Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nelíbilo se mi, kam tohle směřovalo, už když jsem zaznamenala výraz toho vlčete. Moje předtucha byla naprosto odpovídající, vrhla jsem na vlče ostrý zamračený pohled a podrážděně jsem zaskřípala zuby. Já jí tu tetičku budu muset asi manuálně z té hlavy vytlouct nebo tak něco, aby to konečně pochopila. Rázem jsem začala litovat, že jsem se vůbec ptala. Měla jsem dělat hluchou. Ne, měla jsem ji nechat na té louce. Ne. Měla jsem ji nechat sežrat už tenkrát tím hadem! Jak jsem byla hloupá, teď by mi to ušetřilo spoustu... spoustu tohohle!
"Aha," utrousila jsem skepticky a naprosto nezaujatě. "No tak letěl omylem kolem, to je toho. Vážně si myslíš, že se vrátil kvůli tobě? Takový pouta mezi vlky a jejich kořistí nevznikají. Za co by ti měl bejt vděčnej? Že je v tvym vokolí mnohem snazší terč pro predátory? To je fakt záslužný." Žádný mazání medu, tohle vlče potřebovalo tolik facek od reality, kolik se jí mohlo dostat a já se o to teď už velice ráda postarám. Může si koulet očima jak chce, ale dřív ji vypadnou, než to na mě začne působit. A pak už by jí třeba fakt něco sežralo, napadlo mě jako varianta, která nebyla úplně k zahození. "Říkám ti to znova, zapomeň na toho ptáka. Stejně se blíží zima. Takový ptáci přes zimu odlítaj. Kdyby tu zůstal, umře." Začínala se z toho stávat docela zvyklost, že jsem se tak často před Maeve dostávala k tématu smrti, ale ona to tou svojí nanicovatostí naprosto neulehčovala.

// Armanské hory (přes Lesík topolů)

Významně jsem na vlčátko pozdvedla obočí, jestli tu svoji troufalou vzdorovitou otázku myslí vážně. Asi jé stále nedošlo, že se mnou si žádné pískle zahrávat nebude. "Tak by nějaké blbosti mohli napadnout mě," hlesla jsem neurčitě, ale tón, ve kterém se to sdělení neslo, nevěstilo nic dobrého. Naštěstí jsem nemusela názorně předvádět, co přesně to znamenalo, protože Maeve se rozhodla trmácet za mnou zpátky z kopečka dolů. Spokojená sama se sebou jsem si odfrkla, takhle se to dělá! Jakýpak copak a vyhovování ve všem, co si ty prcci zamanou, jen ať hezky fungují! A čím dřív se naučí zabrat, tím líp!
Protože o klidné, tiché cestě jsem si mohla nechat zdát, vlče už zase něco mektalo. Nejdřív jsem se snažila přesvědčit, že jí nemusím odpovídat. Prostě pokračujeme dál a já budu dělat, jakože jsem moc zaneprázdněná pozorováním okolí, než abych ji vnímala. Prostě jsem ji jakože neslyšela. Jenomže čím déle jsem nereagovala, tím jasnější mi bylo, že se vlče stejně ozve znovu, tak nač to protahovat. "Kdo je Růženka?" vypadlo ze mě rezignovaně po hodné chvíli, kdy si o ní vlčátko zoufalo ztesknilo. Zastavila jsem se a otočila na ni, očekávajíc nějaké velmi dobré vysvětlení, proč bychom tou její zaběhlou kámoškou měli ztrácet čas.

