Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jedno se Tase muselo nechat. Povedlo se jí něco, co jen tak někdo nesvede. Naprosto mě svojí odpovědí odzbrojila. Zůstala jsem nehnutě stát a nějakou chvilku na ní jen zírala, jako by ke mně její slova vůbec nedošla. Nebo jsem zamrzla. Nebo obojí. Musela jsem zatřást hlavou, abych se probrala a přiměla k nějaké reakci. Ale co na tohle sakra mám asi říct?!
"Ne, myslela jsem..." skoro jsem sama zapomněla, na co jsem se vůbec ptala. Paráda, fakt paráda. "Myslela jsem tady. Jakože... v tomhle kraji. Neříkalas něco vo tom, že až najdeš sestru, tak vodsud vypadnete?" dopracovala jsem se konečně k jádru věci. Tohle snad už nemohla překroutit ani ona, ale kdo ví. Vysedávala si tu tak, zatímco mě začínal zadek mrznout víc a víc. Nechtěla jsem sedět a ani tohle postávání mě zrovna nezahřívalo...

Dostalo se mi velice strohé odpovědi, že jsem se nedovedla ubránit protočení očí. Fajn, nic mi neříkej. Jsem si blbá myslela, že se něco dozvim, zahartusila jsem si pro sebe a dál jsem hrabala v tvrdé, promrzlé zemi. Když se to vezme kol a kolem, není zahrabávání kostí v tomhle počasí úplně ideální činností. A jestli ji zahrabu teď, do jara ji nevykopu, došlo mi, ale přeci teď všechnu tu práci nehodím za hlavu.
Tasa si usmyslela, že mi přeci jen něco ještě poví, a tak si něco brblala za mnou a s nevelkým překvapením nadávala na magiče - už jsem věděla, co to je - a že je tohle celý stejně chyba nějakého z nich. A vlastně na tom něco bylo, i když obří kouř přes celou krajinu, kdo by tohle zvládl? Možná bych nad tím ani neměla přemýšlet, už dlouho jsem v tomhle kraji na žádný magicky vylomeniny nebyla naštvaná.
Šoupla jsem kost do pracně vykopané díry a zahrnula ji zpátky. Dokonáno. Na to jsem se otočila prudce na svou šedivou společnici. "Dvě otázky," hlesla jsem stručně. "Kdes popravdě přišla k tomuhle?" Tlapku jsem zvedla ke svému krku do stejné výšky, kde se Tase houpala pátá tlapka a kde mě do nedávna mrazila sněhová vločka. "Ne, počkej, vlastně to nechci vědět." Odporem k určitým věcem jsme se s vlčicí mohli shodovat, to ano, ale zásady jsme mohly mít každá jinde a já momentálně nechtěla zjišťovat, kde přesně jsou ty její. "Co tu vůbec ještě děláš?" zeptala jsem se místo toho, jako by mělo z mých slov být naprosto jasné, o čem mluvím.

// Borůvkový les

Tasa byla na Tati na rozdíl ode mě fakt milá. Alespoň si nikdo nemohl stěžovat, že by tu dělala bordel, když už se rozhodla vystupovat jako neviňátko. I tak jsem s přibývajícím rozruchem v lese byla klidnější, když jsme mohli prostě odejít - než by si mě třeba našlo další otravný vlče nebo někdo podobný, protože já byla na tyhle případy snad vábička.
Teď jsem se táhla s obrovskou kostí, která se nenesla tak snadno, jak jsem si z počátku myslela, ale statečně jsem mlčela - hlavně, protože s plnou tlamou se toho moc napovídat nedalo - a jakékoliv trable na sobě nedala znát. Uši jsem měla nastražené, abych si vyslechla, co šedá o tom kouři ví. A vůbec se mi to nelíbilo. Nakonec jsem se zastavila a kost upustila. "Co je to za kouř? Smrdí ohněm? Možná je to nějaký požár," ohlédla jsem se na Tasu, jako by právě ona měla znát odpovědi. Co jinýho by to bylo? Ale oheň o takovým rozsahu taky nejsou dobrý zprávy. Znepokojeně jsem se zamračila a začala tlapkou ledabyle prohrabávat zem, abych našla vhodné místo na hrabání. "Víš, jakým směrem se to 'posouvá'?" prohodila jsem za sebe na šedivou, zatímco jsem se vrhla do díla.

