Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Vrchol Narrských kopců

Klopýtala jsem dolů od toho upovídaného boha. No co, pořád byl asi lepší, než jeho sestra, ale to, kolik magie ho obklopovalo, mi nebylo příjemné ani trochu. Zavánělo to manipulací, ovládáním. Na kolik skutečně ovládal všechny, co si k němu našli cestu? A dělá to naschvál? Nebo si to možná už ani neuvědomuje? "Neni to správný," zabručela jsem, ať už to bylo jakkoliv. Nym měla možná pravdu. Nestálo to za to. Ale já to teď snad mezi námi srovnala a budu mít navždycky pokoj. Už se tu přeci nemusím ukazovat. Nikdy.
Když mi písčitý povrch zrovna neklouzal pod tlapami, scházel se ten kopec celkem svižně. V jednu chvíli jsem zdvihla pohled a zahlédla další vlčí kožich. No konečně! "Tak tady seš!" vyhrkla jsem a přidala, abych ho rychle dohnala. "Jako chtěla jsem ti dát náskok, ať si se Životem pokecáš pěkně v soukromí, ale kdo by řekl, že budeš pak tak rychle pryč," prohodila jsem bezstarostně. Pak jsem s ním konečně srovnala krok a při jediném letmém pohledu na něj mě zachvátil nepříjemný pocit. Něco... něco tu nesedělo, ale já tohohle vlka neznala dost dlouho na to, aby mohla určit, co to bylo. "Vypadáš snad ještě hůř, než když jsme šli sem," konstatovala jsem s překvapivou vážností, sranda šla teď stranou. Vlk se možná pofidérně usmíval, ale legrační to rozhodně nebylo.

// Chybička se vloudila. Opraveny poslední dva odstavce.

