Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohohle přítelkyni-hledajícího cizince jsem si přidala rychle na seznam arogantních šedivých vlků, co mi pijí krev. Možná barva srsti fakt o vlkovi něco říkala, protože tenhle seznam byl překvapivě dlouhý. Šediváka jsem jen vyprovázela z území svým zlatavým nedůvěřivým pohledem a za doprovodu podrážděného vrčení. Hrůza. Přikráčí si na cizí území, a ještě jsou z toho vždycky úplně odvaření, že je nevítám sladkýma slůvkama a keříkem borůvčí. Pitomci.
Vlk byl konečně pryč, takže kde jsem to - och ano, chtěla jsem si udělat obchůzku kolem lesa. Abych měla vůbec přehled, kde se tu co šustne. A možná budu mít štěstí na dalšího vetřelce. Ten už tomu štěstí říkat moct nebude. S dalším vlkem, kterého potkám, nemluvím. Alespoň ne slovy, ale tesáky k tomu využiju ráda.
Než jsem se však stihla rozejít, škubla jsem sebou a rozhlížela se do všech stran. Hlas. Odkud jde ten hlas? Snažila jsem se najít jeho původce, ale bylo to zvláštní. Jako by vlastně vůbec nepřicházel z venčí. Byl uvnitř... mé hlavy? Zaskřípala jsem zuby. Co to má jako bejt?! Hlas v mé hlavě se nenechal mým rozpoložením ani na chvilku vyrušit a jel si tu svou, zatímco jsem nepolevovala v ostražitosti, kdyby... no, cokoliv. Oči jsem najednou vytřeštila dokořán. Už jsem věděla, komu ten hlas patří. Blueberry? nechápala jsem. A až tehdy mi začal docházet celý význam jeho sdělení. Počkat... ochránce? Bylo dobře, že mě teď nikdo neviděl, protože jsem se musela tvářit fakt pitomě. Co mě ale vyvedlo z míry nebylo to, že jsem na něj byla právě jaksi pasována, ale že jím byl i ten černý budižkničemu u tůňky. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Snad jen, že s takovým ochráncem je jasné, že tahle smečka potřebovala ještě někoho. A já... měla praxi. Bylo to tak znát? Ochránce, hm? pomyslela jsem si, ne příliš nadšeně. Vlastně to znělo, jako tomu skoro nevěřila. Nechtěla tomu věřit. Nebo nevěřila sobě...
Blueberryho oznámení mě jen utvrdilo v tom, že bych měla dokončit svou obhlídku. Teď, když už je to jakože oficiální teda. Je to vůbec oficiální? Řekne to i ostatním? Nebo se s nimi budu muset dohadovat na vlastní tlapu? Stejně si o tom asi ještě budeme muset promluvit, ale pro zatím jsem mohla dělat, co se dalo. Takže hranice. Zhluboka jsem se nadechla, jako by to teď byl nějaký extra úkol, a vyrazila. Mířila jsem do kopce, kolem úkrytu a po vršku zase pozvolna zpátky do údolí. Místy jsem se zastavovala. Ať už jsem zajišťovala jasné značení, nebo jen zpozorněla, aby mi neunikli případní narušitelé. A pak jsem šla prostě dál. Cizinci měli kliku, už se od území drželi nejspíš dál. Cestu jsem teď vedla podél hranice lesa, na jejíž druhé straně jsem slyšela šumění řeky. Nedošla jsem až k ní, ale věděla jsem tak pořádně, kde jsem. Ten zvuk mě doprovázel docela dlouho, než jsem zahnula a nechala ho mizet v dálce kdesi za sebou. Začalo se stmívat, když jsem se usnesla, že už jsem toho tu obkroužila dost. Bylo až s překvapením, jak velké to území je, když ho vlk důkladně prochází. Jak důkladný byl v tomhle ten černý trouba? Věděl vůbec, co dělá?
Zamyšleně jsem hleděla do lesa a v hlavě zvažovala své nové povinnosti a všechno to ostatní, co se s tím pojilo. Všechno to... starší. Možná bych neměla možná...
Jen na chvilku jsem přestala dávat pozor. Byla to opravdu chvilinčičika, ale kdy jindy by se ke mě měl přitrmácet nějaký chromajz, až do mě vrazil. Prudce jsem sebou škubla a ohnala se jeho směrem, připravená se bránit. Vlk se na mě ale ani nepodíval, jen procedil přes zuby něco, co se ani vzdáleně nepodobalo omluvě. Nekousla jsem ho, ale fakt jsem chtěla. "Čum na cestu," zavrčela jsem místo toho, ale těžko říct, jestli mě ten hnědý slyšel. Jak jsem na něj tak koukala, začalo mi docházet, že ho znám. Ne moc, ale trochu jo. Jak že se jmenoval? To už byste po mně asi chtěli moc. Vypadal podrážděně. To jsme byli dva. A proč se tak blbě šplhal do toho kopce? Nevěděla jsem proč, možná z touhy utéct před dalšími potencionálními otravnými cizinci, kterých už jsem měla po krk - Teď je to tvoje povinnost - Ticho, ten černej si to tu může zvládnout chvíli sám! - jsem se beze slova vydala za ním.