Tasa si také neodpustila pár kousavých poznámek na vlče, které už bez pochyby ztratilo všechen zbytek pudu sebezáchovy, když se rozhodlo na ni rozzlobeně vyjeknout. Intenzivně jsem v hlavě přepočítávala, jak moc bych se do toho měla plést, kdyby jedné z nich prostě ruply nervy a servali se tady, protože popravdě jsem neměla absolutní zájem se toho jakkoliv účastnit. Ať si vlče vybojuje svoje bitvy, když je tak kurážné, to ji naučí.
Dostala jsem instruktáž k péči o kost a Tasa pak mimo řečí naznačila něco o tom, že ta tlapka na jejím krku je... těkala jsem chvilku pohledem mezi vlčicí a vlčetem, jako bych si to všechno bedlivě propočítávala. Ne, to snad... nebo jo? Netušila jsem, jestli se chci zeptat nahlas a mojí domněnku si potvrdit, a tak jsem zůstala mlčet.
A nechtěla jsem mluvit ani po té, co vlčice uhodila hřebíček na hlavičku. Jasný, že jsem tu nemusela být. Jasný, že měla pravdu v tom, že jsem mohla kdykoliv odejít. A právě to, jak zatracenou pravdu měla, mě dopalovalo. Proč jsem tu ještě byla? Proč jsem zůstávala? Nechtěla jsem na tyhle otázky odpovídat ani sobě, na tož někomu cizímu. Než jsem ale něco opravdu říct musela, zjevila se nám za zády Tati. Záchrana? No měla jsem rozporuplné pocity, co tu dělala? Řekla jsem jí, že se o to postarám. Pohledem jsem prozkoumala okolí, ale Maeve jsem s ní neviděla. Kde nechala tu malou potížistku? "Říkala jsem, že se o to postarám," odvětila jsem Tati stroze, když se vyptávala na Tasu. Fajn, co teď? Alespoň se Tati postará o to druhý vlče. A já... ano, kost, postarám se o kost.
"Zvláštního?" zopakovala jsem po Tase. "Má to co dělat s tím kouřem? Ty o tom něco víš?" vyptávala jsem se trochu nedůvěřivě. Sehnula jsem se pro kost, kterou jsem popadla do tlamy a posunky pohodila hlavou, abych vlčici naznačila, že jdeme jinam. V lese začínalo být nepříjemně rušno. "Hochlouchám," zahlaholila jsem přes kost.

// Propadlina

Byla jsem nasupěná, že jsem pořádně ani nevnímala veselé Tasino remcání za mými zády. Alespoň někdo z nás si to užíval. Vlče se zajíkalo ve snaze něco ze sebe vyžbleptnout. "Maminka taky určitě říkala, abys u toho přemejšlela. Mrtvej ochránce je špatnej ochránce," věnovala jsem jí jednu životní radu skoro zdarma, když nepočítáme drobné traumatíčko nebo dvě na vrch. Obrátila jsem se na Tasu s částečně rezignovaným pohledem, abych jí dala najevo, že netuším, co s tím skrčkem je v nepořádku, ale podle mého usouzení by to vyšlo na celý seznam, jako u každého vlčete.
Než se vyzáble doklepalo, mohla jsem se věnovat šedé návštěvě. Povytáhla jsem podezíravě obočí. Nebyla jsem zvyklá, že by mě někdo "rád viděl". "Takže odškodný, hm?" broukla jsem, ale pak jsem se konečně na kost pořádně podívala a teda... nebylo to žádné mezizubní párátko. "Vau," ujelo mi, "tos musela skolit minimálně bizona, ne?" Druhou otázkou bylo, jak se jí to povedlo. Sama by to přeci nesvedla, ne? Ani já bych něco takového sama nesvedla! Přes kost jsem příhodně sklouzla očima až na krk šedé, který.... zdobila?... další zajímavost. Ušklíbla jsem se. "Neseš si s sebou i sváču na horší časy?" ukázala jsem posunky na tlapu, která už si tam nejspíš visela nějakou tu chvíli.
Zavrtěla jsem bezradně hlavou, Tasa měla zkušenosti s touhle smečkou z první tlapy, nemusela jsem se před ní snažit bránit její čest, když sama moc dobře věděla, jak se věci skutečně mají. "Nechápu, kde se furt berou. Jeden by řekl, že se o to postará přirozenej výběr, ale ten tady teda moc nefunguje."