Podle vlčete to tu bylo hezké. Asi jo. Možná. Nějak mě nezajímalo porozhlížení se po okolí a kochání se krajinou. Jak jsem si jednou vzala něco do hlavy, těžko jsem věnovala pozornost něčemu tak povrchnímu, jako je krása krajiny, i když jsem ji uměla taky ocenit! Jen teď nebyla vhodná chvíle.
Stála jsem na vršku a mhouřila oči na zlověstný výhled nějakou dobu, než mě až sem Maeve dohnala. Asi jsem jí někde po cestě prostě utekla a nijak mě to netrápilo. Konec konců se nakonec doplazila. "Hmm," ozvalo se ode mě zamyšlené zabručení, když jsem hlavou pokynula k obzoru, "tohle je divný. Vůbec se mi to nelíbí." Netušila jsem, co na té mlze, co se plížila krajem, bylo. Měla jsem z toho jen špatný pocit, ale moje instinkty vypracované léty tuláctví se naneštěstí většinou nepletly. Maeve mě ale vytrhla z momentu, když se udýchaným hláskem chlubila, jak úspěšně ten krpál zdolala. Sjela jsem ji skeptickým pohledem od hlavy až k tlapkám. Zatím na živu bylo velmi klíčové slůvko. Když se tak nějak divně nahnula, jak se u mě usadila a jakože se o mě opřela, prostě jsem udělala krok stranou, abych mezi námi vytvořila mezeru, když ji nebyla schopná udržet sama. "Měli bychom do smečky dorazit co nejdřív. Třeba tam někdo bude vědět, co se děje," říkala jsem si spíš pro sebe, než že bych čekala, že tomu bude to vlče rozumět. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nesvrběly tlapky z toho nutkání se vrátit. Chtěla jsem se čím dál tím víc ujistit, že je v lese všechno v pořádku, protože většinou nebylo, když jsem tam nebyla já, abych to srovnala. "Konec lelkování. Zvedačka, odchod," zavelela jsem nekompromisně. "Teď předveď tu svojí nezdolnost," pobídla jsem ji a šťouchla do ni tlapkou, abych ji popohnala. "A žádný blbosti," varovala jsem ji, protože takový pěkný sestup z hor k různým vylomeninám přímo vybízel.

// Erynijský les (přes Lesík topolů)

// Západní Galtavar (přes Ageron)

Pozitivum? Vlče skutečně mělo dostatek rozumu, aby mě následovalo. Negativum? Nevydržela u toho mlčet. Skřípala jsem zuby, ale jen tiše pro sebe. Taky jsem jí přece mohla říct, ať jde napřed do Borůvkového lesa sama. Nebo ať čeká někde na té louce. Nebo v lese. Ale já jí nechala jít se mnou. Ještě by jí někde něco sežralo a co pak já se sežraným vlčetem? odůvodňovala jsem si svoje rozhodnutí a nutila se tak snášet přítomnost toho otravného hlásku za zády.
"Zpátky domů ses nějak nehrnula, ne?" připomněla jsem vlčeti místo pořádné odpovědi na její zvídavé otázky. Terén se zatím začal svažovat a my začali stoupat do hor. "Takže tě menší zacházka nezabije." To nemusela být tak úplně pravda. Třeba to pískle tenhle výstup nedá a zhroutí se někde uprostřed kopce, ale na to jsem nebrala zřetel. Hlavně proto, že mě hned nenapadlo, že vlče prostě nezvládne po výkonu všechno, co dospělý. "Neloudej se," napomenula jsem ji ještě, abych svou nekompetenčnost dodatečně zvýraznila.
Sama jsem svižně stoupala vzhůru, něco takového pro mě nepředstavovalo problém. Navíc mě užírala ta prapodivná mlha a já věděla, že se možná dozvím něco víc, až vylezu výš a konečně bude něco vidět. Byla to otázka dalšího několikaminutového stoupání, než se mi konečně naskytlo něco jako výhled. Postával jsem teď na okraji skal a se zamračeným pohledem vyhlížela do dálky.