// Vyhlídka (přes Zelené nory)

Z tohohle cizáka jsem cítila docela jiné napětí. Ale držel se. To by si taky mohl něco zkusit, zavrčela jsem v duchu. Alespoň nebyl tak otravný jako ten před ním, dala jsem mu proto šanci mluvit, ale měla jsem co dělat, abych při tom neobracela oči vsloup. Tak přítelkyni. Dojemné, zaškaredila jsem se pro sebe. Čekala jsem, až z něj konečně vyleze, kdo to teda je, abych mu mohla říct, že má smůlu a má vypadnout. Nějaká Lilith, hm? Nevybavovala jsem si, že bych tu kdy na někoho toho jména narazila, ale třeba jsem fakt neznala všechny členy. Což bylo dost na nic a rozhodně jsem to nemínila přiznávat tady šedáčkovi. Ne, že bych mu snad plánovala vůbec pomáhat s tím jeho pátráním, proč jsem nad tím vůbec tak dlouho přemýšlela?
"Můžeš vypadnout hned, ta tvoje přítelkyně tady neni," oznámila jsem mu nevrle a předpokládala, že to bude dost na to, aby si odkráčel hledět svého někam do pryč a já se budu moct vrátit ke svým povinnostem.

Litovala jsem, že jsem ho nezakousla hned. Proč jsem s ním vůbec vykecávala? Mohla jsem na něj prostě skočit už, když jsem přicházelo a bylo by po problému. Až se mnou takhle myšlenka hrkla. Proč jsem ho nehnala rovnou? znělo mi v hlavě. To tahle smečka, určitě. Všichni jsou tu tak sluníčkový a bezstarostní, bylo to nakažlivý! Za to můžou oni! přejel mi nepříjemný mráz po zádech, až jsem se zachvěla a musela ze sebe ten pocit oklepat. Ne, žadný takový! Někdo zodpovědnej tu zůstat musí, aby jim chránil ty jejich zhejčkaný zadky. Možná bylo na čase nečekat, až si alfa nebo kdo to tu vůbec dělá, obstará hranice. Vezmu to do vlastních tlap a udělám to sama.
Po vzoru toho protivného šediváka jsem se otočila a vydala se na druhou stranu, ale k činu jsem se nedostala. Vyrušilo mě vytí. "A tohle je zase co?" zaskřípala jsem zuby a přidala do kroku, abych byla co nejdříve u zdroje, kterým se ukázal být další šedivý vlk. To byla teď nějaká jejich sezóna nebo co? Doklusala jsem až k němu a vůbec jsem se nesnažila být nenápadná, jen ať o mně pěkně ví.
"Co tu chceš?" vyštěkla jsem nevrle. Nemusela jsem mu říkat, že je na území smečky, to zjevně věděl sám, což ovšem neznamenalo, že se budu tvářit, jakože mu budiž všechno odpuštěno, jen protože to hraje na slušňáčka. Bylo ze mě jasně znát, že ani tak tu není vítaný a měl by svou návštěvu hodně zkrátit, pokud je mu kožich milý.