// Narrské kopce

Mé štíhlé tělo se proplétalo po písčitých vršcích a kličkovalo mezi náhodnými skalisky. Žíhaný měl až moc velký náskok, ale kam taky mohl jinam jít, než nahoru? Šel za Životem, takže stačí najít jeho, a ten je někde-
Vrazila jsem ve vší rychlosti do čehosi měkkého a síla nárazu mě odpinkla jako bych byla nějaký tintítko, kterým jsem při své skutečné síle opravdu byla, ale nikdy jsem si to nepřiznávala. "Hej!" vyštěkla jsem dotčeně, než jsem pořádně podívala na to, co mi stálo v cestě. Nebo spíš na toho.
Přede mnou se ve vší své eleganci tyčil vlk, u kterého stačil jediný letmí pohled, aby každému bylo jasné, že mu v krvi doslova proudí magie. Možná je magie jeho krví samotnou. Vlk si tam poklidně stál a mlčky na mě shlížel, zatímco já se málem kousla do jazyka, abych zabránila průchodu dalších jízlivých poznámek. Pro to jsem tady nebyla. Ale tohle setkáním jsem si také představovala trochu jinak!
"Já- em." Wow. No prostě wow. Moje prořízla tlama jednou nevěděla, co říct. Tenhle den se snad zapíše někam do dějin. Jak jsem tu stála a blbě civěla na Života a on podobně blbě civěl na mě, ale nepříjemné to bylo jen jednomu z nás, tím jsem si byla jistá. Mlčel. Proč mlčel? Proč nic neříkal? Bylo by to lehčí, kdyby začal mluvil on. Určitě věděl, proč jsem tady. On přece věděl všechno, ne? Tedy, alespoň tak jsem to slyšela. Posledně mu huba jela. Tak na co teď čeká? Pamatuje si to, blesklo mi hlavou. Určitě se pořád hněvá za tu moji dřívější troufalost. Urazila jsem ho? A urazila jsem ho tak moc? Netušila jsem. Já během svého života urazila tolik vlků, že se v těch číslech i jeden bůh prostě ztratí. Na sucho jsem polkla. Vybavilo se mi, co mi o Životu vyprávěla Nym. Možná to není takový dobrá, jak se traduje. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co mě čeká, jestli se rozhodne dát svému hněvu průchod.
"Já-ehm- přišla... přišla jsem se jako vomluvit. Víš, za to posledně. Asi jsem nebyla úplně nejmilejší vlk, ale vod toho si tu vlastně ty, že jo. Byla jsem nejspíš dost... hrubá? Ale to jsem zase já. Chápeš, přirozenosti neporučíš. A tys mě jen varoval a já byla i tak strašná a vlastně si měl asi pravdu a tak... a tak..." vychrlila jsem to ze sebe naráz, sotva mi bylo rozumět. Usmyslela jsem si, že je lepší to vyklopit teď, než mě Život smete z těchto kopců, což ostatně stejně udělá každou chvíli. Zavřela jsem křečovitě oči, abych se na to nemusela koukat. Čekala jsem. Nic se nestalo.
Znovu jsem pohlédla na magického vlka, který mě pozoroval s nečitelným výrazem. Tohle bylo divný. "Já... chápu, jestli se ti to teď nehodí. Klidně přijdu jindy," nadhodila jsem opatrně a sledovala sebemenší záchvěv emocí v Životově tváři, bezúspěšně. A pak se najednou široce usmál. "C-co?" vyhrkla jsem zmateně a nechápavě na něj mžourala. Bůh se culil jako sluníčko na hnoji. "Také tě rád zase vidím, Kayo," pronesl svatoušským hláskem. Málem mi spadla brada až na zem. Ten bídák si ze mě dělal jenom legraci a určitě se tím náramně bavil. Tak to ne, bůh nebůh, tropit si ze mě fórky nikdo nebude. Celé tělo se mi napjalo a asi bylo znát, že se chystám nevychrlit ze sebe něco pěkně peprného, protože Život mě přerušil dřív, než k tomu došlo. "A-a-a," zavrtěl hlavou, "přišla jsi se omluvit, pamatuješ? Přeci si to hned zase nepokazíš." Celou dobu mu na tlamě zářil ten protivný úsměv a já jen podrážděně zabručela, ale neřekla jsem nic. Přeci jen měl pravdu, já se neomlouvám každý den a dost možná bych dřív pošla, než bych se sem s další omluvou vyšplhala. "Netvař se tak. Přeci mi to nemůžeš mít za zlé, čím jiným by se měl osamělý vlk v kopcích asi tak bavit?" prohodil bezstarostně a otáčel se a promenádoval, než se rozešel prostě někam, jako bych ho měla bez otázek následovat. Divný na tom bylo, že jsem ho fakt následovala. "Osamělý, jo?" odfrkla jsem si. "Vo tom pochybuju. Určitě za tebou někdo leze každou chvíli. Kdyby mě někdo pořád tak votravoval, asi bych rychle přišla na chuť Smrtinný pohostinnosti," ušklíbla jsem se a po očku se rozhlížela. "Tak to máme ale štěstí, že nejsem jako má sestra," pronesl Život podivně nebezpečným hlasem a v jeho očích se varovně zalesklo. Citlivé téma? Asi bylo mým speciálním talentem bodat ostatní do otevřených ran.
I když jsem si myslela, že jsem nenápadná, Život mě zase jednou přesvědčil o opaku. Musel si povšimnout, jak obhlížím okolí. Nebo to prostě věděl, protože magický čachry machry. "Není tady." "Cože?" upřímně jsem nechápala. "Ten, koho hledáš," uráčil se pro jednou sám sebe vysvětlit. "Mluvil jsem s ním, ale už odešel." Mlčky jsem na něj zírala. Vážně, co jsem na tohle asi měla odpovědět? Život mě chvíli mlčky pozoroval, jako by čekal, zda ze mě přeci jen něco nevypadne. Marně. Tak se začal pro jistotu zase usmívat. Perfektní.
"Chceš o něm vědět něco víc? Sice mi nepřísluší se příliš zaplétat do záležitostí živých..." Teď jsem na něj koukala neskrývaně jako na blázna. "Cože?" zašklebila jsem se uraženě. "Proč bych měla chtít vědět víc? Do toho vlka mi nic není a do jeho problémů tuplem ne." "Možná, protože jste spolu proklábosili hodnou chvíli a ty jsi si pořád nevzpomněla ani na jeho jméno," odvětil Život klidným, trpělivým hlasem. "Šmírování je pěkně pod božskou úroveň, řekla bych." "Nešmíruju, prostě vím," opáčil a přesunul se ke kraji kopců, kde se zastavil. Před námi se teď rozprostíral výhled na hodný kus krajiny, kterou jsem nedokázala pojmenovat, protože zas tak zmapované jsem to ještě všechno neměla.
"Má potíže."
"Každej máme čas vod času potíže."
"A každý čas od času potřebujeme pomoc. Každý občas potřebujeme přítele."
"Jo, jasný. No já nevim, jestli si usnul při pročítání mojí složky, ale já nejsem zrovna materiál na kamarádíčkování. Nebo nějakou psychickou podporu, to... mi prostě nejde."
"Každý je jen tím, koho se ze sebe rozhodně udělat. Jsi výsledkem své vlastní vůle. Podceňuješ se, ale v tobě je mnohem víc. Kdyby ses-"
Musela jsem to zatrhnout, teď a tady. Začínal se mi dostávat nepříjemně pod kůži, cítila jsem to. To, jak se celou dobu tvářil jak je děsně nad věcí, mě neskutečně vytáčelo. Přísahala bych, že být to kdokoliv jiný, nenechám ho mi kázat takhle dlouho. Přála bych si, abych to ani jemu nedovolila, ale stálo mě překvapivě velké úsilí těm jeho průpovídkám vzdorovat.
"Hele, díky za pokec a... a tak. Ale možná máš pravdu. Možná by ses fakt neměl montovat do věcí smrtelníků," vyhrkla jsem a na nějakou dobu se opět naše pohledy setkaly. Měla jsem nutkání se dramaticky sebrat a odejít. Nevyšlo to. Život vypadal, že vyčkává, co dalšího mám na srdci. Já vyčkávala na... netušila jsem na co. Moje nohy se jen ne a ne pohnout. Trvalo to déle, než by mi kdy bylo příjemné, ale přemluvila jsem se, abych se konečně sebrala a jala odchodu. Z Života jsem nespouštěla oči, dokud jsem se úplně neotočila a pak už jsem se neohlédla, abych si to nedej bože (teď a tady to říct můžu, že) nevím proč ještě nerozmyslela.

