Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(395)

Vlk se chce jenom schovat a ostatním se z toho hned ježí chlupy. Lehce jsem se ušklíbla, na nasírání už jsem asi měla tak přirozený talent, že to šlo samo, aniž bych se snažila. Jen tak dál, v afektu toho na sebe vlk vyklopí spoustu a já si dávala dobrý pozor ve čtení projevů vlčice, kdyby si usmyslela mi náhodou lhát.
"Nová, hm?" To by pár věcí vysvětlovalo. Vlastně hodně věcí. Třeba to, že kdyby to nebyla pravda, byla by úplně blbá si tak vysedávat hned u úkrytu smečky. "Nováček a hned ti hodili na krk úklid úkrytů? To je teda fakt pěkný přivítání." Chtěla jsem jí říct, že tím na nikoho dojem neudělá, ale pravdou bylo, že vyjma mě by tímhle asi udělala dojem na úplně kohokoliv z téhle smečky.
Pořád se tvářila dotčeně, asi jak jsem ji zpovídala, jenže co čekala? A co si to dovoluje ježit se na mě? "To se nedivim. Hádám, žes spolu s přijetím nedostala seznam jmen a popisů všech a všeho, co se tu hýbe," prohodila jsem ledabyle. Úplně marná asi nebude, ale nemohla jsem uvěřit, že musím normální vlky poučovat o naprostých banalitách. "Kaya," představila jsem se stručně. "Stará členka smečky," informovala jsem ji významně a sebevědomě k ní přistoupila blíž, aby mohla snadno podle mého pachu odhadnout, že nekecám, když to z té decentní vzdálenosti, co mezi námi byla, nepoznala. Za tu dobu, co kempím v tomhle lese, už mi musel kožich načichnout tou otravně sladkou vůní borůvek, o které všichni pořád říkali, jak je pro místní vlky charakteristická.
Dopřála jsem si chvilku vítězného ticha, zatímco to modroočce muselo v hlavičce konečně secvaknout, než jsem zase poodstoupila. "A taky ochránce, tak se netvař ublíženě. Nebudu se vomlouvat za to, že dělám svoji práci. Mohla bych se na to taky vybodnout a každýho cizáka tu nechat promenádovat, jak se mu zachce, ale to by se ti asi taky moc nelíbilo. Teď už je to otázka i tvýho bezpeční, ne, nová členko?" Musela jsem si rýpnout, jistě, že jsem se o to nemohla jen tak připravit. Povytáhla jsem pobízivě jedno obočí čekajíc, jestli se vlčice ještě vůbec zmůže na slovo.

(394)

Možná jsem se maličko proklínala za to, že jsem se odmítala hnout než dostanu odpověď, protože se spustil pěkný liják a já bych rozhodně radši někam zalezla, než celá promoknu, místo abych tady zpovídala nějaké přidrzlé cizáky. Ale byla to má povinnost. Povinnost byla důležitější, než pohodlí.
Vlčice odpověděla jako by nic a zvláštně mě pozorovala. Přimhouřila jsem zamyšleně oči. To, co v ní bylo, nebyl vzdor, takže možná nebyla nebezpečná. Možná. Pořád jsem ale potřebovala zjistit, co je zač. Je naše a jen neví, kde má svoje místo? Je cizí a mám jí hnát odkud přišla? Jindy bych neváhala, ale za poslední dobu se toho tady tolik změnilo, že ani mně nepřišlo vhodné se na někoho vrhnout, když toho nevím dost. Hodili by se mi tu Maeve nebo Křoviňák. Ti vypadali, že mají nějaký přehled. Nebo Nel. Nel by určitě věděla. Nel taky říkala něco o nějaký Baghý... sakra, měla jsem se zeptat, než odešla, nadávala jsem si v duchu.
"Není," hlesla jsem po chvilce, "ale v jeskyni výš postavených stejně nemáš co pohledávat." Mihla jsem pohledem z vlčice na vchod do jeskyně. Hlavně proto, že představa suché jeskyně v tomhle počasí byla víc než lákavá. Propletla jsem se kolem neznámé a nakoukla dovnitř, jako bych kontrolovala, jestli je všechno v pořádku. Ve skutečnosti jsem jen využila příležitosti se na chvilku schovat. "Aby kvůli tomu někdo nevyvětral tu tvojí," dodala jsem a otočila se zpátky na ni. "Takže?" vyzvala jsem ji, jako by snad měla umět číst myšlenky a věděla, na co se chci ptát. Proč ne, pravděpodobnost v tomhle kraji byla dost vysoká, ale já ji dlouho hádat nenechala. "Kdo si? Jsem si jistá, že jsem tě tu ještě neviděla." Neviděla jsem ještě dost místních, ale to vlčice vědět nemusela. Zůstala jsem při tom postávat ve vstupu do jeskyně a chytře se tak skryla před deštěm, který sice lehce ustoupil, ale pořád vytrvale padal.

