Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Eucalyptový les

"Fakt všude?" zastříhala jsem zvědavě ušima, i když si to Cynthia jasně utrousila jen pro sebe. "Neříkej, že jsi opustila nějakou smečku kvůli tomu, že sis myslela, že si v Borůvce přilepšíš," zavrtěla jsem trochu nevěřícně, i když mě lehce ta zpráva těšila. Nemusela jsem tak řešit, že bych odešla jinam, protože tam by to bylo to samé trápení v bledě modré. To už si radši nastolím disciplínu tady, když jsem začala. "Ale aby to nebylo, že jenom prskám, jo, všichni tam nejsou úplný budžikničemu. Jenom... se to... vždycky... všechno... nějak..." zastavila jsem se a při každé pauze nějak tlapami gestikulovala ve vzduchu, jako bych se snažila naznačit, že se to všechno podělává úplně záhadným způsobem. "Na můj vkus jsou všichni tam prostě až moc hodní," uzavřela jsem záhadu a dala se zase do kroku, abych vlčici dohnala. "Třeba Erlend je fajn, ale nechal by se sežrat tlupou hladových veverek, kdyby zjistil, že si na zimu nenahrabaly dost ořechů, protože by mu jich bylo líto. Aranel a Awarak jsou věčně rozněžněný kvůli vlčatům a... jo, tady asi ten seznam končí. Pak jsou tam teda ty vlčata, ale ty jsou ještě tvárný, tak se mi nechce je házet na tu hromadu spolu s vostatními zatracenci. Zatím," pohodila jsem ocasem a v duchu už vlčata přehazovala z hromádky na hromádku, jak moc velkou šanci mají být co k čemu a jak moc jsou podle mě v háji.
Mezi výčtem členů smečky samozřejmě nemohl chybět ani Zelenáč. Srst mi problikávala elektřinou, jen jsem se na něj vzpomněla. Cynthia okamžitě vyzvídala, ale já nechtěla- ne, kecy. Chtěla jsem. Hrozně moc jsem si na něj potřebovala postěžovat. Házet na něj špínu všude, kudy projdu a to bude ještě to nejmenší z toho, co bych mu mohla provést.
"Mně? Pche, mně nic, ale podělal celej lov," odplivla jsem si znechuceně. "Teda. Skoro," dodala jsem neochotně, ale rozhodně to neznělo, že by to můj názor na něj nějak odlehčovalo. "Vlastně měl jenom z prdele kliku, že se nikomu nic nestalo. No řekni sama. Lovit losy s vlčaty, co nikdy předtím na společném lovu nebyli. Pitomost, že jo?" Nedala jsem černé prostor odpovědět. "A jako by toho rizika nebylo málo, rozhodl se pan velký lovec uprostřed rozeběhnutého lovu změnit taktiku. Co následovalo? Chaos. Chaos. Ještě víc chaosu. Pár kopanců do vlastních řad. Kdo by to byl čekal! Ten vousáč měl fakt víc štěstí, než rozumu. Ale já sem ta špatná, když se kvůli tomu vztekám. Je totiž hrooozně lehký to hodit na Kayu, když věci říká tak, jak sou. Ale kdyby se fakt něco stalo, tak... tak..." Někdy v půlce monologu jsem přestala vnímat, že to vlastně někomu vyprávím a stalo se z toho remcání sama pro sebe s tím rozdílem, že pro jednou jsem si to nenechávala jen v hlavě, ale všechno to šlo hezky ven. A mně to bylo úplně jedno.