Tázavě jsem se zamračila. Jak, že jí "dala na výběr"? Copak si smečka může dovolit nabírat hladové krky před zimou, ještě takové, kterou jsou jen přítěž? Moc se mi ta představa tedy nezamlouvala. A černobílé vlče jako nic jiného, než problémy, nevypadalo. Konečné rozhodnutí ale ve finále nebylo na mně, ani na Tati, a díky Vlčí matce ani na tom vyzábleti. "O tom my nerozhodujeme," usadila jsem stroze rozjařenou Maeve, která snad nikdy neviděla jiné vlče, a po vzoru Tati se rozhlédla po okolí, jako by se alfa měl příhodně vynořit z lesa přímo u nás.
"Nevim, kde je, ale taky bych s ním potřebovala mluvit. Byla jsem teď nějakou dobu mimo území a-" vrátila jsem se pohledem k Maeve a mlčky si ji přeměřila, jako bych zvažovala její podíl na naší drobné průzkumné misi, "nedaleko hor za řekou jsme si všimli něčeho, co by ho mohlo zajímat." Asi jsem se rozhodla vlčeti nějaké zásluhy připsat, protože jsem záhy mluvila v množném čísle. O plíživém kouři jsem se ale detailněji zmínit nestihla, protože les prořízlo další vytí. Pro jednou rušno, hm? pomyslela jsem si s podivem, protože jindy tu bývalo poměrně mrtvo.
A pak jsem zůstala stát úplně odzbrojená. Co že to to vyzáble právě řeklo? Co že to udělalo? Co že... kdo si sakra myslí, že je?! Jen tak se sebralo a odpochodovalo, jako by mu to tady už patřilo. Byla jsem z toho tak zaskočená, že stihlo pláchnout, než jsem ho stačila zastavit. Zaskřípala jsem podrážděně zuby. "Být tebou, najdu si na hraní někoho jiný," sykla jsem k Maeve a zvedla pohled k Tati. "Postarám se o to," oznámila jsem jí a nevyřčeně ji prosila, ať se ona na chvíli zase postará o Maeve, ať se do toho ještě tohle špuntě neplete, a pak už jsem vyrazila směr hranice. Ne snad, že bych měla o to cizí vlče takové obavy, ale kdyby byly problémy, jak jim asi taková jednohubka dokáže zabránit? "Tsss," bručela jsem podrážděně cestou.
Mé prokletí, v téhle chvíli spíš požehnání, mi dalo, že jsem Tasu rozeznala až v momentě, kdy jsem ji měla na očích a vlče už se kolem ní ochomýtalo, jako pán všeho tvorstva. Známou tvář jsem momentálně nevyhodnotila jako nebezpečí, to ovšem neznamenalo, že si to to vlče pěkně neodskáče. "Tak poslouchej ty vychrtlinko," štěkla jsem po vlčeti a postavila se přímo mezi něj a Tasu. "Tohle ještě není tvůj les, a kdo ví, jestli někdy bude," sykla jsem výhružně, "takže se takovýhle rádoby srdnatý manýry rychle vodnauč, nebo co si asi představuješ, že bys tady takhle vochránila?" Kývnutím hlavy jsem razantně poukázala na celou její maličkost - doslova - kdyby jí to nebylo jasné. "Možná tak pár borůvek, než by z tebe byla nová vystýlka do něčího pelechu." Krutá pravda, kterou jsem vlčeti odmítala jakkoliv zjemňovat. Jen ať se učí. Měla jsem silné nutkání jí prostě vykopnout, však o ní nikdo kromě Tati s Maeve ještě nevěděl ne? Mohla bych jim povědět třeba... že utekla za hranice, spadla do vody a odnesl jí proud. Jo, jo to by šlo. Měla jsem takovou zlost, že jsem pozapomínala na přítomnost skutečného vetřelce.