(393)

Mohla jsem se spolehnout, že mě Maeve vezme zase za slovo a vůbec nepochopí, která bije. Začala naprosto zbytečný monolog o dírách a zakončila to poznatkem, že já bych jí přece nehlídala, když se jsem se jí snažila takovou dobu tak urputně zbavit. Kdybych se tě chtěla vopravdu zbavit, letíš už z těch hor, do kterých si už při stoupání jen nějakým vomylem nevypustila tu svoji naivní dušičku, blesklo mi hlavou spolu s důležitější otázkou, proč jsem to vlastně neudělala. Mohla jsem. Nikdo by mi nic nedokázal. "Ach ne, to sem až tak nápadná?" prohodila jsem namísto toho velmi nezaujatě, hlasem takřka nezbarveným žádnou emocí. Co mě to napadlo, sarkasmem jsem si zadělávala jen na další zbytečné monology a hromadu nepochopení.
Z Kroviňáka pro změnu vypadlo, že nemá tušení, jak se mu ta červená věc na krk dostala. Obdarovala jsem ho za to na oplátku zmateným pohledem, protože jak. Sakra. Někdo. Neví. Když. Se. Mu. Něco. Namotá. Na krk?! Co na tom záleželo, byl to jeho krk, mohl si s ním dělat a nedělat co chtěl. A teď se zjevně oběma - Maeve i Křoviňákovi - zachtělo lesní obchůzky a lovu. Fajn, alespoň něco rozumného z nich jednou za čas vypadne, protože přesně to bych teď měla udělat. Zkontrolovat les. Zkontrolovat hranice. Zjistit, co je nového.

Vydala jsem se za dvojicí ven z úkrytu, avšak hned pár kroků za ústím jeskyně jsem oba rychle ztratila z dohledu a zaposlouchala se do podivného šramocení za sebou. V jeskyni. Ale ne v té hlavní, obyčejné. Něco se dělo v těch horních. Vrátila jsem se krůček po krůčku k úkrytu a pozorně se snažila svým citlivým sluchem zvuk analyzovat. Nel? napadlo mě, ale její bělostný kožíšek byl jen stěží k přehlédnutí, když sníh už opadl a všechno se znovu začínalo zelenat. Přeci jsem se to rozhodla prozkoumat, co nebo kdo za tím vězí.
Ještě nikdy jsem k horním jeskyním nevstupovala, takže mě překvapilo, jak nelehký úkon to je, a to jsem považovala svou fyzičku za víc než slušnou. Konečně jsem byla nahoře, když jsem se ohlédla a uviděla vlčici vysedávající na výklenku. Nevěděla jsem, kdo to je. Ale věděla jsem, že tu nemá co pohledávat.
"Co tady děláš?" vyhrkla jsem, ale nejspíš jsem musela vyjít ze cviku, protože otázka měla vyznít varovně a tvrdě, ale zněla prostě jen... jako otázka. Alespoň byla rázná. A takový byl i můj pohled, který jsem z cizí vlčice nespouštěla ani o píď. Můj výraz se dožadoval odpovědi a můj pevný postoj jasně napovídal, že se odsud ani jedna nehneme, dokud ji nedostanu.