// Středozemní pláň přes Červenou řeku

// Konec světa

"To mě ani nenapadlo," ohradila jsem se, když se Cynthia začala už hodně mračit ohledně té věci s kytkou. "Do teď," ušklíbla jsem se, ale dál už to nechala být. Potřebovala jsem se dostat domů a nemohla jsem riskovat, že mě tu někde nechá. Jasný, poradila bych si i sama, ale tohle bylo snazší. Na prudění budu mít dost času, když se černá rozhodla to v naší smečce zakempit.
"Rozhodně," odpověděla jsem na její snahu o změnu témata a ani jsem se nad tím nemusela zamýšlet. Neměla jsem o zbytku smečky zjevně moc vysoké mínění a neplánovala jsem to skrývat. Jen ať Cynthia ví, do čeho se rozhodla namočit. "Všechno bude vzhůru nohama a u zjišťování novinek si budeš nonstop ťukat na čelo, co je to za ptákoviny. Brrr," viditelně jsem se oklepala, když jsem si uvědomila, koho v lese nejspíš zase potkám. "Doufám, že Zelenáč využil svůj čas moudře a někam zalezl, protože jestli jeho stupidní čenich bude to první, co v lese uvidim..." breptala jsem si pro změnu spíš pro sebe a raději myšlenku nahlas ani nedokončila.

// Ježcí plácek

Zaskočeně jsem zamrkala, když mi Cynthia vyvrátila mojí teorii o tom, co vlastně na pláži dělala. Protože mě to přišlo jasné, ale jen se ukázalo, že o tom prostě nic nevím. No jasný, a příště tam zůstanu a zrovna budu za křena, protočila jsem oči, abych si sama pro sebe ujasnila, že se z téhle situace rozhodně poučit neplánuju. "Aha. Promiň?" hrkla jsem spíš v otázce, protože bylo tohle něco, za co se má omlouvat? "Neznám moc vlků, co by si jen tak pro srandu strkali za uši květiny a samotný se uprostřed noci promenádovali po plážích," prohodila jsem jakože na svoji obranu. Musela přeci uznat, jak to vypadalo!
Z rovnice tím pádem ale vyšlo, že si nemusím pamatovat žádné instrukce, protože prostě můžeme domů vyrazit obě. Míň práce pro mě. "Stěžovat si nebudu. Alespoň ne, dokud tam nedojdeme," ušklíbla jsem se a vykročila za vlčicí, protože ta rozhodně neztrácela čas a už vyrazila. "Můžem ti cestou najít nějakou novou kytku, když je to ta tvoje věc. Ale na osamělý zevlování bych si být tebou našla jiný místo, pokud si nechceš dát opakovaný dostaveníčko s šupináčem."

// Eucalyptový les

// Popelavá pláž

Vyběhla jsem do hor za Cynthií. Promáčená od moře, od deště, bylo mi to jedno. Příjemné mi nebylo ale ani jedno, nejraději bych zalezla někam do klidu, usušila se a ohřála a počkala, až přejde celá zima ideálně. Ale to jsem jako zodpovědný člen smečky udělat nemohla.
Když se Cynthia zastavila a posadila, zůstala jsem stát a nedůvěřivě se ohlédla za sebe, jako by nás něco mělo sledovat. Nesledovalo. "Nevim, jestli mám mít radost z toho, že nemám jen takový pitomý halucinace nebo být vytočená, že mě tenhle kraj zase vtáhnul do nějakých svých problémů, vo který jsem se neprosila," prskala jsem podobně, jako druhá vlčice. Oklepala jsem se při tom, jako by mi to snad mělo pomoc, ale s mým kožichem to neudělalo vůbec nic. Pořád z něj kapala voda. "Jestli chceš, můžeš to jít překontrolovat. Já to zkontroluju vocaď," prohodila jsem. Skutečně tu byl na moře docela výhled, i když pláž tu už vidět nebyla. Vlastně mě nemuselo zajímat, jestli to, co jsme udělali, zabralo nebo ne. Smečka byla od moře dostatečně vzdálená, aby to nebyl náš problém.
"Škoda tý tvý kytky, ale při troše štěstí ti to nespláchlo i toho šamstra. Neboj, já už se klidim, jen vzhledem k tomu, že jsi sem přišla po svých, na rozdíl vode mě, bys mě možná mohla nasměrovat kudy vodsud do Borůvky?" postavila jsem svou prosbu tak, že to nejspíš vůbec jako prosba neznělo. Ale neměla jsem ve zvyku žádat o moc věcí, takže jsem to úplně neměla natrénované.