Varovný pohled mi z výrazu nezmizel ani během toho jeho pitomého okecávání ohledně nějaký pohostinnosti, i když v hlavě jsem měla trošinku zmatek. Nemohla jsem se totiž rozhodnout, jestli je vážně tak blbej, nebo to jenom hraje. Ne, že by na tom záleželo. "Pohostinnost smeček je kec a nevinnej poutník se může pro mě za mě celej zavrtat do země a zdechnout tam, ale ať si na to najde jinej les, nebo už si tu díru vyhrabat nestihne," zavrčela jsem o něco podrážděněji. Na můj hlas jako by tlapu v tlapě reagovala moje srst, která se začala nebezpečně ježit. Kdybych se teď tolik nesoustředila na šediváka, slyšela bych tiché praskání, které doprovázelo problikávání jiskřiček v mém kožichu.
Vlk chtěl jasně prudit. Provokovat. Vlastně by to mohla být docela zajímavá zábava, kdyby neprovokoval zrovna v našem lese. "A abys neřekl, že sem úplně bezcitná, zopakuju ti to ještě jednou, jednodušeji, jako pro blbce. Vypadni," zavrčela jsem teď už na férovku dost agresivně a vycenila tesáky. Ze života tuláka jsem byla zvyklá nevrhat se do přímého boje, a už vůbec ne se samci. Ať se mi to líbilo nebo ne, bývali zpravidla silnější. Tenhle měl ale poslední šanci. Buď se otočí na patě a vypadne, a nebo se nadechne, aby utrousil třeba jen jediné slůvko navíc a jdu po něm.

// Východní Galtavar

Vpadla jsem do lesa s maximální opatrností. Když nebudu dělat humbuk, tak se na mě žádný vlče bez řádného dozoru pečovatele nevyřítí. Zatím se dařilo. Ještě aby ne, tohle jsem měla fakticky nacvičený. Když už jsem usoudila, že jsem na případnou otravnou společnost připravená, přestala jsem být nenápadná a prostě jsem si to rázovala lesem. Jen tak procházka, abych zběžně omrkla, kdo tu vlastně je a není. Ticho. Prázdno, zhodnotila jsem, ale pro jednou mě to tolik neprudilo. Už už jsem se chtěla odebrat... vlastně ani nevím kam, když jsem zaslechla šelest listový a kroky. Nebyla to žádná lovná zvěř, ta zní docela jinak. A protože to byl první vlk, které jsem tu za tohle ráno uslyšela, rozhodla jsem se to zkontrolovat.
Zvuk mě dovedl až k hranicím, na kterých se docela dezorientovaně motal nějaký šedý flek. No paráda! zajásala jsem s hodnou dávkou ironie v duchu. Nebyl náš. Byla jsem si tím jistá. Ale proč se tu promenádoval, jako by přímo čekal na výprask? "Východ je tamtim směrem, jestli zkoumáš, jak co nejrychleji vypadnout z území smečky," vyhrkla jsem varovně rázným hlasem, aby chudáček pomatená věděl, že přesně to by měl udělat. Došla jsem k němu blíž, udržovala jsem si jen bezpečnou vzdálenost a zabodla do něj ostrý pohled zlatavých očí. Bylo zřejmé, že pokud nepůjde sám, ochotně mu s odchodem vypomůžu.