(392)

Smečkování - 6 1/1

"Maeve Maeve čemu?" zašklebila jsem se, jako by to byla nějaká totální blbost, což taky byla. Odpověď mě v tomhle případě vůbec nezajímala, to se jen to už-ne-úplně-vlče rozhodlo být stále vlčátkovsky otravné.
Byla jsem od místních vlků zvyklá na mnohé, ale někteří mě pořád nepřestávali udivovat. Jakože se černý vlk místo odpovědi začal točit a panikařit víc a víc, jako by netušil, o čem mluvím. Zírala jsem na něj jako na blázna, ani jsem se ten pohled nepokoušela zakrýt. Proč tu jsem. "Přestaň," promluvila jsem konečně rázně a vstala, abych se k vlkovi mohla přiblížit. "Uklidni se, jasný?" Naklonila jsem se a pohledem tu věc kolem jeho krku pozorně prostudovala. Nebylo to živé. Čapla jsem cíp do tlamy a zatáhla, než jsem ho zase pustila. S vlkem to muselo trochu škubnout hlavně proto, že jsem se ho vůbec neobtěžovala varovat. "Vidíš, nic to není. Jednou jsem potkala někoho, kdo měl takovou podobnou věc. Na to se neumírá. Myslim." Až na to, že ten někdo už mrtvý byl. Poodstoupila jsem a nadzdvihla obočí. "Ty fakt nevíš, kdes k tomu přišel?" Věřila bych mu to, to jeho panický divadýlko bylo úctyhodně přesvědčivý, ale taky to bylo prostě fakt divný.
Otočila jsem se a namířila si to zpátky ke kožešinám, na kterých jsem si ještě před pár okamžiky hověla. Maeve se mezi tím stihla dožadovat nějakého prozkoumávání. Protočila jsem oči. "A potřebuješ někoho na hlídání, aby se ujistil, že nezapadneš do nějaký ďoury, ve který by tě už nikdo nikdy nenašel?" prohodila jsem nezaujatě a vzala jednu kožešinu do zubů, abych ji odtáhla blíž k východu a nechala ji trochu provětrat. Tlapkou jsem z ní odhrábla nějaký bordel a zbytek očistila pár máchnutími ocasu. Vrátila jsem se ještě pro druhou a rozhodila jsem ji vedle té první. Ať se pořádně vysmradí. Vyklepávání už bylo náročnější a zase jsem se u toho rozkašlala. Plánovala jsem to však svést na rozvířený prach, kdyby se mi chtěl do zdraví někdo montovat. Otočila jsem se na ty dva. "Co tu vůbec Sunstorm chtěla?" Bála jsem se zeptat, protože jsem se obávala, že znám odpověď a ta se mi ani trochu nelíbila. Takových, jako je one, je tenhle les plný. Nepotřebuje další.
S návrhem Maeve jsem souhlasila, což jsem samozřejmě nahlas přiznávat nemínila, ovšem nejdřív jsem po sobě plánovala zanechat v úkrytu pořádek a pak až jsem se mohla vyrazit zjistit, co je v lese nového. A obejít hranice. Zkontrolovat bezpečí a že se nám tu netoulají nějací cizáci. Měla jsem toho na práci vlastně docela dost, měla bych sebou hodit.