Moře nevypadalo, že by si pro nás hodlalo znovu přijít. Přesto jsem se nemohla přimět od něj odvrátit oči, jako bych potřebovala být připravená, kdyby si to rozmyslelo. I když zápasit zrovna s vodou bylo to poslední, co bych chtěla. Hlava mi ještě pořádně nestačila přebrat, co se vlastně stalo a kdybych neměla kožich promáčený na kost, klidně bych si nechala namluvit, že to byl jen sen. Jenomže nebyl.
Hlas Cynthie hned vedle mě pobídnul, abychom se stáhli pryč. "To mi nemusíš říkat dvakrát," ujistila jsem ji a začala jsem ustupovat, ale rozhodně jsem neplánovala hned vzít nohy do zaječích a otočit se k moři zády. To byly přesně ty chvíle, kdy vám nepřítel zasadí poslední ránu. Takže jsem chvíli couvala tak trochu stranou, dokud to nezačalo být nepříjemné a pak si popoběhla, abych dohnala tmavou vlčici a zároveň už odsud byla co nejdál.
To byl zase den.

// Konec světa

Cynthia pochopila a odněkud tek kámen skutečně vytáhla. Část mě se chtěla radovat, ale ta racionální část tušila, že to tak snadné nebude. A také nebylo.
Po umístnění kamene na podstavec se rozhostilo chrámem ticho. Ale takové to podezřelé, napjaté ticho, kdy si ještě nikdo neoddychne, že je po všem. Očima jsem kmitla ze Cynthie na kámen a na rybovlka a zpátky na kámen. A pak se zdi znovu otřásly, chapadla se roztančila snad ještě divočeji, než předtím a podivný tlak, který se tu vzal odnikud, nás najednou začal tlačit vzhůru. Nedalo se tomu bránit. Ne, že bych to vůbec stíhala. Všechno se to odehrávalo děsně rychle.
Šplouch. Jako by nás moře vyplivlo zpátky na břeh. Nevím přesně, co se stalo, ale najednou jsem ucítila, jak ležím zpátky na pláži a kolem tlapek se mi lehce vlní mořská voda. Pomalu jsem otevřela oči a když jsem byla sto vnímat, kde se nacházím, vysprintovala jsem na suchou část pláže, kam už voda nedosáhla. Bylo mi jedno, jestli v té mělčině něco bylo, nebo ne.
Teď byl čas se rozhlížet. Srdce v hrudi mi stále bilo jako o život. Viděla jsem Cynthii. Prohlédla jsem si i sebe. Obě jsme byly v celku. Nezraněné. Zvedla jsem pohled k vlnící se vodní hladině před sebou a nespouštěla z ní oči, kdyby náhodou.
"Je... konec?"

Kiss: Arsen
Když má člověk dobré argumenty, není to rozhodování tak těžké, jak se může zdát. A to mám v tomhle seznamu dvě zatracený vlčata. No, Arsen to být nemůže, ten dostane maximálně hubana. Protože tady v tom losu se o místo pře tolik kontroverzí... Má vlčeti dát pusu, vzít si ho nebo ho odkráglovat? Arsena odkráglovat nemůže, je to vlče Aranel. A ze stejného důvodu si ho nemůže ani vzít, protože svazky uvnitř rodiny jsou ještě víc frowned upon než vraždy. Asi. Don't ask me, nemáme zkušenost ani s jedním pochopitelně! Nicméně pokud je Aranel pro Kayu to nejblíž k mother figure, co má, pak je Arsen kinda brácha a bylo by to při nejmenším divný.