Proč se všechna vlčata domnívala, že jen protože něco vymyslí, tak je to správně? Lepší by bylo, kdyby nemyslela vůbec. I když, to občas taky dělají a žádná sláva to není. Zhluboka jsem se nadechla a rezignovaně vzdechla. "Myslela," zopakovala jsem významně, "tak si to schovej pro Nel nebo někoho." Snažila jsem se nebýt jakože až tak drsná na ni, protože jsem začínala mít podezření, že ještě chvilku, a doslova se rozsype. S rozsypaným vlčetem se do smečky vrátit nemůžu. Jenže tahle měla ještě dost kuráže a z nějakého důvodu po mě začala natahovat tlapu. Dala jsem ji chviličku, aby se sama vzpamatovala, než ode mě schytá dalšího huláka. "Ne-" cekla jsem, ale vlče už se stahovalo samo. No vida, jak to šlo.
Bylo jedno, jak moc jsem se hlídala, stejně jsem nakonec zase to vlče rozbila. A co, mohla si za to sama. "Aha, aha, takže to mám jen já to štěstí, že tě najdu vždycky, když se zrovna od někoho odpajdáš? A cizáci mimo smečku se jako ideální společnost nepovažují, slečinko," spílala jsem Maeve přísně slzy neslzy, protože jsem ani pořádně nevěděla, co si počít s rozněžněným ubuleným vlčetem, a bylo to znát. Tohle jsem neměla v popisu práce, sakra!
Čekala jsem, až z vlčete vyleze nějaké rozumně vysvětlení - jak bláhové ode mě, že - ale dočkala jsem se jen rezignovaného souhlasu. To byla moje společnost až tak strašná, že vidina toho, že se mě hned zbaví, ji donutila dál neprotestovat? Alespoň to cejtíme stejně, odfkla jsem si a vydala se na cestu k lesu. Mlha a šero snášející se na krajinu uprostřed dne ale nevěstilo nic dobrého. Netušila jsem nic o štiplavém pachu, který se plížil tlapku v tlapce s tím vším, ale moje malá otravná společnost asi ano. Zamyšleně jsem zamžourala za sebe na kýchající Maeve a pak na mlh nad námi. A na to jsem změnila kurz a brzy zaplula do lesa hned po naší pravici předpokládajíc, že vlče bude mít dost velký mozeček na to, aby ho napadlo mě následovat.

// Armanské hory (přes Ageron)

Upírala jsem nezaujatý, ale zakaboněný pohled na vlče, které si pohrávalo s mojí velkorysostí. Tedy, nebyla to přímo její chyba, že byla prostě naprosto mimo a nepochopila, čeho jsem se jí snažila ušetřit, to ovšem neznamenalo, že za to alespoň pohledem zpražit nemůžu. Nemohla jsem být milá moc dlouho, ještě by si na to tohle chlupaté otravné zvyklo, a co já s ní potom? Nechala jsem písek pískem a trávu trávou, než se to nemehlo ztrapní ještě víc.
Nikdy nepochopím vlčata. Nikdy. Nejdřív se na mě vytasí s nějakou čarodějnicí a teď chce cože udělat? Zkřivila jsem tvář, jako bych nerozuměla, na co se mě ptá. Jediný pohled do mých očí mohl napovědět, že v tom čuju nějakou levárnu. "Proč bys mě měla vobímat?" odbyla jsem ji nechápavě a otočila se k odchodu. Už jsem udělala krok, dva, ale tu se milostivé vlčátko ozvalo, že asi jako vlastně nechce? Ale bylo to mnohem horší.
Zastavila jsem se a obrátila na Maeve, která na mě koulila zlatá očka, jako bych já neměla úplně ty samé. Měla smůlu, byla jsem dost apatická, aby mě tyhle vlčátkovské triky nechávaly chladnou. "Tak poslouchej, skrčku," vyjela jsem na ni prudce, "já vim, že máš asi trošičku delší vedení nebo tak něco. Nemáš vod koho posbírat rozum, když se věčně někde poflakuješ sama, jako by svět byl pohádka a za každym rohem nečekalo něco, co tě může sežrat nebo roztrhat. Ale alespoň něco málo by sis mohla pamatovat, a pokud já si dobře vzpomínám, tak už jsem říkala, že nejsem. Ničí. Tetička." Procedila jsem zprávu mezi zuby a dopřála vlčeti nějaký čas, aby její maličký mozeček všechny ty informace pěkně zpracoval.
"A teď mi řekni," začala jsem o poznání klidnějším hlasem, když jsem se rozhodla, že času na vstřebávání měla Maeve už dost, a dřepla jsem si k tomu do trávy, "proč nechceš zpátky do lesa? Jen co vlezeme na území, můžeš si dělat, co chceš a zbavíš se jistý čarodějnice," povytáhla jsem významně obočí.