(391)
Směčkování - 3 1/1

Ptala jsem se, ale byla jsem si docela jistá, že ostatní smečky mají také nějaké své tajné zbraně, jak to Nel nazvala. A že to nevyzradí cizincům? Napadlo mě hned několik místních členů, kteří by si pustili tlamu na špacír, jakmile by k tomu dostali příležitost, stačí jen najít toho správného tlučhubu a zjistím si, co potřebuju. Nel zjevně takovou taktiku neuplatnila, protože přiznala, že o cizích smečkách moc neví. Ale někdo by to zjistit měl, takže jsem si to zadala do hlavy jako své další poslání.
Pak se semlelo něco, na co jsem přeci jen ještě dost v pořádku nebyla. Z ničeho nic se v úkrytu vyskytla další vlčice, k mé nelibosti dost povědomá vlčice, které jsem si původně vůbec nevšimla, blekotala chvilku pátý přes devátý a pak zmizela ve východu z jeskyně. To byla ta jediná část, co jsem pořádně vnímala. Že odešla. Ta byla důležitá. Ale v hlavě jsem se přistihla že dumám nad tím, co tu vůbec pohledávala a očkem jsem koukla na bílou vlčici, která se rozhodla Sunstorm následovat. Prosím řekněte mi někdo, že to neznamená to, co si myslím, že to znamená, škemrala jsem v duchu. Ale jen v duchu. Škemrat nahlas mě nikdo nikdy neuslyší ani na mé smrtelné kožešině. Nikdy.
Vmžiku se u mě zjevila Maeve a blekotala zhruba stejně z cesty, jako trojbarevná předtím. Maeve jsem alespoň rozuměla. Pyšně jsem si odfrkla. "Chm, tak samozřejmě, nějaká chřipka si na mě nepřijde," prohlásila jsem a snažila se zadržet kašel, který se mi zrovna pokoušel vydrat z hrdla. Povedlo se. "Milých je tu dost. Někdo tě přece musí zbavit všech těch naivních představ o životě," ušklíbla jsem se.
Ani jsem si nestihla uvědomit, že jsem usnula, když jsem znovu otevřela oči. Nel byla pořád pryč. Maeve s Křoviňákem tu však stále kempili. Vlk se dokonce zvesela zajímal, jak mi je. Netušíc, jak na takový zájem o mé zdraví reagovat, pokývla jsem hlavou. Dobrý. Prostě dobrý. A pak jsem si všimla toho, co měl na krku. Červený šál. Byl povědomí tomu, co tenkrát nosila ta rudá vlčice. "Jak si k tomu přišel?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit. Podle směru, kam jsem upínala svůj pohled mu už muselo být jasné, o čem mluvím.

(390)

Smečkování - 24 2/2

Odpočívala jsem a poslouchala při tom rozjetou diskuzi. Když už po mně neposkakoval něčí opeřenec a i Maevin nečekaný vřískot ustal, nebylo to tak hrozné a přesto, že se nás v úkrytu nacházelo tolik, byl tu docela klid. Nedokázala jsem ve slovech ani myšlenkách vyjádřit, jak moc jsem si toho vážila, protože jinak už bych se z toho spánku raději neprobouzela.
Zdálo se, že má otázka Nel zavařila hlavu víc, než jsem si myslela. Ale nikdo neví všechno, možná Smrt by mi na původ téhle magie byla schopna jasněji odpovědět, ale rozhodně jsem neplánovala se snížit tak hluboko, abych se za ní s takovými otázkami plazila. Výklad bílé vlčice o magii zněl dost pohádkově. Jako něco, co řeknete vlčatům před spaním, aby se cítila v bezpečí a v bdělosti nedělala po lese nepořádek. Znělo to jako hrozný blábol, ale bláboly se tu měly tendenci projevovat dost realisticky, takže jsem výjimečně pomlčela. "To je záhada, kdo to asi mohl být," utrousila jsem lehce ironicky k Maeve, když si stěžovala, že borůvky musel někdo naštvat a pohledem jsem naznačovala, že jeden kandidát mě rozhodně napadá. Začínala jsem se vracet do své kůže a tak jsem si příležitost k popichovačným poznámkám opět nemohla nechat ujít.
"A ostatní smečky?" ohlédla jsem se zpět na Nel, stále polehávajíc v kožešinách, "jsou se svým územím také spojené nějakou magii?" To bylo rozhodně dobré vědět. A jestli ano, pak které magie to asi jsou? Mahar měl možná něco jako potápění nezvaných hostů, ale to přeci jen dělají močály i normálně, na to speciální péči nepotřebují.
Mně neznámo jak jsme se dostali k docela osobním otázkám rodiny a sourozenců. Ze všech mých bratrů byl jen jeden, který by si zasloužil, abych o něm mluvila, ale náladu jsem neměla na žádného. Za to Maeve zase byla z představu bratrů nadšená, zdálo se. Jaké to je mít bráchu? "Otravné," shrnula jsem stručně, vzpomínajíc na ty mé.