Marry: Elisabetta
Elis z tohohle v tomhle postu tak trochu vysublimovala po pečlivém zvážení a proškrtání všech ostatních možností. Ale pořád lepší, než být mrtvá? I když by si Kaya nedovedla představ vzít nějakýho bezucha s tím, že by věděla, že kvůli němu umřelo vlče (a takhle to tady funguje, přiznejme si to!). Takže si to vlče radši vezme. Ale řekněme, že když už nebylo vlče. A jo, zase je to sňatek v rámci záchrany toho druhého. Weird, z Kayi se ještě vyklube rytíř na bílém koni, co sbírá nevěsty, aby je uchránil před jinou nepřízní osudu. No neříkejte, že to není materiál na vdávání, takové sebeobětování!

Kill: Ivar
Vlastně pořádně ani nevím, co je Ivar zač. Může to být ten nejsladší vlk pod sluncem, víte? Ale to mu tady nepomůže. Protože ačkoli se Kaya 24/7 tváří jako nasupená babice, prská na všechny vlčata kolem, nikdy by je nezabila. Ne schválně... A ačkoli se tváří, že jí jsou maximálně ukradená, vždycky upřednostní pomoc vlčeti před nějakým cizím dospělákem. Dá se to taky opřít o argument, že to vlče je ještě převychovatelné, ale pointou prostě je, že je nemůže zabít, jakkoli chce, aby právě tomu okolí věřilo. A co je pak horší, vlče zabít nebo si ho vzít... život je život, i když po boku zubaté bestie.

Kiss: Satori
Buďme upřímní, i když si budeme představovat, že jsou vlčata v rámci této akce jakože už dospělá, it's still weird. xD Takže by jí možná tak dala pusinku jako děťátku, i když teda ne, že by Kaya byla zrovna tenhle druh mámy/chůvy/whoever kisses kids goodnight. Někteří vlci už holt mají tu smůlu, že je na ně Kaya stará. Ale popravdě, i když si představím, že už je Satori velká a že by třeba Kaya nemohla být její potencionální pra pra babička, asi by jí zrovna tohle dítě spíš lezlo na nervy, než že by ji měla ráda. A podíváme-li se na další možnosti této akce, vyvázla ještě s tou lepší. xD

Marry: Blueberry
S panem Blueberrym se měla Kaya tu možnost setkat, přidala se do Borůvkové smečky pod jeho vedením a vlastně jí, přestože je to vlk, naštval a přiměl přehodnotit její pohled na něho až po té, co se vypařil a jen tak předal celé vedení smečky nějaké okřídlené cizačce. Do té doby si ho ale jako vůdce vážila a tak by si s ním dovedla představit tento vztah, přestože vzhledem k oběma jejich specifikům by se nejspíš jednalo čistě o podepsaný papír. Možná někdo z nich potřeboval utéct ze země? Byli by spolu, protože for some reason musí, ale vlastně by to spíš byli bros a nechali toho druhého, ať si dělá, co chce.

Kill: Varjargar
Tohle už je normálně čistě do it for the meme situace, promiň prostě. Jestli to Varjovu srdéčku nějak ulehčí, nezabila by ho. Přímo. Ale třeba by mu úplně neporadila nebo nepomohla, kdyby dejme tomu byl v nějaké faaaakt nebezpečné situaci, kde by čistě náhodou a zcela hypoteticky hrozilo jeho skonání. Otočila by se, počkala, až ho ta věc sežere nebo z té skály spadne nebo cokoliv, co se mu mělo stát, pak by se otočila zpátky a velmi nezaujatým hlasem by řekla: "Ups. No nic, jdeme na borůvky." A ve smečce by pak vyprávěla, že už ho fakt nešlo zachránit. Protože tbh, on už se jako ztracený případ narodil. The End. ♡