Nějaké prudící otázky šly teď stranou, když jsem se zajímala o vzdalující se neznámý vlčí flek. Napětí v mém těle se znatelně uvolnilo, když mi vlče moje domněnky nepotvrdilo. Jen si povídali, hm? Co si to mrně zase nechalo od koho nakukat?
"Jo, jasný. Tady je hodně písku a tak totiž," prohodila jsem, stojíc uprostřed zarostlé travnaté pláně, a významně na vlče pohlédla, aby pochopila, že jí to vůbec nežeru, ale klidně s ní budu hrát tuhle habaďůru, když chce. Byl to dobrý začátek, jak se odnaučit nebulet při každé příležitosti, jak mívala vlčata ve zvyku. Zapírání. Asi bych jí naopak jako rozumná a dospělá osoba měla říct, jak se pláč vlastně v pořádku a další takový prkotiny, ale to bych nejdřív takový sentiment musela sdílet. Tam, odkud jsem pocházela, pláč nikdy nebyl ok. Vyrůstání s mými bratry mě naučilo, že jestli chceš někdy něčím být, jestli chceš, aby tě někdo bral někdy vážně, tak prostě nebulíš. Vypadalo to, že tohle pískle to také začínalo pozvolna chápat.
To by ovšem nebyla vlčata, kdyby vzápětí neudělala nějakou pitomost. Nespokojeně jsem se zamračila. Ne snad, že by se mě to nějak dotklo, však jsem jí nedala moc příležitostí myslet si o mě něco pěkného. "Myslet si můžeš, co chceš, ale dávej si bacha na to, co říkáš," varovala jsem ji, místo abych jí děkovala nebo nevím, co ode mě vlastně čekala. Udělala krok ke mě, ale já neměla nejmenší tušení, o co se tím vlastně snaží, a tak jsem jen posunky hlavou pohodila k lesu. "Deme domů?" vyznělo jako otázka, ale rozhodně jsem nepočítala s odporem. Protože pak by to prostě byl rozkaz.

"Tak to sme na tom stejně," odpověděla jsem nezaujatě a tázavě nadzdvihla obočí, protože mě způsob, jakým se mnou to škvrně mluvilo, docela překvapil. Že by konečně pochopila, že ji nemám ráda a tedy by ani ona neměla v žádném případě mít ráda mě, abychom zachovali rovnováhu a přirozený řád všech věcí? Ještě před chvílí se ke mě plazila jak zbitý kojot a teď se najednou snažila tvářit drsňácky. Nebo alespoň ne tak vyřízeně. Možná přeci jen ta její dutá hlavička začínala chápat, jak to v životě chodí. Slabost se nepromíjí.
"Mám se ptát?" hlesla jsem přísně a nespouštěla z ní oči. Nedošlo mi, že si asi nedomyslí, co mám na mysli. Nebo domyslí, tím lépe. Že by tady neměla být takhle sama a co tu vůbec dělá. Kde je Nel. Kde je kdokoliv. A jak jsem tak plně soustřeďovala svou pozornost na to dospívající mrně, neušlo mi, že pošilhává po mizejícím stínu cizího vlka v dálce. Zdvihla jsem pohled, abych tím směrem také zaostřila, ale k rozpoznání toho bylo už jen málo. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. Neříkám, že jsem z toho vyvodila správné závěry. A neříkám, že bych o nich vůbec pochybovala. "Udělala ti něco?" chtěla jsem vědět, a můj pevný hlas prozrazoval serióznost, ve kterou by celá tahle situace mohla snadno vyústit.