(389)
Smečkování - 24 1/2

Co jsem dokázala vnímat, přistála přímo přede mnou další kožešina, kterou sem přivlekl nějaký tmavý kožich. Kdybych měla tohle slovo ve slovníku, řekla bych, že je to milé. Nezvykle milé. Dokázala jsem pochopit, proč se starala Nel, ale proč by to dělal i někdo jiný? Bylo to zvláštní a hlava mi to nepobírala, proč by mi někdo pomáhal?
Pleskání a šustění kolem mě za chvíli také ustalo - vyrozuměla jsem, že šlo o nějakého ptáka a jakého, to jsem si rychle domyslela sama - a tak jsem se uvelebila pohodlně v kožešinách, když už mi je sem natahali a musela jsem uznat, že je mi o malinko lépe. Dál jsem ale ležela a podřimovala, i když jsem při tom poslouchala, o čem se zbytek jeskyně baví teď, když už se mi svět nesléval v jeden obří flek a zvuky nepřipomínaly jen kvílení a bublání podzemních vod. Protože jsem ještě byla příliš slabá na to, abych si udržela drsňáckou fasádu, nenápadně jsem se pousmála, když Nel prozradila, že ta cosi jako smečková magie, o které se bavili, souvisí s borůvkami. Jak jinak, byla jsem už sto nějakých myšlenek. Ležela jsem však dál se zavřenýma očima a tichounce oddychovala, takže by si jeden klidně mohl myslet, že spím. Nespala jsem a tuhle svoji drobnou šarádu jsem za krátko přerušila, když jsem se zmohla už i na smysluplnou otázku, kterou jsem se bez pardonu vetřela do hovoru.
"Odkud se vzala?" řekla jsem akorát tak nahlas, aby mě snad bylo slyšet a tiše se zakuckala. To prostě vznikla se smečkou? Nebo ji někdo vytvořil? Alfa? Nebo je to magie lesa a smečka si jí přivlastnila? Mají ostatní smečky taky svojí magii? Je stejná jako ta naše? Měla jsem těch otázek mnohem víc, ale zmohla jsem se prozatím vyslovit jen jednu, musela jsem šetřit energii.

(388)

Okolní svět byl teď místem daleko za hranící mého vnímání. Alespoň jsem si to myslela - tedy myslela bych si to, kdybych mohla myslet, ale ani na to jsem se nezmohla. V mé mysli panovala jen prázdnota, docela příjemné, nic neříkající, čisto čisté nic. Nebylo to tak dobré, jak bych doufala, protože i to nic mi nedalo klidu, který bych si přála. A pak se to nic začalo divně rozplývat a ke mně se dostával jakýsi zvuk. Trvalo mi, než jsem rozpoznala, že se jedná o hlas. Byl blízko. A byl známý. Nedovedla jsem ho však zařadit. Rozluštit, co přesně se ve slovech neznámého skrývalo, jsem také nedokázala, jen jsem byla tiše vděčná za to, že těch slov nebylo tolik.
"Hmpmm," zamlaskala jsem vyčerpaně namísto odpovědi a na krátko otevřela oči ve snaze si vlka v mé blízkosti alespoň prohlédnout, ale marně. Možná jsem mrkala, ale neviděla jsem nic. Raz, dva, tři a už to bylo zase až moc vysilující. Najednou na mě přistála nečekaná tíha, na kterou bych si začala hlasitě stěžovat a protestovat, kdybych byla plně při smyslech, teď jsem však byla tak pomatená, že bych za ní snad i poděkovala, kdybych byla schopna slova. Namísto toho jsem se spokojeně zavrtěla, abych se pod kožešinou hezky zahrabala. Stále jsem nerozuměla otázkám, už jsem za nimi však letmo poznávala hlas Nel. To bylo dobré, mohla klidně mluvit dál, vlastně to bylo docela uklidňující...
A pak tu byl ještě jeden hlas. I v polospánku jsem se zamračila a sebrala všechnu sílu, abych si tlapama zakryla uši, což samozřejmě moc nefungovalo. Majitele tohohle hlasu jsem taky poznala. A co to bylo za strašný šustění, co se najednou kolem mě rozléhalo? "Umm... co... to je...?" vypravila jsem ze sebe obtížně, neschopna ve svém stavu sama rozpoznat zvuk křídel drobounkého ptáčka.