// Narrské kopce

___________________________
OBJEDNÁVKA

převod na Kessela
• 1o0 mušlí - po odečtení 20% dostane 80 mušlí
• 144 pomněnek - po odečtení 20% dostane 115 pomněnek
• 190 kopretin - po odečtení 20% dostane 152 kopretin
• 489 vlčích máků - po odečtení 20% dostane 391 vlčích máků
V úkrytu zbude 28 mušlí a o květiny + ostatní věci neměnné.

// Říční eso

Když se vlk zmínil, že ovládá počasí, vzhlédla jsem na oblohu nad námi, jako by se právě teď něco mělo stát jen tím, že to řekl. Pomyslně jsem si k němu navíc zařadila další magii. Voda. Země. Počasí. Vrtala mi hlavou otázka, kolik že vlk takových magií vlastně může umět. Jedna je vždy vrozená, ta už je dána. Můžu si ty ostatní vybrat? Můžu k nim přijít i jinak, než škemráním u místních bůžků? "Hm..." zabrumlala jsem a jala se koukat zase před sebe, když jsme došli k písčitým kopcům a čekal nás výstup. Srst za krkem mi pročísl chladný vánek. Tam na kopcích je Život. Já se s ním všeho všudy setkala jednou a nebylo to moc příjemné. Řekla jsem si, že bych se měla vrátit a napravit to, ale jak byl ten okamžik blíž a blíž, rozhodnost mě opouštěla.
"Nemám páru. Na chvíli jsem se odtamtud zdejchla a když jsem se vrátila, už tam po nějaký smečce nebyla ani památka. A vod tý doby jsem na nikoho z nich nenarazila, ani o nich neslyšela." Existoval důvod, proč jsem tak často říkala, že se po nich slehla zem. Protože v močálech to dost možná mohla být pravda. Třeba někdo z nich špatně šlápnul a vzal s sebou všechny ostatní... jakkoliv nepravděpodobně to znělo.
Asi jsem došlápla na zlomený dráp, protože vlk si vzal moje průpovídky nějak moc k srdci. "Dokud jsou členi Borůvkové smečky, tak vlkužel je," namítla jsem, ale dál do toho nešťourala. I jeho současná reakce už mi prozradila až až, nebo jsem si to alespoň myslela. Možná už nejsou ve smečce. Proč by jinak přemýšlel, že odejde, kdyby tam oni zůstali? Opustil kvůli nim už jednu smečku, a teď by je tam tak nechal? dumala jsem a zároveň přemýšlela, kdo vůbec ta jeho rodina může být. Tati? Ne, ta neměla rodiče. Nelina otravná oblíbenkyně s tím růžovým ptákem? Ne. Začalo mi docházet, že mám ve znalostech členů Borůvky značné nedostatky a nebyla jsem si jistá, jestli to chci napravovat. Vždyť už to, co jsem znala, nebyla žádná sláva.
Než jsem si to uvědomila, zpomalila jsem a hnědý vlk mi pomalu mizel z dohledu. Rozhodla jsem se. Dneska nebylo na omluvy vhodné počasí, to jistě Život pochopí. Usadila jsem se tedy někde v polovině kopce a vyhlížela do krajiny, zatímco si žíhanec vyřizoval svoje účty. A čím déle jsem tak vysedávala, tím víc mě svrběly tlapky. Už se to nedalo vydržet, vstala jsem a vyběhla kupředu, než si to zase rozmyslím.