Něco bylo jinak. Hodně hodně jinak, protože Maeve se ihned nechytila příležitosti mi vykecat díru do hlavy, jak už se o to vytrvale pokoušela nějakou celou tu dobu, co ji mám na krku. Musela jsem se po ní ohlédnout v domnění, že jí mohlo něco v sekundě mé nepozornosti čapnout a odtáhnout pryč. Třeba ten obří had z dřívějška, ale toho bych si snad všimla. Ne, nebylo v tom nic tak propracovaného, vlče jen nekoukalo, kam šlape. Postavila jsem se vedle ní, abych viděla, co na tolik zaujalo její pozornost.
"Lesklý kameny," konstatovala jsem nezaujatě naprostou samozřejmost. "Tady po kraji se jich povaluje spousta, stačí vobčas koukat pod nohy. I když je divný, že tady v lese ještě nějaký sou a někdo si je nenahamtil pro sebe. Vlci se je normálně hromadí v úkrytu pro... pozdější účely." Odmítala jsem se pouštět do diskuze o Smrti. V tom se lesem rozeznělo ne příliš vzdálené vytí. Záchrana, blesklo mi hlavou. "Vem si je, jestli chceš, a poď," pobídla jsem Maeve a vyrazila energicky udaným směrem. Moje nadšení nemělo dlouhého trvání, když se za krátko po dospělém vytí ozvalo nějaké divné přidušené kvílení, které mi až příliš jasně oznamovalo, že na záchranu můžu zapomenout. Bylo tam další vlče.
"Tati!" nezvolala jsem, ale pronesla jsem to dost výrazně, že by se to zvolání skoro podobalo. Tak přeci na téhle šlamastice něco pozitivního bylo. "Seš zpátky? Dlouho sem tě tu neviděla. Začínala jsem si myslet, žes to s touhle sebrankou fakt vzdala," rýpla jsem si, spokojená, že jsem konečně ve společnosti někoho racionálně myslícího. Pak mi pohled sklouzl na uzel šedobílých chlupů. "Proč máme v lese vlčat jak hub po dešti? Ten je taky teď jakože náš?" zeptala jsem se, jako by vlče nemohlo mluvit samo za sebe. Kdo ví, třeba jsem ho fakt automaticky považovala za němé, třebaže před chvíli kvílelo, jako by ho nabral divočák.

// řeka Mahtae (sever)

Konečně zpátky v lese. Možná právě vidina toho, že každou chvíli budu mít od ukvíleného přívěsku klid, mi dopřávala pokoj na mysli. Rozhodně jsem se nemračila a nebručela jako jindy. I když ocásek si samozřejmě nemohl nechat ujít jediný tichý moment, který by narušil. "Spíš tě krutě převelim na někoho jinýho, kdo ti bude dělat chůvu. Já tohle v popisu práce fakt nemám, takže nemáš zač." Za co by mi vlastně měla děkovat? Třeba, že se v celku dostala zpátky ke smečce. A ještě k tomu měla to svoje dobrodružství, po kterém z počátku tak horlivě prahla. Kdyby tak někdo pověřený věděl, jaké oběti já tady pro dobro smečky přináším. Nel by to měla vědět. Kde vůbec je? Měla bych si s ní promluvit.
Vstoupili jsme do lesa, ale nikde na dohled nebyla ani živáčka. Nejprve jsem se pozorně zaposlouchala, jestli neuslyším hlasy nebo kroky v okolí, když se však nic neozývalo, zdvihla jsem čumák k nebi a táhle zavyla, oznamující svůj příchod. Teda náš - náš - příchod, než jsem se velice pomalinku rozešla hlouběji do lesa. Byla to ale chůze skutečně mravenčí, protože co kdyby někdo na zavolání přiběhl a mohl mě vlčete zbavit už tady? Přeci bych nikomu takovému nemohla pláchnout na druhou stranu území. "Kde ses v našem lese vůbec vzala?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihla připomenout, že mě to vůbec nezajímá a rozhodně bych neměla to vlče podněcovat k dalšímu řečnění, ale už bylo pozdě.