// Kaskády (přes propadlinu)

Protože jsem odmítala brodit řeku a strávit třeba jen o vteřinu víc poblíž vodopádu, musela jsem cestu zpátky do lesa vzít maličkou oklikou. Nevadilo mi to, ráda jsem se protáhla. Většinu času jsem běžela, a energie vyvolaná pohybem mě zaplňovala příjemnou euforií. Počítala jsem s tím, že mi něco velmi rychle moji náladu pokazí, jakmile vrazím do lesa. Že to ale přijde o maličko dřív, to jsem nečekala. Vlkužel jsem udělala takovou pitomost, jako že jsem se rozhlédla, když jsem zrovna zpomalila při přechodu přilehlé pláně.
Mohl to být kdokoliv. Kterékoliv dospívající vlče potulující se kolem Borůvky. Bylo jich tu určitě mraky. Ale já si byla jistá, že tohle je přesně to jedno jediné. Nezastavuj, napomenula jsem se, ale už bylo pozdě. Tohle dotěrné stvoření mělo kromě své otravnosti ještě ten dar se vyskytnout kdekoliv, kde to zavání průšvihem. Obávala jsem se, že teď to nebude jinak. Ze směru, odkud přicházela, se ploužila někam do pryč jiná, možná trochu povědomě vyhlížející vlčice.
Vlče si to štrádovalo přímo ke mě a vypadalo, že si mě ještě nevšimlo. Stála jsem a vyčkávala, až dojde blíž. Nebudu za ní pobíhat. Nebudu na ni hulákat přes celou pláň, na to jsem neměla náladu. I když moje rozpoložení se mohlo změnit během mrknutí oka. To záleželo na tom, s čím se ta malá potížistka připlazí.

// řeka Tenebrae (přes Mahar)

Močály jsem překonala snad ještě rychleji. Elegantně jsem se proplétala mezi nebezpečně vyhlížejícím jezírky, které trpělivě vyčkávaly na svou oběť. Smůla, musely čekat déle, jednou mi to bohatě stačilo. Ze svých chyb jsem se uměla poučit.
Byla jsem zpět u toho vodopádu. Teď už jsem věděla, co se skrývá za ním, ale to mě ani v nejmenším nelákalo, abych se k němu přibližovala víc, než bylo nutné. Těžkopádně valící se voda ze skalnatých vršků vypadal a zněla stejně děsivě, jako vždycky. Ne, díky. Najednou jsem kdesi hluboko pocítila prapodivnou účtu k vlkům s magii vody. Když se mluví o nezkrotných živlech, běžně si jeden vybaví oheň. Já ne. Voda. Voda bylo to nejnevypočitatelnější, co mě napadalo. Oklepala jsem se, když mi jen při tom pomyšlení přejel mráz po zádech, a raději jsem se tu déle nezdržovala.

// Západní Galtavar (přes propadlinu)

// Narrské kopce

Slezla jsem z kopců raz dva. Poslední dny se docela vlekly, a tak jsem se tentokrát neloudala a užívala si, že můžu postupovat svižněji vpřed. Kolem se proháněl podzimní vítr a nesl s sebou zlou předtuchu, o které jsem zatím nevěděla. Měla jsem v hlavě jeden cíl, a spoustu dalších pidi myšlenek kolem, které jsem nechtěla pustit ke slovu. Stačilo, jak jsem si pustila tlamu na špacír tam nahoře.
Zastavila jsem se a ohlédla. Blesk nepřicházel. Kdyby umřel, nikomu by nemohl vyprávět, že vlastně nejsem necitlivá stvůra, co na všechny jen vrčí, ale taky by ho možná byla škoda. Nejspíš. Vzpomněla jsem si, co to mektal o Blueberrym. Žíhaný vlček sice vypadal docela neškodně, když opomenu množství magií, kterými vládne, ale tušila jsem, že by mohl v budoucnu představovat problémy. Už není členem smečky, připomněla jsem si. Až se u nás objeví, budu s ním tak zacházet.
Nechala jsem písčité vršky za sebou a podél nevábně vyhlížející řeky si to štrádovala nejkratší cestou domů. Naneštěstí to znamenalo, že musím zas a znovu překonávat močály. To je nemůže jedno parné léto navěky vysušit, nebo tak něco?