// Les

(387)

Přišla jsem a zůstala stát jako pauznutá takřka ve vchodě. Mýlila jsem se. Není tu klid. Není tu prázdno. Hodně vlků. Víc než nula je hodně vlků. Hlava to ale zpracovávala tak pomalu, že jsem se nedopracovala ani k žádné otrávené nebo kousavé poznámce na jejich účet. Jen jsem na ně chvilku zírala, jako bych vlastně vůbec nezírala na ně ale přímo skrz ně kamsi do tmy. Zastavila jsem se a najednou bylo neskutečně těžké nohy znovu přimět k pohybu, abych se odebrala někam stranou a nenatáhla se uprostřed vchodu. Možná bych tu mohla zůstat prostě stát. Třeba už jsem spala, ani jsem o tom nevěděla.
Následovala další salva chraptivého kašle, která mě na krátko přivedla zpět k vědomí. Jdi, bylo vše, na co se mé myšlenky zmohly. Udělala jsem pár krůčků ke straně jeskyně, než jsem se skácela s těžkým žuchnutím na zem. Bolelo to? Možná. Ale hlavně to byla úleva, protože už jsem nemusela držet ze všech sil své tělo na nohou. Z mého směru vyšlo nanejvýš chraptivé zamručení a pak už jsem zkrátka jen nehnutě tiše ležela, zatímco se svět vytratil někam za hranice mého vědomí...

// Východní Galtavar

Takže jsem se konečně doplížila do lesa, kde bylo samozřejmě, jak jinak, když by zrovna vlk potřeboval, aby tady bylo naprosto mrtvo, naprosto živo. I když to nemuselo být nutně zle, že. Mohla jsem se tak bezstarostně proplížit mimo všechno to dění, však je tu dost vlků i beze mě, jednou se o sebe určitě dokážou postarat sami a jestli ne? Zjistím, až začne les mizet v plamenech nebo tak něco. Navíc! Živo venku znamenalo ticho uvnitř. Ano, ano, to znělo jako dobrý plán, v úkrytu určitě bude prázdno, když se všichni rozhodli družit venku.
Mohla jsem zavýt, abych o sobě dala vědět. Mohla jsem, ale proč bych to dělala? Ještě by za mnou někdo přišel nehledě na to, že vytí taky vyžadovala takovou tu věc, co jsem jí teď měla sotva zbytky na to, abych se pohybovala kupředu. Přísahal bych, že cítím každý sval v těle a to dost nehezkým způsobem. Několikrát jsem zakašlala, což doprovázela mnohem intenzivnější bolest na hrudi. Spááát, sípala jsem v duchu, protože nahlas to nešlo.