Maeve se mi sice snažila namluvit, jak je ten můj most naprosto bájo a úžasný a k tomu připojila spoustu dalších zbytečných informací o svých dobrodružstvích, na které se nikdo neptal, ale já se nemohla zbavit pocitu, že se ho přeci jen trochu bojí. A to jsem nebyla kdo ví jak empatická. Když však bojácně vypískla, jako by se bála, že jí při tom pošťuchování strčím prostě dolů, nedalo se to chápat jinak. Přestala jsem do ní hučet, protože už se začala sbírat a jak jí to pak šlo! Než jsme se nadáli, skončily jsme obě suchou tlapou na druhé straně. Udělala jsem si v hlavě mentální poznámku, že tohle bylo snad nejdelší překonávání řeky, co si pamatuju, a že příště nejdřív vlče brodí a pak si budu stavět osobní přechod.
Hodila jsem očkem po ledové cestičce, která se v odpoledním slunci začínala rozpouštět. Nechala jsem ji být, nemělo smysl na ni plýtvat silami, když za krátko zmizí sama. A co víc, les už byl na dosah. Už jsem skoro cítila, jak mi ze zad padá ohromná tíha a nastupuje klid a pohoda, jakmile mě někdo v lese zbaví toho ukecaného závaží. Jen ať je tam Nel. Wizku. Kdokoliv. KDO. KO. LIV. uchýlila jsem se ke škemrání v duchu, třebaže takové doprošování by ode mě živá duše nikdy slyšet nemohla. "Snad sis ledovou procházku přes vodu užila. V lese už bude někdo, kdo si tě vezme na hrb," broukla jsem ledabyle k vlčeti a pohodila hlavou posunky směrem k domovu, než jsem se jím také rozešla.

// Borůvkový les

Na tváři se mi usadil kamenný výraz. Maeve měla svoje obavy, to bylo rozumné a jako nějaký učitel bych jistě její obezřetnost měla odměnit, ale já nebyla učitel. Ani pečovatel. Sakra co jsem tu vlastně dělala?! Chtěla jsem ji ubezpečit, že kdybych se jí chtěla zbavit - a že jsem chtěla - měla jsem sto jiných příležitostí a zrovna něčím takhle složitým a vyčerpávajícím bych se neotravovala. Mohla jsem jí v první řadě prostě utéct, protože jsem si byla jistá, že by mi nestačila, kdybych třeba jen šla svižněji. Mohla jsem jí nechat zabloudit v těch kopcích nebo jí odtamtud shodit a tvrdit, že to byla nehoda. Mohla jsem jí to strčit do řeky a nepotřebovala bych k tomu most. Ale přirozeně jsem nic z toho nahlas neřekla, nejsem blbá, ještě by to s tou svou prořízlou tlamičkou vykecávala všude kolem. A tak jsem místo toho jen pokrčila rameny. "Jestli se ti to nelíbí, můžeš se brodit, ale až tě chytí proud, lovit tě z tý řeky nebudu," oznámila jsem ji bez jakéhokoliv náznaku humoru. Myslela jsem to vážně, a už jsem plánovala ji tu pěkně nechat a jít sama, když se konečně dala do pohybu.
Ale proč šla tak pomalu?! Nejradši bych se práskla tlapou do čela. Proč jsem ji vlastně nechala jít první. No co, každý dělá chyby, ne? Sledovala jsem jí, jak se plouží přes led a už to vypadalo nadějně, že by se mohla dostat na druhou stranu, když sebou plácla na led. "Uuughh," zabručela jsem zoufale a vkročila na led za ní. "Vstávej, takhle ten led rozpustíš," strčila jsem do ní, abych ji popohnala. Neměli jsme na to celou zimu. Tedy, mohla jsem do ní prostě strčit tak silně, že by dojela po tom ledu až ke břehu, ale kdo jsem, abych jí to takhle ulehčovala.