// Kaskády (přes Mahar)

Vlastně jsem za tohohle vlka byla docela vděčná. Připomněl mi, proč normálně nejsem na nikoho milá. Jakmile se o něco takového totiž třeba jen pokusím, hned by mě pomalu zakousl. Alespoň tak teď zněl, když podrážděně odsekl na moji nabídku. Jeho mínus, jindy už tak milá být nemusím. "Jasný, jasný, džíš," protočila jsem oči, "citlivko." Nic jsem neudělala, reagoval zbytečně nabručeně. Unikala mi ta ironie nastaveného zrcadla. Byl čas odejít.
"Fajn. No překvapuje mě, že to říkám, ale nebyls úplně nejhorší společnost. Předpokládám, že budem mít tu smůlu a znovu se potkáme, tak ať tě do tý doby nenapadaj žádný pitomosti," ušklíbla jsem se, zatímco jsem přemýšlela, jak daleko mě nechá odejít, než se vrhne z nějaký skály nebo sem skutečně práskne blesk. Jako by to, co říkám, mělo nějakou váhu. "Zdar a sílu," odmávla jsem na rozloučenou a bez dalšího zdržování se jala pokračovat v sestupu po písečném kopci. Stačil okamžik a byla jsem ta tam.

// řeka Tenebrae

Byla jsem docela vyladěná, ale teď jsem měla chuť na nějakou kousavou poznámku, když vlk utrousil, že tady nic k jídlu není. Jasně, že tu nic není, nejsem snad blbá, ne? Museli bychom totiž někam jít, abychom mohli lovit. Bylo fuk, jak jsme vysoko, nikde nelítají sami od sebe čerství bažanti do tlamy. Ale jakkoliv urputně se moje jízlivost drala na povrch, podařilo se mi ji zadržet. Pro tentokrát. A pak jsem se zaskočeně ohlédla a koukala na tlapu, kterou před sebou vlk mával. No jo, trklo mě. On vlastně kulhal. Ale to přeci neznamenalo, že by s tím neulovil vůbec nic, že ne? Možná se to zdálo jen mě, protože jsem s handicapem přežívala celé léta, ale konec konců můj a jeho problém byly také docela odlišné. Jak dlouho tu nohu měl špatnou? Uzdraví se to? Jak k něčemu takovému vůbec přišel? Bylo až s podivem, kolik otázek mi vytanulo na mysl, ale byla jsem ráda, že jsem žádnou z nich neřekla nahlas. Co jsem řekla předtím, to platí. Nemusím vědět nic, jenom bych to zhoršila.
Těkala jsem teď pohledem z jeho tváře na tlapu a nebránila se zamyšlenému výrazu. Překvapilo mě ale, když vlk promluvil. Sám od sebe. Byl to mnohem větší šok, než samotný obsah jeho slov. Tedy, druhou otázkou mě vyvedl z míry mnohem víc. "E..." otevřela jsem tlamu, ale nic z ní nevycházelo. Měla jsem to hned zamítnout, to by znamenalo, že jsem odhodlaná zůstat. Nebo na to hned kývnout. Ale já zaváhala, a tlamu zase zavřela. Nevědomky jsem se ohlédla směrem, kterým jsem tušila Borůvkový les. Jakýkoliv les. Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžu," hlesla jsem nakonec. "Slíbila jsem si, že jim dám šanci. Slíbila jsem to Nel." Podívala jsem se zpět na vlka. "Neříkám, že většina z nich nejsou banda budižkničemů, ale vo to víc mě budou potřebovat. Musím se o ně postarat. Musím, oni sou teď můj domov." Nemůžu znovu utéct. Znovu všechno upustit. Těžko říct, zda jsem to říkala jemu, nebo sobě. Na okamžik jsem se povzbudivě pousmála a raději se zase dívala jinam. "Měla bych se vrátit," oznámila jsem kamsi do krajiny. Teď už bylo jasné, že cestu zpět budu absolvovat sama. "Mám v lese něco vyřídit?" dala jsem vlkovi jasně najevo, že nečekám, že půjde se mnou, ale klidně mě mohla doprovázet nějaká jeho poslední myšlenka pro jeho bývalý domov.