Neusnula jsem, ale samotnou mě překvapilo, že jsem na tom šutráku vydržela vysedávat až do svítání. Vlastně jsem pak už ani nekoukala na hvězdy, jenom jsem tak... civěla do prázdna a přemýšlela úplně o všem a o ničem. A teď už vykukoval zářivý kruh z poza vršků a hlásal nový den a já tu pořád dřepěla a les byl už jen kousek odsud. Tak jo, čas vypadnout! Zase, zakřenila jsem se, ale tentokrát se mi vstával mnohem lépe. Ani jsem neležela, jen jsem se zvedla a jedním dlouhým elegantním pohybem jsem seskočila z kamene. Na zem jsem dopadla tlapami skoro neslyšně. Super, alespoň jsem se mohla tvářit, že jsem trénovala, nebo tak něco, a spokojeně jsem se jala pokračovat v cestě přes pláň.
Za krátko se přede mnou začal tyčit dobře známý les a já netušila, co z tohoto návratu očekávat. Za co se přemlouvat? Prosim žádný votravný vlčata, prosim žádný votravný vlčata. To bylo určitě dobré přání. Vždycky, když jsem vytáhla paty a pak se vrátila, odněkud se zjevilo nějaké nové, jakože teď k nám taky patří. Tenhle svět byl prostě divný ve všech směrech, a jeho smečky nebyly výjimkou.

// Borůvkový les

// Východní úkryt (přes Kierb)

Jen co jsem vystrčila čumák z lesa, veškeré šero se rozplynulo v jasné měsíční záři, která se rozlévala po celé pláni přede mnou. Najednou bylo až příliš jasno. Jeden by řekl, že prostě jen svítá, ale já si byla jistá, že do svítání bylo ještě daleko. Ne. Pohled mi zabloudil vzhůru na nekonečnou oblohu posázenou nespočtem drobounkých světýlek a jedním obrovským stříbrným kruhem. Takhle jasnou noc jsem snad ani nepamatovala.
Rozešla jsem se zarostlou loukou, a třebaže mé tempo bylo z počátku svižné a rozhodné, kdesi uprostřed své cesty jsem začala zpomalovat, aniž bych si to uvědomovala. A než jsem se nadála, ocitla jsem se na jednom z místních velkých šutráků, na kterém jsem se pohodlně usadila. Nebyl to žádný supr čupr výhled z hor a kopců, ale i tak to nebylo nejhorší.
"U Vlčí matky," špitla jsem pro sebe, když jsem se přistihla, co vlastně provádím. "Ty koukáš na rozzářenou voblohu. Dobrovolně. To je tak straně vlčicí věc! To by ti dal Kurtis sežrat, kdyby tě viděl," zakřenila jsem se, jako bych se samo sobě vysmívala na místo svého bratra. Blbec. Ještě, že tu nebyl. Ještě, že tu nikdo nebyl. "Bude to takové naše tajemství," prohlásila jsem tiše, jako by tu snad byl ještě někdo, s kým bych se na tom mohla domlouvat, a pak už jsem jen mlčky vzhlížela vzhůru a nechávala se pohltit tou - nebudu říkat úchvatnou, jasný, už takhle se dost ztrapňuju - podívanou.

Rozlepila jsem oči. Co rozlepila, prudce jsem je otevřela a rychle se rozkoukávala v šeru. Nebylo to tím, že jsem byla v jeskyni. Byla noc. Nějak jsem si nemohla vzpomenout, co se dělo, než jsem padla a usnula. Kdy jsem vlastně usnula? Jak? Tasa! Vystřelila jsem hlavou vzhůru a rozhlídla se kolem, ale byla jsem tu docela sama. Odešla? Blbá otázka. Jasně, že odešla, když tady nebyla.
Chtěla jsem se zvednout a při tom jsem tiše zaúpěla. Na to, že jsem se právě probudila, jsem byla celá úplně rozlámaná a navíc mě tížil takový fakt divný pocit. Jak dlouho jsem vlastně spala? Protáhla jsem se a doufala, že se mi každou chvíli obnoví plná vláda nad mým vlastním tělem, zatímco jsem udělala pár kroků po jeskyni. Zem byla chladná. Šedá musela odejít už před pěkně dlouhou dobou. Vlastně se mi vůbec nelíbilo, že jsem tu zůstala takhle sama v dost obřím úkrytu, protože přesně na takovém místě jsem byla dost na ráně, jenomže co jsem vlastně od té vlčice mohla čekat? Pravděpodobně se vypařila při první příležitosti, aby mohla jít dál pyskovat na nějaké magiče. Vykoukla jsem z jeskyně. I les působil opuštěně. Alespoň, že tak. Nečekala jsem a razila si cestu zpět na jih, zpět domů.