Počet slov vypuštěných z tlamy naivky se nepřímo úměrně rovnal těm mým. Totiž, když jsem mlčela, ona mlela pantem. Když jsem mluvila, ona mlela pantem. Ať jsem dělala cokoliv, nic moc na tom neměnilo, tak proč bych se měla snažit a plýtvat síly? Někdy jí přece to reptání musí přestat bavit. Střelila jsem po ní pohledem, když už se skoro vrátila ke starým zvykům a oslovování, ale vlčátko z toho blesku rychle vybruslilo. Nebo alespoň zmlklo. Mlčet bylo taky dobrý. Pokynula jsem hlavou, na znamení, že tak to bylo správně, aby si nemyslela, že jsem si toho třeba vůbec nevšimla.
Mohla jsem ji dál poučovat, jak svět funguje, a že ten pidi ptáček rozhodně nebude mít za brýchu vypaseného bažanta, ale museli jí nějaké životní lekce zbýt i na jindy. Naneštěstí jsem jí tak dala prostor, aby se rozpovídala o něčem jiném, protože to jí šlo. "Je to jen řeka," poznamenala jsem suše, když to tu označila za hezké místo. Právě kvůli té řece to rozhodně hezké místo nebylo. "Jasný, jasný, třikrát hurá," utrousila jsem monotónním hlasem a nechala ji, ať si myslí, co chce. Šetři energii, připomínala jsem si, šetři energii.
Nešetřila jsem ji moc dlouho, protože za krátko jsem vyčáryfukovala most přes řeku. Ne snad, že bych se chtěla předvádět - i když trochou uznání bych nepohrdla, že jo - ale stejně by mě nikdo jinak přes tu vodu nedostal. Maeve byla ale nejvíc odrovnaná tou zimou, která přišla spolu s ledem, a zase se na mě lepila jak mouchy na med. Protočila jsem oči, protože v tomhle postu jsem to ještě neudělala, a postrčila vlče čumákem směrem k můstku. "Nelísej se, jdeme dál," oznámila jsem ji navzdory pravděpodobnostem naprosto klidným tónem a posunky ukázala k ledu klenoucímu se na druhou stranu. "Běž, musíme přejít," přidala jsem instrukce, kdyby to její opeřený mozeček nepochopil sám od sebe. "Je to bezpečný."

// Erynijský les

Asi už bylo dáno, že má jít se mnou. Nemusela jsem ani ceknout a už si to štrádovala v mých stopách. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, jen aby si na to moc nezvykla, pak bych se jí už nemusela zbavit. Navíc, ona jenom nešla. Mluvila u toho. Pořád. Znovu jsem zbědovaně uhnula pohledem, protože Maeve očividně unikl pravý význam mých slov. Hlupačka. Alespoň už mi neříkala tetička. "Když ti to zakážu, bude to mít smysl?" zeptala jsem se rezignovaně místo přímé odpovědi. Bylo jedno, co by mi na to řekla. Mohla by se zapřísáhnout, že poslechne, ale byla jsem si jistá, že by to vydržela přesně pět kroků, než by zase s něčím začala. Nechala jsem ji tedy radši, ať si brebentí něco o tom ptákovi.
"Byla by z něj tak malá jednohubka, že by se mi naprosto nevyplatilo na jeho chytání plýtvat síly. Lovit lítavý ptáky je vobecně na nic, jsou samá kost a peří. Když už ptáky, tak bažanty nebo něco jinýho z pole, ať to má alespoň trochu masa." To mělo vlče uklidnit, že jí kámoše nesním - kdyby se náhodou rozhodl někdy vrátit - ale netušila jsem, jestli bude schopná si z toho tu zprávu přebrat, a tak jsem se na ni krátce obrátila. "Nesnim ho, jasný?" ujistila jsem ji.
K uším mi začal doléhat šum proudící řeky a brzo jsme došli až k ní. O tiché chůzi jsem si mohla nechat zdát, Maeve se přenesla přes ptáky a teď jejímu mozečku nedopřály klid otázky ohledně magie. Měli jsme zůstat u těch ptáků. U lovu. O lovu bych dokázala mluvit hodiny. O magii? Ne tak docela.
"To je síla. Energie uvnitř vlka, která... kterou se prostě musíš naučit ovládat." Musíš. Protože vlk, co svou magii neovládal, byl nebezpečný všemu a všem. Stáli jsme na břehu řeky, což bylo pro tuhle situaci víc než příhodné. Místo hloupého vykládání jsem to prostě mohla předvést. Stoupla jsem si k řece ještě blíž a soustředila se. Za krátko se teplota kolem nás razantně snížila a trávu kolem nás pokryla bílá vrstva třpytivé jinovatky. Dech se stával viditelným v obláčcích páry. Od tlap mi vystřelil pruh, který se postupně skládal, zamrzal a dosáhl až na druhý břeh. Ztěžka jsem vydechla. Když jsem skončila, klenul se přes řeku ledový můstek a mráz kolem začal ustupovat. Vzhledem k normálním teplotám v téhle době to však nebylo tak rychlé oteplení jako v létě, a tráva zůstala pomrzlá a křupala, když se na ni došláplo. "Tohle je magie," hlesla jsem, jako by to mělo dostačujícně zodpovědět všechny otázky.