// úkryt

Byla mi pekelná zima a byla jsem kdo ví kde a Tasa byla taky někde v čoudu. Museli jsme se minout v té vánici. Jako by nestačilo, že jsem do toho takhle vlítla, ještě k tomu jsem hnusně chrmala a bolel mě snad celý vlk. Paráda, prostě perfektní, co víc bych si mohla přát. Zmoženě jsem se rozhlédla a ztěžka své kroky vedla k lesu, který byl najednou překvapivě blízko. Alespoň, že tak. Bylo mi zle, že jsem ani neměla pomyšlení na to, co mě tam zase čeká, až tam vlezu. Pojromy, vlčata, povinnosti a blbci, co mi je budou komplikovat. Ne, bylo mi to jedno, jen jsem si chtěla někde najít tichý pohodlný - ale klidně i nepohodlný, hlavně tichý - kout, kde bych sebou flákla a nikdo by mě nějakou dobu neotravoval.
Mířila jsem zpět do Borůvkového lesa, takže kdybych měla alespoň trochu energii na realistický úsudek, mohlo mi dojít, že zrovna tam ten klid asi nenajdu. Jenomže všechna energie byla využívána na nepříjemně obtížné pohyby a soustavné mračení, na zvažování dalších možností jí zkrátka nezbývalo dost.

// Borůvkový les

// LOTERIE 1

Zkřivila jsem čelo, když Tasa tak ledabyle říkala něco o vraždění vlků a nějak z toho vyplynulo, že ta její povedená sestra tu musela udělat nějaký fakt veliký průšvih nebo tak něco. Něco na tom, co z ní vypadlo, se mi nepozdávalo. Sakra, všechno z toho znělo dost špatně. Potloukám se tu s vlčicí, co se jí na krku houpe tlapa o které tvrdí, že je z vlčete a o zabíjení mluví jako o nějakém očistném procesu. Ale třeba to bylo nutné. Kdy bych zabíjela? zapřemýšlela jsem. Kdyby na tom záleželo, udělal bych to, bez váhání. Třeba v takové situaci byla přesně ona. Oni. Celá ta jejich sebranka. Už už se mi ta otázka drala na jazyk, div jsem si ho neukousla, když jsem skončila v závěji.
Rozkýchala jsem se a rozkašlala, když jsem se hrabala z té hromady navátého sněhu ven. "Do-" kašlala jsem, že mi to ani poctivě si zaklít nedovolilo. A to mě vytáčelo ještě víc. Vážně, přísahala bych, že ještě před vteřinkou tady ten sníh nebyl. Ošila jsem se a oklepala ze sebe všechno, co se dalo a při tom se snažila vyfunět sníh z čumáku a vyklepat z uší. Byl všude. Prostě paráda.
Kašel mě sice dál chvílemi přemohl, ale jinak se mi podařilo tak jakože srovnat a konečně se pořádně podívat na pláň rozkládající se přede mnou, které najednou panovalo mnohem víc sněhu, než jsem si původně uvědomovala. Jasné, protože jsme do teď byly schované v lese, kde toho zase tolik nasněžit a nafoukat nemohlo, ale tady? Tímhle jsem se brodit nehodlala. "Tak tud-" zase kašel, "tudy to nepujde." Ještě párkrát jsem po tom zachraptěla a přes záda mi přejel nepříjemný mráz, až jsem se zachvěla. Nelíbilo se mi, co by tohle mohlo znamenat.

// propadlina

Tasa se kvůli mé nevinné průpovídce čertila, div jí z toho kožich nevzplál. To by vlastně byla docela vtipná ironie vzhledem k tomu, jak se dušovala, že s magií nechce mít nikdy co dočinění. "Možná neříkej dvakrát," broukla jsem si spíš pro sebe, zatímco šedá to svoje vystoupení rozdýchávala. Nepřišlo mi zrovna chytré takhle rozkřikovat, že by radši umřela... protože tady jeden nikdy neví, kdo poslouchá. A vlk bez magie to tu měl spočítané raz dva. Jak se jí vůbec podařilo vydržet tak dlouho? Tomu říkám vodhodlání...
Jelikož jsem vyrazila před Tasou, tak toho, že jí ocas poblikával jak vánoční světýlka před reklamací, jsem si vůbec nevšimla. Jen jsem zvolnila krok, aby mě dohnala a podezíravě jsem na ni zamžourala, protože na to, že právě sotva zvedla zadek ze závěje, už byla nějaká moc vyřízená. Asi do toho vztekání dala víc energie, než jsem si myslela. "Proč ne?" pokračovala jsem nakonec. "Našlas jí. Asi se má fajn. Možná se jí tu líbí, že jí tak dlouho trvá sebrat se a jít. Nebo má snad někde sbírku zakopaných kostí, co si musí vyhrabat na cestu? Třeba tu chce zůstAAT!" Pomalu jsem nedořekla. Zrovna jsem se ohlížela, když jsme vkročili na pláň, kde bylo znatelně víc sněhu, než v lese krytém stromy, a tak jsem se propadla do první hlubší závěje, která se nám připletla do cesty.