Ok, ok, takže, já nebyla nějak zvlášť obdařená empatií a citlivá jsem byla taky asi jako pařez, ale tohle vylo prostě divný. Vlk byl sice normálně takový nijaký, ale teď byl až nepříjemně... odměřený? Jak by to pojmenoval někdo, kdo se v emocích a náladách cizích orientuje?
Přestala jsem pohled upírat do dálky a sklouzla jsem s ním pod sebe. Pod nás. Přemýšlela jsem, jak vysoko asi jsme. Vlk už předtím říkal něco o tom, jak by mu byla jeho vlastní smrt naprosto ukradená. Třeba proto jsme tu stáli. Rozmýšlel se, že skočí? Nenápadně jsem jeho směrem zašilhala očima. Možná jen čeká, až se vzdálím, aby mohl přivolat ten svůj blesk. Že by byl alespoň ohleduplný k životům ostatních? A chtěla jsem ho nechat, aby to udělal? Navzdory všemu, co si o mně mé okolí asi muselo myslet, jsem nebyla úplně chladná a bezcitná.
"Hm," zabručela jsem hlasitě, "ty taky nemusíš nic říkat." Jako by se snad hrnul do zpovědi, či co. "Asi je to tak lepší. Nemusim nic vědět. Stejně bych to jen zhoršila," ušklíbla jsem se, smířená se svými strašlivými způsoby. "Nechceš něco zakousnout? Při lovu se vybije spousta toho... to... toho špatnýho. A spousta toho přežije, vo tom taky něvo vim," hlesla jsem neutrálně a dál se jakože věnovala tomu, co bylo přede mnou, abych neskenovala vlka neustále pohledem.

Vrátil mi to. Au, au, au, moje pýcha a srdíčko krvácí. Neměl ani tušení, jaká muka jsem si tam nahoře s tím bůžkem nebůžkem prožívala. Dotčeně jsem sebou cukla a obdarovala ho nevěřícím pohledem. Jak tohle může říct? "Pcha, ještě kdyby!" bránila jsem se spěšně, abych zabránila nějakému pomyslnému rozrůstání této lži. "Jsem jen ráda, že už jsem vod něj pryč a nikdy už tam nebudu muset! Proč, mám na sobě nějaký z jeho magických větví nebo kytek?" Prohlédla jsem se s otočením hlavy, abych se ujistila, že nic takového si s sebou na památku netáhnu. Jen ať si ty svoje magický blbůstky nechá. Pro jistotu jsem se oklepala, kdybych přeci něco přehlídla.
"Je to ale docela drbna, ten Život. Chtěl nějak moc mluvit. Vo tobě," koukla jsem na vlka se zdviženým obočím, jak bych se tím záměrně snažila vyvolat nějakou reakci, když si teď hrál na kamennou tvářičku. A pak jsem pokračovala, jako bych nic neřekla: "Hádám, že ses nedozvěděl nic pěknýho, co?" Ani jsem se na něj nedívala. Teď můj zrak přejížděl na výhledem, který se před námi rozprostíral. Z nějakého důvodu jsme už nescházeli z kopců, jen jsme tu tak postávali. Uvědomovala jsem si, že mluvím víc, než normálně. A tentokrát tu nebyla žádná šáhlá kytka, na kterou bych to mohla svést. Ale což, musela jsem si to klábosení užívat, dokud zase neplácnu nějakou ptákovinu a tenhle vlk si mě nepřidá na seznam nenáviděných. Bylo to jen otázkou času, to jsem věděla s jistotou.