sama před sebou tvářit, že mě to zas až tolik nezajímá, zatímco jsem se stejně rozhodla to jít omrknout. Jen aby taky věděli, že jsem tady, že jo.
Do úkrytu už jsem nedošla.
Nohy jsem zabořila těžce do země a celé tělo napjala. Srst se mi zježila a za jiných okolností bych si možná všimla, že mi v ní sem tam přeskočila jiskřička. Cenila jsem nebezpečné tesáky a hlasitě, divoce vrčela na obrovského hada rozvalujícího se na rádoby slunném plácku pár metrů přede mnou. Nepamatovala jsem se, že by se Nel při prohlídce území zmiňovala o šupinatém gigantickém beznohém spolubydlícím. O tom si asi ještě budeme muset promluvit. Později. Teď jsem se musela postarat o tohle monstrum, protože jsem mu inteligentně vběhla přímo do cesty a už si mě všimnul. Vrčení nabralo na intenzitě, zatímco jsem krvelačný pohled upírala do hadových zúžených očí a tak si ani nevšimla, že naším směrem míří porostem další společnost...

Bouře byla ohledně existence Života a Smrti stejně skeptická, jako kdysi já, takže jsem ji z ničeho neobviňovala, ale ani se jí nic nesnažila vnutit. Jestli opravdu byla jako já, stejně by mi nevěřila. Aby si jistá, potřebovala by důkaz. A opět, pokud byla něco jako já, tak ho jednou dostane a... no, třeba bude její setkání s místními magickými machry trošinku přívětivější, než to moje. A proč by mělo být? Smrt se s ničím a nikým nepatlá. Nemůže říct, že jsem ji nevarovala, pomyslela jsem si, zatímco jsem si vlčici nezaujatě prohlížela. Pokrčila jsem rameny. "Říkám, přesvědčovat tě nebudu. Užívej si tu pohádku, dokud je jen vymyšlená," prohodila jsem a mrskla ocasem.
Pak jsem odnikud vyčárymáryfukovala ledové mini borůvčí. Nevím proč, asi jsem jen chtěla do téhle konverzace vnést trochu důvěryhodnosti, aby to nevypadalo, že jsem si vymyslela úplně všechno. "Ne," zavrtěla jsem hlavou. Dovtípila jsem se, že jsme zpět u ledové magie. "Ta je prostě moje. Odjakživa. Tak to je ne? Každý má nějakou odjakživa. Tahle je moje. Musí být, nic jiného ovládat neumim." A proč jí to sakra říkáš?! Nikdy, nikdy nikomu nevykecávej limity svých schopností, sakra to už si zapomněla?! Odkašlala jsem si, jako by to mělo hlas v mé hlavě utišit, třebaže jsem mu musela dát za pravdu. "I když je to trochu divný. Když jsem poslouchala historky o magiích, se kterými se vlci narodí, tahle v nich nikdy nebyla. Ale taky se ví, že existují vzácnější výjimky," bloumala jsem zamyšleně a nebylo jasné, jestli dál mluvím k vlčici nebo už si přebírám ty informace spíše pro sebe.
Vstala jsem a oklepala se. "No, mám ještě nějaký povinnosti. Tak díky za pokec a hodně štěstí s žitím tady." Proč jsem se s ní vůbec vybavovala tak dlouho? Už jsem dávno měla být zpátky v lese. Proč jsem se s ní vůbec začala vybavovat byla taky dobrá otázka. Ale ať už za tím bylo cokoliv, Bouře nakonec nebyla úplně nejhorší společnost. "Bacha na pohádky," mrkla jsem na ni při odchodu a pak už svižně mizela v dálce.

// Borůvkový les (přes Vyhlídku)

Aha, takže jsem jí asi urazila tak jako tak. Jasný, je jedno co říkám. Snažím se být ohleduplná? Špatně. Říkám věci na rovinu? Špatně. Pak si má vlk vybrat. Střelila jsem pohledem mimo, ale jen tak tak jsem se ubránila protočení panenek, než jsem vrátila pozornost zpátky k vlčici. "Neřekla sem, že seš tupá," chtěla jsem uvést věci na pravou míru. "Vobčas tu jen vlci fakt nemaj o magiích ani páru. Jak mám vědět, kam zařadit tebe, když se tváříš tak překvapeně?" Pokrčila jsem rameny, jako by to fakt nebyla moje chyba. A na to jsem se vrátila k vločce. Pravda, ta kolem sebe často vyvolával od ostatních spousty otazníků. To to bylo tak neobvyklé? "Led," zodpověděla jsem stručně její otázku. "Ledová magie. Jeden by myslel, že k vytváření ledu je potřeba ovládání vody, ale zjevně ne, páč s vodou jinak nemám nic společnýho." A ani bych nechtěla. Byla by to fakt ironie osudu, kdybych zrovna já měla magii vody. Ha - ha. To by mě život musel fakt nenávidět.
Dál už na mě vlčice - Bouře, je to Bouře - koukala ne tak překvapeně jako zaskočeně. Snad se snažila rozluštit, jestli jí náhodou nekecám, než že by tím byla ohromená. Nebo znepokojená. A to by teda být měla - znepokojená. Zněla jsem snad málo varovně? Co víc potřebuje znát? Přikývla jsem na její dotaz s vážnou tváří. "Jo. Takže už si o nich slyšela? Nevěřilas tomu, že jo?" broukla jsem stoicky. "Nedivím se ti. Taky sem nechtěla věřit, zní to všechno trochu jako pohádka pro vlčata. Přesvědčovat tě nebudu. Jestli plánuješ v tomhle kraji nějakej čas pobýt, přijdeš si na to sama." Někde v půlce monologu jsem sklopila oči k zemi a mezi námi se část trávy pokryla jinovatkou, ze které vyrostlo pár křišťálových lístečků a cosi, co skoro připomínalo borůvku, až na to, že byla celá z ledu. Hmm... Ohlédla jsem se k nedalekému kamennému přechodu přes bezednou propast. Nevypadal zrovna nejbezpečněji, ale na jeho druhé straně se nacházel jistý les, do které bych se měla brzy vrátit. Už teď jsem však věděla, že to vezmu znovu přes kopce. Přes tenhle most mě nic a nikdo nedostane.