// Vrchol

// Kaskády (přes Mahar)

Protože jsem najednou nevěděla, co se sebou, ocitla jsem se na cestě za Životem s vlkem, na jehož jméno jsem byla příliš hrdá se zeptat. A tak jsem si alespoň neodpouštěla hloupé remcání. Vlk ale tuhle bezstarostnost narušil, když se rozhodl opovědět s takovou vážností. Zamračila jsem se. Přestože jsem od začátku věděla, že tohohle chlupáče něco pekelně žere, nikdo by neměl podobná slova pronášet s takovým klidem. Bylo to znepokojivé. "Uvítala bych, kdyby ten blesk chvilku počkal. Nerada bych to schytala taky," pronesla jsem nezainteresovaně tak, jako to mělo být. Vždycky. Neměla bych na to pořád zapomínat. "Ale fakt, na co se táhnout za Životem, když už je ti všecko tak jedno? Co vod něj můžeš v takovym případě chtít?" nedala se odbýt moje zvědavost.
Přeskočila jsem pofidérní loužičku, která klidně mohla být bezednou částí močálu. "E- no- zachránili sme spolu svět nebo tak něco," řekla jsem, jako by nešlo o nic zajímavého. "Spousta magie a divných blbostí, určitě si to dovedeš představit. Když se pak Mahar doslova propadl do země, došla jsem do Borůvky a Nel mi nabídla, abych zůstala tam." Pokrčila jsem rameny, nebyla to zrovna záživná storka. "Rozhodně by mě nenapadlo, že tam narazím znovu na rozvraceče smeček," zamžourala jsem na žíhaného. "Co tam dovedlo tebe? Pokud si dobře vzpomínám..." nadzdvihla jsem hlavu k obloze v náznaku pátrání v daleké paměti, "říkals něco jako, že močály nejsou místo pro... rodinu? Něco takovýho." Sklopila jsem znovu hlavu a pohlédla na vlka. "Takže si nepřišel sám, že jo? Kde máš zbytek tý svý famílie, co pro ně močály byly moc drsné?"

// Narrské kopce

// Útočiště

Žíhaný vlk mi moji dobrosrdečnost nežral. Tedy, já mohla chtít být milá sebevíc, ale proti své přirozenosti jsem toho zmohla jen málo. Měl pravdu, dlouho mi to nevydrží nevydrží. "Nic neslibuji," prohlásila jsem, jako bych zamítala pozdější reklamaci vadného zboží. Mezi tím jsem se snažila jakoby nic proklouznout průchodem ve vodopádu a zároveň jsem čekala, kdy se dostaví panika, abych ji mohla ovládnout, ale nic takového se nestalo. Jo, pořád to bylo nepříjemný, ale asi dost dělalo i to, že teď jsem byla venku. VENKU. A mohla jsem si zase dělat cokoliv jsem chtěla, už jsem nebyla závislá na magii tohohle vlka. Takže, co jsem vlastně chtěla dělat?
"Tak teda za Životem," odkývla jsem ledabyle. "Jdeš vo něco škemrat?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihla připomenout, že mi do toho nic není - ale jako by mi na tom, do čeho mi co je a není, kdy záleželo. Mířili jsme si to známou cestou přímo na močály, a tak mě jeho otázka ani tolik nepřekvapovala. Zakřenila jsem se podobně jako on, když ji vyslovil. "Neklaplo je slabý slovo. Možná jsem ten tvůj výstup s alfou měla brát jako znamení a vůbec se s tou smečkou nezahazovat. Ono i to, že už taky neexistuje, mluví za svý, že jo." Na té smečce nebylo skoro nic, co by mi chybělo. Jen by mě zajímalo, kam se všichni najednou poděli, protože se po jejích členech doslova slehla zem. Nic po nich nebylo, ale možná mezi nimi byl jeden drobný černobílý chomáč chlupů, o kterém bych ráda zjistila něco víc.
Držela jsem se chvilku ztracená v myšlenkách, až jsem se najednou přistihla, jak zamračeně mžourám na oblohu, která se mi vůbec nelíbila. "Co to je..." sykla jsem si pro sebe znepokojeně.