Kiss: Chiara
Listen up, Chiara má (doslova) fire odznaky magie a na krku svůdný oboječek, who would not want to kiss her? Se svým sebevědomím a prořízlou tlamou může mít holka koho chce, stačí lusknout - a ona o tom ví a určitě to zcela vědomě využívá. Nicméně někde jsem se domákla, že Chi není a nikdy nebude materiál na dlouhodobé vztahy (makes sense), což prakticky celé tohle rozhodování ulehčilo. Protože Kaya má weak spot pro magické odznaky, Chi by byla docela jednoduchá go to volba, ale ve finále by se do ničeho vážného nehrnula s někým, kdo by to taky nemyslel vážně. Má svojí úroveň na to, aby se snižovala a někomu takhle podlézala a dělala šaška, to ne. Ale pokud by nutně nemusela vlastnit celý strom, ale stejně by při tom mohla utrhnout alespoň jedno jablíčko, nemyslím si, že by se nechala nějak složitě přemlouvat. Už z principu je Chi její krevní skupina.

Marry: Badri
Můžeme se třeba tvářit, že tato varianta existuje v univerzu, kde Badri není družkou toho aktuálně největšího otrapy a zelenáče pod sluncem. Nebo naopak se to přesně v tomto univerzu odehrává a Kayi se jí zželelo, a tak si ji stáhla pod své ochranné tlapky, aby jí od toho zelenáče odpomohla. Nicméně v obou těchto teoretických scénářích mě překvapuje, že by si s Badri asi rozuměli? Tedy těžko říct, jak dobře by Badri snášela ze začátku Kayu, ale světluška zní jako někdo, kdo by Kaye vyloženě vadit nemusel. Also má hrozně cute tykadýlka? Což tedy slova jako roztomilý nemá Kaya ve vokálním slovníku, ale nejspíš by jí to sem a tam přišlo na mysl po té, co by se přestala tvářit, že jí to absolutně nezajímá. Taky zní Badri jako někdo, kdo by si nechal podpálit kožich a okousat od mravenců jen proto, že je moc hodná na to, aby řekla, že jí to vadí. Tak by to Kaya říkala za ní. (She asked for no pickles.)

Kill: Mordecai
Hošan má v první řadě tu smůlu, že je to jediný vlk in the bantch, což jeho šance na cokoliv (zjevně včetně přežití) instantně anulovalo. Ale nepomáhá mu ani to, že je bezcitný manipulátor - pojďme si zde připomenout, že Kaya je jen nepříjemná, občas kousavá osina v zadku, takže v tomhle případě rozhodně nejde o pokrytectví, třebaže k němu má také jisté sklony. Kdyby to ale bylo alespoň neškodné koťátko, možná by se nad ním Kayina tlapa slitovala, protože někdy umí i vlčice být na ránu a to sama uznává (jen ve značně menší míře a velmi, velmi, VELMI ojedinělých případech). Co ale nemůže snést jsou vlci, kteří si myslí, že si můžou s ostatními zahrávat, lhát jim, podvádět je a balamutit a ještě se tím bavit. Nesnáší neupřímnost a přetvářku. A nesnáší vlky, co si myslí, že jim patří celý svět, když na něj budou dostatečně laškovně vlnit řasami.

Víš co? Hlásím všechny své chary, let's riot!

Bylo fajn, že jsme se shodli, že odsud vypadneme. Začala jsem důslednými tempy plavat pryč chrámem, který se otřásal, div se nerozbořil. Při troše štěstí- ok, štěstí nám právě došlo. Za námi se ozvalo hlasitě křachnutí, hlasitější, než kterékoliv jiné, až jsem se prostě musela otočit, co ho vydalo. A to jsem neměla dělat.
Otevřela se puklina. Obří. A z ní vylezlo něco ještě většího. Mohutné chapadlo se zmítalo ve vodě a já na to zírala s vykulenýma očima, div se mi nevykutálely z důlků. Rybovlk mě čapnul za kožich, což mě probralo z transu a já ho jedním pohybem tlapy odstrčila. A čí je to chyba?! chtěla jsem vyštěknout, ale už jsem si zvykla, že tady štěkat nemůžu.
Všechno, co dýchá, říkáš? Takže stačí chvíli nedýchat a náš problém se vyřeší sám, pomyslela jsem si, ale spíš jsem se těmito připitomělými poznámkami jen vyrovnávala se situací. Obrátila jsem se na Cynthiu a tlapou naznačila tvar toho kamínku z pláže, jestli ho u sebe má. Usoudila jsem, že plavat pryč teď už stejně nemělo smysl. Nebyli bychom rychlejší, než něco, co je na rozdíl od nás ve vodě doma.