Místo: Je mi jedno kde, pokud se tam i odtama dostanu vlakem.
Kdy: Rozhodně víkend. Asi bych během první poloviny srpna dala i všední dny, ale víkendy jsou jistější. Datumově mám červenec plný, takže za mě víkend v srpnu - konkrétní víkend zatím nevím a nejspíš to bude jedno, moc toho na srpen neplánuji. xD
______________________
Poznámka pod čarou: Kdyby padla Praha, líbí se mi návrh od Darkie jakožto piknik v parku. *thumbs up*

Vlčice se ještě o něco přiblížila a já si to silně uvědomovala, protože když se někdo tak přibližoval, tak jsem to prostě nemohla nechat být. Ještě pár kroků a přiměla by mě couvnout. Otázkou bylo, chtěla jsem ustoupit? I když tohle přeci nebyl žádný souboj...
Vyprávěla stále o svém setkání s cizím vlkem a zdálo se mi, jako by se ujišťovala, že za ní snad nešel a teď tahle její slova neslyší. Záleželo jí na tom? Nebo se snad bála? Přeměřila jsem si ji zvídavým pohledem a přemýšlela, jestli vypadá jako někdo, kdo by se nechal zastrašit nějakým ulhaným hulvátem. Pak jsem však jen pohodila hlavou a rázně přikývla. "Místní elita," zakončila jsem, protože jsem snad obecně ke zdejšímu obyvatelstvu řekla snad všechno nejhorší, co už jsem mohla a něčí zápach jsem komentovat nemohla. Světlou stránkou věci bylo, že mě nikdy nic takového alespoň neotravovalo.
Zdálo se, že nutkání vysedávat tu a klábosit s touhle vlčicí vskutku mělo něco do sebe. Takže také nebyla na slučkování, jak sama přiznala. Pozorně jsem z ní však nespouštěla zrak, protože se zdálo, že ještě neskončila. Trochu jsem se obávala, že teď spustí nějakou srdceryvnou emotivní řeč a takové výlevy cizích vlků jsem moc nedával. Nikdy jsem nevěděla, jak na to reagovat. K mé úlevě ale vlčice, totiž Bouře, za krátko narovnala hlavu a vylezla z ní pouhá pointa jejích slov. Ufff! zněla úleva v mé mysli, zatímco jsem se na venek pobaveně zakřenila, jakože rozumím.
Na to jsem se rozpovídala o ledové vločce, až mě Bouřin dotaz skoro vyvedl z míry. Byla jsem v tomhle světě už zvyklá mluvit o magii jako o samozřejmosti, se kterou je každý obeznámen, takže její zmatení mátlo zase mě. "Uhm, jo, magie," zopakovala jsem nejistě. "Víš o magii, ne? Máš modrý oči. Magie vody?" dodala jsem opatrně, tázavě, skoro jako bych si nebyla jistá, abych tím vlčici před sebou třeba nějak nevyděsila.
"Jo," odpověděla jsem po krátké odmlce, co se zeptala, jestli by měla vědět ještě něco. "Ještě je tu jeden vlk, vo kterym bys měla vědět. Teda to není přímo vlk... ani nevim, co je vlastně zač kromě toho, že je to osina v zadku všem a všemu. Říká si Smrt, zjevuje se kde chce kdy chce a asi by se teď hodilo říct něco jako 'radši se jí vyhábej', ale to nejde. Když bude chtít, prostě si tě najde a setkání s ní nikdy nekončí dobře." Teď už to nebylo pouhé drbání vlků Gallirejských, teď šlo o dost víc. I můj výraz zvážněl, ztvrdnul a zračil se v něm hněv a něco víc. Nenávist, možná? Nedivila bych se. Nesnášela jsem ji. Nesnášela jsem ani fakt, že na ni teď musím myslet a mluvit o ní. Ale chtěla jsem před ní Bouři varovat. Měla by o ní vědět, jakkoli neuvěřitelně Smrt vlastně zněla.