// Říční eso (přes Mahar)

(345)

"Přímočarost sama, vždy k službám!" prohlásila jsem, vlastně docela potěšená tím, že se vlk mojí proříznutou tlamou nenechal odehnat jako prakticky všichni. A kdyby mu to jen nevadilo, on to snad podporoval! Možná fakt nebude tak špatnej.
Zaslechla jsem šramot, jak se vlk otáčel a zvedal. Odcházíme? Kdy přesně jsem zapomněla, jak moc jsem odsud původně chtěla vypadnout? Znovu jsem si rozpomněla na vodní stěnu, která nás dělila od venkovního světa, ale tentokrát mě to tolik neděsilo. Ne, že by to nebylo děsivé. Pořád byl ten vodopád strašná věc, jen jako bych momentálně nebyla takové paniky schopná. Také jsem se převalila a vyskočila hbitě na nohy. "Tak fajn, žes tu pravdu do teď tak pěkně snášel, tak ti vod ní dopřeju na chvilku pauzu, než si to v hlavě trochu utřídíš," učinila jsem velkorysou nabídku a vyrazila za vlkem k východu.
"Hm... doma," vyslovila jsem obdobně významně a srovnala s vlkem krok, "to beze mě snad ještě nějakou dobu zvládnout. A jestli ne, třeba mě pak budou brát víc vážně, až se vrátím," pohodila jsem sebevědomě hlavou a na okamžik ten dojem udržela, než jsem jí s pobaveným úšklebkem zavrtěla. Bláhová myšlenka. Voda se rozestoupila a já konečně mohla vypadnout z tohohle místa, které nakonec nebylo takovou noční můrou, za kterou jsem jej původně považovala.

// Kaskády

(344)

Hlodalo mě v hlavě to, co vlk říkal o té své superschopnosti s kytkama. "To je..." bylo znát, že hledám ta správná slova, "divný," asi nebylo to, co by jeden po takové dramatické pauze očekával. "Ale divných je tu spousta věcí, takže mě to už nepřekvapuje." Zaklonila jsem nepřirozeně hlavu, jak jsem ležela na zádech, abych lépe viděla na rostlinku za sebou. Jak to asi zní, když kytky mluví? Nějak jsem si nedovedla představit, že by používali tak sofistikované vyjadřování, jako vlci. Ale pro mě tak kytka mlčela, stejně jako všechny ostatní, takže ať to bylo cokoliv, mě se tahle záhada netýkala. Pro jednou.
Po tlamě se mi rozlil samolibý úšklebek, když moje průpovídky začínaly nejspíš být pro vlka příliš. "Klídek, zas tak speciální nejsi. I když máš tužší kořínek než vostatní. Jiní by na mně po takový náloži pravdy už při nejmenším plivali voheň," zazubila jsem se bezstarostně na oblohu nad námi. "Stejně ti neříkám nic novýho, ne? Med kolem huby mazat neumim, to neni zrovna můj styl," broukla jsem a zůstala taky pro jednou jen tiše sledovat místo, kde by v každém normálním úkrytu byl strop. Ten vlk - na jehož jméno jsem si mimochodem ještě stále nevzpomněla - měl problémů se smečkami tolik, že mě překvapovalo, že z něj tulák není už dávno.