// Východní Galtavar (přes Kierb)

"Jak moc vomezená sem teda já?" povytáhla jsem na Tasu tázavě obočí. Neobvyklý způsob, jak zjistit, jak velký magický potenciál ve vás někdo vidí, jen co je pravda. Nebo snad zapomněla, že jsem taky jeden z nich? Já já si ty její průpovídky ale nebrala nijak k srdci. Jestli chce, tak ať si remcá, to umím taky. Nebyla jsem žádný přecitlivělý vlčátko, abych se složila ze všech těch keců, které ne mě všichni mají.
A protože se jim rozvaluješ na území, chtěla jsem doplnit její výčet důvodů, proč jí smečky nemají v lásce, ale nakonec jsem si poznámku nechala pro sebe. Možná dobře, že tak. "Vypadáš stejně divně, jako všichni tady," konstatovala jsem trochu nechápavě, proč by zrovna na tomhle mělo u kohokoliv záležet. K smradu jsem se nevyjadřovala, protože veškeré pachy šli doslova mimo mě a někdy to mělo své výhody. "Na severu v horách?" ujasňovala jsem si, abych se tady zase trochu zorientovala, protože většinu času jsem teď trávila ve smečce a jakmile jsem vytáhla paty, strhl se svět kolem mě zákonitě v chaos. Bylo by fajn taky jednou vypadnout a nemuset řešit nějaké magické rozmary téhle krajiny. "Heh, smečky vočividně nejsou moc pro tebe, co? Jak ti de to tvoje pátrání po sestře? Užs o ní něco zjistila?" To bylo to, na co jsem se chtěla zeptat, konečně jsem si vzpomněla! Dovtípila jsem se, že toho asi moc neví, když tu pořád je. Její plán byl přeci sebrat ségru a vypadnout, no ne?

// Východní Galtavar (přes Kierb)

Během cesty už Tasa necekla ani slovo. Co se jí asi honilo hlavou? Máme neschopnou smečku, no jéje, to to musí takhle rozpatlávat? Bručela jsem si pro sebe, protože jsem se rozhodně nechtěla do nekonečna vykecávat o tom, v čem všem je můj nový domov dost na nic a měla jsem pocit, že Tasa by toho našla dost, kdyby měla příležitost. Rozhodla jsem se z toho vinit Noriho a Awaraka, abych měla na koho se konkrétně zlobit. Wizku taky, pokud to byla skutečně ona, koho Tasa u tůně minula. Než jsem dokončila pomyslný seznam všech, na kterých si budu muset vylít zlost, byly jsme na místě.
Zapadli jsme do opuštěné jeskyně. Chm, jeden by řek, že takový místo si někdo zabere pro sebe nebo tu alespoň bude jakože... divný, že to tu je v jednom kuse vopuštěný. Nikoho jsem tu neviděla a pachem jsem se nemohla nechat vést, ale dovtípila jsem se, že bych z chování Tasy poznala, kdyby tu byl ještě někdo. "Pořád máš problémy s magičema?" prohodila jsem mimo řečí a usadila se kousek od ní, nelehala jsem si. To její označení - magič - mi pořád přišlo hrozně zvláštní.
Pokrčila jsem rameny. "Jak sem řekla, není to tam zas tak hrozný, ale snad každá smečka má svý pitomce a tys měla smůlu, žes narazila zrovna na ně. Nebo možná štěstí," dodala jsem a nejistě si Tasu přeměřila. Co by se asi stalo, kdyby natrefila na někoho úplně jiného? Jak jsem si ale v duchu přejížděla členy, začalo mi docházet, že by to z většiny případů nejspíš dopadlo dost podobně. Sou fakt marný, bědovala jsem v duchu. "Navíc jsem pár místních vlků už znala a byli docela fajn, tak jsem si řekla, že jim dám šanci. Horší, než ta sebranka z močálů, být nemohli," ušklíbla jsem se.