Měla jsem utrum s rozmýšlením, jestli se hnout nebo ne, protože jsem nejspíš už stejně přimrzla do té hromady napadaného sněhu, který tu stihl napadat. Fajn, taky tu můžu čekat do jara s tou kostí, že jo. Pak tu budou kosti dvě. Ne, kost a kostra? Ale teď jsem musela žehlit jedno nedorozumění a neměla jsem čas počítat, klik má vlastně vlk kostí. Jak se ukázalo, Tasa tu měla celou famílii a asi si na ní dost zakládala, protože se odsud odmítala bez nich hnout přesto, jak se jí to tu podle jejích slov absolutně hnusilo. "Dobře, dobře," odkývala jsem, aby si nemyslela, že mě musí nějak přesvědčovat. "Sem se jen lekla, jestli si náhodou tý magii taky nepřišla na chuť. Jakože tohle místo prostě dělá s vlkama divný věci, co já vim, tě mohl hryznout nějakej magickej brouk a úplně ti převrátit myšlení nebo tak něco," mávla jsem nad tím, jak je ta teorie šílená, ale v duchu jsem věděla, že tady není o nic méně pravděpodobná než cokoliv jiného. Kde i mrtvý vstávaj z hrobů je možný všechno, zavrtěla jsem hlavou.
"Dem? Potřebuju se pohnout, nebo ze mě bude rampouch," prohodila jsem a vynořila tlapy ze závěje, abych se rozešla neznámo kam. "Proč vlastně čekáš na ni?" vypadlo ze mě. Protože jestli její ségra chtěla zůstat a ona ne... "I dojít sem si zvládla bez ní, ne?" Mohla to být obdobná otázka, jako proč stále ještě trčím ve smečce, která mi v jednom kuse lese na nervy.

// Východní Galtavar

Asi se mi povedlo opět dosáhnout nějakého společného porozumění. Dobrý, dobrý, to jsme se zase mohli bavit normálně a já si nemusela připadat jako naprostý idiot. Pojďme také kolektivně na můj výraz před pár okamžiky prostě zapomenout, to se nikdy nestalo, jasné?
Zachvěla jsem se, protože vítr markantně nabíral na síle, třebaže jsme tu byly kryté stromy skoro ze všech stran. Chlad se dotěrně vkrádal pod mou ne příliš hustou srst a fujavice zesilovala každým dalším okamžikem. No paráda, nejdřív ten zatracenej kouř a teď sněhová vánice? To bude sakra dlouhá zima. Tasa si zatím krkolomně snažila vzpomenout, proč tu vlastně ještě vězí, když prvně byla tak hr do odchodu z téhle proklatě magické krajiny a jeden se jí nemohl divit. "Aha..." vypadlo pro změnu velmi inteligentně ze mě, ale než jsem stihla dodat víc, Tasa zase naprosto přehodila a sakra, proč jsem se teď cítila tak zatraceně blbě? "To sem neřekla!" vyhrkla jsem v záchvěvu sebeobrany. Paniky. Nevím čeho. Co jsem na tohle měla říct? Jak se na tohle nějak normálně do háje reaguje? Zatraceně! "Jen zněla si jakože se fakt nemůžeš dočkat, až vodsud budeš zase co nejdál. Jako vod vší tý magie a tak, chápeš," snažila jsem se to nějak smysluplně vysvětlit, i když jsem měla pocit, že teď nedávalo smysl už vůbec nic.