(343)

Netipovala bych tady žíhaňáka na tak záhadný typ, ale způsob, jakým se o svých magiích vyjadřoval, mě přiměl si mínění o něm přeci jen maličko přehodnotit. Víc než by se dalo tušit? Jak "víc"? Nezeptala jsem se nahlas, nechtěla jsem znít neznale po tom, co jsem tak triumfálně odhalila jeho "nadání". Takže voda a... země? "A klábosení s kytkama je součástí magie země nebo tak? Vo tom sem ještě neslyšela," broukla jsem, jakože mě to vlastně ani moc nezajímá, i když mě to zajímalo hodně. Magie byly fascinující už od doby, kdy jsem se dozvěděla, že je jimi můžu vládnout stejně tak, jako můj bratr. A od té doby jsem byla odhodlaná dozvědět se o nich všechno, co se dá.
Z části jsem očekávala protesty a hádku, jako pokaždé, když řeknu něco podobného. Ale nic takového nepřišlo. Pokud jsem dobře slyšela a ta kytka už mi úplně nezastínila mozek, ten vlk se mnou dokonce souhlasil. Špatně, ta kytka vlezla na mozek jemu! Zírala jsem vzhůru a mlčky chvíli pozorovala, jak obloha světlá. Ale opravdu jenom chvíli. "Ty seš na tom fakt špatně, že jo?" Rozhodla jsem se za to vinit tu nenápadnou rostlinku, že jsem nevydržela se zavřenou tlamou.

(342)

"Uf, necházej mě do stejný nory s těma vostatníma tady," okelapala jsem se, jako by místní nátura byla nakažlivá a já ji nechtěla chytit. "Na to tu snad ještě nejsem dost dlouho." Popravdě mě trochu děsilo, že bych se nechala strhnout tím vším, čím byli zdejší vlci. Jen si to představte - já, všude kytičky, každému zvesela padnu kolem krku a klábosím i s naprostým cizákem jako s nejlepším kámošem, div se spolu neřechtáme na celé kolo a... netušila jsem, jestli mě ta představa rozesmává, nebo děsí, ale spíš to druhé. Zatřásla jsem hlavou, vidina byla až příliš vlezlá a z neznámého důvodu se jí hodně špatně zbavovalo. Soustřeď se. Podezíravě jsem mrkla na květinu před sebou. Necítila jsem ji, tak by mi přeci neměla nic udělat, no ne?
"Hmm, říká se to" prohodila jsem, jakože mi bylo docela jedno, jak mě ten vlk označuje. A pak mi vyklopil celý svůj životní příběh, aniž bych se ho prosila. Takže nebyl tak úplně jiný, než všichni ostatní. Přistihla jsem se však, že poslouchám. Jména dávno zaniklých smeček zněla podivně povědomě, třebaže by mi měla být naprosto cizí a jeho pauza mezi řečí mi najednou přišla jako celá věčnost. Po tom... pobízela jsem ho v duchu, ale on úplně přeskočil. Fajn, ať si tajnůstkaří.
Zašklebil se na mě a já se zatvářila, jako bych byla na své rejpání pyšná. A taky jsem byla! Jisté nadání, říká? Nadání v tomhle kraji mělo trochu jiný název. "Magie?" zeptala jsem se krátce s povytaženým obočím.
Vlk se zamyšleně rozvaloval na zádech a já se nechala strhnout zdejší náladou a už jsem se převalila taky. Hlavně proto, že koukat na něj už mě nebavilo. Docela jsem rozuměla, proč on radši civěl do té díry s oblohou nad námi.
"Takže vlezeš ještě do tří smeček, než konečně budeš mít klid jako tulák." Nebyla to otázka. "Možná je to tebou. Všecky ty vostatní smečky před Borůvkou už přece nejsou, ne?" Možná bych měla přestat přemýšlet nahlas. Vlk měl pravdu, nějak moc jsem mluvila.

(341)

"Kch," nakrčila jsem pobaveně čumák, když se vlk rozpovídal o tom, že to tu obecně vypadá spíš jak v nějaké léčebně. Musela jsem mu dát za pravdu. Konečně to někdo řekl nahlas! "Možná si umřel, a možná si úplně stejnej jako oni a perfektně sem zapadáš," upozornila jsem, bez sebemenšího pomyšlení na to, jak moc jsem k jeho popisu blízko já. Chtěla jsem mu ještě jednou dát za pravdu, ale on docela nonšalantně pokračoval ve sdílený svých vlastních myšlenek. "Co seš, nějakej putovní smečkař? Střídáš smečky rychleji, než zimní srst. S takovou ti za chvíli dojdou možnosti," rýpla jsem si do něj, protože určitě věděl, že vím.
Mé znepokojení tou kytkou bylo asi víc viditelné, než bych ráda. Znepokojeně jsem mrskla pohled na vlka a chtěla protestovat. Nemohla jsem v sobě ale nejít ten plamenný elán jako jindy. Jako by se jedna moje část nechtěla rozohnit, ale odpočívat. A ta část mě stahovala s sebou. Zmocňoval se mě zvláštní pocit a já netušila, jak mu vzdorovat. Přitom nebyl nebezpečný, jako by mě někdo plácal po zádech a pobízel mě, ať se uvolním a na všechno se vybodnu. Lehla jsem si. Chtěla jsem zůstat v pozoru, ale mé smyly jako by zahalovala mlha. A ten vlk začínal povídat taky pěkné blbosti. "Aha, aha," pokynula jsem hlavou s vědoucím hlasem. "Takže ti to řekla ta kytka. Jasný. Tak když to řekla kytka, musí to být pravda. Proč by ti taky kytka lhala, že jo?" Ironie v mém hlase byla zřejmá, jen to ani z daleka nebyl ten ostrý sarkasmus, kterým jsem většinou všechny kolem častovala.