Bílo černá. Tak to mi moc neřeklo. Jediný černobílý kožich, co jsem si ze smečky vybavovala patřil... Wizku. To ještě tak chybělo. Jako by nestačilo, že za naši velectěnou pečovatelku v jednom kuse hlídám nějaký potěr, teď ještě není schopná bránit si území? Vlastně jsem na ni od svého příchodu do smečky sotva natrefila, ale nejspíš bylo na čase dohodnout si schůzku. Chci se hádat? Možná by to měl vyřešit někdo jiný... Nel možná? Blueberry? Vážně jsem si s někým potřebovala promluvit, tohle přeci nemohlo takto pokračovat. Ale na to byl čas, teď jsem se k nim stejně vracet nehodlala.
"Hm, ne že by bylo zrovna z čeho vybírat," utrousila jsem. "Ale ne všichni sou tam takový budižkničemu." Jen většina, dodala jsem v duchu, co Tasa vědět nemusela, i když... to asi už věděla. "Ale jestli ti vadí, že tě nikdo nevynesl v zubech, stačí říct a příště se o tvůj vyhazovat sama ochotně postarám," nabídla jsem jí šlechetně a nadzdvihla koutky do rádoby úšklebku, který odhalil řadu tesáků. Tasa měla vlastně jediné štěstí, že jsem ji znala, jinak by při mém příchodu letěla z lesa naprosto bez pardonu a ani by nevěděla jak. Nevěděla jsem, co za metody používal ten Nori a Křoviňák, mezi mé techniky však rozhodně vybavování se a domlouvání cizákům nepatřilo.
Vypadalo to, že úkryt na severu byl naší další cílovou destinací, když se oním směrem Tasa opět rozešla. Tedy, rozešla přímo ne. Fakt asi na ten spánek pospíchala, protože svižným poklusem už si razila cestu přes pláň. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a přidala do kroku, abych se držela vlčici v patách.

// Východní úkryt (přes Kierb)

// Ovocná tůň

Podle pohledu, který na mě nemilosrdně Tasa vrhla, jsem si myslela, že mi nic vysvětlovat nebude. Nakonec se ale přeci ozvala v celé své podrážděnosti mi vyklopila, co tam bylo za problém. Ani za mák se mi nelíbilo, jak o ochraně smečky mluvila, ale ne snad, že by neměla pravdu. Nelíbilo se mi to právě proto, že pravdu měla. Zaskřípala jsem zuby, ale já tam přeci nemohla dělat všechno! Zamračila jsem se, když se její příběh dostal i k nějaké další zbloudilé duši, co se nám povalovala na území, jako by se nechumelilo. "Víš, co byla ta vlčice zač? Jak vypadala?" skočila jsem ji prudce do řeči. Zajímalo mě, jestli to byl fakt někdo další, co tam neměl co pohledávat, nebo někdo náš, kdo nevěděl, jak se má zacházet s cizinci. Upřímně jsem netušila, která z těch variant by byla horší.
Možná se to nezdálo, ale jak byl Tasin krok poháněn její podrážděností, sotva jsem ji v chůzi stačila a musela sem tam popoběhnout. Sakra, kam tak najednou pospíchá, zaklela jsem v duchu, a jako na zavolanou se vlčice zrovna zastavila uprostřed ničeho. Aha? "Je to moje smečka," ohradila jsem se a zabodla pohled do Tasy, jako bych se chystala za čest smečky dohadovat, ale dál jsem na její obranu neřekla ani slovo a po chvíli jsem i pohled raději stočila stranou. Štvalo mě, že měla vlastně pravdu, ale to jsem nemínila nahlas přiznávat. "Říkala sem jim, že by na tom měli zapracovat," zabručela jsem si pro sebe namíchnutě.
"Pořád se chceš prospat?" ozvala jsem se po chvíli a šlo spíš o formální otázku, protože Tasa vypadala na první pohled příšerně a únavu v tom všem nemohla zakrýt, i když měla značně rychlejší krok. "Jasně, že tě nepotáhnu zpátky do smečky, ale kousek vocaď na severu je taková jeskyně pod sopkou, pamatuješ? Teď je všechno mokrý vod deště, ale tam by to mohlo být v suchu, ne?" navrhla jsem jí, když jí šlofík u naší tůňky neklapnul.