Vlčátko ublíženě skuhralo, ale já nezlomně vyčkávala, až udělá, co mu bylo nařízeno. Nepouštěla jsem její tlamu z očí s očekáváním, jestli to konečně, KONEČNĚ, pochopila. A už- No vida, že by jí to do toho mozečku přeci jen dolezlo? Fajn, jako odměnu jsem rozhodla, že si teda vyslechnu, co jí zase napadlo, ale moudrá jsem z toho zrovna nebyla. Ne, že bych měla být o něco moudřejší kvůli něčemu, co ze sebe vysype nějaký vlče. Jen jsem povytáhla stoicky obočí. O jaký alergii to mele? Spolkla jsem tu otázku rychleji, než se mi stihla zformovat na jazyku. Připomněla jsem si, že to vlastně vůbec nechci vědět.
Když už jsem se jednou rozhodla si z toho nanicovatého vlčátka utahovat, plánovala jsem si to taky náležitě užít. A tak jsem jen seděla, ani nedutala, a pozorovala, jak maličké pomalu spínají dvě a dvě dohromady, když se ohlížela a hledala svá křídla. Tedy, domyslela jsem si, že přesně o to se snaží, jak sebou najednou kroutila jak žížala nad zemí. Zdálo se, že se konečně vzdává a celý tenhle absurdní rozhovor o nějakém přátelství s ptákem se chýlí ke konci. Sláva.
Otravnost vlčete ale s tématem nezmizela. Škoda. Třebaže se proti tomu srdnatě vyhrazovala. Když už nic jiného, alespoň přestala fňukat. Protočila jsem oči vzhůru. "Jasný, jasný, to ty nikdy," odkývala jsem s notnou dávkou sarkasmu, zvedla jsem se a odvrátila k odchodu. Když už jsme snad krizi tady mladé rozhodně-ne-otravné dýmy zažehnali, mohli jsme pokračovat tam, kde jsme skončili - v cestě ke smečce. Nebo bychom tam taky nikdy dojít nemuseli, že.