(340)

Super, takže mé možnosti se skutečně zúžily na křídla. Jinak řečeno jsem tu uvízla, dokud se žíhaný nerozhodne, že je čas odejít. Rozhodně jsem se neplánovala snížit k tomu, že bych ho snad prosila, aby mi otevřel cestu přes vodopád jenom tak. Udělal to on, ne? Vypadalo to jako něco, co by zvládl s magií vody. Oči měl však zlaté podobně jako já, a tak o jeho magických schopnostech naprosto nic nevyzrazovaly. Tak jako tak mi nezbývalo, než se prozatím smířit s jeho společností.
Ušklíbla jsem se. 'Mít ostatní vlky docela rád' byl roztomilý sentiment. "Jo jasný, vostatní vlci sou docela fajn. Než zjistíš, co je většina z nich zač," hlesla jsem skepticky. Nějakým zázrakem se mi tu zadařilo nepoužít mnohem hrubších výrazů. Nepředpokládala jsem, že takové skóre dokážu udržet o moc déle. "Takže tě někdo vytočil, hm? To neni zrovna vzácnej úkaz v naší smečce," konstatovala jsem, aby si nemyslel, že tím je nějak speciální. Ale bylo fajn vidět, že jsem nebyla jediná, koho tam tak často něco štve. Možná to přeci jen nebylo mnou!
"Ha-halucinace?" nechala jsem se tím zaskočit a zadívala se nedůvěřivě na květinu, jako by teď měla vyskočit z hlíny a zakousnout mě. Prý příjemný na uvolnění a tak, houby! Já se teď rozhodně necítila ani příjemně ani uvolněně. Co si ten vlk myslí? Mysl mi zahltily myšlenky mého tuláckého já. Jak si má dávat vlk pozor na nástrahy světa kolem, když nedokáže dávat pozor? "A je fakt dobrej nápad mít to tady?" Můj hlas napovídal, že není, zatímco já stále nespouštěla z té květiny ostražitý pohled. Jako by mi mohla ublížit jinak, když jsem ji necítila.

// Kaskády
(339)

Podařilo se mi udržet pozornost na okolních stěnách a... on tu nebyl strop? Jak přesně funguje příbytek bez stropu? Muselo tedy jít o nějakou letní flákárnu, protože přebývat tady v zimě nebo za prostého deště jsem si nedovedla představit. Sakra, už zase jsem si vzpomněla na ten vodopád. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale vědomí, že tam je a že je to moje jediná cesta, ven mi nedovolilo se rozptýlit. I když... pozorně jsem se rozhlédla. Třeba je tu nějaká jiná cesta, tunel, stezka tam nahoru, cokoliv, co by jen malinko vzbuzovalo naději na další způsob, jak se odsud dostat.
"Jsou tady i jiný východy?" zeptala jsem se jakože mimo řečí, že o nic vlastně nejde. Ale šlo sakra o dost. Tak dost. Víš co, ta díra nad tebou vypadá dostatečně velká. Takže když se tě tu Pajda rozhodne nechat, prostě počkáš, až ti dorostou křídla nebo tak něco a vyletíš! Jo! Tak to je pohoda, ne? Jasný, pohoda... Ohlédla jsem se, kde vlastně ten vlk vězí. Povaloval se u nějaké kytky, která nepřipomínala žádné jiné, co si tu tak spokojeně nerušeně rostli.
"Je to... v pohodě, hádám," pokrčila jsem pomyslně rameny a přišla k vlkovi blíž, abych na něj nehulákala přes celý prostor. "Zažila jsem horší," broukla jsem. Má přirozenost mi zakazovala vypouštět z tlamy jakýkoliv třeba jen náznak spokojenosti. "To ty asi taky," přeměřila jsem si ho pohledem. Na jeho výstup v močálech jsem si pamatovala až moc dobře. "Mohli by se tam všichni trochu vzpamatovat a přestat se kamarádčoftovat s každým cizákem, co se nám do lesa doplazí," pokrčila jsem nos a očima sklouzla k té květině. "Tahle je nějaká speciální?" Zdvihla jsem tlapu směrem k ní, i když muselo být jasné, o které mluvím. Nevím proč, ale tenhle vlk vypadal, že tomu jakože nějak rozumí nebo tak.