Nechápavě jsem na Tasu po jejích slovech koukala, protože jakože ale absolutně nedávala smysl? Nebo jsem měla už mozek tak vymletý od toho vlčete, že jsem nebyla schopná normálně přemýšlet - bleh, strašná představa. Nicméně jsem dokázala nakonec vyrozumět, že Tasa se do smečky nepřidala. Přejela jsem pohledem Křoviňáka s tím druhým černým, snažili se ji vyhodit? A proč se tu teda doslova rozvalovala jakoby nic?
Zamračila jsem se na černého, kterému jsem nemohla přijít na jméno, protože jediné, na co se ve finále sám zmohl, bylo urážení toho Tasinýho. Té jsem ty její průpovídky za zlé neměla, přeci jenom se jen bránila, i když mi celá ta jejich rozepře se jmény přišla dost dětinská. Když mě vyzvala, abych šla s ní, vzpomněla jsem si na naše poslední rádoby dobrodružství v oslizlých tunelech. Měla jsem na ni pár otázek, které jsem tenkrát absolutně neměla náladu řešit, ale teď - rozhlédla jsem se po zbývající společnosti u tůňky - se nedalo říct, že bych měla něco lepšího na práci. "Hm," kývla jsem. Letmo jsem očima přejela Křoviňáka a pohled zabodla do druhého černého. Ono nechávat ochranu smečky na těhlech dvou se taky nezdálo jako nejlepší nápad a taky jsem tak trochu chtěla vědět, co se tu vlastně stalo, ale to už mi šedá určitě objasní. "Jsem hned za tebou," houkla jsem za Tasou a vyrazila za ní pryč z území.
Hned, jak jsem s ní srovnala krok, nedalo mi to. "Řekneš mi, co se to tam dělo?" dožadovala jsem se vysvětlení.

// Východní Galtavar

// Borůvkový les

Propletla jsem se lesem rychleji, než jsem měla v úmyslu. Asi jsem fakt chtěla být od těch dvou teď co nejdál. "Němej vlk, dobrodrůžo v oblacích, ptáci co se kamarádíčkujou s vlky, ech," vyplázla jsem znechuceně jazyk. "Dej mi pokoj, takový pitomosti," vrtěla jsem nesouhlasně hlavou a svižným tempem si to štrádovala dál. Kdyby si to vlče alespoň vymyslelo něco uvěřitelného. Kdyby alespoň umělo lhát. Nechápala jsem, že jí v tom Nel podporovala, co v tom bylo za smysl? Věřila jsem, že bílá vlčice hloupá není, takže nějaký asi jo, jen to musela být nějaká pečovatelská záležitost, protože to totálně mimo mě. A možná dobře, že tak.
Než jsem se nadála, donesli mě mé nohy až k tůni, přestože jsem neměla nejmenší tušení, kam vlastně mířím. Protože jsem tohle místo zrovna nemusela - byla to přece tůň sakra - chtěla jsem se otočit a vrátit, když jsem zaslechla hlasy a všimla si opodál skupinky vlků.
Křoviňáka jsem bezpečně poznala, protože mým životním posláním bylo mu to jeho fiasko připomínat až do smrti. Druhého černého vlka jsem si také za krátko zařadila, i když s uvědoměním, že jeho jméno se mi vykouřilo z hlavy, přestože mi ho jistě říkal. No, být to jen tihle dva, klidím se pryč. Tomu černému jsem se měla v plánu vyhýbat, dokud to šlo. Byl to až třetí člen téhle sebranky, co mě přiměl změnit plány, protože tohle mi přišlo fakt divný.