F2Ú6: Zkus zjistit jak do toho všeho vlastně zapadáš ty. (Použij 6 citoslovců)

Křach. Nebo spíš křup? Křupání pod vodou znělo hrozně divně. Všechno pod vodou znělo divně. Nelíbilo se mi tady. Jestli to v dálce křachalo padající kamení nebo něco, co za chvíli udělá něco křupavého z nás, mi nedodávalo o moc víc klidu. Podívala jsem se na svoje tlapky. S tímhle ničemu neuplavu. Zabrousila jsem po očku na ocas toho rybovlka. Tam stačí pár temp, jedno mách a je fuč. Ať už to křupalo v dálce cokoliv, doufala jsem, leč jsem předem věděla, že dost naivně, že takovou ploutev to nemá.
Švum - ozvalo se kolem mě zase, když jsem se neobratně ve vodě snažila otočit. Teď to kolem mě bublalo a šumělo neustále, při každém pohybu. To bylo mimochodem taky pěkně nervy drásající. Otočila jsem se na Cynthii, abych se s ní domluvila - jak jen to v našich podmínkách bylo možné - jak se z téhle šlamastiky dostaneme. Jak jsme se vůbec dostali do ní? Proč my? Protože jsme našli ten divný kámen na pláži? Protože ať mi nikdo nezkouší znovu nakecávat, že jsme nějaké vyvolené nebo podobné ptákoviny. Ne, byli jsme prostě jen v blbou chvíli na blbém místě a mlask, spolklo nás to bez zeptání. Všemožnými posunky jsem se tak snažila naznačit, že se musíme dostat pryč. Ven. Nahoru na hladinu. Rybovlkovi jsem při tom už nevěnovala žádnou pozornost. On nás přeci jen taky vůbec neposlouchal a mlel si to svoje. Chrám, srdce, smrk smrk hrozně smutný, a teď nás odsud dostaň!

F2Ú5: Rozhodni, co uděláš s artefaktem. (V každém odstavci použij konkrétní smyslový vjem – např. něco cítíš, slyšíš, vnímáš dotek…))

Pokusím se odplavat pryč, ale rybovlk je rychlejší, protože má zatracené ploutve a těmi se plave mnohem lépe, než nějakýma suchozemskýma tlapičkama. Ha, vidíte! Další důvod, proč tu nemáme co dělat. My sem nepatřili! Tohle nebyl náš problém. Problém ovšem byl, že jsem mu to neměla jak říct a zároveň jsem nebyla dost obratná ve vodě, abych mu to třeba tesáky vytetovala za krk. Musela jsem se tedy nechat jím dostrkat hlouběji do něčeho, čemu říkal chrám. Vidím, jak se nás rybovlk snaží udržet tady a zároveň si teď hlídá... co hlídá? Tváří se nejistě. Když tu ani on nechce být, proč tu máme být my? Aby měl koho nechat za sebou, až bude zdrhat, napadlo mě.
Otočím se a když už jsme tu, tak si pořádně prohlédnu to "tady", o kterém rybovlk mluví. Napřáhnu tlapku dopředu a dotknu se skály, ve které je umístěné sedýlko na ten divný kámen z pláže. Přímo na to se sáhnout neodvážím, co kdybych nebyla jediná kousavá věc tady.
Popravdě, nevidím v tom problém. Prostě ten šutr vrátíme a hotovo. Mně byl stejně k ničemu, mě na tyhle serepetičky neužije. Když jsem se však otáčela, abych toto jednoduché řešení sdělila neelegatním máchám tlapek zbytku skupiny, uslyšela jsem opět to zapraskání. Možná měl rybovlk pravdu. Možná už bylo pozdě.