// Vyhlídka

Byla jsem nejspíš přesně tak nevrlá, jak mi bylo za ta léta vlastní, a vlk se se mnou přesto nedohadoval. Skoro jsem se ušklíbla, protože to se často nestávalo. Takže nakonec nebylo tak zlé, že jsem ho prakticky pronásledovala? Ne, ne, máte stejnou cestu, zapomnělas? napomenula jsem se, ale vlastně jsem si z toho jen dělala legraci. Fórky, které nikdo jiný nepochopí, protože většina místního obyvatelstva byli nanicovatí tupí zabedněnci bez špetky racionálního uvažování.
Vlkovi ne jen, že asi moc nevadilo, že jdu za ním. Zdálo se, že se s tím víc, než smířil, ale jeho další slova mě nechala tápat. "Co má-" chtěla jsem se zeptat, ale místo toho jsem otázku spolkla a zírala na vodopád před námi, který se... rozestoupil? Cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Prolézt vodopádem by mě nikdo nedonutil, ale tohle mě z nějakého důvodu děsi-NE, neděsilo! Přece se nenechám zastrašit hordou padající vody, že! ...Že? Takže jak bych to - znepokojovalo! Ano, to bylo slovo. Pěkně mě tyhle čáry znepokojovaly. Čula jsem z toho nějakou levárnu, jako z každé magické blbosti. A přesto, nejspíš v souvislosti se stále trvajícím šokem, jsem se najednou ocitla na druhé straně průchodu. Být najednou uvězněná za stěnou vodopádu bylo mnohem nepříjemnější, než jsem si představovala. Snažila jsem se na sobě nedat tu nepohodu tolik znát - bylo to ale sakra těžký, a tak jsem se raději rozhlížela a snažila se tvářit, že se hrozně pekelně soustředím na zdejší stěny nebo tak něco. Jen nemyslet na ten vodopád...
"Co... co je tohle za místo?" zeptala jsem se jakoby mimoděk. Dobrý, hlas se mi netřásl, možná to ještě dokážu uhrát.

// Útočiště

// Borůvkový les (přes Zelené nory)

Vlk se pajdal vzhůru a já měla co dělat, abych ho nepředběhla. Fakt se loudal. Takhle bych stihla oběhnout les ještě dvakrát a ještě ho dohnat, než se vyškrábe až nahoru. Co mu vůbec bylo, že nechodil normálně? Krve jsem si nikde nevšimla, tím to nebude. Nikdy jsem nebyla moc dobrá na rozpoznávání nálad ostatních, ale tenhle byl tak nabručený, že i takové empatické poleno jako já to mohlo rozpoznat. A přesto se hrozně vlekl... nechodí náhodou naštvaní vlci rychle? Já chodím rychle, když jsem naštvaná. Vlastně chodím rychle pořád. A taky jsem pořád naštvaná. Hm...
Překvapilo mě, že na mě ten vlk promluvil. "Proč si myslíš, že jdu za tebou? Možná máme jen stejnou cestu," opáčila jsem monotónně, přestože to celé byla lež. Opravdu jsem přeci šla za ním, ale to on vědět nemusel. Zarazilo mě i to, že mu až teď scvaklo, kdo asi jsem. O....k...? Byl fakt mimo. Ušklíbla jsem se a dál následovala jeho směr. "To je super, taky už mám vykecávání plný zuby," přisvědčila jsem. Jaká to náhodička. Možná jsem za ním šla právě proto, abychom mohli společně mlčet. Protože v opačném případě jsem měla poslední dobou nutkání každému, kdo v mé přítomnosti otevřel tlamu, vyrvat z ní jazyk.

// Kaskády