"Taso?" houkla jsem nevěřícně a přidala se do houfu vlků. Na nějaké ty formalitky, jako pozdravy a podobně, mě moc neužije. "Vod kdy ty si ve smečce?" nadzvedla jsem tázavě obočí. Tohle mi prostě nešlo do hlavy, šedá mi nepřipadala zrovna jako smečkový typ, tak co dělá tady?

To vlče nevědělo absolutně nic a navíc jsem začínala mít vážné podezření, že prostě kecá. Vymýšlí si, aby byla před Nel zajímavější? Aby se o ní sněhobílá bála? Oplácí ji za to, že jí tu původně nechala bez dozoru a šla si někam na lov? Co se tomuhle vlčeti honilo hlavou a jak si mohla myslet, že bude mazanější, než dvě dospělé vlčice? Protože opravdu, jak mohl ten vlk slíbit, že tedy jakože přijde na návštěvu, když sakra podle jejích původních slov nemluvil? Tch, vlčata...
Vstala jsem. Maeve měla obavy, abych jejího imaginárního přítelíčka nevyhnala, až se tu teda jakože ukáže. Nevědomky uznala, že si je moc dobře vědoma toho, čeho jsem schopná, to bylo dobře. Měla by to vědět a dobře si to zapamatovat. Nebyla jsem žádná chůva. Teta. Byla jsem bojovnice. "Jestli se tu nebude roztahovat a bez dovolení vyhřívat uprostřed lesa, jako by mu to tady patřilo, možná si to dvakrát rozmyslím, než ho... vyprovodim." Chtěla jsem říct vykopnu, ale před tím jsem krátce mrkla na Nel a z doporučeného slovníku vhodných výrazů se mi tohle slůvko rychle vyškrtlo. "Když to není člen smečky, nemá na území co pohledávat. Kdyby se tu každej cizák promenádoval a trajdal na návštěvy, byl by tu chaos. Smečkové území má pro členy znamenat bezpečné útočiště a místo pro odpočinek, což není, když musí pořád myslet na to, že se tu v jednom kuse pohybuje někdo, kdo sem nepatří." Vlčeti jsem udělala přednášku a pohled jsem zvedla na sněhobílou. Čekala jsem, že k tomu určitě dodá nějaké své ale, aby to celé trochu zjemnila a pro malý hloupočký mozeček toho vlčátka to nebylo tak drsné. Jenomže na to už jsem tu být nemusela. Výmyslů toho špunta už jsem se taky za dnešek naposlouchala až až.
"Jdu na vobchůzku, ať tu hostinu rozchodim. Kdyby se tu vobjevil ten tvůj němej kámoš, dej vědět, ráda si nim pokecám," broukla jsem neutrálně, ale komu by došel nepříliš skrytý význam mých slov by rychle pochopil, že to zas tak neutrální nebylo. U Maeve jsem se takového inteligenčního výkonu neobávala, jen jsem doufala, že si tím ještě víc nepodhrabu půdu u Nel. Už tam jsem to u ní měla nahnuté pokaždé, když bylo tohle vlče poblíž. Toho skrčka nám byla Smrt dlužná.
A s tím jsem se vytratila těm dvěma z dohledu.

// Ovocná tůň