// řeka Mahtae - sever

Udělala jsem tu chybu, že jsem se stále znovu a znovu nechávala zaskočit tím, jak je ta malá naivka nepoučitelná. Najednou zase byla u mě - a zase až moc blízko - a než jsem ji stihla odstrčit, odtáhla se dál. Já jí snad fakt zakousnu. Měla jediný štěstí, že se sama stáhla, ale ejhle, ono to divadýlko pokračovalo. Tetičko~ tetičko~ Vypálím ji to do paměti bez ohledu na to, jak mě teď vlastně celá blažená opěvovala. Byla to jen myšlenka, ale najednou mnou projel zvláštní výboj energie. Nechala jsem se jím vést a nahnula se k vlčeti, abych jí to ještě jednou, naposledy, mírumilovně vysvětlila. Jak jsem se k ní však dostala blíž, kožich mi tichounce zašustil a ze mě vyskočila drobná jiskra, která přeskočila na Maeve a uštědřila jí elektrickou ránu podobnou bolestivému rychlému štípnutí. "Opakuj po mně," sykla jsem, jako bych si přeskakujícího proudu vůbec nevšimla, "Ka-ya. Když už to méno musíš používat tak často. Jasný? Ka-ya." Nespouštěla jsem z ní přísný pohled a čekala, až hezky poslušně udělá, co jsem jí nařídila. Holt se s ní asi musela bavit jako v naprostým tupcem. Někdo by řekl, je od vlčete vlastně hrozně roztomilé a hezké, jak si o mě myslí, že jsem skvělá, ale já si přeci z chvály o nějakého záprdka nedřepnu na zadek. Tu navíc ještě trápilo, jak vlastně za tím svým kamarádíčkem poletí. Narovnala jsem se. "Prostě mávej křídly. Jo počkat," broukla jsem sarkasticky a protočila oči, nedokončujíc vlastní myšlenku. Jen ať si ten silný nedostatek ve svých schopnostech vlčátko uvědomí samo, to snad zvládne, ne?
Skeptický výraz přetrvával i po tom, co z vlčete vypadl další nápad, nebo co to vlastně bylo. Měla by se naučit nechávat si tyhle praštěný myšlenky pro sebe. "Ptáci nežijou ve smečkách," opravila jsem ji stroze namísto zhodnocení jejího beztak marného výlevu. Vlčátko se mě stále urputnějšímu otázkami nejspíš snažilo obtočit kolem tlapky, jak marné. Neplánovala jsem jí o sobě prozrazovat takové věci. Neplánovala jsem něco takového říkat komukoliv. "Na tom nesejde," odpověděla jsem vychytrale vyhýbavě, "jednou zjistíš, že na strach prostě nezbývá čas. Zvlášť, když máš zodpovědnost za jiný, vobrač dost beznadějný votravný případy. Když se bojíš, nikomu nepomůžeš." Snažila jsem se při tom zahnal obrazy vzpomínek, co se mi vkrádaly do hlavy. Lov daňků, která na nás poslala Smrt. Zničená hráz. Voda. Smrt. Bála jsem se spousty věcí, ale tvrdohlavě jsem si to odmítala přiznat. Na strach není čas, opakovala jsem si.

Nepřekvapilo mě, že si dál nadutě odmítala připustit pravdu. Jasný, namlouvej si co chceš, mládě, však jednou uvidíš. Horlivě jsem ji mezi tím dál zasypávala fakty, až se vlčátko už nejspíš neudrželo a začalo tvrdošíjně protestovat. Můj první instinkt bylo ji prostě odseknout, ať už zavře tu svojí tlamu, ale potom... co jsem mohla ztratit? Vlastně bylo docela vtipné poslouchat ty ubohé argumenty, nářky, zbožná přání, kterým snad ani ta otravná koule chlupů nemohla úplně věřit. Místo ohrazení se jsem tedy netypicky významně pozdvihla obočí a dala Maeve prostor k vysvětlování. Už ho ale takhle měla až až, tohle jsem si plánovala jednou vybrat i s úroky.
Bylo fascinující, jak fixovaná na toho ptáka je. Možná mi jí spíš mělo být líto. "Tak si leť za ním," vypadlo ze mě, leč polohlasně dřív, než jsem se stihla zarazit. Tohle bylo nebezpečné, vlčata se chytala každého blbého nápadu a jestli se na základě toho Maeve vytratí a pak někdo zjistí, že jsem za to mohla já... mohla bych z toho mít pěkný průšvih. Ne, že by ta oběť alespoň nestála za zvážení. Ale zjistil by to vůbec někdo? Stejně jsem za vlčata já nezodpovídala, nebyla by to tak úplně moje chyba...
"Alespoň něco," odfrkla jsem si a přeměřila si vlče povýšeným pohledem od hlavy až k tlapkám. Když by se jeden hodně přemáhal, mohl by to snad chápat jako hodně, hodně chabý kompliment. Nebo tak něco. "Strach jen oslabuje." Ale každý se něčeho bál. Každý. A zdravý strach byl jen dobrý pud sebezáchovy. To už jsem ovšem vlčeti nevykládala.