F2Ú4: Zkus sirénu přesvědčit, že jí vážně nemůžeš s ničím pomoct. (Napiš post v budoucím čase)

Ucítím zadostiučinění, když se mnou bude Cynthia souhlasit a ještě si k tomu přisadí svoje. Rybovlk bude korunován cvokem, to mu ovšem nezabrání nás zlanařit pro nějaké své špinavé úmysly. Probodnu ho pohledem, jestli to myslí vážně a při tom rozhodím tlapama, až kolem sebe zase rozvířím vodu a bubliny. Tak nejdřív se na nás bude mračit, posílat nás pryč a div nás nenabodne na nějaký špičatý kámen a teď od nás najednou bude chtít pomoc! Řekla bych mu ráda, ať se jde bodnout, ale budu si to muset jen myslet, protože mým bublinám stejně bude houby rozumět. Nebo je bude ignorovat. Na té bázi asi fungoval celou dobu, usoudila bych.
K jeho přesvědčivosti, a tomu, co rozhodně od něj nebyla prosba, se ale přisadí zvuk, který bude vycházet zpoza zdi. Jakmile ho zaslechnu, připlavu blíž, kde už rybovlk zevluje a Cynthia poslouchá za ním. Nastražím uši. Možná to bude ta věc, které patří to, čemu říkají rybovlk srdce? To bude pěkně velká potvora s pěkně malým srdcem. Tak jako tak to rozhodně nebudu schvalovat. Ta věc za zdí bude obří. Odplavu zase dál a zavrtím hlavou. Na rybovlka. Na Cynthiu. S tímhle si zahrávat nebudu.

F2Ú3: Zkus od sirény zjistit o čem to vlastně mluví. (Vlož do postu větu, která zní jako dávné varování)

Nelíbil se mi ten zlověstný zvuk pod vodou. Mně se tedy pod vodou nelíbilo vůbec nic. Rybovlk mluvil, jako by ho nikdy nikdo nenaučil říkat věci na přímo. Zajímalo by mě, jestli spolu takhle všichni pod vodou komunikují. V hádankách. Heslech. Hlavně, abychom hned nevěděli, co se po nás chce. Oh spas svou duši, podvodní poutníku, neb kdo s rybovlkem jednou řeč zapřede, už nikdy se z ní nevypřede. A umře. Protože si ze zoufalství omlátí hlavu o mořské dno.
Nebyla jsem potěšená naší situací ani jeho remcáním a Cynthia nejspíš také ne, což jsem si troufla hádat dle jejího podrážděného bublání vedle mě. Nevěděla jsem, co přesně říkala, ale otočila jsem se na rybovlka a souhlasně přikyvovala, aby věděl, že s ní souhlasím, ať už bublá cokoliv. Pak jsem se nabublala i já, protože se začal ohánět vinou. I když řekl, že naše vina to není, jak ho to vůbec mohlo napadnout. Blbý moře vyvrhne nějaký speciální šutr a někdo by z toho měl vinit nás? Rozhořčeně jsem se přidala k bublání. Tak si ten pitomej klíč vezmi zpátky! Co ti v tom brán- chtěla jsem říct, ale nestihla jsem větu ani dokončit, protože nás rybovlk popadnul a někam vlekl. Ve vodě se mi tomuhle tahání vzdorovalo fakt blbě.
Zatáhl nás někam, kde už to trochu jako chrám vypadalo. Furt to ale bylo pekelně divný. Rybovlk žbrblal něco o tom, jak je to tu opuštěné a já zatím využila chvíli jeho nepozornosti, abych se ohlédla na Cynthiu a tlapou si zakroužila kolem ucha, abych naznačila, že ta ryba je podle mě pěkně cákla.